Adjustace koloniálních útvarů v XIX. a XX. století 1/3
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 02.10.2013
Na přelomu XVIII. a XIX. století sice probíhaly válečné operace především na evropském kontinentě, ale ozbrojené síly koaličních států na jedné a francouzských republikánských a posléze císařských formací na druhé straně se střetly i v zámoří. Bojové akce na světových oceánech se odehrávaly především mezi britským námořnictvem a francouzskými eskadrami.
Francie - dobývání Alžíru 1830-35: 1) granátník krátce po vylodění v červnu 1830 s plátěným krytem čáky; 2) cizinecký legionář (Légion étrangère) v odlehčené adjustaci 1832-35; 3) zuáv v první adjustaci kolem roku 1833; 4) africký jízdní myslivec (Chasseur d'Afrique) v prvním stejnokroji 1832-38; 5) spahi v první adjustaci 1834-40 (v základních komponentech nezměněna).
Egyptská expedice generála Napoleona Bonaparta v letech 1798 až 1802 sice ještě nebyla vyloženě koloniálním podnikem, ale tuto povahu už mělo vylodění francouzského generála Leclerca r. 1802 na ostrově San Domingo ve Velkých Antilách. Nicméně se nejednalo o expanzivní výboj jako spíše o záchrannou pacifikační operaci, která ovšem záhy zcela ztroskotala. Leclerkův kontingent byl zanedlouho katastrofálně zdecimován žlutou zimnicí, která zahubila více jeho vojáků – včetně jako samotného – než povstalí otroci.
Francie - dobývání Alžíru 1832-40: 1) cizinecký legionář v pochodové adjustaci 1832-40; 2) příslušník lehké africké pěchoty (Infanterie légère d'Afrique - Zéphyr) v polní adjustaci 1835-40; 3) důstojník řadové pěchoty v polní adjustaci 1835; 4) důstojník cizinecké legie ve služebním stejnokroji 1835-40; 5) desáník cizinecké legie - lehké kolony 1840.
Francie - tzv. Africká armáda (L'Armée d'Afrique) 1840-60: 1) důstojník spahiů 1840-1875 (od roku 1860 měl nižší képi); 2) důstojník afrických myslivců 1842; 3) africký myslivec v pochodovém stejnokroji 1840-52; 4) důstojník zuávů 1844-55 v přehlídkové uniformě; 5) zuáv 1853 v nové uniformě.
Ohledně výstroje republikánských formací účastných na obou taženích nedošlo k větším změnám, pouze byly zavedeny nouzové a klimatem vynucené odlehčující prvky. Tak u pyramid byly dodány francouzským vojákům lehčí pokrývky hlavy ve formě plstěných čapek se štítky a malým hřebínkem a spíše z nedostatku předpisově tmavomodrého sukna pak i jednodušší různobarevné kazajky. V Karibiku bylo podnebí ovšem značně extrémnější a tak vojáci Leclercových oddílů dostali plátěné kalhoty a široké slaměné klobouky.
Jinak ve stávajících zámořských državách jak francouzských, tak anglických, španělských, portugalských či nizozemských zůstala situace ve vybavení příslušných vojenských útvarů prakticky nezměněna jako ve století předchozím. Byly zde nadále specificky pro klimatické podmínky upravené standardní metropolitní uniformy, jejichž inovace byla pochopitelně proti Evropě – vzhledem k velkým vzdálenostem – značně opožděna.
Změny ovšem nastaly během prvních desetiletí XIX. století v souvislosti s radikálním obratem politické, společenské, hospodářské a samozřejmě i vojenské situace na latinskoamerickém kontinentě oněch let. Za dlouhotrvajících bojů za nezávislost se od Kalifornie po Ohňovou zemi postupně osamostatnily původní španělské kolonie. Vnější vzhled armád nově vzniklých států byl ovšem zpočátku velmi rozmanitý, neboť jejich vojáci a důstojníci byli vybaveni nejrůznějšími stejnokrojovými elementy od kořistných španělských uniforem (pouze s novou symbolikou - kokardami, šerpami, emblémy a podobně), přes osobité improvizace dobrovolnických a miličních jednotek až po import z Evropy. Postupně se ale vzhled uniforem ozbrojených sil nových latinskoamerických zemí přizpůsoboval dobovému evropskému standardu, který byl ale paradoxně pro geografické a podnební poměry Latinské Ameriky ještě méně vhodný než pro starý kontinent.
V první třetině XIX. století byla na dalších zámořských územích, všeobecně se v této době jen pomalu rozšiřujících, adjustace tamních jednotek nadále ve stavu odpovídajícím evropskému vývoji, opět jako v předchozích letech s dílčími úpravami.
Tak například britské jednotky na indickém subkontinentu byly vystrojeny krátce po napoleonských válkách v podstatě jako jejich protějšky u Waterloo, nicméně domácí mnohem početnější útvary podléhající velení anglické Východoindické společnosti a zahrnující tehdy tři oblasti – Bombay, Madras a Bengálsko – oblékly sice červené anglické uniformy a přijaly i další prvky evropské provenience, ale jinak akceptovaly místní tradice, zejména pokud se jednalo o pokrývky hlavy, ale i kalhoty a obuv. To se dotýkalo ovšem pouze pěších pluků, protože kavalerie byla zcela neadekvátně oblečena podle stávajících evropských vzorů, tedy v indických podmínkách nejen neobvyklých, ale i nevhodných husarských dolmanech a bengálská kavalerie dokonce odložila turbany a nasadila si kožené přilby s hřebenem, nejen nepraktické, ale navíc místo husarům náležející v Evropě dragounům. Jinak pluky pěchoty v uvedených oblastech měly na červených kabátech různobarevné manžety a límce, pouze bengálské útvary dostaly jednotné žluté. Z jezdeckých pluků mělo osm z Bengálska světlemodré dolmany s různobarevným označením, madraské regimenty měly dolmany červené a rovněž manžety a límce různobarevné. Artilerie Východoindické společnosti byla jako anglická v tmavomodrých dolmanech (jako jízdní) a přilbách s hřebenem.
Z Evropy příchozí britské formace měly za tzv. pindarské a třetí maráthské války s místními povstalci ve střední a jižní Indii v letech 1816-17 redukované vybavení, jmenovitě 17. pluk lehkých dragounů dostal bílé kryty čák a lehké plátěné kalhoty a podobně za několik let – po získání Asámu na východě r. 1824 a následné 1. barmské války 1825-26 – dobyl Rangůn 14. anglický pěší pluk v čákách s černým voskovaným potahem a bílých pantalonech. Za prvního střetu v Afghánistánu 1839-42 oblékli vojáci zde činného 3. pěšího pluku pouze lehké červené kazajky, bílé kalhoty a jako polní pokrývky hlavy jinak mimoslužební čepice s dýnkem a štítkem s bílými potahy a týlovým závojíkem. Důstojníci veleli v modrých tunikách, tj. jednořadých kabátech se šosy, podobné evropskému vybavení tzv. převlečníků i v jiných armádách té doby. Čepice důstojníků byla obdobná.
Ve válce s pandžábskými Sikhy 1845-46 pro změnu 16. angličtí lanciéři (ve čtyřicátých létech přeměněni z lehkých dragounů, jednalo se o obdobu rakouských, pruských nebo ruských hulánů) dostali nařízeno vzít do pole tzv. malou uniformu (angl. undress), tedy v podstatě kazajku a k ní opět čáku s bílým potahem.
Velká Británie: 1) 14. pěší pluk (14th Regiment of Foot) - provizorní adjustace, Rangún, 1826; 2) jezdec 17. lehkého dragounského pluku (17th Light Dragoons) - polní adjustace, pindarská válka 1816-17; 3) důstojník 16. lehkých dragounů (16th Light Dragoons) - sikhská válka 1845-46; 4) pěšák 14. pluku - polní adjustace, afghánská válka, 1839-42; 5) důstojník 44. pěšího pluku v paštůnském kožichu - afghánská válka 1839-42.
Velká Británie: 1) sípáj (sepoy) lehké roty 34. bengálského pluku (34th Bengal Native Infantry) 1840; 2) 97. pěší pluk v odlehčené adjustaci - Indie, 1858; 3) důstojník evropských bengálských střelců (1st European Bengal Fusiliers) - Indie, 1857; 4) důstojník bengálského jízdního dělostřelectva (Bengal Horse Artillery) - 1858; 5) důstojník 13. lehkého pěšího pluku (Light Infantry) - 1858.
Velká Británie: 1) střelec (5th Fusiliers) - Indie, 1857; 2) husar (8th Hussars) v lehké adjustaci (undress) - 1858; 3) pěšák (40th Regiment) - Nový Zéland, 1863; 4) skotský pěšák (74th Highlanders) - expedice proti Kafrům, jižní Afrika, 1850-53; 5) pěšák (59th Regiment) v polní adjustaci - Čína, 1858.
Nejstarší evropské osady v Indii – na západním pobřeží – patřily portugalskému králi. Jejich ozbrojené složky přijaly rovněž místními podmínkami vynucené zjednodušení, podobně jako tak činili Španělé na Kubě či na Filipínách, či ostatní státy ve svých tehdejších osadách, jak bylo podotknuto výše.
Výrazné změny ovšem přineslo do výstroje francouzské armády její tažení do Alžíru počínaje červnem 1830, kdy se na severoafrickém pobřeží vylodil kontingent o síle 37.000 mužů. Masivní invaze přiměla záhy po vstupu na alžírskou půdu francouzské velení k prvním výstrojním úpravám. Hned zpočátku to byly bílé kryty těžkých čák a další změny byly přijímány postupně. V r. 1831 byl založen proslulý útvar cizinecké legie a brzy následovaly formace další. Ve stejném čase byli zřízeni jízdní afričtí myslivci (Chasseurs d'Afrique) a pověstní zuávové, stejně jako dva prapory lehké africké pěchoty (Infanterie légère d'Afrique – přezdívaní Zéphirs). Zatímco jízdní myslivci a lehcí pěšáci byli složeni výhradně z Francouzů, zuávové měli zpočátku mužstvo smíšené, jak z rodilých obyvatel Atlasu (název podle kmene Zouava), tak z dobrodružství hledajících Pařížanů a v počáteční síle jednoho praporu jako Volontaires de la Charte. Po deseti letech už stál zuávský pluk s ryze francouzským mužstvem. V této době (1841) z domácích odvedenců postavilo francouzské velení rovněž pluk tzv. Tirailleurs indigènes (zvaní Turkosové - Turcos). Berberský protějšek afrických myslivců a neméně skvělá kavalerie byla zastoupena v r. 1834 postavenými spahii. Po pacifikaci alžírského teritoria v r. 1847 vytvořil ze všech nových zmíněných těles tehdejší vrchní francouzský velitel maršál Bugeaud severoafrickou armádu soustředěnou v XIX. sboru spolu s dalšími metropolitními silami, a postupně doplňovanou dalšími útvary (po tuniských střelcích v osmdesátých létech to byli maročtí střelci na počátku XX. století a další).
Francie: 1) alžírský střelec (Tirailleur algérien - Turco) 1859; 2) důstojník alžírských střelců 1859; 3) africký myslivec 1862 v polní adjustaci; 4) důstojník afrických myslivců v polní adjustaci 1870; 5) koloniální pěšák (Infanterie coloniale) v polní adjustaci 1870-71.
Francie - senegalští střelci (Tirailleurs sénégalais): 1) senegalský střelec v původní (později přehlídkové) uniformě 1857-90; 2) důstojník senegalských střelců v polním stejnokroji 1857-70; 3) senegalský střelec v polní adjustaci - Madagaskar, 1889-90; 4) senegalský střelec v přehlídkové uniformě 1895-1916.
Francie: 1) desátník cizinecké legie v polní adjustaci v Mexiku; 2) poručík cizinecké legie v odlehčené polní adjsutaci v Mexiku; 3) střelec tzv. martinických doborovolníků (Volontaires de Martinique) v Mexiku 1863-66; 4) důstojník cizinecké legie ve služební adjustaci v Mexiku - v tzv. africké výstroji (tenue d'Afrique) 1864-67; 5) ciziniecký legionář 1870-71, od roku 1868 s epoletamni nového typu.
Zatímco cizinecká legie a lehká africká pěchota dostaly v podstatě předpisové vybavení odpovídající metropolitní infanterii, tedy rovněž zprvu čáku, frak a pantalony, stejně jako afričtí myslivci světlemodrou tuniku a červené kalhoty spolu s čapkou lanciérů, výše uvedené změny – po spontánně zavedených krytech čák a lehkých pantalonech – znamenaly především utvoření zcela nového modelu polní čapky prvního typu později pro francouzskou armádu tak charakteristického képi. První typ soukenné pokrývky hlavy zpočátku odpovídal dimenzím nepraktické čáky, ale již tehdy měl červené dýnko a tmavomodrý okolek a praktický štítek. Tato casquette d'Afrique vz. 33 (zavedena oficiálně 23.7.1833) byla přidělena nejen cizinecké legii a lehké pěchotě jako polní adjustace (čáky v poli dostaly černé voskované potahy i u metropolitních jednotek) pro africké bojiště, ale téhož roku byla zmíněná „africká čepice“ ve vyztužené formě (leč stále soukenná) s pomponem a kokardou jako předpisová zavedena místo lanciérské čapky právě u afrických myslivců. Důstojnické képi, jak se později oficiálně tato novinka nazývala, pak dostalo poprvé rovněž pro francouzský důstojnický sbor typické hodnostní dracounové prýmky po obvodu, které byly přeneseny později na manžety důstojnických tunik a kabátů. Jinak se od řadové francouzské pěchoty lišila cizinecká legie jen červenými lemy modrých manžet a límců stejně jako lehká pěchota žlutými límci a třásněmi epolet.
Francouzští důstojníci za služby v Alžíru také první obdrželi již několikráte zmíněnou tuniku a to už na konci třicátých let za dobytí Constantine r. 1837. Ve čtyřicátých létech je všeobecně pro důstojníky severoafrického území předepsána lehká tunika, tzv. africká (tunique d'Afrique, bez tuhých límců a manžet, s řasenými skládanými šosy zpočátku) s epoletami distinkcí, od padesátých let pak s prvními rukávovými splétanými prýmky (tzv. noeud hongrois, skutečně připomínajícími splétané vyšívání maďarských husarů, maď. vitézkötés) a vzápětí našla oblibu i u metropolitních důstojníků. Prakticky ve stejné době - r. 1843 – se dostává do vybavení francouzského velitelského sboru další část módního severoafrického importu, původně berberský plášť s kapucí, ovšem pro potřeby evropského kontinentu zkrácený a upravený se šňůrováním. Získává si velkou oblibu jako tzv. kaban (převzato z arabského quaban) a překvapivě přešel do módního šatníku tak vzdálené vlastenecké společnosti v Čechách r. 1848, kde byl ovšem mylně vydáván za slovanskou (sic!) krojovou součástku, jako tzv. kabanka, inspirující pozdější čamaru, typickou rovněž pro české vlastence. Kaban přijali na počátku 2. poloviny XIX. století i piemontští spojenečtí důstojníci nejen v krymské válce, ale po r. 1860 tato poněkud kuriózní záležitost – nebyla vždy zcela striktně předpisová – z vybavení francouzské armády mizí.
Zmínění zuávové byli ovšem od počátku zcela osobitě ošaceni v exotickém stejnokroji regionálního alžírského, ale i nesporně i dobového osmanského odění. Jejich uniforma se skládala z měkkého červeného fezu s modrým střapcem, tzv. šéšije (do konce II. císařství doplněn zeleným převážně ovšem později přehlídkovým turbanem), z kazajek s krátkými šosy s červeným lemováním a falešnými kapsami podle pluků s různým vyložením a spodního oděvu ve stejné barvě (zprvu zelené, později tmavomodré) s širokými červenými kalhotami, v létě bílými plátěnými. Malebný stejnokrojový komplet zuávských pluků brzy našel řadu obdivovatelů a napodobitelů. Zuávové si totiž záhy vydobyli postavení elitních útvarů nejen za krymské války (prosluli především známou ztečí Malakova), ale i u Solferina, Magenty i mexické Puebly a konečně i v posledním nasazení II. císařství u Sedanu. Na dalších bojištích, až do jejich rozpuštění r. 1962, si získali rovněž proslulost, ovšem často za těžkých ztrát. Nejen názvem ale i více či méně přesnými kopiemi původní uniformy vešli zuávové ve známost v zahraničí, kde četné formace, ať se jednalo o papežské zuávy ve variantách takřka totožných uniforem či četné většinou miliční formace v obou nepřátelských táborech za války Severu proti Jihu (na straně Unie například newyorští zuávové, z konfederačních oddílů jsou asi nejznámější tzv. lousianští tygři) a konečně i polští dobrovolničtí zuávové smrti v povstání r. 1863 pod velením francouzského plukovníka de Rochebrunnea.
Střihově takřka totožnou uniformu jako zuávové oblékli od čtyřicátých let již uvedení alžírští střelci (později i tuniští a maročtí) tedy turkosové. Byla ovšem celá světlemodrá a se žlutými lemy.
Také spahiové (od r. 1845 již ve čtyřech plucích) byli vystrojeni zcela podle berberských tradic, tedy podobně jako zuávové nebo turkosové ovšem s červenými (z kordovánu) jezdeckými botami a hlavně s mohutným bílým pláštěm s kápí nošenou stále na hlavě s černými obvodními šňůrami, zvaným burnus. Barva vest a kazajek spahiů byla červená s černými lemy, šarivari naproti tomu světle modré. Francouzští velitelé pak byli známí světlemodrým képi, červeným dolmanem s černými náprsními šňůrami a vyšíváním – zcela stejný měli ve světlemodrém provedení důstojníci afrických myslivců – a se světlemodrými šarivarami.
Takto pestrobarevný obraz skýtali příslušníci severoafrických jednotek až do 1. světové války a v meziválečném období i v přehlídkových uniformách.
Padesátá léta XIX. století znamenala pro francouzské, ale i anglické a v menší míře i sardinské resp. turecké pluky angažmá v těžkých podmínkách krymské války vedené proti carskému Rusku. Zatímco např. severoafrické francouzské jednotky byly na drsné podmínky uvyklé, drastické extrémy nejen klimatické, ale i terénní let 1853-55 citelně postihly zejména britská tělesa. Nejen parné léto, ale i mrazivá zima a měsíce v blátivých okopech Balaklavy, Inkermanu a hlavně Sevastopolu přinesly vojákům královny Viktorie vedle bojových ztrát i těžké rány způsobené četnými úmrtími nejen na zranění (sepse), ale hlavně epidemiemi cholery, úplavice a dalších nemocí, způsobených katastrofálními hygienickými podmínkami vojenských ležení i lazaretů. Zde také projevila velkou statečnost Florence Nightningaleová, která se energicky zasloužila o první organizování dobrovolnické zdravotnické péče pro zraněné a nemocné vojáky a již r. 1859 u Solferina a Magenty ji následoval neméně obětavý Henri Dunant.
Krátce po skončení tohoto vyčerpávajícího konfliktu ovšem zasáhla britské impérium další náročná válka, která v r. 1857 propukla v Indii. Jednalo se o rozsáhlé povstání domácích pluků Východoindické společnosti, které vstoupilo do historie jako tzv. sípájské povstání (ang. Sepoy Mutiny), podle názvu indických vojáků – sípájů. Svou rychlostí a rozsahem zpočátku zcela zaskočila rozptýlené a nepočetné anglické posádky, které byly v podstatě izolovány značnými vzdálenostmi, bez možnosti posil a jakékoliv logistické podpory. Byly tedy odkázány na svépomocné a nouzové improvizace jak v oblasti výzbroje, tak výstroje, ať už se jednalo o akceptaci občanských oděvních součástek či loveckých zbraní, spontánní zhotovování jednoduchých plátěných oděvů včetně čapek s týlovým závojíkem (angl. puggaree), prvních typů tropických přileb a následného barvení (obvykle v čaji) bílého plátna na krycí odstíny od špinavě šedé po okrovou (první pokusy byly již r. 1846), tedy vlastně prvního odstínu později proslulé khaki. Nově příchozí evropské posily ovšem byly vystrojeny v předpisových červených uniformách s vyložením jednotlivých pluků, ale již namísto fraků v kabátech se šosy (v této době ještě dvouřadých) podle nového standardního modelu britské armády. Ale i tyto pluky zredukovaly nepraktické elementy adjustace na lehké čáky s bílými kryty a závojíky resp. další vhodné doplňky.
Na přelomu padesátých a šedesátých let pak provedly opět spojené anglo-francouzské síly námořní i pozemní v severní Číně kárnou expedici proti – po zavraždění několika Evropanů – Pekingu, známou jako 2. opiová válka. První konflikt tohoto jména byl na přelomu třicátých a čtyřicátých let poněkud jižnější oblasti a jeho výsledkem bylo získání Hongkongu jako britské korunní kolonie. V nové kampani byl po vylodění doby přístav Ta-ku a po vítězném postupu oddílů obou velmocí byl obsazen Peking.
Vedle armádních jednotek bylo zaangažované britské a francouzské námořnictvo, vybaveno v nově upravených stejnokrojích jak důstojníků, tak mužstva. Obě flotily již od XVIII. století totiž postupně zaváděly pro běžnou palubní službu důstojníků především v tropických oblastech namísto upnutých soukenných uniforem volnější bílé plátěné součásti jako vesty a kalhoty, rozepnuté fraky či kazajky (u kadetů a mužstva). Dokonce v Royal Navy byl předepsán v r. 1827 undress, tedy modrý jednořadý převlečník se šosy (podobně jako posléze u pozemních vojsk), s jednořadým zapínám a s epoletami a poprvé i s rukávovými hodnostními prýmky – na místo epolet – dále s čepicí se širokým dýnkem a štítkem a opět prýmky po obvodu. Francouzi o několik let později přijali prakticky tutéž čepici se stejnými distinkcemi a stejně tak prýmky na rozepnutý frak či posléze tuniku, která byla francouzskou formou undressu. Mužstvo válečného loďstva obou států dostává poprvé široké límce s prýmky po obvodu, pro horké oblasti místo voskovaných klobouků slamáky. Námořní síly ostatně – nejen zmíněných velmocí – byly vždy velmi aktivní při vylodění a při zakládání předmostí na americkém, africkém či asijském nebo pacifickém pobřeží za pomoci desantů ozbrojených posádek či přidělených oddílů námořní pěchoty. Tyto záchytné body pak byly výchozími základnami pro následnou masivní expanzi do vnitrozemí. Angličané tak postupovali již r. 1814 na jihu afrického kontinentu v Kapsku, v r. 1819 byl získán malajský Singapur, v polovině dvacátých let XIX. století pak na západoafrickém pobřeží získali základnu za tzv. první ašantské války, r. 1839 se uchytili na jihu Arabského poloostrova, kde vybudovali strategický přístav Aden. Francie se podobně usadila na indočínském území ve stejné době, kdy se účastnila zmíněné anglo-francouzské expedice v Číně a rovněž v padesátých létech na západoafrickém břehu Atlantiku stal výchozím bodem následného francouzského pronikání na východ do oblasti Sahary a povodí Nigeru Senegal.
Velká Británie: 1) důstojník pěchoty (54th Regiment) - Nový Zéland, 1864; 2) desátník skotské pěchoty (71st Highlanders) - Ambela (severozápadní Indie), 1863; 3) důstojník pěchoty - Kanada, 1870; 4) pěšák (34rd Regiment) v odlehčené výstroji - Habeš, 1868; 5) ženijní důstojník (Royal Engineers Corps) - Habeš, 1868.
Velká Británie: 1) voják střelecké brigády (Rifle Brigade) - ašantská válka (západní Afrika), 1874; 2) desátník hulánů (9th Lancers) v přehlídkové uniformě (full dress) - Kábul, 1880; 3) pěšák (59th Regiment) – Afghánistán, 1879; 4) dělostřelec (Royal Horse Artillery) – Afghánistán, 1880; 5) důstojník husarů (10th Hussars)– Afghánistán, 1879.
Velká Británie: 1-2) pěšák a důstojník (67th Regiment) - Afghánistán, 1879; 3) hulán (17th Lancers) - zulská válka (jižní Afrika), 1879; 4) pěšák (3rd Regiment „The Buffs“) - zulská válka, 1879; 5) pěšák (92nd Highlanders) - jižní Afrika, 1880.
V Senegalu byla také r. 1857 postavena z iniciativy tehdejšího guvernéra plukovníka (později generála) Faidherbeho první jednotka francouzské armády složená z Afričanů – nepočítáme-li ovšem výše uvedené severoafrické útvary – později tolik proslulí senegalští střelci (Tirailleurs sénégalais). Vedle koloniální pěchoty a dělostřelectva to byla také první formace francouzských republikánských tzv. zámořských oddílů (Troupes d'Outre-mer), k níž se s rozšiřováním francouzského koloniálního impéria a posléze přiřadila další tělesa. Původní prapor senegalských střelců se nakonec rozrostl do impozantního počtu 17 pluků v r. 1940 a tito afričtí vojáci byli během let nasazováni na exponovaná bojiště nejen v obou světových válkách, ale samozřejmě se především účastnili většiny francouzských koloniálních výbojů. Jejich uniforma byla původně zcela střižena podle stejnokroje alžírských střelců, ovšem záhy – především kvůli extrémním klimatickým podmínkám subsaharské Afriky – velmi zjednodušena, takže nová adjustace sestávala pouze z plátěné tmavomodré kazajky bez límce, širokých bílých kalhot ke kolenům, ale nadále s červenou šéšijí. Senegalci byli bosí, boty byly určeny jen pro přehlídku. Důstojníci a vyšší poddůstojníci byli výlučně Francouzi, dostali africkou tuniku, poté otevřené námořnické sako s prýmky na rukávech pro polní službu, nakonec bílou blůzu a kalhoty, ostatně zcela podobně jako důstojníci koloniální pěchoty.
Výrazné zahraniční angažmá představovala v šedesátých létech mexická expedice, na niž participovala mj. cizinecká legie, koloniální pěchota, zuávové, afričtí střelci i turkosové vedle oddílů metropolitních a dokonce z Karibiku příchozích Volontaires de Martinique v síle praporu. Francouzský kontingent se vylodil v r. 1862 ještě v nepraktických uniformách podle předpisu z r. 1860, ale ty byly v drsných podmínkách Mexika velmi rychle redukovány nejen na praktickou tmavomodrou (resp. světlemodrou) kazajku (vareuse), červené kalhoty vyměněny za bílé plátěné a vedle praktického pochodového sombrera domácí provenience přišla ke cti od r. 1854 zavedená képi s bílým potahem a závojíčkem (couvre-nuque). Byla nošena nejen cizineckou legií (patřila od uvedeného roku k alžírské adjustaci), pro kterou se později jako „képi blanc“ stalo oficiálním symbolem, ale i dalšími francouzskými útvary (řadovými pěšáky a myslivci).
V Africe byl také od čtyřicátých let užíván bederní pás (ceinturon) v červené, světlemodré nebo i zelené barvě. Nebyl jen dekorativní – jako světlemodrý (ceinturon bleu) byl ovšem od r. 1882 také dalším předpisovým legionářským atributem – měl i účel ryze praktický, neboť na Sahaře za extrémních teplotních výkyvů od nesnesitelného vedra ve dne po mrazivý noční chlad udržoval poměrně konstantní teplotu těla a chránil tak především citlivé orgány (zejména ledviny) nejen legionářů před prochlazením a následnými záněty. Tak jej nosili i zuávové, turkosové, spahiové i lehká pěchota a afričtí myslivci. Byl přepásán koženým opaskem a získal značnou popularitu i u důstojníků metropolitních těles již za Krymské války, italského tažení 1859, zmíněné mexické kampaně a zejména v zimních měsících francouzsko-německé války 1870-71.
Na mexické půdě ovšem francouzští důstojníci nosili nejen africké tuniky, ale i námořnická saka s prýmky.
Jinak se v Mexiku objevila v rámci rakouského dobrovolnického tělesa (Österreichische Freiwilligen Korps) i velmi praktická a moderní polní blůza z tmavomodrého sukna, která se od sedmdesátých let stala inspirací pro předpisovou polní uniformu rakousko-uherské armády. Měla ležatý límec, všité náprsní a pobočné kapsy s vykrojenými příklopkami a kryté zapínání a v porovnání s vystrojením tehdejších armád svou koncepcí předběhla svou dobu.
Středoamerické dobrodružství však bylo posledním větším zámořským podnikem francouzské armády císaře Napoleona III. Katastrofální porážka v německo-francouzské válce 1870/71 znamenala následné oslabení nyní již republikánské Francie po všech stránkách a samozřejmě i následný útlum všech koloniálních aktivit na více než desetiletí.
Situace rivalitní, byť spojenecké Velké Británie ovšem v poslední třetině XIX. století byla zcela odlišná. Britské impérium pod žezlem královny Viktorie – od konce padesátých let i indické císařovny – bylo suverénním pánem světových oceánů a jeho koloniální výboje systematicky pokračovaly jak na africkém, tak asijském kontinentě i dalších oblastech zcela v globálních dimenzích. Tak na konci šedesátých let byla vyslána kárná expedice do Etiopie (1867-68), kde se srazili vojáci Jejího Veličenstva s něgušovými bojovníky u Magdaly a za několik let – 1873/74 – opět probíhaly na Zlatém pobřeží (dnešní Ghana) šarvátky druhé ašantské války s tamními kmeny. Na jihu afrického kontinentu pak se utkali červenokabátníci s búrskými osadníky a po jejich zatlačení na sever byl r. 1877 při připojen Transvaal ke Kapsku. Nicméně zanedlouho byl britský postup zastaven tuhým odporem zkušených a udatných Zulů a pěšáci královny Viktorie utržili první trpkou porážku u Isandhwany r. 1879.
V Indii na severozápadě pod Hindukůšem čekaly téhož roku britskou armádu těžké střety v Afghánistánu a v polovině osmdesátých let na opačné straně indického císařství Angličané prodělávali neméně svízelné srážky v barmské džungli.
Pokračování:
Adjustace koloniálních útvarů v XIX. a XX. století 2/3
Související články:
Adjustace evropských posádek v zámoří v XV. až XVIII. století