Bitva černopolská
Jan Nejedlý
Naposledy upraveno: 09.05.2019
Dne 24. srpna 1796 byla svedena bitva u Ambergu. C. k. armáda (čítající přibližně 40 000 mužů) v čele s arcivévodou Karlem v ní porazila armádu republikánské Francie, označovanou jako Sambro-Maaská (cca 35 000 mužů), které velel generál Jean-Baptiste Jourdan. Tato bitva představovala zlom v průběhu tzv. Rýnského tažení roku 1796, který následně stvrdilo další Karlovo vítězství u Würzburgu (3. září). Postup francouzských vojsk k hranicím habsburského mocnářství byl zastaven a jejich armády se musely začít stahovat zpět k Rýnu.
Přibližně 20 km na východ od Ambergu se nachází město Schwarzenfeld. K němu dorazily Jourdanovy oddíly 22. srpna 1796, čímž se přiblížily k hranicím Českého království zhruba na 60 km. Kvůli postupu Karlovy armády od Neumarktu se ale odsud stáhly zpět k Ambergu, kde dva dny poté došlo ke zmíněné bitvě.
V roce 1798 byla pod názvem Nowé básně vydána třetí sbírka česká poezie, která je z dějin české literatury známá jako jeden Puchmajerových almanachů. V tomto almanachu byla na s. 119-126 zveřejněna báseň Bitwa Černopolská. Jejím autorem byl významný básník a překladatel Jan Nejedlý (1776-1834), který se o tři roky později stal profesorem češtiny na pražské univerzitě.
Schwarzenfeld lze do češtiny přeložit jako Černé Pole či Černopole a Nejedlého Bitva černopolská není ničím jiným, než poetickou oslavou záchrany Čech před vstupem francouzských vojsk. Raději znovu připomeňme, že se nejednalo se o žádnou kramářskou odrhovačku, nýbrž jeden z výkvětů tehdejšího českého básnictví. (K. Sáček)
Bitva Černopolská
(Jeho hraběcí milosti, pánu p. Joachymovi Šternberkovi obětována)
[úryvek z Homérovy Iliady v řečtině, kniha XV, verš 556]
Nadmutí Frankové svobodou zpití,
po krvi žízníc, co vlkové lítí;
králům se rouhali vzpupností slov,
svobodu hlásali nad zlatý kov.
Kamkoli vrazili s zástupy svými,
záhuba kráčela zároveň s nimi,
hynula nevinnost, hynula ctnost,
sídlo své rozstřela pekelná zlost.
Pálili města, i hubili husté
krajiny, kvetoucí měníce v pustě,
hrůza šla, kdekoli houkali z děl.
Tisíce tisícův pobili těl.
Rukami, nohami posili zemi,
plenili více, než před věky všemi,
kmet se co divoké svině jich bál,
s jinochem milenka pádila dál.
V hluboké lesy se ukryly stáda,
ptáčkové strachem se utekli v lada,
zhynulo obilí, zhuben byl strom,
jakby ho nejprudší rozdrtil hrom.
Vítězné praporce v povětří vály,
v Černopole již Frankové stáli;
krajiny kryli, co kobylek roj,
na země chystajíc krvavý boj.
Nehnuly srdcem jich žalostné křiky,
nadarmo vojska se stavěly v šiky,
nad řeku lítavou lítě co saň,
hnali se vedouce smrtící zbraň.
Ouprkem jako mrak pudili dále,
Čechy by vydrali, zhubili krále;
přes hory, přes vody k Čechám se hnal
Francouz, i žádného nelitoval.
Čechové jako blesk povstali nyní,
na slavné předků si vzpomněli činy,
vzhůru v tom český jak jindy vstal lev.
Aby svůj na Franky vysoptil hněv.
Rozboj, Čech horlivý, povstal v tom hluku,
srdnatě promluvil k českému pluku.
Vida že vlast se již pleniti má,
Čechám že zhrožuje záhuba zlá:
»Ha! Kdož bude vlasti bránit,
matek mdlých, a otcův chránit,
chrámy hájit, svatou ctnost?
Což má Francouz města pálit,
ženy, dívky ctnostné šálit.
Věčně tropit nepravost?
Což má zhynout česká sláva,
zmizet naše dávná práva.
Časy dobré pominout?
Vidím vztekati se v bouři,
zajít Čechy v hrozném kouři,
z ráje pouště vyplynout!
Kam se dějí naše statky,
kam se vrhnou staré matky,
kam, kam dívky nevinné?
Česká země těžce heká,
na nás ve svém smutku ceká,
Na nás — veslo jediné!
Ha! Což déle prodléváme,
nevděk Čechům padnout máme?
Kde ste naši dědové?
Kde ste ve své srdnatosti.
Kde ste české udatnosti
Slavní světa vůdcové?
Jenž ste za dnů svých se skvěli,
z nichž strach národové měli,
třesouce se tam i zde,
jichž se jako bouřky báli,
ana láme lesy, skály,
slyšíc: Žižka s Čechy jde?
Jenž co strašné mračno táhli,
jak jen k českým mečům sáhli,
strach vojsk bledé líce kryl;
pryč, pryč vojska utíkaly,
zbraně s sebe odmítaly,
český stín jim smrtí byl!
Na věky-li Češi zvadli,
otcové že v boji padli,
jichž se všickni hrozili?
Nebudeme vnuků míti.
Nemá u nás v písních zníti.
Jak sme vlasti hájili?
Hle! Nám chtějí ženy bráti.
naši vlast chtí zkáze dáti,
Tupit, loupit, bořit chrám!
Poďme bratří! Vlasti chraňme.
Otcův, matek, krále braňme,
sláva věčná kyne nám.
Vzhůru Češi! Vzhůru bratři!
Pán Bůh s nebe na nás patří,
žehná vojska českého;
kdož jest Čechem, chop se zbraně,
poďme, bíme, poďme na ně,
nelitujme žádného!«
Ejhle! V tom plukové čeští, co lvové,
po boji žíznili, lehce so snové
přes hory, přes doly letěli v boj,
jakby se vyrojil z oulu včel roj.
Někdy jak Jaroslav Tatary sklátil,
na ně se vyřítiv, meči je mlátil,
za nimi žena se dále a dál,
český by svoboden od nich byl král! *)
Z oblak jak orel, jak hrčení řeky
ze skal se leje, a vylévá vzteky,
Karel i Čech se tak do bitvy hnal,
pro vlast svou padnouti nelitoval!
Jakby se sekali v prachu a kouři
větry dva protivní na mořské bouři,
jaly by o vlnobití se prát.
Místa tak nechce Čech Frankovi dát.
Řehtali koňové, břinkaly meče,
již, již se lámaly od tuhé seče.
Popředu, pozadu lítala smrt,
po krvi žíznil jen Francouz co chrt.
S vrchů všech oheň z tlam svítící děla
strašlivě jako hrom na nebi hřmela,
země se třásla, i každý by mněl,
jakoby mžitkou svět zhynouti měl.
Jakby se nebesa otvírat chtěla.
oheň z nich na zemi shrknouti měla,
křížil se ohnivý plamen a blesk.
Křastil a rachotil po nebi třesk.
Vlny jak pěnavé na moři vztekem
hrnou se na skály strašlivým jekem.
Tlamou, co propast, je shltiti mní,
Čechy tak Frankové rozdrtit chtí.
V krvavém boji, v té hrdinské době,
Čechové hlasitě volali k sobě:
»Kdožkoli Čechem jsi, vlasti své chraň.
Nelituj, nelituj pro ni vést zbraň!«
Rychle, co dráždění lvové se hnali.
Pomstu by Čechové nad Franky vzali,
nedali, nedali oddechu víc.
Frankové smrti jen běželi vstříc.
Což jest ó Franku tvé prošení platné?
Čechy viz za sebou hnáti se statné,
české lvy Franku teď za sebou máš,
nyní i udatnost českou již znáš.
Vítězství! Vítězství! Na české straně!
České Pán požehnal na nebi zbraně,
udatní Čechové vítězi jsou!
Od končin k končinám pověsti jdou.
Mrtvých těl hromady hrozné, co skály
vysoké k nebesům zdvížené, stály.
Potokem hrčela po poli krev.
Černé pak v červené proměnil hněv.
Slunce již, coufaje měsíci, tryskem
za horu pádilo velikým ziskem.
S hvězdami měsíček blíže se bral,
slovútné hrdiny české by znal!
Čechové bránili milé své země.
Slovútných dědů jsouc udatné plémě.
Tekla i poteče pro vlast jích krev,
Čech je až do dneška udatný lev.
*) Jaroslav Šternberk, slovútný hrdina český, z kteréhož roku p. p. Joachym Šternberk pochází, jakž obšírněji P. Františk Pelcel v své kronikce, dílu III. vypisuje
Související odkazy:
Nowé Básně wydané od Antonjna Puchmayera. Praha 1798; exemplář Národní knihovny ČR, digitalizováno 16.01.2015.
books.google.cz/books?id=A2NgAAAAcAAJ
srov. Almanahy Antonína Jaroslava Puchmajera. (ed. Jaroslav Vlček). Praha, 1920, s. 119-126; exemplář University of Toronto Libraries, uploaded 07.04.2009
archive.org/details/almanahyantonn03puchuoft/page/118
Jan Nejedlý - encyklopedie Wikipedie
cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nejedl%C3%BD
Dodatky k příspěvku
21.08.2019 Karel Sáček
Nejedlého báseň poměrně výstižně popisuje všeobecné obavy českého obyvatelstva z možného příchodu francouzské armády. Velmi podobné svědectví zanechal milčický rychtář František Vavák ve své písemné pozůstalosti - Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Kniha třetí (rok 1791-1801), část II. (1795-1797), ed. Jindřich Skopec. V Praze 1916, s. 52-53 a 63; dostupné online: kramerius5.nkp.cz:
Okolo svátku Nanebevzetí Panny Marie smutné a strašlivé hlasy se rozléhaly, že Francouzové již až k hranicím české země dorážejí a nedaleko Chebu jsou, což však pravda byla, ale že naše armáda u Plzně stojí, to pravda nebyla. Všichni šlechetní, moudří a zbožní lidé se rmoutli, ale mnozí nemoudří a nešlechetní a právě nehodní vlastenci tajně se radovali a bláznově mluvili, že Francouzové svobodu přinesou a robotu aneb za ni plat roční se zruší. Ovšem se zrušením toho bylo by zrušeno mnoho, statky naše, ženy dítky, dobytek, všecky nábytky – uchovej Bůh v naší zemi spatřit těch nepřátel dření!
Dne 21. srpna (k datu viz úvodní text - pozn. KS) u města Schwarzenfeldu v říši, 5 mil od českých hranic malá bitva se strhla, v nížto naši s pomocí Boží zvítězili a Francouzové začali zpátkem ustupovati. NB. Všelikých příběhů v těchto dnech stalých mně není možné vypsati; nejhlavnější kusy v novinách čísti se mohou.
...
A zajisté všemohoucí Pán Bůh nepochybně skrze přímluvu Paní naší české, Panny Marie, Matky Boží a sv. Václava i jiných patronů našich a všech Boha v nebi i zde milujících Čechů ráčil se nad námi smilovati a již od samých hranic našich zase nepřátele, ježto se na loupení a drancování i zkažení země naší velmi troštovali a zase zpátkem obrátili, na různo rozptýlili a strachem jakými až k řece Rýnu zahnati ráčil; nebo ovšem z našeho vojska nepřátelé hrůzu a strach nemohli jakožto dobře vědoucí jejich počet a sílu, ale Pán Bůh sám našemu vojsku síly dodal a nepřátelům ji odňal, je zastrašil a ve dvou bitvách potřít nechal, nebo není Pánu Bohu nemožné dáti mnohé v ruce nemnohých.
Tolikéž měsíce srpna stal se hlas v Praze, že by onen kůň, na němž jest sv. Václav vyobrazený, na Koňském trhu stojící zařičeti měl, což strážný blíž odtud na stráži stojící a jeden měšťan slyšeti a to i přísahou stvrditi měli. Tolikéž v oné vítězné bitvě u Schwarzenfeldu že někteří oficíři a množství sprostých vojáků viděli sv. Václava na konci v blesku nad nimi se snášejícího a nepřátele porážejícího.
V roce 1796 se uprostřed pražského Koňského trhu (v současnosti Václavské náměstí) nacházela raně barokní jezdecká socha knížete Václava, kterou v roce 1680 zhotovil Jan Jiří Bendl. V roce 1827 byla přemístěna na klasicistní podstavec od Josefa Krannera.
Zatímco její originál se nyní nachází v Lapidáriu Národního muzea (společně s jezdeckou sochou císaře Františka I. či maršála Radeckého), kopie je instalovaná na Vyšehradě, na veřejném prostranství Štulcových sadů – viz fotografie z roku 2019 (K. Sáček).
Související příspěvek:
 |
Karel Sáček: Krásný Dvůr – obelisk na paměť vítězství u Ambergu roku 1796 (19.08.2020 - anotace, komentáře) Na oslavu vítězství c. k. armády vedené arcivévodou Karlem v bitvě u Ambergu dne 24. srpna 1796 byl v Krásném Dvoře postaven památník - 26 metrů vysoký obelisk. Základní kámen byl položen rok po bitvě 11. srpna 1797 za účasti adoptivních rodičů arcivévody Karla - arcivévodkyně Marie Kristýny (1742-1798) a jejího manžela prince Alberta Sasko-Těšínského (1738-1822). Arcivévoda Karel osobně navštívil... |