Úvodní stránka > Lipsko - české glossy k stoletým oslavám

Lipsko - české glossy k stoletým oslavám

04.09.2020 16:52

Jan Bedřich Novák

Naposledy upraveno: 04.09.2020

I. část – otištěna v časopisu Lumír, roč. XLII, 1913-14, č. 3, s. 124-132.

Jedna z největších historických lží naší doby byla vtělena v obrovský kus kamene, dáno mu jméno Völkerschlacht-Denkmal bei Leipzig. Již ve jménu je protiklad. Tento kamenný gigant, tento ztělesněný furor teutonicus není pomníkem národů, kteří zápasili před sto lety u Lipska, jeho allegorie i s archandělem Michaelem zřetelně mluví jen za jeden národ. Při jeho odevzdání veřejnosti nepokrytě to pravil jeden z jeho hlavních tvůrců Clemens Thieme, a officielní básník této slavnosti Rainhold Bachmann stejným akordem rozezvučel struny své lyry:

Na oné hroudě země zpité krví,
Kde Němců národy kdys mocně zápasily,¹⁾

By síla Němců pout svých zprostila se,

Kde krutost vraha úhlavního zmohly,

Tam k modru nebe mohutně se nese

Modlitba, jenž v kámen vtělila se – pomník slávy.

Doprovodem k této básni byl mohutný chorál německých časopisů, které v pomníku lipském vidí pomník německých činů a německé slávy. Účastenství ostatních národů utonulo v moři tiskové černě věnované v Německu stoletým vzpomínkám.

Pro krásu pomníku nejeví ovšem všichni stejné nadšení. Robert Breuer v časopisu März, v čísle, které vyšlo právě sto let po datu nejvýznamnějšího dne bitvy u Lipska, vyslovuje se, že pomník ten je dílem pokolení organisované fráze, že je to monstrum, jaké ještě nebylo slátáno, „ein Widersinn in sich selber, eine Gedankenlosigkeit und eine verlogene Ohnmacht“. Proč Breuer v něm vedle fantomů perských a assyrských vidí také „die plumpem Ausdrücke tschechischen Wahnes“, se mi nepodařilo rozluštiti. My jakékoli společenství se vkusem pomníku s díky odmítáme. Velikost jeho vězí prý v metrech, v nosech zvící muže a t. d. Stojíme prý beznadějně před reklamní velezkomoleninou neplodné chudoby myšlenek.

Pokud jde o aesthetiku tohoto díla, nechci s Breuerem konkurovati, ale výborná jsou slova o pokolení organizované fráze. Tato myšlenka by se dala rozvést i na jiné projevy při příležitosti tohoto jubilea. Také spousta literatury, která vyšla v stoleté výročí válek osvobozovacích, mnohdy podává doklady této organisované fráze a co horšího organisované historické lži. Její jádro vězí v téže snaze, která je patrna na lipském pomníku bitvy národů, ve snaze totiž, ukázati světu, že Němci setřásli jho, kterým je tísnil Napoleonův vojenský imperialismus, vlastní silou. - Němci se neosvobodili sami, byli osvobozeni od jiných a to především od Rusů a Rakušanů. Toto vědomí je ovšem dnešnímu německému sebevědomí nepříjemné a proto bylo třeba lipského monstra, aby v jeho stínu se ztratilo účastenství jiných činitelů. Proto bylo třeba čtverečných kilometrů potištěného papíru, aby se jím přikryly mohyly bojovníků cizích, zejména slovanských, kteří na lipských pláních vykrváceli za svobodu německou. To platí ve velkém o německých literárních projevech týkajících se válek osvobozovacích. Nescházejí ovšem čestné výjimky.²⁾

Celkem nejhůře pochodilo Rakousko, ne na bojištích roku 1813 a 1814, ale v německé jubilejní literatuře. Činnost jeho vojevůdců a státníků 1813-1814 systematicky zlehčována, jeho pomoc líčena téměř jako přítěž, výkony jeho vojska stavěny do pozadí, zejména za výkony sborů pruských, a protože se nedá odčiniti faktum, že rakouský generál byl vrchním velitelem spojeneckých vojsk evropských v bitvě u Lipska a následujícím tažení, bylo nutno ukázati světu, že k úloze té byl naprosto nezpůsobilý a že jeho činy byly řetězem chyb a slabostí, a že to byly zase generálové pruští, především Blücher, kteří svými epochálními bitvami napravili, co Schwarzenberk zkazil.

Politice Rakouska se dostává málo lichotivých epithet za to, že nejevila dost pochopení a nadšení pro všeněmeckou věc, pro sjednocení osvobozeného Německa pod vedením Pruska, jak si to představovali členové spolků německých a hlavně pruských ,patriotů´. Že Rakousko bylo povinno s důrazem se zasaditi o prospěch Německa, považuje se za zřejmé, jako by jeho obyvatelstvo nebylo obrovskou většinou neněmecké, a hlavně roku 1813, kdy velká část jeho německých alpských zemí byla od něho odloučena. Vídeň byla residencí dynastie, která do doby Napoleonovy nosila korunu říše Německé a proto bylo při zúčtování s Napoleonem povinností Rakouska bíti se za německou věc. Že přijetím titulu rakouského císaře 1804 a složením koruny německé roku 1806 nastaly poměry zcela změněné, že Rakousko od té doby začalo žíti vlastním životem s právem na vlastní politiku, o to se německá literatura jubilejní valně nestará, po slovanské majoritě habsburské říše se vůbec neohlížejíc.

Pravil jsem, že Rakousko pochodilo při jubileu špatně, ale rakouští Slované nepochodili vůbec, na ně si vůbec nikdo nevzpomněl, ti se ztratili v pojmu Rakušané, ačkoliv Uhrům, daleko méně zúčastněným, věnována při oslavách aspoň nepatrná vzpomínka. Proto snad nebude škoditi, dovolíme-li si malou neskromnost a přihlásíme-li se post festum sami.

Začneme se srozumitelnou řečí čísel. Jak byla složena rakouská armáda, která bojovala u Lipska? Jak byli zastoupeni jednotliví národové naší monarchie v této armádě? Odpověď na tuto otázku není snadná, ale není nemožná, třeba že v rakouské armádě nebyla a není zavedena statistika národnostní. Na štěstí nám tuto statistiku nahradí pomůcka jiná. Každý pluk měl přikázáno určité území, z něhož se doplňovalo jeho mužstvo, v naší polovici konskripcí, v Uhrách verbováním. Národnostně se tudíž nelišil pluk od svých doplňovacích okresů. Ovšem plukům často byly přikazovány jiné a jiné kraje, takže dnešní doplňovací okresy pluků naprosto se neshodují s tehdejšími. Ale i zde je pomoc. V díle Wrede, Geschichte der k. und k. Wehrmacht, [z]pracovaném na základě authentických dokumentů válečného archivu ve Vídni, lze nalézti, z kterých krajů byly jednotlivé pluky rakouské armády v době před bitvou u Lipska doplňovány. Wrede velice pečlivě udává u každého pluku, z kterých končin monarchie byl doplňován od svého založení až do naší doby. Rozhodující byla pro nás doba 1809—1813, léta, v kterých se rakouská armáda po strašných katastrofách posledního Napoleonova tažení úplně proměnila. Každý pluk až na nepatrný počet trosečníků z roku 1809 měl v době bitvy u Lipska mužstvo z doplňovacích okresů, které mu byly od r. 1809—1813 přikázány; beztoho hlavní síla armády byla sebrána teprve 1813.

Pokusíme se o sestavení tabelárního přehledu pluků našich u Lipska, z kterého by bylo patrno jejich národní složení. Hlavním pramenem tohoto přehledu byl ordre de bataille bitvy u Lipska, tedy dokument authentický, zachovaný ve válečném archivu ve Vídni a naposled vydaný v officielní publikaci válečného archivu: Befreiungs-Kriege 1813 und 1814, vydané nedávno ve Vídni k stoletému výročí bitvy u Lipska.³⁾

Ordre de bataille uvádí ovšem bataillony i s počtem mužů v taktickém pořádku podle vojenských těles, v jaké byly v říjnu 1813 sestaveny. Bylo tudíž nutno vypsati je a sestaviti do arithmetického pořadí jejich tehdejších čísel a v následném tabelárním přehledu uvésti při každém pluku neb samostatném bataillonu jméno velitele sboru a divise, jemuž byl v době bitvy u Lipska přidělen, aby se neztratila taktická souvislost a možnost kontroly. K takto získanému seznamu přidány byly v následující rubrice údaje territorií, z kterých pluk pochází, jejich poměry národnostní a jméno města, kde byla hlavní doplňovací stanice pluku.

Tabulka takto sestavená podává nám jen seznam pěchoty, a to jen tak zv. bataillonů fusilierských. To byla hlavní massa vojska a u nich bylo možno dopíditi se bližšího určení jejich doplňovacích okresů, což u jiných druhů zbraní je často velmi ztíženo a někdy nemožno.

Tehdejší číslo pluku

Jméno velitele sboru / a divise, k niž pluk v říjnu 1813 přináležel

Počet bataillonů a mužů [m.] zúčastnivších se bitvy neb operací u Lipska

Země a kraje, z kterých byl pluk doplňován v době před bitvou u Lipska, jejich národnost

(hlavní doplňovací stanice v závorce)

1.
Gyulay / Ph. Hessen-Homburg
2 bat./ 1588 m.
Morava, dolní část olomouckého kraje, území až na malý olomoucký zlomek slovanské, polovina pluku; Halič, slovanské území, polovina pluku⁴⁾
(Olomouc).

2.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 1904 m.
Uhry, stolice nitranská, prešpurská a Pováží, území, až na jižní, maďarskou část prešpurské stolice slovanské, německý zlomek v prešpurském ostrově je mizivý
(Prešpurk).

3.
z Klenového / Mayer z Heldensfeldu
2 bat. / 1805 m.
Dolní Rakousy, území německé
(Korneuburg).

7.
Gyulay / Murray de Melgum
3 bat. / 2722 m.
Morava, části olomouckého kraje a Přerovska (patrně okresy sousední), území slovanské, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Hranice).

7.
z Bubna (lehká divise)
1 b. zem. obr. / 1109 m.
Morava, části olomouckého kraje a Přerovska (patrně okresy sousední), území slovanské, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Hranice).

8.
Gyulay / Murray de Melgum
3 bat. / 2845 m.
Morava, kraj jihlavský, až na malý ostrov u Jihlavy a jižní cíp jihlavského kraje, území slovanské, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Jihlava).

9.
Colloredo-Mannsfeld / Greth
2 bat. / 1816 m.
Halič, území slovanské
(Přemyšl).

11.
z Bubna (lehká divise)
1 bat. / 857 m.
Čechy, Praha a okolí, tedy území české; s pražskými Němci počítati nelze; patřili k vrstvám obyvatelstva, které byly osvobozeny od povinnosti vojenské
(Praha).

11.
Merveldt / Al. Lichtenstein
1 b. zemské obrany / 1159 m.
Čechy, Praha a okolí, tedy území české; s pražskými Němci počítati nelze; patřili k vrstvám obyvatelstva, které byly osvobozeny od povinnosti vojenské
(Praha).

12.
z Klenového / Mayer z Heldensfeldu
3 bat. / 2725 m.
Morava, horní, německá část olomouckého kraje, polovina pluku; Halič, slovanské území, polovina pluku
(Olomouc).

15.
z Klenového / Hohenlohe
3 bat. / 2721 m.
Morava, Slezsko (1809 částečně Čechy), území smíšené, slovansko-německé, podle poměru obyvatelstva těchto zemí
(Olomouc).

17.
Colloredo-Mannsfeld / Greth
3 bat. / 2631 m.
Čechy, kraj boleslavský, jehož větší jižní polovice byla česká, severní menší s Libercem atd. německá
(Ml. Boleslav).

18.
Merveldt / Al. Lichtenstein
2 bat. / 1651 m.
Čechy, bydžovský kraj, území české až na severní, asi pátý díl bydžovského kraje s Vrchlabím a Hostinným, s obyvatelstvem tehdá ne tak hustým
(Jičín).

19.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 1626 m.
Uhry, stolice na pravém břehu Dunaje, území maďarské s malým zlomkem německým
(St. Bělehrad).

20.
Merveldt / Al. Lichtenstein
3 bat. / 2137 m.
Morava a Slezsko, území smíšené, slovansko-německé, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Opava).

21.
Colloredo-Mannsfeld / Greth
2 bat. / 1828 m.
Čechy, části (patrně sousední) kraje hradeckého a chrudimského, území české
(Josefov-Chrudim).

22.
z Klenového / Mayer z Heldensfeldu
3 bat. / 2681 m.
Morava, znojemský kraj, území smíšené, většinou německé, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Znojmo).

24.
Colloredo-Mannsfeld / Lederer
2 bat. / 1085 m.
Halič, území slovanské
(Brzežany).

25.
Colloredo-Mannsfeld / Wimpffen
3 bat. / 2469 m.
Čechy, kraj pracheňský (Strakonice); části klatovského kraje, Písecko; území až na malý zlomek jižně od Strakonic české
(Písek).

25.
Velitelství armády / Prochaska
1 b. zemské obrany / 79 m.

28.
Gyulay / Ph. Hessen-Homburg
3 bat. / 2790 m.
Čechy, čáslavský a pak chrudimský kraj, území až na nepatrný zlomek lanškrounský, české
(Chrudim).

29.
z Klenového / Hohenlohe
3 bat. / 2512 m.
Morava, brněnský kraj, území až na brněnský ostrov a jižní cíp rozsáhlého kraje brněnského české, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Brno).

30.
Colloredo-Mannsfeld / Greth
3 bat. / 2445 m.
Halič, území slovanské
(Lvov).

32.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 1596 m.
Uhry, Pešť a sousední stolice, území až na malý zlomek slovansko-německý maďarské
(Pešť).

33.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 1824 m.
Uhry, okres horních měst v severních Uhrách, území slovanské s nepatrným zlomkem německým
(Zvoleň).

34.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 2078 m.
Uhry, horní, území většinou slovanské, jižně od Košic maďarské, s malým zlomkem německým
(Košice).

35.
Colloredo-Mannsfeld / Wimpffen
2 bat. + 1 b. z. o. / 2601 m.
Čechy, plzeňský kraj, jehož jen západní, asi třetí díl byl český, ostatní území německé
(Plzeň).

36.
Gyulay / Ph. Hessen-Homburg
2 bat. / 1602 m.
Čechy, kraj litoměřický, území německé až na malý zlomek český v jihovýchodním cípu kraje litoměřického a na dolním Poohří
(Litoměřice).

37.
Gyulay / Murray de Melgum
2 bat. / 1503 m.
Uhry, stolice na levém břehu Tisy, území maďarsko-rumunské
(Vel. Varadín).

40.
z Klenového / Hohenlohe
3 bat. / 2631 m.
Morava, kraj hradišťský, území slovanské, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Uh. Hradiště).

41.
Gyulay / Ph. Hessen-Homburg
3 bat. / 2214 m.
Halič, území slovanské
(Kolomyje).

42.
Colloredo-Mannsfeld / Wimpffen
2 bat. / 1762 m.
Čechy, žatecký kraj, území až na nepatrný zlomek český německé
(Cheb).

42.
Herzogenberg / (mobilní kolona)
1 b. zemské obrany / 1152 m.
Čechy, žatecký kraj, území až na nepatrný zlomek český německé
(Cheb).

44.
Colloredo-Mannsfeld / Lederer
2 bat. / 1592 m.
Halič, území slovanské
(Sambor).

47.
Merveldt / Al. Lichtenstein
2 bat. + 1 b. z. o. / 2492 m.
Čechy, Praha a okolí, dříve rakovnický kraj, území české
(Praha).

48.
F. Hessen-Homburg / Bianchi
2 bat. / 1475 m.
Uhry, stolice šoproňská, zálská a okolní území většinou maďarské, se silným německým zlomkem v krajinách západouherských
(Rohoncz, Rechnitz).

49.
z Klenového / Hohenlohe
2 bat. / 1566 m.
Dolní Rakousy, území německé
(Sv. Hippolyt).

54.
Colloredo-Mannsfeld / Wimpffen
3 bat. / 2457 m.
Čechy, kraj táborský, území až na malý ostrov jindřichohradecký české a kraj budějovický, území české asi ze tří pětin
(Jindř. Hradec).

54.
Velitelství armády / Prochaska
1 b. zemské obrany / 387 m.
Čechy, kraj táborský, území až na malý ostrov jindřichohradecký české a kraj budějovický, území české asi ze tří pětin
(Jindř. Hradec).

56.
Merveldt / Al. Lichtenstein
3 bat. / 1924 m.
Slezsko-Těšínsko, polovina pluku, Halič polovina pluku, území slovanské
(Těšín).

57.
z Klenového / Hohenlohe
2 bat. / 2014 m.
Morava-Slezsko, části opavského a přerovského kraje, území smíšené, polovina pluku; Halič, území slovanské, polovina pluku
(Hranice).

60.
Gyulay / Murray de Melgum
2 bat. / 1652 m.
Uhry, stolice v horních Uhrách, Spiš a okolí, území slovanské s nepatrným zlomkem německým
(Prešov).

K těmto plukům nutno připočítati ještě samostatné bataillony granátnické, myslivecké a hraničářské, aby výčet pěchoty byl úplný. Granátnických bataillonů bylo u Lipska 8, hraničářských také 8, mysliveckých 5.
Granátníci byli vybíráni z pluků pěších, z každého dvě setniny, čili jedna tak zvaná divise [division]; z tří takovýchto divisí byl pravidelně sestaven jeden bataillon. Všechny byly u Lipska spojeny v armádní reservě a postaveny pod velení polního podmaršálka Weissenwolfa. Počet mužstva trojdivisních bataillonů byl průměrně asi 750 mužů, nejnižší číslo bylo 710, nejvyšší 779 podle ordre de bataille. Jeden byl sestaven jen z dvou divisí a měl jen 558 mužů.

Bataillon Berger byl sestaven z jednoho pluku smíšeného českoněmeckého (15) a dvou téměř úplně českých (28 a 47). Možno ho tudíž považovati za převážně český.
Bataillon Oklopsia byl sestaven z jednoho pluku smíšeného českoněmeckého (17), jednoho převážně (18) a jednoho úplně českého (21). I jeho vzhled se nelišil valně od předcházejícího.
Bataillon Call (Rueber) pocházel také z Čech a byl sestaven a byl sestaven z jednoho pluku většinou (35) a dvou téměř úplně německých (36 a 42), byl tedy vzhled jeho převážně německý.
Bataillon Fischer byl sestaven ze dvou pluků téměř úplně českých (11 a 25) a z jednoho pluku převážně českého (54), byl tudíž vzhled jeho až na malý zlomek český.
Bataillon Portner byl sestaven ze tří pluků haličských (9, 24 a 44), byl tedy úplně slovanský.
Bataillon Obermayer byl sestaven ze tří pluků haličských (30, 41 a 58), byl tedy úplně slovanský.
Bataillon Czarnotzay byl sestaven ze dvou pluků hornouherských (34 a 60) a jednoho dolnouherského (37), směsice to slovansko-maďarsko-rumunsko-německá z krajin z polovice slovanských s malým zlomkem Němců.
Bataillon Habinay byl sestaven ze dvou pluků uherských (32 a 39) z krajin převážně maďarských s malým zlomkem slovansko-německo-rumunským.

Z bataillonů hraničářských

č. 5 a č. 6 byly přiděleny divisi Crennevillově, oba doplňované z krajin slovanských, generalátu varaždinského.
Č. 7 byl přidělen divisi M. Lichtensteina a pocházel z úplně slovanského území při střední a dolní Sávě.
Č. 8 byl přidělen divisi Ledererově a pocházel z taktéž slovanského území při horní a střední Sávě.
Č. 9 byl přidělen divisi Bubnově a pocházel taktéž slovanského území doln[o]sávské a dunajské vojenské hranice.
Č. 12 byly dva bataillony přidělené divisi Hardeggově a pocházely ze smíšeného území slovansko-německo-rumunsko-maďarského při dolní Tise v Banátě.
Č. 13 byly dva bataillony valašsko-illyrské z východního rumunského Banátu.
Č. 16 taktéž bataillon, patrně také z krajin rumunských.

Hraničářské bataillony byly celkem silnější než bataillony pravidelné pěchoty, jich dosahovala neb i přesahovala počet 1000 mužů; č. 9 měl až 1229 mužů, ostatní mezi 800-900.

Bataillonů mysliveckých bylo pět, tři z nich, a to č. 1, 2 a 7 přiděleny byly lehké divisi M. Lichtensteina, a dva, č. 5 a 6 lehké divisi Bubnově. O doplňování jich nemáme jiných údajů než že dva byly z Čech (č. 1 a 2), dva z Moravy (č. 5 a 6) a jeden z Dolních Rakous (č. 7). O jejich složení nemůžeme tvrditi nic jiného, než že asi souhlasilo s ethnickým složením zemí, z nichž pocházely. Z nedostatku údajů jiných musíme se spokojiti, označíme-li u nich poměr národnostní takový, jaký je v jejich zemích. Myslivecké bataillony č. 1, 5 a 6 byly silnější (téměř po 850 m.] č. 2 a 7 byly slabší, nedosahujíce ani půl šesta sta mužů.

Spočítáme-li všechny bataillony pěchoty a připočteme-li k ní bataillon pěchoty štábní a sanity, které byly asi směsí mužstva se všech končin říše, obdržíme číslo 120. Označíme-li nyní každý bataillon čtverečkem a sestavme čtverečky podle národností v diagram. Čtverečky bílé ať označují bataillony slovanské, šikmo proužkované Němce, kolmo proužkované Rumuny a tečkované Maďary. U smíšených pluků si mysleme, že se mužstvo slovanské a neslovanské rozestoupí na dvě strany a můžeme pak na diagramu graficky označiti takový smíšený na př. půl český a půl německý pluk o třech bataillonech tak, že půl druhého čtverečku proužkujeme šikmo, ostatek nechajíce bílý. Takovým způsobem pokračujme i u jiných smíšených pluků a označme graficky poměrné zastoupení národností poměrným vyplněním čtverečků; nepatrné zastoupení jiné národnosti v pluku slovanském nepatrným čárkováním neb tečkováním po jedné straně čtverečku.
Sestavme nyní jednotlivé bataillony v diagramu tím způsobem, ale pluky a bataillony jednotlivých národností naší říše se dostaly pokud možno k sobě (tedy ne podle taktického příslušenství) a tu nám pak plasticky vynikne vzájemný poměr sil. Čísla znamenají čísla pluku neb samostatného bataillonu. Bataillony hraničářské jsou označeny písmenou h, myslivecké písmenou m, granátnické svým jménem (podle velitele). Čtverečky bílé neb částečné bílé s čísly podtrženými označují nám bataillony národnosti české, s čísly podtečkovanými znamenají, že bataillon je na půl český (moravský) a na půl polskorusínský. V levo nahoře jsou, pokud bylo možno, u sebe sestaveny bataillony české.

Němci v diagramu vyplňují úplně aneb téměř úplně jen 17 čtverečků ze 120, sečteme-li německé zlomky z ostatních čtverečků, dostaneme ještě sotva celých 7, t. j. dohromady 24 bataillony. Byli tudíž Němci v pěchotě zastoupeni jen asi pětinou všeho vojska. Maďaři vyplňují asi devět čtverečků, nezaujímají v pěchotě tudíž ani dvanáctinu vojska. Rumuni zabírají asi 5 čtverečků, t. j. asi čtrnáctý díl pěchoty. Vše ostatní byli Slované. Vyplňují celý aneb téměř celý 71 čtvereček, sečteme-li slovanské zlomky, dostaneme zbývajících 9 čtverečků. Dá se tudíž poměr mezi Slovany, Němci, Maďary a Rumuny vyjádřiti čísly 80 : 24 : 9 : 5. Ovšem čísla ta jsou jen přibližná. Čechové samotní ze zemí koruny české vyplňují 29 úplných aneb téměř úplných čtverečků a spojíme-li ostatní zlomky a podtečkované poloviny moravských bataillonů, vyplníme nových téměř 11 čtverečků. Poměr zastoupení české národnosti k německé byl podle toho přibližně vyjádřen čísly 40 : 24. Česká národnost byla v pěchotě zastoupena přibližně třetinou celé moci, Slované vůbec dvěma třetinami.

II. část - Lumír, roč. XLII, 1913-14, č. 4, s. 165-172.

U jízdy a dělostřelby v rakouské armádě u Lipska nelze podobným způsobem, jako jsme učinili při pěchotě, určiti poměr národnostní. Ordre de bataille udává jen povšechně batterie bez bližšího určení a artillerie vůbec byla úplně promíšena. Můžeme však s velkou pravděpodobností tvrditi, že i u tohoto druhu zbraně nelišilo se složení národnostní valně od složení pěchoty. Ostatně při takových massách pěchoty byl počet mužstva artillerie a jiných technických oddílů tak malý, že to nemělo vlivu na složení armády. Ordre de bataille udává počet všeho mužstva artillerie číslem 5360.

U jízdy bylo Maďarů poměrně více než v pěchotě. Husarských pluků čítá ordre de bataille 7 (č. 1, 3, 4, 6, 7, 8, 12) o 6 eskadronách s počtem mužů přes 5000. Z těchto pluků pět pocházelo z území maďarského, ovšem promíšeného zlomky jinonárodními; doplňovací stanicí pluku č. 8 byl Prešpurk, možno ho tudiž pokládati za slovenskomaďarský, pluku č. 6 Velký Varadín, byl tedy z území maďarskorumunského.

Všimněme si, jak byla v jízdě zastoupena naše polovice říše. Kyrysnických pluků bylo 7 o čtyřech a šesti eskadronách (č. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8), z těch pocházely z Čech pluky č. 1 a č. 8 a částečně č. 2, z Moravy a Slezska č. 3 a č. 7, z Rakous Dolních a Horních č. 2 (částečně z Čech) a č. 4 a ze Štýrska a Korutan č. 5. Všech kyrysníků bylo přes 4000 mužů. Z tří dragounských pluků pluk č. 6 (o šesti eskadronách) pocházel z Čech, č. 4 z Moravy a č. 1 z Štýrska a Korutan, oba o čtyřech eskadronách. Všech dragounů bylo okrouhle 2000 mužů. Pluků t. zv. švališerů (chevaulégers) má ordre de bataille 6 (č. 1–6), č. 5 o sedmi, ostatní o šesti eskadronách. Z Čech byly čtyři pluky: č. 2, 3, 5 a 6, č. 1 z Moravy a č. 4 z Dolních Rakous; úhrnem měly okrouhle 4400 mužů. – Všech pluků jezdeckých bylo 23 o 127 eskadronách.⁵⁾ Z toho na uherskou polovinu říše připadá 7 pluků o 42 eskadronách, na naši polovinu 16 pluků o 85 eskadronách.

Podle zemí pocházelo:

z Čech	7 pluků majících 43 eskadron
z Moravy	2 pluky mající 10 - " -
z Moravy a Slezska	2 pluky - " - 8 - " -
ze zemí koruny České úhrnem	11 pluků majících 61 eskadron.
z Dolních Rakous	1 pluk - " - 6 eskadron
z Dol. a Hor. Rakous	2 pluky - " - 8 - " -
ze Štýrska a Korutan	2 pluky - " - 10 - " -
ze zemí alpských úhrnem	5 pluků majících 24 eskadron.
z Uher	7 pluků majících 42 eskadron.

Nevědouce jako u pěchoty, z kterých krajů byly jednotlivé pluky doplňovány, můžeme jen podle ethnografie zemí jejich souditi o jejich složení. Ovšem podle klíče národností přesně počítati nelze, protože vždy byly a jsou velké rozdíly mezi horskými krajinami a průmyslovými městy a mezi níže položeným územím, obývaným lidem selským, z něhož nejvíce bráno rekrutů k jízdě. Myslím, že bychom, rozdělíce 31 eskadron, pocházejících ze zemí koruny České, na Čechy a Němce, o hodně více jak 40 musili připočísti národnosti naší, obývající nížiny labské a moravské a zabývající se pěstováním koní v míře nepoměrně větší než Němci. Zde se však nemůžeme dopíditi čísel jen poněkud přesnějších. Podobně v Uhrách nutno počítati, že nepoměrnou většinou byli v husarských plucích zastoupeni příslušníci maďarského obyvatelstva, usedlého v nížinách uherských. Němci vyplňovali hlavně pluky ze zemí alpských, ovšem u obou pluků štýrsko-korutanských nutno počítati se silným zastoupením Slovinců, obývajících roviny jižního Štýrska a východní část Korutanska – západní patřila k illyrským provinciím pod správou francouzskou; konečně nesmí se zapomenouti na Čechy přidělené k rakouskému kyrysnickému pluku č. 2.

Počítáme-li se všemi těmito okolnostmi, můžeme odhadnouti, že u jízdy účastněné v bitvě a operacích u Lipska Slované rakouští daleko nedosahovali procenta svého v pěchotě, což lze vysvětliti tím, že haličské pluky hulánské byly dirigovány jinam. Zato zastoupení české je přibližně tak veliké jako u pěchoty. Čechové sami ze všech zemí koruny České byli asi třetinou celé jízdy. Účast Čech je překvapující, Čechy samy dodaly k Lipsku silnější kontingent jízdný než celá koruna svatoštěpánská.

Je dobře připomenouti, jaké oběti před sto lety naše země a náš národ přinesly říši, v které se nyní slavilo památné jubileum. Němci rakouští velmi okázale pořádali slavnosti a projevy jubilejní, jen v tom je ironie osudu, že stoletých slavností se účastnili procentem nepoměrně větším než krvavé práce u Lipska. Je to až dojemné, jak jiní si hrají na záchrance říše a záštitu monarchie – na naše útraty. Před sto lety šlo skutečné říši a dynastii o existenci. Habsburskou monarchii po porážce ve válce 1813 čekala zkáza, ji a Prusko by byl především stihl hněv vítězův. Co měl Napoleon již 1809 v plánu, byl by provedl 1813 po eventuelní porážce spojenců; říši by rozkouskoval a dynastii odkázal do Uher. Proto vítězství u Lipska má takový význam pro další trvání Habsburské monarchie. A žádný z národů ovládaných žezlem Habsburků nebyl v řadách bojovníků lipských zastoupen tak čestně jako národ český. Dalo by se očekávati, že mu bylo podle toho měřeno v dobách míru a bezpečí rakouskými vládami, ale ve Vídni platí zákony jiné logiky.

Armáda rakouská u Lipska byla převážnou většinou armáda slovanská. Při pěchotě jsme jasně viděli na diagramu dvoutřetinové zastoupení Slovanů a jízdy byl u srovnání s pěchotou počet malý, 15.000 ze 121.000 celkového počtu, takže poměrně menší zastoupení Slovanů u jízdy nepadá příliš na váhu. Počítáme-li vše dohromady, nechybělo Slovanům mnoho do dvou třetin armády celé.

Kdyby snad někdo namítal, že za to důstojnictvo a generalita byly německé, stačilo by odkázati ho na vojenský schematismus roku 1813 a zajisté by byl překvapen směsicí jmen všech národů, jakou by nalezl u důstojnického sboru rakouského. Jména německá, slovanská, maďarská střídají se s francouzskými, vlašskými, anglickými a jakousi jednotu mezi nimi získává jen uniformní vojenský pravopis. A pak jak mnoho české šlechty bylo právě na místech nejvyšších? Sám vrchní velitel pocházel z rodu již tak v Čechách assimilovaného, že s hrdostí se hlásil k Čechům⁶⁾, chef generálního štábu Radecký byl ze starého českého rodu šlechtického, mezi veliteli sborů byla jména z Bubna a z Klenového (Klenau), patřící starým českým rodinám, a mezi nižšími veliteli by našel celou řadu jmen české šlechty. Přestože šlechta tato převážně mluvila a psala francouzsky a německy, v tehdejší době všeobecné neuvědomělosti národní, nelze ji přece počítati mezi šlechtu německou, právě jako Fridricha II. pruského nelze pokládati za Francouze.
Dosavadní naše výpočty týkaly se jen bitvy a operací na hlavním bojišti. Vedlejší operace na jihu monarchie a pak v Itálii nejsou thematem této práce. Ač i tam bylo dosaženo pěkných úspěchů, rozhodujícím byl výsledek na severu, kde byla hlavní moc Napoleonova. Nezdar tam byl by zmařil rázem vše, čeho snad bylo dosaženo jinde.
Uvažme nyní celkové rozpětí válečných sil naší říše roku 1813 a pozorujme, zdali souhlasí s našimi výpočty týkajícími se jen Lipska. Druhý svazek právě vydaného jubilejního díla válečného archivu ve Vídni „Befreiungskrieg 1813 und 1814“ je věnován statistickým výpočtům rakouské moci válečné roku 1813. Zpracován je na základě akt válečného archivu plukovníkem Vilémem Wlaschützem a má název: Österreichs entscheidendes Machtaufgebot 1813. Je to vynikající dílo ohromné práce a některé statistické výsledky, k nimž dochází, jsou velmi zajímavé také pro nás. Tak na př. Wlaschütz, srovnávaje v červenci 1813 počet branců zemí uherských a zemí předlitavských, překvapen je ohromným zatížením Čech proti Uhrám. Čechy samy postavily o třetinu branců více než Uhry, na něž počítá 43.000 mužů, kdežto Čechy do té doby sebraly 56.795 mužů, Uhry při stejném napětí sil jako Čechy byly by měly dodati 151.000.⁷⁾

Velmi poučná je tabulka, kterou na témže místě Wlaschütz sestavuje o počtu mužstva a koňstva, který dodaly jednotlivé země naší poloviny říše do července 1813 k vojsku i s prvním odvodem k zemské obraně:

Čechy	56.795 mužů	14.832 koní
Morava (patrně se Slezskem)	30.514 - " -	10.897 - " -
Rakousy Dolní a Horní	25.945 - " -	6.591 - " -
Vnitřní země rakouské	17.222 - " -	5.574 - " -
Halič	55.690 - " -	13.358 - " -
Dohromady	186.166 mužů	51.252 koní

Srovnáme-li tyto statistické údaje, vidíme, že Čechy dodaly i mužstva i koňstva nejvíce, i více než Halič a daleko více než všechny země alpské dohromady. Čechy dodaly o něco méně než třetinu mužstva celého Předlitavska, koňstva o něco více než čtvrtinu. Země české dodaly 87.309 m. Počítáme-li z toho přibližně o něco více než třetinu, t. j. asi 30.000 mužů na Němce, zbude asi 57.000 národnosti české.

Němcům touto kvotou jistě ukřivděno není, naopak; nutno přihlížeti k tomu, že Němci ve městech a hlavně ve větších městech patřili k vrstvám obyvatelstva, které byly tehdá osvobozeny od povinnosti branné a tím ubylo armádě silné procento. Hlavní spočívala na obyvatelstvu venkovském a na širokých nemajetných vrstvách lidových a tu byl v zemích českých zastoupen živel český mnohem silněji, než jak ukazuje statistické procento národnostní obyvatelstva všeho.

Wlaschützova svrchu uvedená čísla patří do července 1813, tedy do doby, kdy všechno toto mužstvo mohlo býti tak secvičeno, že bylo je možno vypraviti do pole. Poněvadž země české byly operační basi nejblíže, posláno z nich největší procento sebraného mužstva na bojiště. V těchto číslicích máme zase jen doklad k našim výpočtům o překvapujícím zastoupení branných sil zemí koruny České a branných sil české národnosti v bitvě u Lipska.

Také při celkových výpočtech všeho příbytku branné moci našeho mocnářství za celý rok 1813 nalezneme zase jen další obdobné doklady. Plukovník Wlaschütz vypočítává na základě měsíčních výkazů, které sloužily účelům účetním a jsou tudíž materiálem velmi věrohodným a přesným, mnoho-li mužstva jednotlivé země mocnářství dodaly během celého roku 1813 a zase upozorňuje především na křiklavý rozdíl mezi zeměmi naší polovice říše, kde se vojsko konskribovalo, a zeměmi uherskými, kde zůstal dosud v platnosti starý systém verbířský. Kdežto na země předlitavské připadly tři čtvrtiny, nedodaly Uhry i se Sedmihradskem a vojenskou hranicí více než čtvrtinu nově přibylého mužstva.⁸⁾

Z přírostku pro armádu za rok 1813 počítá Wlaschütz:

na Čechy	81.175 mužů
na Moravu a Slezsko	45.228 - " -
na Halič	72.377 - " -
na Rakousy Dolní a Horní	42.219 - " -
na vnitřní země rakouské	27.436 - " -
na vlastní vojenskou hranici	14.732 - " -
na znovu dobytou voj. hranici	16.385 - " -
na Uhry a Sedmihradsko	51.935 - " -
V celku	351.487 mužů⁹⁾

Čechy samy, jak vidíme z těchto čísel, dodaly armádě během r. 1813 nejsilnější kontingent mužstva, daleko silnější než Uhry a Sedmihradsko dohromady, které nedosáhly ani dvou třetin přírostku z Čech. Čechy samy poskytly více mužstva než všechny země alpské dohromady a více než Halič. Uváděje kvotu jednotlivých zemí v procentech, počítá Wlaschütz na české země 36%, na země uherské i s vojenskou hranicí 23,6%, na Halič 20,6% a na všechny země alpské 19,8%.

Tyto podíly zemí v celkovém přírostku branných sil za 1813 jsou analogické výpočtům z července 1813, výše uvedeným, jen obojí Rakousy vykazují poněkud rychlejší vzestup v druhé polovině roku, Halič poněkud pomalejší. Celkem zase ukazují, čím byly pro monarchii v době tak kritické země české. Že v celkovém přírostku je národnost česká zastoupena procentem slabším než v kontingentech určených pro saská bojiště, má příčinu v tom, že z alpských zemí mnoho sil obráceno na jih a na západ podle Dunaje proti Bavorsku, které na počátku války ještě nestálo v řadách spojenců; tímto stouplo české procento na rozhodujícím bojišti u Lipska. Uvážíme-li uvedená čísla, vzpomeneme na výrok maršála Schwarzenberga po bitvě u Lipska: „K velikým událostem, které jsme zažili, nebylo by nikdy došlo, kdyby Čechy s bezpříkladnou houževnatostí a vytrvalostí, nehrozíce se žádných obětí, nebyly mohutně spolupůsobily k velikému a svatému cíli.“¹⁰⁾

Nyní se vracíme k operující armádě u Lipska, protože nám jde především o její složení. Rakouskou její součástku jsme probrali zevrubně a viděli jsme, že v ní Slované dosahovali počtu téměř dvou třetin a Čechové samotni že v ní byli přibližně třetinou; Němci zaujímali přibližně o něco více než pátý díl, jsouce v jízdě poměrně silněji zastoupeni než v pěchotě.

Ohlédněme se nyní po druhých součástkách armády hlavní a po druhých armádách spojenců. V armádě hlavní vedle Rakušanů byly kontingenty ruské a pruské.

Ruský kontingent pod velením hraběte Barclaye de Tolly byl podle ordre de bataille 48.650 mužů silný; od něho nutno odečísti 6680 mužů pruské gardy, přidělených velkoknížeti Konstantinovi, takže nám zbývá 41.970 Rusů. Pruský druhý sbor generála Kleista přidělený armádě hlavní měl 24.251 mužů. V jezdeckých sborech generála Thielmanna a plukovníka Mensdorffa-Pouilly bylo mimo to 1000 ruských kozáků a 450 mužů pruské jízdy.¹¹⁾

Obsahovala tedy armáda hlavní	121.599 Rakušanů
	42.970 Rusů
	31.381 Prusů
úhrnem	195.950

Druhá armáda byla tak zvaná armáda slezská pod velením Blücherovým.

Skládala se z pruského prvého sboru o	21.149 mužích
a dvou ruských sborů generála Sackena a Langerona majících dohromady	42.712 mužů
úhrnem	63.861 mužů

Třetí, severní armáda, které velel korunní princ švédský, skládala se:

z třetího pruského sboru generála Bülowa o	24.619 mužích
k němuž bylo přiděleno ruských kozáků a dělostřelců	893 mužů
z ruského sboru generála Wintzingerode o	24.739 mužích
a ze švédského sboru Stedingkova o	16.652 - " -
k němuž bylo přiděleno ruských kozáků	362 mužů
a britských dělostřelců	151 - " -
úhrnem	67.416 mužů.

Vedle těchto byla tu tak zv. Polská reservní armáda generála Benningsena, která měla 33.875 mužů ruského vojska.

Podle států bylo v armádách u Lipska:

ruského vojska	145.551 mužů
rakouského - " -	121.599 - " -
pruského - " -	77.149 - " -
švédského - " -	16.652 - " -
britského - " -	151 - " -
úhrnem	361.102 mužů.

Na otázku, mnoho-li bylo v celé armádě Slovanů, nemůžeme ovšem dáti odpověď přesnou, avšak přibližně lze to určiti. V ruském vojsku bylo procento neslovanské tehdá mnohem menší než teď po okupaci a pacifikaci Kavkazska a Střední Asie a silné kolonisaci německé v XIX. století. Celkem se shoduje i s poměrným zastoupením živlů neslovanských v ruské veleříši i s poměrným vyskytováním se sibiřských, finských, tatarských a jiných pluků v ordre de bataille ruské armády u Lipska, počítáme-li z ruského kontingentu asi pětinu (kolem 29.000) na bojovníky neslovanské. Podle toho bychom v ruském vojsku napočítali přibližně kolem 116.000 Slovanů, a to, až na nepatrný počet Poláků, Rusů. Z rakouského vojska připadá, jak jsme výše viděli, na Slovany o něco méně než dvě třetiny celého počtu, tedy kolem 78.000 mužů; v pruské armádě také nutno počítati jistě kolem 12.000 Poláků ze Slezska a z Prus, ovšem více ze Slezska, neboť právě slezské kontingenty jsou v pruském vojsku velice četné; jen v pěchotě je asi 22 bataillonů slezských. V tehdejší okleštěné pruské říši Poláci byli asi šestinou všeho obyvatelstva. Je tudíž počet 12.000 ze 77.000 přiměřen i počtu obyvatelstva tehdejší pruské říše i hojnosti slezských oddílů v ordre de bataille pruských sborů.

Sečteme-li Slovany ruské, rakouské i pruské, dostaneme okrouhle 206.000 mužů; to jest, o málo méně než tři pětiny veškeré moci, která táhla k Lipsku proti Napoleonovi, byli Slované. Položme si nyní otázku, mnoho-li tam bojovalo s Napoleonem Němců? Z pruského vojska velká většina, asi 65.000, z rakouského vojska o něco více než pětina, asi 25.000 mužů; několik tisíc počítejme ještě na Němce ruské a emigranty v ruském vojsku a tak obdržíme úhrnný počet Němců přes 90.000, byli tedy přibližně o něco více než čtvrtinou celé moci postavené proti Napoleonovi u Lipska. Slovanů bojovalo v řadách spojenců dvakrát tolik jako Němců a ještě asi o 20.000 mužů více. Němců z nynější německé říše táhlo k Lipsku proti Napoleonovi se spojenci jen kolem 65.000, nebyli ani pětinou v armádě spojenců.

„Wo einstmal deutsche Völker machtvoll rangen - -“

Napoleon koncentroval u Lipska 202.000 mužů, proti němu bitvu rozhodla početní převaha vojenských sil, které mu hrozily obklíčením, a tou byli hlavně Slované, vítězství u Lipska je především vítězství jejich. Slované tam položili základ německé svobodě a vývoji německé a hlavně pruské moci v XIX. století.

Při stoletých vzpomínkách byla příležitost, aby se mocný německý národ ukázal vděčný těm, kteří mu před sto lety, když mu bylo nejhůře, přispěchali v takovém počtu na pomoc.

Pomník lipský je bohužel dokladem, že ponížení a malí, když se stanou mocnými a velkými, neradi vzpomínají těch, jichž pomocí se vyšinuli. Ovšem nevymřeli mezi Němci ještě lidé, kteří se uprostřed jubilejního opojení odvážili odsouditi takové počínání.

Poznámky

[*původní! – v originále byly označeny křížky a umístěny hned na konci příslušné strany.]

1) Wo einstmal deutsche Völker machtvoll rangen.

2) Tak na př. Zukunft přinesla v 5. čísle článek „Feuerwerk“, ve kterém ostré péro redaktorovo čelí této směšné manii, jejíž snahou prý je ukázat světu „wie wirs so herrlich weit brachten“. Sousedé nespokojí prý se němým obdivem a otáží se, proč při všem řečnění nebylo mluveno o pomoci, kterou rozkouskované zemi orlů poskytli Rusové, Britové, Rakušané a Švédové.

3) V pátém díle: Hoen M., Feldzug von Leipzig, st. 673 a n.

4) Moravské pluky byly v letech před bitvou u Lipska doplňovány tak, že polovina byla vzata z moravských, polovina z haličských krajů.

5) Ordre de bataille počítá 132 eskadron, ale připočítává 2 eskadrony štábních dragounů s nepatrným počtem 15 mužů, 1 zeměbraneckou eskadronu štábních dragounů složenou neznámo jak a 2 eskadrony přidělené od druhého slezského (pruského) jezdeckého pluku zemské obrany.

6) Viz Novák. Polní maršál Kar. kníže ze Schwarzenberka. V Praze (Řivnáč) 1913 str. 6.

7) Wlaschütz, 1. c. str. 116-117.

8) Wlaschütz 1. c. st. 174.

9) Wlaschütz 1. c. Anhang XXXV.

10) Viz Novák, Maršál Schwarzenberk 1. c. str. 6.

11) Rakouské eskadrony těchto sborů započítává ordre de bataille k ostatnímu rakouskému kontingentu.

Dodatky k příspěvku:

04.09.2020 Karel Řezníček (editor / autor digitalizace)

Velké dilema bylo, zda předchozí text komentovat či nikoli, leč příliš mnohé udivuje!

Primárně je velmi pochybné, že by v bitvě u Lipska slovanští národové bojovali za číkoli svobodu, tím méně pak za svobodu německou, ale budiž.

Zaujala nás tu autorem jednoznačně preferovaná řeč absolutních čísel, jež jsou pro Čechy a potažmo Slovany vskutku velice příznivá. Jenže na druhé straně jím tu zůstává naprosto ignorován fakt, že drtivě většinově německé jednotky pruské měly v bitvě mnohem větší intenzitu nasazení a z toho i vyplývající vyšší množství obětí, než, pravda, sice tabulkově jistě početnější, leč zjevně tedy v tomto boji mnohem pasivnější oddíly slovansko-rakouské (12 tisíc mrtvých a těžce zraněných vůči min. 16 tisícům pruských obětí), ba - alespoň tedy co do procentuálních ztrát - Prusové u Lipska zaplatili výrazně vyšší krvavou daň i ve srovnání s téměř dvojnásobně početnějšími Rusy, jichž tu zahynulo jen asi o šest tisíc více!

U rakouských braných sil je velmi diskutabilní tvrzení, že se národnostní skladba jednotek zrodila až v letech 1809-13, neb zde nepochybně sloužil ještě nemalý počet někdejších říšských Němců a ani ti muži, kteří pocházeli z dědičných zemí postoupených Napoleonem Bavorsku tím nijak automaticky o c. k. „vojenské angažmá“ nepřicházeli, spíše naopak – rakouský erár si uvědomoval, že právě v jejich případě by postavením těchto mužů mimo službu (při předpokládatelném návratu domů) habsburský mocnář o tyto zkušené vojáky možná i trvale přišel.

Rakouská armáda tak přes všechny předchozí neúspěchy a ztráty určitě nevstávala tak docela z popela o čemž svědčí Schwarzenbergův sbor v Rusku, další záložní korpus stál pak v bojové pohotovosti v Haliči, a i všechny na ruské kampani nijak nezaangažované regimenty nesporně kontinuálně fungovaly, byť i na tzv. mírových stavech, jež bylo k úspěšnému vedení války potřeba navýšit.

Zejména v pruském vojsku bych pak etnický poměr mezi poddanými Fridricha Viléma III. a národnostní skladbou jeho vskutku německým nacionálním duchem bytostně prodchnuté armády neuplatňoval a dvanáct tisíc Poláků bych mezi takřka výlučně dobrovolníky hrnoucími se pod pruské orly vskutku nehledal.

Zaráží však třeba i to, že autor vůbec neakcentoval, ba naprosto ignoroval veliký počet Němců, kteří se bitvy nesporně zúčastnili, jenže zde nebojovali na té správné „národně osvobozenecké“ straně. Možná většinově volky nevolky, avšak mnohdy velice zdatně a zmužile se tu totiž bili Němci i na straně „tyranově“. Jen ze zemí Rýnské konfederace tu bylo ještě v osudných říjnových dnech roku 1813 okrouhle 30 batalionů pěchoty a 40 eskadron jezdectva – zda to dalo cca. 40 000 mužů, jak je u lipské bitvy udáno na wikipedii, toť otázkou? Sice na sklonku bitvy došlo k určitým přeběhnutím, z nichž to jádra saského sboru se dostalo i tzv. do učebnic, ale to už v rozporu s tvrzením Napoleonových memoárů nic zásadního neovlivnilo a z vojáků Rheinbundu tu přeběhl zhruba jen každý desátý!

Německý živel nesporně převažoval v útvarech švýcarských (frankofonní oblasti i italská část jihu země byly připojeny přímo k Francii) a přetěžko půjde odhadnout, kolik Němců sloužilo přímo v uniformách francouzských(!), a to sice věru asi málokdy ryze dobrovolně, ale zcela neoddiskutovatelně. Nesmí se zapomenout, kam až zde císař Francouzů posunul hranice tzv. metropolitní Francie, což nebylo zdaleka jen k Rýnu, ale po anexi Holandska, Oldenburska a nemalé části Vestfálského království se hranice u Weselu stočila k severovýchodu a ve „francouzském vnitrozemí“ se ocitla města jako Münster, Osnabrück, Brémy, Hamburk a v Travemünde dosáhla France Métropolitaine dokonce až k Baltickému moři. Ne nějakou enklávou, ale souvislým záborem, a všude zde se již před tažením na Rus konaly i rozsáhlé odvody.

Pravda, celou záležitost to nesmírně komplikuje, ale i tito Němci nesporně přinesli svou formu oběti na oltář vlasti, často pak i tu nejvyšší. Rovněž i takováto germánská krev byla nepochybně prolita ještě i na lipských pláních, a i těmto nešťastníkům, stojících v říjnu 1813 „v mundůrech protivné strany“ tedy onen monumentální pomník plným právem patří!

Přijde-li to někomu absurdní, pak jaký je tu rozdíl mezi pomníčky, jež najdeme u nás snad v každé významnější obci, se jmennými seznamy obětí Světové války? Zde, v drtivé většině u výčtu pod c. k. prapory zahynuvších rakouských vojáků, nalezneme nejednou tvrzení, že padli „za Československo“, nebo už krapet racionálnější, avšak stejně tendenční a pramálo objektivní tvrzení, že svou smrtí vykoupili, aby český národ mohl přežít.

Onen kontroverzní lipský pomník je tu v širších souvislostech nepochybně věnován třeba i mužům z britské Královské německé legie (KGL) či Černého sboru brunšvického vévody, kteří bez rozdílu místa narození, z nezpochybnitelně „národněosvobozeneckých“ pohnutek, proti Francouzům aktivně bojovali v exilu již v letech předchozích, třebaže prvně jmenovaní v Sasku nikdy neoperovali.

Ostatně autor zde mísí dva diametrálně odlišné pojmy, a zejména pokud by tu šlo ryze o onen monumentální pomník, postrádám nejmenšího důvodu, aby byl tento ústřední jakkoli zasvěcen Slovanům – skládali se na něj prakticky výhradně Němci, a Slované tu v tomto ohledu nepřispěli ani příslovečnou zlámanou grešlí! Navíc monument evidentně není a nikdy nebyl zasvěcen výhradně jediné bitvě, jak se nám p. Novák (i mnozí jiní) snaží vsugerovat, nýbrž „teutonskému lidu“, který dokázal setřást francouzské jho – zdaleka zde přeci nešlo o jednu jedinou, byť gigantickou, bitvu, ale dějinný zlom, který pomohla naplno odstartovat.

Navíc Völkerschlachtdenkmal není na lipském bojišti ani náhodou jediný. Rakušanům, Rusům, ba i poraženým jsou věnované četné jiné a určitě nic nebránilo tomu, aby tam byl vztyčen i pomník českým obětem, ale to by se musel nějaký našinec této iniciativy ujmout a nadchnout primárně své krajany. Vzhledem k tomu s jakým předstihem začal se svou, vskutku stěží přehlédnutelnou, iniciativou Clemens Thieme, času k alespoň symbolickému vztyčení nějakého pamětního českého (truc)kamene měli naši vlastenci více než dost – domněnka, že by to Němci snad nedovolili, je tu veskrze neopodstatněná. Všemožná saská (ale i pruská) vstřícnost při budování Pamětního pravoslavného chrámu k poctě Rusů je toho jasným dokladem, stejně jako veliké množství denkmálů polských.

S trochou ironie zde platí, že „nikdo mě nepochválí tak dobře jako já sám“ a očekávat, že to někdo udělá za mne je minimálně hluboce naivní, navíc ani dalších sto let tu asi nic nezměnilo, a to už se zde v Sasku naleznou i pomníky vskutku kuriózní, např. „baškirské“ – ovšem ta iniciativa, logicky, musela vzejít primárně od Baškirů...

04.09.2020 Karel Sáček

Historik Jiří Rak, ve své studii Zapomenuté vítězství, zapomenutý maršál – druhý život „bitvy národů“ u Lipska (zveřejněné ve sborníku Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, s. 413) upozorňuje na zajímavý kontext výše uvedeného Novákova textu: „Pokud bychom měli v rukou pouze kopii bez uvedení periodika, logicky bychom věřili, že se jedná o článek z odborného vojenského časopisu Obrázky. Citace schematismu, přehled jednotek až do úrovně praporů a švadron, uvádění doplňovacích okresů tabulky. A to vše v sousedství – vybírám z obsahu daného ročníku – básní Antonína Sovy, statí Otokara Fischera a Viktora Dyka, Jiřího Mahena či bratří Čapků. A to vše proto, aby bylo možno exaktně potvrdit tvrzení, že většinu spojeneckých vojáků tvořili Slované a že jádrem rakouské armády byli Češi… Zájem redakce o to, aby se tato slova dostala do rukou české kulturní veřejnosti, musel být vskutku enormní.“

Rakovo tvrzení lze v současnosti snadno ověřit, protože Lumír – měsíční revue pro literaturu, umění a společnost, roč. XLII z knihovny University of Toronto byl v roce 2009 zveřejněn v kompletně digitalizované podobě:
archive.org/details/lumirpraze42vprauoft

studie Lipsko - české glossy k stoletým oslavám konkrétně:

I. část archive.org/details/lumirpraze42vprauoft/page/124/

II. část archive.org/details/lumirpraze42vprauoft/page/164/

Související příspěvky:

Karel Řezníček: Oslavy stého výročí bitvy u Lipska v českém tisku

V sobotu dopoledne konala se vojenská oslava sté ročnice vítězství spojených armád nad Napoleonem u Lipska na Malostranském náměstí v Praze u pomníku maršála Radeckého. Před pomníkem byl postaven polní oltář a poblíže něho stan pro vynikající účastníky oslavy. Okolí pomníku i mnohé domy byly ozdobeny a okrášleny květinami a palmami. Na přední estrádě shromáždil se dvůr, vojenští a občanští hodnostáři, na zadní estrádě důstojníci...

Karel Řezníček: Odhalení lipského monumentu v českém tisku roku 1913

Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 1/4: životopisný nástin