Český šlechtický kříž z roku 1814, část 2/2

28.10.2021 16:07

Václav Měřička

Naposledy upraveno: 27.10.2022

 

Po velkém vítězství v bitvě u Lipska nebyl mezi Spojenci na další postup operací názor zcela jednotný. Rusko a Prusko naléhali na okamžité tažení do Francie za ustupujícím Napoleonem, vojenský poradce císaře Františka I. generál sv. pán von Duka však císaře z účasti zrazoval. K sjednocení názorů došlo až počátkem prosince 1813 a to hlavně zásluhou knížete Karla Filipa Schwarzenberga, který se stal také vrchním velitelem všech spojených koaličních armád. 

Příspěvek je digitalizací tisku vydaného Vojenským muzeem v Praze a Československou společností přátel drobné plastiky Praha, který obsahoval ještě 35 poznámek. Jeho digitalizovaná podoba je doplněná o nové poznatky.

 

Rakousko tehdy disponovalo hlavními vojenskými silami na kontinentě. Jak jsem již uvedl, bylo vlastní tažení zahájeno až dne 21. prosince 1813, tedy se třiašedesátidenním zpožděním po lipském vítězství. Takzvaná česká armáda, o níž jsem řekl, že byla armádou hlavní, sestávala ze tří armádních sborů a jednoho sboru záložního, který se rekrutoval v Bavorsku. Celkem měla tato armáda 180 pěších bataliónů, 263 jezdeckých eskadron a 68 dělostřeleckých baterií. Celkem čítala 204 600 mužů a 424 děl. Směr pochodu a rozložení se dá určit takto: na jihu čára ve směru na Schaffhausen ve Švýcarsku, na severu město Mannheim na Rýně. Na tuto hlavní armádu navazovala takzvaná slezská armáda pod Gebhardem L. Blücherem, která operovala v prostoru města Coblenze. Rakouský hlavní stan byl přenesen do Heidelbergu a poté do Basileje.

Císař František I. byl v té době 45 roků stár. Jistě vítal iniciativu české šlechty, která se nabídla, že vystrojí okamžitě tělesnou stráž - gardu a jistě se i zavázala učinit tak z vlastních prostředků. (Císař měl ve Vídni při dvorské službě osobní gardu, ale jak již řečeno, rekrutovala se tato garda ze samých veteránů a invalidů, kteří se zasloužili v bojích a jejími veliteli byli zásadně štábní důstojníci a generálové.)

Kdo byl asi původcem myšlenky založit českou Noblgardu? Zdá se, že to byl c. a k. komoří, hrabě Eugen Wrbna, pán na Hořovicích. Narodil se v roce 1786 a zemřel 24. března 1848. Hrabě Wrbna nebyl povoláním voják, ale měl zřejmě jako komoří blízko k osobě císařově a pozdější události týkající se vlastního vyznamenání dávají tušit, že on to byl, kdo dal návrh na založení gardy.

[V tomto případě velmi pravděpdobně Václav Měřička zaměnil otce se synem. Od roku 1806 byl nejvyšším komořím Rudolf Jan hrabě Bruntálský z Vrbna  (23.07.1761 – 30.01.1823) - otec výše uvedeného Eugena / Evžena Dominika Bruntálského z Vrbna). V monografii Geschichte der k. u. k. Wehrmacht, VI. Band: Der Allerhöchste Oberbefehl - Die Garden, Wien, 1988, se na s. 78 uvádí, že 3. srpna 1813 požádali představitelé české šlechty zemského velícího generála hraběte Kolowrata-Krakowského o zformování gardy na vlastní náklady, což císař František následujícího dne v Brandýse schválil. Na návrhu konkrétní podoby gardy se měli následně podílet plukovník hrabě Georg Waldstein / Jiří Valdštejn, major starohrabě Johann / Jan Salm, major hrabě Ernst Waldstein / Arnošt Filip Valdštejn, plukovník hrabě Johann Pachter / správně Jan Pachta, a major hrabě Josef Nostitz / Nostic.]

Byla to jistě vítaná příležitost pro českou šlechtu, zavděčit se panovníkovi a poukázat na státoprávní postavení české šlechty v rámci tehdejší monarchie. V té době existovala i uherská ochranná garda, která snad císaře taktéž doprovázela, i když snad počet jejích členů - gardistů, byl značně menší. Svědčí o tom totiž nejen zpráva o zaslání 46 kovových Dělových křížů pro 38 českých a 8 uherských gardistů, ale i další akvarel - portrét uherského gardisty, zachovaný taktéž v rodině Daczických z Heslowa a pocházející stejně jako třetí obraz, představující zřejmě gardistů - arciéra z ruky Jana Nepomuka Daczického z Heslowa, jednoho z gardistů a jak se později ještě dozvíme, ubytovatele Noblgardy.

Přibližný směr tažení a tedy i cesty císaře a gardy je čára na Basilej, Troyes, Chaumont, Dijon a Paris.

V rodině Daczických z Heslowa se zachovala řada dokumentů, které jsou podstatně důležité pro naši historii. Je zde jako nejstarší doklad listina datovaná 26. prosince 1813, která není ničím jiným, než zápisem o žoldu. Vyčísluje v období od 26. prosince 1813 do 31. ledna 1814 žold Jana Nepomuka Daczického a jeho doprovodu a je přímým důkazem, že výklad škpt. Oldřicha Pilze je správný, když tvrdí, že gardisté nebyli sami, ale že každý byl obklopen řadou vojínů a podobně.

Záznam zní: „Löhnungs Entwurf vom 26ten Dez. 813 bis 31ten Jänner 814 für die bei Baron Heszlowa commandierte Mannschaft als: Corp. Niederhoffer, Gemeiner: Wlach, Czeyka, Werner, Vrestel, Fuszknecht: Bauer, Kresler. (V překladu: Mzdový výkaz od 26. prosince 1813 do 31. ledna 1814 pro baronem z Hesslowa velené mužstvo a to desátníka Niederhoffera, vojíny... pěšího čeledína...) Tento záznam je důkazem o tom, že jen pod vlastním velením jednoho gardisty bylo 7 osob vojenského charakteru. A protože se mluví o 2 opěšalých, máme důkaz o existenci minimálně pěti koní u pomocného mužstva. Záznam obsahuje i výši žoldu: 20/6 fl, běžných a 52 fl. v papírech.

Z vojenského hlediska byla garda samostatným tělesem, které podléhalo jistě přímo osobě císařově. Odtud ta její výlučnost a nakonec i potíž opatřiti si doklady o jejím vojenském zařazení. Byla zřejmě útvarem pouze mimořádným a patřila k nejbližším vojenským tělesům v blízkosti samotného císaře. Jejím vrchním velitelem, či snad lépe řečeno nadřízeným, byl vedle císaře, Petr svobodný pán von Duka, tehdy již polní zbrojmistr a hlavní vojenský poradce císaře Františka I. Tentýž byl v letech 1803 až 1809 majitelem pěšího pluku č. 39 v Debrecíně v hodnosti polního podmaršálka.

Členové gardy měli vlastní stejnokroj. Byl zde již jednou popsán při citování zápisu z dějin c. a k. armády z roku 1898. V rodině Daczických z Hesslowa je zachován velmi zdařilý autoportrét Jana Nepomuka Daczického z Hesslowa. Jedná se o akvarel rozměru 32 x 41 cm, představující jezdce na hnědáku v stejnokroji gardisty České šlechtické gardy. Vzadu je připsáno tužkou: „JOHANN DACZICKY Freiherr von Hesslowa als Gardist der böhmischen Nobel-Garde in den Jahren 1813 u. 1814 unter Kaiser Franz beim Einzug in Paris (Selbst-Portrait).“ V překladu: Jan Daczický, svobodný pán z Hesslowa, jako gardista české šlechtické gardy v letech 1813 a 1814 pod císařem Františkem při vstupu do Paříže. (Vlastní portrét).

Autoportrét Jana Nepomuka DACZICKÉHO z HESLOVA, ve stejnokroji České šlechtické gardy z roku 1814. Akvarel na papíře velikosti 32 x 40 cm.
(Přetištěn v publikaci: MĚŘIČKA, Václav: Rakouské pamětní kříže z války 1813-14. Praha, Česká společnost přátel drobné plastiky 1985, s. 51.)

V monografii Geschichte der k. u. k. Wehrmacht, VI. Band: Der Allerhöchste Oberbefehl - Die Garden. Bearbeitet von Peter Broucek unter Mitarbeit von Georg Zivkovic und Herbert Klima nach Manuskriptfragmenten von Alphons Freiherr von Wrede. Wien 1988, je na s. 78-79 kapitola „Die königlich böhmische adelige Leibgarde“ a v ní uvedený popis uniformy zcela odpovídá výše uvedenému vyobrazení.

 

Stejnokroj zde nakreslený se v zásadě shoduje s citovaným již popisem. Dvourohý černý klobouk zlatě lemovaný se zlatou kokardou a černým chocholem, krátký bílý kabát červeně paspulovaný se zlatými knoflíky, červeným límcem zlatě orámovaným se zlatou polní stuhou. K tomu černý bandelír zde na obraze červeně lemovaný, na prsou opatřený zlatou lví hlavou držící tři zlaté řetízky, které se upínají na zlatý štítek s iniciálou F. I. (kartuš). K tomu bílé těsné kalhoty, černé vysoké shrnovací holínky a zlatý opasek se sponou ve tvaru lví hlavy. Jezdec má bílé rukavice. Sedlo černé s červenou zlatočerně lemovanou čabrakou, která má v rozích vyšité iniciály F. I. převýšené korunou.

Zřejmě při slavnostních příležitostech měli gardisté právo nosit zlaté nárameníky, event. i červené lampasy, jak uvádí první popis.

Další otázkou je, kolik měla garda členů. Dříve však, než se pokusím zodpovědět tuto otázku, vrátím se ještě k několika historickým událostem.

Hlavní česká armáda, při jejímž štábu se pohybovala i česká šlechtická garda, dosáhla dne 31. prosince 1813 švýcarského Schauffhausenu, dále pak postupovala na Basilej a Lauffen. Tehdy překročily 3 kolony vojska řeku Rýn. Odtud se postupovalo na Porrentroui a Pontarlier. Dne 17. ledna 1814 dosáhla vojska města Langres, odkud se pochodovalo na Chaumont a ve dnech 24. a 25. ledna došlo k vážnějším bojům v prostoru Bar sur Aube. Dne 30. ledna bylo dosaženo Troyes. Počátkem února postupovala armáda dále na Bar sur Seine, kde zase došlo k bojům. Hlavní stan se však zdržel v Troyes, kde je také dne 12. února 1814 datován další doklad a to dopis, který se týká peněžních záležitostí gardy a současně určující, že garda setrvává v Basileji, zatímco jeden její příslušník, rytmistr svob. pán von Blaschek odjede s dvorní suitou zpět do Vídně. Tento zde citovaný doklad je pro naše hledání jedním z nejdůležitějších, poněvadž nám určuje jménem dalšího člena České šlechtické gardy. Současně nám ale podává informaci, že garda se zpožďovala za postupující armádou, neboť štáb, který dlí v Troues, má u sebe pouze hraběte Eugena Wrbnu [znovu záměna s Rudolfem?], který totiž dopis podepisoval. Ostatní členové gardy jsou tedy s císařem mimo vlastní bitevní a nebezpečný areál. (Zde je obdoba císařovy zdrženlivosti, nechceme-li mluvit přímo o opatrnosti a zbabělosti, tak jak jsme se s ní již jednou setkali, když v době bitvy u Chlumce a Varvažova dlel císař až v Lounech, zatímco ostatní monarchové trochu blíže na Doubravské hoře u Teplic. A stejně tomu vlastně bylo i u Lipska, kam císař dojel až docela po všem. Ostatně s tím se ještě jednou setkáme v Paříži.)

Dále existuje v rodině Daczických cestovní rozkaz pro skupinu barona von Greifenklau, datovaný dnem 22. února 1814, kde se uvádějí některá jména míst, kudy skupina a pravděpodobně poté celá garda postupovala. U každého místa je současně označeno datum. Tak dne 19. února je skupina v Altrichu, dne 20. února v Mont Bellionu, dne 21. února v Liese a dne 22. února ve Vesoulu. Jednalo se pravděpodobně o skupinu, která zajišťovala ubytování a pícování. Zachovala se v majetku Daczického zřejmě proto, že on sám jako ubytovatel byl v nejbližším kontaktu s touto postupující skupinou. Sám Jan Nepomuk Daczický se narodil dne 15. května roku 1795 v Klatovech a byl potomkem staré české zemanské rodiny, která nám dala v době rudolfínské znamenitého Mikuláše Dačického z Heslova. Janu Nepomuku Daczickému [Dačickému] bylo v době francouzského tažení 18 až 19 let a byl v uznání svých zásluh povýšen v roce 1814 do stavu svobodných pánů. Daczický zemřel dne 3. prosince 1880 v Praze na Smíchově, když byl vykonával předtím funkci krajského komisaře kraje loketského a berounského a konečně okresního hejtmana v Nymburce. Byl pohřben na malostranském hřbitově v Košířích, kde má zřízen náhrobek se svým rodovým znakem.

Pak již následovaly události jedna za druhou. Francouzské armády ustupovaly a dne 31. března 1814 vstoupili Spojenci do Paříže. V jejich čele jel ruský car Alexander I. doprovázen pruským králem Bedřichem Vilémem III. Rakouského císaře Františka I., který meškal se svým doprovodem v poměrně vzdáleném, ale jistě bezpečném Dijonu, zastoupil při tomto slavnostním aktu v hlavním dobytém městě Francie, sám polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg. Dne 11. dubna 1814 se císař Napoleon vzdal trůnu a odešel do Fontainebleu a dne 15. dubna 1814 vstoupil teprve se svým doprovodem a tedy jistě i s Českou šlechtickou gardou, císař František I. do Paříže. Dne 20. dubna 1814 se císař Napoleon rozloučil se svou starou gardou ve Fontainebleu. Máme zde tedy jistě velmi přesné datum, kdy se Česká šlechtická garda dostala do Paříže a kde byla potom ubytována. Zachoval se nám totiž ubytovací seznam gardy, který je tištěný a doplňovaný psanými poznámkami. Psán je německy. (Bequartierungsliste der k. k. Böhmischen Noble-Garde, tj. v překladu „Ubytovací seznam c. k. Šlechtické české gardy.) Seznam obsahuje 37 jmen a přesně rozlišuje šarže od obyčejných gardistů. Dokonce i jednotlivá jména jsou zde doplněna vojenskými hodnostmi, dále uznávanými čestnými funkcemi, či úřady a dozvídáme se i jaké řády gardisté vlastnili. U každého tištěného jména je poté poznámka, psaná inkoustem, která nám prozrazuje, kde v Paříži a někdy i dokonce u koho, byl ten který gardista ubytován. To, že je listina tištěna, svědčí, že existovala řada těchto seznamů a pouze se podle míst, kde garda hostovala, vyplňovala jmény a poznámkami.

Tento seznam, který se taktéž péčí Daczických zachoval, byl podkladem pro soupis otištěný v Erbovní knížce na rok 1938. Protože ale nebyl otištěn přesně a spokojoval se jenom jmény, ač opět na druhé straně pro lepší informaci čtenáře doplnil seznam označením statků, které někteří gardisté v Čechách vlastnili, uveřejňuji zde plný text této listiny, která nám při objasňování historie Českého šlechtického kříže velmi mnoho prozrazuje.

 

Stempel der 6 Kr. C. M.	Bequartierungsliste der k. k. Böhmischen NOBLE-GARDE
Charge	Stab	Bequartiert in Nro in Paris
Capitain:	Graf Emanuel WRATISLAW, Kämmerer, Generalmajor i. d. Armee, Elisabeth Ord. Ritter	rue du Templ 267
Cap. Lieutenant:	Graf Georg WALDSTEIN, Kämmerer, Oberster i. d. Armee, Maltes. Ord. Ritter	rue de la Cité Parfumeur Robiers
Oberlieutenant:	Graf Johann WRATISLAW, Kämmerer, Oberster i. d. Armee, Leopold Ord. Ritter	II. section 180
Oberlieutenant:	Graf Probst WRATISLAW, Kämmerer, Oberstlieutenant in der Armee
Unterlieutenant:	Graf Johann PACHTA, Kämmerer, Geh. Rath, Oberstlieutenant in der Armee, Ungar. Stephans Ord. Ritter	Marché au Bled 336 Gervaisot
Unterlieutenant:	Graf Joachim WORATSCHITZKY, Kämmerer, Major i. d. Armee
Adjutant:	Freiherr Klemens von LINKER, Malteser Ord. Ritter	Rue du Temple Sainton Libraire
GARDEN:	Graf Joseph NOSTITZ, Kämmerer, Geh. Rath, Major i. d. Armee, Malt. Ord. Ritter
	Graf Johann SALM, Kämmerer, Major i. d. Armee
	Graf Friedrich CLAM, Kämmerer, Major i. d. Armee, Malt, Ord. Ritter
	Graf Ernst WALDSTEIN, Kämmerer, Geh. Rath, Major i. d. Armee, Malt. Ord. Ritter	Fauxbourg Concorde 218
	Fürst Karl AUERSPERG, Kämmerer, Major i. d. Armee
	Graf COLLOWRAT, Kämmerer, Major i. d. Armee	Mons Gan 287
	Fürst Wilhelm AUERSPERG, Kämmerer, Huberts Ord. Grosskreuz
	Baron GRUBI, Rittmeister i. d. Armee
	Graf DAUN, Kämmerer, Rittmeister i. d. Armee
	Graf MERAVIGLIA, Kämmerer, Rittmeister i. d. Armee
	Graf TAAFFE, Kämmerer, Rittmeister i. d. Armee	Rue des bons Enfants Mons Nacy
	Baron GREIFFENKLAU, Würzburgischer Kämmerer, Rittmeister i. d. Armee
	Graf REY, Rittmeister i. d. Armee	II. section 180
	Graf Eugen WRBNA, Kämmerer	Rue du Temple 172 de bois
	Graf PUTTING, Kämmerer	Rue du Temple Saintons Albodre
	Baron Vincenz KRENZENSTEIN, Oberl. i. d. Armee
	Graf WINDISCHGRAETZ, Kämmerer	Rue du Temple mad. Manfot mer
	Baron DOBRZENSKY, Kämmerer
	Graf STAMPACH	marché au bled 21
	Graf Christian WALDSTEIN	Fauxbourg Croncéle 218
	Graf Joseph NOSTITZ
	Baron ENIS	Monsieur Fourré
	Baron NIGRANI
	Graf Anton WALDSTEIN
	Baron HILDEBRAND
	Baron PUTEANI
	Baron Tobias v. KRENZENSTEIN
	Baron SPIEGEL	Marché au bled 10
	Baron HESSLOWA
	Baron BADENTHAL	Fauxbourg Croncéle Marchond Mieu
	Zum Ritt nach Chatillon sind beordert (v překladu: K jízdě koňmo do Chatillonu jsou odveleni):
	1. Baron Enis, wohnhaft Fauxbourg Croncéle, Mons Fourré
	2. Graf Pötting, wohnh. rue du Temple, Libraire Sainton 161

 

Tato poslední poznámka, stejně jako ubytovací záznamy při pravém okraji předtištěné listiny, jsou psány perem a pocházejí zřejmě z pera Jana Nepomuka Daczického z Hesslowa.

Ubytovací seznam zachovaný v rodině Daczických vyčísluje celkem 37 jmen, z nichž některá jsou velmi známá a zvučná jména příslušníků české šlechty, jiná málo známá a dnes již nic neříkající. Tento seznam je však mnohem dokonalejší, než celkový seznam členů České šlechtické gardy, tak jak se nám dochoval ve vídeňském dvorním archivu, kde byl jistě sestavován až dodatečně, tedy po skončení tažení, když garda byla rozpuštěna a její členové se rozešli buď do svých domovů, nebo se vrátili k plnění svých vlastních vojenských úkolů. Tento vídeňský seznam, obsahující pouze 33 jmen, byl zde již jednou citován, a to při opisu textu z Pamětí dr. J. S. Gutha-Jarkovského. Jsou v něm sice některá jména doplněna křestními jmény, jinde však zase právě křestní jména nesouhlasí se skutečným jménem účastníka. Tak jako dvanáctý je označen Karel sv. pán Enis, jako čtrnáctý Jan sv. pán von Nigroni, jako patnáctý ale Ignác rytíř z Hesslowa, ačkoliv se tento skutečně jmenoval Jan Nepomuk Daczický z Hesslowa, u čísla 16 Jan hr. Stampach, u čísla 17 Otto sv. pán von Greiffenklau, u čísla 18 Bedřich hr. Clam-Gallas, u čísla 19 Frant. X. hr. z Kollowrat, u čísla 20 Josef Hrubý rytíř ze Schwannensteinu, u čísla 21 Adolf hr. Pötting, u čísla 24 Franz Karl sv. pán von Puteani, u čísla 25 Jan sv. pán von Dobřenský, u čísla 26 Ferdinand sv. pán von Hiltprandt, u čísla 27 Veriand hr. Windischgrátz, u čísla 28 Carl hr. Rey, u čísla 30 Frant. hr. Taaffe, u čísla 31 Frant. hr. Daun, u čísla 32 Ant. hr. Meraviglia a u čísla 33 Štěpán baron Badenthal.

Tento vídeňský seznam neobsahuje čtyři jména, navíc uvedená v ubytovacím seznamu. Jsou to: Prokop hr. Wratislav, Vincenz sv. pán Krenzenstein, Josef hr. Nostitz a Kristián hr. Waldstein.

Zápis vídeňského archivu ze dne 5. října 1814 mluví o tom, že bylo zhotoveno 38 křížů, které byly zaslány k dispozici hr. Eugena Wrbny [znovu záměna s Rudolfem?] se žádostí, aby kříže gardistům rozdal. Pak by ovšem bylo gardistů 38, ačkoliv ubytovací seznam z Paříže obsahuje pouze 37 jmen. Teprve zde uvedený dopis z archivu rodiny Daczických, datovaný v Troyes dne 12. února 1814 obsahuje příkaz, aby jeden z členů gardy, a to rytmistr sv. pán Blaschek odejel, tj. vrátil se s dvorní suitou do Vídně. Zde tedy máme posledního gardistu, který při vstupu gardy do Paříže nebyl přítomen, ale který jako příslušník České šlechtické gardy, pamětní kříž dostal a se kterým se při příkazu ke zhotovení pamětních křížů také počítalo. Tento dopis, jak již jednou bylo řečeno, je podepsán zase hr. Eugenem Wrbnou.

Český šlechtický kříž z roku 1814 - jediná fotografie ze stejnojmenné Měřičkovy publikace vydané v roce 1964.
Velmi pravděpdobně se jedná o kříž Jana Nepomuka Daczického, který Václav Měřička získal do své sbírky; v roce 1973 měl Měřička získat také exemplář udělený údajně hr. Taaffemu, který měl být ale na lícní straně výrazně poškozený.

 

Český šlechtický kříž z Měřičkovy sbírky na výstavě Národního muzea Poklady numismatických sbírek, realizované 23.06.2020 – 30.06.2022; virtuálně si jej lze prohlédnout na webu esbirky.cz/predmet/151544.
Národnímu muzeu Měřička předal celou svou kolekci 3 146 řádů a vyznamenání v roce 1997 - stt.opac.nm.cz
 

U této postavy se musíme zastavit. Hrabě Eugen Wrbna se narodil v roce 1786, byl c. k. komořím, tajným radou a nejvyšším štalmistrem císaře Františka. Patřily mu Hořovice s Komárovem a byl spoludržitelem panství Střelné; zemřel dne 24. března 1848. Podle dr. J. St. Gutha-Jarkovského je uváděn Wrbna jako plukovník a velitel gardy. Podle seznamu z Paříže nebyl velitelem, nýbrž pouhým gardistou, na druhé straně však on podepisuje důležitý dokument ze dne 12. února 1814 v Troyes a on je to, kdo dne 3. května 1814 spolu se svob. pánem von Duka podává císaři návrh na vyznamenání jednotlivých členů gardy a nakonec hrabě Wrbna obdržel zhotovené kříže a tyto rozesílal jednotlivým členům gardy. Kdyby byl hrabě Wrbna plukovníkem, pak by byl jistě členem štábu gardy. Přesto však byl Wrbna zřejmě onen nervus agens, který dal podnět k založení tohoto sboru a staral se vzhledem ke svému společenskému postavení a pravděpodobně i vzhledem ke svému osobnímu vztahu k osobě císařově o styk gardy s hlavním štábem a osobou císaře samotného. Snad vedl i všechny administrativní záležitosti gardy.

[V tomto případě se velmi pravděpodobně jedná znovu o záměnu otce se synem, přesněji ztotožnění dvou osob v jednu. Dle Geschichte der k. u. k. Wehrmacht, VI. Band: Der Allerhöchste Oberbefehl - Die Garden, Wien, 1988, se na s. 79 byl hrabě Wrbna titulován jako „Oberst aller Garden“ - tedy plukovník všech gard, což byla jistě funkce náležící nejvyššímu komořímu hraběti Rudolfovi z Vrbna (1761–1823); jeho syn Eugen Wrbna / Evžen Vrbna (1786-1848) byl pouze řadovým gardistou, jak je uvedeno výše.]

Vlastním velitelem gardy byl hrabě Emanuel WRATISLAW [Vratislav] (1759 až 1840), který byl pánem na Všeradicích a měl v té době ze všech gardistů nejvyšší vojenskou hodnost. Byl generálmajorem a vlastníkem vojenské nadace Alžběty Terezie. (V seznamu je uvedeno Elisabeth Ord. Ritter, tedy rytíř řádu Alžběty. Jedná se o velmi vysoké vojenské vyznamenání, udělované v počtu 21 kusů důstojníkům v hodnosti plukovníka a výše.) Hrabě Emanuel Wratislaw byl v době tažení 55 roků stár. Z rodiny hrabat Wratislavů jsou však v gardě ještě další dva a to otec a syn. Starší hrabě Prokop Wratislav [Vratislav], podplukovník (zemřel v roce 1819) a jeho syn hrabě Jan Wratislav [Vratislav], povoláním voják (narodil se v roce 1797 a zemřel jako podmaršálek v roce 1865 ve Vídeňském Novém Městě). Waldsteinové jsou v gardě dokonce čtyři. Nejstarším je Arnošt hrabě Waldstein [Valdštejn], narozený v roce 1764, zemřel 13. srpna 1832 a jeho syn Kristián Vincenc hrabě Waldstein [Valdštejn], narozený v roce 1794, pán na Mnichově Hradišti, Bělé, Doksech, Kuřích Vodách, c. k. komoří, skutečný tajný rada a potomní president Muzea Českého království; zemřel 24. prosince 1858. Byl majitelem velkokříže rakouského řádu Leopoldova a zachoval se nám jeho velmi krásný portrét od malíře Václava Ningera z Mnich. Hradiště (Tento krásný olej je deponován v soukromé sbírce archiváře Vojtěcha Pelikána v Mělnické Vrutici. Další portrét hraběte s křížem je na zámku Kozel u Plzně.) Olej Ningerův zpodobuje hr. K. V. Waldsteina pravděpodobně již v jeho padesátce, tedy kolem r. 1844. Waldstein je dekorován pouze náhrdelním odznakem řádu Maltézských rytířů, ale má na levé straně kabátu hvězdu velkokříže řádu Leopoldova, dokonce se zlatými dubovými trojlisty mezi rameny kříže, tedy s dekorem, který byl vlastní řádovému odznaku do roku 1817 a dosvědčuje, že hrabě byl řádem vyznamenán před tímto datem. (Nižším řádovým stupněm.) Přes prsa je položena a na obraze je částečně viditelná i velkostuha téhož řádu v červené barvě s bílým okrajovým pruhem. Dále je na levé straně umístěn odznak Českého šlechtického kříže, správně obrácený k divákovi aversem, tedy českým lvem v kruhovém středovém štítku. Konečně je zde ještě další dekorace a tou je Rakouský armádní kříž z roku 1813/1814 „Dělový“.

Zachovala se nám však ještě miniaturní podobizna hraběte Kristiána Vincence hr. Waldsteina od malíře miniatur Františka Xavera Zaldera.

Kristián hrabě Valdštejn, nositel „Dělového kříže“ a „Českého šlechtického kříže“.
Miniatura na slonové kosti. Kvaš od Františka Xavera Zaldera, velikost 70 x 100 mm.
(Přetištěn v publikaci: Rakouské pamětní kříže z války 1813-14, s. 53.)

Ve sbírkách zámku Mnichovo Hradiště se nachází portrét tohoto šlechtice s oběma kříži od Johanna Endera z roku 1836 (olej na plátně, 136,5 x 95 cm; inv. č. 10655); viz též KŘÍŽOVÁ, Květa - DOLÍNEK, Vladimír - CICHROVÁ, Kateřina: Setkání panovníků roku 1833 na zámku v Michově Hradišti, NPÚ 2015, s. 90.

Ve stejné knize je na s. 94 vyobrazen na kolorované litografii také Arnošt Filip z Valdštejna (1764-1832) s miniaturou na civilním oděvu. Podobný portrét téhož šlechtice s miniaturou kříže přináší reprodukce olejomalby na s. 102 publikace NPÚ Petra NAČERADSKÁ: Po stopách Valdštejnů, vydané roku 2020.
V této knize lze ještě nalézt na s. 107 portrét Antonína Jiřího z Valdštejna (1793-1848), který má připevněný šlechtický kříž na uniformě husarského majora.

 

Podobizna v rozměru 90 x 65 mm v původním biedermayerském rámečku, představuje hraběte Kristiána Vincence Waldsteina v polopostavě oděné v černý frakový kabát, s náhrdelní dekorací rakouského řádu Leopoldova a čestným křížem řádu Maltézského (Chevalier ďHonneur). Na levé straně kabátu je zřetelně vyobrazen Český šlechtický kříž, obrácený reversem, tedy nápisem k divákovi a dále ještě Rakouský armádní kříž z let 1813/1814. Malíř nenamaloval kříž osmihrotý, nýbrž tlapatý, tedy s konci ramen rozšířenými a mírně dovnitř prohnutými, jako je tomu u kříže řádu Leopoldova.

Mezi gardisty je však ještě uváděn další příslušník rodu Valdsteinů. Je jím Jiří Josef Waldstein [Valdštejn](1768-26.4.1825), pán na Duchcově a Litvínově a konečně hrabě Antonín Waldstein [Valdštejn] (1793-1848) pán na Třebíči a Litomyšli.

Z ostatních členů, kteří nás mohou zajímat, je hrabě Jan Josef Pachta z Rájova (1756-17.4.1834), plukovník, pán na Liběchově a Chcebuzi, dále hrabě Jáchym Voračický (Woratschitzky) 1780-1838, pán na Božejově, Choustníku, Chvatěrubech, Smilkově a Pyšelích, otec Eleonory hraběnky Woratschické z Paběnic, později provdané za hraběte Michala z Kounic. Jí věnovala naše Božena Němcová svou nesmrtelnou Babičku.

Dva bratři Karel a Vilém, knížata z Auerspergů, pocházeli z Vlašimi. Vilém (1749-16.3.1822) zemřel jako generál a Karel (1750-1822)  byl podmaršálkem.

O Františku Xaverovi hraběti Kolowratu Krakowském zde již byla dříve řeč. Z dalších známějších jmen se v seznamu uvádí hrabě František Taaffe, narozený v roce 1789 a pocházející původně z irské šlechtické rodiny. Byl osmým viscountem of Corran a baronem of Ballymote v Irsku. [Staro]hrabě Jan Salm (1780-1847) pán na Světlé a Nové Vsi u Vilémovic, hrabě Adolf Jan Pötting (1767) byl pánem na Proseči, Pošné a Habrech, hrabě Veriand Windischgrätz (1790-1867) bratr neblaze proslulého polního maršála Alfréda Candida knížete Windischgatze. V seznamu jsou uvedeni i dva Nostitzové stejného jména. Josef hrabě Nostitz / Nostic (1764-1849) a druhý taktéž Josef.

Josefem I. hrabě Nostic (1764-1849) z tzv. rokytnické rodové linie jako příslušník c. k. české šlechtické gardy.
Tento ikonografický pramen Václav Měřička při zpracovávání svého textu neznal,
podrobněji viz: Josef hrabě Nostic a jeho unikátní portrét

 

Zde půjde pravděpodobně o záměnu křestního jména. Žil v té době pouze Jan N. Nostitz / Nostic  (1768-1840) podmaršálek a konečně syn prvně jmenovaného Josefa hraběte Nostitze, Jan Václav (1791-1863).

Méně známá jsou jména hrabat Rey, kteá původně pocházela z Polska a zde uvedený se jmenoval Karel hrabě Rey a byl setníkem domobrany českého království. Stejně i jména hrabat Stampachů jsou méně známa. Jan hrabě Stampach je zástupcem rodiny, pocházející z Chebska a používající taktéž jména Kagerové a Stampachové ze Štampachu. Antonín hrabě Meraviglia byl členem rodiny Meraviglia-Crivelli a konečně je zde uveden František hrabě Daun, pán na Bítově. Byl potomkem slavného císařského vojevůdce, Leopolda hraběte Dauna, který 18. června 1757 slavně zvítězil nad pruským králem Bedřichem II. v bitvě u Kolína a byl prvním nositelem velkokříže rakouského vojenského řádu Marie Terezie. Hrabě Bedřich Clam Gallas patřil k české šlechtě usazené na Frýdlantě na severu Čech.

Ze svobodných pánů nás snad může zajímat mimo již uvedeného Jana Nepomuka Daczického z Hesslowa, Josef Hrubý, rytíř ze Schwannensteinu (1776-1860). Pocházel z Pecek ze staré české rytířské rodiny. Byl povoláním voják a stejně jako Daczický se stal dne 24. března 1814 svobodným pánem. Je jedním z předků rodiny Hrubých z Jelení. I jeho portrét se nám zachoval v podobě oválné miniatury rozměru 19,5 x 17,5 mm, která představuje Josefa Hrubého v husarském stejnokroji. Zobrazena je hlava s částí poprsí. Portrétovaný je oděn v červené atile se zlatým náprsníkem a zlatými šňůrami, má vysoký zlatý límec a zelenomodrý nákrčník. Na hrudi je dekorován Českým šlechtickým křížem dobře a znatelně obrysově zachyceným a dále Rakouským armádním křížem z roku 1813/1814. Miniatura zasazená do dobového koženého rámečku a pouzdra má uvnitř vlepený proužek lepenky s nápisem: Jos. Ritter v. Hrubý und Schvanenberg (seit 1814 freiherr Hrubý v. Geleny, k. k. Major, 22. I. 1776 - 20. I. 1840).

Po Josefu Hrubém z Jelení se nám zachovala i zlatá spona obdélníkového tvaru (červenavý odstín zlata), rozměru 40 x 14 mm, která je při samém okraji zdobena 1 mm širokým rytým rámečkem a je položena na průvlečný rámeček rozměru 40 x 17 mm. Zadní strana této spony je stěžejkou spojena s otevírací petlicí šíře 12 mm. Na ploše zlaté spony je ve středu umístěn na pravém okraji (heraldicky) odznak Rakouského armádního kříže z roku 1813/1814 (dělového) v rozměru 9,5 mm. Křížek je jasně zeleně smaltován a nese na líci nápis: GRAT/PRIN ET PAT/FRA/IM A tedy pouze zkrácený nápis aversu Dělového kříže.

Miniatura Josefa Hrubého z Jelení.
(Rakouské pamětní kříže z války 1813-14, s. 81.)

Portrét s vyobrazením způsobu nošení této miniatury:
Arnošt hr. Valdštejn viz: KŘÍŽOVÁ - DOLÍNEK - CICHROVÁ: Setkání panovníků roku 1833..., s. 94; též na výřezu z portrétu od Antonína Machka - MĚŘIČKA: Rakouské pamětní kříže, s. 108.
Jan Václav svob. pán Dobrženský viz: KOLÁČNÝ, Ivan: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie. Brno, 2006, s. 209.

 

Při levé straně spony je miniatura Českého šlechtického kříže a to jeho revers. Rozměr této, miniatury je 12 mm. Ramena kříže jsou granátově červeně smaltována, střední bílý štítek je nápadně vypouklý v rozměru 6 mm a nese čtyřřádkový nápis: NO. B. / B. G. F. C. C. / F. A. a půlkruhem letopočet MDCCCXIV. Tedy ve zkratce nápis reversu našeho kříže. Pod sponou na průvlečný rámeček jsou upevněny dobové stužky, ovšem zase v opačném pořadí. Pod Dělovým křížem je umístěna 22,5 mm široká (ale jednou stranou založená) stužka Českého šlechtického kříže. (Pruhy jsou stejně široké po 7,5 mm, stuha bílá, střední pruh jasně červený.) Pod miniaturou Českého šlechtického kříže je však položena stužka Dělového kříže v šířce 22 mm v pořadí barev: 6,5 mm černý okraj, 9 mm jasně žlutý střední pruh a opět stejně široký černý okraj. Rubní petlička rámečku je opatřena zaklapovacím uzávěrem.

V pořadí miniatur je dána přednost Dělovému kříži před Českým šlechtickým křížem, obdobně jako na portrétu Františka hraběte Taaffeho (tento portrét byl uveřejněn jako litografie v knize Memoirs of the Family Taaffe, vydané v roce 1856 ve Vídni – s. 26). Hrabě je zobrazen v uniformě císařské gardy a je dekorován Českým šlechtickým křížem a Dělovým křížem. I zde je však Dělovému kříži dána přednost).

František hrabě TAAFFE, nositel „Dělového kříže“ a „Českého šlechtického kříže“
viz Memoirs of the Family Taaffe, s. 26; online: archive.org, popř. books.google.cz
 

Z dalších českých jmen je zde uveden Jan Josef Dobrzenský z Dobřeme [správně: Jan Václav svob. pán Dobrženský z Dobřenic, 1779-1843], pán na Dobřenicích, Nedělišti, Chlumu a Hoděčíně. Ostatní jména zní cize. Tak Karel Aleš svobodný pán Enis z Atteru a z Iveaghe byl baronem od roku 1784 a zemřel v roce 1870. Byl majitelem Milčic a Lažan.

František Karel baron Puteani z Ostředku, byl povoláním voják, stejně asi Grenzensteinové, zde nesprávně Krenzensteinové označení, dále Greifenklau, Spiegel, Badenthal a Nigroni. Ferdinand svobodný pán z Hildprandtů byl pánem na Blatné. Klement svobodný pán Linker na Lnářích.

V ubytovacím seznamu se nevyskytují jména Schwarzenbergů. Důvodem je skutečnost, že v uvedené době nebyl mezi nimi nikdo, kdo mohl sloužit v gardě, a ostatní členové rodu zastávali funkce důležitější, jako tomu bylo u zakladatele orlické větve Karla Filipa knížete Schwarzenberga, který jako polní maršál byl v oné době nejvyšším velitelem všech spojeneckých vojsk.

Dne 3. května 1814 předložili na popud císařův hrabě Wrbna a svob. pán Duka návrh na povýšení a vyznamenání členů České šlechtické gardy. Tento návrh se zachoval ve dvorním archivu ve Vídni pod číslem 1166/814 a na jeho základě dal komorní úřad zhotoviti pravděpodobně podle návrhu J. W. Harnische, medailéra ve Vídni, oněch 38 zlatých křížů. Dne 13. května, tedy ještě za pobytu gardy v Paříži, byl založen slavný rakouský Armádní kříž z let 1813/1814, známější pod jménem Dělového kříže.

Téhož dne pak byl založen rakouský Civilní kříž z let 1813 až 1814.

Císař František I. setrval v Paříži od 15. dubna do 2. června 1814. Tehdy opustil hlavní město Francie a přibyl dne 16. června 1814 do Vídně. Císařův návrat byl slavný a Noblgarda se zúčastnila slavností. Dr. J. S. Guth-Jarkovský poznamenává, že garda při slavnostním vjezdu císařově do Vídně zaujímala zvláštní místo hned za kočárem Jeho Veličenstva a dostalo se jí ještě zvláštní pochvaly. Návrat do Vídně však znamená konec existence České šlechtické gardy. Její členové se rozešli do svých domovů a hrabě Eugen Wrbna, jak se zdá, zůstává poslední spojkou mezi dvorem a jejími členy.

V rodině Daczických z Hesslowa je zachován originál dopisu ze dne 27. července 1814 podepsaný hrabětem Eugenem Wrbnou [znovu záměna s Rudolfem?, křestní jméno podpis neobsahuje] a oznamující svobodnému pánovi Daczickému, že mu byl z rozhodnutí císaře udělen Český šlechtický kříž. Dopis zní v originále takto:

 

Hochwohlgeborener Freiherr!

Euer Hochwohlgeboren habe ich die Ehre laut allerhöchstem Auftrag jenes Kreuz zuzusenden, welches Seine Majestät der Kaiser eigends für die böhmische adelige Garde zu bestimmen, und jedem Mitgliede derselben Allergnädigst zu verliehen geruhten, und ich ergreife mit vielem Vergnügen diese Gelegenheit Euer Hochwohlgeboren die Versicherungen der besonderen Hochachtung zu wiedeiholen mit der ich zu beharren die Ehre habe.

Euer Hochwohlgeboren Ergebenster Diener, Wrbna.

Wien, den 27. July 14.

Herrn Freiherrn HessIowa.

 

   V překladu:

Vysoce urozený svobodný pane!

Mám čest zaslati Vašemu Vysokoblahorodí podle Nejvyššího příkazu onen kříž, který Jeho Veličenstvo císař určilo pro členy České šlechtické gardy a každému jejímu členu se rozhodlo jej nejmilostivěji propůjčit a já sám využívám s velkým potěšením této příležitosti, abych Vašemu Vysokoblahorodí znovu opakoval ujištění o zvláštní vysoké úctě, v níž mám čest setrvati. Vašeho Vysokoblahorodí nejoddanější služebník Wrbna.

Ve Vídni 27. července 1814.

Panu svobodnému pánovi z Hesslowa.

Protože není důvodu pochybovat o pravosti tohoto hrabětem Eugenem Wrbnou vlastnoručně podepsaného dopisu, jehož datum je již z konce července roku 1814, máme doklad o tom, že hrabě Eugen Wrbna [znovu záměna s Rudolfem?] byl za prvé pověřen oznámením členům gardy, že jim byl císařem nejmilostivěji propůjčen kříž určený pro všechny členy České šlechtické gardy a dále, že jak sám píše, onen kříž přímo zasílá. Musely tedy být kříže zhotoveny již kolem poloviny července roku 1814. Že tomu tak bylo, dosvědčuje i zápis z vídeňského dvorního archivu, uložený pod číslem 1167/814 a pocházející ze dne 30. července 1814, kde císař schvaluje proplacení 3 860 fl, W. W. klenotníku Janu Haasovi ve Vídni za zhotovení objednaných 38 kusů zlatých křížů.

Dopisy oznamující udělení jednotlivých křížů nebyly zřejmě rozeslány současně. Příčinou bude skutečnost, že se jednotliví členové gardy rozešli po rozpuštění sboru do svých domovů a pravděpodobně hrabě E. Wrbna neměl ihned k dispozici adresy všech jejích členů. Důkazem je i skutečnost, že svobodný pán Ferdinand z Hildprandtů obdržel dopis od hraběte Wrbny až dne 6. října 1814. Ovšem příčinou může být i technická stránka věci, neboť napsat a rozeslat 38 dopisů nemohlo být pro jednotlivce jistě otázkou jednoho dne, zvláště když bylo nutno rozesílat ještě zlaté kříže a provádět jejich balení.

Podle záznamu dr. J. S. Gutha-Jarkovského obdržel [?vice-]president dvorní rady von Stipsicz dne 5. října 1814 celkem 46 rakouských armádních křížů s určením, aby tyto rozeslal 38 členům české šlechtické gardy a 8 kusů, aby předal gardistům uherským. Obdrželi tedy i příslušníci České šlechtické gardy Rakouské armádní kříže z roku 1813-1814, známější pod jménem Dělových křížů. Navíc zde máme doklad, že existoval i druhý sbor, nebo aspoň skupina gardistů, v tomto případě gardistů uherských. Jejich portrét se také dochoval v podobě akvarelu v rodině Daczických.

Rakouské armádní kříže z roku 1813/1814 byly zhotoveny na návrh vídeňského medailéra J. W. Harnische, který také podal návrh na náš Český šlechtický kříž. Tvarově se jednalo o velmi vkusné vyznamenání tvořené řeckým rovnoramenným křížem rovných tlapatě rozšířených ramen, mezi něž byl vložen vavřínový věnec. Kříže v průměru 27 mm byly oboustranně černě nebo tmavozeleně patinovány a nosily se na průvlečné černé stuze se širokým středním žlutým pruhem.

Jeden z křížů člena České Noblgardy se nám dochoval v jedné pražské sbírce. Majitelé křížů si totiž nechávali na hrany křížů vyrývat svoje jména a hodnosti a na zmíněném kříži je tento nápis: CLEM. GRAF V. LINCKER - BOHM. N. GARDE — ADJUTANT. Nápis začíná na levé straně, pokračuje na spodní a dále pokračuje směrem do prava. V překladu „Klement hrabě Lincker, adjutant České Noblgardy”. V seznamu členů gardy uveřejněném v roce 1938 v knize Řádu je Lincker označen jako podporučík s udáním stavu jako Svobodný pán Klement Linker (pán na Lnářích).

V originále ubytovací listiny Jana Daczického je uveden následovně: Adjutant: Freiherr Klemens von LINKER. Malteser Ord. Ritter a bydliště v Paříži - Rue du Temple, Sainton Libraire.

Jedná se o Klementa Augusta Václava svob. pána Linkera z Lützenwicku (nar. 18. července 1782). Linkerové, kteří patřili do stavu říšských svobodných pánů, se v roce 1749 zakoupili na panství ronšperském a v roce 1805 získali koupí Lnáře na Prachaticku. Klement Linker se stal v roce 1808 c. k. komořím a rytířem Maltézského řádu. V době napoleonských válek sloužil jako rytmistr a stal se na podzim roku 1813 pobočníkem velitele České Noblgardy. Dne 29. června 1814 se vrátil domů na Lnáře, kde umírá dne 22. června 1865. Dne 24. května 1814 byl za svoje zásluhy a to ještě v Paříži povýšen do hraběcího stavu, takže označení na hraně kříže je správné.

Dne 18. října 1814 u příležitosti prvního výročí bitvy u Lipska, uspořádal vítěz, polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg velkou zahradní slavnost ve vídeňském Prátru. Byl zde přítomen sám císař a poprvé se účastníci protinapoleonského tažení z let 1813 až 1814 objevili na veřejnosti s novou dekorací na prsou, tj. s Rakouským armádním křížem z let 1813-1814.

Český šlechtický kříž z roku 1814.
(Rakouské pamětní kříže z války 1813-14, s. 105.)

Podle zápisu dr. Waldemara Hesseho z Hessenthalu mělo být gardistů přibližně 100. Oldřich Pilz ve své práci vykládá, jak asi k tomuto číslu autor dospěl. Gardistů bylo 38 a myslí se tím ovšem jen šlechticů, ale byly zde osoby další a to vojenského stavu, které gardu jako sloužící a vojáci doprovázely.

V rodině Daczických se však zachoval ještě jeden doklad a tím je lístek určující počet lidí a koní u některých členů gardy, pravděpodobně při jakési akci. Tento lístek uvádí:

 

	Pferde	Dragoner
Ritter von Hesslowa	2	1
Korporal Niederhofer	1	1
Trompeter	1	1
1 vůz	4	2
Graf Taaffe	4	2
Wilhelm Auersperg	4	2
Graf Kollowrat	3	1
Baron Greiffenklau	4	2
Graf Procop Wratislaw	6	4
Graf Salm	5	3
Baron Krenzenstein	9	3

 

A tak pouze u 8 členů gardy je uvedeno 22 dragounů a 43 koní. Kdybychom se drželi tohoto klíče a dalšího dokladu, kterým je záznam o žoldu z prosince 1813 a ledna 1814, pak by celkový počet osob u České šlechtické gardy se pohyboval kolem 250 až 280 osob. A to je zcela pravděpodobné.

Vlastní odznak pamětního kříže se přesně shoduje s popisem Oldřicha Pilze. Kříž je zlatý, váží 11 g 14-karátového zlata, má osm dosti tupých hrotů (kříž je maltézského tvaru, tedy vidlicovitě se rozšiřujících a rozeklaných ramen) a je granátově červeně smaltován. Průměr kříže ve směru vodorovném činí 28 mm, ve směru kolmém 30,25 mm včetně závěsného kroužku, který je oválný, 14 mm vysoký, 2,5 mm široký, mírně ve středu vypouklý a dovnitř rýhou prolomený. Kříž je oboustranně zlatě lemován, stejně je lemován i středový kruhový štítek, tvořený oboustranně mírně vypouklým na líci červeně smaltovaným medailónem v průměru 13 mm. Na něj je upevněn opět mírně vypouklý zlatě vroubený a bíle smaltovaný český korunovaný heraldický lev. Rubní strana je pak na rozdíl od líce bíle smaltována, zlatě lemována a nese sedmiřádkový nápis, který je proveden v černém smaltu a to u kříže z majetku Kollowratovského (jehož ilustrace bylo uveřejněna ve Zlaté Praze, v Prager Presse, později v Obrazech českého státu od r. 1526 do r. 1918 a znovu v Heraldice Karla Schwarzenberga: NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUG. MDCCCXIV (Českým šlechticům za francouzské války, věrným tělesným strážcům, císař František 1814).

Kříž téže velikosti a stejného provedení, ale z majetku Jana Nepomuka Daczického z Hesslowa a další kříž anonymního původu, dnes v majetku Vojenského historického muzea v Praze, má tento nápis stejně rozložen  do sedmi řádků, avšak pozměněné: NOB. / BOHEMIS / BELLO GALL. / FIDIS CORPORIS / CUSTODIBUS / FRANC. AUG. / MDCCCXIV.

Tento druhý nápis je tedy zkracován ve slovech NOBILIBUS, GALLICO a FRANCISCUS a tento zkrácený text uvádí ve své práci i Oldřich Pilz, který při popisu měl k dispozici dnes již nezvěstný a na lícové straně poškozený kříž ze sbírky kdys Jiřího Weyra. Zůstává záhadou, proč existují dva kříže s různícími se nápisy. Vždyť křížů bylo zhotoveno pouze 38 kusů a to byl jistě malý počet, aby se vyplatilo dělat dvě varianty. Ovšem i to je možné, neboť nápis je proveden v emailu a při výrobě mohlo dojít dvěma různými pracovníky k obměně textu. Lze ovšem vyslovit i domněnku, že v pozdější době byly ještě dodatečně vyráběny další exempláře a to na základě přímých objednávek majitelů křížů, kteří buď chtěli původní originál uchránit před poškozením a nosili pak duplikát, anebo po ztrátě či zcizení originálu si dali ve Vídni zhotovit nový křížek. (Taková praxe je známa i u ostatních řádových odznaků.) Podle mého názoru je tedy (vyloučíme-li možnost, že v průběhu výroby byly texty měněny dvěma pracovníky) varianta zkrácená původní, protože nám dochovala dva stejné kříže a navíc ještě ztracený kříž byl shodný a kříž s delším nápisem je v našem případě druhým vydáním. Domnívám se tak proto, že je málo pravděpodobné, že by si Jan N. Daczický nechal zhotovit druhý kříž.

Různá provedení rubních stran Českého šlechtického kříže z roku 1814.
(Rakouské pamětní kříže z války 1813-14, s. 106.)

 

Kříž se nosil na stužce 39 mm široké, dvojitě složené, 8 až 9 cm dlouhé, která byla rozdělena na tři stejné pruhy po 13 mm. Prostřední pruh stuhy je červený (rumělková červeň), oba pruhy postranní jsou bílé. Dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský připomíná, že nezná žádný existující řád nebo vyznamenáni, které by mělo podobnou stuhu. Značnou podobnost má však španělský vojenský záslužný řád sv. Hermenegilda, založený dne 27. listopadu 1814 králem Ferdinandem VII. Letopočet je shodný s rokem založení naší dekorace, ale i stuha u starších řádů je obdobná. Pouze červený střední pruh má karmínově červené zabarvení. Také španělský Vojenský záslužný řád z roku 1864 používá ve skupině pro nebojovníky obdobné stuhy, ale tam je střední červený proužek velmi úzký.

S původní stuhou se nám zachoval jen kříž kollowratský a tak byla uveřejněna i fotografie. U Daczického je stuha, stejně jako u kříže v majetku Vojensko-historického muzea rekonstruována.

Exemplář ze sbírek Vojenského historického ústavu (dříve Vojensko-historického muzea)
vhu.cz/exhibit/cesky-slechticky-kriz

Dle zjištění publikovaného roku 2019 nebyl zakoupen ve starožitnictví (jak uvedl Měřička), nýbrž předán v roce 1938 prostřednictvím sekčního šéfa ministra zemědělství a též vojenského historika Otakara Frankenbergera tehdejšímu ministru národní obrany Františku Machníkovi se žádostí o uložení do sbírky Vojenského muzea. Původním majitelem měl být podle dochovaného záznamu „statkář Thun z Kačiny“ - který jej dle nepotvrzené hypotézy mohl zdědit po Františku Karlovi sv. pánu Puteani (podrobněji viz. BIEDERMAN, Jan: Češký šlechtický kříž, in: Historie a vojenství 1/2019, s. 152). 

 

Český šlechtický kříž se nosil na levé straně prsou na stuze provlečené ouškem, nebo býval nošen i v průvleku knoflíkové dírky, jak bývalo zvykem v oné době. Dokladem tohoto způsobu nošení je i podélný závěsný prstenec, shodný s průvlečným prstencem rakouského Dělového kříže. Teprve později, a to podle nové usance po roce 1815 v Rakousku zavedené, nosili majitelé kříž na stužce složené do charakteristického trojúhelníku. To nám dosvědčují i některé dochované portréty gardistů. Oldřich Pilz ve své práci uvedl, že gardisté považovali rubní stranu s nápisem za líc a také tak kříž nosili, tedy obraceli stranu se lvem směrem ke kabátu. Toto tvrzení se na prvý pohled zdá nemožným, protože jasně strana se lvem je stranou lícovou a navíc nošení kříže obráceně by představovalo neúctu k českému heraldickému lvu, který byl přece znakem království. Také dochované kříže dosvědčují otřelým rubem, že kříže byly nošeny lvem navrch a nápisem dolů, tak jak logicky je nutno uvažovat.

Ale přece jen máme zde doklad toho, že kříž byl také nošen obráceně, a že strana s nápisem byla považována za líc. Zmínil jsem se již o tom, že se nám dochovala krásná miniaturní podobizna Jiřího Kristiána hraběte Waldsteina (1794-1858) malovaná Františkem Xaverem Zalderem. Obraz je zajímavý právě tím, že hrabě je zde dekorován Českým šlechtickým křížem, který je zavěšen na trojúhelníkové stužce a je nápisem obrácen směrem k divákovi. Hrabě je ještě dekorován Dělovým křížem. Na druhé straně zde již popsaná olejomalba Václava Ningera ukazuje u téhož nositele kříž obrácený správně lícovou stranou se lvem k divákovi.

Jestliže zvážíme tuto skutečnost, pak vysvětlením může být jen to, že majitel kříže a nebyl jím jen hrabě Waldstein, obracel kříž svévolně rubní stranou navrch, aby tak demonstroval svou stavovskou příslušnost ke gardě a tím i příslušnost k českým stavům a snad i to, že chtěl prokázat a poukázat na význam gardy ve vojenském tažení roku 1814. Tím by pak chtěl pozvednout význam své dekorace. Později se pak gardisté opět vrátili ke správnému nošení kříže lvem navrch.

Tuto domněnku konečně dotvrzuje i zachovaná a zde již popsaná miniatura po Josefu sv. pánu Hrubém z Jelení, která je rubní stranou obrácena k divákovi a navíc je na rámečku dána přednost Dělovému kříži obdobně jako tomu je na litografii Františka hraběte Taaffeho.

Odznaky samotné se zachovaly pořídku. Víme bezpečně jen o třech exemplářích [k aktuálnímu stavu viz doplnění na konci textu], z nichž jeden po Františku Xaveru Kolowratu Krakovském na původní stuze je udánlivě dosud chován ve státní sbírce na zámku Rychnově nad Kněžnou, druhý neznámé provenience s rekonstruovanou stuhou je ve sbírce Vojenského historického muzea v Praze a třetí s rekonstruovanou stuhou po Janu Nepomuku Daczickém z Hesslova je deponován v mé sbírce vyznamenání. Zachovala se spona s miniaturou po Josefu Hrubém z Jelení a tím prozatím náš výpočet končí.

Na výstavě „Mince, medaile a řády ve službách společnosti”, která byla uspořádána péčí Muzea hlavního města Prahy a Československé společnosti přátel drobné plastiky v pražské Loretě v srpnu a v září 1962 a pak ještě ve své faleristické části vystavena v Českých Budějovicích a v Plzni, byl vystaven originál kříže po Janu Nepomuku Daczickém a spona s miniaturami Josefa Hrubého. Exemplář deponovaný ve Vojenském historickém muzeu v Praze na Hradčanech je stálou součástí tamní expozice. [Tato expozice umístěná původně ve Schwarzenberském paláci byla zrušena a v současnosti je připravována nová]  

Numismatické listy (ročník XVIII — číslo 5) uveřejňuje na straně 145 až 150 článek Eduarda Polívky „Pražské numismatické sbírky”. V obrazové příloze je zobrazen Český šlechtický kříž z roku 1814. Fotografie lícové i rubní strany kříže ze sbírek Vojenského historického muzea v Praze je doprovázena textem:

Čechy, František I. 1792-1835, Český šlechtický kříž 1814 udělený členům české šlechtické osobní gardy Františka I. za tažení proti Francii, zlato, červený a bílý smalt, RRR; uděleno pouze 38 ks (Sbírka Vojenské muzeum Praha).

Po sto padesáti letech se hlásíme k existenci tohoto vyznamenání s vědomím, že jím vlastně začíná tradice českých vyznamenání. Nic neubírá na významu skutečnost, že toto vyznamenání bylo založeno rakouským císařem pro přísně ohraničenou stavovskou skupinu tak zvaných českých šlechticů. Zemské barvy použité na stuze i na kříži samotném, český heraldický zemský lev v lícovém štítku dosvědčují, že vyznamenání bylo určeno pro příslušníky českého království. Císař sám v době těžkých bojů o existenci státu veřejně přiznal založením kříže právní nároky české koruny a respektoval české státní právo, tehdy ovšem představované českými stavy. Jeho příslušníci, ač se nazývali českými šlechtici, měli pohříchu málo společného s naší českou řečí, českým cítěním a s naším národem. Většina se z nich cítila být Němci národnostně a k české zemi je poutal především zájem hospodářský a jejich zeměpisná příslušnost.

Jejich vyznamenáním však počíná tradice českých a později československých řádů a vyznamenání, která už vznikala téměř o sto deset let později z vůle samostatného a na Rakousku a jeho císaři nezávislého státu.

 

 

Děkuji touto cestou všem, kteří pomohli radou, informacemi a zapůjčením materiálu. Zvláště děkuji Vojenskému historickému ústavu v Praze a všem jeho pracovníkům, jmenovitě prom. hist. M. Mudrovi, knihovníku Janovskému, dr. V. Škorpilovi, prom. hist. Z. Svobodovi a dalším. Děkuji za pomoc pracovníkům archivu ministerstva vnitra.

Zemřelé Heleně Daczické, dále pak dr. Hugo a Mikuláši Daczickým zvláště za jejich laskavost, se kterou mně dali k dispozici archivní materiály a umožnili tak získat nejcennější informace.

Nakonec děkuji za obětavou a nezištnou pomoc všem členům společnosti, a to F. Bartošovi, J. Biskupovi, manželům Dittrichovým, Š. Flossovi, prof. MUDr. J. Grussovi, J. Hesovi, A. Karlovskému, O. Kolowratovi - Krakovskému, O. Kopeckému, Bernardu Leidlovi za informace a překlad, MUDr. F. Lobkowiczovi, Z. Michalovi, Vojtěchu Pelikánovi za cenné informace genealogické, ing. Eduardu Polívkovi, Alexandru Prokopovi a Václavu Strakovi.

 

Dodatky k příspěvku

27.10.2021 Karel Sáček

V závěru své publikace Český šlechtický kříž z roku 1814 autor uvedl: V roce 1957 vydala Československá společnost přátel drobné plastiky v Praze rozmnoženou formou, jako faleristickou přílohu k oběžníku č. 17 tuto studii v prvním zkráceném znění. (22 stran, doplněno kresbou zvětšeného líce i rubu kříže.) V roce 1958 vydala Mezinárodní společnost pro vědecké studium řádů (Internationale Gesellschaft für wissenschaftliche Ordenskunde) v Berlíně tuto studii v čísle 4 série Ordenskunde (Nauka o řádech) pod názvem DAS BÖHMISCHE ADELSKREUTZ VON 1814 v překladu Bernarda Leidla. (39 stran, v textu fotografická reprodukce 1,5x zvětšeného kříže.)

V roce 1973 ale Měřička vydal ještě navazující studii Zachované exempláře Českého šlechtického kříže z roku 1814, která vyšla jako příloha k 13. číslu Sběratelských zpráv. V roce 1985 byly výsledky dosavadního bádání k tomuto vyznamenání shrnuty v samostatné publikaci MĚŘIČKA, Václav: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814, s. 50-52 - text byl sice velmi stručný, doplnilo jej však několik fotografií, které byly použity ve výše uvedeném textu.

Na Měřičkovy texty navázala v roce 2014 práce JEDLIČKA, Roman – SEDLÁK, Ladislav F.: Český šlechtický kříž z roku 1814 - dochované exempláře, in: Signum - zpravodaj Klubu faleristů v Brně, VI. řada č. 8, s. 361-366. Z článku vyplývá, že dosud se podařilo zadokumetovat existenci devíti z 38 udělených exemplářů Českého šlechtického kříže; navíc některé z nich se později znovu ztratily.

K obsahu tohoto časopisu viz podrobněji vyznamenani.net

 

Exemplář Enza Calabrezi, který patřil do sbírky dr. Giovanni Fattoviche - blízkého Měřičkova spolupracovníka. V roce 2009 byl ve vlastnictví Elmara Langa, který zveřejnil jeho detailní fotografii na diskusním foru valka.cz/Cesky-slechticky-kriz

 

 

Související příspěvky:

Václav Měřička: Český šlechtický kříž z roku 1814, část 1/2   Václav Měřička: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814 - 2/2: armádní a občanský kříž Dobytím Paříže a abdikací císaře Napoleona skončila válka. Císař František I. se rozhodl v době svého pařížského pobytu a především na popud svého nejvyššího komořího hraběte Rudolfa Wrbny, založit pamětní vyznamenání, které by bylo raženo z ukořistěných francouzských děl a uděleno všem příslušníkům české armády.