Co jest císařovo a co Božího? Počátky ubytování vojska ve zrušených jezuitských kolejích
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 18.01.2011
V roce 2009 se v Chomutově uskutečnila historická konference věnovaná 200. výročí regionálních vojenských událostí. Jedno z přednesených témat neslo název „Počátky ubytování vojska ve zrušených jezuitských kolejích“. Část tohoto příspěvku nabízíme také zdejším čtenářům. Kdo by měl zájem se sním seznámit v kompletní podobě (včetně poznámkového aparátu obsahujícího více než šest desítek odkazů), nechť si obstará sborník „Comotovia 2009, sborník příspěvků z konference věnované 200. výročí regionálních vojenských akcí napoleonských válek“. Nalezne zde také mj. popis vojenských událostí na Chomutovsku od Jiřího Šlajsny či přehled pomníků připomínajících rok 1813 od Petra Vágnera.
Vojenské reformy, započaté po Josefově převzetí dílu vlády nad habsburským soustátím v roce 1765, znamenaly pro české země ubytování vojáků celkem 23 pěších, 12 jezdeckých a 2 dělostřeleckých pluků, které reprezentovaly více než jednu třetinu veškeré ozbrojené moci. Pro vytvoření sítě stálých vojenských posádek (Garnison) bylo významným krokem vymezení najímacích okrsků (Werb–Bezirk) roku 1771. Najímací okrsky vycházely z civilního krajského členění a příslušné pluky na jejich území získávaly nejen nové rekruty, ale měly zde zázemí a často tu byly také dislokovány. Tento základní princip fungoval během válek s revoluční a napoleonskou Francií, ale i dlouho poté.
Dosavadní systém, při kterém bývali vojáci rozmisťováni po hostincích, mnohem častěji však v soukromých domech, nevyhovoval ani armádě, ani civilnímu obyvatelstvu. A přestože měl stanovená pravidla úhrady vzniklých nákladů, velmi často se stával zdrojem konfliktů a stížností obou stran. Pomineme–li specifickou architekturu pevnostních měst Olomouce a Hradce Králové, ale také například Prahy či Brna, setkáváme se s prvními objekty postavenými pro ubytování vojska kolem roku 1750. Tyto objekty obecně označované jako tereziánské kasárny známe např. z Mostu či Žatce, obojí z roku 1752. V roce 1751 byl vydán předpis, který definoval kasárenskou typologii a jako nejvhodnější doporučoval tzv. španělský typ budov se čtyřkřídlou dispozicí a uzavřeným dvorem.
Při nedostatku finančních prostředků nechávala civilní správa pouze „adaptovat“ některé budovy, ze kterých se staly vojenské nájemní světnice (Militärzinszimmer) nebo kvazi–kasárny (Quasi–Caserne). Často se jednalo o měšťanské domy, ale i jiné stavby, z nichž lze jako příklad uvést pustnoucí hrad v Kadani, přestavěný pro kasárenské účely v letech 1750–1755. Aby bylo možné krátkodobě ubytovat jen procházející vojenské oddíly, byly v některých městech zřízeny navíc tzv. přepravné domy (Transporthaus).
V roce 1785 byla publikována krátká teoretická stať, ze které se můžeme dozvědět, že: „prostí [vojíni] v Praze [potažmo českých zemích] mají kvartýr zdarma, většinou v kasárnách... Rakouské vojsko je většinou ubytováno v kasárnách, za které se nyní využívají také kláštery. Byl jsem v různých, zdálo se mi, jako by zde lidé nebyli ubytováni dobře... V Praze musí v různých kasárnách jíst a spát v jednom pokoji 8 až 30 mužů. Leží na slamnících a mají prostěradla a deky; v zimě matrace. Otop a světlo mají zdarma.“
Kasárenský řád (Casernenordnung) byl publikován ve druhé kapitole šestého oddílu služebního předpisu (Dienst–Reglement) z roku 1769. Z různých bezpečnostních a hygienických ustanovení byla ta nejdůležitější vštěpována prostým vojákům formou důmyslných otázek a odpovědí typu: „Co patří k všeobecnému zdraví v kasárnách a v kvartýrech? Čistota obzvláště. – V čem pozůstává čistota v kasárnách aneb kvartýrech? Aby každodenně prach a pavučiny vymetené byly; k tomu konci musejí lůžka častěji od stěn odstavené býti, strožoky každodenně obrácené, plachty a deky častěji větrané a vyklopané, stoly a lavice nejméně jednouc v týdni myté býti. – Mají–li světnice častěji vykouřené a občerstvené býti? Mají, s jalovcem, aneb s octovou párou. – Na který způsob shnilé povětří ze světnice oddálené býti má? Skrze otvírání dveří a oken,jak v letě, tak v zimě, přes nějaký čas. – Jest dovoleno ve světnicích práti aneb mokré prádlo věšeti? Jedno ani druhé trpěti se nesmí.“
Výmluvné svědectví o tom, že výše uvedené kasárenské předpisy nebylo snadné vždy dodržovat, zanechal c. k. husar Ján Ignaty, který dorazil se svým plukem na Nový rok 1793 do Mohuče: „Můj bože, jaká ukrutná a neslýchaná zima tehdy byla. Bydleli jsme v kasárnách, kde v jedné místnosti leželo 60 ba i 80 mužů. Dřeva jsme měli jen tolik, že jsme mohli horko–těžko uvařit jídlo. Chléb byl tak zmrzlý, že jsme ho nemohli krájet nožem, ale sekat sekerou. Od 1. ledna do 28. února jsme se kvůli velké zimě ani nesvlékali. Vši se rozmnožili tolik, že nejen košile, spodky, kalhoty, kabát, ale i stříhané beraní kožešiny (nierek bundy) na koních jich byly plné. Nebylo kde se ohřát. Čtyřiadvacet hodin jsem byl v kasárně, ale neměl jsem žádného odpočinku. Zahřál jsem se jen tehdy, když jsem šel do pivovaru vypít holbu piva.“
Jezuitské kasárny
Zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773 a následné vystěhování duchovenstva z dalších klášterů císařem Josefem II. v letech 1782–1789 znamenalo pro armádu přijatelné řešení problémů s ubytováním mužstva. Ostatně klášterní budovy byly krátkodobě obsazovány vojskem již během vojenských tažení mnohokrát v minulosti. Z rozsáhlého majetku zrušeného Tovaryšstva Ježíšova nejvíce vyhovovaly armádním potřebám koleje neboli studijní řádové domy řeholních kleriků, které se nacházely ve většině důležitých měst. Charakteristickým znakem jejich dispozice bylo dlouhé přední křídlo, jednoznačně dominující svému okolí. Jednalo se o jednoduché, funkční a zdravé stavby s nadstandardně velikými a vždy vytápěnými ubytovacími celami, většinou postrádající uzavřený „rajský“ dvůr.
Jezuité snažící se stylizovat do role milites Christi, vnímaní ale především pejorativně jako vojsko papežovo, nazývali své koleje údajně Kristovými kasárnami. Vyhlášením papežského breve Dominus ac Redemptor Noster se z celkového počtu 19 kolejí někdejší české provincie stalo 17 vojenskými kasárnami. Kromě chomutovských se jednalo o českokrumlovské, jindřichohradecké, olomoucké, brněnské, jičínské, kutnohorské, na Novém Městě pražském, královéhradecké, litoměřické, klatovské, chebské, březnické, jihlavské, znojemské, uherskohradišťské a telčské. Mimo nich byli vojáci krátce ubytováni i v jezuitském profesním domě v Praze na Malé Straně, který bývá do výčtu kolejí také řazen. Pobytu vojáků zůstaly ušetřeny pouze koleje v Opavě a Klementinum na Starém Městě pražském, o kterém toto tvrzení navíc platí s výhradami. V jeho areálu se totiž příležitostně vyskytovaly uniformy vojenských dobrovolníků z řad studentstva a kromě toho zde v roce 1809 pracovalo pro vojenský erár přes šest set krejčovských tovaryšů. Z kasáren symbolických se staly kasárny skutečné, označované jako jezuitské (Jesuiten–Caserne), nebo kolejní (Collegium–Caserne) a v případě vojensky využitého konviktu také konviktské (Convict–Caserne). Těm budovám, které se k ubytování vojska osvědčily, zůstal jezuitský název až do první republiky, kdy byl patrně uznán za nevhodný, protože po roce 1920 mizí.
Hledat přínos jezuitského řádu pro armádu pouze v jeho zrušení, by bylo příliš osvícensky pragmatické. Jezuité totiž předtím ve značné míře zastávali nezáviděníhodnou duchovní službu v armádě. V roce 1750 patřilo ze 110 vojenských kaplanů 37 k Loyolovým pokračovatelům. Vojáci sice mnohokrát asistovali při zásazích Tovaryšstva vůči jeho protivníkům, přesto se počet jejich vojenských duchovních jeví jako výrazně vysoký v porovnání například s 19 františkány či 8 dominikány.
Zdeňka Binterová ve svých Dějinách Chomutova uvádí, že „1. května 1776 obsadil prostory bývalé jezuitské koleje prapor pěchoty 36. pluku“ a dodává, že podle rozhodnutí ústřední komise zde bylo možné ubytovat 600 vojáků. Muselo se jednat o jeden z praporů polních, protože 3. prapor se v té době teprve přesouval z Ellrichshausenu do Chebu. V roce 1776 čítal polní prapor oficiálně 678 mužů. Protože však menší část poddůstojníků i prostých vojáků disponovala povolením ke sňatku, bylo nutné zajistit ubytování také pro jejich manželky (Soldatenweiber). Představu o reálných početních stavech si můžeme učinit ze záznamu o příchodu 3 146 mužů pěšího pluku č. 22 do Znojma v květnu 1779. Společně s nimi bylo totiž třeba zaopatřit 441 žen a 600 „plukovních“ dětí.
Počty naopak snižovala část vojáků, kteří byli v mírových časech propouštěni na dovolenou na dobu určitou. Roku 1791 byly počty tímto způsobem nepřítomných vojáků přesně stanoveny – z pluků dislokovaných v českých zemích jich na každou setninu připadalo 23, takže ve zbrani zůstávalo 137 prostých vojáků. Bez ohledu na dovolence neboli „urlaubníky“ (Beurlaubten) na dobu určitou, měla každá setnina od roku 1779 systemizováno dalších 40 mužů na dovolené na dobu neurčitou, s jejichž povoláním se počítalo v případě nutnosti dosáhnout válečných stavů.
Ubytovacím objektům v Chomutově se plukovní dějiny nikterak konkrétněji nevěnují, což zamrzí při pohledu na záznam o granátnících pluku č. 36, kteří byli roku 1776 v rámci kombinovaného praporu „ubytováni v jezuitských kasárnách na Novém Městě.“ Při hledání odpovědi na otázku, zda bylo reálné ubytovat celý polní prapor ve zrušené jezuitské koleji v Chomutově, se nabízí analogie s dějinami pěšího pluku č. 8: „Dne 1. listopadu 1775 byl plukovníkův prapor kasernován v Jihlavě, pět setnin u měšťanů v tzv. společných světnicích (Gemeinzimmern), šestá setnina v ex–jezuitské koleji; z tělesného praporu tři setniny v jezuitském klášteře v Telči a zbývající tři ve společných světnicích ve Žďáru a Velkém Meziříčí...“ Naopak v prostorách koleje brněnské se na počátku 19. století uvádělo 1 000 –1 200 vojáků.
Pouze obecnou zmínku o ubytování armády v bývalé jezuitské koleji nalezneme ve výpravném památníku ke 200. výročí založení pěšího pluku č. 28, ve kterém se nachází grafický list Pohled na chrám sv. Barbory a býv. jesuitskou kolej doplněný textem: „Garnisona 28. pluku r. 1772, 1779, 1801, 1809. Věnovalo král. horní město Hora Kutná.“ Podle dějin pluku č. 28 byl první prapor ubytován v Kutné Hoře skutečně již v roce 1772, tedy rok před zrušením jezuitského řádu.
V Chomutově nahradili vojáci původní obyvatele jezuitských kolejí ihned po nutných stavebních úpravách. V případě několika ostatních kolejí nebylo střídání takto bezprostřední. V Jihlavě byla pro potřeby armády uvolněna pouze část tamní jezuitské koleje, kterou vojáci vyměnili s řádem dominikánů a nastěhovali se do jejich sousedícího objektu. Protože však v roce 1784 byli zrušeni i jihlavští dominikáni, obdrželi vojáci zpět i někdejší jezuitskou kolej a vytvořili komplex nazývaný Velké kasárny. Doslova rošáda se uskutečnila v Olomouci a Brně. Do brněnské jezuitské koleje byl po zrušení řádu umístěn sirotčinec, do olomoucké kněžský seminář a do sousedního „ferdinandského“ konviktu šlechtická akademie. V roce 1777 se přesunem semináře do konviktu uvolnila pro vojáky nejdříve olomoucká kolej (pěchotní kasárny) a následujícího roku i konvikt (vojenská nemocnice, později dělostřelci). Z konviktu byly vzdělávací instituce přesunuty do koleje brněnské, ale i ta byla v roce 1782 předána armádě. Olomoucké jezuitské kasárny snad nejvíce prosluly jako vězení zajatého francouzského generála Lafayetta, který zde byl držen v letech 1794–1797. Lafayette ve svých memoárech poznamenal, že větší z jemu určených místností „měla délku přes 7m, šířku 4,5m a výšku přes 3,5m.“ Dále uvedl, že ho často rušilo vykonávání trestů na vojácích pod jeho okny a nábytek v jeho cele byl kvalitnější, než ve věznicích pruských.
V Klatovech dodnes silná tradice dragounské posádky připomíná, že v tamní koleji byli ubytováni jezdci. Podle centrálních vojenských pramenů zde ve druhé polovině 18. století působili pouze vojáci dragounského pluku, označovaného v roce 1773 číslem 37. Podle regionálních pramenů se příchod stálé dragounské posádky datuje do roku 1762, kdy byli vojáci ubytováni v domě vedle radnice a v roce 1775 se přesunuli do koleje. Součástí klatovského jezuitského areálu není zázemí pro větší počet koní, proto lze předpokládat, že se tam přesunulo pouze mužstvo, zatímco koně zůstali v původních stájích. O těch je zmínka např. při velkém požáru města v roce 1810, kdy kromě bývalého jezuitského kostela vyhořely také „2 vojenské marštale, 46 koní a mnoho ovsa.“
O prostory klatovské koleje se navíc vojáci museli podělit s provozovnou městského pivovaru, v cele v Jindřichově Hradci dožíval do roku 1790 exjezuita Treinský, v Olomouci zůstala v jednom traktu knihovna a matematický kabinet a křídlo koleje kutnohorské bylo přeměněno ve vojenskou nemocnici. Na posádkovou nemocnici s lékárnou byla v roce 1788 přeměněna i celá kolej na Novém Městě pražském, ve které předtím krátce pobývali granátníci pěšího pluku č. 36.
Vojenskou nemocnici zřízenou v bývalém jezuitském konviktu v Olomouci popsal současník jako „velký majestátní palác bývalé Ferdinandovy šlechtické koleje a na něm dobrodějné Josefovo jméno: »JOSEPHUS IIDUS AUGUSTUS AEGRO MILITI MDCCLXXXVI« (Císař Josef II. nemocným vojákům 1786). Zde se pečuje o nemocné vojáky. Avšak jak nesrovnatelně větší čistota a pořádek panují uvnitř tohoto domu. Jaký je to nebetyčný rozdíl ve srovnání se sousedním špitálem Joba a Lazara! Všichni se zde snaží plnit pokyny ordinujícího lékaře. Chirurgové, důstojníci i ošetřovatelé považují za svou nejsvětější povinnost nemocnému co nejvíce ulehčit. Na všech stěnách chodeb vidíme průpovědi vybízející k plnění povinností a přinášející útěchu. Musí to potěšit každého vojáka a musí ho to vybídnout k plnění povinností, když vidí, jak se o něho ve dnech nemoci pečuje. Kdybych mohl vyslovit ještě nějaké přání, tak tedy už jen to, aby se při méně závažných nemocech, např. při svrabu, kterému podlehla polovina posádky, podávalo vojákovi, jenž je zvyklý na svůj sytící komisárek, více jídla. Neboť to, co se zde nazývá poloviční porcí, zdá se mi být pro mladého a silného muže, který trpí kožní nemocí, skutečně málo.“ V průběhu vojenských tažení, která postihla české země, byly v jezuitských areálech zřizovány také příležitostné polní nemocnice. Dělo se tomu v dobách, kdy je obývali ještě jezuité, ale i poté, co se z nich staly kasárny. Příkladem může být Brno po bitvě u Slavkova nebo Jičín v roce 1866.
Stavebním úpravám bývalých řádových domů pro potřeby armády je s odkazem na jejich všeobecně devastující charakter věnována poměrně malá pozornost. Původní josefínské adaptace se přes šrámy zasazené historické architektuře těchto areálů ve druhé polovině 20. století hledají nesnadno. Přitom je často zapomínáno, že civilní vlastníci se ke zrušeným církevním památkám nechovali nikterak ohleduplněji. Jako výmluvný příklad bezohledného počínání lze uvést patronátního komisaře Františka Halbigera, který jako představitel civilní státní správy nechal roztavit cínové rakve pánů z Hradce a Slavatů v kryptě jindřichohradeckého jezuitského kostela sv. Maří Magdaleny.
A pokud Josef Kajetán Tyl skutečně napsal slova naší státní hymny jako vojenský furýr ve zrušeném kapucínském klášteře upraveném na kasárny, lze se bránit provokativní myšlence, že tyto úpravy nemohly působit na ducha nikterak skličujícícm dojmem? Mimochodem, dne 22. ledna 1806 se v litoměřických jezuitských kasárnách narodil profousovi pěšího pluku č. 17 syn Josef Emanuel Hilscher, jemuž se dostalo poct významného básníka.
Na základě poznámky, že na veřejné dražbě jezuitského majetku v Hradci Králové se dne 18. října 1773 prodávala i dvířka od kamen, lze předpokládat, že pro armádu zbyly v kolejích po vystěhování tovaryšstva pouze holé stěny. Pokud se zachovaly zmínky o stavebních úpravách, pak hovoří v prvé řadě o rozšíření kanalizace a přístupu k pitné vodě, popřípadě zvětšení místností vybouráním příček. V případě kolejí v Českém Krumlově a Jindřichově Hradci je dokonce známo jméno autora adaptací Filipa Hegera (1734–1804). Svědectví o tom, že přístup armády k jezuitské architektuře nemusel být vždy destruktivní, se zachoval v Hradci Králové, kde bylo v rámci přístavby strážnice roku 1831 zazděno do průčelí pět uměleckých reliéfů s vojenskou symbolikou.
Ne každá z jezuitských kolejí byla po prvních letech provozu shledána vhodnou pro další vojenské využití. Již deset let po zrušení jezuitského řádu předala armáda civilním institucím kolej telčskou, později profesní dům v Praze na Malé Straně a v roce 1810 kolej v Litoměřicích. V roce 1835 došlo v Chebu k úplnému zbourání nevyhovující jezuitské koleje, na jejímž místě byl během následujících čtyř let vybudován nový kasárenský objekt. V roce 1904 byl srovnán se zemí také celý areál bývalého jezuitského kláštera v Brně.
V Chomutově obývali vojáci jezuitskou kolej do roku 1968. tedy déle, než její řeholní stavebníci. Stejně tomu bylo v případech Jihlavy, Jičína, Hradce Králové, Jindřichova Hradce, Klatov a Kutné Hory, v olomoucké je armáda dodnes. Jestliže se jako nadpis tohoto příspěvku nabízí Novým zákonem inspirovaná otázka „co jest císařovo a co Božího?“, potom shromážděná fakta dávají za pravdu spíše epigramu Karla Havlíčka Borovského: „Řeknu vám, až budu smít: neníť Bůh a císař nemá být“. Jezuité již své koleje neobývají a nad vzpomínkami na jejich c. k. vojenské následovníky převládá opovržení. V současné době se pro několik bývalých jezuitských kolejí hledá nové uplatnění. Doufejme, že by se v některé mohlo najít místo pro trvalejší připomenutí fenoménu jezuitských kasáren.
Přetištěno:
Comotovia 2009, sborník příspěvků z konference věnované 200. výročí regionálních vojenských akcí napoleonských válek, s. 168-183.
Původní adresa příspěvku:
Co jest císařovo a co Božího?
- primaplana.net/txt/clanky/klasterni-kasarny.html