Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797
Pavel Elbl
Naposledy upraveno: 05.09.2014
Když se v roce 1796 přiblížila francouzská armáda k hranicím českých zemí, bylo rozhodnuto o mobilizaci veškerých sil proti hrozícímu vpádu Francouzů. V posledních červencových dnech žádal nejvyšší purkrabí hrabě Štampach vysoká vládní místa ve Vídni o pokyny pro další postup zemské správy. Mimo jiné upozorňoval, že současný počet vojáků je nedostatečný pro ochranu zemských hranic a udržení veřejného pořádku.
Dne 30. července vydal císař František II. instrukce o organizaci obrany Čech. Na počátku srpna se sešla v Praze konference civilních a armádních činitelů, která měla instrukce rozvést. Za obecně nejúčinnější prostředek obrany byla považována všeobecná zeměbrana. 11. srpna vyzval císař poddané k dobrovolnému vstupu do armády. Dobrovolníci si mohli vybrat pluk, u kterého chtěli sloužit, z řad armády měli být propuštěni ihned po ukončení války a dostalo by se jim příslušné odměny. Kronikář Vavák k tomu poznamenává, že dobrovolných vstupů rychle ubylo a pro každé panství byl stanoven počet odvedenců.
Nejvyšší kancléř hrabě Lažanský nebyl od počátku zastáncem vyzbrojení prostého lidu a v tomto smyslu se mu podařilo přesvědčit i dvorskou válečnou radu. V důsledku obav z možného pozdvižení lidu zamítl císař 18. srpna návrh na všeobecné ozbrojení obyvatelstva Čech.
Ilustrace k románovému zpracování Makovského vzpoury z pera Václava Kaplického, které bylo pod názvem „Rekruti“ vydáno nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1956. Nutno dodat, že rok vydání významně ovlivnil pojetí celého díla i zaujatou interpretaci chování hlavních aktérů.
Ve dnech 21. srpna a 26. srpna došlo z rozhodnutí císaře k vytvoření milic a jednoho mysliveckého sboru v Čechách. Jednalo se však spíše o mimořádné odvody. Jednotlivým krajům se podařilo z předepsaného počtu odvést pouhou pětinu mužů.
Se zvýšenými odvodními povinnostmi a císařskými dekrety o mimořádných odvodech ze srpna 1796 souvisely i události na Českomoravské vysočině, které vyvrcholily během jara 1797 rozsáhlou vojenskou akcí proti zběhlým rekrutům. Zatčení zběhové byli následovně vyšetřováni pro podezření ze spiknutí a vzpoury. Tyto události se odehrály na české i moravské straně Vysočiny. V průběhu vyšetřování sehrálo svoji roli i náboženství zdejších obyvatel, kteří byli většinou protestantského vyznání helvetského zaměření.
V září roku 1796 si stěžoval hospodářský úřad rychmburského panství, že mu bylo nařízeno odvedení dalších 60 rekrutů. Panství dosud dodalo 38 mužů a další požadavky není schopno plnit, protože ve vesnicích již nejsou žádní vhodní muži. Další rekruty se nepodařilo dodat rovněž poddanským městům Hlinsku a Skutči. Správce rychmburského panství žádal krajského hejtmana Koce v Chrudimi o vojenskou asistenci. Koc s tím však nesouhlasil, neboť veškerý nátlak byl nepřípustný. Již v lednu roku 1797mělo rychmburské panství odvést dalších 14 rekrutů k doplnění řadových pluků. Krajský hejtman přikázal, aby se rekrutů zmocnili v noci na 31. ledna. Je zcela pochopitelné, že při podobném způsobu odvodů se nemalý počet mužů snažil službě armádě vyhnout.
Dne 6. května 1797 rozkázal chrudimský krajský hejtman prohledat pomocí myslivců a vesnického obyvatelstva lesy v okolí Pusté Rybné a Telecího. Mělo se zde ukrývat přibližně 50 mužů. Měly být také prohledány domy, ve kterých se ukryli tři rekruti, kteří uprchli v dubnu rychtářům v Březině a Pusté Rybné během eskorty do Rychmburka. Po jejich dopadení dotyční vypověděli, že uprchlíci z moravské strany hranice se ukrývají v lesích v okolí Nového Města na Moravě a Jimramova. Uprchlíci jsou prý ozbrojeni. Datum zátahu v uvedených lesích byl stanoven na 15. května. Poddaní, kteří by se odmítli akce zúčastnit, měli být zatčeni. Jednotlivá panství měla vyslat vlastní čety, které se měli podílet na pátrání po uprchlících.
Celé akce se zúčastnilo celkem 1 500 mužů, ale její výsledky byly vskutku zanedbatelné. J. F. Opitz, pobývající v těch dnech v dějišti událostí napsal do svého deníku, jak se podařilo uprchlíkům z uskutečněného zátahu bez úhony vyváznout. Při zátahu došlo k přestřelce mezi poličským polesným a Janem Makovským, vůdcem uprchlíků. Oba dva byli raněni, ostatní Makovského druzi se zmocnili polesného zbraně a prchli na rychmburské panství. Vyděšení poličští poddaní, kteří se museli akce účastnit, využili zmatku a prchli. Past, do které se měli rekruti lapit dostala trhlinu, kterou k Pusté Rybné uniklo přibližně 60 ozbrojených mužů.
V důsledku neúspěšného zásahu bylo 20. května do kraje přesunuto 400 mužů pěchoty a 60 jezdců. Dne 23. května byl za doprovodu vojáků prohledán les v okolí Poličky. Vojáci měli zakázáno chodit do vesnic a obsadili pouze komunikace, neboť úřady se obávaly spojení uprchlíků s vesničany. Koncem května se podařilo vojákům dopadnout několik uprchlíků z českých panství a eskortovat je do Rychmburku. Rekruti, kteří se postavili na odpor, se stali podezřelými ze vzpoury a byli posláni ke krajskému soudu v Chrudimi. Ostatní byli zařazeni do armády, ke které se někteří přihlásili dokonce dobrovolně. Jan Makovský, který se společně se svým druhem Vítkem ukrýval v jedné ze stodol, se zastřelili, když je vojáci obklíčili.
Z výpovědí dopadených osob se úřady dozvěděly mnoho zajímavých skutečností. Tomáš Dostál z Pusté Rybné vypověděl 27. května, že jejich vůdci byli Makovský a Ferda Vítek, přezdívaný Šlejfíř. Makovský je prý vyzýval, aby se ozbrojili a bránili se, pokud budou napadeni. Doufal, že se k nim připojí další vojáci, kteří chtějí také prchnout z vojny. Makovský, který v předcházejících letech sloužil v pruské armádě, si získal důvěru většiny uprchlíků. Jiní zadržení vypovídali, že jim Makovský radil spojit se s moravskými uprchlíky. Ve výpovědích se také vyskytuje potvrzení o tom, že uprchlíci byli vyzbrojeni. Jednalo se však převážně o nože a hole. Pušek bylo pouze pár. Uváděli, že před odvody se jich ukrývalo 20 až 40 většinou tkalců protestantského vyznání.
Ze spisů je patrné, že si rekruti získali podporu okolního obyvatelstva, které jim poskytovalo přístřeší a potravu. V neposlední řadě je varovalo před připravovanými akcemi, které měly vést k jejich dopadení. Někteří z mužů se ukrývali již od roku 1795. Několik mužů odešlo na litomyšlské a lanškrounské panství, kde si našli práci. Jiní se živili jako dřevorubci v okolí Poličky. Vojáci setrvali v kraji až do září 1797, neboť úřady se obávaly toho, že se v lesích ukrývají další uprchlíci.
Druhá ilustrace z výše uvedeného Kaplického románu „Rekruti“.
Zájemci o objektivnější popularizační zpracování těchto událostí však jistě ocení méně známější dílo Františka Josefa Karase S orly Napoleonovými, in: Kainovo znamení a jiné povídky, Praha 1925, s. 177–282.
Vojenské akce spojené s dopadením uprchlých rekrutů se odehrávaly také na moravské straně zemské hranice. Poručík z pluku Colloredo, oznámil v červnu z vesnice Krásného výsledky vyšetřování. Hlásil, že sebranka lumpů připravovala přepadení zámků v Jimramově a Poličce. Spiklenci plánovali vytvoření lupičské bandy, přepadající úředníky a duchovní. Tak prý přísahali vůdci Makovskému a jeho pobočníku Vítkovi. Na základě poručíkova hlášení, byli zadržení posláni do jihlavského vězení. Během krátké doby bylo zatčeno 16 poddaných z jimramovského panství, kteří se před odvody ukrývali již od roku 1796. Již v průběhu února 1797 se úředníci jimramovského panství dozvěděli, že ve vesnici Spělkově se ukrývají tři synové zdejšího sedláka Raspíra s pěti dalšími muži. Ti však vyslaného drába zbili a prchli do lesů, kde se připojili k českým uprchlíkům. Majitel Jimramova, hrabě Belcredi v jarních měsících hlásil, že se v kraji pohybuje přibližně 100 ozbrojených mužů, kteří chtějí vyplenit jeho zámek.
V prvních květnových dnech byla z těchto důvodů vyslána do Jimramova vyšetřující komise, které předsedal krajský komisař František Grohmann. Dorazila i vojenská asistence vyžádaná moravským zemským prezidentem Ugartem.
Dne 17. května se sešel spělkovský rychtář Dědič s Makovským, aby jej pozval na schůzku s krajským komisařem. Makovský mu řekl, že má k dispozici několik set mužů, se kterými může přepadat zámky, fary a boháče. Na schůzku s komisařem se Makovský pochopitelně nedostavil.
Krajský komisař nejprve podrobil výslechu obyvatele Spělkova, kteří se účastnili zátahu na rekruty v únoru 1797, a nebo s nimi přišli do styku. Poté vydal společně s poručíkem husarů vyhlášku, ve které sliboval beztrestnost uprchlíkům, kteří se dobrovolně přihlásí do tří dnů. Jimramovský superintendet Blažek se mezitím snažil působit na rodiče zběhů, aby své syny přiměli k návratu. Výzvy uposlechlo několik mladíků a ostatní byli postupně pochytáni. Jeden z nich byl při tom postřelen. Při následných výsleších vyšlo najevo, že uprchlíci o počtu 45 mužů přísahali věrnost Makovskému a Vítkovi na české straně hranice a Václavu Raspírovi na moravské straně. Zavázali se mimo jiné, že se pomstí vrchnosti, kněžím, myslivcům a boháčům. Doufali, že se k nim připojí další rekruti a cvičili se zbraněmi, protože se chtěli přidat k pruské, nebo francouzské armádě. Udržovali mezi sebou pravidelné kontakty a svoje pozice signalizovali pomocí zapálených ohňů na horách.
V červenci 1797 bylo 16 uprchlíků předáno brněnskému magistrátu k soudnímu vyšetřování. Zde však všichni své výpovědi odvolali s tím, že byly dílem krajského komisaře, který jejich potvrzení vynucoval násilím. Ke stejnému poznatku dospěl o něco později i apelační soud. Zatčení byli rovněž napadáni pro svoji protestantskou víru. Při dalším vyšetřování nebylo zjištěno nic, co by přitížilo uprchlíkům z české strany hranice a stejně tak nebyly prokázány styky jimramovských s později zatčenými ze Žďárska.
Brněnský trestní soud dospěl k následujícímu závěru. 16 poddaných z jimramovského panství se provinilo zločinem vzbouření a veřejného násilí tím, že se protivili úřednímu výkonu, zbili drába, pokusili se násilně získat zbraně a někteří se podíleli na osvobození rekrutů. Obvinění ze spiknutí nebylo prokázáno. Apelační soud potvrdil rozsudky 10. července 1798. 16 obviněných bylo odsouzeno k trestům v rozmezí 1-12 let vězení, které si odpykávali převážně v brněnském vězení na Špilberku, kde někteří z nich zemřeli.
Po ukončení vyšetřování na jimramovském panství se komisař Grohmann přesunul do Nového Města na Moravě. Zde se mu však nepodařilo ani jednomu uprchlíkovi něco dokázat a tak je pouze předal armádě. V dalším šetření pokračoval ve Žďáru, kde bylo zatčeno 16 uprchlíků. Výslechy se odehrávaly ve žďárském zámku koncem června a začátkem července 1797. Výpovědní protokoly byly stejně jako v Jimramově pořízeny protizákonným způsobem. Vyslýchaní byly k výpovědím donuceni různými hrozbami ale i fyzickým násilím.
Většina zatčených byli mladí muži kolem dvaceti let. V některých případech byli zatčeni i jejich rodiče. Většina pocházela z vesnice Račice. Mladíci nejprve vypověděli, že uprchli před odvody a ukrývali se v lese za domem rychtáře Ráčka v Račicích. Několik jich mělo zbraně. Náhle však dochází ve výpovědích ke zvratu. Uprchlíci mluví o vůdcích, kteří je nabádali k obraně, o tom, že se na obecním shromáždění v Račicích prohlašovalo, že válka není císařská ale panská. Udržovali prý kontakt s Makovským a připravovali povstání, které mělo vzplanout po žních. Makovský je prý také přesvědčoval o tom, že francouzská armáda nad rakouskou zvítězí.
Komise znovu vyslechla některé uprchlíky a dospěla k nepravdivému přesvědčení, že stojí před pečlivě naplánovaným a rozsáhlým spiknutí, v jehož čele stojí úředníci z Nového Města na Moravě a protestantští kazatelé. Zatčení byli donuceni vypovědět, že o svatodušní neděli 1796 se sešli žďárští, novoměstští a jimramovští uprchlíci v protestantském kostele v Novém Městě. Setkání se účastnili i radní Procházka, justiciár Benecký, purkrabí Bayer, syndikus Melchior a tři kazatelé: superintendent Blažek z Jimramova, Štětina z Nového Města a Inczedy ze Sněžného. Blažek přítomné prý přesvědčoval o tom, že Francouzi se blíží. Mají prý povstat a osvobodit se, přidat se k Makovskému a Vítkovi, kde se naučí zacházet se zbraněmi. Někteří zatčení vypověděli, že se Blažkovi zavázali poslušností. Každý účastník schůzky údajně obdržel tajné znamení, kus papíru, na němž byla zobrazena zednická lžíce a trojúhelník. Jednalo se o zednářské znamení, proto bývá vykonstruované spiknutí nazýváno jako „frajmauerské“ - zednářské.
Již 4. července podal Grohmann zprávu guberniu o odhalení rozsáhlého spiknutí. Moravskoslezské gubernium si vyžádalo jednotku pěchoty, která posílila oddíl husarů. O vyšetřování byl informován i císař, který se mimo jiné dozvěděl, že zatčení žďárští poddaní byli převezeni do Jihlavy, kde v druhé polovině července vyšetřování pokračovalo. Při výpovědích, kterých se účastnil i krajský hejtman Mitrowský, vypovídali zatčení nejprve stejně jako ve Žďáru. Postupně však začali svoje výpovědi odvolávat, až hovořili pouze o tom, že se v lesích ukrývali před odvody a že Matěj Michal řekl, že válka není císařská.
Pochybnosti o pravosti výpovědí vynucených násilím a hrozbami měly i nejvyšší úřady. Zjištěné rozpory ve výpovědích učiněných ve Žďáře a Jihlavě měla objasnit apelační komise, které předsedal rada brněnského apelačního soudu Till. Při nových výsleších uprchlíci opět popřeli své původní výpovědi vynucené násilím a tvrdili, že se pouze ukrývali před odvody. Ke stejnému závěru dospěla v průběhu září i apelační komise. Obvinění proti nim vznesená odmítli i úředníci z Nového Města a protestantští kazatelé, propuštění již v červenci.
Apelační komise rozhodla, že uprchlíci mají být předáni krajskému úřadu k dalšímu řízení. Pouze Jan Zavadil má být potrestán za nepravdivé výpovědi v Jihlavě. Potrestáni mají být i bratr rychtáře v Račicích a sedlák Matěj Michal, který přestože má tři syny, nepostavil za rekruta ani jednoho a dále prohlašoval na obecním shromáždění, že válka není císařská. Komise navrhla dvěma provinilcům osmidenní vězení. Rychtář Ráček měl být sesazen ze svého úřadu, protože nesplnil odvodní povinnost Račic. Superintendent Blažek měl být zbaven své funkce pro jeho názory neslučující se s předpisy a podporu nesnášenlivosti.
Pustá Rybná – vzpouru rekrutů dnes připomínají tři prosté kameny, na jednom z nichž je připevněna cedulka s nápisem:
Na paměť selské rebelie
Janu Makovskému *16.6.1772 +12.6.1797 a jeho věrným druhům
Rovnost, svornost, bratrství.
(Foto: K. Sáček, 2013)
Zemský prezident hrabě Ugarte se zprávou apelační komise souhlasil a informoval policejního ministra Pergena. Případy poddaných z jimramovského panství, kteří byli již dříve odevzdáni brněnskému soudu a poddaných z novoměstského panství, kteří se provinili pouze útěkem před odvody, apelační komise dále neprošetřovala.
Nejvyšší císařské rozhodnutí bylo vydáno 28. listopadu 1797. František II. nařídil dosud vězněné žďárské uprchlíky propustit. Potrestáni osmi dny vězení byli pouze Jan Zavadil, rychtář Ráček a Matěj Michal. Vrchnostenští úředníci byli napomenuti, že měli použít jiných prostředků, když věděli, že z Račic se již šest let nepodařilo získat jediného rekruta. Napomenut byl i syndikus Melchior, který měl být v případě dalšího provinění zbaven úřadu. Kazatelé Blažek a Štětina zůstali z císařova rozhodnutí ve svých funkcích. Zemský prezident Ugarte byl vyzván, aby podal dobrozdání o Grohmannovi. Ugarte usoudil, že Grohmann nepochybně jednal proti předpisů ale omlouvala jej skutečnost, že byl veden horlivostí ve službě státu. Doporučil tedy pouze jeho ústní napomenutí.
Posledním odsouzeným údajného „spiknutí“ byl vrchní Jan Veselý, který musel z rozhodnutí soudu v Jihlavě na tři měsíce do vězení za protistátní výroky.
V průběhu celého vyšetřování se nepodařilo státní moci prokázat, že zainteresované osoby z česko-moravského pomezí připravovaly rozsáhlé spiknutí proti státní moci a případné selské povstání. Jediným úmyslem a cílem uprchlíků bylo vyhnutí se vojenské službě do doby než zavládne mír mezi Francií a Rakouskem. Příchod míru byl mezi lidmi často spojován s vítězstvím francouzské armády.
Situace kolem vojenských odvodů a dezercí rekrutů se uklidnila především z důvodu Bonapartova vítězství v Itálii v průběhu roku 1796 a následného uzavření míru s Rakouskem v Campo Formiu v roce 1797. Hrozbu vpádu francouzské armády do Čech odvrátila již dříve rakouská armáda pod velením arcivévody Karla. Obyvatelé Českomoravské Vysočiny i ostatní obyvatelstvo si mohli od válečných starostí na čas vydechnout.
PRAMENY A LITERATURA:
BĚLINA, P. Politické události let 1789-1797 v názorech měšťanské inteligence a lidových písmáků v českých zemích. Československý časopis historický č. 35, Praha 1987, s. 844-875.
DOBIÁŠ, J. Zatknutí pana superintendenta Blažka. Historický časopis, Pardubice 1888.
HENZLOVÁ, M. Ohlasy Velké francouzské revoluce a napoleonských válek. In: Vlastivědná ročenka Okresního archivu Blansko 1990, s. 5-17.
HERBSTOVÁ, R. Korespondence moravského šlechtice Jana Nep. Mitrowského s J. F. Opitzem v letech 1796-1799. Časopis Matice moravské 1952/71, s. 365-374.
KOLLMANN, J. Obrana Čech v letech 1796 a 1800. Sborník archivních prací, Praha 1955.
KRAUS, E. Johann Ferdinand Opiz. Autobiographie, Praha 1909.
KROUPA, J. Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810, Brno 2006.
KUTNAR, F. Reakce státu v Čechách na Velkou revoluci francouzskou. Český časopis historický, Praha 1937.
LNĚNIČKOVÁ, J. České země v době předbřeznové 1792-1848, Praha 1999.
MEJDŘICKÁ, K. Čechy a Francouzská revoluce, Praha 1959.
MEJDŘICKÁ, K. Listy ze stromu svobody, Praha 1989.
Paměti Františka J. Vaváka z let 1770-1819 I-V. ed. J. Skopec, Praha 1907-1936.
POLIŠENSKÝ, J. Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F. Opizem o francouzské revoluci. Časopis Matice moravské, Brno 1952.
Související odkazy:
Frajmaurští rebelanti, publikováno 24.03.2012, casobeh.blogspot.com
Původní adresa příspěvku:
Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797
- primaplana.net/txt/clanky/dezerce-rekrutu-1796-1797.html