Granátníci v rakouské armádě za koaličních válek

07.05.2007 19:54

Lubomír Uhlíř

Naposledy upraveno: 06.07.2014

 

První návrh na zřízení granátníků v císařské armádě pochází z r. 1663. Ale až v r. 1670 bylo převzato od Benátské republiky 100 granátníků a minérů, kteří byli zařazeni do pluku Portia.1) V následujících letech se granátníci objevují v dalších plucích a postupně měla každá pěší setnina přiděleno 8 granátníků. Zvyšování počtu granátníků souviselo i s rušením pikérů a rundtaršírů u pěchoty. V r. 1700 byli granátníci od fysilírských setnin staženi a byla z nich vytvořena samostatná granátnická setnina u každého pěšího pluku. V r. 1711 pak byla u každého pluku vytvořena druhá granátnické setnina.2)

 

Za válek bývali granátníci vyčleňováni ze svých pluků a byly z nich vytvářeny kombinované formace - prapory až sbory (nikdy ale ne pluky). Po válce byli granátníci pravidelně navraceni ke svým kmenovým plukům. Vrhání ručních granátů sice vymizelo již koncem sedmileté války, granátníci ale existovali i nadále, nyní pouze jako elitní součásti.3)

V r. 1769 byly zřízeny kombinované granátnické prapory jako stabilní součásti i pro dobu míru. Kombinovaný granátnický prapor (Combiniertes Grenadier-Bataillon) byl vytvořen ze 3 nebo 2 granátnických divisionů (tj. 6 nebo 4 setnin) různých pluků. Později se výjimečně vyskytovaly prapory složené z jiného počtu divisionů. Jednotlivé divisiony podléhaly jurisdikci svého kmenového pluku a byly od něj zásobovány výstrojí a proviantem. Velitele praporu jmenovala Dvorní válečná rada. Byl jím podplukovník, který nemusel náležet žádnému z pluků, z jejichž divisionů byl prapor vytvořen. Později ve funkcích velitelů praporů fungovali vyšší důstojníci ve všech třech hodnostních stupních. Výjimečně mohl být velitelem praporu setník ve funkci provisorního velitele. Teprve v r. 1790 bylo nařízeno, že velitelem praporu může být ustanoven jen důstojník některého z pluků, jehož divisiony vytvářely příslušný prapor. Důstojníci z jiných pluků ale dosluhovali až do r. 1794.4)

 

Kopie barevné rytiny granátníků kombinovaného praporu Hannecart (1779-1783), která byla vlepena do deníku českého obrozence a současně důstojníka tohoto granátnického praporu Jana Jeníka z Bratřic. Srovnávací rytina granátnických důstojníků, velmi pravděpodobně ze stejné série, značená „Fr. Arnolt Kulp“.

 

Kombinované granátnické prapory byly označovány jmény svých velitelů. Jednalo se o obdobu označování pěších pluků jménem majitele - granátnické prapory ovšem žádné majitele neměly. Jmény velitelů byly ostatně označovány již předchozí granátnické prapory, vytvářené za válek. Na rozdíl od všeobecného číslování formací, zaváděného v té době, nebyly kombinované granátnické prapory číslovány ani při svém vzniku, ani nikdy v budoucnu. Označování praporů jmény velitelů vedlo, zejména v retrospektivních podáních, k nepřehlednostem, obdobným označování pluků jmény majitelů. Proto se začalo používat i další specifikace pomocí čísel pluků, z jejichž divisionů byl prapor vytvořen, tj. trojicí či dvojicí čísel pluků.5) Ve složení praporů docházelo během doby k četným změnám, neboť divisiony byly přesouvány mezi prapory navzájem. Přitom docházelo i ke změnám šestisetninových praporů na čtyřsetninové a naopak.

V r. 1769 bylo 59 pěších pluků, z toho 2 garnisonní, které granátníky neměly. Z 57 granátnických divisionů bylo sestaveno:

14 praporů po 3 divisionech (= 42 divisionů)
5 praporů po 2 divisionech (= 10 divisionů)
19 praporů celkem (= 52 divisionů).

 

Zbývajících 5 divisionů (pluků č. 13, 44, 48, 51 a 56) zůstalo zatím v rámci svých pluků. Do kombinovaných praporů byly zařazeny až v následujícím roce.

Prvé stabilní granátnické prapory byly vytvářeny na podkladu tehdejších garnison, do jednotlivých praporů ale byly zařazovány divisiony těch pluků, které se doplňovaly z téže provincie (korunní země). Do r. 1779 pak byly granátnické prapory postupně přesouvány do těch provincií, ze kterých se doplňovaly jejich kmenové pluky. Dislokovány byly zpravidla v hlavním městě provincie. Při vytváření kombinovaných granátnických praporů nebyly smíseny divisiony německých a uherských pluků, což se praktikovalo i v budoucnosti. V l. 1770-1790 bylo provedeno několik změn struktury granátnických praporů.

V r. 1792 byla sestava kombinovaných granátnických praporů následovná:

17 praporů po 3 divisionech (= 51 divisionů)
3 prapory po 2 divisionech (= 6 divisionů)
20 praporů celkem (= 57 divisionů).

 

Z toho bylo 16 praporů vytvořeno granátníky z německých pluků a 4 prapory z uherských pluků. Ale ještě v r. 1792 byl prapor Rousseau (38,55) rozšířen o granátnický division námezdného würzburského pluku a bylo tedy 18 šestisetninových praporů a 2 čtyřsetninové prapory. Würzburský division byl v r. 1794 z praporu Rousseau vyčleněn (würzburské námezdní jednotky byly v té době uvolněny z císařsko-královské armády a navráceny zpět) a struktura praporů byla stejná jako v r. 1792. V r. 1795 byl zrušen pěší pluk č. 48, čímž byl prapor Strasoldo (44,48) zredukován na pouhý division. Bylo tedy:

17 praporů po 3 divisionech (= 51 divisionů)
2 prapory po 2 divisionech (= 4 divisiony)
1 prapor s 1 divisionem (= 1 division)
20 praporů celkem (= 56 divisionů).

 

Tento stav trval až do r. 1797.

Během první koaliční války byly z granátníků vytvořeny i vyšší organizační celky. Granátnické prapory, začleněné do armády arcivévody Karla, byly v r. 1796 zformovány do brigád. V r. 1797 byly z praporů italské armády vytvořeny 2 granátnické brigády Oranien a Brady.

Po míru v Campoformiu byly kombinované granátnické prapory rozpuštěny a granátnické divisiony navráceny ke svým kmenovým plukům. Na začátku druhé koaliční války byly kombinované granátnické prapory znovu zřízeny, ale s určením pouze pro dobu války.

Protože v l. 1798-1799 byly zřízeny 5 nových pěších pluků (č. 48, 60, 61, 62, 63), existovalo 63 řadových pěších pluků, z toho 2 garnisonní bez granátníků, celkem tedy bylo 61 granátnických divisionů. Divisiony pluků č. 61 a 62 zůstaly po celou dobu války v sestavě svých pluků a ke zřizování kombinovaných praporů byly průběžně používány divisiony zbývajících 59 pluků. Na počátku války bylo v praporních sestavách 54 divisionů, které vytvářely 18 praporů (po 3 divisionech). Mimo praporní sestavu byly (kromě výše uvedených) divisiony pluků č. 17, 25, 27, 51 a 57. Koncem r. 1799 byl division pluku č. 37 zařazen zpět ke svému pluku, takže bylo:

17 praporů po 3 divisionech (= 51 divisionů)
1 prapor se 2 divisiony (= 2 divisiony)
18 praporů celkem (= 53 divisionů).

 

V r. 1800 byly z dosud nezařazených divisionů pluků č. 17, 25, 27, 37, 51 a 57 sestaveny dva nové prapory po 3 divisionech, zatímco division pluku č. 63 byl navrácen ke svému pluku. Bylo tedy:

18 praporů po 3 divisionech (= 54 divisionů)
2 prapory po 2 divisionech (= 4 divisiony)
20 praporů celkem (= 58 divisionů).

 

Prapory, nasazené na bojišti v Itálii byly v r. 1800 zformovány do dvou brigád následovně:

Brigáda Lattermann:
prapor Sciaffinati (26.40.59)
prapor Kleimayrn (13,14,43)
prapor Paar (24,28,45)
prapor Weber (10,18,36)
prapor Saint-Julien (17,27,57)

 

Brigáda Weidenfeld:
prapor Weissenwolf (11,15,47)
prapor Neny (8,44,46)
prapor Pers (32,48,53)
prapor Khewenhüller (4,16,23)
prapor Görschen (33,52)
prapor Pertusy (19,34,39).

 

Po bitvě u Hohenlindenu byly početně velmi zeslabené prapory Eidler (3,35,50), Tegetthoff (20,22,29) a Eggerdess (21,42,54) sloučeny do 1 praporu o 9 divisionech a prapory Wouvermanns (9,30,58), Schulz (41,49,56) a De Ligne (38,55) do 1 praporu o 8 divisionech. Celkový stav byl:

1 prapor s 9 divisiony (= 9 divisionů)
1 prapor s 8 divisiony (= 8 divisionů)
13 praporů po 3 divisionech (= 39 divisionů)
1 prapor se 2 divisiony (= 2 divisiony)
16 praporů celkem (= 58 divisionů).

 

V praporních sestavách nebyly zařazeny divisiony pluků č. 61, 62 a 63. Stav zůstal nezměněn až do r. 1801, kdy byl prapory rozpuštěny a granátnické divisiony navráceny ke svým kmenovým plukům.

Prořezaný štítek s císařským znakem z roku 1804 určený pro medvědice granátnických důstojníků.
(Expozice Heeresgeschichtliches Museum Wien - tzv. Arsenal)

 

V r. 1805 byly vytvořeny v rámci řadových pěších pluků granátnické prapory o 4 setninách.6) Bývalí fysilíři v granátnickém praporu byli označováni jako mladí granátníci (junge Grenadiere).7) Při ztrátách mužstva byli původní granátníci doplňováni z řad mladých granátníků, mladí granátníci rekruty. Granátnickému praporu velel vyšší důstojník. Za polního tažení bojovaly granátnické prapory buď v rámci svých pluků, nebo byli vyčleněny a byly z nich sestavovány brigády. Po uzavření prešpurského míru byli v r. 1806 mladí granátníci zrušeni a byla opět zavedena původní organizace s 1 granátnickým divisionem.

 

V r. 1809 existovalo po zrušení obou garnisonních pluků v předchozím roce 61 řadových pěších pluků. Na dobu války z nich byly zformovány kombinované granátnické prapory následovně:

19 praporů po 3 divisionech (= 57 divisionů)
2 prapory po 2 divisionech (= 4 divisiony)
21 praporů celkem (= 61 divisionů).

 

Z nich bylo 17 nasazeno na bojišti v Německu, kde byly zformovány do II. reservního sboru, označovaného rovněž jako granátnický sbor. Sbor sestával ze 2 divisí po 2 brigádách, brigáda ze 4 nebo 5 praporů. V detailu:

Divise D’Aspre:
Brigáda Hammer:
prapor Mayblümel (8,22,60)
prapor Oklopsia (12,20,23)
prapor Bissigen (3,50,58)
prapor Kirchenbetter (34,37,48)
Brigáda Merville:
prapor Brzežinsky (24,30,41)
prapor Puteany (14,45,59)
prapor Scovaud (4,49,63)
prapor Scharlach (31,32,51)

 

Divise Prohaska:
Brigáda Murray:
prapor Leiningen (25,35,54)
prapor Portner (40,44,46)
prapor Georgy (17,36,42)
prapor Wieniavsky (10,11,47)
Brigáda Steyerer:
prapor Demontant (7,18,21)
prapor Hahn (2,33,39)
prapor Berger (15,28,57)
prapor Hohenlohe (1,29,38)
prapor Legrand (9,55,56).

Prapory Leiningen a Demontant byly přiděleny k 5. sboru. Zbývající 4 prapory byly nasazeny v Itálii a Uhrách a sice:
prapor Chimani (13,43)
prapor Sallomon (16,26,27) - přidělen 9. sboru
prapor Janusch (19,52,61)
prapor Mühlen (53,62) - přidělen 9. sboru.

Všechny prapory byly zrušeny po válce koncem září 1809.

Začátkem prosince 1809 bylo nařízeno obnovení kombinovaných granátnických praporů s určením i pro dobu míru. Po předchozí redukci o 8 pluků bylo v té době 53 řadových pěších pluků, z jejichž granátníků bylo sestaveno:

15 praporů po 3 divisionech (= 45 divisionů)
4 prapory po 2 divisionech (= 8 divisionů)
19 praporů celkem (= 53 divisionů).

 

Do Schwarzenbergova pomocného sboru v r. 1812 byly zařazeny jen 2 kombinované granátnické prapory a to Brzežinsky (30,41,58) a Kirchenbetter (34,37,60).

 

V r. 1813 byla v rámci hlavní armády vytvořena granátnická divise Weissenwolf o 8 praporech:

prapor Portner (9,24,44)
prapor Fischer (11,25,54)
prapor Vignette (15,28,47)
prapor Oklopsia (17,18,21)
prapor Obermayer (30,41,58)
prapor Habinay (32,39)
prapor Czarnotzay (34,37,60)
prapor Call (35,36,42).

V rakousko-bavorském sboru Wrede bylo v té době zařazeno celkem 7 kombinovaných granátnických praporů:

prapor Frisch (1,12,57)
prapor Lányi (2,19,33)
prapor De Best (3,4,63)
prapor Moese (7,20,56)
prapor Possmann (8,22)
prapor Puteani (14,49,59)
prapor Hromada (19,29,40).

V r. 1814 byly znovuzřízeny 4 italské pluky a z jejich granátnických divisionů byly v r. 1815 vytvořeny prapory Piret (13,38) a Veyder (23,43), takže bylo:

15 praporů po 3 divisionech (= 45 divisionů)
6 praporů po 2 divisionech (= 12 divisionů)
21 praporů celkem (= 57 divisionů).

 

Poslední důsledek napoleonských válek se u kombinovaných granátnických praporů projevil až v r. 1817. Až v tomto roce byl totiž granátnický division řadového pěšího pluku č. 45 (znovuzřízeného již v r. 1816) zařazen do kombinovaného granátnického praporu Berzini (23,43,45) - předtím se jednalo o prapor Veyder (23,43). Stav granátnických praporů pak byl:

16 praporů po 3 divisionech (= 48 divisionů)
5 praporů po 2 divisionech (= 10 divisionů)
21 praporů celkem (= 58 divisionů)

a zůstal nezměněn do r. 1818.

 

Kombinované granátnické prapory existovaly až do r. 1852, kdy byly definitivně rozpuštěny a granátnické divisiony byly navráceny ke svým kmenovým plukům.8) Stav pluku byl normován na 4 prapory po 1 granátnické a 5 fysilírských setninách, proto byl stav granátníků zdvojnásoben. Granátnické setniny mohly být v případě potřeby slučovány do granátnického praporu v rámci pluku, což bylo realizováno např. za války r. 1859. Definitivně byli granátníci zrušeni v r. 1860. Označení granátník pak bylo ponecháno pouze pro bývalé granátníky a dále pro délesloužící mužstvo, od r. 1867 pouze pro délesloužící poddůstojníky, pro mužstvo byl používán název veterán. Toto bylo zrušeno v r. 1869 a označení granátník z armády zcela vymizelo.9)

 

Poznámky:

1) Pluk byl založen r. 1664 a zrušen r. 1679.

2) Setnina byla vytvořena převodem od fysilírů. Předtím bylo 16 fysilírských a 1 granátnická setnina, potom 15 fysilírských a 2 granátnické setniny.

3) Ke granátníkům nebyli zařazováni nováčci, ale osvědčení fysilíři, granátníci pobírali ke svému žoldu granátnický příplatek (Grenadierzulage) atd.

4) Prakticky se tedy až do r. 1794 mohly u kombinovaného granátnického praporu vyskytovat až 4 egalizační kombinace výložek a knoflíků, potom pouze 3 nebo 2 (podle počtu zařazených divisionů).

5) S tímto označováním se lze setkat např. ve schematismech, běžně pak v historických pojednáních.

6) V r. 1805 se každý řadový pěší pluk (s výjimkou garnisonních) skládal ze 3 fysilírských praporů (označovaných jako Feld-Bataillon, tj. polní prapor) po 6 setninách a granátnického divisionu. Organizační statut z téhož roku stanovil rozdělení pluku do 4 fysilírských a 1 granátnického praporu, každý prapor po 4 setninách. Podle volby velitele pluku byl z každého dosavadního fysilírského praporu vyčleněn 1 division. Ze 2 těchto divisionů byl vytvořen nový čtvrtý fysilírský prapor. Třetí division spolu s původním granátnickým divisionem vytvářel nový granátnický prapor.

7) Mladí granátníci nepobírali granátnický příplatek k žoldu, nenosili granátnické medvědice, ale fysilírské helmy, měli však ve výzbroji granátnické šavle.

8) Mj. byly tehdy zrušeny medvědice a granátníci měli jako pokrývku hlavy čáko.

9) Granátníci byli nadále jen v některých měšťanských ozbrojených sborech.

 

 

Doplněno: 24.07.2007 - Karel Sáček

Granátník německé pěchoty v roce 1805

Za tzv. německou pěchotu byly v rakouské armádě označovány pluky, jejichž najímací okrsky se nacházely v dědičných habsburských zemí včetně italských a nizozemských držav, posléze Haliče a Bukoviny. V roce 1805 měl být granátník německé pěchoty ustrojen do uniformy zavedené v roce 1798. Ta se skládala z jednořadého kabátu-fraku, sukno jehož stojatého límce, přehnutý šosů, rukávových manžet a lemů obou nárameníků odlišovala plukovní pompadúrově červená barva a knoflíky ze žlutého kovu. Nákrčník mužstva normovaný roku 1797 měl černou barvu.

Granátník a granátnický důstojník v roce 1798 - srovnání tzv. německé a uherské pěchoty.

Tranquillo Mollo - Jos. Georg Mansfeld: Abbildung der Neuen Adjustirung der K.K. Armee, detailněji viz napoleon-online.de

 

Medvědice, zhotovované z medvědí, psí nebo kozí kožešiny byly od 70. let 18. století doplněny černo-žlutými pomponem - kulatým doplňkem na pravém boku granátnické pokrývky hlavy zvaným též růžice, jehož barvy odvozené z císařského znaku připomínaly příslušnost k habsburské armádě). Za pompon se u příležitosti událostí striktně vymezených předpisy, jakými byly sváteční dny přehlídky či církevní obřady, zasouvala zelená snítka (Feldzeichen), tedy dubové listy (nejčastěji tři), které mohly být v závislosti na roční období od roku 1769 nahrazovány jedlovým chvojím. Od roku 1802 byly medvědice opatřeny slunečními štítky a podbradníky. Jako jednotná barva dýnek, tj. zadních plátěných částí medvědic, byla roku 1803 určena císařská žluť a v následujícím roce se společně s císařským orlem změnil i reliéf na mosazném štítku.

Do pušky pro pěchotu vz. 1798, dlouhé 149,3 cm a charakteristické srdcovitým průřezem kohoutu, mosaznými objímkami a hlavní s hladkým vývrtem o průměru 17,6 mm se nabíjely olověné koule o váze 5/4 lotu, tj. 21,86 g. Pažby určené pro granátníky měly být na rozdíl od fyzilírských bukových zhotoveny z ořechového dřeva. V roce 1799 byl zaveden systém okrajově-excentrického uchycení bajonetu, jehož čepel měřila 46 cm. Granátnická šavle vz. 1802 s čepelí dlouhou 67 cm byla opatřena dřevěnou rukojetí potaženou kůží a železnou soupravou s jednoduchým páskovým košem a zápěstním řemenem.

Bajonet i šavle byly nošeny v černých pochvách na bandalíru (řemenu) zavěšeném přes pravé rameno. Na druhém bandalíru visela nábojová brašna, jejíž korpus byl od roku 1798 vyráběn ze dřeva, a její kožené víko zdobené pouze jedním mosazným symbolem granátu. Do roku 1811 přetrvávala na jejím řemenu válcovitá mosazná schránka na doutnák (Luntenverberger), kterou následně nahradil mosazný symbol hořícího granátu (Teuber sice uvádí rok zavedení symbolu granátu již k roku 1805, autentická vyobrazení však toto tvrzení vyvracejí). Teletinová torba se od roku 1798 nosila na zádech přes obě ramena a shora se k ní připínal šedý plášť do nepříznivého počasí. Veškeré kožené řemení bylo bílé. Taktéž v roce 1798 byla každému vojákovi přidělena vlastní dřevěná polní láhev o obsahu 2-3 žejdlíky (1 žejdlík = 0,35 l). Používání chlebníku, který měl odlehčit tornistru, bylo v roce 1798 zapovězeno a znovu povoleno teprve v roce 1808.

 

Přetištěno:

UHLÍŘ, Lubomír: Granátníci v rakouské armádě za koaličních válek. Bulletin Československé napoleonské společnosti 5, 2001, č. 16, s. 83–89.
 

Původní adresa příspěvku:
Granátníci v rakouské armádě za koaličních válek
 - primaplana.net/txt/clanky/gror.html
Granátník německé pěchoty v roce 1805
 - primaplana.net/txt/clanky/grunde05.html

 

Související příspěvky:

Jan Turinský: Velitelé c.k. kombinovaných granátnických praporů během tažení roku 1809

Jan Turinský: Velitelé c.k. kombinovaných granátnických praporů 1810-1818