Hodnosti rakouské armády za koaličních válek
Lubomír Uhlíř – Karel Sáček
Naposledy upraveno: 07.04.2013
Systém hodností v armádě habsburské monarchie se vyvíjel postupně od dob žoldnéřských vojsk v 16. století. Za třicetileté války nabyl jisté pevné tvářnosti, ve které byl převzat stálou armádou v roce 1649. Přirozeně zde došlo za dobu téměř jednoho a půl století k řadě různých změn. Nežli přistoupíme k podání systému hodností, užívanému v letech 1792–1815, učiníme několik poznámek.
C. k. generál a důstojníci různých druhů vojsk vyobrazení na titulním listu armádního schematismu pro rok 1805 (Schematismus der kaiserl. königl. Armée für das Jahr 1805).
Nejdříve je třeba připomenout pojem šarže. Ten pochází z francouzského charge, tedy služební povinnost, úřad, postavení a Friedberg-Mírohorský jej přeložil v Ottově slovníků jako hodnosta. Mezi šarže (hodnosty) náleželi všichni vojáci svobodníkem počínaje až po polního maršála, nikoliv tedy vojíni (či též prostí vojíni bez hodnosti). Pojem šarže se ovšem nekryl s dělením na jednotlivé hodnostní kategorie, tj. na mužstvo, poddůstojníky, důstojníky a generály.
Z hlediska hodnostních kategorií náleželi mezi mužstvo vojíni a svobodníci (tj. nejnižší na stupínku šarží). Kategorie mužstva byla označována jako Mannschaft. Nepříliš vhodně bývá jako synonymum užíváno slovo Soldaten (vojáci), což byl obecný termín, který zahrnoval každého vojáka od prostého vojína po polního maršála. Termín Mannschaft je poněkud ošidný, protože v rakouské terminologii byl užíván ve dvou významech. Vedle výše uvedeného oficiálního označení kategorie to bylo obecnější označení, zahrnující mužstvo a poddůstojníky, tj. od vojína po šikovatele (strážmistra atd.). S druhým významem je možno se setkávat při udávání početních stavů, ve výkazech ztrát apod.
Kategorie poddůstojníků (Unterofficiere) je mnohem jednoznačnější, zahrnovala desátníky až šikovatele (strážmistry atd.). Překládat kategorii Unterofficiere jako nižší důstojníci je svým způsobem novátorství, které ovšem vřele nedoporučuji. Označení poddůstojníci je natolik vžité, že užívat pro ně označení nižší důstojníci, běžně používané pro jinou kategorii hodností, by zřejmě nevedlo k ničemu pozitivnímu.
Určité nejasnosti se vyskytují při specifikaci důstojnických hodnostních kategorií. Dodnes užívané dělení důstojníků do dvou skupin existovalo i v rakouské armádě, přičemž první byli označováni jako Ober-Officiere (Oberofficiere), druzí jako Stabs-Officiere (Stabsofficiere). Termín Oberofficier bývá do češtiny překládán jako naddůstojník, vyšší důstojník či vrchní důstojník. Termín naddůstojník se příliš nevžil a lze se s ním prakticky setkat pouze v některých starších pramenech. Pod pojmem vyšší důstojník je u nás více vžitá představa hodností od majora do plukovníka, takže zde může docházet přímo k záměně kategorií. Termín vrchní důstojník se užíval v počátečních obdobích čs. armády. Slovo Stabsofficier bývá překládáno většinou doslovně jako štábní důstojník, stejným způsobem je pak ale označován i jakýkoliv důstojník štábu (Officier des Stabes), bez ohledu na hodnost. Aby nedocházelo k záměnám, bude v dalším užíváno pro tyto skupiny označení nižší a vyšší důstojníci. Svého času se u nás pro tyto skupiny užívaly názvy, převzaté ze sovětské vojenské terminologie, mladší a starší důstojníci (nikoliv tedy z ruské, protože v carské armádě byli oběroficjeri a štabsoficjeri). Ale i tyto mohou uvádět v omyl záměnou s věkem důstojníků, případně s termíny služebně mladších a starších. K nižším důstojníkům podotkněme, že byli děleni na subalterní důstojníky (Subaltern-Officiere) a setníky, ev. rytmistry (Hauptleute, Rittmeister). Poručické hodnostní stupně v rámci subalterních důstojníků byly označovány sumárně jako poručíci (Lieutenante).
Polní přepáska (Feldbinde) pro generály 1760 a pro důstojníky 1798-1815 a 1830.
Rudolf von Ottenfeld: Die Österreichische Armee..., s. 811.
Kategorie generálů (Generale) je vcelku jednoznačná. Připomeňme snad pouze termín nejvyšší důstojníci (höhere Officiere), užívaný někdy pro generály, jindy obecně pro vyšší velitele (tj. vedle generálů třeba i pro plukovníky apod.).
V systému hodností pozemního vojska, platného v období koaličních válek, se omezíme pouze na základní druhy zbraní, tj. pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo. Protože u pěchoty byly určité odlišnosti v názvech hodností pro granátnické mužstvo a poddůstojníky, bude toto v dalším uváděno. Konečně byly jisté odchylky i u myslivců, které budou rovněž uvedeny. Důstojnickým čekatelem v rakouské armádě byl kadet (Cadet). Příslušníci této kategorie mohli nabývat všech hodností mužstva a poddůstojníků a v dalším již nebudou uváděni.
I. Mužstvo (Mannschaft)
1) Vojín (Gemeiner, der Gemeine) u pěchoty, myslivců, a jezdectva, granátník (Grenadier) u granátníků, poddělostřelec (Unter-Kanonier) a naddělostřelec (Ober-Kanonier) u dělostřelectva.
Název Gemeiner má původ v označení gemeiner Knecht či gemeiner Soldat z dob žoldnéřských vojsk a všeobecně začal být používán ke konci třicetileté války – tedy obecný neboli prostý, v češtině první poloviny 19. století však sprostý voják. Po vzniku granátnických setnin na začátku 18. století se užívalo označení Füssilier-Gemeiner (také však: Fuselier-, Füsellier-, Fouselier-) a Grenadier- Gemeiner, od roku 1769 se pro fysilíry užíval název Gemeiner, pro granátníky Grenadier.
Označení Gemeiner se užívalo do 24. 1. 1869, odkdy byli vojíni nadále označováni podle druhu zbraně (resp. služby): pěšák (Infanterist), dragoun (Dragoner), husar (Huszar, Husar), hulán (Uhlan, Ulane) atd. K tomu je třeba podotknout, že mezi těmito hodnostmi se nevyskytovalo označení kyrysník (Kürassier), neboť kyrysníci byli v té době již zrušeni (k 1.10.1867 převedeni k dragounům), takže termín kyrysník lze chápat pouze jako obecné označení pro příslušníky tohoto druhu jízdy, nikoliv jako název konkrétní hodnosti. Jistá výjimka byla u myslivců, kde bylo pro vojíny zavedeno označení myslivec (Jäger) již v r. 1841, bylo ale používáno nadále i po r. 1869. Tím nastala kuriózní situace, kdy podmyslivec (myslivecký desátník) byl více než myslivec.
Granátníci byli sice zrušeni v r. 1860, nicméně označení Grenadier bylo zachováno pro déle sloužící mužstvo (v kombinaci s příslušnou hodností pro délesloužící poddůstojníky) až do r. 1869, kdy z armádní nomenklatury zcela vymizelo. Nadále zůstalo zachováno pouze u některých měšťanských ostrostřeleckých sborů.
Prostý dělostřelec býval původně označován jako dělmistr (Stuckmeister, Stucknecht, Büchsenmeister: česky komolen jako pixmeistr) a hodnost byla dělena na mladšího a staršího dělmistra (Jünger, Alter Büchsenmeister). V letech 1772–1784 se užívalo označení poddělostřelec (Unter-Kanonier) a dělostřelec (Kanonier).
2) Svobodník (Gefreiter) u pěchoty, závodčí (Patrouilleführer) u myslivců, granátník-svobodník (Grenadier-Gefreiter) u granátníků, u jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.
Hodnost svobodníka – podle staršího pravopisu Gefreyther – je odvozena od pojmenování starších vojáků osvobozených od těžších prací při stavbě vojenských táborů apod. Patrouilleführer býval dříve překládán jako patrulník či stráževod. Podle jednoho z návrhů utvářející se české vojenské terminologie publikovaného v roce 1848 se měl výraz Gefreite překládat jako „zaváděč“, v Ottově slovníku je uveden jako „střídník“ či „třídník“.
Jezdeckým ekvivalentem byl později Patrouilleführer, tedy stejně jako u myslivců. Poprvé byla tato hodnost použita u dobrovolnických jezdeckých pluků (dvou husarských a jednoho hulánského) v l. 1860–1862, po jejich zařazení mezi řadové pluky ale zanikla. Všeobecně byla zavedena pro všechny jízdní kategorie až v r. 1895. U dělostřelectva byl na tomto stupni od r. 1851 nápředník (Vormeister).
Vojíni dělostřelectva v roce 1798.
(Abbildung der Neuen Adjustirung der k. k. Armee, 1798 - v digitální podobě viz www.napoleon-online.de)
II. Poddůstojnící (Unter-Officiere)
3) Vicedesátník (Vice-Corporal) a desátník (Corporal) u pěchoty, podmyslivec (Unterjäger) u myslivců, granátník-vicedesátník (Grenadier-Vice-Corporal) a granátník-desátník (Grenadier-Corporal) u granátníků, desátník (Corporal) u jezdectva a dělostřelectva.
V žoldnéřských armádách byla hodnost desátníka původně označována jako rotmistr (Rottmeister). Za třicetileté války existovali desátníci ve dvou třídách (Corporal II. Classe, I. Classe), přičemž desátníci I. třídy měli vyšší žold. Později byl označován nejstarší desátník v setnině jako Frei-Corporal či Gefreiter-Corporal. Po zavedení čet v roce 1769 byl nejstarší desátník v setnině označován jako Zugs-Corporal (četový desátník, četař-desátník). U dělostřelectva byla tato hodnost v minulosti označována jako dělostřelecký desátník (Kanonier-Corporal). V letech 1772–1784 existoval ještě nižší stupeň, dělostřelecký poddesátník (Unter-Kanonier-Corporal).
Nositelé této hodnosti byli v r. 1857 zařazeni do nově zavedeného hodnostního stupně četaře (Zugsführer), nacházejícího se mezi hodnostmi desátníka a šikovatele. V r. 1876 byl opět zaveden nižší stupeň desátníka podnázvem dělový nápředník (Geschütz–Vormeister, Geschützvormeister).
4) Šikovatel (Feldwebel) u pěchoty, nadmyslivec či vrchní myslivec (Oberjäger) u myslivců, granátník–šikovatel (Grenadier-Feldwebel) u granátníků, strážmistr (Wachtmeister) u jezdectva, ohněstrůjce (Feuerwerker) a vrchní ohněstrůjce (Ober-Feuerwerker) u dělostřelectva.
Šikovatel náležel ke starým hodnostem v žoldnéřských armádách, kde dozíral na vnitřní službu setniny. Původně byl označován jako Feldwaibel (ze staroněmeckého waibeln = být činný). Od roku 1805 byli systemizováni pro setninu dva šikovatelé pro dobu války. Od r. 1849 platila tato systemizace i v době míru. Od r. 1868 byl manipulační šikovatel označován jako účetní šikovatel (Rechnungs–Feldwebel), od r. 1882 jako účetní poddůstojník I. třídy (Rechnungs–Unterofficier I. Classe) – týž II. třídy byl tehdy na úrovni četaře. Původní šikovatel byl označován jako službuvedoucí (Dienstführender Feldwebel), druhý jako manipulační (Manipulierender Feldwebel) a měl v referátu kancelářské a finanční záležitosti.
Strážmistr jakožto jezdecká obdoba šikovatele, byl již od počátku i u dragounů a švališarů (na rozdíl od rytmistra – viz dále).
U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako mladší ohněstrůjce (Junger Feuerwerker). V letech 1772–1783 byly na jeho místě hodnosti šikovatele a bombardýra (Bombardier).
Za raritní překlad hodnosti Oberjäger nutno považovat obrat „vrchní lovčí“, který použil Miroslav Vetrák v rubrice Psalo se na Tachovsku před sto lety při překladu německého textu z týdeníku Westböhmische Grenzbote a jeho přílohy Planer Bezirksblatt: „Pan Adam Dania... byl dne 16. března roku 1852 odveden k c. k. 1. polnímu lovčímu praporu a při tomto se zúčastnil jako vrchní lovčí vojenského tažení proti Prusům.“ - viz Tachovská Jiskra, 14.03.2001.
Hodnost vrchního ohněstrůjce byla zrušena v r. 1851. Později byly zavedeny ještě vyšší stupně poddůstojnických hodností. V r. 1913 to byl štábní šikovatel, strážmistr či ohněstrůjce (Stabsfeldwebel, Stabswachtmeister, Stabsfuerwerker). Štábní šikovatel byl v celoarmádním měřítku novou hodností, ale v uherské zeměbraně existoval již od r. 1876. Vyšší hodností byl důstojnický zástupce (Officiers–Stellvertreter), který existoval od r. 1869, ale pouze na papíře, neboť byl určen pro dobu války a byl aktivován až v r. 1914. V míru existovala tato hodnost u kadetů (Cadet–Officiers–Stellvertreter) a byla užívána až do r. 1908, kdy pro ni bylo zavedeno označení praporčík (Fähnrich).
Vedle šavle a typu hole umožňovalo rozlišit nejnižší hodnosti u pěchoty čáko zaváděné od roku 1806. Desátník měl na jeho horním okraji jeden žlutý harasový prýmek o šířce ½ place (cca 1,3 cm), šikovatel dva.
(Abbildung der k.k. Oesterreichischen Armee durch alle Waffengattungen, 1820 - v digitální podobě viz www.napoleon-online.de)
III. Důstojníci (Officiere)
A. Nižší důstojníci (Ober–Officiere)
5) Praporčík (Fähnrich) u pěchoty a u myslivců, u jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.
V žoldnéřských armádách byl nejnižším důstojníkem u pěší setniny praporčík (Fendrich, Fähndrich, Fähnrich), který nosil zástavu setniny. Označení zůstalo zachováno i později, kdy zástavy nosili praporečníci z řad poddůstojníků. Praporčíci byli zrušeni v r. 1838, kdy byli převedeni mezi podporučíky (k této hodnosti viz v dalším). Od r. 1908 existující praporčíci (viz v předchozím) neměli se svými předchůdci nic společného, jednalo se o nejvyšší poddůstojnickou hodnost.
U jezdectva původně existovala na této úrovni hodnost kornet (Cornet), pouze u dragounů byl praporčík. Hodnosti kornetů a dragounských praporčíků byly zrušeny již v roce 1759, kdy byli jejich nositelé převedeni mezi podporučíky.
U myslivců a dělostřelectva nebyly hodnosti na této úrovni zaváděny, protože tyto formace neměly zástavy.
6) Podporučík (Unter–Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.
V žoldnéřských armádách byl zástupcem setníka (tj. velitele pěší setniny) poručík (Leuthenant, Lieutenant).
Po zřízení granátnických setnin v nich byl místo praporčíka systemizován druhý poručík, protože granátnické setniny neměly zástavy. Tito poručíci byli pro rozlišení označováni jako podporučík (Unter–Lieutenant, Unterlieutenant) a nadporučík (Ober–Lieutenant, Oberlieutenant). V roce 1748 byly tyto stupně normovány u pěchoty všeobecně. V r. 1838 byli u pěchoty podporučíci rozděleni na dvě skupiny – s nižším a vyšším platem (Unterlieutenant niederer Gebühr, höherer Gebühr). Podporučíci s nižším platem vznikli převodem dosavadních praporčíků (k této hodnosti viz v předchozím), podporučíci s vyšším platem povstali z dosavadních podporučíků.
Po zřízení mysliveckých formací byla hodnost podporučíka zavedena i u nich. I u myslivců došlo v r. 1838 k rozdělení podporučíků na dvě skupiny jako u pěchoty, přirozeně zde nemohli být podporučíci s nižším platem postaveni z praporčíků, kteří u myslivců neexistovali, ale tato hodnost byla přidělována nově ustanoveným důstojníkům. Další vývoj u myslivců byl stejný jako u pěchoty.
U jezdectva došlo k rozdělení původních poručíků na podporučíky a nadporučíky na začátku 18. století po zavedení karabinýrských setnin u kyrysníků a granátnických setninu dragounů. V roce 1759 byli mezi podporučíky převedeni dosavadní korneti (k této hodnosti viz v předchozím). Všeobecně byly hodnostní stupně podporučíka a nadporučíka zavedeny v roce 1769. Podporučíci II. a I. třídy byli u jezdectva zavedeni v r. 1852. Další vývoj byl stejný jako u pěchoty.
U dělostřelectva byla tato hodnost původně označována jako starší ohněstrůjce (Alter Feuerwerker). Označení podporučík bylo zavedeno v roce 1772. Podporučíci II. a I. třídy u dělostřelectva byli zavedeni až v r. 1854. Další vývoj byl stejný jakou pěchoty.
7) Nadporučík (Ober–Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.
K hodnosti nadporučíka viz údaje v předchozím odstavci. U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako dělový junker (Stückjunker), název nadporučík byl zaveden v roce 1772.
8) Kapitán–poručík (Capitän–Lieutenant) u pěchoty a myslivců, u jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.
Hodnost, označovaná též jako Capitaine–Lieutenant či Capitänlieutenant, byla původně funkcí poručíků, kteří byli pověřeni velením tzv. štábních setnin. Jednalo se o setniny, jejichž formálními veliteli byli vyšší důstojníci a majitel pluku, ve skutečnosti jim ale veleli pověření poručíci, kteří za to ani nepobírali zvýšené služné. Veliteli ostatních setnin byli setníci (k této hodnosti viz v dalším). Hodnost kapitán–poručíka byla normována až předpisem z roku 1748 (od té doby jim bylo přiznáno i vyšší služné). Po zrušení institutu štábních setnin v roce 1805 zůstala hodnost kapitán–poručíků zachována, nebyla ale již fixována na určité setniny a kapitán–poručíci představovali zhruba polovinu početního stavu velitelů setnin u pluku. Hodnost kapitán–poručíka byla zrušena v r. 1849 a její nositelé byli zařazeni mezi setníky (k této hodnosti viz v dalším).
Obdobným způsobem fungovali kapitán–poručíci i u myslivců.
U jezdectva tato hodnost v minulosti existovala, byla ale zavedena až v průběhu sedmileté války. Jezdečtí kapitán–poručíci vymizeli již v roce 1769, kdy byli zařazeni mezi rytmistry (k této hodnosti viz v dalším).
U dělostřelectva nikdy odpovídající hodnost neexistovala.
9) Setník ev. hejtman (Hauptmann) u pěchoty, myslivců a dělostřelectva, druhý rytmistr (Zweiter Rittmeister) a první rytmistr (Erster Rittmeister) u jezdectva
Setník, podle staršího pravopisu Haubtmann, je jednou z nejstarších hodností již z dob žoldnéřských armád, kde takto byl označován velitel setniny. Hodnost setníka byla v r. 1849 rozdělena na dvě třídy (Hauptmann II. Classe, I. Classe), kdy do II. třídy byli zařazeni dosavadní kapitán–poručíci, do I. třídy stávající setníci. Třídy u setníků byly zrušeny v r. 1908.
Doslovný překlad znamená „hlavní muž“ (myšleno u setniny), vedle výše uvedených českých termínů se lze setkat i s nepříliš šťastným překladem kapitán. Jde sice o soudobý ekvivalent, ale v rakouské armádě se označení Capitaine, Capitän či Kapitän vyskytovalo pouze v námořnictvu a u císařských gard, vyjma ovšem výše uvedené součásti v názvu hodnosti kapitán–poručíka. Nejznámějším česky hovořícím c. k. setníkem zúčastnivším se koaličních válek proti Francii byl Jan Jeník z Bratřic, který se v úvodu svých pamětí označil jako „hýtman neb setník“.
U jezdectva byli místo setníků rytmistři, pouze u dragounů a švališarů byli původně setníci. V roce 1769 došlo ke dvěma změnám: jednak byli dragounští a švališarští setníci přejmenováni na rytmistry, dále byla tato hodnost rozdělena do dvou stupňů: druzí rytmistři (označovaní též jako Rittmeister en second, Second–Rittmeister) byli postaveni z bývalých kapitán–poručíků a první rytmistři (Rittmeister en premiére, Premier–Rittmeister) z dosavadních rytmistrů. V r. 1852 bylo pro oba stupně rytmistrů zavedeno označení pomocí tříd, obdobně jako již dříve u setníků (Rittmeister II. Classe, I. Classe). Třídy u rytmistrů byly zrušeny v r. 1908
U dělostřelectva se tato hodnost původně nazývala dělový setník (Stückhauptmann), označení Hauptmann bylo zavedeno až v roce 1772. Rozdělení na třídy, obdobné pěchotnímu, zde v budoucnosti nebylo vzhledem k výše uvedené neexistenci kapitán–poručíků u dělostřelectva.
Nižší důstojník (Ober-Officier) granátníků uherské pěchoty v letech 1792-1798.
B. Vyšší důstojníci (Stabs–Officiere)
10) Major (Major) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva
V žoldnéřských vojscích 16. století byla tato hodnost označována jako polní strážmistr (Feld–Wachtmeister) nebo plukovní strážmistr (Regiments–Wachtmeister). Již za třicetileté války bylo běžné označení plukovník–strážmistr (Obrist–Wachtmeister, Obristwachtmeister), což bývá do češtiny někdy překládáno poněkud zavádějícím způsobem jako vrchní strážmistr. Název major se začal užívat až ve druhé polovině 18. století (zhruba od roku 1757), nicméně označení Major a Obristwachtmeister (Oberstwachtmeister) se užívalo vedle sebe ještě na začátku 19. století V českých materiálech bývá někdy major uváděn pod názvem praporník, což je odvozeno z jeho obligátní funkce velitele praporu.
U dělostřelectva se tato hodnost označovala do roku 1757 jako vrchní dělový setník (Ober–Stückhauptmann) a zhruba do roku 1762 jako Oberst–Wachtmeister.
znojmo LIR 29, hlášeni plk, neměl problém použí oba současně
11) Podplukovník (Oberst–Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva
Podplukovník existoval již v žoldnéřských vojscích. Mezi setníky si plukovník vybíral svého zástupce (Locumtenente), odtud původní název Obrist–Lieutenant. Později byl ustanoven jako hodnost ve vojenské hierarchii a byl jmenován buď majitelem pluku, nebo Dvorní válečnou radou. V některých případech též zastával funkci velitele pluku. Od druhé poloviny 18. století byl označován jako Oberst–Lieutenant (Oberstlieutenant; od počátku 20. století ve formě Oberstleutnant).
12) Plukovník (Oberst) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.
Plukovník, původně označovaný jako Obrist, od druhé poloviny 18. století jako Oberst (někdy též Oberster), patřil k nejstarším hodnostem a vyskytoval se již v žoldnéřských vojscích. Původně představoval hlavu pěšího či jízdního pluku, tj. velitele a majitele v jedné osobě a byl označován jako Obrist über ein Regiment zu Fuss, resp. zu Ross, čímž byl odlišován od vrchního velitele vojska (viz dále). Plukovník, vybavený císařským verbovacím patentem, najímal vojáky pro svůj pluk, který spravoval po administrativní stránce a jemuž velel v boji. Již během třicetileté války bývali plukovníci, setrvávající delší dobu v císařských službách, povyšováni na generály a nemohli se tedy věnovat pouze velení svého pluku. Stejná situace nastávala, když movitější plukovníci najímali dva či více pluků. Podobně tomu bylo, když pluk na své náklady pro potřeby císařského vojska najímala osoba, která mu přímo ani velet nemohla (jako např. duchovní vykonávající světskou správu, biskupové – knížata apod.). V praxi se tu projevila disproporce mezi plukovníkem–majitelem a plukovníkem–velitelem. Zpočátku bývaly tyto situace řešeny tak, že takovým plukům veleli zástupci plukovníků, tj. podplukovníci jakožto velitelé pluků.
Jednalo se tedy o praktické oddělení funkce majitele (Obrist–Inhaber, Regiments–Inhaber) od funkce velitele (Obrist –Commandant, Regiments–Commandant). Některé prameny uvádějí jako datum zavedení rok 1708, ale žádný předpis k tomu se nedochoval. Podplukovníci se ve funkcích velitelů pluků vyskytovali ještě ke konci vlády Karla VI. (1711–1740). Majitelství pluků bylo v průběhu 18. století většinou udělováno rakouským generálům, takže se majitelství vyprofilovalo jako funkce, zatímco plukovnictví, spojené s velením pluku, jako hodnost. Za jistý mezník lze považovat roce 1755, kdy byla normována gáže pro plukovníky–velitele, kteří dosud pobírali pouze podplukovnický plat (plukovnický byl vyhrazen majitelům). V pozdějších dobách se plukovníci vyskytovali i jako velitelé samostatných praporů, dále jako členové různých vyšších štábů, úřadů a ústavů. Za války bývali ustanovováni v případě nedostatku generálů do funkcí velitelů brigád.
U dělostřelectva se plukovníci vyskytovali od třicetileté války. Jejich postavení bylo, vzhledem ke specifikům tohoto druhu zbraně, poněkud odlišné od jejich pěchotních či jezdeckých protějšků. Původně se jednalo o velitele veškerého dělostřelectva určité armádní jednotky. Teprve v dobách prince Eugena byla hodnost dělostřeleckého plukovníka stanovena stabilně. Od roku 1756 fungovali jako velitelé dělostřeleckých brigád, od roku 1772 dělostřeleckých pluků.
Vyšší důstojník (Stabs-Officier) hraničářského pluku.
Joseph Trentsensky: Darstellung der k. k. oesterreichischen Armee mit allen Chargen. Wien, 1822, VI/29 (srovnej Uniformy c. k. rakouské armády k roku 1822. Brno, Moravská zemská knihovna, 2005 - podrobněji viz www.mzk.cz)
IV. Generálové (Generale)
13) Generálmajor (General–Major)
Za třicetileté války byl nejnižší generálský stupeň označován jako generál polní strážmistr (General–Feld–Wachtmeister, General–Feldwachtmeister), případně generál strážmistr (General–Wachtmeister) nebo i plukovník polní strážmistr (Obrist–Feldwachtmeister). V české terminologii se vyskytují i výrazy generální polní strážmistr, generální strážmistr, nejvyšší polní strážmistr, či nepříliš výstižné nejvyšší strážmistr apod. Označení General–Major pochází z druhé poloviny 18. století, i když starší verze vedle něj figurovala ještě na začátku 19. století.
14) Polní podmaršál (Feldmarschall–Lieutenant)
Hodnost polního podmaršála byla zavedena v roce 1632.V dřívějších dobách bývala uváděna i ve tvaru generál polní podmaršál (General–Feldmarschall–Lieutenant). V českých materiálech bývá často označována jako polní podmaršálek.
15) Polní zbrojmistr (Feld–Zeugmeister, Feldzeugmeister), generál jízdy (General der Cavallerie)
Polní zbrojmistr byl původně dělostřeleckou hodností, vyhrazenou pro vrchního velitele dělostřelectva. Dříve byl označován též jako vrchní polní zbrojmistr či plukovník polní zbrojmistr (Obrist–Feldzeugmeister) nebo generál polní zbrojmistr (General–Feldzeugmeister). Posléze nabyla tato hodnost celoarmádní platnosti a byla udělována generálům, kteří dříve sloužili u pěchoty, dělostřelectva či technických vojsk.
Na stejné úrovni byl generál jízdy (či generál jezdectva), tedy generál, který původně sloužil u některé jezdecké součásti.
Polní zbrojmistři a generálové jízdy byli vesměs určováni jako velitelé vyšších svazků toho kterého druhu zbraně, nicméně jejich původní odbornost nebyla rozhodující a uplatňovala se nejvíce u bývalých dělostřelců.
Až v r. 1908 byla zavedena hodnost generál pěchoty (General der Infanterie) pro dosavadní polní zbrojmistry a nově povyšované polní podmaršály vzešlé z pěchoty. Označení polního zbrojmistra zůstalo pro bývalé dělostřelce, ženisty apod. V r. 1915 byla zavedena další generálská hodnost generálplukovník (Generaloberst), nacházející se mezi polním zbrojmistrem (a jeho ekvivalenty) a polním maršálem.
Generál a generální pobočník (General-Adjutant), tedy generál vykonávající funkci pobočníka císaře či arcivévodů v letech 1798-1805. Jako křídelní pobočník (Flügel-Adjutant) se označoval důstojník plníci obdobné povinnosti a jeho uniforma se odlišovala pouze bílými knoflíky na rozdíl do žlutých generálního pobočníka. Muž v zeleném kabátu s černým vyložením je důstojník generálního štábu.
Rudolf von Ottenfeld: Die Österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien, 1895, Vollbilder s. 280.
16) Polní maršál (Feld–Marschall, Feldmarschall)
Maršál (Marschalk, Marahscalh) byl v dřívějších dobách velitelem jízdy (Mar či Marah = kůň, Schalk či Scalh = sloužící), později zástupcem vrchního velitele pro administrativní a právní záležitosti. Za třicetileté války byl takto označován velitel samostatného sboru, po vytvoření stálé armády se jednalo o nejvyšší vojenskou hodnost. (Uniformu polního maršála nosil i císař, pokud se ovšem neoblékal do plukovnické uniformy některého z pluků, jehož byl majitelem.) V českých pramenech bývá též uváděn jako polní maršálek.
K hodnosti polního maršála je možno ještě dodat, že v době I. světové války se stala jistým druhem vyznamenání pro spřátelené panovníky, tedy jistou obdobou řádů, udělovaných zahraničním hlavám států a dalším významným osobnostem. Např. v zeměbraneckém schematismu 1917 jsou jako Regenten fremder Staaten, welche die österreichisch-ungarische Marschallswürde bekleiden uvedeni německý císař a pruský král Wilhelm II. a bulharský car (zde jako König der Bulgaren) Ferdinand I. Nejednalo se o rakouskou specialitu, tak např. v r. 1913 jmenoval Wilhelm II. řeckého krále pruským maršálem.
Pro úplnost je třeba uvést ještě další dva vyšší hodnostní stupně. Jednak to byl generálporučík (General–Lieutenant, Generallieutenant), na počátku 17. století označovaný jako Obrist–Feld–General–Lieutenant. Jednalo se o zástupce vrchního velitele, stojícího hodnostně nad všemi polními maršály, zatímco v mnoha evropských armádách představoval generálporučík druhý či třetí hodnostní stupeň (srovnatelný tedy s rakouskými polními podmaršály či polními zbrojmistry). Dále to byl vrchní velitel, označovaný v průběhu doby různými způsoby jako např. Feld–Hauptmann, Obrist–Feld–Hauptmann, Obrist–Feld–General–Hauptmann, General–Obrist–Feld–Hauptmann, Feld–Obrist, Kriegs–Obrist, General–Obrist, Obergeneral, General–Haupt, General und Haupt či Generalissimus. V podstatě šlo o přenesenou hodnost, neboť vrchním velitelem byl panovník. Za napoleonských válek byl generalissimem po přechodnou dobu arcivévoda Karel, což lze chápat spíše jako funkci než hodnost, protože předtím i potom byl uváděn jako polní maršál.