Italská kampaň 1859
Jan VOGELTANZ
Naposledy upraveno: 28.12.2014
Risorgimento, jak nazývali italští patrioti od dvacátých let 19. století své snahy o sjednoceni italského poloostrova, se stalo od roku 1849 hlavním cílem oficiální politiky Sardinského království. Po celé následující desetiletí se připravoval kabinet C. Cavoura - „piemontského Bismarcka“ - revidovat nepříznivé výsledky rakousko-sardinské války v letech 1848-1849 a turinský dvůr krále Viktora Emanuela II. ve své snaze o odvedu našel vítanou podporu u francouzského panovníka Napoleona III. Francouzsko-sardinské spojenectví bylo potvrzeno uzavřením smlouvy o vojenské pomoci v lednu 1859. Následné rozsáhlé válečné přípravy sardinsko-piemontských ozbrojených sil (Armata Sarda) pochopitelně vyvolaly nepřátelskou reakci potencionálního protivníka, Rakouského císařství, která vyvrcholila vídeňským ultimátem ze dne 23. dubna.
C. k. pěšák v polním stejnokroji a důstojník v polní adjustaci.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu)
Turin je ovšem radikálně odmítl a za šest dní zahájila rakouská vojska v síle jednoho sta tisíce mužů pod velením polního zbrojmistra Ference hraběte Gyulaie válečné akce. Rakušané překročili řeku Ticino a postupovali proti piemontským silám, soustředěným v počtu 67.000 vojáků mezi městy Alessandria a Casale. Známý radikál G. Garibaldi operoval se svým dobrovolnickým střeleckým sborem v hornatém terénu na levém křídle sardinských jednotek. Císařská Francie ochotně a v souladu se smluvními závazky k Sardinskému království vstoupila do konfrontace vypověděním války Františku Josefu I. a již počátkem měsíce května překročily francouzské armádní sbory (3. a 4.) Alpy v Savojsku nedaleko piemontské metropole Turina. Zároveň se na ligurském pobřeží u janovského přístavu vylodily další dva armádní sbory (1. a 2.) a zahájily postup do vnitrozemí poloostrova směrem na Sessio.
Generál Gyulai se ovšem hned na počátku války dopustil hrubé strategické chyby, když nevyužil prozatímního rozptýlení nepřátelských sil a netáhl přímo na Turin. To v podstatě ovlivnilo další průběh celého tažení. Strategické rozložení jednotek obou nepřátelských uskupení bylo v polovině května následující: Rakušané stáli dosud nečinně za Sessiem, zatímco francouzská armáda Napoleona III. - nyní už po navázání spojení se sardinsko-piemontskými formacemi - obsadila pozice na pravém břehu řeky Pádu u Alessandrie a Castelnuovo. Piermonťané pak zaujali postavení u Casale. Přes hbitost spojenců se ovšem zamýšlený francouzský manévr postoupit směrem na Piacenzu nemohl uskutečnit, protože dosud nebyl dokončen přesun rezerv z Francie. Rakouský velitel vydal zatím rozkaz k pochodu jižním směrem a za řeku Pád vyslal jeden armádní sbor pod Stadionovým velením. Dne 20. května utrpěly rakouské jednotky u Montebella první porážku, třebaže početně převažovaly nad francouzskými oddíly generála Foreye. Tento neúspěch poprvé signalizoval závažné nedostatky profesionálního charakteru v rakouském velitelském sboru. Především se jednalo o trestuhodnou nerozhodnost v případě nasazení bojových formací přímo do akcí, stejně jako jejich zcela chaotické manévrování.
C. k. major pěchoty en parade a husar aradsko-kecskemétského dobrovolnického pluku.
Rakušané nadále zůstávali nečinně rozloženi podél toku řeky Pádu a jejich nehybnost umožnila francouzskému generálnímu štábu uskutečnit výhodné a nerušené přesuny, jejichž konečným výsledkem byl úspěšný obchvat rakouského pravého křídla, které nebylo sto této operaci zabránit. Další postup francouzské armády pokračoval vcelku bez problémů směrem na Novaru a v poslední květnový den utržil u Palestra stojící rakouský kontingent další úder, zasazený spojenými francouzsko-sardinskými jednotkami. Prakticky ve stejný den prováděl v rakouském týlu diverzní činnost Garibaldiho střelecký sbor. Gyulai z obavy před nebezpečným obchvatem nařídil ústup za Ticino a armáda rakouského císaře se dostala do definitivní strategické defenzívy. Její velení se tímto manévrem snažilo alespoň zamezit ohrožení lombardské metropole Milána.
Obavy rakouských velitelů byly skutečně opodstatněné, protože Napoleon III. přeskupil u Novary většinu sil a na Milán zaútočil. Gyulai se proto spěšně stáhl a soustředil u Magenty většinu rozptýlených jednotek - kolem 62.000 mužů - a 6. června byl početně slabším spojeným francouzsko-sardinským vojskem poražen a donucen k ústupu. Následujícího dne vstoupili spojenci do Milána. Po další prohře u Melegnana 8. června, která znamenala vyklizení Lombardie až k Minciu, byl neschopný polní zbrojmistr odvolán a velení armády převzal osobně císař František Josef I. Rakušanům však hrozilo ještě další nebezpečí, neboť spojenci měli možnost se vylodit v Benátkách a protirakousky naladěné obyvatelstvo je mohlo podpořit povstáním.
V obavě před hrozící katastrofou se pokusilo nové rakouské velení o poslední protiofenzívu se 153.000 muži a 660 děly. Dne 23. června se obě nepřátelská uskupení srazila v nebývale krvavé bitvě u Solferina. Přes značnou početní převahu v dělostřelectvu byli opět Rakušané poraženi a neúspěch byl dovršen zničením dvou armádních sborů. Spěšný ústup za Addu byl zakončen za soustavného pronásledování nepřítelem až u Sommacampagni. Zde také uzavřel rakouský panovník se svým francouzským protějškem příměří. To bylo 8. července a již dvanáctého téhož měsíce byl podepsán mír ve Villafrance. Dodatečně bylo mírové jednání potvrzeno v neutrálním švýcarském Curychu. Rakousko se zavázalo odstoupit Francii celou Lombardii; dohodou mezi Sardinií a Francií bylo uvedené území vyměněno za Nizzu a Savojsko.
C. k. dělostřelec v polním stejnokroji a lékař ve služebním a vycházkovém stejnokroji.
Válka roku 1859 ukázala ve vší drsnosti neschopnost vyššího rakouského velení, především štábní nezpůsobilost koordinovat jednotlivé akce, sladění manévrů i konkrétní bojovou součinnost svazků na všech úrovních, přísun záloh a zajištění logistiky. Na tom už nemohla příliš změnit osobní statečnost vojáků a důstojníků, kteří byli nesmyslně obětováni v těžkých bojích a utržili krvavé ztráty. Naproti tomu flexibilita francouzských velitelů dokázala skloubit spolupráci obou spojeneckých armád a pohotové nasazení rezerv. Rovněž taktická pohyblivost - rozvinutí rojnic zuávů a využití terénu ke krytí a střelbě, byly jednou z výrazných předností vedení boje - a plynulé zásobování byly rozhodujícími faktory strategického úspěchu spojenců v celém tažení.
Průběh války, především rozhodující bitva u Solferina, znamenal však důležitý mezník v dějinách zdravotnictví, protože tehdy byla organizována první účinná zdravotnická pomoc raněným obou táborů. Zásluhy na ní měl švýcarský občan a ženevský rodák Henri Dunant. Do této doby pouze v rámci ozbrojených sil organizované zdravotnictvo se ukázalo jako nedostačující a velké ztráty na životech byly více než přímým bojem způsobeny katastrofálními hygienickými podmínkami při ošetřování raněných nebo nemocných vojáků. Tetanus, sepse, infekce (zejména úplavice, tyfus a cholera) a vykrvácení byly hlavními příčinami úmrtí. Vojenský lékařský sbor a sanitní personál všech účastněných armád byl početně neuvěřitelně nízký (např. ve francouzských jednotkách připadal na tisíc vojáků jeden lékař!). Obětavost přímo na bojišti a další osobní úsilí H. Dunanta daly roku 1863 podnět k založení Mezinárodního červeného kříže, dodnes největší světové zdravotnické organizace. Za pět let byla z iniciativy neúnavného Ženevana podepsána v jeho rodišti konvence o postavení raněných v poli a roku 1901 byla H. Dunantovi udělena Nobelova cena míru.
C. k. generál-major v polním stejnokroji
a francouzský generál v polním a služebním stejnokroji.
Pěchotní výzbroj sestávala u obou táborů z perkusních palných ručních zbraní (část rakouské armády byla ještě vyzbrojena systémem Augustin ze čtyřicátých let, některé jednotky už byly vybaveny novými puškami soustavy Lorenz). Na francouzské straně však znamenalo výrazný předstih před protivníkem použití moderních rýhovaných děl, jejichž přednosti byly prokazatelně rozhodujícím činitelem při všech bojových akcích.
Výstroj účastněných vojsk byla za letního tažení přizpůsobena podle možností polním a klimatickým podmínkám, stejně jako specifickým zvyklostem a tradicím.
Rakouští vojáci zahájili válečné akce ve stejnokrojích přijatých v roce 1849. Nicméně pro letní období byla namísto dvouřadého bílého zbrojního kabátu přidělena jednotlivým formacím plátěná kytlice ve stejném střihu, ovšem s kostěnými knoflíky a pouze s límcovou výložkou v barvě plukovní egalizace. Vedle pěších pluků byla lehká kytlice nošena i mysliveckými prapory, mužstvem i důstojníky. Rovněž dělostřelecké obsluhy měly být vybaveny odlehčenou adjustací, mužstvo částečně, důstojníci pak prakticky všichni. I u artilerie byla výstroj bílá plátěná, zbrojní kabát pak v tradiční hnědé barvě s červeným vyložením. Z husarských pluků se účastnily tažení pluky č. 1, 2, 10 a 12. Z nich podle dobových dokumentů měl mít posledně uvedený kytlici pěchoty s kožíškem přes rameno, desátí husaři pak soukennou atilu s kožíškem, obojí místo úzkých uherských kalhot šedé polní pantalony. Čáky byly u pěchoty, dělostřelectva a husarů potaženy ochranným krytem z voskovaného plátna. Pěchotní a štábní důstojníci včetně generality vesměs nosili černou měkkou čepici. Předpisově nošené pláště, tedy upevněné po obvodu torny, byly v poli použity jako bandalír od levého ramene k pravému boku, u důstojníků někdy obráceně. Mužstvo mělo světlemodré pantalony vyhrnuty do poloviny lýtek, důstojnický sbor oblékal do pole šedé pantalony zasunuté v kožených holínkách, především u jízdních důstojníků. Kyrysníci nebyli v italském tažení nasazeni, dragouni měli stejně střižené zbrojní kabáty (také vyměněné za kytlice) jako pěchota, od roku 1849 nižší přilby s hřebenem a emblémem císařského orla, který byl i na čákách pěchoty, dělostřelců a husarů (husarské čáky byly opět s chocholem a s různobarevným potahem podle pluků). Nové byly i klobouky myslivců, přičemž základní barvy stejnokrojů zůstaly - až na atily, kožíšky a kalhoty husarských pluků, které byly světle nebo tmavě modré - v podstatě zachovány jako na adjustaci nošené do roku 1848. To platí i o hulánech, kde byla nahrazena pouze kurtka hulánkou ve střihu zbrojního kabátu, ale barvy uniforem jakož i čapky zůstaly co do barev a tvaru proti předchozímu stavu bez větších změn.
Francie: kaprál myslivců v polním stejnokroji a příslušník cizinecké legie v polním stejnokroji.
Tažení se účastnily na rakouské straně i četné dobrovolnické formace. Tak ve Vídni byl postaven dobrovolnický sbor z obyvatel metropole a Dolních Rakous, oblečený ve stejnokroji, podobném uniformě řadových mysliveckých batalionů. Čeští dobrovolníci se od nich lišili zelenými klobouky. Oddíly, zřizované podle mysliveckého vzoru ostatně byly zformovány i v Horních Rakousích. Zde čtyři setniny hornorakouských dobrovolných myslivců stály 28. června ve Veroně v zelených kloboucích, moravští dobrovolničtí střelci měli klobouk z bílé plsti a jejich kabát byl hnědý soukenný. Šedý stejnokroj pak patřil tělesu volontérů ze Štýrska, modrá barva byla určena pro formaci z Východní Haliče. Modré atily, čikošský černý klobouk a úzké modré kalhoty, vše doplněno černým šňůrováním, patřilo k adjustaci dobrovolnických oddílů, postavených v Uhrách. Klobouk maďarských pastevců s bílým pérem byl však i součástí stejnokroje dobrovolnických husarů jászko-kumánského pluku v šedomodré adjustaci a aradsko-kecskemétského v zelených atilách a s červenými kalhotami, ze kterých byl v roce 1862 vytvořen řadový husarský pluk č. 13. Z dalších jízdních dobrovolníků byl rovněž v roce 1862 postaven husarský pluk č. 14 jakožto formace regulérní kavalerie.
Rakouští vojenští lékaři oblékali světlemodré dvouřadé zbrojní kabáty s černou sametovou egalizací, v poli také šedé kytlice pouze s černou límcovou výložkou. Místo klobouku v poli posloužila jako pokrývka hlavy důstojnická čapka. Generalita a štábní důstojníci nosili dvouřadé zbrojní kabáty v šedomodré, resp. zelené barvě, s příslušným vyložením a místo klobouků často užívali rovněž polních důstojnických čepic.
Sardinská armáda prodělala tažení v tmavomodrých tunikách, které byly vlastně obdobou zbrojních kabátů protivníka a do výstroje přišly již v 1. polovině čtyřicátých let. Po roce 1849 byly u pěchoty jednořadé, s bílými knoflíky a podle brigádní organizace s různobarevným vyložením: brigáda Piemonte s červeným, Casalle se žlutým, Savoia s černým a Regina s bílým. Čáky, podobně jako u rakouských rivalů, byly rovněž opatřeny ochrannými potahy, ale v bílé barvě. U důstojníků však byly čáky nekryté, se stříbrnými dracounovými distinkčními prýmky na horním okraji, s dracounovým pomponem a národní kokardou. V poli oblékala sardinská pěchota světlé šedomodré pláště se zahnutými šosy podle vzoru svých francouzských spojenců, pouze s límcovými vykrojenými výložkami. Důstojníci měli svůj plášť - často francouzský kaban severoafrického původu a s černým šňůrováním - zkřížen v bandalíru s důstojnickou světlemodrou šerpou, typickou pro velitelský sbor sardinské a později italské armády. Polní podmínky si vyžádaly krátké lýtkové kamaše, do nichž byly zasunuty světlemodré pantalony. Epolety patřily pouze k přehlídkové a slavnostní adjustaci, v poli užívány nebyly.
Francie: africký myslivec v polním stejnokroji a zuáv v polním letním stejnokroji.
Podobně kavalerie Sardinského království se příliš nelišila od jezdeckých útvarů, postavených tehdejším králem Karlem Albertem před deseti lety. Krátké dvouřadé tuniky a srolované bandalíry plášťů, přilby se savojskými kříži u těžké jízdy a barevné nízké čáky lehkých kavaleristů (v poli pak s barevnými krycími potahy) a bílé řemení byly doplněny opět pantalony v šedé barvě, tentokrát však jednotně opatřené u všech regimentů tmavomodrými dvojitými pruhy pro mužstvo, v plukovních barvách pak určených pro důstojníky. Podobně čabraky si zachovaly sice tmavomodrou barvu tunik, ale dostaly jednotné bílé lemy, u důstojníků stříbřité. Podstatně byla rozšířena sardinská lehká jízda - cavalleggeri - s bandalírem pláště přes levé rameno a s trojplamennými výložkami na límcích. Ty byly u pluku Alessandria červené, Saluzzo žluté a Monferrato karmínové.
Piemontská artilerie se účastnila tažení v modrých uniformách s tradičním černým, žlutě lemovaným označením, ženie se odlišovala karmínovou egalizací a zvláštní kombinací bersagliérského klobouku a čáky na hlavě. Ostatně specifické střelecké útvary bersagliérů opět vyrukovaly na bojiště v typických kulatých kloboucích s kohoutím péřovým chocholem. Lékaři vykonávali svou těžkou povinnost v tunikách se světlemodrými lemy, s nezbytnou brašnou s nejnutnějšími chirurgickými instrumenty. Na jednoduchých náramenících měli tradiční emblém vojenské medicíny - Aeskulapovu hůl. Jejich čapku, podobnou képi, užívali za tohoto letního tažení i piemontští generálové a štábní důstojníci, generalita s typickým meandrovým ornamentem - grecou - po obvodu (byl jím dekorován i límec a manžety generálské tuniky). Zmíněné volontérské těleso G. Garibaldiho vešlo ve známost jako Brigata Cacciatori delle Alpi a plnilo bojové úkoly v šedých blůzách s ležatým límcem, ve stejnobarevných képi i kalhotách, se zeleným vyložením. Zatímco důstojníci řadové pěchoty měli přiděleny šavle s jednoduchým záštitným obloukem, jejich druhové z bersagliérských útvarů užívali pobočných zbraní a úponkovými koši, podobných chladným zbraním piemontské kavalerie.
Francie: důstojník cizinecké legie nebo zuávů v polním stejnokroji a jízdní myslivec v polním stejnokroji.
Francouzi vpochodovali na lombardské pláně v modrošedých pláštích, které se jako praktická modifikace pro polní službu osvědčily již ve třicátých letech za koloniálních výbojů v Alžírsku a několik let před střetem s Rakouskem za Krymské války. Důstojníci pěchoty, myslivců, zuávů a turkosů (tj. severoafrických domorodých střelců) vedli své jednotky do útoků v tunikách, většinou už v jejich opět tzv. alžírské či africké variantě, tedy bez výložek na manžetách a barevných límců, s hodnostmi ze splétaných dracounových prýmů na rukávech a tedy bez epolet, pochopitelně z lehčí látky. Jinak standardní tuniky byly rozepnuty, obvykle byl nošen i kaban (tedy šňůrovaný převlečník severoafrické provenience) na způsob bandalíru. Na důstojnických képi byly od čtyřicátých let po obvodu našívány hodnostní prýmky; u pěchoty, myslivců a dělostřelců bylo képi nošeno i mužstvem.
Jinak epolety důstojníků vyjadřovaly stupeň hodnosti především u gardových útvarů pěchoty, u jízdy pak u kyrysníků, dragounů a hulánů, dělostřelectva, štábů a generality. Rukávové prýmky mimo tunik zuávských a mysliveckých důstojníků byly obvyklé i u lehké jízdy - jízdních myslivců, afrických jízdních myslivců, husarů i jejich gardových protějšků, především na polních variantách jejich uniforem. Pantalony infanterie, myslivců i dělostřelectva byly zasunuty do bílých krátkých kamaší, důstojníci nosili své široké kalhoty často v holínkách, u jízdy bylo na kalhotách podšití černou kůží. Ozdobné prvky patřily pouze k přehlídkovým stejnokrojům, proto v poli stály jednotlivé kategorie pěchoty i jízdy bez náprsních klop, šňůr, chocholů a pomponů. Francouzská jízda měla v rámci polní adjustace rovněž plášť složený do bandalíru příčně od pravého ramene k levému boku, zejména z ochranných důvodů, neboť chránil částečně před seky. Především to platilo pro lehké útvary - husary, jízdní a africké myslivce. Krátké mimoslužební kazajky (vareusse) se tolerovaly hlavně u obsluh děl i u mužstva myslivců.
Francie: lékař (polní chirurg service de santé) v polním stejnokroji
a sardinsko-piemontský lékař poručík – polní chirurg (corpo sanitario).
Lékařský a lékárnický sbor francouzské armády byl vystrojen podobně jako pěší důstojníci. Mimo epolet měl nárameníky s dekorem (opět Aeskulapovu hůl, podobný byl i na přední části okolku képi a v určité úpravě i na límcích). Lékaři měli karmínové, lékárníci zelené vyložení, oboje sametové. Jako poboční zbraň - podobně jako většina nebojových služeb - užívali kordu. Označení polních zdravotnických zařízení bylo prapory - u Francouzů červeným, na rakouské straně bílým.
Válka ukázala nejen výše zmíněnou zarážející vojenskou zaostalost Rakouského císařství, ale i závažnou vnitřní politickou nemohoucnost represivního systému, reprezentovaného tzv. bachovským absolutismem. Důsledkem porážky bylo vyhlášení konstituce jako hlavní politické změny, částečně byly provedeny i vojenské reformy (zavedení rýhovaných děl podle ukořistěného francouzského vzoru po čtyřech letech pro celou rakouskou artilerii, některé výstrojní změny formou experimentů - nová adjustace u hulánů, nový typ zbrojního kabátu, lehčí čáka, zrušení kyrysů u kyrysníků, náprsních klop u hulánů, nahrazení husarské čáky kožešinovou kučmou a další drobné změny).
Sardinie-Piemont: Garibaldiho dobrovolník – seržant brigády alpských myslivců (brigata cacciatori delle Alpi) a důstojník pěchoty v polním stejnokroji.
Sardinie-Piemont: lehká jízda v polním stejnokroji (cavalleggeri di Alessandria).
Sardinie-Piemont: generál v polním stejnokroji, generál v jiné variantě polního stejnokroje.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-1859.html
Doporučené odkazy:
Italská kampaň 1859 - diskusní skupina na Facebooku
- facebook.com/groups/121996705102143/