Jeník z Bratřic o francouzském tažení roku 1793
Jan Jeník z Bratřic
Naposledy upraveno: 19.01.2021
7. dubna jsme po prvé vstoupili na nepřátelské území a rozbili tábor u Mauldy.
10. t. m. jsem šel na hlídku do vsi Lesdevinu. Hned za vsí byl vysoký les, který se táhl daleko za nepřátelskou stranu. Musel jsem proto být na stráži a ustavičně hlídkovat v lese, abych nebyl přepaden. Byl jsem velmi rád, když mne nazítří vystřídal důstojník od jiného pluku.
12. dubna odpoledne přišel do tábora pruský pluk Kalksteinův a rozbil stany nedaleko za naši frontou. Když jsme procházeli řadami stanů tohoto pluku, potkali jsme několik známých vojáků, kteří kdysi sloužili u našeho pluku a zběhli. Byl mezi nimi také Focht, který byl u nás šikovatelem a také zběhl. Poněvadž je to velice šikovný člověk, slouží nyní u tohoto pluku jako seržant.
14. dubna šel plukovníkův prapor na hlídkovou službu do vsi Fresnes, malou půlhodinku od pevnosti Condé. Hlídkováni trvalo 48 hodin. Já jsem byl umístěn s polovinou setniny v redutě, postavené na silnici k Valenciennu.
Ve velkých lesích, ležících vpravo přímo před Valenciennem; bylo už živo. Střílelo se tam bez přestání, nepřítel útočil houževnatě na naše, jichž už bylo několik set zabito a zraněno. Když jsem nakonec shledal, že se palba zřetelně blíží ke mně, dal jsem to ihned ohlásit praporu, jenž stál opodál. Byla mi hned poslána celá setnina na posilu a já jsem tak přišel pod velení hejtmana Nothuma. Večer konečně ustala palba, čímž nebezpečí bylo odvráceno, a když se setmělo, byl všude klid.
17. dubna nás vystřídal tělesný prapor a my jsme se utábořili u městečka Bruay. V poledne jsem šel na hlídku do jedné vsi, v niž jsem nenašel ani živou nohu. Většina domů byla v troskách. Byly zapáleny, protože jejich obyvatelé stříleli na naše pochodující vojáky. Domy, jež zbyly, byly prázdné a ze všech stran zatlučené. Dal jsem jeden z nich otevřít a protože bylo deštivé, velmi chladné počasí, dal jsem v něm rozdělat oheň.
18. dubna. Poněvadž třetí prapor byl v Chebu doplněn dvěma setninami na válečný stav, došlo u pluku k velkým přesunům. Granátnický nadporučík O’Murphy byl povýšen na kapitána-poručíka a mne potkalo štěstí, že jsem byl přeložen na jeho místo do Prahy. Až doposud mně žádné povýšeni neudělalo takovou radost jako toto přesazeni, jež mi poskytlo kýženou příležitost spatřit opět milovanou vlast.
Dne 19. dubna. Když jsem poslušně poděkoval panu plukovníkovi a jiným štábním důstojníkům a poprosil je o laskavé sděleni, zda smím ihned nastoupiti cestu na své působiště, dostal jsem odpověď, že musím počkat, až přijde od armádního velitelství povolení k mému odjezdu do Čech, že si však smím zvolit nějaké místo v okolí, kde mohu čekat na povoleni.
A tak jsem se ještě téhož dne odebral s hejtmanem Langwerthem a s oběma pány poručíky Martínkem a Schmidtem, kteří byli také přeloženi k třetímu praporu, do Escoponsu.
20. dubna do St. Ghislainu. Cestou jsme museli projet těsně kolem nepřátelských hlídek u pevnosti Condé. Museli jsme jet jinou cestou, poněvadž však je tato strana pevnosti zaplavena, byli jsme donuceni projeti značně hlubokou záplavou.
Můj vůz jel první. Jel stále dobře, když tu náhle jsem sjel ze zaplavené silnice a div jsem se nepřevrhl. Teprve pozdě večer jsme dojeli sem do St. Ghislainu. Magistrátem nám byly přiděleny řádné kvartýry.
25. dubna nás konečně došla radostná zpráva, že můžeme nastoupit cestu do milých Čech. Měli jsme z toho velkou radost. Ještě téhož dne, ač už bylo trochu pozdě, jsme se vydali na cestu a dojeli jsme navečer do Soigniesu a pak dále.
3. května jsme celý den odpočívali v Mantabauru. Potkali jsme zde několik českých formanů, kteří složili v Koblenci dělostřeleckou munici, kterou přivezli z Čech, a nyní jeli zpět do vlasti. Dovedete si pomyslit, kolik stoji taková puma, než dojde z Prahy k Valenciennu. Myslím, že stoji, zhruba počítáno, náš stát s plnou hodnotou a plněním nejméně 40 zlatých. A kolik takových drahých pum se nyní vystřelí denně při obléháni Valenciennu na tuto pevnost?
Poněvadž oba páni poručíci mohli s těmito formany za málo peněz až do Čech, prodali zde draho své koně a odjeli s formany. Já a hejtman Langwerth jsme nyní byli sami a 6. května odpoledne jsme dojeli do Limburgu, na noc do Seltersu. Zde jsme si prohlédli zřidlo proslulé selterské kyselky.
7. května jsme jeli Königsteinem do Schwalbachu. Městečko nebo pevnůstka Königstein byla po skončeném obléhání ještě zcela v troskách.
10. května v poledne v Aschaffenburgu. Pan hejtman šl. Langwerth, při všech svých znalostech a při svém vědění opravdový podivín, se tady tolik rozčilil nad tím, že nás v římské říši v hostincích nesvědomitě odírali a všude bohaprázdně obelhávali, že se rozhodl prodat ihned svůj vůz a koně a jet poštou, jenom aby byl dřív z této svaté říše a aby brzy dojel do Čech.
Prodal levně své koně a vůz, za přebytečná zavazadla, jež nemohla být naložena na dostavník, bylo mu však nabízeno jenom pár haléřů. Rozčilil se nad tím ještě víc, rozhněván vyběhl z hostinské světnice, zavolal několik mohučských vojáků zdejší posádky, kteří šli kolem, a všechny tyto věci jim daroval. A některé z těch věci měly skutečně velkou cenu. Pak dal ihned zavolat dostavník a rychle odejel. - Zbyl jsem nyní zcela sám a když koně byli nakrmeni, pokračoval jsem v cestě. Toto odpoledne jsem jel hlubokými lesy a když jsem ujel za den plných sedm mil, zastavil jsem teprve V deset hodin v noci ve vsi Eselbachu.
15. května jsem projížděl Bayreuthem. V tomto hezkém městě jsem se zdržel několik hodin. Dal jsem opravit kolo svého vozu a když jsem nakoupil pár věcí, jel jsem až do Bernecku.
16. května jsem konečně šťastně dojel za poledne do vsi Thienscheinu, pro zatím své poslední stanice. Nejel jsem odpoledne dál, protože jsem se chtěl trochu zotavit po tak dlouhé cestě. Věnoval jsem odpoledne čištění, abych se zítra objevil v Chebu šťastný a čistý.
17. t. m. Ještě nikdy jsem necestoval s tak veselou mysli a v tak příjemném očekávání jako dnes. V 11 hodin dopoledne jsem dojel do Chebu. Moje milovaná přítelkyně a ostatní moji známí mne uviděli tím radostněji, že netušili můj příchod.
Neřekl jsem totiž hejtmanovi Langwerthovi, jenž sem dorazil dávno přede mnou, ani slovo o tom, že pojedu do Prahy přes Cheb. Nebylo také pravděpodobné, že si udělám takovou zajížďku.
Když jsem se však chystal opět radostně a spokojeně žít, tím smutnější byla pro mne zaručená zpráva, že také granátnické prapory byly vyslány do pole proti Francii a jsou už na pochodu. Nic nepomohl nářek, musel jsem brzy pryč, abych dostihl granátníky.
Teschnerova granátnická setnina, k níž jsem nyní náležel, byla ve vsi Ampferbachu, kde jsem jí dostihl 29. května. Dále jsem stále pochodoval s granátnickým sborem.
Kdykoliv jsme pochodovali nějakým městem, vždy došlo k velkému sběhu lidí, takže jsme měli sotva tolik místa, abychom v pořádku prošli ulicemi. Tisíce lidí spěchají na mnoho mil z okolí a čekají na náš příchod, jenom aby mohli říci, že také zhlédli náš vybraný sbor. Naše setnina stojí na pravém křídle praporu a je složena z mužů obzvláštní výšky a krásy.
22. června jsme došli do Huy. Dorazili jsme do města v lijáku.
Štěstí tomu chtělo, že jsem byl ubytován u jedné překrásné madame. Hned po svém příchodu jsem byl uveden její způsobnou komornou do pokoje, v němž se podlaha leskla jako zrcadlo. Na krásně vymalovaných zdech visela elegantní zrcadla, na krásných prádelnících stálo několik sloupkových hodin. Jedním slovem, tento pokoj byl zařízen tak přepychově, že v něm mohl bydlet kníže. Zdráhal jsem se vstoupit, protože můj oděv byl skrz na skrz promoklý a střevíce jsem měl po šplíchány blátem. Žádal jsem komornou o jiný pokoj, ale ona mi odpověděla, že ví dobře, jak Vše uklidit, kdybych něco ušpinil, a vzdálila se. Zavolal jsem ihned nahoru svého sluhu, dal jsem si vyzout střevíce a bez starostí jsem vstoupil do krásného pokoje.
V poledne přišla komorná opět, prostřela na můj stůl čistý, vznešený příbor a donesla mi několik vybraných jídel. Jakmile jsem vypil černou koffe, vrhl jsem se na čistou, dobře upravenou postel a byl bych usnul, kdybych nebyl uslyšel ve vedlejším pokoji líbezný zpěv, doprovázený kytarou.
Chvíli jsem naslouchal půvabnému stříbrnému hlásku, pak jsem však nemohl udržeti svoji zvědavost, zaklepal jsem silně na dveře a pro všechno na světě prosil, abych byl vpuštěn dovnitř. Moje prosba byla vyslyšena.
Bylo mi otevřeno a s hlubokou úklonou jsem vstoupil před krásnou madame a měl jsem potěšení seznámit se s ní. Zazpívala ještě několik arií a pak se dala raději do hovoru, při němž projevila vedle příjemného hlásku také velké vzdělání. Pobyli jsme spolu až do večeře, k níž mne pozvala, a teprve velmi pozdě v noci jsem jí vroucně poděkoval za vše, co mi bylo poskytnuto, a rozloučil se s ní.
Časně ráno, když setnina nastoupila k odchodu a většina místního obyvatelstva si prohlížela naše krásné mužstvo, dověděl jsem se teprve, že krásná madame je vydržována jedním bohatým kavalírem, jehož jméno není známo. Koupil jí krásný dům s velkou zahradou a čas od času ji navštěvuje. Velmi mne mrzelo, že jsme zde neodpočívali celý den.
28. června do Quiévrainu. Právě když jsme obědvali v místním hostinci, vstoupili do světnice dva překrásní důstojníci uherských granátníků, vyslaní celým uherským granátnickým sborem, a pozvali oba granátnické prapory, Ullrichův a Walschův, na zítřejší den do tábora na oběd.
Podplukovník Ullrich, který byl u stolu, pravil, že laskavé pozvání se přece týká jen všech pánů důstojníků. „Ne,“ odpověděl jeden z uherských důstojníků, „pozvání platí oběma celým praporům, i mužstvu.“- Mluví-li se tu o dvou praporech, je to proto, protože ostatní tři české granátnické prapory byly ještě o několik pochodů pozadu a přišly do tábora u Hérainu o několik dní později.
Náš brigádník Vilém kníže Auersperg přijal za oba celé prapory pozváni uherských důstojníků a vydal ihned rozkaz, že zítřejší příchod do tábora musí se dít v největší parádě a že se proto mají páni důstojnici vynasnažit, aby všechno vyrazilo v plném lesku.
29. června jsme vyšli v největší parádě. Když jsme se přiblížili k hérainskému táboru, vyjelo nám vstříc mnoho uherských důstojníků na koních a s tureckou hudbou. Včele důstojníků byl také jejich brigádník, Karel kníže Auersperg. Obě knížata se srdečně objala a my jsme pokračovali v pochodu za střídavé hudby naší a uherské kapely, až jsme konečně došli do ležení.
Zde byly pušky postaveny do pyramid, tornistry a brašny na náboje odloženy a šikovatel každé setniny rozdělil mužstvo podle menáže. Jednotlivá oddělení byla pak odvedena uherskými menážmistry k jídlu.
Právě tak byl k jídlu odveden celý důstojnický sbor obou praporů. Vedli nás jakýmsi bludištěm, prošli jsme lesem, postaveným z kmenů mladých břízek, v němž se křižovalo mnoho křivolakých, pískem vysypaných cest. Trvalo to dlouhou chvíli, než jsme konečně přišli doprostřed lesa na čtvercovité prostranství, kde jsme spatřili čtyři velké stany.
Pohled na to všechno byl velmi krásný, byl ovšem také smutný pro postiženého majitele statku, jemuž bylo pokáceno tolik set ne-li tisíc mladých stromků k utvoření bludiště.
Stráže rozestavené v bludišti a ve stanech jakož i granátnici, kteří nosili jídla, byli vybrané krásy a výšky a téměř všichni se pyšnili přišpendlenými zlatými a stříbrnými pamětními mincemi.
Při této pozoruhodné hostině jedli v jednom stanu velicí princ polní zbrojmistr hrabě Clerfait, jiní páni generálové a naši dva praporní velitelé. V ostatních třech stanech byli rozděleni průvodci vysoké generality, obě knížata z Liechtensteinu, kníže Sulkovský, Schwarzenberg a hrabě Colloredo, a s námi důstojníky hejtmané a nižší šarže.
V každém z jídelních stanů měl dozor jeden uherský granátnický důstojník. Měl za úkol pečovat o to, aby páni hosté byli dobře obslouženi a pohoštěni, a tak dělal domácího pána. Při skvělém jídle hrála ustavičně na jedné straně kapela hobojistů, na druhé turecká hudba. Když jsme při pečeni pili na zdraví vysoké generality, zdvihlo se ze všech stanů voláni slávy, k němuž se hned přidala halasná turecká hudba.
Hned po jídle, když byly podávány koffe a punč, bylo rozděleno několik zlatých a stříbrných pamětních mincí, jež vlastnoručně přivěsil několika uherským granátníkům a jednomu dělostřelci sám princ Koburský. Po skončené ceremonii se odebral odtud s celou generalitou a my jsme se teprve potom pořádně veselili.
V příštích dnech jsme se seznamovali se zdejší krajinou, naslouchali jsme dělostřelbě, dnem i nocí udržované u Valenciennu, a mnohdy jsme večer vystoupili na výšinu, abychom zhlédli pumy, létající nad pevnosti. Jinak byl u naší pozorovací armády klid a je nutno říci, že se zde žilo velmi příjemně. Tvořili jsme v ležení s uherskými granátníky jednu řadu a tábořili jsme na levém křídle. U uherských granátníku bylo živo a veselo. U všech markytánů bylo vidět mužstvo tancující po uhersku, k čemuž jim vyhrávali na housle jejich kamarádi většinou krásně urostlí Cikáni.
Večer se obyčejně hrálo farao ve stanu proslulého válečníka podplukovnika Bidess-Kutyho. Často jsem navštěvoval jeho stan a někdy jsem si odtamtud odnesl malou výhru. Uherští důstojnici hráli vášnivě. Krátce před naším příchodem dostali za statečnost měsíční služné, neboť se dobrovolně nabídli, že dobudou obávaných velkých opevněni nepřítelových u Famaru. Srdnatě to provedli, téměř všechno bylo v dobytých opevněních pobito. Ve chvíli zmatku a hrůzy měl nepřátelský velitel štěstí, že se ukryl pod Bidess-Kutyho, jenž se na něj posadil a tím mu zachránil život.
Jak již bylo řečeno, žilo se u našeho sboru klidně a spokojeně. Náš Brentanův pluk, který stojí u obléhající armády, je však nejvýš unaven a ztrácí téměř denně v zákopech U Valenciennu mnoho lidí.
Poněvadž před Valenciennem bylo útokem dobyto cesty do Bedekku i s velkým opevněním, vyzvala Jeho královská výsost, anglický vévoda z Yorku, velící obléhající armádě, ještě jednou pevnost, aby složila zbraně, a povolil nepřátelskému veliteli 24tihodinné příměří.
Když tato doba uběhla, byla konečně uzavřena kapitulace, podle níž posádka bude považována za válečné zajatce. Odejde 1. srpna s vojenskými poctami, na prostranství složí zbraně a na revers, že za této války nebude bojovati proti spojeným mocnostem, bude propuštěna domů.
1. srpna posádka odešla takovýmto způsobem: Náš prapor vyrukoval spolu s praporem Wallschovým a s dvěma prapory uherských granátníků v plné parádě a dělal špalír, jímž jako ulicí prošla celá posádka. Toto opatření Francouze velmi bolelo, jejich smysl pro čest byl nejvýš uražen. Procházeli dlouhou ulicí námi tvořenou se zavřenýma očima a když některý z nich zvedl oči, tu z nich sršelo pohrdání a nenávist. Odtud se datuje francouzské pojmenování nás granátníků: „Janičáři německých despotů.“
V naší armádě je nemálo lidí, kteří věří, že by bývalo bylo lepší, kdyby s posádkou nebylo jednáno tak posměšně a kdyby byla s obvyklou stráží odvedena na hranice. Nestranně se musí uznat, že posádka bránila svoji pevnost jako vojsko cti dbalé, statečně až do krajnosti.
7. srpna ráno o půl třetí hodině byly složeny stany a za úsvitu jsme v několika proudech odešli z tábora. Náš prapor byl v čele proudu. Zastavili jsme se až na výšinách před vsí Iwuy.
Vojenský deník J. Jeníka z Bratřic. SOA Brno, fond G138 Rodinný archiv Berchtoldů, 592. Vybral, z němčiny přeložil a poznámkami opatřil Josef Polišenský – viz Jeník z Bratřic, Jan. Z mých pamětí. Praha, 1947, s. 78-86.
Jan Jeník z Bratřic, označovaný jako „vlastenec v bílém kabátě“ se narodil 6. ledna 1756 v Radvanově u Mladé Vožice. V osmi letech se vypravil do Prahy na studia a stal se chovancem jezuitského Svatováclavského semináře na Starém městě pražském. Chodil do gymnázia, studoval filozofii a práva.Studia nedokončil a roku 1774 nebo 1776 vstoupil do c. k. armády jako soukromý kadet. V roce 1785 se stal praporčíkem, 1787 podporučíkem, 1790 nadporučíkem a 1795setníkem.V roce 1799 podal žádost o zproštění služby, která mu byla kladně vyřízena. (podrobněji viz Polišenský, Josef – Illingová, Ella. Jan Jeník z Bratřic. Praha, 1989.)
V úvodu k vydání Jeníkova deníku v roce 1947 Josef Polišenský poznamenal: „Deník zachycuje den za dnem vše, co se mladému důstojníkovi císařské armády zdálo pamětihodné. Vznikal v letech 1788 až 1799. Ve dvacátých letech devatenáctého století si pečlivý, pěknou úpravu svých písemností milující Jeník přepsal své poznámky a přidal k nim nespočet dokumentů, dokazujících přesnost všech údajů, uvedených v textu. Tak vznikl deník, který je pro čtenáře zajímavým čtením, pro historika však nádavkem důležitým historickým pramenem. Jeník si zapisoval vedle věcí, které ho zajímaly, také všechno, co považoval za důležité pro dějiny svého pluku. Podrobný itinerář a záznamy příliš stručné a heslovité by ovšem čtenáře nezajímaly. Svůj Deník psal Jeník převážně německy a přetlumočit jeho až příliš jednoduchou němčinu, se slovníkem poměrně chudým, bylo nesnadné. Nakonec bylo nutno přeložit text sice přesně, nikoliv však doslovně. V Jeníkovi se nezapře odchovanec jesuitských škol, ovládající znamenitě latinu, zápasící však se zeměpisem a moderními jazyky.“
Srovnej: UNTERBERGER, Leopold von Baron: Tagebuch [d]er Belagerung und Bombardirung der französischen Festung Valenciennes, durch die Kaiserlichen Königlichen, Königlichen Englischen und Chur-Hannöverischen Truppen, im Monat Junius und Julius, des Jahres 1793. Wien, 1815.
books.google.cz/books?id=Kwmr1KpmXqoC
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/denik%20jenika%20z%20bratric.html