Lehká pěchota v rakouské armádě za koaličních válek
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 30.05.2007
Lehká pěchota, mající své kořeny ve starověkém válečnictví, se v armádě habsburské monarchie vyskytovala již poměrně dlouho před koaličními válkami, když její funkce vykonávali tradičně vojáci hraničářských jednotek, později myslivci či různé další dobrovolnické sbory. Samotný termín lehká pěchota (Leichte Infanterie) se objevuje teprve za napoleonských válek a až na jedinou výjimku krátce po nich mizí.1) Tomuto druhu vojska rakouské armády byla ve vojenské historiografii věnována relativně malá pozornost2) a možná právě proto se u nás v poslední době rozšířily některé nepřesné a zkreslené informace, vztahující se k ní. Tento článek si klade především za úkol uvést je na pravou míru.
Formace lehké pěchoty se objevují poprvé v roce 1798 a mizí po ukončení 2. koaliční války v roce 1801. Podruhé se lehká pěchota vyskytuje na sklonku napoleonských válek a krátce po nich v letech 1814 až 1816.
1. LEHKÉ PĚŠÍ PRAPORY V LETECH 1798-1801
V roce 1798 existovalo v rakouské armádě 11 dobrovolnických formací, zřízených v letech 1790-1974, jejichž pěší součásti byly určeny k tomu, aby vytvořily základ nové lehké pěchoty. Nejprve uvedeme přehled těchto dobrovolnických jednotek.3)
Frei-Corps O’Donell
[1790 smíšená formace, 1790-1798 pěší formace]
Povolení k založení dobrovolnického sboru v Haliči obdržel mjr. (později plk.) Carl Graf O’Donell v lednu 1790. Sbor byl původně smíšený, obsahoval pěší a jízdní součásti, ale jízda z něj byla vyňata již v září 1790.4) Pěchotu sboru tvořil původně 1 pěší prapor o 6 setninách (cca 1.000 mužů), ale v dubnu 1790 byl zřízen druhý prapor. Sbor byl v roce 1798 rozpuštěn a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.5)
Regiment Grün-Laudon
[1790-1798 pěší formace]
Pěší pluk Grün-Laudon byl vytvořen v roce 1790 ze dvou dobrovolnických praporů. K postavení prvého z nich v dolnorýnském kraji (Kolín - Trevír) obdržel dne 28.1.1790 povolení mjr. (později pplk.) Anton Milges von Gronefeld (kmenově zařazený u pěšího pluku č. 48). Na jeho žádost z 5.3.1790 bylo této formaci povoleno mít ve svém názvu jméno polního maršála Laudona. Přibližně v té době obdržel plk. Anton Freiherr von Mylius (kmenově zařazený u pěšího pluku č. 11) povolení ke zřízení dalšího dobrovolnického praporu v témže prostoru a v sousedních územích v Lutyšsku. Oba prapory byly spojeny do pluku Grün-Laudon, pojmenovaného stejně jako dobrovolnická jednotka, zřízená Laudonem v době sedmileté války.6) Pluk byl v roce 1798 rozpuštěn a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.7)
Frei-Corps Anhalt-Zerbst
[1790(1797)-1798 smíšená formace]
Dobrovolnický sbor byl založen knížetem Friedrichem Augustem von Anhalt-Zerbst v roce 1790 jako smíšená jednotka, obsahující pěchotu a jízdu.8) Pěší součást tvořily 2 pěší (granátnické) setniny. Formace zpočátku fungovala jako pomocná jednotka, která byla pouze částečně v císařském žoldu,9) v roce 1797 byla převzata do císařských služeb. Sbor byl v roce 1798 rozpuštěn a pěší mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.10)
Legion Erzherzog Carl
[1792(1794)-1798 pěší formace]
Formace, sestávající ze 2 pěších setnin, vznikla v Rakouském Nizozemí roku 1792 pod názvem Limburští dobrovolníci (Limburger Freiwillige). Po reorganisaci v roce 179411)) se nazývala Legie arcivévody Karla.12) Legie byla v roce 1798 rozpuštěna a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.13)
Serbisches Frei-Corps (Slavonisches Frei-Corps)
[1792-1798 pěší formace]
Srbský čili Slavonský dobrovolnický sbor byl postaven v březnu 1792 ve Slavonii. Šarže byly převzaty z hraničářských pěších pluků č. 7, 8 a 9, většinu mužstva představovali naverbovaní Srbové. Sbor sestával ze 2 pěších praporů po 1.300 mužích. V listopadu 1792 byl jeden division 2. praporu převeden k tehdy zakládanému sboru Gyulai. Srbský sbor byl v roce 1798 rozpuštěn a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.14)
Gyulai-Frei-Corps (Croatisches Frei-Corps)
[1792-1798 pěší formace]
Chorvatský dobrovolnický sbor byl též označován podle svého velitele z let 1792-1796, jímž byl pplk. (později plk.) Ignaz Graf Gyulai. Sbor Gyulai byl zřízen v listopadu 1792 v Chorvatsku s využitím mužstva, převedeného ze Srbského dobrovolnického sboru. Původně sestával ze 2 pěších praporů, jejich počet byl v letech 1795-1796 rozmnožen na 5.15) Sbor, nasazený na bojištích v Německu i Itálii, utrpěl značné ztráty. Na podzim 1796 byl reorganisován a z jeho zbytku byl vytvořen jeden prapor, později z mužstva, navrátivšího se ze zajetí a z desertérů druhý prapor a konečně v roce 1797 třetí prapor. Formace byla nasazena na bojištích v Německu a Itálii, její oddíly byly označovány podle jmen svých velitelů - posledními z nich byli plk. Wunibald Freiherr von Löwenburg (1796), velící částem sboru v Německu a plk. Martin Zulehner (1797), velící částem sboru v Itálii. Sbor byl v roce 1798 rozpuštěn a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.16)
Legion Bourbon
[1793-1798 smíšená formace]
Legie Bourbon, tvořená desertéry, kteří opustili francouzskou armádu spolu s generálem Dumouriezem, byla přijata do císařských služeb na podzim 1793. Legie byla smíšená, skládala se z pěchoty a jízdy.17) Pěchotu představovaly 4 pěší prapory. Legie byla v roce 1798 rozpuštěna a pěší mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.18)
Frei-Corps Carneville
[1793-1798 smíšená formace]
Dobrovolnický sbor Carneville postavil v březnu 1793 v Rakouském Nizozemí na vlastní náklady francouzský emigrant plk. Francois Georg Simon Vicomte de Carneville. Sbor, rekrutovaný z emigrantů a desertérů byl smíšený, obsahoval pěší a jízdní součásti.19) Pěchota sboru se skládala ze 2 pěších (fysilírských) setnin a 1 myslivecké setniny (později 2), celkem 500 mužů. Sbor byl rozpuštěn v roce 1798, fysilíři převedeni k lehké pěchotě,20) myslivci k dobrovolnickým mysliveckým sborům.
Oesterreichisch-Steyerisches Wurmser-Frei-Corps
[1793-1794 smíšená formace, 1794-1801 pěší formace]
Wurmserův dobrovolnický sbor byl vytvořen v květnu 1793 na území Vojenské hranice, jeho pěchotu tvořili převážně uprchlíci z území Osmanské říše. Sbor měl původně nést ve svém názvu pouze jméno generála Wurmsera,21) ale protože se ve Vídni ustavil komitét vlastenců, který obstaral peníze na postavení 1.200 pěšáků a 300 jezdců pro tyto účely, měl být pojmenován jako Wiener Wurmser-Frei-Corps. Vzhledem k tomu, že později se ustanovil podobný komitét i ve Štýrsku, byl sbor pojmenován jako Rakousko-štýrský Wurmserův dobrovolnický sbor.22) Sbor byl smíšený, sestával z pěších a jízdních součástí, jízda ale z něho byla koncem roku 1794 vyňata.23) Pěchotu sboru tvořily 2 pěší prapory. Oba měly být podle nařízení z 10.6.1798 využity k postavení praporu lehké pěchoty.24) Toto rozhodnutí bylo později zrušeno a Wurmserův dobrovolnický sbor existoval po celou 2. koaliční válku. Rozpuštěn byl v září 1801.
Legion Rohan25)
[1794(1797)-1798 smíšená formace]
Legie Rohan byla postavena v letech 1794-1795 v Rakouském Nizozemí z francouzských emigrantů a Valonů. Legie byla smíšená, skládala se z pěchoty a jízdy.26) Pěší součástí legie byl pěší pluk Rohan o 12 setninách. Legie byla původně říšským brunšvickým kontingentem, do císařských služeb byla převzata až 1.5.1797. V r. 1798 byla zrušena, pěší mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.27)
Lütticher Freiwillige
[1794(1797)-1798 pěší formace]
Lutyšští dobrovolníci byli zřízeni lutyšským knížetem-biskupem v roce 1794 v síle pěšího praporu o 4 setninách.28) Formace zpočátku fungovala jako pomocný sbor, v roce 1797 byla převrata do císařských služeb. Prapor byl v roce 1798 rozpuštěn a mužstvo bylo převedeno k lehké pěchotě.29)
V roce 1798 bylo nařízeno postavit 15 praporů lehké pěchoty napodobujících vzor francouzských tirailleurů, vytvořeno bylo ale pouze 14.30) K tomu byly použity výše uvedené dobrovolnické formace (či jejich části) a mužstvo bylo doplňováno rekruty z Itálie (Benátska), Haliče, Uher a Vojenské hranice. Každý lehký pěší prapor (Leichtes Infanterie-Bataillon), případně též pouze lehký prapor (Leichtes Bataillon), byl opatřen pořadovým číslem a to 1 až 7 a 9 až 15, neboť prapor č. 8 nebyl postaven a toto číslo zůstalo trvale neobsazeno (nebylo provedeno přečíslování ve stylu posunu čísel o jedno vpřed devítkou počínaje). Vedle toho byly prapory označeny jmény svých velitelů (rodovými, při souběhu jmen i křestními), neboť neměly žádné majitele. Byl zde tedy aplikován systém, využívající jak prvky označování řadových pěších pluků (čísla formací), tak kombinovaných granátnických praporů (jména velitelů).31)
V letech 1799-1800 přibyly další dva prapory.32) V roce 1799 byl z piemontských služeb převzat prapor lehké pěchoty. Byl označován jako Italský lehký prapor (Italienisches leichtes Bataillon), přičemž název někdy doplňovalo jméno velitele Buonacorsiho. V roce 1800 byla v Dalmácii (do roku 1797 benátské) postavena další formace, Dalmatský lehký prapor (Dalmatinisches leichtes Bataillon), na rozdíl od ostatních praporů se jméno velitele mjr. Ertela v názvu nepoužívalo. Čísla, uváděná u obou praporů, byla zřejmě zavedena až dodatečně (od roku 1800), neboť neodpovídají časové posloupnosti jejich vzniku - č. 16 pro dalmatskou formaci z roku 1800 a č. 17 pro italskou formaci z roku 1799.33)
Schema označování lehkých pěších praporů bylo následovné:
1. k.k., K.K.
2. národnostní přídomek - pouze č. 16 a 17
3. Leichtes Infanterie-Bataillon nebo Leichtes Bataillon
4. jméno velitele - vyjma č. 16, u č. 17 nesoustavně
5. číslo praporu (N. X, No. X, Nr. X, Nro. X) - u č. 16 a 17 zřejmě až dodatečně.
Prapory lehké pěchoty v roce 1798 obdržely uniformy ve stylu řadové pěchoty. Pokrývkou hlavy u nich byla rovněž helma s hřebenem a podélným chocholem (žluto-černým), pouze iniciály panovníka F II,34) vyražené z mosazného plechu, byly upevněny přímo na zvonu helmy, nikoliv na kovovém hrotitém štítku jako u řadové pěchoty nebo německé jízdy.35) Jejich uniformy byly celošedé (kabáty i kalhoty), barva bývá označována jako štikově šedá (hechtgrau) nebo světle štikově šedá (lichthechtgrau). Prapory, doplňované z Benátska, nosily uniformy ve stylu německé pěchoty, s rovnými (německými) manžetami na rukávech a s kalhotami zastrčenými do černých kamaší. Ostatní prapory nosily uniformy ve stylu uherské pěchty s hrotitými (uherskými) manžetami na rukávech a s úzkými kalhotami s výšivkou na přední straně stehen, zastrčenými do kotníkových bot (bez kamaší). Pouze důstojníci obou kategorií nosili vysoké černé holínky. 36)
K egalisaci jednotlivých praporů sloužily různobarevné výložky na límcích a manžetách (rovných u německých uniforem a hrotitých u uherských uniforem) a dále žluté nebo bílé knoflíky, tedy systém jako u řadové pěchoty. Pro 15 praporů, proponovaných v roce 1798, bylo určeno 8 egalisačních barev: krapově čili mořenově červená (grapproth), cihlově červená (ziegelroth), karmínově červená (carmesin), tmavě modrá (dunkelblau), ocelově zelená (stahlgrün), oranžová (orange), sírově žlutá (schwefelgelb) a černá (schwarz). Vesměs byly vybrány z pěchotního egalisačního spektra, jedinou výjimku zde tvořila cihlově červená barva. Dekretem ze 30.3.1799 byla barva ziegelroth nahrazena barvou rakově červenou (krebsroth). Z egalisačního hlediska bylo zavádění nového odstínu červeně zbytečné, stávající spektrum plukovních barev mohlo více než dostatečně pokrýt potřebu nevelkého počtu praporů lehké pěchoty. Zůstává však otevřenou otázkou, který z těchto odstínů červené barvy37) byl v praxi používán.38)
Ať již byl použit kterýkoliv z uváděných odstínů červeně, kombinace osmi egalisačních barev se dvojím druhem knoflíků a dvojím druhem uniforem dávala 32 možností, což znamená, že 18 z nich zůstalo nevyužito. Neobsazené egalisační kombinace nenašly uplatnění ani v následujících letech, kdy vznikly další 2 prapory. Italský prapor (založený v roce 1799) měl tmavě modré uniformy s červenými výložkami a helmu se zeleným chocholem,39) dalmatský prapor (založený v roce 1800) pak sloužil ve svém národním kroji a příslušnost k vojsku byla vyjádřena pouze armádní helmou.40)
Přehled praporů lehké pěchoty z let 1798-1801
Lehký prapor č. 1
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu sboru O’Donell, doplňován byl z Haliče.
Velitel:
1798-1801 pplk. Alexander Marchese Strozzi.41)
Uniforma: uherská.
Egalisace: krapově červená (jako č. 2),42) žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 2
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu pluku Rohan, jedné setniny Legie Bourbon a jedné setniny Legie arcivévody Karla, doplňován byl z Benátska.
Velitel:
1798-1801 plk. Carl Prinz Rohan.43)
Uniforma: německá.
Egalisace: krapově červená (jako č. 1), bílé knoflíky.
Lehký prapor č. 3
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu pluku Grün-Loudon, doplňován byl z Benátska.
Velitelé:
1798-1800 pplk. Carl Freiherr von Am Ende44)
1800 mjr. Johann Nepomuk Freiherr von Bach45)
1800-1801 mjr. Wenzel Freiherr von Watlet.
Uniforma: německá.
Egalisace: cihlově či rakově červená (jako č. 4), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 4
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu pluku Grün-Loudon, doplňován byl z Benátska.
Velitelé:
1798-1800 mjr. Johann Nepomuk Freiherr von Bach46)
1800 pplk. Carl Freiherr von Am Ende47)
1800-1801 mjr. Anton Otto von Kirchberg.48)
Uniforma: německá.
Egalisace: cihlově či rakově červená (jako č. 3), bílé knoflíky.
Lehký prapor č. 5
Vytvořen v roce 1798 z 1. praporu Srbského (Slavonského) dobrovolnického sboru, doplňován byl ze slavonské Vojenské hranice.
Velitel:
1798-1801 mjr. (pplk.) Paul von Radivojevich.49)
Uniforma: uherská.
Egalisace: oranžová (jako č. 6), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 6
Vytvořen v roce 1798 z části sboru Gyulai, stojící na Rýně (sbor Löwenburg), doplňován byl z Uher.
Velitel:
1798-1801 mjr. (pplk.) Carl Freiherr von Trauttenberg.
Uniforma: uherská.
Egalisace: oranžová (jako č. 5), bílé knoflíky.50)
Lehký prapor č. 7
Vytvořen v roce 1798 z části sboru Gyulai, stojící v Itálii (sbor Zulehner), doplňován byl z Uher.
Velitelé:
1798-1799 plk. Wilhelm Ludwig Otto51)
1799-1801 mjr. Johann Schmelzern von Wildmansegg.52)
Uniforma: uherská.
Egalisace: ocelově zelená (jako č. 12), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 8
Měl být v roce 1798 vytvořen z obou praporů sboru Wurmser,53) toto rozhodnutí bylo ale zrušeno a tento prapor nikdy neexistoval.
Velitel: - 54)
Uniforma: nebyla zavedena.55)
Proponovaná egalisace: sírově žlutá (jako č. 13), bílé knoflíky.56)
Lehký prapor č. 9
Vytvořen v roce 1798 z části sboru Gyulai, stojící na Rýně (sbor Löwenburg), doplňován byl z Uher.
Velitelé:
1798-1800 mjr. Carl Greth57)
1800-1801 pplk. Franz von Siegenfeld.58)
Uniforma: uherská.
Egalisace: karmínově červená (bez protějšku), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 10
Vytvořen v roce 1798 z části sboru Gyulai, stojící v Itálii (sbor Zulehner), doplňování je nejasné - buď z Benátska, nebo z chorvatské Vojenské hranice.59)
Velitelé:
1798-1800 mjr. Franz von Siegenfeld60)
1800-1801 mjr. Carl Greth.61)
Uniforma: nejasná - buď německá, nebo uherská.62)
Egalisace: tmavě modrá (jako č. 11), bílé knoflíky.
Lehký prapor č. 11
Vytvořen v roce 1798 ze dvou setnin sboru Carneville, dvou setnin sboru Lüttich a dvou setnin sboru Anhalt-Zerbst, doplňován byl z Benátska.
Velitel:
1798-1801 plk. Franz Georg Simon Graf Carneville.63)
Uniforma: německá.
Egalisace: tmavě modrá (jako č. 10), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 12
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu sboru O’Donell, doplňován byl z Haliče.
Velitelé:
1798-1800 mjr. Johann Rubenitz64)
1800-1801 mjr. Ernst Freiherr von Steigentesch.
Uniforma: uherská.
Egalisace: ocelově zelená (jako č. 7), bílé knoflíky.
Lehký prapor č. 13
Vytvořen v roce 1798 z části sboru Gyulai, stojící v Itálii (sbor Zulehner), doplňován byl z Uher.
Velitelé:
1798-1801 mjr. (pplk.) Joseph von Munkátsy65)
1801 mjr. Theophil von Zechmeister.
Uniforma: uherská.
Egalisace: sírově žlutá (jako proponovaná č. 8), žluté knoflíky.66)
Lehký prapor č. 14
Vytvořen v roce 1798 z jednoho praporu pluku Rohan, jedné setniny Legie Bourbon a jedné setniny Legie arcivévody Karla, doplňován byl z Benátska.
Velitelé:
1798-1801 plk. Ludwig Prinz Rohan67)
1801 mjr. Conrad Freiherr von Reichenstein.
Uniforma: německá.
Egalisace: černá (jako č. 15), bílé knoflíky.
Lehký prapor č. 15
Vytvořen v roce 1798 z 2. praporu Srbského (Slavonského) dobrovolnického sboru, doplňován byl ze slavonské Vojenské hranice a Uher.
Velitel:
1798-1801 mjr. Bonaventura Mihanovič.68)
Uniforma: uherská.
Egalisace: černá (jako č. 14), žluté knoflíky.
Lehký prapor č. 16 (Dalmatský)
Vytvořen v roce 1800 v bývalé benátské části Dalmácie, doplňován byl naverbovanými Turky a Černohorci.
Velitel:
1800-1801 mjr. Dominik Ertel
Uniforma: národní kroj (+ helma vzor 1798).
Egalisace: -
Lehký prapor č. 17 (Italský)
Vytvořen v roce 1799 převzetím z piemontských služeb.
Velitel:
1799-1801 mjr. Johann Joseph Chevalier Buonacorsi.69)
Uniforma: tmavě modrá.
Egalisace: červená, pravděpodobně žluté knoflíky.
Všechny prapory lehké pěchoty byly zrušeny v r. 1801. V té době totiž vznikla první stabilní myslivecká formace a tak se lehká pěchota stala nadbytečnou. Část jejího mužstva byla propuštěna, část zařazena k řadové pěchotě (včetně garnisonní), v jednom případě k hraničářské pěchotě následovně:70)
č. 1 - k řadovým pěším plukům č. 6 (2. garnisonnímu) a č. 63,
č. 2 - k řadovému pěšímu pluku č. 63,
č. 3 - k řadovému pěšímu pluku č. 44,71)
č. 4 - k řadovému pěšímu pluku č. 13,72)
č. 5 - k řadovým pěším plukům č. 2, č. 31, č. 32, č. 33, č. 53 a č. 60,
č. 6 - k řadovým pěším plukům č. 33 a č. 60 a k hraničářskému pěšímu pluku č. 12,73)
č. 7 - k řadovým pěším plukům č. 34, č. 39 a č. 48,74)
č. 9 - k řadovému pěšímu pluku č. 48,
č. 10 - k řadovému pěšímu pluku č. 5 (1. garnisonnímu), č. 39 a č. 48,
č. 11 - k řadovému pěšímu pluku č. 63,
č. 12 - k řadovému pěšímu pluku č. 6 (2. garnisonnímu) a č. 38,
č. 13 - k řadovému pěšímu pluku č. 52,
č. 14 - k řadovému pěšímu pluku č. 63,
č. 15 - k řadovému pěšímu pluku č. 53,
č. 16 - k řadovému pěšímu pluku č. 44,
č. 17 - k řadovému pěšímu pluku č. 44.
2. LEHKÉ PĚŠÍ PRAPORY V LETECH 1814-1816
Další formace lehké pěchoty se v rakouské armádě objevují na sklonku napoleonských válek.75) V roce 1814 byly ze součástí armády bývalého Napoleonova Italského království vytvořeny čtyři lehké prapory, k čemuž byl použit jeden pluk královské gardy a 4 pluky lehké pěchoty. K jejich vzájemnému rozlišení byla použita pouze čísla a oficiální označení bylo Italský lehký prapor č. X (Italienisches leichtes Bataillon Nr. X), X = 1, 2, 3, 4. Jména velitelů v názvech nefigurovala.76)
Všechny čtyři italské lehké prapory měly identickou uniformou, celozelenou (dunkelgrün)77) s císařsky žlutými (kaisergelb) výložkami na límcích i manžetách a se žlutými knoflíky.78)
Přehled praporů lehké pěchoty z let 1814-1816
Lehký prapor č. 1
Vytvořen v červenci 1814 z mužstva pluku myslivců královské gardy (Reggimento cacciatori della Guardia reale).
Velitelé:
1814 plk. Peter de Varese79)
1814-1816 pplk. Franz Freiherr von Griess.
Lehký prapor č. 2
Vytvořen v červenci 1814 z mužstva 1. pluku lehké pěchoty (1. Reggimento fanteria leggiera).
Velitelé:
1814 pplk. Alois von Moretti80)
1814-1815 mjr. Joseph Graf Scarampi
1815-1816 mjr. Blasius Graf Begna.
Lehký prapor č. 3
Vytvořen v červenci 1814 z mužstva 2. pluku lehké pěchoty (2. Reggimento fanteria leggiera).
Velitelé:
1814 plk. Peter Chevalier Pavoni81)
1814-1816 mjr. Joseph Chevalier Pozzo di Borgo.
Lehký prapor č. 4
Vytvořen v červenci 1814 z mužstva 3. a 4. pluku lehké pěchoty (3., 4. Reggimento fanteria leggiera).
Velitelé:
1814 pplk. Joseph Felice
1814-1816 mjr. Ferdinand von Forni.
Italské lehké prapory byly zrušeny již v roce 1816 a použity k postavení nového řadového pěšího pluku, který obdržel č. 45, uprázdněné od roku 1809. Jednotky lehké pěchoty již nadále nebyly vytvářeny.82) Po napoleonských válkách přecházejí funkce lehké pěchoty vesměs na stabilní myslivecké součásti.
Jak mohl laskavý čtenář zjistit, vzdor poctivé snaze se nepodařilo do tematiky lehké pěchoty vnést jasno do té míry, aby byly odstraněny veškeré nesrovnalosti. Přesněji řečeno - některé nesrovnalosti se odstranit podařilo, jiné nikoliv.83) Takže je předkládám jako výzvu všem zájemcům o problematiku rakouské armády.
Poznámky:
1) Na rozdíl od jejich jezdeckého protějšku, kde pojem lehké jízdy zaniká až s unifikací jízdy v roce 1867.
2) Z rakouských klasiků publikovali k problematice lehké pěchoty obsáhlejší pasáže Alphons Freiherr von Wrede (WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905, II. díl, s. 375-394), Franz Müller (MÜLLER, F. Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit. Nebst einer Beigabe: Notizen über die bewaffneten Bürger-Corps der größeren Städte der Monarchie I.-II. Prag 1845, 1846, I. díl, s. 61-63) a Oscar Teuber (TEUBER, O., OTTENFELD, R. Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895, s. 268-269), posledně jmenovaný poněkud nepřesně. Z českých autorů se lehkou pěchotou zabýval systematicky pouze Milan Koudelka (KOUDELKA, M. Lehké pěší prapory rakouské armády 1798-1816. In: Historia Militaris 1792-1815 č. 1/2003, s. 17-19), který se rovněž nevyvaroval určitých nepřesností.
3) Jsou uváděny pouze formace, v roce 1798 zařazené do lehké pěchoty resp. k tomu určené. Vedle toho existovaly dobrovolnické jednotky, které na uvedných aktivitách neparticipovaly, jako např. Vídeňský dobrovolnický sbor z let 1796-1798.
4) V rámci sboru původně existoval 1 hulánský division (cca 200 mužů), v březnu-dubnu 1790 byl postaven druhý. Huláni byli v květnu 1790 přiděleni různým jízdním plukům. V září 1790 byl vytvořen třetí division, ale současně byli huláni ze sboru vyňati a byl z nich vytvořen samostatný hulánský dobrovolnický sbor (Uhlanen-Frei-Corps), označovaný jménem velitele (prvním byl Degelmann, posledním Motschlitz). Sbor byl v roce 1798 změněn na hulánský pluk č. 2.
5) Prapory č. 1 a 12.
6) Ernst Gideon Freiherr von Laudon (2.2.1716-14.7.1790) založil za sedmileté války dobrovolnickou granátnickou formaci, existující v letech 1758-1763, která sestávala ze 2 praporů (po 4 setninách), označovanou Grün-Laudon jednak podle svého zřizovatele (a majitele), jednak podle barvy svých kabátů. Pluk Grün-Laudon z roku 1790 nosil celozelené uniformy.
7) Prapory č. 3 a 4.
8) Jízdu sboru představovala 1 jezdecká eskadrona. V roce 1798 byla eskadrona zrušena. K jejímu novému zařazení v témže roce udává Wrede dva protichůdné údaje: správně do kyrysnického pluku č. 6 (III. díl, s. 921), chybně do pluku jízdních myslivců (II. díl, s. 451).
9) Bývá počítána k námezdným jednotkám (Mieth-Truppen).
10) Prapor č. 11.
11) Teuber (s. 607) uvádí v té době rozšíření na 8 setnin, ale v roce 1798 měla legie pouhé 2 setniny.
12) Nezaměňovat se stejnojmennými formacemi z let 1800 a 1809!
13) Prapory č. 2 a 14.
14) Prapory č. 5 a 15.
15) Teuber (s. 607) uvádí 5 praporů již v roce 1793.
16) Prapory č. 6, 7, 9, 10 a 13.
17) Jízdu legie tvořil 1 division dragounů (švališarů) a 1 division husarů, celkem 240 jezdců. V roce 1798 byla zařazena do pluku jízdních myslivců.
18) Prapory č. 2 a 14.
19 Jízdu sboru původně představovala 1 eskadrona jezdců (200 mužů). Koncem roku 1794 byla postavena druhá jízdní eskadrona. Jezdci byli původně označováni jako huláni, později zásadně jako husaři (byli vystrojeni v uniformách husarského typu, ale ozbrojeni píkami jako huláni). Druhá eskadrona byla zpočátku součástí Legie Condé, která měla v rámci rakouské armády postavení spojeneckého sboru, až v říjnu 1797 byla převzata do císařských služeb - husaři pak v rámci sboru vytvářeli division. V roce 1798 byli zařazeni do pluku jízdních myslivců.
20) Prapor č. 11.
21) Generál jízdy (1796 polní maršál) Dagobert Siegmund Graf von Wurmser (7.5.1724-22.8.1797) - podle schematismu pro rok 1798 (dále SCHnnnn, kde nnnn je rok, pro který byl schematismus vydán), s. 288, zemřel dne 11.8.1797. Wurmser tomuto sboru přirozeně nikdy osobně nevelel - jeho jméno v názvu bylo pouze čestnou záležitostí. Ve funkcích velitele sboru se vystřídali celkem čtyři důstojníci: 1793-1796 pplk. (plk.) Johann Freiherr von Knezevich, 1796-1798 pplk. Paul Graf Esterházy, 1798-1800 pplk. Carl Graf Woestenroedt a 1800-1801 plk. Ignaz Kengyel.
22) Teuber (s. 608) uvádí název ve tvaru Steyer-Wurmser’sches Frei-Corps.
23) Jízdu sboru tvořily 2 husarské divisiony, které byly již v roce 1794 použity k vytvoření chorvatsko-slavonského hraničářského husarského pluku č. 12.
24) Prapor č. 8.
25) Šéfem (majitelem) legie byl plk. Ludvík princ Rohan, pěšímu pluku velel plk. Viktor princ Rohan. PhDr. František J. Holeček O.M. publikoval před několika lety velmi zajímavý a fundovaně komentovaný překlad dobového dokumentu z 2. koaliční války (HOLEČEK, F. J. (ed.) Plán pěšího pluku de Rohan na obranu údolí Aosty a obsazení průsmyku sv. Bernarda z června 1799. In: Historie a vojenství č. 2/2002, s. 373-417). Problém spočívá v tom, že v roce 1799 pěší pluk Rohan neexistoval (tak jako celá stejnojmenná legie), neboť byl již v roce 1798 rozformován do dvou praporů lehké pěchoty.
26) Jízdu legie tvořil husarský pluk (nejednotně uváděny 4 nebo 6 eskadron). V roce 1798 bylo jeho mužstvo zařazeno do pluku jízdních myslivců.
27) Prapory č. 2 a 14.
28) Teuber (s. 608) uvádí 6 setnin.
29) Prapor č. 11.
30) Dobové schematismy uvádějí všech 15 praporů - SCH1799, s. 47-55; SCH1800, s. 53-61; SCH1801, s. 53-61 - včetně nevytvořeného praporu č. 8, u něj ale kromě čísla praporu a proponované egalisace ostatní údaje z pochopitelných důvodů absentují. Wrede popisuje situaci podobně s vysvětlením neexistence praporu č. 8 (s. 384). Údaje z Wredeho přebíral M. Koudelka. Müller (s. 61-62) uvádí správně proponovaný počet 15, s neexistencí praporu č. 8 se vyrovnává nepříliš šťastným způsobem větou „Das 8. Bataillon war bis 1800 noch nicht benannt.“, místo aby prostě konstatoval, že prapor nebyl založen. Johann Christoph Allmayer-Beck (ALLMAYER-BECK, J. Ch., LESSING, E. Das Heer unter dem Doppeladler. Habsburgs Armeen 1718-1848. Wien 1981, s. 185) se o lehké pěchotě pouze zmiňuje, aniž by uváděl počet praporů. Nesprávný počet 15 lehkých (pěších) praporů k roku 1798 uvádějí Gilbert Anger (ANGER, G. Illustrirte Geschichte der k.k. Armee. Dargestellt in allgemeiner und specieller culturhistorischen Beduetung von der Begründung und Entwicklung an bis heute I.-III. Wien 1886-1887, II. díl, s. 1271) a Heinrich Sitting (SITTING, H. Geschichte des k.u.k. Feldjäger-Bataillons Nr. 1. Reichenberg 1908, s. 11), aniž by tento údaj dále specifikovali. Podobně Eduard von Kählig (KÄHLIG, E., JEDINA, R. Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Österreich-Ungarn. Berlin (1898), s. 22), který kromě toho předkládá další chybné informace: „Aus den 1798 aufgelösten Freikorps erfolgte die Ausstellung von 15 leichten Bataillonen, welche im Jahre 1808 in 9 Feldjägerbataillon umgewaldet und 1813 auf 13 Bataillone vermehrt wurden.“ Teuber (s. 268) uvádí 15 praporů a to se všemi náležitostmi, výslovně (a tedy chybně) i prapor č. 8 jako existující. Počet 15ti lehkých praporů pro celé období 1798-1801 uvádí Gunther E. Rothenberg (ROTHENBERG, G. E. Napoleon’s Great Adversary Archduke Charles and the Austrian Army, 1792-1814. Staplehurst 1982, 1995, s. 67, 96) a podobně autorská dvojice Philip Haythornthwaite a Bryan Fosten (HAYTHORNTHWAITE, P. J., FOSTEN, B. Austrian Army of the Napoleonic Wars (1) Infantry. London 1987, s. 18, 19, 34-35, 44, tab. F), publikující ve známém nakladatelství Osprey. Tyto desinformace pak byly u nás několikrát opakovány. Jedná se o následující: výběrový překlad Teubera, pořízený KVH Praha v roce 1981 (aniž by byly odstraněny v něm se nacházející chyby či na ně bylo poukázáno), Mgr. Petr Klučina C.Sc., PhDr. Andrej Romaňák C.Sc. a PhDr. Karel Richter (KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., RICHTER, K. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. Praha 1984, s. 119) a Libor Jůn (JŮN, L. České země a dobrovolnické sbory v období koaličních a napoleonských válek (1792-1815). In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 121). Ještě většího zkreslení se dopustili PhDr. Vojtech Dangl C.Sc. a PhDr. Vladimír Segeš (DANGL, V., SEGEŠ, V. Vojenské dejiny Slovenska III. (1711-1914). Bratislava 1996, s. 63), kteří uvádějí 6 praporů lehké pěchoty. PhDr. Dagmar Kutílková (KUTÍLKOVÁ, D. Stejnokroje a výstroj císařské armády v období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek 1789 až 1815. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 196) vytvořila určitý rébus: uvádí 16 praporů lehké pěchoty (což je správné pro celé období 2. koaliční války), na druhé straně ale hovoří výslovně o roku 1798, což dotvrzuje i adjustačními údaji (pak by se ovšem jednalo pouze o 14 praporů).
31) Což bylo napodobování označování pěších pluků jmény majitelů.
32) Žádný z obou praporů není podchycen ve schematismech.
33) U žádného z nich nebylo využito neobsazené číslo 8.
34) Franz II jakožto císař římsko-německý.
35) Helmy tohoto typu užívali v letech 1798-1801 jízdní myslivci a v letech 1801-1806 (pěší) myslivci. Lehké pěšáky s helmami řadové pěchoty nesprávně vyobrazuje Richard Knötel (KNÖTEL, R. Uniformkunde V. Rathenow s.a., tab. 41), a to důstojníka praporu č. 11 a vojáka praporu č. 9. Vzdor proslulosti tohoto malíře snad nenašla tato nepovedená ilustrace žádné následovníky či napodobitele. Obsahuje totiž řadu dalších nedokonalostí. Neodpovídá střih kabátů - mají přeložené límce jako uniforma z roku 1767 a dolní část kabátů má obloukovité zakončení, přecházející do šosů - ve skutečnosti byly límce stojaté a šosy vycházely přímo z linie zapínání kabátu (ve formě obráceného písmene V). Důstojník má na rameni černo-žlutou epoletu, která neexistovala. Jinak je důstojník ve správné německé uniformě, odpovídající praporu č. 11, ale voják, vyobrazený v obdobné uniformě, by měl mít vzhledem k příslušnosti k praporu č. 9 uniformu uherskou (hrotité manžety na rukávech a uherské kalhoty s kotníkovými botami). Nepovedla se ani výzbroj - důstojník má šavli místo kordu (u lehké pěchoty k německé i uherské uniformě), voják myslivecký štuc s dlouhým bajonetem místo delší pěchotní pušky s kratším bajonetem a dále má černé řemení místo bílého. Na těchto nepřesnostech nese R. Knötel podíl spíše v tom smyslu, že si neověřil získané informace, resp. že je nezískával tam, kde by to bylo prospěšné. Malíř totiž v popisu sdělil zdroj svých informací: „Freundliche Mittheilung von Herrn Oberstlieutenant A. Ströhr in Pardubitz.“
36) Přesné barevné vyobrazení celošedých uniforem lehké pěchoty uvádějí Joseph Georg Mansfeld a Tranquillo Mollo (MANSFELD, J. G., MOLLO, T. Abbildung der neuen Adjustirung der k.k. Armee. Wien (1798), tab. 7, 30). Přílohou tohoto čísla Bulletinu ČSNS jsou barevné reprodukce, zobrazující dva důstojníky v uherských uniformách (tab. 7) a mužstvo v německé a uherské uniformě (tab. 30). Tab. 30 reprodukuje rovněž Allmayer-Beck (s. 208). Celošedé uniformy, vedle již vzpomenutého problematického Knötelova provedení, presentuje i Preben Kannik (KANNIK, P. Uniformen in Farben. Berlin (West) 1967, s. 197, obr. 187). Rovněž Müller (s. 61) uvádí výslovně „hechtgraue Uniformen“, tedy kabáty i kalhoty. Schematismy vypovídají o barvách uniforem jen v omezené míře; obsahují ve verbální formě pouze egalisační údaje a barva uniforem je vyznačena výhradně v barevných svazcích (trojúhelníček, vymezený pro barvu kabátu, je vyplněn šedou barvou). Posledně uvedené ale vypovídalo v zásadě pouze o barvě kabátů, nikoliv o barvě kalhot (ke struktuře adjustačních a egalisačních údajů ve schematismech viz UHLÍŘ, L. Schematismy rakouské armády z let 1805 a 1806. In: Bitva u Slavkova a válka roku 1805. Třebíč 2005, s. 453-458). Podobné údaje jsou i ve Wredem, který v adjustační části u každého praporu uvádí „Hechtgrauer Rock“ a egalisaci - tedy opět žádný údaj o barvě kalhot. Značně zavádějící údaje obsahuje Teuber. Je zde sice uváděn zcela jednoznačně „hechtgrauer Rock“ (s. 268), ale dále doslova: „Der »Röckel«, die Hosen und Gamaschen hatten die fünf italienischen Bataillone ganz nach dem Schnitt der deutschen Füsiliere; die übrige Bataillone erhielten (laut Adjustirungsvorschrift von 1798) lange Hosen und Bundschuhen gleich jenen der ungarischen Füsiliere.“ (s. 269). Na jedné straně se zde hovoří o střihu, na druhé straně se vyskytuje ošidné slovo „gleich“, které by se dalo vykládat i ve smyslu barvy. Zřejmě z nepříliš jasných Teuberových informací vyvodil G. E. Rothenberg světle modrou barvu kalhot pro uherskou uniformu, přičemž popis německé uniformy odpovídá reálu: „the battalions wore grey coats and breeches with black gaiters; the others wore long light blue trousers and half boots“ (z popisu k obr. 9, obsahujícímu nebarevnou reprodukci uniforem mužstva z publikace Mansfeld - Mollo). P. Haythornthwaite a B. Fosten pak učinili dva chybné závěry: [1] kalhoty k uherské uniformě byly modré (tab. F), k německé uniformě bílé (s. 35, 44), [2] rukávové manžety byly u všech praporů rovné, tj. německé (tab. F, s. 44). Stojí za povšimnutí, že kniha uvedené autorské dvojice obsahuje jak reprodukci Ottenfeldovy kresby (s. 18), tak reprodukci malby uniforem mužstva z publikace Mansfeld - Mollo (s. 19), posledně uvedenou ale v nebarevném provedení. D. Kutílková k tomuto problému přistupuje stejně jako Teuber: hovoří o stejnokrojích „jako pro německou (resp. uherskou) pěchotu“ a specifikuje pouze barvu kabátu jako štikově šedou (s. 196) - takže je opět možný dvojí výklad. Anglický vzor zcela napodobil (a nechal výtvarně zpracovat Gustavem Bezděkovským) M. Koudelka, který uvádí bílé kalhoty pro německou uniformu a modré kalhoty pro uherskou uniformu lehké pěchoty (s. 17). Rovněž Tradiční historická jednotka 12. lehkého pěšího praporu Rubenitz (v uherských uniformách) se až donedávna zúčastňovala slavkovských akcí v šedých kabátech s německými výložkami a modrých uherských kalhotách (viz Oživlá historie. Vojáci napoleonských válek z Čech, Moravy a Slovenska na prahu 21. století. Brno 2000, s. 104-108; Vojenské historické kluby a spolky na území České republiky a jejich stránky. In: Historia Militaris 1792-1815 č. 0/2002; s. 25). K této tradiční jednotce je nutno dodat, že se „přestrojila“ a vystupuje v současnosti v mysliveckých uniformách. K doplnění této problematiky je vhodné uvést ještě poznámku k jedinému černobílému vyobrazení lehké pěchoty Rudolfa von Ottenfeld (je zajímavé, že malíř nezobrazil žádného lehkého pěšáka na barevných přílohách), kresbě Leichte Infanterie 1798-1801 (TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 269; SEATON, A., OTTENFELD, R. Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979, s. 19). Vyobrazená skupinka není homogenní - v popředí stojící důstojník má uherskou uniformu (hrotité manžety a dekor, viditelný na pravém stehně), zatímco ostatní vojáci mají prokazatelně uniformy německé (zřetelně viditelné kamaše). Tuto ilustraci použil Vlastimil Schildberger senior (SCHILDBERGER, V. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno 1998; s. 15) a označil ji jako Důstojník a mužstvo „německé“ pěchoty (1805). Očividně mu unikly uvedené „uherské“ markanty na uniformě důstojníka, dále to, že důstojník v uherské uniformě má kord a ne šavli a konečně i to, že císařské iniciály jsou přímo na zvonu helmy a ne na podkladovém hrotitém štítku. K tomu je možno připomenout pomník Jirčíkově brigádě, postavený u Mohyly míru v roce 1995 rovněž z iniciativy V. Schildbergra. Na nepřesné názvy formací na desce pomníku již bylo poukázáno (viz TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka. Její kořeny - její pozadí. Třebíč 2004, s. 345). Na pomníku je rovněž umístěna plastika ve tvaru rakouské helmy vzor 1798, a to v provedení, užívaném jízdními myslivci, lehkou pěchotou a pěšími myslivci. K roku 1805 přicházejí v úvahu pouze posledně uvedení, žádná myslivecká formace však na slavkovské bitvě neparticipovala - jako symbol rakouské armády u Slavkova by byla vhodná tato helma pro řadovou pěchotu resp. německou jízdu.
37) Mimochodem jsou oba odstíny velmi podobné.
38) 38) Všechny schematismy, podchycující lehkou pěchotu, udávají shodně barvu ziegelroth. Je ovšem nutno vzít v úvahu, že některé údaje se v nich vyskytují se zpožděním a při poměrně krátkodobé existenci lehké pěchoty se zde případná změna egalisace nemusela vůbec objevit. Stejně tak uvádějí barvu ziegelroth všichni o egalisaci hovořící autoři a pouze Teuber (s. 333) informuje o změně cihlově červené na rakově červenou barvu.
39) Pro italský prapor uvádí Wrede (s. 394) pouze barvu kabátu a výložek. Teuber (s. 611) hovoří o uniformě (tedy kabát i kalhoty), její barvu včetně egalisace udává shodně s Wredem, kromě toho specifikuje i pokrývku hlavy. Schematismy, jak již bylo řečeno, tento prapor nepodchycují. Nicméně ve dvou z nich - SCH1800, s. 144; SCH1801, s. 176 - je presentována následující součást: Brentano, Italienische Feldjäger, založená v roce 1799. Jedná se o dobrovolnický myslivecký sbor z let 1799-1801, 1799 Brentano, 1800 Máriássy (srov. UHLÍŘ, L. Myslivci v rakouské armádě za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 88). Pozoruhodný je ale adjustační údaj, shodný v obou ročnících schematismu: dunkelblau und roth, g. kn., tj. tmavě modrý kabát s červenou egalisací a žlutými knoflíky (pro ně je skutečně uváděna jazykově chybná zkratka kn. namísto správné Kn.). Již na první pohled jde o adjustační barvy, pro myslivce značně atypické. Wrede ke sboru Brentano uvádí adjustaci zcela jinou: Hechtgrauer Rock, stahlgrüne Egalisierung, gelbe Knöpfe (II. díl, s. 518). Podobně Teuber: Corséhüte, hechtgrauer Rock, Weste und Hosen; Aufschläge stahlgrün, Knöpfe gelb (s. 611). Oba tedy ve stylu mysliveckých stejnokrojů. Na základě těchto faktů si dovolíme vyslovit následující hypotesu: ve výše uvedených schematismech došlo ke smísení údajů - název součásti (se jménem velitele) byl převzat od dobrovolnického mysliveckého sboru, adjustace od praporu lehké pěchoty č. 17. K této záměně mohlo dojít např. z toho důvodu, že obě formace pocházely z Itálie. Pokud je tato domněnka pravdivá, daly by se k předchozím údajům připojit ještě žluté knoflíky.
40) K tomu celkem shodně Teuber „national dalmatinisch“ (s. 268, 611) i Wrede „nach türkischer Art“ (s. 392). Nepříliš jasná je adjustace důstojníků tohoto praporu, resp. šarží, převzatých z jiných součástí - národní kroj je u nich značně nepravděpodobný.
41) Tučně provedené údaje byly používány v názvu praporu.
42) P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) uvádějí, zřejmě omylem, pro prapory č. 1 a 2 barvu crab red - krabí (račí) červeň, tj. krebsroth.
43) Prapor byl označován Carl Rohan pro rozlišení od praporu Ludwig Rohan č. 14. V roce 1801, když Ludvík Rohan přestal být velitelem praporu č. 14, byl prapor č. 2 označován pouze jako Rohan.
44) V roce 1800 jmenován velitelem praporu č. 4.
45) Předtím velitel praporu č. 4.
46) V roce 1800 jmenován velitelem praporu č. 3.
47) Předtím velitel praporu č. 3.
48) Není identický s někdejším velitelem praporu č. 7.
49) SCH1801 (s. 56) uvádí jméno ve tvaru Radivojevics, M. Koudelka (s. 18) ve tvaru Radivojevič.
50) Müller (s. 62), Teuber (s. 268) a P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) chybně uvádějí žluté knoflíky, náležející k egalisaci praporu č. 5.
51) Není identický s potomním velitelem praporu č. 4.
52) SCH1800 (s. 57) a SCH1801 (s. 57), jakož i P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) uvádějí jméno ve tvaru Schmelzer.
53) Teuber (s. 268) a P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) chybně uvádějí vytvoření praporu ze sboru Gyulai.
54) Teuber (s. 268) a P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) chybně uvádějí jméno velitele Wurmser. Zesnulý polní maršál by přirozeně ani za svého života nebyl velitelem pouhého praporu. Zde patrně došlo k silné deformaci, vzniklé z promísení původní proposice s chybným údajem o sboru Gyulai. Zřejmě se nejedná o záměnu s některým z tehdy žijících stejnojmenných vyšších důstojníků, kteří by pro funkci velitele praporu mohli přicházet v úvahu, neboť žádný se jménem Wurmser se nevyskytuje ani ve SCH1798 (zde pouze údaj o úmrtí polního maršála Wurmsera), ani ve SCH1799.
55) Teuber (s. 268) i P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) uvádějí tento neexistující prapor jako uherský, tj. doplňovaný z Uher, což by představovalo uherskou uniformu - vzhledem k výše uvedeným nesrovnalostem ovšem toto není signifikantní.
56) Wrede (s. 384) v poznámce, věnované tomuto nerealisovanému praporu, neuvádí žádné adjustační údaje. Nacházíme je však ve všech dobových schematismech (spolu s číslem 8, všechny ostatní údaje z pochopitelných důvodů chybí). Dále je uvádějí Teuber (s. 268), Knötel (tab. 41), P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) a M. Koudelka (s. 18).
57) V roce 1800 byl jmenován velitelem praporu č. 10.
58) Předtím velitel praporu č. 10.
59) Wrede (s. 386) uvádí doplňování z Benátska. Müller (s. 62-63), Teuber (s. 268) a P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) uvádějí doplňování z chorvatské Vojenské hranice.
60) V roce 1800 jmenován velitelem praporu č. 9.
61) Předtím velitel praporu č. 9.
62) Německá uniforma je dovozena z Wredeho (dtto M. Koudelka). Podle ostatních uvedených autorů byla uherská. S tím souvisí i disproporce v počtu praporů. Podle Wredeho bylo 6 praporů v německých a 8 v uherských uniformách, podle Müllera a Teubera pak 5 praporů v německých a 9 v uherských uniformách - vždy je abstrahováno od praporu č. 8. Tyto údaje dosti nešťastně zkombinoval M. Koudelka, který uvádí „pět tzv. italských praporů, tj. 2., 3., 4., 11. a 14.“ (s. 17), ale u praporu č. 10 „Doplňování Benátsko.“ (s. 18).
63) Někdejší velitel dobrovolnického sboru Carneville.
64) SCH1800 (s. 59) a SCH1801 (s. 59) uvádějí křestní jméno „Franz“.
65) SCH1799 (s. 54) uvádí jméno ve tvaru Mungazi, SCH1800 (s. 60) a SCH1801 (s. 60) ve tvaru Munkazi, Teuber (s. 268) a P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) ve tvaru Munkácsy, M. Koudelka (s. 19) ve tvaru Munkáczy.
66) Müller (s. 62) uvádí chybně bílé knoflíky, které byly proponovány pro nevytvořený prapor č. 8.
67) Prapor byl označován Ludwig Rohan pro rozlišení od praporu Carl Rohan č. 2.
68) SCH1799 (s. 55) uvádí jméno ve tvaru Michanovich, SCH1800 (s. 61) a SCH1801 (s. 61) ve tvaru Mihanovich, P. Haythornthwaite - B. Fosten (s. 35) ve tvaru Mihalovic.
69) Teuber (s. 611) uvádí jméno ve tvaru Bona-Corsi.
70) Lehká pěchota bývá někdy vydávána za předchůdce myslivců, což není zcela přesné - viz např. cit. Kählig a Teuber, protože institut myslivců v rakouské armádě je starší (byť až do napoleonských válek pouze ve formě dobrovolnických sborů). Pokud budeme mít na mysli pouze stabilní formace, pak to platí ve smyslu jejího určení, nikoliv ve smyslu přímého následovnictví. Mužstvo žádného zrušeného lehkého praporu nebylo zařazeno do mysliveckého pluku (č. 64), tou dobou zřizovaného.
71) Vesměs Francouzi, nacházející se tou dobou v rakouských službách. Teuber (s. 606, omylem označená jako 506) chybně uvádí lehký prapor č. 3 jako předchůdce praporu polních myslivců č. 7.
72) Teuber (s. 606 [506]) chybně uvádí lehký prapor č. 4 jako předchůdce praporu polních myslivců č. 8
73) Teuber (s. 607) chybně uvádí lehký prapor č. 6 jako předchůdce praporu polních myslivců č. 11.
74) Teuber (s. 607) chybně uvádí lehký prapor č. 7 jako předchůdce praporu polních myslivců č. 12.
75) Mezitím byl termín lehký použit v letech 1813-1814 u některých dobrovolnických formací (dva lehké německé prapory a jeden lehký dalmatský prapor).
76) Podchycují je SCH1815 (s. 329-332) a SCH1816 (s. 345-348).
77) Tyto údaje obsahuje Wrede i schematismy, v obou případech ale pouze barvu kabátů a egalisace (včetně jejího umístění na límcích a manžetách). Celozelenou uniformu popisují a vyobrazují Marco Casareto a Guglielmo Aimaretti (CASARETO, M., AIMARETTI, G. L’Esercito Austriaco 1805/15. Fanteria. Milano 1987; s. 24, 56). Nicméně ze žádného materiálu není patrné, jaká byla u této lehké pěchoty pokrývka hlavy a dále uniformní rozlišení jednotlivých praporů, bylo-li jaké.
78) Vzhledem k různorodosti údajů, které měl autor k disposici, nelze konstatovat, zda a do jaké míry byly využity původní uniformy těchto součástí (jako např. u lombardského četnictva, kde byly pouze doplněny atributy Rakouského císařství). Rozdílné údaje existují i k organisaci armády Italského království. Liliane a Fred Funckenovi (FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L’Uniforme et les Armes des soldats du premier Empire 2. TOURNAI 1969, s. 106-109) uvádějí, že Italské královská garda sestávala z jedné setniny čestné gardy, pluku granátníků (s praporem velitů), pluku myslivců (s praporem velitů) a 2 pluků jízdy. Řadové jednotky armády Italského království tvořilo 20 pluků řadové pěchoty, 10 pluků lehké pěchoty a 10 pluků jízdy. Stefano di Ales (ALES, S. L’Esercito del Regno Italico. Uniformi, equipaggiamento, armamento. Milano 1974, nestr.) předkládá údaje jiné: Královská garda - pluk granátníků (do roku 1812 pluk pěchoty), pluk myslivců (do roku 1813 konskribovaný pluk), pluk velitů, pluk dragounů, pluk elitních četníků (Gendarmeria Scelta), pluk čestné gardy a dělostřelectvo (2 jízdní a 2 pěší baterie). Řadová armáda - 7 pluků řadové pěchoty, 5 pluků lehké pěchoty, 1 koloniální pluk, 1 pluk benátské městské gardy, 1 prapor milánské městské gardy, 1 pluk veteránů a invalidů, 1 prapor dobrovolných bersagliérů, 1 setnina departementální reservy, 6 pluků dragounů, 4 pluky jízdních myslivců, 1 pluk dělostřelectva, 12 setnin trénu a 1 ženijní prapor (1 setnina minérů a 5 setnin sapérů). Též k uniformám zmíněných jednotek existují protichůdné údaje. Podle Funckenů byly celobílé, podle Alese tmavě zelené (verde scuro), přičemž jednotlivé prapory lehké pěchoty se odlišovaly egalisačními barvami. Vyhodnocení těchto rozporných údajů autor rád přenechá tomu, kdo bude ochoten se zabývat armádou Italského království.
79) SCH1815 (s. 329) a SCH1816 (s 345) uvádějí jméno ve tvaru Varesi.
80) SCH1815 (s. 330) uvádí hodnost plk.
81) SCH1816 (s. 347) uvádí hodnost pplk.
82) Jedinou výjimkou byl lombardsko-benátský lehký pěší prapor v letech 1848-1851, který byl postaven z příslušníků zrušeného milánského a benátského Vojenského policejního strážního sboru (Militär-Polizei-Wach-Corps) v italských provinciích Rakouského císařství.
83) Zejména tedy teritorium doplňování resp. typ uniformy lehkého pěšího praporu č. 10 z let 1798-1801.
Přetištěno:
UHLÍŘ, Lubomír: Lehká pěchota v rakouské armádě za koaličních válek. Bulletin Československé napoleonské společnosti XII, 2008, č. 42, s. 11–29.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/studie/leiinf.html