Leitmetzerova olomoucká kronika z let 1778-1829
Naposledy upraveno: 02.01.2008
Olomoučtí měšťané si získali nezapomenutelné zásluhy za válečných dob, zejména za tureckých válek, kdy posílali na bojiště nesčetné dary, množství potravin a pálenky. Když pak byl dobyt Bělehrad, konalo se na dómě slavné Te Deum s velkou vojenskou parádou. Navečer byly rozžíhány svíce v oknech před obrázky na počest prince Koburka, generála Laudona a generála hraběte Kolovrata...
V roce 1800 byly tři divize zdejší posádky odveleny za zemské hranice. Zbylá vojenská hotovost se zmenšila natolik, že nestačila pokrýt obvyklé stráže. Z toho důvodu pevnostní velitel požádal městské obyvatelstvo, aby měšťané, kteří se již tolikrát osvědčili při válečném ohrožení, znovu přispěli k branné hotovosti. Žádosti bylo ochotně vyhověno. Stanoveného dne nastoupilo k hlavní strážnici na Horním náměstí 95 mužů, příslušníků měšťanského ozbrojeného sboru, odkud byli odvedeni na určená místa, k bráně Hradské, Terezské, Rohelské a jinde, kde pak – vyzbrojeni lehkými puškami s bajonety – drželi denní i noční hlídky... Brzy potom byly hlídky sníženy na 64 muže a konečně 4. srpna – v důsledku příchodu rekrutů – ukončil měšťanský ozbrojený sbor tuto vlasteneckou službu vůbec...
Ozbrojený měšťanský sbor daroval do státního arzenálu 50 výborných ručnic, jindy devět měšťanů postavilo na svůj náklad do pole devět mužů se vší výzbrojí a výstrojí, a nedávno byli sborem ostrostřelců vybaveni i dva myslivci, Jan Rudolf a František König, z nichž každý dostal 15 zlatých na ruku a ještě pravidelný denní žold 6 krejcarů. Dovoluji si poznamenat, že na náklad kapitána sboru Josefa Leitmetzera – to je mé maličkosti – byl v prosinci roku 1800 poslán do pole osmnáctiletý Jan Klasser se vší výzbrojí a výstrojí...
Když pak František II. přijal titul dědičného císaře rakouského, byl patent z 11. srpna slavnostně vyhlášen celému městu. Po bohoslužbách na dómě nastoupil ozbrojený měšťanský sbor ve vzorném vojenském pořádku před arcibiskupskou rezidencí, důstojníci v čele s pevnostním velitelem vykonali přehlídku, načež byl dokument přečten z balkónu paláce...
V důsledku válečných událostí v září roku 1805 se pevnostní posádka opět zmenšila tak, že ve městě zůstal pouze jeden batalión pěchoty a jedna kompanie dělostřelectva. Protože vojsko nemohlo pokrýt všechny obvyklé stráže, bylo na žádost pevnostního velitele guberniálním dekretem nařízeno, aby hlídky u Hradské, Terezské a Rohelské brány byly počínaje 14. zářím obsazovány měšťanským ozbrojeným sborem v počtu 55 mužů denně. Měšťanské hlídky střídaly vojsko a takto konaly svou vlasteneckou povinnost do 19. října...
Dne 17. listopadu přibyli do našeho města císařští manželé s vojenským doprovodem a ubytovali se v arcibiskupské rezidenci. Současně sem přesídlila dvorní válečná rada a některá ministerstva. Dne 27. listopadu přitáhl k městu s početným vojskem, čítajícím na 14 tisíc mužů, také ruský car Alexandr I...
Francouzi se tehdy (po bitvě u Slavkova) přihnali až k Prostějovu a v počtu padesáti mužů se objevili i u Olomouce. Dva důstojníci s trubačem stanuli před Terezskou bránou a žádali, aby byli vpuštěni k veliteli pevnosti. To vše se také stalo. Brána byla otevřena, Francouzům zavázány oči a v doprovodu našich stráží vedeni k baronu Frölichovi. Jejich rozmluva s velitelem netrvala dlouho. Nato byli opět se zavázanýma očima touž cestou propuštěni....
Druhého července 1808 od rána vyhrávala na náměstí hudba, úderem osmé nastoupil na Dolním náměstí měšťanský ozbrojený sbor v plném lesku a v parádních uniformách, načež se na tribuně objevil krajský hejtman a guberniální rada hrabě Bukůvka a ujal se slova... Po proslovu krajského hejtmana promluvil magistrátní rada Josef Höchsmann v uniformě majora ostrostřelců sedě na koni a choť krajského hejtmana paní Karolina v kruhu vybraných dam připjala k praporu širokou stuhu se zlatým nápisem: „Poslušností a svorností k jednotě“. Prapor byl zhotoven z bílého atlasu, měl černozlaté lemování a na jedné straně byl vyšit městský znak a na druhé obraz patronky města svaté Pavlíny.
Nynější purkmistr František Josef Wilperth byl za dlouholeté a věrné služby vyznamenán hodností královského rady. Také při této příležitosti nastoupil měšťanský ozbrojený sbor v plném lesku před radnici, odkud byl z lodžie čten císařský dekret. Nato zazněla hudba a měšťanský sbor utvořil špalír, jímž se oslavenec v doprovode krajského hejtmana a jiných urozených hostí ubíral k domovu. Po slavnosti konána v reprezentačním sále čp. 404 hostina, na níž bylo pozváno 80 různých představitelů posádky i měšťanstva, mezi jinými také měšťan Josef Rodecker, stavitel a člen stavební komise. Tento vážený občan bojoval jako kaprál kavalerie u Modeny a za svou statečnost byl vyznamenán zlatou medailí. Zde zastupoval – spolu s jinými měšťany – ozbrojený sbor...
Počátkem roku 1809 odešla místní posádka znovu do pole a ve městě nezůstal jediný voják. Zajištění branné pohotovosti v pevnostním městě Olomouci leželo zcela na bedrech zdejšího měšťanstva, což nikdy dříve nebývalo. Počínaje 23. únorem 1809 byly všechny obvyklé stráže, konané za jiných okolností vojskem, obsazovány měšťanským ozbrojeným sborem v počtu až 171 mužů denně a dvakrát týdně vypomáhala akademická mládež. Když pak počátkem července skončily na školách lekce a pro nastalé vakace studenty ve městě nic již nic nedrželo, byla akademická divize rozpuštěna a mládež se rozjela do svých domovů. Břemeno všech stráží spočívalo výhradně na měšťanském ozbrojeném sboru, posíleném ostatním obyvatelstvem mužského pohlaví, takže úhrnem zajišťovalo brannou pohotovost 62 velitelů, 201 důstojníků měšťanského sboru a 2 921 příslušníků mužstva a domobrany, kteří nastupovali v stanoveném pořádku na denní i noční hlídky...
Dne 4. října – v den jmenin císaře Františka II. – bylo z nejvyššího rozhodnutí započato s verbováním do nově zřízeného regimentu myslivců k ochraně říšských hranic před Francouzi... Městské představenstvo uspořádalo sbírku, která v několika málo dnech vynesla přes 700 zlatých. Na základě této hotovosti mohlo být ihned započato s verbováním, a to v domě hejtmana ostrostřelců Josefa Dieblicha v čp. 365. Večer před zahájením uspořádáno čepobití a následujícího dne zde vyhrávala hudba. V jediném dni bylo naverbováno deset rekrutů. Velkou zásluhu na tom měl ostrostřelec a puškař Jan Wistaller, který se sám dal na vojnu, byl ihned jmenován kaprálem a získal si celé mužstvo. Každý z rekrutů byl opatřen výstrojí a denním žoldem, kaprál šesti, ostatní čtyřmi krejcary na den.
Válečné události 1813-1815 si vynutily opět přispění zdejších měšťanů, kteří nastupovali k vlastenecké službě jako za dřívějších dob, tentokrát však jenom příslušníci ozbrojeného sboru a konali hlídky u městských bran a na jiných důležitých místech. Tak od 2. září 1813 do 15. března 1814 drželi stráže denně čtyři muži, od 16. března do 15. května čtyřicet mužů a od 16. května opět čtyři muži...
Na podzim roku 1815 sem přišlo mnoho zajatců. Neobyčejnou událostí bylo, když přicestovalo – pod vojenským dohledem – devět generálů takzvaného neapolského regimentu, kteří byli zajati u Drážďan zároveň s padesáti jinými důstojníky, třemi kapitány, jedním nadporučíkem a dvěma adjutanty; celkem 70 osob nepočítaje v to jejich služebnictvo. Ti všichni se ubytovali po různých měšťanských domech a vyčkávali na vyšší rozhodnutí, aby se mohli vrátit do vlasti. Když byli potom po několika týdnech propuštěni, uspořádali na rozloučenou s místním měšťanstvem, s nímž za tu dobu navázali přátelské styky, velký bál...
V roce 1826 byla tak zvaná jezuitská, školní a konviktská kasárna odevzdána nově zřízenému zemskému fondu pro ubytování vojska. Také Nová neboli Vodní kasárna při mlýnské strouze přešla s veškerým inventářem do správy vojenského eráru a za to bylo město zbaveno povinnosti ubytování a vyživování vojska neboli menáže.
Konviktní kostel v bývalém jesuitském klášteře dostali protestanté jako modlitebnu. Před tím se scházeli v nějaké místnosti v dělostřelecké vojenské škole v prostoru starých konviktních kasáren... Kostel sv. Cyrila a Metoděje byl roku 1786 změněn ve vojenské skladiště a roku 1812 zbořen...
Kromě kaváren jsou zde ovšem četné výčepy, kde lze dostat levně džbánek piva nebo vína a posedět u pohostinného stolu. Kdysi bývaly tyto výčepní domy pilně navštěvovány, dnes jsou v oblibě jenom některé. Tu vysedává osamělý voják, který utápí ve víně svůj bol, jindy přichází veselá společnost mládenců a tovaryšů kvůli šenkýřce – pokud v domě nějaká je. Jestliže si dobudou její přízně, tančí s nimi za srdceryvných zvuků orchestrionu.
Publikováno: Leitmetzerova olomoucká kronika z let 1778-1829. Olomouc, 2001, s. 23, 26-27, 29, 34, 36-37, 38, 44-45, 47-50, 72. Rukopis Augenzeugliche Begebebheiten in der königlichen Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz uložený ve Státním okresním archivu v Olomouci přeložil Josef PRUCEK - viz memoriaolomouc.cz
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/leitmetzerova-olomoucka-kronika.html