Úvodní stránka > Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866

Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866

25.08.2012 18:04

V loňském roce byla vydána kniha Jaroslava Dvořáka Libellus honoris c. k. důstojníků padlých ve válce roku 1866. Protože tento úctyhodný počin byl realizován vlastním nákladem autora, který se nedostal do širší knižní distribuce, zůstal poněkud stranou pozornosti odborné i laické veřejnosti.

Úryvkem z úvodního textu a ukázkou několika stran bychom rádi přispěli k rozšíření povědomí o této unikátní encyklopedické práci s dodatkem, že v případě zájmu o její koupi je možno obrátit se přímo na autora na e-mailu: jaroslavdvorak@atlas.cz

Úvod

Dlouhá léta bylo mým přáním, pokusit se alespoň z části smazat dluh, který rakouské mocnářství nesplatilo svým padlým ve válce roku 1866 a pokud možno důsledně se vypořádat s tímto negativním dědictvím historie. Myslím tím, že nikdy nevyšly relevantní oficiální jmenné seznamy tisíců příslušníků rakouské armády, kteří ztratili život v tomto polním tažení.

Místa, kde zuřily kruté boje prusko-italsko-rakouské války, jsou dodnes poseta množstvím hrobů, v nichž nalezli místo svého posledního odpočinku padlí a na svá zranění zemřelí vojáci zde bojujících vojsk. Tato válka byla, i přes krátkost svého trvání, velmi krvavá a přinesla velké ztráty na životech všem na ní zainteresovaným mocnostem. Ovšem ty rakouské značně převyšovaly ztráty ostatních armád.

Po uzavření míru bylo vzhledem k masovosti obětí války nad síly rakouské administrativy, aby exaktně vyčíslila jejich počet a případně publikovala věrohodný jmenný seznam padlých.

Roku 1870 vyšla v Erfurtu publikace autora Friedricha Wilhelma von Varchmina s názvem Helden-Tafel. Nekrolog der in den Feldzügen des Jahres 1866 „Mit Gott für König und Vaterland“ gebliebenen Officiere, Fähnriche und Officier-Aspiranten der Preußischen Armee und ihrer Verbündeten, kterou považuji za skutečně jediný důstojný pokus se s tímto problémem vypořádat. Přiznávám, že Varchminova Helden-Tafel byla nejen mým vzorem, ale zároveň i hozenou rukavicí, kterou jsem se pokusil - v rámci svých značně omezených možností a s odstupem 145 let - zvednout a učinit obdobné gesto cti za rakouskou stranu.

Jsem si plně vědom nedokonalosti své práce, která má k bezchybnosti jistě daleko. Předpokládám, že i přes veškerou snahu a úsilí, které jsem práci na této „knize cti“ věnoval, jsem nedosáhl plně svého cíle a možná se některý z padlých c. k. důstojníků do ní nedopatřením nedostal. Těmto případně zapomenutým důstojníkům se kajícně omlouvám, avšak cesta k vytvoření tohoto seznamu byla nejen neobyčejně dlouhá a pracná, ale i omezená kvalitou a vypovídací hodnotou mně dostupných pramenů a literatury.

Má omluva též, pochopitelně, patří všem „obyčejným“, známým i neznámým vojákům od šikovatele níže, kteří rovněž položili své životy v této válce. Vytvořit přesný a úplný seznam veškerých lidských ztrát ve válečném střetnutí roku 1866 se stalo už ve své době nepřekonatelným problémem pro kompetentní instituce, natož pak pro jedince, který se jen neskutečně pracně dopracovává k jakékoliv základní informaci. Za malou satisfakci učiněnou oné nepřehledné mase padlých považuji to, že zde bude zmíněno několik desítek z nich, jejichž osudy se prolínají s příběhy padlých důstojníků a jsou to vlastně i jejich příběhy. Budiž tedy chápáni jako reprezentanti zmíněné masy, neboť osudy většiny vojáků, kteří se dostali do víru válečného běsnění roku 1866, si byly často velmi podobné, ba až identické.

Tento seznam jsem si v duchu okázalosti názvu Varchminovy knihy Helden-Tafel a vědom si nepřesnosti doslovného českého překladu dovolil pojmenovat latinským názvem Libellus honoris...

Prameny a literatura

Krátce po skončení války začaly být publikovány oficiální zprávy generálních štábů států, které na ní participovaly. Tyto zprávy vedle popisu a analýzy polního tažení 1866 se nemohly vyhnout uvedení ztrát vlastní armády. Avšak bylo tak činěno jaksi mimochodem a většinou jen sumárně suchým předložením čísel.

Poměrně na slušné úrovni jsou zpracovány ztráty hannoverské armády, což je s podivem, vezmeme-li v úvahu, že tento stát byl anektován vítězným Pruskem a hannoverská oficiální zpráva mohla knižně vyjít už jen v cizině (Offizieller Bericht über die Kriegsereignisse zwischen Hannover und Preussen im Jahre 1866 und Relation der Schlacht bei Langensalza am 27. Juni 1866. 2 sv. Wien, Carl Gerold und Sohn 1866).

Vedle oficiálních spisů je třeba ještě upozornit na podnětnou práci Petera P. E. Gunthera (Die Verluste der Regimenter der Kgl. Preußischen Armee an Ost- und Westpreußen im Feldzug von 1866. Sonderschriften des Vereins für Familienforschung in Ost- und Westenpreußen e. V. Nr. 38.), která se vymyká z průměru, ale jelikož byla určena pro potřeby genealogického bádání, je zatížena i zásadním nedostatkem. Jsou zde sice uvedeny ztráty desítek pruských pluků všech zbraní, ale výkaz se týká jen mužů, kteří pocházeli z Východního a Západního Pruska.

V přehledných tabulkách jsou uvedeny hodnosti, křestní jména a příjmení padlých, raněných a zemřelých. Dále datum jejich narození, místo bydliště, okres, datum a místo úmrtí a v poznámce, kde byl voják raněn, či kde padl, nebo na jakou nemoc zemřel; eventuálně i to, kde je pohřben, pokud se tak nestalo v místě úmrtí.

Podobně, i když o poznání stručněji, je koncipován výkaz ztrát hannoverské armády jen s tím rozdílem, že je tu uveden i druh zranění. Výjimečně jsou tu uváděny i jisté „zajímavosti“. Tak např., že major Braun byl zastřelen pruským vojákem ukrývajícím se na stromě, nebo že dva důstojníci byli zabiti na kostelním návrší v Merxlebenu první pruskou dělovou kulí, která sem dopadla.

Obecně je však možno konstatovat, že hlášení, která o svých padlých, raněných a nezvěstných podávaly po skončení války jednotky, které prošly „ohněm“, byla neúplná, plná nepřesností a často až chaotická. Pochopitelně, že v tomto směru byly nejvíce zmatečné raporty rakouské, neboť ztráty Rakušanů v některých případech měly až šokující dopad. Nezřídka se stávalo, že z menších vojenských těles doslova nezbyl nikdo, kdo by podal svědectví o lidských obětech či se v bitevním chaosu ztratily potřebné administrativní podklady. Osud mnohých nešťastníků zůstal navždy neznámý a u jejich jmen bylo jen uvedeno „nezvěstný“.

Již v roce 1866 byla na rakouské straně vydána souborná práce pod názvem Verlustlisten der österr. Süd- und Nordarmee im Feldzuge vom Jahre 1866. (1. Heft: Die Südarmee, 3. Heft: Die Nordarmee. Prag, Druck und Verlag der Buchdruckerei von Dr. J. Skrejsovsky 1866.) V následujícím roce ji pak následoval obsahově monumentální Verzeichniß der von der operirenden Süd- und Nord-Armee im Jahre 1866, gefallenen, verwundeten und vermißten Mannschaft. (Wien, Aus der kaiserlich königlichen Hof- und Staatsdruckerei 1867).

Verlustlisten jsou vlastně sebrané a bez kritického zhodnocení knižně vydané „Výkazy ztrát“, které v době války zveřejňoval denní tisk. Jsou v nich uváděny ztráty důstojnického sboru i mužstva, ale údaje od některých jednotek zcela chybí. O horečném spěchu, s jakým byly vrženy na trh, svědčí i chyba v číslování jednotlivých svazků. Existuje I. díl (ztráty Jižní armády) a III. díl (ztráty Severní armády). Druhý díl se však jaksi vytratil.

U Verzeichniß je však situace poněkud odlišná. Publikace byla vydána již s určitým časovým odstupem od předmětných událostí, takže by se dal očekávat systematický a odborně fundovaný přístup ke zpracovávaným údajům, a to již jen z toho prostého důvodu, že se jednalo o výsledek práce profesionálů státní administrativy.

Obrovské množství syrového, neutříděného, obsahově nejednotného materiálu plného chyb a nepřesností tak, jak ho podávaly relace vojenských útvarů, úředníci jen převzali, seřadili podle těch nejobecnějších kritérií a poslali do tiskárny.

Přesto je však nutné konstatovat, že pro badatele je Verzeichniß nenahraditelný jako jeden ze základních pramenů k dějinám války roku 1866. Nicméně pro moji práci většinou nepoužitelný, protože v něm nejsou uváděni důstojníci.

K přesnějšímu vyčíslení ztrát se částečně odhodlal i kolektiv autorů zpracovávající oficiální dílo rakouského generálního štábu Österreichs Kämpfe im Jahre 1866. Z celkového pojetí všech pěti dílů je jasné, že se na práci podílelo několik skupin, neboť výsledné produkty se liší provedením, a to ze zorného úhlu našeho bádání právě přehledem ztrát. Autoři 3. a 4. dílu (na rozdíl od zpracovatelů dílu 2. a 5.) vycházeli ze stejné metodiky. V jejich statistických tabulkách jsou uvedena, což je pro nás důležité, i jména padlých důstojníků. Celkem je zde uvedeno 749 důstojníků, kteří padli nebo zemřeli na následky zranění.

Určité kusé zprávy o padlých důstojnících na jižním válčišti přinesl roku 1866 rovněž Pražský Denník a Národní Listy. Informace v nich uvedené jsou však jen nahodilé zmínky o některých padlých a nedávají ucelenější přehled.

Zrovna tak i Österreichische militärische Zeitschrift ročník 1866 uvádí jen některé změny, které nastaly v průběhu tohoto roku proti stavu, který uvádí Militär-Schematismus z dubna 1866. Tyto změny jsou pojednány jen útržkovitě a jejich celková vypovídací hodnota je minimální jako u zpráv denního tisku.

Jejich autoři disponovali dnes již často neexistujícím faktografickým materiálem z archivů pluků a měli možnost vytěžit očité svědky. Přehledům ztrát (především důstojníků) věnovaly dějiny pluků mimořádnou pozornost. Vyzdvižení hrdinství jejich příslušníků zvyšovalo „čest a slávu“ jednotky a posilovalo „esprit de corps“ - hodnoty, které v té době ještě nebyly jen prázdnými pojmy. Právě z těchto důvodů jsou na stránkách regimentálek zaznamenány mnohé příběhy o okolnostech smrti či zranění jejich příslušníků, které nejsou nikde jinde publikovány.

Moje možnosti mně, bohužel, nedovolily dlouhodobě a systematicky pracovat v archivech České republiky, natož pak v zahraničí. Měl jsem však vzácnou příležitost využít pro svou práci materiály ze soukromých archivů řady mých přátel, kteří se rovněž zabývají dějinami války roku 1866.

Koncepce a metody

Jak už bylo výše řečeno, za cíl této práce jsem si vytkl vyplnit mezeru v historii války roku 1866 a na základě získaných fakt vytvořit k poctě padlých příslušníků rakouské armády takové kompendium, které by se co nejvíce blížilo objektivní skutečnosti.

Výchozí heuristická fáze mé práce se ukázala jako značně obtížná a trvající 11 let. Shromažďování pramenů a literatury naráželo často na značné problémy především díky úrovni služeb institucí, v jejichž popisu práce je tyto podklady badatelům poskytovat. (Od roku 1995 jsem pracoval na vytvoření digitální databáze všech rakouských důstojníků, kteří roku 1866 byli ve stavu rakouské armády. Dnes čítá již 23 898 jmen. Až v roce 2006 jsem měl dostatek podkladů, abych se mohl pustit do vlastního psaní této publikace, což mi trvalo dalších dva a půl roku. Po následujících dvou letech marného čekání, které jsem však vyplnil intenzivním upřesňováním již shromážděných dat a poté, co jsem pochopil, že královéhradecké muzeum není schopno knihu vůbec vydat, jsem se odhodlal k jejímu vydání vlastním nákladem.)

Pro popisované téma jsem z historických metod zvolil metodu přímou, která je pro tento předmět zkoumání nejvhodnější. Při sběru dat jsem rovněž použil heuristickou metodu založenou na terénních výzkumech, jejichž výsledky představují bohatý hmotný pramen (pomníky a hroby padlých).

Vnější kritika shromážděných písemných pramenů, už vzhledem k jejich relativně nízkému stáří, byla vcelku snadná. Naopak vnitřní kritika pramenů vyústila do velmi obtížného a někdy téměř neřešitelného problému.

Pro ilustraci se musím vrátit k přehledu padlých c. k. důstojníků, který byl uveřejněn roku 1867 v Österreichische militärische Zeitschrift(u). Je v něm například, na rozdíl od mnou sestaveného seznamu, uveden jako padlý kadet Otto Bezzenberger od 19. mysliveckého praporu. Podporučík Emil Clodi od 4. pěšího pluku zde figuruje dokonce dvakrát a mrtvý setník Michael Veth od 52. pěšího pluku byl podle dějin této jednotky pouze raněn a zajat. Naopak v něm nejsou vůbec uvedeni důstojníci, kteří mají prokazatelně své hroby, nebo jsou jako padlí jmenováni v jiných pramenech.

Podle mého názoru vznikly tyto nepřesnosti především z rozdílného nazírání na hodnostní stav padlého. Většinou se totiž jedná o osoby, které jsou ve schematismu vykazováni jako kadeti a buď jako kadeti zemřeli, či byli mezi tím povýšeni a padli již jako důstojníci, což sestavovatelům Österreichische militärische Zeitschrift(u) uniklo.

Vůbec přesné uvádění hodností je po všech stránkách problematické, a to jak v pramenech, tak i v mém seznamu. Bylo obvyklým jevem, že docházelo k povyšování v průběhu polního tažení a někdy se jednalo i o povyšování mimo pořadí, protože bylo nutné co nejrychleji zacelit mezery vzniklé enormními ztrátami důstojníků. Vyskytly se i takové kuriózní případy, že dotyčný byl povýšen, aby se zachoval alespoň minimální stav velitelských kádrů, ale ještě dříve, než mohl být příslušnými místy zaregistrován jako důstojník, padl. Nehledě na válečný stav pracovala císařova vojenská kancelář svým nerušeným byrokratickým chodem a na všechny strany rozesílala příkazy k transferu důstojníků či k jejich povýšení. A tak se v průběhu války mezi přesouvajícími masami vojska proplétali důstojníci, kteří spěchali ke svým nově určeným jednotkám. Jsou známy i případy, že dříve, než mohli nastoupit cestu na místo, kam byli převeleni, vstoupila jejich původní jednotka do bojového kontaktu s nepřítelem a oni padli. Jindy došlo k povýšení v průběhu léčení raněného důstojníka. Takže dotyčný byl zraněn jako nižší šarže, ale zemřel již jako šarže vyšší.

Bohužel tyto nepřesnosti se mi pro panující zmatek ve faktografických materiálech nepodařilo vždy odstranit. Proto považuji ve své práci uváděné hodnosti, a to především u podporučíků, setníků a rytmistrů - co se týká jejich hodnostní třídy - pouze za orientační. Z toho důvodu jsou v přiložených souhrnných tabulkách jednotlivé třídy sloučeny. Nicméně nemohu rovněž vyloučit, že určité nežádoucí rozdíly neexistují i mezi hodnostními stupni.

Dalším problémem, který pramení z mnohonárodnostního složení rakouské armády, je podstatná rozkolísanost formy přepisu osobních jmen jejích příslušníků.

I když v roce 1866 se už zdaleka nejednalo o jakési primitivní vojenské prostředí, jak by se laikovi mohlo na první pohled zdát, nýbrž o značně vyspělou, téměř až dokonale fungující organizaci, která se opírala o perfektní řády a předpisy, tak oblast týkající se osobních jmen příslušníků armády byla absolutně opomíjená. Jako by jméno vojáka bylo tím nejposlednějším, na čem v armádě záleželo. Badatel snažící se prokousat spletí krkolomných jazykových rébusů nabývá dojmu, že k osobnímu jménu konkrétního člověka přistupovala vojenská administrativa jen jako k náhodnému shluku písmen, který nemá pro chod armádního mechanismu žádný podstatnější význam. Tato jazyková zmatečnost je zvláště markantní v oficiálním a s mnohaletými zkušenostmi vydávaném schematismu rakouského vojska. V něm je třeba vidět prvopočátek chaosu v osobních jménech c. k. vojáků.

Je však nutné mít na zřeteli, že uvedené prameny vznikaly v německém prostředí a tedy pochopitelně vycházely z německého jazykového úzu. Zcela pomíjely diakritický pravopis, což mělo za následek, že nejvíce chyb se vyskytovalo v polských, českých a rumunských osobních jménech. Méně postižena byla maďarština a italština.

Vedle evidentních nesmyslů a neschopnosti správně reprodukovat jinojazyčná slova se vnucuje podezření, že příslušné tiskárny neměly k dispozici typy liter, které pro správnou podobu a znění osobních jmen jsou ve zmíněných jazycích nezbytné.

Samostatnou kapitolou jsou osobní jména padlých ztvárněná na pomnících, kde se často vycházelo již z téměř k nepoznání zkomolených jmen převzatých ze druhé či třetí ruky (např. matriky zemřelých). Když se k tomu ještě přidá nedůslednost kameníků či renovátorů textů, mnohdy vládnoucích jen svou mateřskou řečí, tak se na pomnících objevují skutečné kuriozity.

Autoři historických děl se pochopitelně s tímto problémem také potýkali a každý ho řešil po svém. Například Karel Janků ve své práci Bitva na Dobeníně u Náchoda nekompromisně používal českou podobu osobních jmen, zvláště pak jmen křestních. Tento způsob však byl poplatný době vzniku publikace. Čtenář jeho útlé knížečky pak nabývá dojmu, že téměř všichni padlí byli Češi. Já jsem svého času postupoval obdobně, když se jednalo o příslušníka jednotky doplňované z Čech nebo Moravy.

V tomto seznamu se však ve většině případů držím podoby uvedené v oficiálním schematismu. Tam, kde jsem nabyl z jiných pramenů, a to především z dějin pluků, přesvědčení, že schematismus uvádí chybnou nebo nepřesnou transkripci osobního jména, upřednostňuji takovou jeho variantu, která po kritické verifikaci více odpovídá skutečnému znění daného substantiva. Navíc u mnohých důstojníků jsou v poznámce pod čarou uvedeny všechny varianty zjištěné u jejich křestních jmen a příjmení.

Rozhodně však nepředpokládám, že mnou uvedené podoby osobních jmen jsou vždy zcela správné, neboť vzhledem k popsanému chaosu je velmi obtížné, ba až nemožné, bezchybně vyřešit tuto takřka zásadní otázku.

Výše popsané problémy značně ztěžovaly správnou interpretaci fakt získaných z pramenů, které pro svou heterogenitu musely být, vedle běžné historické kritiky, podrobeny mikroanalýze, aby bylo možné přesvědčivě diagnostikovat zkoumané jevy a dobrat se objektivního obrazu minulosti - tedy historické syntézy.

Jak jsem se tohoto úkolu zhostil, ponechávám už na laskavém posouzení čtenáře.

Všechny mnou použité prameny a literatura jsou uvedeny v závěru této práce. Každý zdroj má přidělenu vlastní zkratku, která je uvedena v anotaci před jménem autora a názvem příslušného díla. Pokud se na určitý zdroj odvolávám v textu, používám, až na výjimky, tuto zkratku. Za ní je lomítko, kterým jsou oddělena čísla stránek. Pokud se jedná o členitější dílo, tak stránkám předchází číslo svazku nebo přílohy. Aby bylo zřejmé, že se jedná o číslování přílohy, tak je použita zkratka Příl. Například ÖK/3/Příl14, tzn. Österreichs Kämpfe im Jahre 1866, 3. díl (svazek), příloha s. 14. V některých starších publikacích byly pro číslování úvodních pasáží nebo pro číslování příloh použity římské číslovky, které jsem v takovémto případě rovněž použil.

Pokud je jméno určitého důstojníka zmíněno na některé z památek vztahujících se k válce 1866 uvádím tuto skutečnost v textu u každého z nich spolu s číslem památky…

U každého padlého důstojníka je uvedeno jeho příjmení, jméno, titul a hodnost. Jednotka, ke které příslušel, srážka, v níž padl nebo byl zraněn (včetně data, kdy se odehrála). U některých z nich uvádím další mně známé detaily z jejich vojenské kariéry, osobního života a okolnosti jejich smrti či zranění. U později zemřelých na následky zranění je zaznamenáno datum úmrtí (pokud jsem ho zjistil) a místo, kde se tak stalo. Když je známo, je uváděno u padlých či zemřelých i místo jejich pohřbení. Závěrem jsou pak zkratkami prezentovány všechny použité prameny vztahující se ke konkrétní oběti.

Bohužel jen u zlomku padlých a zemřelých c. k. důstojníků je (na rozdíl od Helden-Tafel) známa přesná lokalizace jejich označeného hrobu.

Naprosto tristní je absolutní nepřítomnost jakýchkoli shrnujících nebo alespoň v poněkud širším záběru informujících dokumentů o těchto sepulkrálních místech. Neexistují prameny úřední ani soukromé provenience o rozsahu exhumací a transferu ostatků mrtvých.

S poněkud bohatším jmenným výčtem ztrát důstojníků se setkáváme na hmotných památkách (korporativních pomnících a kenotafech), ale i tyto poznatky jsou pro lokalizování hrobů irelevantní.

Zde se naskýtá velký prostor pro zcela objevnou, ale nesmírně obtížnou badatelskou práci, která by vyplnila rozsáhlé bílé místo na mapě historie války z roku 1866.

Ukázky z knihy - str. 96: