Německá koloniální policie v letech 1884-1920 - II. část
Richard Uhlíř
Naposledy upraveno: 28.10.2011
Podobná situace byla na souostroví Samoa, které leželo poněkud stranou ostatních německých držav. Místní policejní pravomocí byli pověřeni tzv. Tultuli vybraní z řad domorodého obyvatelstva v každé vesnici. Jednalo se většinou o náčelníky nebo příslušníky jejich rodin. Kromě toho měl německý guvernér na Samoi k disposici malou policejní jednotku v síle 30 mužů pod velením námořního poddůstojníka ve funkci policejního seržanta. Jednotka měla exotický název Fita-Fita a byla sestavena ze synů jednotlivých náčelníků, kteří vstoupili do služeb koloniální správy. Plnili zároveň i úkoly guvernérových ordonanců, čestné jednotky pro slavnostní příležitosti a dle potřeby i další úkoly. Vedle nich jako výkonné policejní orgány bylo 25 německých policistů, kteří prováděli běžnou policejní službu v terénu a byli podřízeni přímo guvernérovi kolonie. Jejich úkolem bylo mimo jiné i kontrolovat a řídit výkon služby Tultuli v jednotlivých vesnicích a osadách. Vcelku se dá říci, že plnili stejné úkoly, jako v Československu na počátku 50. let tzv. okrskoví zmocněnci Veřejné bezpečnosti čili „okrskáři“.
Výčet policejních formací v německých zámořských územích by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili ještě o policii v tzv. Pachtgebiet Kiautschou. Nejednalo se o kolonii, nýbrž o území, které si pronajalo Německo od Číny na Šan-tungském poloostrově jako základnu pro svoje válečné loďstvo na dobu 99 let. Správu propachtovaného území vykonávalo německé válečné námořnictvo. Po dobu německé správy tohoto území od r. 1897 do r. 1914, kdy území dobyli Japonci, se ve funkci guvernéra vystřídali celkem 4 námořní důstojníci, všichni v hodnosti Kapitän zur See (tj. námořní kapitán - odpovídá hodnosti plukovníka v pozemním vojsku). Území měřilo celkem 552 km² (včetně neutrálního pásma po celé délce hranic mezi propachtovaným územím a Čínou, které samo měřilo 50 km²) a v r. 1914 zde vedle 4.500 Evropanů pobývalo na 187.000 Číňanů (z toho v přístavu Tsingtau, který tvořil jádro území asi 60.000). Posádku válečného námořnictva tvořil III. prapor námořní pěchoty, námořní výsadkový oddíl a oddíl námořního dělostřelectva v celkové síle 2.400 mužů. K tomu patřily i ochranné námořní oddíly pro německé vyslanectví v Pekingu a německou koncesi v Tientsinu v síle 600 mužů. Na rozdíl od afrických kolonií zde byla policie organisována na civilní bázi, jak bylo obvyklé v Říši. Vedle malého štábu, který tvořil policejní Hauptmann a 3 důstojníci štábu, bylo v policejní sestavě 21 německých policejních seržantů a 60 čínských policistů. Byla zde organisována kriminální služba, pořádková složka a dopravní součást. Policisté také vykonávali celní a vězeňskou službu. Policejní problematika se příliš nelišila od evropské praxe. Po celou dobu existence německé správy nedošlo ve spravovaném území k žádným mimořádným událostem, které by si vyžádaly hromadného nasazení policejních sil. V l. 1900 a 1901 byla Tsingtau operační základnou německých pozemních i námořních sil, nasazených společně se silami dalších mocností - Velké Británie, Spojených států, Japonska, Francie, Itálie, Ruska a Rakousko-Uherska k potlačení tzv. boxerského povstání v Číně. V dalších letech zde pobývaly osoby, které se nějakým způsobem chtěly vyhnout pronásledování ze strany čínských úřadů. Např. byl zde nějaký čas i vůdce pozdější čínské revoluce a potomní první čínský president Sun-Jat-sen. Po revoluci v r. 1911, která svrhla mandžuskou dynastii, se území Pachtgebiet Kiautschou stalo útočištěm bývalých vysokých úředníků a hodnostářů svrženého císařství, které zase pro změnu pronásledovali vítězní revolucionáři. Na rozdíl např. od britského Hongkongu, který byl sice původně rovněž pronajat, ale později prohlášen za britskou korunní kolonii, Němci přistupovali ke správě svého propachtovaného území nikoliv jako koloniální páni, nýbrž pouze jako dočasní uživatelé. Proto také vztahy mezi německou správou a čínskými orgány i vzdor tomu, že k získání tohoto území bylo použito síly, nebyl nikdy tak napjatý, jako např. mezi britskou správou Hongkongu a čínskými úředními místy. Proto se také Němcům podařilo vybudovat v Kiaučou celkem solidně prosperující ekonomické centrum, které bylo navíc i určitou oazou „klidu a bezpečí“ v regionu, který byl jinak dosti rušný.
Toto je zhruba, ve formě velmi zhuštěné, přehled procesu, ve kterém se vytvářela německá koloniální říše. Podrobné vylíčení dobývání jednotlivých kolonií i výčet tažení ochranných jednotek by si vyžádal mnohem delšího popisu a přesahoval by rámec tohoto pojednání. Stačí pouze konstatovat, že Němci dokázali ve všech svých državách udržovat klid a pořádek s početně velmi omezenými silami rázu více policejního než vojenského. K tomu také přispíval velmi přísný výběr pro adepty o přijetí do služby ve státním aparátu a ozbrojených složkách na území německých koloniálních držav. V dalším ukážeme, jakým způsobem byl prováděn nábor, nebo spíše výběr do koloniální služby.
Předně uchazeč, ať již se hlásil o místo úředníka státní správy nebo o zařazení do ochranných oddílů, musel být zcela tělesně i duševně zdráv a musel bezpodmínečně absolvovat vojenskou základní službu. Ta trvala v Prusku a v Německu do r. 1890 tři roky, pak byla zkrácena na dva roky, pouze u jízdy a jízdního dělostřelectva byla ponechána základní služba tříletá. Zdravotní podmínky pro přijetí do koloniální služby byly mnohem přísnější než i tak přísné podmínky pro přijetí k vojsku nebo policii v mateřské zemi. Bylo mnoho případů, že uchazeč, který splňoval veškerá kriteria pro službu v německé armádě, byl při zdravotním odvodu pro službu v Schutztruppe zamítnut. Dále byla striktně dodržována zásada dobrovolnosti. To se týkalo bez jakýchkoliv vyjímek i těch vojáků, poddůstojníků a důstojníků, kteří v letech 1904-1907 odjeli do Jihozápadní Afriky jako vojenské posily pro potlačení povstání Hererů a Hotentotů. Všichni se hlásili dobrovolně, nikdo nebyl jakkoliv nucen. Ba, mnozí byli odmítnuti. V případě zájemců o službu v Německé jihozápadní Africe byla ještě jedna speciální podmínka, která v ostatních koloniích neexistovala. Zájemce o službu v DSWA, ať již jako státní úředník, voják nebo policista musel bezpodmínečně absolvovat vojenský výcvik u jezdectva a bezpečně ovládat jízdu na koni. To bylo dáno přírodními podmínkami v této kolonii. Zatímco ostatní kolonie byly v podstatě území tropického rázu, bohatě pokryté pralesy a tropickou vegetací, byla Jihozápadní Afrika území stepnaté, z části též pokryté pouští. Proto také ochranný oddíl v Jihozápadní Africe, ať již se jednalo o jeho vojenskou nebo policejní složku, byl organisován jako jezdecké jednotky. Vzhledem k tomu byl nábor pro službu v DSWA konán pouze u jezdectva a jízdního dělostřelectva. Protože obě tyto zbraně měly základní službu tříletou, byla tu povolena výjimka v tom smyslu, že uchazeč musel odsloužit nejméně dva roky základní služby v německém vojsku. To znamená, že jeden rok základní služby byl odpuštěn. Pro službu v ostatních koloniích tato podmínka neexistovala, protože Polizeitruppe v Togu a Schutztruppe v Kamerunu a ve Východní Africe, jakož i policejní jednotky v Tichomoří byly výlučně pěší. Uchazeči o službu v Togu, Kamerunu, Východní Africe a Tichomoří měli zase stanovenu podmínku jazykové znalosti. V Togu a Kamerunu byla požadována znalost tzv. piding english, protože touto řečí se dorozumívali domorodci na celém západoafrickém pobřeží. Ve Východní Africe byla požadována znalost svahilštiny kisuaheli, která byla všeobecným dorozumívacím jazykem ve východoafrickém regionu. V Kiaučou a v Tichomoří to byla opět piding english a rovněž dle potřeby i místní jazyky. Znalost místního jazyka byla pro všechny vojáky a policisty, kteří odcházeli sloužit do kolonií naprosto nezbytná, protože pouze v Jihozápadní Africe byla Schutztruppe tvořena jen bělochy. Ve všech ostatních koloniích tvořili běloši pouze velitelský kádr, to znamená důstojníci, vojenští úředníci, lékaři a veterinární lékaři i vyšší poddůstojníco. Běloši jako mužstvo zde neexistovali. Naproti tomu nižší poddůstojníci a mužstvo byli výlučně černoši. Toto pravidlo se bez vyjímky dodržovalo až do vypuknutí I. světové války. Teprve potom, kdy v německých koloniích došlo k mobilisaci všech zbraněschopných německých mužů, byly vytvořeny i jednotky bílých vojáků. Nebyly však příliš početné, vzhledem k celkově malému počtu bílého obyvatelstva v jednotlivých koloniích.
Ve všech jednotkách, složených z domorodců, byl vnitřním služebním jazykem místní jazyk - ve Východní Africe svahilština, v Togu a Kamerunu piding english. V těchto řečech komunikovali bílí představení se svými domorodými vojáky a poddůstojníky. Pouze povely byly dávány v němčině. V Německé východní Africe vydávalo velitelství Schutztruppe pro své černé vojáky dokonce noviny ve svahilštině s názvem Kiongozi (vůdce). Byl to také v té době jediný příklad, že by koloniální páni vydávali pro své domorodce noviny v jejich řeči. Ani Britové, ani Francouzi, Belgičané nebo ostatní kolonizátoři nic takového neznali.
Další podmínkou pro přijetí do služby v koloniích a to se týkalo nejen vojáků, ale zvláště policistů a úředníků, byly i charakterové vlastnosti. Bylo požadováno, aby každý adept věnoval všechny své síly službě a potřebám státu, aby se řídil duchem kamarádství a kolegiality, podle vzoru ducha, který panoval v důstojnické kastě a aby dával dobrý osobní příklad též v privátním životě. Musel být schopen jednat s lidmi se kterými přicházel při výkonu služby do styku a to ať s bělochy nebo s černochy, čímž se rovněž rozumělo udržování klidu a pořádku ve svém rajonu a nedopustit vznik jakýchkoliv potíží. K tomu samozřejmě patřila dobrá místní a osobní znalost. Zejména při styku s domorodci musel být energický a důrazný, aniž by přitom zacházel do surovosti a brutality. Musel umět, česky řečeno „udržet si odstup“, avšak zároveň získat si respekt domorodců a jejich důvěru.
Za zcela nežádoucí vlastností u policisty nebo úředníka byly považovány zejména nerozhodnost, nedůslednost v konání, neschopnost získat si autoritu jak u bílých, tak u černochů, neloajálnost vůči nadřízeným a nediskretnost vůči zástupcům tisku. Zcela diskvalifikující pro každého úředníka nebo policistu bylo zneužívání úředních peněz, dělání dluhů, účast v hazardních hrách, nemorální chování se a nemírné požívání alkoholu. Negativně byly rovněž hodnoceny sklony k brutalitě a týrání černochů.
Služba v koloniích byla již svojí podstatou značně náročná. Co ji činilo přitažlivou, byly platy, které byly pochopitelně mnohem vyšší než v Německu a rovněž služební postup byl v koloniích rychlejší. Naproti tomu životní podmínky byly mnohem tvrdší. Ať již se to týkalo rozdílného klimatu, který sám o sobě působil, zejména v první fázi pobytu v koloniích značné problémy, nežli se nově příchozí aklimatizoval, tak i nemožnost života v běžných životních podmínkách na které jsou Evropané zvyklí. Většina koloniálních úředníků a policistů byli buď svobodní, nebo byli nuceni ponechat své rodiny v Německu. Bylo to proto, že evropské ženy a děti špatně snášely životní podmínky v tropech, které byly tehdy velmi drsné. Dnešní evropský turista, který zavítá do míst o kterých mluvíme, je zpravidla v průběhu svého pobytu obklopen pohodlím a komfortem, který mu jednotlivé turistické firmy mohou poskytnout. Ubytování v klimatizovaných hotelech a všemožná péče o jeho osobu mu nedovolují učinit si ani přibližnou představu o tom, co pro běžného evropského úředníka, policistu nebo vojáka znamenalo rozhodnutí, přijmout státní službu v některé z kolonií. Kromě klimatických podmínek tu samozřejmě nepříjemně působily zejména nedostatek hygieny, nedostatek vody, která byla často tím nejvzácnějším artiklem, četné tropické choroby, v Evropě zcela neznámé, na které tehdy nebyly účinné léky. K tomu ještě přistupovaly ubytovací podmínky, které se zejména v prvních desítiletích existence německých kolonií příliš nelišily od obydlí domorodců, jenže ti v nich žili odjakživa. A co je velmi důležité, již sám život mezi domorodci s jejich mentalitou a zvyklostmi, většinou zcela rozdílnými od našich evropských, přinášela řadu problémů, se kterými se příchozí Evropan musel vyrovnat, jestliže chtěl vůbec v kolonii obstát.
Četné byly případy, že příchozí Evropané byli nuceni své rodiny, které s nimi přicestovaly, odeslat zpět do vlasti, protože jejich ženy a děti nemohly zdravotně snést podmínky života v koloniích. Např. v Togu žilo v r. 1914 na 400 bělochů, z toho 332 mužů, ale jen 66 žen a 2 děti. Obdobná situace byla i v Kamerunu, Východní Africe a v Tichomoří. Pouze v Jihozápadní Africe a v čínském Kiaučeu byly po této stránce podmínky poněkud lepší. Avšak i v Jihozápadní Africe, která ze všech německých kolonií byla pro evropské osídlení nejpříhodnější, tvořilo procento žen mezi bílými obyvateli jen necelou třetinu. Tyto podmínky samozřejmě znamenaly nemalé problémy v životě Evropanů, kteří v koloniích žili a sloužili státu. Jak již bylo řečeno, mezi nežádoucí vlastnosti pro státního zaměstnance bylo počítáno mj. nemorální chování a nemírné požívání alkoholu. Za nemorální počínání se považoval např. styk s černými ženami. Něco podobného vedlo v případě zjištění ke služební diskvalifikaci viníka a v případě recidivy i k jeho okamžitému propuštění ze státní služby. Běloch prostě musel zůstat pánem od hlavy až k patě a nesměl si s černochy zadat žádným způsobem, zejména ne tímto. Pokud se týká požívání alkoholu, v tropických podmínkách tvořil alkohol jakési profylaktikum proti četným tropickým chorobám. Žádný běloch pobývající delší dobu v tropech, chtěl-li vůbec přežít, se styku s alkoholem nevyhnul. Běloch, který by byl notorickým abtinentem, by se patrně příliš vysokého věku nedožil. Naproti tomu však i zjištění, že dotyčný nemírně požívá alkohol, mohlo vést ke služební diskvalifikaci a propuštění. Bylo proto třeba najít „zlatou střední cestu“, což pro mnoho mužů v podmínkách kolonií nebylo vždy příliš lehké.
Konečně i ráz služby sám byl proti evropským podmínkám značně dobrodružný. Příslušníci Schutztruppe, ať již vojáci nebo policisté, vlastně žili, řečeno soudobou terminologií „ve stavu nepřetržité bojové pohotovosti“, protože museli být připraveni v každé denní i noční chvíli kdykoliv odrazit jakýkoliv útok ze strany domorodého nepřítele, který se nikdy nedal vyloučit. To na jedné straně zcela jistě muže ochranných oddílů vyčerpávalo, ale na druhé straně tím získávali schopnost ostražitě reagovat na všechny podněty přicházející z okolí. Tak vznikal typ profesionálního bojovníka, opravdového válečníka v tom nejlepším smyslu slova, který ve chvíli tvrdého nasazení v podmínkách boje proti přesile dokázal podat výkony, požadované v běžných evropských podmínkách pouze od elitních jednotek. Dá se říci, že muži, kteří prošli školou ochranných oddílů se svojí bojovou kvalifikací vyrovnali přinejmenším důstojníkům evropských armád s mnohem vyšší hodností. Služba v koloniích vyžadovala, aby Evropan ovládal více profesí než jen ty, jejichž znalost by vzhledem k jeho služebnímu zařazení byla po něm požadována při výkonu služby stejného druhu v Evropě. Zmínili jsme se např. o tom, že pro službu v Jihozápadní Africe byl bezpodmínečně vyžadován jezdecký výcvik, což jak známo pro službu policisty v Evropě nebylo zcela běžné. V podmínkách této kolonie to však bylo nezbytností. Ochranný oddíl a to jak jeho polní součást, tak jeho policejní součást, se tu skládal skoro výlučně z Evropanů - kromě několika desítek míšenců, tzv. Bastardů, používaných k pomocným službám. Polizeitruppe se zde dále dělila na Ortspolizei (tj. místní policie) a Stationspolizei (tj. staniční policie). Ortspolizei vykonávala pořádkovou službu v městech a osadách a její působnost byla omezena místně, tj. pouze na její vlastní rajon. Kromě výkonu pořádkové služby jí příslušelo rovněž střežení věznic a úkoly s tím spojené. Stationspolizei plnila ty úkoly, které v Říši plnilo čenictvo. Její územní působnost zahrnovala území celé kolonie v plném rozsahu. Do náplně její činnosti patřilo nejen udržování klidu a pořádku mimo města a osady, ale i provádění celní služby v pohraničních územích. Kromě toho jí příslušely rovněž ty úkoly, které v Evropě plnila kriminální služba.
To však nebyl plný rozsah činnosti Stationspolizei. Její příslušníci byli vyškoleni i v poskytování první pomoci a základního zdravotnického ošetření osobám a měli rovněž základní znalosti z veterinární mediciny. Policejní patroly projíždějící územím kolonie byly často pro farmáře na odlehlých farmách jediným prostředkem spojení s civilisací. Často se stávalo, že policisté doručovali na několik desítek kilometrů vzdálené farmy, kam nedosahovala poštovní síť i dopisy a balíky pro farmáře a jejich rodiny a od nich opět přebírali zásilky k odeslání. Plnili tedy příslušníci Stationspolizei i funkci pošťáků. Často se na ně obraceli farmáři se žádostí o radu a pomoc, když jim např. onemocněl dobytek, nebo když se jim zatoulalo stádo a policista musel v každém případě umět poradit a pomoci. Bylo také mnoho případů, že policista musel zaskočit místo porodní asistentky na vzdálené farmě, kde široko daleko žádný lékař nebyl. Shrneme-li tedy rozsah činnosti Polizeitruppe, pak musíme konstatovat, že průměrný koloniální policista byl vlastně nejen policistou ve vlastním slova smyslu, ale i zdravotníkem, veterinářem, pošťákem, celníkem, prostě universálním pomocníkem bílého osadníka, na kterého se tento mohl vždycky obrátit v případě nouze a který musel umět vždy dobře poradit a účinně pomoci. Proto byl také vztah mezi policistou a bílým osadníkem zcela jiný, než jaký je vztah mezi policistou a civilním občanem v Evropě. To do jisté míry platilo také o příslušnících polních oddílů (Feldtruppe). Rovněž ve vztahu k domorodcům musel policista umět vystupovat v posici rozhodčího v četných sporech, které domorodé kmeny mezi sebou anebo jednotliví domorodci navzájem měli tu o dobytek, tu o přednost u vodní studny, tu o majetek. Ve vztahu k domorodcům se rovněž účinně uplatňovaly i pomocné policejní síly, složené z míšenců. Ve všech německých koloniích platila, a byla striktně dodržována zásada, že proti Evropanům mohl zasáhnout pouze evropský policista, nikdy ne domorodec. Uplatňování této zásady bylo mnohem jednodušší právě v Jihozápadní Africe, kde domorodci tvořili pouze malou část Schutztruppe. V ostatních koloniích, kde poddůstojnický sestav a mužstvo tvořili výhradně domorodci, bylo samozřejmě dodržování tohoto pravidla komplikovanější. Avšak nestal se za celou dobu německého koloniálního panství případ, že by tato zásada byla porušena.
Zbývá ještě zmínit se o délce služebního závazku v Schutztruppe, to jest o době, kterou se zavazoval každý voják nebo policista odsloužit po přijetí do koloniální služby. U Evropanů to byly buď 4 nebo 6 let. Po odsloužení této doby mohl být závazek obnoven. Zároveň bylo stanoveno, že i po uplynutí tohoto závazku v případě polního tažení zůstane dotyčný ve službě tak dlouho, pokud to bude vyžadovat služební zájem. Pokud se týkalo černochů, uzavíral se služební závazek na dobu 5 let. Nebylo-li ujednáno nic zvláštního, prodlužoval se po uplynutí této doby „mlčky“ vždy o 1 rok. Mnoho domorodých příslušníků Schutztruppe zůstávalo ve službě tak dlouho, jak dalece se cítili srostlými s oddílem a námahami služby. Bylo přirozeně zájmem Schutztruppe, udržet lidi ve službě co nejdéle, i když výkony takových starších vojáků v čistě mírové výcvikové službě nebyly vždy zcela na výši. V bojové situaci však tvořili pevnou páteř své jednotky, dávali ji žádoucí jistotu a klid a umožňovali jednotkám s mnoha nováčky docilovat značných úspěchů. Délesloužícím a propuštěným Askariům byla vyplácena měsíční pense. Služba v Schutztruppe přinášela tedy zejména domorodcům značné sociální výhody, o kterých před tím ani neslyšeli. Děti domorodých Askariů byly cvičeny jako perspektivní vojáci v oddílech signalistů tzv. Heliographen-Askaris a při tom získávaly základní školní vzdělání. Zmínili jsme se již o tom, že pro své domorodé vojáky vydávali Němci ve Východní Africe i noviny ve svahilštině. Každý domorodý voják i policista současně s výcvikem ve své odbornosti získával i školní vzdělání, učil se číst, psát, počítat. Součástí výcviku byla i orientace v terénu a umění „číst mapu“. To musel bezpodmínečně ovládat každý příslušník Schutztruppe, voják i policista. Proto úroveň odborného výcviku zejména domorodců, sloužících Němcům byla mnohem vyšší než běžná úroveň domorodců ve službách Francouzů, Britů, Belgičanů, Portugalců či jiných koloniálních pánů. To samozřejmě mělo i vliv i na morální stav německých koloniálních jednotek, což se projevilo nejen v mírových dobých, ale zejména po vypuknutí I. světové války.
Je třeba po pravdě říci, že na tuto válku nebyl v podstatě připraven nikdo z jejich účastníků. Tehdejší úroveň vojenské vědy, stupeň poznání, výzbroj, výstroj, taktika vojsk a vůbec všeobecné představy o tom, co příští válka bude vyžadovat, daleko pokulhávaly za realitou, kterou tato válka přinesla. Ani Německo nebylo výjimkou. Nelze se tomu ani divit. Dlouhé období míru, světové válce předcházející, neumožnilo vytvořit si ani přibližnou představu o tom, co vyvolá hromadné nasazení moderních druhů zbraní, činnost mnohamilionových armád a s tím spojená nutnost masové mobilisace mužů pro frontu a zároveň i nutnost tyto muže vyzbrojit, vystrojit, vycvičit, organisovat a průběžně je zásobovat vším, co bojující armády potřebují. Všechny války, které byly od skončení německo-francouzské války v l. 1870-1871 vedeny, se odehrávaly buď mimo Evropu, v Asii nebo Africe, nebo na její periferii - na Balkáně, byly vedeny v podstatě omezenými silami a vyžadovaly tudíž jen omezené vynaložení prostředků. Do značné míry lze tyto všechny války ve srovnání s tím, co se na Evropu v r. 1914 přivalilo, označit jako vojenskou idylu, větší manévry, při kterých se sice střílelo „ostrými“ a tekla krev, ale život šel dál svým zaběhnutým tempem a obyvatelstvo v území, na kterém se zrovna nebojovalo se vlastně o válce dozvídalo pouze ze zpráv v novinách a z vyprávění očitých svědků. Rok 1914 učinil této „idyle“ rázný konec. To platilo nejen pro Evropu, ale také i pro mimoevropské části světa. Také kolonie v Africe, Asii a Tichomoří se staly dějištěm vojenských operací, i když samozřejmě v menším rozsahu, než tomu bylo v Evropě.
V Togu, které bylo nejmenší německou kolonií v Africe měly události po zahájení nepřátelství celkem rychlý spád. Obranné prostředky byly zcela nedostatečné. V kolonii nebyla zřízena Schutztruppe ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen její policejní část. Polizeitruppe byla cvičena pro boj proti případnému domorodému protivníkovi, nikoliv proti vojenským koloniálním jednotkám, jaké měli k disposici britští a francouzští sousedé. Guvernér kolonie major von Doering měl k disposici 5 rot domorodých policistů, vedných bílými důstojníky a seržanty. Celkem 32 Němců a 700 domorodých policistů. Jakmile vypukla válka, byli mobilisováni zbraněschopní Němci, kteří pobývali v kolonii. Z těch byla sestavena 1 rota. Všeho všudy bylo ve zbrani na 200 Němců a 700 domorodců. Těžké zbraně nebyly k disposici kromě 6 kulometů. Ty byly rozděleny tak, že každá rota dostala k disposici jeden. Rovněž munice bylo málo. Na území kolonie vtrhli od západu z britské kolonie Zlatonosné pobřeží (dnešní Ghana) britské a od severu a východu z francouzské kolonie Dahome francouzské koloniální jednotky, které svým počtem mnohonásobně převyšovaly obránce. Některé prameny udávají sílu britsko-francouzských spojeneckých jednotek až na 10.000 mužů, vedených bílými důstojníky a poddůstojníky. Proti takovéto přesile neměli Němci samozřejmě žádnou šanci. Navíc, spojenecké jednotky měly k disposici rovněž děla a také několik obrněných automobilů a letadel. Němci se jim v tom vůbec nemohli vyrovnat. Přes to se Polizeitruppe postavila odhodlaně na odpor. Pobřeží kolonie samozřejmě ovládaly britské a francouzské válečné lodi. Německé jednotky pomalu ustupovaly za stálých bojů s protivníkem do vnitrozemí. Teprve po třítýdenních těžkých bojích, když byla vystřílena veškerá munice a německé jednotky byly oslabeny těžkými ztrátami, musel major von Doering 27.8.1914 vydat rozkaz ke kapitulaci. Po ní se mnozí domorodí policisté i se zbraněmi rozutekli, k malé radosti Britů a Francouzů, kterým tak povstal velmi nemilý problém úniku evropských zbraní mezi domorodé obyvatelstvo území, jež právě obsadili. Nad tím ale mohli Němci jen škodolibě pokrčit rameny, to už nebyla jejich starost.
Zato v Kamerunu narazili Britové a Francouzi na tvrdý odpor. Kolonie byla napadena od severozápadu od Čadského jezera až po mořské pobřeží britskými koloniálními jednotkami z Nigerie, od severovýchodu od Čadského jezera až po řeku Ubangi francouzským koloniálním vojskem, od jihovýchodu útočili Belgičané z Belgického Konga a z jihu, z Francouzské rovníkové Afriky postupovaly francouzské koloniální jednotky. V pobřežní oblasti od Roi del Rey až po Kampo se vylodily další britské a francouzské jednotky. Moře měli zcela pod kontrolou Britové a Francouzi. Spojenci nasadili do akce na 40.000 vojáků, z toho na 2.000 Evropanů. Měli k disposici silné dělostřelectvo a rovněž i několik obrněných vozů a letadel. Jednalo se sice jen o obrněné automobily (tanky se objevily až v Evropě v r. 1916) a také tehdejší letadla byly proti dnešním značně primitivní, ale v podmínkách afrického bojiště r. 1914 se jednalo o velezbraně. Guvernér kolonie dr. Ebermaier prohlásil na území kolonie válečný stav okamžitě, jakmile z Evropy došly zprávy o vyhlášení války. V čele kamerunské Schutztruppe stál zkušený africký voják podplukovník Zimmermann. Schutztruppe tvořilo 12 polních rot a 12 policejních rot o celkovém počtu 250 Evropanů a 3.620 domorodců. Její organisace byla následující: velitelství a štáb - Soppo, 1. rota Duala s 2 detašovanými četami v Joko a Bašo, 2. rota Bamenda, 3. rota Kusseri, 4. rota Banjo, 5. rota Ebolova, 6. rota Lolodorf, 7. rota Garua, 8. rota Fontendorf, 9. rota Tinto, 10. rota Soppo, 11. rota Mora, 12. rota oblast Čadského jezera. Organisace policejní jednotek byla stejná a kopírovala vojenskou. Velitelství Schutztruppe vyhlásilo na území kolonie mobilisaci všech zbraněschopných německých usedlíků a vyzvalo vysloužilé domorodé vojáky a policisty, aby nastoupili znovu do služby, pokud jim to zdravotní stav dovolí. Na tuto výzvu se přihlásilo na 4.000 bývalých černých vojáků a policistů a jejich synů. Mobilisace bílého obyvatelstva vynesla na 1.250 mužů. Po provedení mobilisace mělo velení Schutztruppe v pohotovosti na 9.100 mužů - 1.500 Evropanů, 5.800 domorodých vojáků a 1.800 domorodých policistů. Na rozdíl od Toga měla Schutztruppe k disposici i 14 děl a 60 kulometů. Slabinou byl nedostatek střeliva - na 7.000 karabin a 3.000 pušek vzor 71 připadalo jen 3,000.000 nábojů a dále asi 3.000 kusů dělostřeleckých nábojů. To by sice stačilo v mírových podmínkách na udržování klidu a pořádku a pro boj proti případnému domorodému protivníkovi, ale na válečné podmínky to bylo velmi slabé. Při tom kolonie neměla žádnou továrnu na výrobu zbraní a střeliva a od přísunu z Německa byla ze všech stran odříznuta nepřítelem. Muselo se tedy spoléhat pouze na vlastní síly a snažit se vystačit s tím, co bylo po ruce. Schutztruppe vzrostla po provedené mobilisaci na 36 polních rot (Feldtruppe), dále k ní patřilo 12 rot Polizeitruppe a nově byl vytvořen dělostřelecký oddíl. 36 rot Feldtruppe a 12 rot Polizeitruppe bylo rozděleno na 12 oddílů v síle praporu - každý po 3 polních rotách a 1 policejní rotě. Každou rotu tvořilo 20 Evropanů a 150 domorodců. Každý prapor dostal přiděleno 5 kulometů, ze kterých byl vytvořen kulometný oddíl, podřízený přímo veliteli praporu. Dělostřelecký oddíl byl podřízen bezprostředně veliteli Schutztruppe. S těmito silami čelili Němci více než čtyřnásobně silnému nepříteli od srpna 1914 až do února 1916. Teprve počátkem února 1916 ustoupilo ochranné vojsko na území Rio Muni, které tvořilo španělskou koloniální enklávu na území německého Kamerunu. Bylo to 600 Němců a 5.900 domorodých vojáků a policistů. S nimi překročilo hranici na 40.000 domorodců, mužů, žen i dětí, kteří nechtěli mít za pány Angličany nebo Francouze. Jen ještě v severním Kamerunu, v území vybíhajícím k Čadskému jezeru, se stále držela 3. rota ochranných vojsk pod velením hejtmana von Raben ve své horské posici v Mora. Avšak i tento oddíl již neměl takřka žádné potraviny ani munici. Kapituloval tehdy, když jejímu veliteli oznámili nepřátelé, že Schutztruppe ustoupila z Kamerunu na španělské území. Tím padla poslední německá posice v Kamerunu.
Také na území Německé jihozápadní Afriky narazili Britové na tvrdý odpor. Situace pro ně byla komplikována rovněž skutečností, že po vypuknutí I. světové války došlo v Britské jižní Africe k povstání bílého obyvatelstva - holandských Burů, které Angličané teprve v r. 1902 porazili a násilím připojili jejich nezávislé republiky - Jihoafrickou republiku (tzv. Transvaal) a Svobodný stát Oranje ke své kapské državě. Po porážce se část Burů smířila s britským panstvím a někteří burští generálové (Botha, Smuts, Deventer) vstoupili do britských služeb, ale většina obyvatelstva, vedená svými bývalými vůdci (de la Rey, Prinsloo, de Wet) zůstávala i nadále Britům nepřátelská a pokládala je za vetřelce a národní nepřátele. Po vypuknutí světové války, když britská vojska zahájila operace proti německým koloniím, chopila se tato protibritská část Burů příležitosti a rozpoutala proti Britům znovu partyzánskou válku. Její potlačení si od Britů vyžádalo značné úsilí a velmi ztěžovalo jejich vojenské operace, zejména proti Německé jihozápadní Africe.
Operace proti Německé jihozápadní Africe prováděla britská vojska, složená z dominiálních oddílů Jihoafrické unie. Velel jim generál Louis Botha, burský generál, známý z burské války za svobodu v letech 1899-1902. Nyní válčil pro změnu na britské straně. K útoku na německou kolonii disponoval silami 40.000 mužů a v záloze měl pro případ potřeby dalších 40.000. Německé Schutztruppe v síle 3.000 mužů velel podplukovník von Heydebreck. Z toho na Feldtruppe připadalo 2.300 mužů (90 důstojníků, 29 lékařů a veterinárních lékařů, 38 vojenských úředníků a 2.143 poddůstojníků a mužstva) a na Polizeitruppe 700 mužů (30 důstojníků a 670 strážmistrů, seržantů a policejního mužstva). Feldtruppe se dělila na 9 jezdeckých rot (z toho 1 rota velbloudí jízdy), 2 baterie polního dělostřelectva s 12 děly, 1 baterii horského dělostřelectva se 6 děly, 3 kulometné oddíly se 24 kulomety, 1 telegrafní oddíl, 1 signalisační oddíl, 1 letecký oddíl se 2 letadly a provozní jednotky. Tyto síly mohly být doplněny dalšími 2.000 muži záloh a 3.000 muži zeměbrany z řad německých obyvatel kolonie. Ve zbrojních skladech kolonie bylo uloženo dalších 48 děl. Celkem tedy bylo k disposici 8.000 mužů, 12.500 pušek, 66 děl, 24 kulometů a 2 letadla.
K prvním bojům však došlo na severní hranici DSWA a portugalskou Angolou. Po prohlášení nepřátelství se totiž Portugalci snažili pobouřit proti Němcům domorodé obyvatelstvo v příhraniční oblasti. Šéf pohraničního okrsku Outjo, dr. Schulze-Jena se pokusil s Portugalci vyjednávat, ale byl během své návštěvy v portugalském Fort Naulila při návratu zastřelen ze zálohy i se svými dvěma průvodci. Proto major Franke s oddílem 350 mužů podnikl nájezd na portugalské území a po provedené akci se vrátil zpět na základnu. Mezitím 2.11.1914 zahynul podplukovník von Heydebreck v důsledku nehody a major Franke převzal velení Schutztruppe. Již 19.8.1914 se vylodilo na 8.000 mužů britských jednotek v Lüderitzu a v září zahájil jihoafrický generál Botha postup po souši. Právě v té době proběhl vlastně poslední pokus Burů vymanit se zpod britské nadvlády. Na podzim r. 1914 vyvolal burský plukovník Moritz protibritské povstání v Transvaalu a zahájil partyzánskou válku. Britům se sice podařilo toto hnutí potlačit, ale boje se protáhly až do r. 1915. V prosinci 1914 se vylodily další britské posily ve Walfish Bay a obsadily Swakopmund. Kolonie tak byla vystavena nepřátelskému útoku jak ze strany od moře, tak i z jižní strany. Zde útočili nepřátelé ve dvou proudech přes řeku Oranje, která tvořila hranici mezi DSWA a britským Kapskem. Na všech směrech kladla Schutztruppe tvrdý odpor a vojenské operace se protahovaly. V lednu 1915 padl Swakopmund, 12.5.1915 pak Windhoek. Přes nepřátelskou početní i materiální převahu se boje protáhly až do července 1915. Teprve 9.7.1915 musela Schutztruppe, obklíčená ze všech stran daleko silnějšími silami nepřítele v prostoru mezi Otavi a Tsumbehem zastavit boj a složit zbraně. Tak padla Německá jihozápadní Afrika. Guvernér kolonie dr. Seitz i velitel Schutztruppe major Franke se svými důstojníky a vojáky se stali britskými zajatci.
Avšak na nejtvrdší odpor narazili Britové a s nimi spojení Belgičané a Portugalci na území Německé východní Afriky. Německá obrana zde byla organisována nejlépe ze všech kolonií a také ozbrojené síly zde byly nejpočetnější. Ihned, jakmile přišly z Evropy zprávy o zahájení nepřátelství, vyhlásil guvernér DOA dr. Schnee na území kolonie válečný stav. Velitel Schutztruppe, generál-major Paul von Lettow-Vorbeck měl při vypuknutí nepřátelství k disposici celkem 5.481 mužů. Z toho na Feldtruppe připadalo 270 Evropanů (77 důstojníků, 42 lékařů a veterinárních lékařů, 13 vojenských úředníků a 138 poddůstojníků) a 2.730 Askariů (2 z nich v hodnosti důstojnických zástupců) a na Polizeitruppe 81 Evropanů (21 policejních důstojníků a úředníků a 60 policejních strážmistrů a seržantů) a 2.400 Polizeiaskaris. Složeni Feldtruppe bylo následující: velitelství a doplňovací středisko Daressalam, 1. rota Aruša, 2. rota Iringa, 3. rota Lindi, 4. rota Kilimatinde s detašovanou četou v Mpapua, 5. rota Tabora, 6. rota Bismarckburg s detašovanou četou v Udžidži, 7. rota Bukoba, 8. rota Ssongea, 9. rota Usumbura, 10. rota Tabora, 11. rota Urundi, 12. rota Mahenge, 13. rota Daressalam, 14. rota Muansa. Ještě před vypuknutím války byly vytvořeny další čtyři roty 15. - 18., které byly určeny k provádění expedicí. Polizeitruppe se skládala z 20 rot, jejichž dislokace byla přibližně stejná jako u polních rot. Po vypuknutí války byla provedena mobilisace všech zbraněschopných německých mužů v kolonii, která obsáhla cirka 3.000 mužů a rovněž byl zahájen nábor mezi domorodci. Při tom byli přednostně přijímáni vysloužilí Askariové a jejich synové - podobně jako v Kamerunu - což vyneslo asi 11.000 mužů. Bylo zformováno 62 nových rot Askariů, z nich 2 roty bezprostředně po vypuknutí války a dalších 60 rot postupně v l. 1914-1915. Po ukončení mobilisace dosáhl počet polních rot Askariů čísla 80 a mimo to bylo k disposici dalších 20 policejních rot. Tyto síly byly rozděleny do 20 oddílů v síle praporu, každý po 4 rotách Feldtruppe a 1 rotě Polizeitruppe. Pro každou rotu Feldtruppe byl předepsán početní stav 16 Evropanů, 160 Askariů a 300 nosičů a pro každou rotu Polizeitruppe 4 Evropané, 120 policejních Askariů a 200 nosičů. Oproti organisaci ochranného vojska v Kamerunu, kde byly vytvořené kulometné oddíly podřízeny přímo velitelům praporů, byly ve východoafrické Schutztruppe kulomety rozděleny přímo jednotlivým rotám: 60 kulometů bylo rozděleno po třech kusech mezi 20 polních rot, 120 kulometů bylo rozděleno po dvou kusech mezi 60 polních rot a po jednom kulometu obdržela každá z 20 policejních rot. Celkem tedy bylo ve výzbroji 200 kulometů. Dále bylo k disposici 50 děl, ze kterých byl vytvořen dělostřelecký oddíl, rozdělený na baterie. Dělostřelectvo bylo podřízeno přímo veliteli Schutztruppe. Kolonie měla k disposici také jedno letadlo a malou flotilu ozbrojených parníků, kterou tvořilo 14 lodí. Z nich 11 bylo určeno pro službu na různých říčních tocích, jeden pro službu na Viktoriině jezeře, jeden na jezeře Tanganjika a jeden na jezeře Njassa. Velitelský sbor této flotily tvořili Evropané, mužstvo afričtí domorodci. V průběhu války byl také z Evropanů zformován prapor námořních střelců Marineschützenbataillon Deutsch-Ost-Afrika, jehož příslušníky byli členové posádek dvou válečných lodí císařského loďstva. Jednalo se o chráněný křižník III. třídy KÖNIGSBERG s 322 muži posádky a dělový člun I. třídy MÖWE se 102 muži posádky. Obě lodi vykonávaly staniční službu ve vodách Německé východní Afriky. Po zahájení bojů se podílely na obraně pobřeží DOA proti britské invazi. V průběhu bojů byly těžce poškozeny a v podmínkách kolonie odříznuté ze všech stran nepřítelem je nebylo možno opravit. Proto z nich byla odmontována všechna použitelná výzbroj a poté byly vlastními posádkami potopeny. Jejich posádky pak přešly do řad obhájců Německé východní Afriky. Celkem tedy bylo k disposici na 20.000 mužů z toho 3.800 Evropanů, 13.800 Askariů a 2.400 policejních Askariů.
Válečné operace byly zahájeny britským útokem na Dáressalám z moře dne 8.8.1914. Britské válečné lodi nejprve postřelovaly město a přístav a poté se vylodilo z dopravních plavidel asi 10.000 mužů, složených z příslušníků indických jednotek vedených britskými důstojníky. Přesto, že měly několikanásobnou přesilu proti zhruba 2.000 obránců, byly po krátkém boji neslavně zahnány zpět do moře. Mezi indickými vojáky vypukla v průběhu boje panika a anglickým velitelům se nepodařilo prchající Indy zvládnout. 15.8.1914 obsadila jedna rota Schutztruppe pohraniční stanici v Britské východní Africe (dnešní Keňa). Během podzimu 1914 dosáhli Němci několika významných úspěchů. V listopadu 1914 porazili britské koloniální síly postupující od severu z Britské východní Afriky v třídenní bitvě u Tangy a v lednu 1915 způsobili Britům další těžkou porážku u Jassinu. Po celý r. 1915 si Schutztruppe udržela bojovou iniciativu; Němci útočili a Britové všude tržili neúspěch za neúspěchem. Totéž platilo i pro první půlrok 1916. V březnu 1916 převzal velení nad britskými silami jihoafrický generál Smuts, další z burských vojevůdců, kteří v letech 1898-1902 bojovali proti Angličanům. Tomu se podařilo dosáhnout účinné spolupráce britských, belgických a nakonec i portugalských jednotek. Tak sjednotil nakonec pod svým velením na 100.000 mužů. Své síly rozdělil na 5 operačních skupin. První operační skupina tzv. „Ugandská“ útočila ze severu ze směru Koanda-Irangi-Tanga o od Viktoriina jezera na Taboru, druhá „Severozápadní“ operační skupina útočila mezi jezery Viktoria, Kiwu a Tanganjika. Tuto skupinu tvořily vedle britských hlavně belgické koloniální jednotky. Třetí „Jihozápadní“ skupinu tvořily jednotky vojska Jihoafrické unie. Tato skupina postupovala mezi jezery Tanganjika a Njassa ve směru na Dodoma. Čtvrtá „Jižní“ skupina byla složena hlavně z portugalských koloniálních jednotek. její úkol byl v podstatě pomocný. Měla vázat bojem německé síly na řece Rovuma, která tvořila hranici mezi Německou východní Afrikou a portugalskou kolonií Mozambik. Pátou skupinu tvořily britsko-indické jednotky. Měly se vylodit v prostoru přístavu Kilwa a Lindi, vytvořit předmostí a udržet je tak dlouho, dokud se k nim neprobojují britské síly, útočící ze severu. Pod tlakem tak veliké přesily byli Němci nuceni pomalu ustupovat. Do září 1916 padla Tanga, Tabora, Daressalám a další města a německá obrana se stabilisovala v prostoru mezi řekami Rufidži a Mgeta na severovýchodu a Ruaha a Ulongo na jihozápadě. Zde se Němci bránili déle než rok. Teprve po útoku britsko-belgických sil, kterým velel britský generál Hoskins a jihoafrický generál van Deventer, byl generál von Lettow-Vorbeck v listopadu 1917 nucen zahájit generální ústup. Se zbytkem obránců Německé východní Afriky (asi 400 Němců, 3.200 Askariů a 6.000 nosičů) překročil pohraniční řeku Rowuma a vpadl do portugalského Mozambiku. V průběhu operace oddíl, kterému velel hejtman Tafel v síle 110 Němců, 1.200 Askariů a na 2.000 nosičů zabloudil, ztratil spojení s hlavní kolonou a padl do britského obklíčení. Po vystřílení munice a vyčerpání zásob jídla a vody se musel 28.11.1917 vzdát Britům. Zatím hlavní kolona pod velením generála Lettow-Vorbecka v síle 280 Němců, 2.000 Askariů a 4.000 nosičů se probojovala na portugalské území, porazila portugalské koloniální jednotky, které se jí postavily do cesty a po dobu desíti měsíců operovala na nepřátelském území. Podařilo se jí obsadit řadu portugalských stanic a ukořistit četné zbraně, munici a zásoby jídla i léků. Veškeré pokusy Britů a Portugalců polapit tento oddíl byly neúspěšné. Dne 28.9.1918 překročil generál Lettow-Vorbeck se svým oddílem řeku Rowuma a pronikl zpátky na území DOA, obsazené mezitím nepřítelem. Koncem října 1918 pronikl na britské území Severní Rhodesie, kde ho 13.11.1918 došla zpráva, že v Evropě je již od 11.11.1918 příměří a válka skončila. Protože se nejednalo o kapitulaci, mohli si Němci ponechat zbraně a byli dopraveni do Evropy. Při skončení bojů čítala Schutztruppe 155 Němců (30 důstojníků a 125 poddůstojníků), 1.168 Askariů a 1.522 nosičů.
Dobývání německých kolonií dohodovými vojsky bylo, jak jsme vylíčili, operací, která si vyžádala značného vypětí sil při zdolávání odporu Schutztruppe v afrických koloniích. Oproti tomu likvidace německé koloniální říše v Tichomoří byla nepoměrně snadnější, zde měli Němci k disposici jen malé oddíly policie, složené z domorodců a vedené německými policejními seržanty a strážmistry. Přesto i zde narazil nepřítel v některých místech na ozbrojený odpor. Na Nové Guinei se útočníkům postavil na odpor guvernér kolonie dr. Haber s malým oddílem, čítajícím 11 německých policejních důstojníků a seržantů, 60 německých rezervistů - vesměs záložních poddůstojníků a 250 domorodých černých policistů. Tyto nepočetné síly obsadily stanice Herberthöhe, Bitapaka, Toma, Neu Barzin, Wunaditir, Weberhafen, Tabera, Raloana a Kabakame. Již 12.8.1914 se před Herbertshöhe a Rabaulem objevily 4 křižníky a 3 torpedovky australské eskadry, které obě místa po několik hodin bombardovaly. To však ještě nebyl hlavní útok. Ten přišel 10.9.1914. Toho dne připluli Australané znovu a zahájili bombardování Herbertshöhe. Palba trvala s malými přestávkami až do druhého dne do rána. V ranních hodinách se vylodil oddíl asi 500 mužů, který již v 7.30 hod. místo obsadil a vztyčil britskou vlajku. Poté vyrazil na Bitakapa, kde se nacházela vysílací stanice bezdrátového telegrafu. V průběhu operace kladli Němci odhodlaný odpor, ale přesila byla příliš zřejmá. V boji padlo na německé straně 30 mužů, zajati byli 2 důstojníci, 15 poddůstojníků a 26 domorodých policistů. Jakmile Němcům došla munice, museli kapitulovat. Guvernér a 50 Němců byli odvedeni do zajetí, domorodci byli odzbrojeni a propuštěni. Malá skupina Němců a domorodých policistů pod velením hejtmana Detznera se kapitulaci vyhnula a stáhla se do pralesa. Zde se drželi až do ukončení války. Australané ztratili v boji 7 padlých (z toho 3 důstojníky) a 9 raněných (z toho 2 důstojníky).
V říjnu 1914 obsadili Japonci německé državy na Karolinách, Marianách a Marshallových ostrovech. Obsazení proběhlo ve většině případů bez boje, pouze na ostrově Jaluit narazili Japonci na odpor malého policejního oddílu, složeného z 1 policejního seržanta, 15 domorodých policistů a 20 mobilisovaných bílých osadníků. Dne 3.10.1914 připluly k ostrovu 3 japonské křižníky a 2 torpedoborce, které vylodily výsadkový oddíl 350 mužů. Vůči tak zřejmé přesile byl samozřejmě každý odpor naprosto bez šancí. Přesto i v tomto případě Němci bojovali a teprve 9.10.1914 Japonci oficiálně oznámili, že ostrov byl obsazen. Vlastní ztráty Japonci neoznámili.
Na souostroví Samoa k žádnému boji nedošlo. Dne 29.8.1914 připlula k ostrovu britská eskadra a vylodila desant. Na odpor nebylo ani pomyšlení. Guvernér kolonie dr. Schulz vyhlásil kapitulaci a byl se svými úředníky odvezen do internace na Nový Zéland.
Zato dobývání Tsingtau, německého propachtovaného území v Číně, nebylo pro útočníky žádnou vojenskou procházkou. Již 15.8.1914 podalo Japonsko Německu ultimatum, ve kterém požadovalo bezpodmínečné předání propachtovaného území a vyprázdnění všech východoasijských vod od německých válečných lodí, případně jejich odzbrojení. Na tak drzé ultimatum Němci vůbec neodpověděli. Když prošla lhůta ultimata, zahájili Japonci 23.8.1914 útok na německou enklávu z moře i z pevniny. Japonský sbor v počtu 23.000 mužů, kterému velel generál Kamio, se vylodil, bez ohledu na čínskou neutralitu na čínském území a zahájil útok na Tsingtau ze země, zatímco japonské válečné lodi postřelovaly město i přístav z moře. Guvernér enklávy, námořní kapitán von Myer-Waldeck měl k disposici asi 4.500 vojáků. Síly obránců se skládaly z 3. praporu námořní pěchoty, polní baterie a ženijního oddílu (36 důstojníků, 175 poddůstojníků, 1.279 mužů), námořního dělostřeleckého oddílu (15 důstojníků, 8 palubních důstojníků, 88 poddůstojníků, 659 mužů), námořního minérského oddílu (12 důstojníků, 10 palubních důstojníků, 14 poddůstojníků) a vojenského personálu válečného přístavu (13 palubních důstojníků, 37 poddůstojníků, 41 příslušníků mužstva) - celkem 2.387 mužů. Byla provedena mobilisace všech dosažitelných německých mužů, kteří pobývali v Číně. Mezi nimi byli mobilisováni i všichni němečtí příslušníci policejního oddílu v Tsigtau - vesměs záložní důstojníci a poddůstojníci. Tato mobilisace vynesla 75 důstojníků a 1.400 mužů. Kromě toho byly do Tsingtau staženy německé oddíly z Pekingu a Tientsinu - celkem na 600 mužů. Velitel pevnosti disponoval i flotilou 12 malých bojových plavidel s posádkou 1.500 mužů. Bylo to 5 dělových člunů (CORMORAN, ILTIS, JAGUAR, LUCHS, TIGER), 3 obrněné říční dělové čluny (TSINGTAU, VATERLAND, VORWÄRTS), 1 torpedoborec (S 90), 2 torpedovky (JALU, TAKU) a 1 minonoska (LAUTING). Kromě toho měli Němci k disposici i 1 letadlo, které patřilo k námořnímu leteckému oddílu. Do obrany Tsingtau se zapojili také naši krajané, rakousko-uhersští námořníci z křižníku KAISERIN ELISABETH, který v té době kotvil v přístavu.
Obrana přístavu trvala až do 10.11.1914. Teprve po vyčerpání všech zásob munice nařídil guvernér pevnosti, námořní kapitán von Mayer-Waldeck, zastavit boj. Není cílem tohoto pojednání podrobně líčit, jak probíhaly bojové akce od prvního výstřelu až do kapitulace. Případné zájemce odkazuji na knihu Jiřího Nováka „Bitva o Jadran“, líčící činnost rakousko-uherského válečného námořnictva za I. světové války. Mj. zde rovněž popisuje účast rakousko-uherských námořníků na obraně Tsingtau. Kniha vyšla v nakladatelství Books Brno 1998 a je v současné době na našem knižním trhu. Je to prozatím jediné české dílo, které se, byť jen okrajově, dotýká problematiky bojů o německé kolonie v I. světové válce. I když v případě přístavu Tsingtau se vlastně o kolonii nejednalo.
Pokud se týče policejního oddílu v Tsingtau, ten do bojů jako organisovaná jednotka nezasáhl. Jeho velitelský sestav, tvořený Němci, byl hned v první fázi bojů mobilisován do řad obránců pevnosti. Protože Čína byla neutrálním státem, čínští policisté se bojů nezúčastnili. Po kapitulaci byla pevnost obsazena japonským vojskem, Němci byli odvezeni do Japonska do zajetí a čínští policisté pokračovali dále v běžné policejní službě pod japonskou kontrolou.
Závěrem je možno konstatovat, že německé koloniální dějiny byly vlastně velmi krátké. Zahrnují období zhruba tří desítek let - od r. 1884 do vypuknutí I. světové války v r. 1914. V podstatě byla většina kolonií ztracena hned v první fázi války, jakkoliv v některých koloniích boj pokračoval i v dalších letech. Tak např. Německá jihozápadní Afrika se držela až do července 1915, v Kamerunu se bojovalo až do února 1916 a nejdéle se držela Schutztruppe v Německé východní Africe. Ta bojovala až do listopadu 1918 a byla by patrně bojovala i nadále, kdyby nedošla zpráva z Evropy, že tam už je několik dní po všem a zbraně umlkly. Rovněž v pralesích Nové Guineje bojoval malý oddíl Němců s hrstkou papuánských policistů proti Britům až do konce války. Vlastní historie Schutztruppe končí až rokem 1920, kdy bylo oficielně rozpuštěno velitelství Schutztruppe v Berlíně. Tím přestaly císařské ochranné a policejní oddíly v německých koloniích existovat i de jure a přešly definitivně do historie.
Pokračování z Německá koloniální policie v letech 1884-1920 - I. část
Přetištěno:
Z dějin evropských a jiných policejních sborů I. Praha 2002, s. 24-65.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/uhlir-schutztruppe.html