Pluky c. (a) k. armády doplňované v roce 1914 z Čech, Moravy a Slezska
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 14.07.2017
Vojáci z Čech, Moravy a Slezska představovali v národnostně pestré směsici armády a zeměbrany rakousko-uherského mocnářství značnou část jejích příslušníků. Byli zastoupeni takřka ve všech druzích vojska, nejvíce jich pochopitelně sloužilo v pěchotě. Útvary dislokované nebo doplňované v českých zemích měly často letitou tradici a do vědomí řady generací se pevně zapsaly nejen v místech posádek a odvodních okresů, ale spoluvytvářely i kulturně-společenské ovzduší v příslušných garnizónních městech a celých regionech v průběhu řady desetiletí.
Jako doprovodné ilustrace byly použity dobové pohlednice, jejichž rozsáhlý soubor lze nalézt ve výpravné knize Václava Dobrého Světová válka, vydané nakladatelstvím Slovan v roce 2014.
V úvodu autor uvádí: „Jako malý hoch jsem často pozoroval svého dědu, jak sleduje dlouhou prašnou cestu k nám na samotu a po tváři mu stékají slzy jako hrachy. Ještě čtyřicet pět let po válce čekal, že se vrátí jeho otec, který po té cestě odešel v srpnu čtrnáctého roku...“
Tak již první pěší pluk měl určen od poloviny devatenáctého století jako odvodní okres Opavu (předtím okolí Přerova) a jeho titulárním majitelem – v habsburské armádě se tento úzus pevně zakořenil již za třicetileté války – byl tradičně od r. 1745 panovník, tehdy František Štěpán Lotrinský. Samotný pluk byl ovšem v řadách císařské infanterie již od r. 1715, kdy vstoupil do služeb Karla VI. jako trevírský kurfiřtský regiment. Byl po svém majiteli a čerstvém císaři nazván staro-lotrinským (Altlothringen) a charakteristická barva egalizace – tmavá červeň doplněná žlutou mosazí knoflíků – provázela těleso od r. 1807.
Stejného stáří byl i třetí regiment v pořadí c. a k. infanterie, v podstatě dvojče formace předchozí, neboť také přešel z kontingentu kurfiřta trevírského Karla Ignáce pod prapory otce Marie Terezie a na rozlišení od prvního pluku se nazýval mlado-lotrinským (Junglothringen). Nejznámějším se ovšem stalo těleso pod velením arcivévody Karla, vítěze nad Napoleonem u Aspern v r. 1809, který byl majitelem celých sedmašedesát let (1780 – 1847) a poté – jak tomu bylo i u několika dalších čestných majitelů – nesl „po všechny časy“ jméno zmíněného polního maršála. Jeho vojáci v bílých kabátech, posléze fracích až nakonec v modrých zbrojních kabátech, měli stejné blankytné vyložení (od r. 1767) jako 4. regiment známých „dajčmajstrů“ (Hoch- und Deutschmeister), ale oproti nim s bílými knoflíky. Na rozdíl od zmíněného vídeňského pluku byl třetí regiment složen z moravského mužstva najímaného na Slovácku, Valašsku a menší části Hané, kde byla jeho odvodním distriktem Kroměříž.
Dalším tělesem ve svazku c. a k. armády pocházejícím z markrabství, byl pěší regiment v pořadí osmý, jeden z nejstarších v monarchii vůbec, neboť byl zřízen již za třicetileté války v r. 1642 a původně byl verbovaný v Dolních Rakousích, později ale v samém srdci Moravy na Brněnsku. V Brně měl i štáb, předtím pobýval i v Jihlavě a v Praze. V trávově zelené egalizaci a se zapínáním z mosazi prodělal poslední fázi napoleonských válek (od r. 1810) a s tímto odstínem na límcových paroli vkročil i na bojiště roku čtrnáctého.
Jedním z nejznámějších českých útvarů ve starém mocnářství byl nepochybně písecký pluk číslo jedenáct, z císařské a královské infanterie služebně nejstarší. Byl totiž založen ještě za dob Valdštejnových v r. 1629. Takřka celé století pobýval ve Slezsku, za Josefa II. pak byl přeložen do Čech. Po Kouřimsku a posléze Čáslavsku zůstalo nakonec jeho odvodním regionem Prácheňsko s Pískem jako posádkovým městem. Mladý rajneráček ze známé lidové písně si mohl modrooké děvče namlouvat kdykoliv v první polovině minulého století, neboť tenkrát – 1801 až 1854 – byl skutečně titulárním majitelem pluku polní zbrojmistr arcivévoda Rainer Josef. Chasníci z Pootaví tehdy oblékali fraky i bílé zbrojní kabáty s modrými límci a manžetami až do r. 1867 – to byl pluk s novým majitelem, saským princem Albertem. Ale i nová popelavě šedá egalizace byla na parádních kabátech dalších členů drážďanské dynastie: 1873 – 1903 prince Jiřího a 1902 – 1918 posledního majitele Jana Jiřího.
Guidobald Starhemberg byl další z definitivních majitelů dalšího opavského pluku, tentokrát č. 13 s růžovým vyložením a mosaznými knoflíky.
Podobně jako v jižních Čechách byli známí jedenáctí infanteristé, tak ve východních oblastech království byla po léta populární „osmnáctá chasa“ s garnizonou královehradeckou. Byla to rovněž starobylá formace založená již r. 1682 Leopoldem vévodou Lotrinským. Ve vzpomínkách z dětství pak zanechala dojmy u Ignáta Herrmanna jako „Konštantýn“. Opravdu se jednalo o osmnáctý pěší pluk s tehdejším majitelem velkoknížetem Konstantinem, který stál v čele regimentu celých čtyřiačtyřicet let (1848 – 1892). Oficíři v elegantních bílých i později skromnějších tmavomodrých kabátech s typickou tmavočervenou egalizací léta se objevující na šancích císařské pevnosti, ale i na korze východočeské metropole, udivovali nejen budoucího českého spisovatele coby malého hošíka, tvoříce tak součást neodmyslitelného koloritu krajského sídla.
Jedenadvacátý pěší pluk byl od předchozího o několik desítek let mladší – založen r. 1733, jinak byl ovšem jeho sousedem v nedaleké Čáslavi, kde leželi jeho příslušníci posádkou. Egalizace u vojáků zmíněné garnizony byla v mořské zeleni a po rychle se střídajících majitelích – „regimentsinhábrech“ – byl opět natrvalo r. 1888 jmenován Otto Ferdinand von Abensperg-Traun, jinak polní maršál z časů Marie Terezie.
„Pražské děti“ se laskavě říkalo pěšákům osmadvacátého regimentu a jak vyplývá ze sympatické přezdívky, patřili branci pod obvod hlavního města. Pluk vznikl také poměrně časně, r. 1698, a jedním z posledních majitelů infanterie s trávově zelenými výložkami byl polní zbrojmistr Benedek, jehož jméno je spojováno s katastrofou u Sadové r. 1866. Ale řadu „inhábrů“ uzavírají nakonec italští monarchové Hubert a poté Viktor Emmanuel III., jenž posléze vstoupil do války proti Rakousku-Uhersku v r. 1915.
Pětatřicátníci byli miláčky Plzně. Jejich pluk byl zřízen v roce vídeňského triumfu nad Turky – 1683 – a rakově červené výložky (od r. 1767) zářily za defilé plzeňskými ulicemi v posledních desetiletích existence tělesa až do první světové války, v jejíchž počátcích Karel Hašler věnoval vojákům pluku populární píseň. Pod stejným číslem, ale již s tradicí italských legií byl po r. 1918 ve městě nade Mží, Radbuzou, Úhlavou a Úslavou dislokován československý pěší pluk č. 35 „Foligno“
Jen o číslo vyšší v pořadí c. a k. infanterie a se stejným datem vzniku byl útvar z Mladé Boleslavi, s trvalým majitelem Maxmiliánem Ulysseem hrabětem Brownem, rovněž tereziánským velitelem. Od předchozího se lišil jiným odstínem egalizace, bledou červení.
Pevnostní město Terezín bylo domovem dvaačtyřicátého pěšího pluku, jen o dva roky mladšího než předcházející a vybaveného v poslední fázi své existence oranžově zbarvenými výložkami. Regiment se těšil poctou granátnického marše při všech příležitostech, kterou byl vyznamenán za statečnost projevenou v bitvě u Wagramu r. 1809. V roce 1914 byl jeho titulárním velitelem Ernst August, vévoda cumberlandský, brunšvický a lüneburský.
Dlouholetou tradicí se mohl chlubit také v r. 1661 založený regiment č. 54, opět s čestným šéfem z hraběcího rodu Starhemberského, tentokrát Arnoštem Rüdigerem. Ten byl krátce po vzniku tělesa jeho skutečným velitelem jmenovaným Leopoldem I. (v letech 1669–1701) a v r. 1683 z obrany Vídně společně s českým šlechticem Zdeňkem Kaplířem ze Sulevic úspěšně vzdoroval osmanským ztečím. Za Radeckého kampaně v Itálii 1848 pak pluk obstál srdnatě v piemontském dešti kulek a splnil výzvu svého velitele plukovníka von Sunstenau: „Hanáci, držte se!“. Vojáci z Hané se skutečně drželi a na památku pak jim bylo zvolání komandanta vyšito na čestné stuze plukovního praporu jako jediný český nápis v celé armádě. Tehdy ještě na bílém fraku, stejně jako později na modrém kabátě byla plukovní egalizace v jablečné zeleni.
Z okolí Chebu byli povoláváni branci pěšího pluku č. 73, který ovšem už patřil do nových formací založených po r. 1860 a bylo mu tehdy určeno třešňově červené označení. Patřil Albrechtovi vévodovi würtemberskému.
Podobně tomu bylo i u následujícího pluku jičínského s číslem 74 a v jižních Čechách formovaného pětasedmdesátého s posádkou v Jindřichově Hradci. První byl označen mořenově červenou, u druhého byla egalizace bledě modrá. Sedmdesátému čtvrtému titulárně velel generál pěchoty František svobodný pán von Schönaich.
Další pěchotní útvary monarchie mající své doplňovací okresy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku už byly nově utvořeny po další reorganizaci ozbrojených sil v letech 1882–83.
Na Českomoravské vysočině pobývali branci pěšího pluku č. 81, který měl jako garnizonu určeno město Jihlavu a odlišovací barvu karmínově červenou. Čestným velitelem byl generál pěchoty Johann svobodný pán von Waldstätten.
Opět červenou barvu, tentokrát bordó nuance, přidělil erár berounským pěšákům osmaosmdesátého regimentu, v roce 1914 bez majitele, tedy „vakat“.
Haškova románová postava – a spisovatel sám – narukovala k jedenadevadesátým infanteristům do Českých Budějovic a papouškově zelená egalizace byla respektována i Josefem Ladou na jeho četných barevných ilustracích. Na počátku války byl pluk také bez čestného velitele.
V Terezíně sídlil další plukovní štáb, který ovšem spravoval vojáky z chomutovského okresu. Formace byla zanesena do seznamu pěchoty pod č. 92 a převážně německé mužstvo i důstojníci obdrželi bílé, dosud nepoužité, označení. A čestného plukovníka Lothara Edler von Hortstein.
Odvedenci z Jeseníků byli rovněž německy mluvící a přicházeli k tělesu s číslem třiadevadesát, jemuž byly na blůzy i kabáty předepsány výložky tmavohnědé, v roce 1914 bez majitele
Také většina příslušníků regimentu č. 94 byli Němci z Turnovska, se štábem v Liberci. Od předchozího útvaru se odlišovali žlutými knoflíky a s majitelem polním zbrojmistrem Albertem svobodným pánem von Koller.
Čeští vojáci ovšem převažovali v mužstvu nastupujícím vojenskou službu na Vysokomýtsku u pluku č. 98 se světlehnědou egalizací a čestným plukovníkem generálem pěchoty Adolfem Rummerem von Rommershof.
Zcela z moravsko–rakouského pomezí distriktu znojemského pocházeli rekruti k pěchotnímu útvaru pod číslem devětadevadesát se sírově žlutými „zrcátky“ na límcích tmavomodrých i štikově šedých blůz a bez čestného majitele.
Z druhé strany moravskoslezské země od „prajských“ hranic byl doplňován z okresu Těšín pluk č. 100 s nenápadným světlehnědým označením. Čestným oberstem byl generál pěchoty Moritz von Steinsberg.
Ryze české mužstvo měl poslední pěší pluk rakousko–uherské monarchie před r. 1914, v němž sloužili mládenci z Benešovska, odlišení jako vojáci stodruhého regimentu mořskou zelení své egalizace. Majitelem byl rakousko-uherský velitel na Balkáně Oskar Potiorek.
Myslivecké bataliony patřily v Rakousku-Uhersku k vybraným útvarům, nasazovaným za válečných střetů na nejkritičtější místa. Také v Čechách a na Moravě i ve Slezsku byla myslivecká tělesa známá v několika městech či okresech. Prapory č. 2, 5, 6, 12, 16, 22 a 25 měly náhradní setninové kádry v Hradci Králové, Olomouci, Plzni, Mladé Boleslavi, Opavě, Chebu a v Brně.
Značné oblibě se už tradičně v království i markrabství těšili dragouni. Především byli rozmístěni v řadě polabských posádek. Tak dragounské pluky č. 1 a 8 sloužily na konci mírových let před r. 1914 v Pardubicích, první v pořadí byl tradičně tzv. císařův, tedy jeho titulárním velitelem byl panovník. Osmý pluk měl dokonce výsadní postavení, pocházející z dramatických dnů jeho založení v r. 1619. Tehdy nenadálý bouřlivý vjezd pluku – tehdy Dampierrových florentinských kyrysníků – na nádvoří vídeňského Hofburgu zachránil Ferdinanda II. před stavovskými vojsky, sídlo mocnářství obléhajícími. Jeho veliteli se pak dostalo privilegia v plné zbroji předstoupit kdykoli a bez ohlášení před panovníka, regiment dále mohl najímat mužstvo přímo na nádvoří před zmíněným sídlem a na stejná místa vjíždět za zvuků fanfár a s rozvinutými standartami. Konečně nikdy neměl být rozpuštěn a žádný z příslušníků pluku nesměl být potrestán smrtí, teprve po převelení k jiné formaci. Majitelem byl „pro všechny časy“ generalissimus a polní maršál Raimund Montecuccoli, proslulý vítěz nad Turky v prvních letech vlády Leopolda I.
Staroboleslavská kasárna byla sídlem sedmého pluku, u něhož sloužil i poslední císař Karel ještě jako mladý poručík. Trvalým čestným majitelem tohoto pluku založeného roku 1663 byl Karel V. Leopold, vévoda lotrinsko-barský, stejné hodnosti jako Montecuccoli.
Dalším proslulým útvarem a v Čechách možná nejpopulárnějším byli „Vindiškréc“ dragouni, tedy podle majitele generála Windischgrätze pojmenovaní, v pořadí čtrnáctým. Založen byl r. 1725 jako Vesterloo, později De Ligne, do vojenských dějin vstoupil skvělou atakou u Kolína 18. června 1757 a získal tak výsadu – či vlastně povinnost – jediného bezvousého pluku v armádě. Jako Vincent švališeři byl na počátku minulého století v Klatovech (inspiroval Mikoláše Alše, jehož strýc Tomáš Famfule u něj sloužil), kam se opět po letech vrátil a znovu se ocitl v umění – v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického i lidových písních. Jeho garnizonou ovšem byl i Brandýs nad Labem a v Klatovech se na přelomu století střídal s druhým známým jezdeckým tělesem, třináctým dragounským plukem, který nesl titul a tradici čestného rytíře a dobyvatele Bělehradu prince Evžena Savojského. Byl starší než předchozí, na válečná pole vstoupil v r. 1682.
Mladší byl 12. dragounský regiment, založený r. 1782, jenž měl náhradní kádr (v r. 1914) v Olomouci, s čestným velitelem ruským velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem, paradoxně v průběhu 1. světové války velitelem nepřátelské carské armády.
Jednotku téhož charakteru umístil do brněnských kasáren pluk šestý (zřízený na počátku války o dědictví španělské v r. 1701) s honorárním plukovníkem Fridrichem Franzem IV. Velkovévodou mecklenbursko-schwerinským.
Jindřichův Hradec vedle pětasedmdesátých pěšáků poskytl ubytování i kádru 10. dragounského pluku, pamatujícího ještě poslední léta Valdštejnova (zařazen do seznamu císařské jízdy v r. 1631). Jeho majitelem byl polní maršál Jan Josef kníže Liechtenstein.
Štáb v Brně měl i 11. dragounský pluk, v jehož čele stál císař František Josef I. a jako rok založení připomínal letopočet 1688.
Ponuré černé výložky patřící 2. pluku dragounů s náhradním kádrem v Dobřanech, byly ještě na bílých kabátech původně kyrysníků, kteří vstoupili do těžké jízdy již za Leopolda I. (r. 1672). České chasníky uvedeného regimentu zastihly první dva dny světové války v Haliči u Tarnopolu, Czortkowa a Kolomyje. Titulárně mu velel generál jízdyd Eduard hrabě Paar.
Nemálo příslušníků c. a k. ozbrojené moci z českých, moravských a slezských měst, městeček a vesnic sloužilo již tradičně u dělostřelectva a technických jednotek (včetně námořnictva), neboť vzhledem k profesním schopnostem branců z průmyslově nejrozvinutějších zemí monarchie byly příslušné formace doplňovány rekruty s praxí ve firmách Škoda, Kolben – Daněk a dalších provozů i menších strojírenských dílen. Přicházeli často k příslušným formacím dislokovaným jako 1. dělostřelecká brigáda v Olomouci, 8. v Praze (s podřízenými pluky polních, houfnicových či horského dělostřelectva v Praze, Plzni, Českých Budějovicích) či 9. děl. brigádě v Josefově, opět s příslušnými útvary artilerie v Terezíně, Hradci Králové a v Pardubicích.
Zánovní sapéři měli svůj osmý prapor v Praze, zákopnický batalion byl umístěn v Terezíně.
Z logistických útvarů byl 8. vozatajský oddíl (tehdy zván divize), tedy trén, v Praze a 9. (po r. 1910) v Terezíně.
Konečně zdravotnický sbor měl 11. oddíl opět v Praze a 12. v Terezíně.
V rámci sborových velitelství pro Čechy v Praze a Litoměřicích byly u těchto řídících institucí i četné příslušné služby a administrativa.
Předlitavská zeměbrana měla na uvedeném území českých zemí dislokovány následující jednotky: z pěších pluků to byl 6. v Chebu, 7. v Plzni, 8. v Praze, 9. v Litoměřicích, 10. v Mladé Boleslavi, 11. v Jičíně, 12. v Čáslavi, 13. v Olomouci, 14. v Brně, 15. v Opavě, 28. v Písku, 29. v Českých Budějovicích, 30. ve Vysokém Mýtě a 31. v Těšíně.
Z kavalerie se jednadlo o hulánský zeměbranecký pluk č. 2 kasernovaný ve Vysokém Mýtě, v Olomouci byl již od r. 1883 posádkou 4. hulánský zeměbranecký pluk (v letech 1883 – 1894 veden jako 1. dragounský zeměbranecký) a v Praze byl doplňován hulánský zeměbranecký pluk č. 6, který byl ovšem dislokován ve Welsu.
Z landvérartilerie byly dělostřelecké oddíly v Praze, Terezíně, Litoměřicích a v Olomouci.
Mapu doplňovacích obvodů Militärterritorial- und Ergänzungsbezirkseintheilung z roku 1908
viz např. ee.valka.cz/doc/img/2172.jpeg
Dodatky k příspěvku
14.07.2017 Za doplňující a upřesňující informace k pěšímu pluku č. 3 patří poděkování Josefu Kubelovi a k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 12 a k zeměbraneckým hulánským plukům č. 2 a 6 Josefu Böhmovi.
Související příspěvky:
Jan Vogeltanz: Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 4/4
Lubomír Uhlíř: Německo-český slovníček barev
Doporučené odkazy:
Rakouské císařství / Společná branná moc / Pěchota / Pěší jednotky / Pěší pluky [1873-1918]
forum.valka.cz/category/view/509229
Rakouské císařství / Společná branná moc / Jezdectvo
forum.valka.cz/category/view/507301