Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 1/4: životopisný nástin
Jan Bedřich Novák
Naposledy upraveno: 16.09.2013
Bitva u Lipska je významnou epochou v dějinách XIX. století. Na lipských pláních byla narýsována nová mapa Evropy, tam byl položen základ k novému poměru sil evropských států, tam nalézáme východisko k dalšímu mezinárodnímu politickému vývoji XIX. století. Francouzský vojenský imperialismus zalkl se u Lipska krví národů, kteří se vzepřeli nesnesitelnému jhu, dusícímu národní vývoj celé ostatní Evropy a ničícímu její hospodářský život. U Lipska porazili militarismus Napoleonův národové, ne kabinety starého režimu; ty se s ním měřily u Slavkova, u Jeny a Auerstädtu, v rovinách východního Pruska a jinde se známými výsledky. To byly nové, mladé síly, které v sevřených bataillonech ve dnech 16., 18. a 19. října 1813 prolamovaly legie imperátorovy a které k svým praporům připjaly palmu vítězství. Heslem jejich, které jim dodávalo v boji síly a nadšení, bylo heslo svobody. Ne nadarmo se této bitvě dalo jméno bitvy národů, ne bez důvodu dostala válka roku 1813 a 1814 krásný název války — za svobodu. Bitva u Lipska byla také velikou bitvou slovanskou. Nesmíme zapomínati, že armády spojenců se z valné části skládaly ze Slovanů, jednak z Rusů, jednak ze Slovanů rakouských. A také na slovanském východě vzešla záře osvobozovací a šířila se od hořící Moskvy k Berezině, od Bereziny k Lipsku, od Lipska až k Rýnu. Též na tisíce českých bojovníků krvácelo na saských bojištích za osvobození Evropy a jejich statečnosti dostalo se náležitého uznání s místa nad jiné kompetentního, od samého nejvyššího velitele spojených vojsk evropských, polního maršála knížete Schwarzenberka.
Vítěz u Lipska nás zajímá nejen svým postavením jako vrchní velitel spojených vojsk v době pro celou Evropu tak kritické, nýbrž i tím, že vyšel z řad české šlechty, že v Čechách bylo nejmilejší jeho sídlo a že svou příslušnost k Čechům vždy cítil a po velkých okamžicích dokonaného díla osvobozovacího ji také krásnými slovy dovedl osvědčiti. V knížecím archivu na Orlíku podařilo se mi nalézti při pracích spojených s vydáním dopisů maršála Schwarzenberka jeho choti projev jeho českého vědomí. Je to vlastnoruční koncept proslovu jeho k českým stavům při příležitosti holdu vzdaného mu po bitvě u Lipska. Tento proslov zní:
„Jak živ jsem byl na to pyšen, že přináležím k chrabrým Čechům, ale nikdy ve mně tento cit nezvroucněl a neoživí tak jako v onom nezapomenutelném okamžiku, kdy nic nemohlo zviklati zmužilost těchto bohatýrů. K velikým událostem, které jsme zažili, nebylo by nikdy došlo, kdyby Čechy s bezpříkladnou houževnatostí a vytrvalostí, nehrozíce se žádných obětí, nebyly mohutně spolupůsobily k velikému a svatému cíli. Přijměte, moji velectění krajané, projev mého nejvřelejšího díku a buďte ubezpečeni, že po průkazu o spokojenosti milovaného panovníka nemůže mi nic lichotiti více než pochvala mých spoluobčanů.“
Tento projev je pro nás jistě velmi zajímavý. Je to officielní uznání, co Čechy a jejich obyvatelstvo v době, kdy existence říše skutečně byla ohrožena, znamenaly pro její záchranu. Bez nich by bylo nedošlo k dosaženým výsledkům. To není jen slavnostní fráze; dokladů pro to, jaké oběti krve i statků přinesly české země v těchto těžkých dobách pro monarchii, leží na tisíce v archivech vídeňských a pražských. Výrok maršála Schwarzenberka těší nás i tím, že z něho vane ono staré české stavovské vědomí, a že lipský vítěz s hrdostí se v něm hlásí k historickému českému národu. Užívám úmyslně slova „historický“, protože tehdejší české vědomí lišilo se od dnešního svým silným historicko-zemským zabarvením.
Jako tento jediný doklad vrhá na maršála Schwarzenberka namnoze neznámé světlo, tak i jeho rodinná korrespondence, uložená v orlickém archivu, nám v živých a mnohdy netušených barvách podává jeho portrét. Jsou to zejména četné a velmi obsažné listy knížete Schwarzenberka jeho choti, které právě letos byly vydány pisatelem těchto řádek. Listy ty pocházejí z let 1799—1816 a jsou pro celou dobu Napoleonovu zdrojem neocenitelným, neboť obsahují vedle intimních a soukromých statí podrobné zprávy o válečných a politických událostech a vůbec veškery dojmy, které zachvívaly maršálovou duší v dobách, kdy byl vzdálen svého domova. Pro pochopení jeho osobnosti jsou pramenem nezbytným. Cena jejich záleží jednak v jejich intimitě a pravdivosti, jednak v tom, že vznikly bezprostřednostně po událostech. Psány jsou od srdce k srdci s naprostým vyloučením veřejnosti. Jak veliký je rozdíl takové korrespondence od listů psaných již předem s ohledem na jejich eventuelní publikaci! Srovnejme jen s nimi listy XVIII. století, plné umělé duchaplnosti, a vzpomeňme na listy humanistů, určené jako literární plody veřejnosti! Výborně charakterisují tuto korrespondenci slova listu maršálova z Valił na ruském tažení 5. listopadu 1812, v němž pisatel praví, že by daleko nedosáhl stupně uspokojení, v kterém píše své choti, kdyby se úplně nepoddal vnitřnímu pudu, psáti jí tak, jako kdyby s ní mluvil. Omlouvá se při tom, že listy jsou psány nedbale a často celé konstrukce jsou komoleny, a těší se, že choť jeho mu bude rozuměti, dodávaje: „Jen pro Tebe jsou napsány, nikdo nemůže s těmito slovy právě ten smysl spojovati, který chci vyjádřiti, než Ty, moje malá, neboť Ty znáš mou řeč a já mám zvláštní řeč jen pro Tebe.“
V tom právě je půvab těchto listů, že se v nich bez umělé pósy prostě zrcadlí nálada a vzrušení odesilatelovo. Knížeti Schwarzenberkovi bylo duševní potřebou děliti se o své strasti a slasti s družkou svého života, jemu bylo rozkoší i z dálky sdíleti se svou chotí své myšlenky, neboť potěšení, že si jí může postěžovati, mírnilo prý mu v takových okamžicích bolest, na kterou naříkal. Že také své válečné operace podrobně popisuje a do svých disposic svou manželku zasvěcuje, jistě každého naplňuje největším podivem, ale list z Osjat 18. srpna 1812 podává nám i k tomu vysvětlení; čteme v něm tato slova: „Jest mi milé, popisuji-li Ti tak podrobně, když je to možno, svoje manévry, můžeš mne s dětmi sledovati na mapě.“
Pravil jsem již, že druhou vynikající vlastností těchto listů je jejich bezprostřednost. Psány byvše bezprostředně po svedených bitvách, po provedených operacích, po důležitých úradách, zrcadlí ještě plný a nesetřený dojem událostí. Kníže Schwarzenberk měl na svých pochodech a cestách v obyčeji nositi dopisní papír stále při sobě, a pokud bylo možno, do něho po způsobu denníku psáti své choti zprávy o sobě a o událostech právě zběhlých. Velice často psával takové listy po skončení denní práce, v noci, než se uložil k odpočinku. Nemohl-li býti kurýr brzy odeslán, nabyly takové dopisy mnohdy značného objemu. Jaký to rozdíl mezi takovými pro historika ideálními prameny a mezi memoiry, na něž je tak bohatá doba Napoleonova! Pomysleme jen, že memoiry psány jsou obyčejně dlouho po událostech, většinou s určitou tendencí a předem určeny veřejnosti. V nich již silné stopy zanechává jednak obrazotvornost a znalost dalšího vývoje, jednak nespolehlivost lidské paměti. Právě tak officielní zprávy a bulletiny stojí v ceně daleko za těmito listy. Vzpomeňme jen Bassanových bulletinů z ruské vojny a jiných podobných, které často tvrdí opak toho, co se opravdu stalo.
Třetí vynikající vlastností této korrespondence je její pravdomluvnost. Upřímný a vřelý poměr knížete Schwarzenberka k jeho choti, jemuž doleji věnujeme zvláštní pozornost, jest nám vedle přímosti a ušlechtilosti jeho povahy hlavní zárukou obsahu jeho listů. V korrespondenci nalézáme však i přímé doklady toho, jak pisatel jejich ani v maličkostech nesnesl vědomí, že by byl choti své napsal něco nesprávného. Tak v listu z Gdanska 15. června 1801 učinil nepatrnou chybu v datování, ale ačkoliv přepsání v datu o den bylo ve psaní tom úplně bezvýznamné, opravil tuto chybu hned v následujícím dopise. Podle toho možno posouditi, jak mu záleželo na obsahové správnosti listů těchto vůbec. Jako v jednotlivostech, tak i v celkovém podání listů záleželo jejich odesilateli na tom, aby choť jeho stále s ním byla v duševním spojení, aby správně mohla postřehnouti situace, v kterých jest, aby pravdivě a beze všeho zastírání se jí jevilo každé hnutí jeho mysli tak, aby nikdy nepřestala v duši jeho čísti, jak to krásně vyjadřuje list jeho z Frankfurtu 1. prosince 1813. Přetvářka a licoměrnost jsou vyloučeny.
Korrespondence tato, dosud úzkostlivě uzavřená ve zdech orlického archivu, nespatřená dosud okem badatelovým, teprve ve stý rok po bitvě u Lipska odevzdána veřejnosti. Její obsah je hlavním pramenem této práce. Že osobnost maršála Schwarzenberka, v mnohém tak neznámá a v mnohém tak odchylně posuzovaná, nabude použitím tohoto nového zdroje životnější a správnější tvářnosti, je nepochybné. Tuto osobnost zachytiti v několika hlavních, význačných rysech, ne podrobné líčení vnějších osudů maršála Schwarzenberka, je úkolem této studie. Ovšem k informaci čtenářově nutno předeslati stručný biografický nástin.
Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka.
Reprodukce miniatury od J. B. Ysabeye, 1814.
Životopisný nástin
Karel Filip kníže ze Schwarzenberka narodil se jako druhorozený syn knížete Jana Antonína ze Schwarzenberka 15. dubna r. 1771 ve Vídni. Ačkoliv od dětství byl určen pro dráhu vojenskou a podle toho také vychován, dostalo se mu přece měrou značnou i vyučování literního a uveden dokonce ve známost i s naukami filosofickými. S důrazem nutno upozorniti, že léta nejdůležitějšího jeho vývoje spadají do doby, kdy u nás se vyučovalo v duchu josefínského osvícenství. Sotva odrostl dětským letům, vstoupil k vojsku, zúčastnil se tažení proti Turkům 1788/89 za vedení Lacyho a Laudona a v něm po prvé osvědčil svou duchapřítomnost a statečnost. Po smrti císaře Josefa II. oddal se, byv zatím povýšen na majora, ve Vídni doplňování svých vojenských i všeobecných vědomostí. Z tohoto zaměstnání ho vyrušily události ve Francii, které se ve svých důsledcích staly rozhodujícími jak pro další osudy Habsburské monarchie, tak i pro celý život budoucího vojevůdce.
Boj proti francouzské revoluci a restaurace královské moci ve Francii stal se heslem říše Habsburské a všech legitimních mocí v Evropě. S vojsky spojených mocností ve válce prvé koalice táhl s jezdeckými pluky císařskými také Schwarzenberk a zúčastnil se zejména operací proti Francouzům v Belgii. Nechci vypočítávat jednotlivé jeho činy v bitvách u Jemappes a Neerwinden a jinde, ale jedné charakteristické episody i při nejstručnější biografické skizze pominouti nemohu. Bylo to 26. dubna 1794 v bitvě u Le Cateau nad Sambrou, kde pravé křídlo vojska spojeneckého, vedené vévodou z Yorku, octlo se následkem prudkého, mlhou podporovaného postupu Francouzů v kritické situaci. Jen neočekávaný útok jízdy mohl poskytnouti spásu. Mladý, nedávno jmenovaný plukovník Zeschwitzových kyrysníků, jemuž přidána anglická jízda, pověřen byl provedením tohoto odvážného úkolu. Schwarzenberk vyjel s jízdou daleko na pravo, a kryt jsa zářezem terénu, objevil se překvapenému nepříteli v levém boku, který byl nedostatečně chráněn dvěma tisíci jezdců. Ti nesnesli prudkého nárazu těžké jízdy a rozprášeni do řad vlastního vojska. Uvolnivši si dráhu, drtila letící massa oddělení pěchoty za oddělením, uvedla celé levé křídlo francouzské armády ve zmatek a obrátila je na útěk. Zajatý velitel a dvaatřicet děl byly trofeje tohoto skvělého jezdeckého činu. Řád Marie Terezie, udělený ještě téhož dne, byl odměnou vítězi. I další osudy císařských vojsk na severním bojišti sdílel kníže Schwarzenberk za prvé koaliční války proti Francii. Zejména bojoval ve vítězných bitvách u Amberku a Würzburku za velení arcivévody Karla 1796. Když pak arcivévoda Karel byl odvolán na jih, aby zarazil vítězný postup Bonapartův v Itálii, poznal i náš hrdina, povýšený zatím na generálmajora, strašné účinky válečného umění Napoleonova na ustupující italské armádě. Uzavření míru v Campoformiu 1797 zastavilo na krátko válečnou vřavu.
V nastávající krátké době míru dosáhl kníže Schwarzenberk cíle své tříleté hluboké touhy a pojal 28. ledna 1799 za choť Marii Annu hraběnku Hohenfeldovou, ovdovělou kněžnu Esterházovou, dámu krásnou a duchaplnou. Spojení to mělo rozhodující vliv na celý jeho budoucí život. Prvé dny štěstí byly však mladým novomanželům náhle zkaleny novou válkou s Francií, která odvolala knížete Schwarzenberka několik neděl po svatbě do pole. Již 12. března 1799 byl mladý generálmajor v témže Mnichově, kde před několika měsíci v celém velikém městě nebyla pro něho jiná bytost než jeho „božská Nany“, a hned na to odebral se k frontě, aby převzal velení své brigády. V předvoji armády vedené arcivévodou Karlem účastnil se bitev nad Ostrachou a u Stockachu, kde vojsko Jourdanovo bylo poraženo, na to operoval na horním Rýně a ve Švýcařích a v jihozápadním Německu, ale brzy po dobytí Mannheimu donucen byl chorobou k návratu do své vlasti. Na podzim 1800 vrátil se kníže jako polní podmaršálek k vojsku, tísněnému postupem Francouzů pod generálem Moreau. Na neštěstí pro armádu postaven v čelo místo arcivévody Karla, intrikami rozmrzelého, arcivévoda Jan a poražen 3. prosince 1800 v bitvě u Hohenlinden. Schwarzenberkova divise jen duchapřítomností a neohrožeností svého vůdce unikla zajetí. Na ústupu do Rakous zachránil Schwarzenberk jako velitel zadního voje armádu od úplného zničení.
Po míru v Luneville 1801 pověřen byl kníže diplomatickým poselstvím do Petrohradu; měl nově nastolenému caru Alexandru I. odevzdati blahopřejné projevy a měl také působiti k vyjasnění poměrů mezi Vídní a Petrohradem, který byl zkalen neshodami na posledním společném tažení proti Francii. Teprve po návratu z Ruska mohl se věnovati svému mladému rodinnému štěstí. Tehdá také ujal se panství Orlíka, které vyměnil se svým starším bratrem Josefem za štýrský majorát, určený mladší linii rodu, a prožil uprostřed krásné přírody nejšťastnější chvíle svého života.
Z této idylly vyrušil jej rok 1805, který přinesl novou válku s Francií, kde zatím vojenská diktatura Napoleonova vystřídala vládu republikánskou. Jediné vítězství rakouských zbraní na tomto tažení vybojováno bylo u Jungingen knížetem Schwarzenberkem. V Ulmu marně se namáhal s ostatními generály přiměti Macka k ústupu před úplným obklíčením města. Dříve ještě, než nastala známá katastrofa, vyvedl část jízdy s arcivévodou Ferdinandem, které zachránil od jistého zajetí, odrážeje statečně útoky Muratovy, až po několikadenním pronásledování dorazil s vysílenými a zdecimovanými jezdci do Chebu. Brzy na to povolán byl k hlavnímu stanu císařovu, ale u Slavkova bohužel nedbáno jeho rad, když varoval od bitvy. Bitva tří císařů 2. prosince 1805 pozdě ukázala, že pochybnosti jeho byly správné. Po porážce u Slavkova poprvé mluvil s Napoleonem, doprovázeje k němu císaře Františka, v jehož blízkosti i nadále setrval. Císař František oblíbil si knížete tak, že jej chtěl učiniti svým generálním adjutantem; nabídky té však kníže nepřijal z ohledů na svůj rodinný život.
V lednu 1809 vypraven byl kníže Schwarzenberk na novou cestu do Petrohradu, byv jmenován rakouským vyslancem na carském dvoře. Úlohou jeho bylo odvrátiti Rusko od společného zakročení proti Rakousku s Francií. Následkem smlouvy cara Alexandra s Napoleonem nebylo to již možné, ale přece jen podařilo se knížeti, že útok Ruska nebyl proveden zároveň s útokem francouzským! Tehdá získal si Schwarzenberk vřelé sympathie nejen petrohradské vysoké společnosti, která naprosto neschvalovala ruské officielní politiky, nýbrž i cara Alexandra, který od té doby mu zůstal vždy přátelsky nakloněn. Po vypuknutí nepřátelství bylo mu opustiti Petrohrad a vrátiti se do vlasti. Přišel právě před bitvou u Wagramu, ale mohl se zúčastniti hlavně již jen operací na ústupu.
Po míru vídeňském jmenován kníže Schwarzenberk generálem jízdy a poslán do Paříže, aby na dvoře Napoleonově zastupoval zájmy svého mocnářství. Politika rakouská měla býti uvedena po dosavadních nezdarech na nové dráhy; s Francií mělo býti uzavřeno trvalé přátelství a to zpečetěno sňatkem Napoleonovým s arcivévodkyní Marií Louisou, dcerou císaře Františka. Tento sňatek uzavřen prostřednictvím nového vyslance rakouského v Paříži. Skvělé slavnosti měly býti doprovodem tohoto spojení. Za těchto okolností pořádán na počest nové císařovny francouzské onen osudný bazar 1. července 1810, při jehož požáru nalezla smrt kněžna Pavla ze Schwarzenberku, choť knížete Josefa. Neštěstí toto zanechalo hluboké stopy v duši našeho hrdiny, které nikdy už nebyly setřeny.
Přátelský poměr k Francii přinesl brzy ovoce, které pro naši říši bylo velmi nestravitelné. Když se Napoleon odhodlal k válce s Ruskem, které bylo největší překážkou jeho politiky na kontinentě, nezbylo Rakousku, než aby podepsalo smlouvu spojeneckou proti Rusku 25. března 1812. Kníže Schwarzenberk dobře věděl, že odmítnutí by mělo za následek válku Francie s Rakouskem, a to snad válku poslední. Rakousko bylo nuceno postaviti pomocný sbor o 30.000 mužů a pod velením knížete Schwarzenberka vypraviti do Ruska. V červenci 1812 vytáhl rakouský sbor ode Lvova směrem severním až k dolnímu Buhu a měl prozatím za úlohu krýti velkovévodství Varšavské proti ruským útokům. V této úloze měl býti Schwarzenberk vystřídán Reynierem a jeho saským sborem a pak na nejkrajnějším pravém křídle velké armády postupovati dále na východ; tak se již stalo. Reynier však neodolal útoku generála Tormasova, který proti němu vyrazil z Volyně, a proto k rozkazu Napoleonovu převzal kníže Schwarzenberk velení i nad sborem Reynierovým a s touto kombinovanou armádou obrátil se proti vojsku generála Tormasova, porazil ho v bitvě u Poddubí (Podubnie), severovýchodně od Brestu Litevského, 12. srpna 1812 a přes bažinaté území horního Pripetu pronásledoval až k hornímu Styru. Zde však narazil Schwarzenberk na nepřekonatelnou překážku; po uzavření míru s Turky vracela se totiž dunajská armáda admirála Čičagova a spojila se s Tormasovem. Před touto přesilou byl Schwarzenberk nucen ustoupiti podle řeky Buhu k severu. Následujícím jeho operacím rozumíme, když si uvědomíme hlavní jeho úkol, aby totiž překazil pokud možno ruským vojskům pod Čičagovem účinný pohyb proti velké armádě Napoleonově, který by mohl míti za následek přerušení její hlavní komunikační linie. Při tom mistrně vyhýbal se bitvě s nepoměrnou ruskou přesilou, a táhna delší dobu Čičagovu v patách, zdržoval jeho pochod a odvracel ho od vlastního jeho cíle, zároveň menším ruským sborům čině citelné ztráty. Zvláště to pocítil generál Saken v bojích mezi 18. a 25. listopadem. Sbor jeho byl s velikými ztrátami a ve velkém nepořádku vržen nazpět do Pinských bažin. Po návratu Napoleonově z Moskvy a hlavně po bitvě u Bereziny táhl maršál Schwarzenberk — maršálem byl jmenován na tomto tažení z podnětu samého Napoleona — k řece Němenu, aby byl překážkou pronásledujícím ruským vojům, ale velká armáda propadla už dokonalé zkáze. Kníže Schwarzenberk obrátil se koncem roku 1812 k Varšavě, a vida nezbytí, město to odevzdal Rusům a dal vojsko odvésti do zimních bytů. Jen opatrnosti a humanitě svého vůdce rakouský pomocný sbor děkuje, že ho nestihl strašný osud francouzské armády.
Ruskou porážkou otřesena byla moc Napoleonova v základech. Prusko se hned postavilo v řadu jeho odpůrců, ale Rakousko kolísalo a namáhalo se o smír. Kníže Schwarzenberk vypraven byl v dubnu 1813 do Paříže, ale jednání jeho skončilo se právě tak s nezdarem jako následující vyjednávání s Napoleonem v Drážďanech a v Praze. Válka byla neodvratná, Rakousko ve spojení s ostatními mocnostmi odhodlalo vymaniti se mečem z nesnesitelného postavení. Spojenci postavili tři armády: hlavní neboli českou pod velením maršála Schwarzenberka, při které byl též hlavní stan, císařové rakouský a ruský a král pruský, armádu slezskou, jíž velel Blücher, a severní pod korunním princem švédským Bernadottem. Prvý výpad hlavní armády z Čech odražen byl Napoleonem v bitvě u Drážďan 26. a 27. srpna 1813, ale pronásledovatelé zadrženi vítěznou bitvou u Chlumce. Podle Schwarzenberkova plánu měly obě dvě druhé armády, když Napoleon se obrátí proti armádě třetí, rozhodně postupovati a tak i v případě jejího nezdaru stále zužovati železný kruh kolem francouzských vojsk. Výsledkem těchto operací byla po mnohých předchozích bojích třídenní bitva u Lipska 16., 18. a 19. října, v níž vojsko Napoleonovo donuceno k nespořádanému ústupu. Maršál Schwarzenberk poraženého nepřítele pronásledoval až k Rýnu, a když frankfurtské vyjednávání na základě rýnské linie ztroskotalo, přenesena válka do Francie. Schwarzenberk postupoval přes severozápadní Švýcary směrem k Langres, a Blücher přes Koblenz a Mannheim do Champagne, kde obě hlavní armády se měly spojiti.
První veliké vítězství, dobyté 1. února 1814 u La Rothière jihovýchodně od Briennu, mělo za následek vyjednávání o mír v Châtillonu; to se však rozbilo o neústupnost Napoleonovu. Kolem polovice února podařilo se Napoleonovi armádu Blücherovu, postupující příliš rychle podle Marny, postupně zporážeti a zároveň donutiti armádu Schwarzenberkovu, táhnoucí podle Seiny, k ústupu. Teprve po vítězství Blücherově u Laonu 9. a 10. března a po bitvě u Arcis-sur-Aube 20. a 21. března, ve které Schwarzenberk Napoleona porazil, byl osud Francie rozhodnut. Plán Napoleonův obrátiti se k Rýnu a ohroziti vojska spojenců od zadu se nezdařil a po dobytí výšin montmartrských donucena Paříž ke kapitulaci. Sesazení Napoleonovo, odpadnutí jeho maršálů a uvedení Bourbonů na trůn Francie bylo následkem těchto událostí.
Po návratu vítězů, po nadšeném uvítání ve vlasti, zdálo se, že po tolika letech plných námah, strádání a rozčilení nastává maršálovi Schwarzenberkovi doba klidu a štěstí v kruhu rodinném. Ale naděje ta se nesplnila. Již roku 1815 po útěku Napoleonově z Elby musel znovu na Rýn, aby se ujal velení vojska, na rychlo postaveného proti Francii. Dříve než mohlo dojíti k nějaké akci, došly zprávy o definitivním rozhodnutí osudu velkého Korsičana u Watterloo a kníže Schwarzenberk po uspořádání poměrů ve Francii vrátil se na podzim 1815 do svého domova. Brzy však, totiž počátkem roku 1816, bylo mu, jako presidentovi říšské vojenské rady, podniknouti delší služební cestu do Itálie, kde právě meškal císař František. Na této cestě poznal, jak trpký je nevděk; intriky proti němu strojené u dvora tak ho rozrušily, že již se chtěl vzdáti nadobro své další činnosti na dráze vojenské. K tomu přistoupila r. 1817 choroba, maršál Schwarzenberk byl raněn mrtvicí, a otrávila mu poslední léta života, v kterých chtěl užíti v šťastném kruhu své rodiny, uprostřed krásné přírody na svém zamilovaném sídle Orlíku, ovoce svých námah a vítězství. Hledaje úlevy, odebral se ještě r. 1820 do Lipska, ale na svůj Orlík se již nevrátil. Zemřel v Lipsku 15. října 1820 a tělo jeho s velikými poctami převezeno do Čech; nyní odpočívá v rodinné hrobce na Orlíce.
Pokračování příště viz:
2/4 Maršál Schwarzenberk jako člověk
3/4 Maršál Schwarzenberk jako voják a diplomat
4/4 Úsudky maršála Schwarzenberka o současných událostech
Související příspěvky:
Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna
Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812