Poopravení a doplňky k dějinám 4. kyrysnického pluku Kronprinz Ferdinand roku 1809
Joseph Müller - vybral a přeložil Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 17.11.2007
Kyrysníci Kronprinz Ferdinand u Řezna
Dvaadvacátého dubna 1809 se dostal náš pluk nedaleko od Řezna poprvé do ohně; navečer, krátce předtím, než došlo k seči, vyrazila zběsile řada rot od mnoha pluků, zčásti kyrysníci a dragouni, zčásti husaři, všichni navzájem pomíchaní; dostali jsme se do střetu s francouzskými kyrysníky, kteří nás donutili asi o sto kroků ustoupit, abychom se mohli vrhnout do nového útoku. Mohlo být něco před desátou hodinou, měsíc svítil, když nastal klid, a naším prvním úkolem bylo postarat se o koně, protože je štěstí mít při takovýchto příležitostech dobrého koně, on se mnohokrát stává zachráncem vojákova života, tak mě to alespoň zkušenost toho večera naučila. Druhým úkolem bylo myslet na naše hladové žaludky; někteří lidé od našeho zugu, já byl jeden z nich, byli vysláni, aby opatřili nějaké potraviny. Já došel ke granátníkům, kteří zrovna nedaleko čtvrtili prase, a takto jsem je oslovil: „Kamarádi, dejte nám z toho něco, taky máme hlad.“
Byl jsem stroze odmrštěn, na moje naléhavé prosby však nakonec jeden starý granátník druhému povídal: „Dej z toho něco kavaleristovi, bili se dneska zdatně.“
A já dostal hlavu, nohy a droby. Těžko jsem mohl mít větší radost! Když jsem se k zugu vrátil, byl jsem uvítán radostně, neboť většina se vrátila s prázdnou. Někteří donesli z nedaleké vesnice něco brambor. Bylo k půlnoci, když se rozdělal oheň a uvařilo jídlo; my museli mluvit a volat na sebe potichu, to kvůli blízkosti nepřítele bylo zakázáno víc hlučet. Sami bychom si jídla tak neužili!
Při prvních ranních paprscích 23. dubna, třetí sobotu po Velikonocích, v den, kdy se v kostele mého rodného města mělo vzpomínat Panny Marie Sedmibolestné, na což budu myslet, co budu živ, zazněl povel: „Do sedel!“
Každý sahal do kotle po dobře uvařeném jídle, takřka jsme si upálili ruce, abychom urvali něco pro hladové žaludky; všechno muselo na koně. Vzápětí přijel náš nový plukovník, neboť náš velitel pluku, baron Berchtold, byl předešlého večera těžce raněn, teď to byl princ Gustav von Hessen-Homburg.
„Páni důstojníci, vpřed!“ na tento povel vyjeli před čelo a plukovníka obklopili, ten pak s nimi jel tak daleko, abychom nic z toho, co jim bude říkat, neslyšeli. Když se důstojníci vrátili k pluku, velel plukovník: „Poddůstojníci, vachtmistr a kaprálové vpřed!“
Poodjel s nimi, my našpicovali uši, pár slov našeho plukovníka jsme zaslechli a vyrozuměli z nich, že jim něco přísně vytýká. Když se pak zařadili na svá místa, nechal plukovník zaujmout takové postavení, v němž mohl každý muž dobře slyšet, a silným, hlubokým basem k nám měl tuto řeč:
„Budu dnes jako nově jmenovaný plukovník vést tento pluk, s ním však musím převzít i ostudnou skvrnu, tedy to, že jste včera večer ztratili jednu plukovní standartu. Dnes budeme útočit. Pokud kdokoliv z vás ukořistí standartu nepřátelskou, bude skvrna smyta a já, jako že jsem plukovník, ho odměním. Pokud se však kdokoliv z vás dá na útěk, pak ho budu muset zastřelit a zodpovím si to. Budu vám stále na čele. Můj rod nepotřebuje sloužit rakouskému panovnickému domu, je sdostatek bohatý, avšak Napoleon porobil celou německou říši a Rakousko se bije za správnou věc a za ni pojedeme do boje i my. Každý z mužů jako vy spořádá deset Francouzů, a tak dále.“
Na konci své řeči nás plukovník vyzval, abychom slavně přísahali, že dnes s ním vytrváme; nato vylétly palaše z pochev a zasvištěly vzduchem a všude se rozlétl radostný pokřik a rozkaz chovat se tiše vzal za své.
Poté nechal plukovník náš pluk zaujmout postavení, na kterém stál předtím. Dvě zbylé standarty dostaly ostrahu a byly poslány dozadu, plukovník však nám vyjel do čela a odtud se ostrým pohledem díval, kam až dokázal dohlédnout. Byl deštivý čas, znovu se objevily celé pádící čety hulánů a husarů, od rozptýleného kyrysnického pluku Hohenzollern se k našemu křídlu připojil jeden důstojník s přibližně třicítkou mužů. Náhle bylo komandováno: „Marsch!“
Když se dal náš pluk do klusu, cvalu a trysku, činila vzdálenost tři sta až čtyři sta kroků a my francouzské jezdectvo vbrzku dostihli. U sta hromů, jak na ně! Byli to jízdní granátníci, měli medvědice a pušky [pozn. překladatele: Ve skutečnosti šlo o karabiníky, jejichž uniforma byla tou dobou jízdním gardovým granátníkům velice podobná; tento pochopitelný omyl je v rakouských vzpomínkách velice častý], velcí a silní chlapi, stateční vojáci, kteří konali dobře povinnost, ve slabých pěti minutách jsme ale jejich řady rozrazili. Hned při prvním útoku jsme ukořistili jednu nepřátelskou standartu. Protože jsme měli na sobě pláště, mohli nás Francouzi pokládat za dragouny či švališery; proto používali své palaše, o hodně delší než naše, k bodání, v tom byli mistry. Projeli jsme jim po hlavách. Pak nás svolával signál. Jen co jsme se zformovali, znovu klus, cval, trysk. Byli jsme o sto kroků zpátky, když se na nás vyřítili francouzští kyrysníci, my je poznali podle rudých šůsků, a rozpoutal se boj. Druhý útok byl mnohem ostřejší a trval déle, nezmohli však, co chtěli, neboť my byli také kyrysníky. Byli odraženi. Znovu se troubil „Apell“ a při třetím útoku jsme se zase srazili s jízdními granátníky. Tento třetí útok překonal co do prudkosti a trvání všechny dosavadní, přesto jsme ale zůstali vítězi. Na konci každého útoku jsme se otáčeli po našich kamarádech; už při druhém jich notný počet scházel a při třetím útoku naše řady znatelně prořídly. Vydrželi jsme tři útoky, koně a lidé se začínali motat, náš plukovník dal ale znovu troubit shromáždění a vedl nás počtvrté na nepřítele. Francouzské jezdectvo se na nás sesypalo ze všech stran a myslím, že jsem za celý dlouhý vojenský život nezažil útok tak zuřivý a nesmiřitelný, jako tento. Milost se nedávala. Vpadl jsem mezi Francouze rozhodnut prodat život co nejdráže, prvního útočníka jsem srazil z koně, v té chvíli mě však druhý zranil na bradě, a zatímco jsem po něm seknul, bodl mě ten první, který ležel na zemi a stále třímal palaš v pěsti, skrze botu do lýtka. V té nebezpečné chvíli mi přispěchali dva kamarádi na pomoc a naštěstí mě vyprostili. Když jsem se zařazoval, křikl na mě rytmistr Beraun: „Müllere, sesedněte, kůň vám krvácí!“
Teprve teď jsem si koně všiml, měl dva seky od palaše na zadku, aniž jsem o tom věděl.
Ke konci se jen málo dával pardon, proto se mnozí z nás vrhali do Dunaje, aby dosáhli druhého břehu, řeka se však stala dík tajícímu sněhu z hor tak divokou, že nejeden z nich našel ve vlnách smrt. Jen jeden, od našeho pluku, Polák původem, měl to štěstí, že se dostal na druhou stranu. (...) Několik dnů po boji navštívil náš pluk arcivévoda Karel; když k nám dojel, pravil plukovníkovi:
„Pluk je ale velice slabý, pane plukovníku, kde je ostatní mužstvo?“
„Císařská Výsosti, zůstalo u Řezna,“ zněla odpověď.
„Už jsem o tom slyšel,“ přikývl arcivévoda...
Kyrysníci Kronprinz Ferdinand u Wagramu
V noci 4. června, za zuřivé bouře, jakou jsem pak už nikdy nezažil, přešli Francouzi podruhé přes Dunaj; blýskalo se na nebi i na zemi, neboť Francouzi stříleli u položených mostů osvětlujícími kulemi, aby na nás, Rakušany, viděli. Dne 5. a 6. června došlo k bitvě u Wagramu. První den bitvy jsme stáli po celé hodiny v prudké kanonádě a dvakrát jsme se střetli se saskými dragouny, kteří, kromě jiného, donutili v boji kyrysníky Herzog Albert a Erzherzog Franz k ústupu. Byli to nádherní vojáci, náš regiment je ale přesto zahnal zpět.
Blížila se půlnoc z 5. na 6. června, když jsem dojel k předním hlídkám k Aderklaa. Jak tak stojím na hlídce, slyším v nevelké vzdálenosti psí štěkot. Zarazím se; něco takového se mi ještě na bojišti nestalo. Opatrně jdu za psem, jenž stále štěkal, zanedlouho ho spatřím a on, jak mě uviděl, uskočil zpět. Zůstanu stát, i pes zastaví a znovu se hlasitě rozštěká. Postoupím dopředu, pes ale i tentokrát ucouvne a konečně zastaví, jako kdyby na mne čekal. Jdu pomalu k němu a s očima na stopkách konečně uvidím u psa něco bílého, co vypadá jako na zemi ležící voják. Zavolám na to: „Kdo tam!“
„Jeden zraněný Sas,“ dostane se mi odpovědi.
Byl to totiž jeden z těch dragounů, s nimiž jsme se 5. června podvakrát bili. Pomyslím si, že teď se konečně naskytla příležitost, abych si opatřil hodinky, které mi stále citelně chyběly. Sehnu se k němu a ptám se, jestli hodinky má. Prosil mne, ať mu hodinky neberu, protože by teď, až se dostane do lazaretu, neměl ponětí o času. Pak mi řekl, že je důstojník a otec rodiny, a když jsem mu pak pověděl, že jsem z Liberce, začal mne nazývat krajanem a prosil, ať jej odvezu do lazaretu. To jsem, bohužel, udělat nemohl, smutné postavení krajana a otce od rodiny mi ale leželo na srdci natolik, že jsem mu hodinky nechal a vrátil se tam, co jsem předtím držel hlídku. Krátce poté mě vystřídali. Na kaprálovu otázku, zda se něco přihodilo, jsem mu vše vylíčil. Kaprál chtěl vědět, jestli jsem u Sasa nenašel hodinky nebo nějaké peníze. Pravdivě jsem doznal, že mě prosil, abych mu hodinky nechal. Krátce poté, co jsem to řekl, zmizel kaprál v noční tmě. A když se po dost dlouhém čase vrátil, mával mi před očima vítězoslavně hodinkami a volal: „Koukni, Müllere, vzal jsem Sasovi hodinky a k tomu sedmdesát zlatek.“
Vysmíval se mé prostoduchosti a krom toho mě počastoval nadávkou. Zděsil jsem se, z duše jsem litoval své pravdomluvnosti a urazilo mne, že se mi tak mladý voják, jímž kaprál byl, posmívá. Netrvalo to ale dlouho, mně se dostalo zadostiučinění a jemu po právu. (…) Na druhý den, když jsme se opět dostali do seče, zmizel kaprál z našich řad; nejspíš byl sražen, neboť o něm už nikdo nikdy neslyšel. K čemu mu bylo tedy to plundrování dobré?
Dne 6. července jsme opět stáli po dlouhé hodiny v husté dělostřelecké palbě. Útok by mi byl desetkrát milejší než klid, v němž mohl být člověk co chvíli sestřelen. Jakmile se nepřátelské dělostřelectvo zastřílelo na šik a jeho části, museli jsme přejet deset kroků vpřed či vzad, abychom znesnadnili míření. Když byly naše řady zasaženy, padlo dva, tři, čtyři, pět mužů mrtvých či těžce raněných z koní. Přečasto prosvištěly kule těsně kolem mých uší a ve druhé řadě utrhla jedna z nich hlavu mladému rekrutovi, který přišel k pluku se zálohami teprve po bitvě u Aspern a v boji se ocitl poprvé. Plukovník baron Berchtold (ten byl po bitvě u Aspern, když se zotavil ze zranění, poslán k pluku zpět) opakovaně žádal sborového velitele knížete Johanna Liechtensteina, aby směl atakovat, pokaždé však dostal jen tuto odpověď: „Nemohu si pomoci, regiment to musí vydržet.“
Nepřátelská kavalerie se zatím vyřítila na Aderklaa a útočila na tam stojící baterii tak zuřivě, že jsme ji po krátkém boji ztratili. Pak nám konečně nadešel čas seče. Trubači zaduli a my, rozzuřeni bolestí nad ztrátami tolika kamarádů, hnali šturmem vpřed a vrazili do Francouzů tak strašlivě, že nechali svoji kořist kořistí a dali se v divoký úprk, s velkými ztrátami na vlastním mužstvu, hledali spásu za svými liniemi. Jak veliká byla moje radost, když jsem uviděl, že mezi zachráněnými artileristy je i můj přítel Joseph Horn z Liberce.
Do boje jsme se v oné bitvě dostali ještě jednou. Francouzské gardy a kyrysníci se vrhli na regiment Albert-Kürassiere a donutili jej prchnout. Pak podnikl útok náš pluk a vpadl na nepřítele, ale příkop, který nás dělil od protivníka, náš další postup zabrzdil. Avšak náhle se nepřátelské řady rozevřely a z nich se na nás spustila tak vražedná kartáčová palba, že jsme museli o sto kroků ucouvnout.
Nedlouho před všeobecným ústupem jsem narazil na jiného Liberečáka, který se nacházel ve velké nouzi. Když totiž začaly pršet kartáče, pádil jsem s četou mých druhů k jednomu místnímu statku. Já chtěl nechat koně u jednoho zdejšího napajedla napít, když tu na mne kamarád křikl: „Zpátky, Liberečáku, máme rozkaz, aby koně nepili.“
Jel jsem zpět, když tu slyším za sebou zvolání: „Ježíšmarjájosef, já jsme taky z Liberce!“
Byl to ve škarpě ležící raněný, co tak volal. Popojel jsem k němu, on mě hned poznal a zavolal na mne jménem. V té chvíli jsem poznal i já jeho, svého krajana Leopolda Huttaryho, jako děti jsme byli sousedé, byl o pár let mladší. Ležel tu bez pomoci, patu měl odstřelenou, v noze kulku. Sem ho dovlekli, statek však byl rannými přeplněn, a tak jej složili do příkopu u cesty. Lámal jsem si hlavu, jak mu pomoci, když tu vidím, jak vedle povozu stojí sedmnáctiletý podomek a pláče strachem, že o svá tažná zvířata přijde. Zavolal jsem na něj, pomohl krajanovi na vůz, kamarádi přivlekli ještě několik raněných ze dvora a podomka jsme poslali i se zápřahem k lazaretu. Hodinu nato vzplanuly vesnice Aderklaa, Süssenbrunn, Gerasdorf a Baumersdorf a stovky raněných tu našly smrt; na půl hodiny daleko se rozléhal strašlivý křik těch nešťastníků, kteří přicházeli o život tak hroznou smrtí.
Teď se ustupovalo ke Znojmu, kde znovu došlo k bitvě...
[Einige Berichtigungen und Ergänzungen zur Geschichte des Kronprinz Ferdinand 4. Kürassier-Regimentes in Schlachten bei Regensburg, Aspern und Wagram. Reichenberg, 1877. Vybral a přeložil Jiří Kovařík – viz KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V: Ať žije Císař! - Vzpomínky, příběhy, paměti a osudy. Třebíč, 2005, s. 290-294, 321-324]; osobně viz napoleon-knihy.blogspot.cz
Tenkou knížku sestavil syn rakouského kyrysníka Josepha Müllera z Liberce a zařadil do ní vzpomínky z jeho pozůstalosti. Joseph Müller se narodil 31. ledna 1779 v Liberci a v roce 1803 vstoupil k řadovému pěšímu pluku Auersperg č. 24, odkud byl po sedmi měsících služby přeložen ke kyrysnickému pluku Kronprinz č. 4. Bojový křest prodělal roku 1805 u bavorského Landsbergu a posléze u Castelfranca. V roce 1809 se ocitl v Bavorsku v rámci bojových akcí podruhé...
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/muller-4-kyrysnicky-1809.html