Příspěvky k dějinám vojenských reforem v r. 1808
Jiří Radimský
Naposledy upraveno: 29.05.2007
Mír bratislavský z 26. prosince 1805 přinesl Napoleonovi takřka úplné pokoření habsburské monarchie. Od té chvíle zůstalo v Evropě.jen málo svobodných států, které mohly na dlouho odolávat francouzskému imperialismu. A tak vidíme brzo, jak se Napoleonovi příbuzní stávají králi neapolským a holandským a jak jest jím vytvořen figurální spolek rýnský. Jediné Prusko se bránilo déle, jsouc podporováno Ruskem, avšak také ono bylo nakonec poraženo. Zbývala jen Anglie a její chráněnec Španělsko, jež zůstávaly nezdolnými na vojenském i politickém bojišti.
Bylo jisto, že se i Rakousko samo, jsouc těžce postiženo prohranou válkou, stane vbrzku cílem nových výbojných snah Bonapartových, směřujících k úplné jeho zkáze. Prozíraví státníci, kteří na štěstí stá1i tehdy v čele rakouské politiky, s touto eventualitou počítali a také se na ni připravovali. Byli to arcikníže Karel a hrabě Stadion, kteří pochopili, že je nutno nápodobit obrodné hnutí svobodného pána Steina v Prusku a že se musí hledat a nalézt základy pro silnou obranu říše především ve vnitřní její konsolidaci. Ovšem poměry v zemi, přes niž se přehnala před krátkou dobou válečná vichřice a kde byl veliký nedostatek a někde i hlad, jim jejich snahy brzdily. Pro velké náklady na vojsko bylo nutno vydávat nové a nové bankocetle a zemi drancovala stále větší inflace. Mimo to bylo nutno překonávat nedůvěru císaře Františka ke všem novotám a zlomit také v prostém lidu strach ze změn. Vždyť to byla generace, která pamatovala ještě reformy Josefovy a viděla jejich rušení Leopoldem i Františkem!
Hrabě Stadion se pokusil do těchto bědných poměrů přinést znovu prvek, známý již z r. 1800 a uplatněný v moravskoslezské legii arciknížete Karla, totiž důraz na vlastenectví jak teritoriální tak i dynastijní. Zkušenost s legií byla celkem dobrá; i když vlastně do opravdové bitvy ani nezasáhla, zvýšila náladu v zemi a - jak o ní praví oslavný spis brněnského faráře Jana Böhma - osvědčila znovu věrnost a oddanost celé Moravy k panovnickému rodu.
Jako vhodnou dobu pro zřízení zeměbrany, jak byla tato nová vojenská instituce nazvána, si vybral hro Stadion letní měsíce r. 1808, kdy byl také vydán nový patent pro doplňování stálého vojska. Zdá se vůbec, že obě tato nařízení vyšla z jedné hlavy a směřovala k jednomu cíli, totiž co nejdříve postavit velký počet schopných vojenských útvarů.
Patentem z 12. května 1808 byl totiž zrušen dosavadní způsob doplňování vojska, platný od r. 1802, podle něhož byly pluky po prořídnutí a po odchodu vysloužilců doplňovány přímo nováčky. Poněvadž se však ukázalo, že tito mladí nezkušení vojáci zatěžují celý pluk svým nutným základním výcvikem, byla zřízena nová reservní oddělení li každého pluku, do nichž byli zařazeni všichni zdraví schopní odvedenci. Tito reservisté se měli po celý rok věnovati své civilní práci, a jen ve dvou letních měsících se měli cvičit v nově zřízených náhradních táborech. V této době cvičení měli podléhati vojenským soudům a i v případě jejich onemocnění mělo s nimi býti nakládáno jako s řádnými aktivními vojáky.
Na Moravě se o tomto nařízení dověděli teprve z dekretu dvorské kanceláře z 16. května 1808. Gubernátor hr. Lažanský si vyžádal, ihned bližší informace přímo z Vídně a svolal také všechny krajské hejtmany na schůzku do Olomouce, kde se mělo jednat o tomto novém způsobu doplňování vojska se zvláštním přihlédnutím k moravským poměrům. Skutečně také k této konferenci hned 15. června došlo a hejtmanům se dostalo bližšího poučení podle nově došlých pokynů. Bylo rozhodnuto, že se pro každý z 46 rakouských pěších pluků zřídí postupně dva reservní prapory, první o 700 mužích a druhý o stavu 600 mužů. Čechy měly dodat 11 celých reservních praporů, Morava a Slezsko 12 polovičních, Halič 12 polovičních a 12 ce1ých, Dolní Rakousy 3 celé, Horní Rakousy 2 prapory a Salcpurk a Vnitřní Rakousko 6 praporů; bylo tedy třeba získat pro 46 prvních záložních praporů celkem 32.200 mužů a pro druhých 46 jen 27.600 mužů.
Velitelem celé akce na Moravě se stal velící generál moravský arcikníže Ferdinand, který navrhl také hned postup, jakým by se celý podnik dal nejrychleji provésti. I tu měla stavět reservisty sama vrchnost, jak tomu bylo odedávna u stálého vojska. Kraj brněnský měj dodat pro první reservní prapory co nejdříve po 350 lidech pro pluky Lindenau a Antonín Mitrovský, kraj olomoucký po 350 mužích pro pluky Zach a Manfredini a 187 záložníků pro pluk Kaiser, jejichž počet na 350 osob byl doplněn 163 muži kraje hradišťského. Tento kraj dodal také úplný kádr záložníků pro pluk Jana Mitrovského. Kraj jihlavský stavěl 350 reservistů pro pluk Ludwig a znojemský stejný počet pro pluk Coburg. Přerovský kraj společně s krajem opavským dodal mužstvo pro pluk Jan Colloredo, a sám tvořil zálohu pro pluk Schröter. Kraj opavský odvedl ještě sám záložníky pro pluk Kounic a těšínský pro pluk Václav Colloredo.
První reservní prapory měly být postaveny do 28. června 1808, a hned potom mělo se přikročiti k tvoření praporů druhých. To se však nestalo a celá záležitost se poněkud opozdila. Zavinila to mimo jiné také ta okolnost, že právě v tu dobu bylo ve Vídni rozhodnuto o druhém vojenském novém zařízení, o utvoření zeměbrany.
Císař zřídil totiž svým dalším rozhodnutím z 9. června 1808 nové sbory určené výhradně k obraně rodné země, a ponechal jednotlivým zemským velitelům, aby si ve svých svěřených zemích tuto novou organisaci zařídili po svém. Pro Čechy, Moravu a Slezsko se stal ve1ícím generálem zeměbrany opět arcikníže Ferdinand, který na Moravě ovšem spolupracoval s gubernátorem hr. Lažanským. Ten také vyhotovil návrh vyhlášky, kterou měl být získán pro myšlenku obrany domoviny i prostý lid. Celý návrh obsahuje 13 kapitol; hned v první se konstatuje, že zeměbrana je zcela odlišná organisace od právě zřizovaných praporů reservistů a že také pro službu v ní jsou určeny jen ty třídy obyvatelstva, které nepodléhaly konskripci pro stálé vojsko a pro reservu, tedy na př. domkaři, podsedníci, osoby bez majetku, vysloužilci a dočasně osvobození odvedenci. Věkové rozhraní branců u zeměbrany bylo stanoveno léty 18 a 45 a samozřejmým předpokladem služby také v této organisaci bylo tělesné i duševní zdraví. Podle druhého článku návrhu je zřejmé, že zeměbranců mohlo býti používáno jen k obraně vlastní země a že neměli býti nikdy přeřazeni do stálého vojska. Každé panství muselo dodat určitý počet zeměbranců, vylosovaných ze všech osob, uvedených v prvním článku návrhu; vylosovaný branec si ovšem mohl i tu za sebe najmouti náhradníka, avšak tato možnost byla velmi ztěžována dalším ustanovením, podle něhož každý náhradník musel vskutku plně nahradit po všech stránkách původně vylosovaného brance. Zeměbranci cvičili ve své vesnici každou neděli a svátek dvě hodiny dopoledne, a jednou za měsíc se scházeli z celého panství na určeném místě, kde je přehlíželi důstojníci, jmenovaní z řad bývalých vojenských gážistů, šlechticů a vyšších úředníků. Měšťané, sedláci i řemeslníci starší 45 let a starší domkaři, pokud nebyli zařazeni do zeměbrany, měli se za války starati o vnitřní pořádek v zemi, pomáhati při vojenských transportech a vůbec být ve všech záležitostech k ruce místním velitelům zeměbrany.
Tento návrh se velmi zalíbil arciknížeti Ferdinandovi, který jen rozšířil okruh osob, jež podléhaly losování do zeměbrany, a to tak, že nadále měli zeměbraně podléhat všichni dospělí 18-45letí muži mimo duchovní, šlechtu, úředníky, měšťany, umělce, řemeslníky a sedláky. Ferdinand také určil přibližný počet zeměbranců v Čechách na 45.000 mužů, na Moravě a ve Slezsku na 25.000, v Horních a Dolních Rakousích na 24.000 a ve Vnitřním Rakousku na 26.000 osob; celkem tedy mělo v zeměbraně cvičit v celé monarchii (bez Haliče) 120.000 lidí. Organisačně mělo být zřízeno v každém kraji několik praporů po 1200 mužích v čele se štábním důstojníkem; prapor se měl pak dále děliti na 4 až 8 setnin s hejtmanem v čele, kterému zase podléhalo 4 až 6 čet pod nižším důstojníkem. Četa měla mít pak tolik družstev, kolik v ní bylo zastoupeno obcí. Výzbroj zeměbrany, pušky a bajonety, měly být uschovány u obce a přinášeny vždy v neděli ke cvičení. V době války potom bude - jak stojí ve Ferdinandově návrhu - zeměbrana doplněna lékaři, kurýry, kapitulanty atd. a bude z ní vytvořen sbor podobný řádnému vojsku; za obležení bude působit spolu s měšťany staršími 45 let jako občanská garda.
Byla tedy zeměbrana pojata velmi velkoryse. Její osnovatelé si ovšem byli dobře vědomi těžkostí a nesnází, které budou jí právě pro tuto velkorysost překážet, a jen tím si vysvětlíme pesimistický tón v samém císařském patentě, kde se praví, že tato nová organisace jest uváděna v život jen z důvodů finančních, aby se ulevilo výdajům na stálé vojsko, a že se tak děje v době míru, poněvadž celá věc potřebuje prohloubení a osvědčení, a teprve po delší době může mít úspěch.
Stejný tón vyznívá ze zprávy brněnského krajského hejtmana ze dne 20. června 1808. Podotýká, že zeměbrana v jeho kraji může být zřízena až v po1ovině příštího měsíce, poněvadž úřady mají již beztoho plné ruce práce s tvořením reservních praporů. Podotýká, že jest nutno určiti také tresty pro ty, kteří by chodili nepořádně do cvičení nebo se protivili důstojníkům a je tupili. »Neboť přece slavné zemské presidium ví, že zdejší prostý člověk má vrozený odpor k vojenskému stavu a že základní vlastností slovanského charakteru jest indolence a těžkopádnost.«
Přes tyto a jiné ještě námitky bylo však přece jen přistoupeno bez odkladu k organisaci zeměbrany. Po celé zemi se pro ni shání zbraně a je ustanoveno, že aspoň každý prapor má míti stejné zbraně. Také se již rozhoduje o uniformě, kterou má být šedý kabát s červenými výložkami a kulatý klobouk s mosazným štítkem.
Množí se také návrhy na důstojníky pro zeměbranu a krajští hejtmani zasílají stále nové a nové spisy o osobních záležitostech zeměbraneckého velení. Přihlašují se někteří šlechtici, jako hr. Haukvic v Náměšti n. Oslavou a hr. Berchtold na Buchlově, kteří se dovolávají své osvědčené věrnosti k panovnickému rodu a projevují ochotu prospět zeměbraně na svých statcích. Hr. Antonín Schrattenbach chce se stát důstojníkem, ale jen v Brně, poněvadž neumí česky a s mužstvem by se jinde nedomluvil.
Někde to také hned na začátku nejde a sami krajští hejtmani nepochopili často smysl celé této akce. Znovu a znovu musí gubernium podávat poučení a opravovat rozhodnutí podřízených úřadů, které pojímají do slosování lidi, jací tam výslovně nepatří. Tak znojemský hejtman dostal přísnou úřední důtku, že určil za důstojníka židovského výběrčího daní Förchgotta, který přece zeměbraně ani nepodléhal. Jinde se naopak ptají, co mají dělat s dobrovolníky, měšťany a řemeslníky, kteří se jim do zeměbrany hlásí sami.
Ale z některých jiných míst přicházely zprávy horší a nebezpečnější. Tak olomoucký hejtman oznamuje, že v Šebetově nebylo možno vůbec provést ani slosování, poněvadž se mužstvo ukrylo v lesích a oznámilo úředníkovi, že se nepodrobí slosování potud, pokud neprohlásí, že půjde sám do zeměbrany s nimi třebas jako hejtman. V Hranicích se bouřili židé, poněvadž. byli násilím nuceni k odvodům. V Hněvotíně způsobily ženy takový sběh, že úředník olomouckých venkovských statků z nich dostal strach a neodvážil se ani losovat. Krajský hejtman hr. Bukůvka mu to vytýká a prohlašuje, že jest nutno i přes vůli neuvědomělého lidu toto blahodárné nařízení provádět, a že – nepomůže-li domluva a poučení - bude muset do Hněvotína poslat trestnou vojenskou výpravu.
Podobné výstupy byly i v Miloticích, kde muselo zakročit i vojsko a některé výtržníky zjistit. Hr. Lažanský vytýká však tuto přísnost a nabádá k mírnosti a k cestě spíše po dobrém. V Kvasicích došlo dokonce k zjevné vzpouře a urážkám císaře a vlády. Lid, ženy i děti, se shlukly a křičely, že bud' půjde do zeměbrany každý, anebo nikdo. Místní domkař Dominik Janíček, který byl dle této zprávy hlavním strůjcem celého výstupu, prý dokonce na úředníky volal: »Já s... na císařskou službu, na vrchnost, na hejtmana, a kdo mě bude k něčemu nutit, toho zabiji«. Domkař Hamčík prý zase křičel: »Pojďme, zapalme zámek a zabijme ředitele.« Teprve, když zakročilo vojsko, nastal klid. Krajský hejtman, zřejmě instruován od gubernia, rozhodl pro mírné tresty a změnil je ještě v trest peněžitý, jen aby nevznikl odpor a nenávist k celé věci.
Byly podávány také stížnosti na špatné, podplacené losování, a své zeměbranecké lístky vraceli často také úředníci a podúředníci státních statků, celní dozorci, úřední posli a výběrčí daní, kteří byli proti smyslu patentu k zeměbraně přidělováni.
Mýlili bychom se však, kdybychom myslili, že celá země přijímala tuto novotu jen s odporem. Někde a u některých vrstev lidu se dokonce potkala celá věc s nadšením. Tak - jak sděluje Brünner Zeitung - bylo první slosování branců v Brně provedeno velmi slavnostně. Dne 9. července 1808 se shromáždilo v redutě mnoho významných občanů, aby vyslechlo řeč starosty Czikanna a radního Tkaného, který přečetl a vysvětlil císařský patent o zřízení zeměbrany. Pak bylo přikročeno k losování. Czikannův syn, posluchač práv, aby dodal chuti i ostatním dobrovolcům, prohlásil, že i když nebude snad vylosován, že se dobrovolně přihlásí k službě. To ovšem vyvolalo velký potlesk a pochvalu shromážděného měšťanstva, a dokonce prý v očích některých slzy nad dojímavou láskou a věrností k rodné zemi a k panovníku. Vylosované mužstvo pak skutečně hned nastoupilo ke cvičení s velkou chutí a vervou.
Podobné zprávy hlásili z Těšínska. Tam vévodská komora provedla bez prodlení všechna nařízená ustanovení, mužstvo hned shromáždila, a jen prosila, aby těšínský prapor mohl dostat vlastní vlajku. Byl zde však pociťován velký nedostatek důstojnictva, podobně jako i na Jihlavsku, kde někteří šlechtici, navrhovaní za důstojníky, na př. šl. Záviš, Boule a Molsberg, nebyli gubernátorem uznáni pro svůj rozmařilý život a nezájem za hodny důstojnických míst. V Jihlavě si dokonce pořídili na popud známého Františka z Dietrichu vlastní hudbu zeměbrany, která jim při cvičení na náměstí vyhrávala.
A znovu se množí projevy zájmu šlechticů a stavů. Majitel hustopečského panství hr. Baillou chce své mužstvo sám zcela vystrojit, jen se ptá, jakou mu má dát udělat uniformu. Odpověděli mu, že zeměbrana nebude mít z finančních důvodů zatím uniformu žádnou, a že jí stačí kamaše a brašny; vůbec největší těžkosti nastávají právě s touto zeměbranskou výzbrojí. Vojenští obuvníci mají totiž plné ruce práce s výrobou obuvi pro stálé vojsko a nemohou se starat i o boty pro zeměbranu. Generál Argenteau, zástupce arciknížete Ferdinanda, proto nařizuje, aby pro zeměbranu pracovalo 40 civilních ševců v Brně, a to buď po dobrém, anebo, budou-li se zdráhat, může gubernium užíti i násilí. Je probrána také stránka finanční: kdo to bude všechno platit? Ovšem část peněz se sežene z dobrovolných darů, ale to zdaleka nepostačí. Proto musí přispět i stavové, kteří ve svém sezení 3. listopadu 1808 povolili na výstroj a ošacení zemské obrany částku 500.000 zlatých a i jinak se zřízením nadace postarali o dítky zeměbranců a možné padlé.
Nábor mužstva probíhal i v zimních měsících r. 1808 uspokojivě, i když se množily drobné výstupy proti zeměbraně. Největší povyk vznikl ve Vranové na žadlovickém panství, kde komisař našel při losování jen malé osmileté dítě. Komisař se však nerozčilil a losoval klidně sám podle seznamu, který mu dali na panství. Tu se počali zvolna uprchlí občané vracet, ale když první vylosovaný dostal povolávací lístek, hodil jej na zem a úředníka zbil. Komisaře se ku podivu nezastal ani místní rychtář, který se dokonce sám účastnil celého výstupu. Krajský úřad v Olomouci nakonec rozhodl, aby byla do vsi poslána na čas trestní rota vojska.
Krajští hejtmani si ovšem jinde počínali mírněji a obezřetněji, jen aby v lidu vzbudili větší zájem a lásku k zeměbraně. Tak na Opavsku rozšířili zprávu, že zeměbrana byla zřízena jen proto, aby pomohla nahradit škody, způsobené válkou v r. 1805. Také neopomenuli zdůraznit, že zeměbranci budou krásně vystrojeni, že budou mít i uniformu a krásné vlastní prapory. V Brně takové vzpruhy nebylo ani potřebí. Zde se na příklad do zeměbrany dobrovolně přihlásili četní studenti, zač jim gubernium srdečně poděkovalo a sdělilo, že bude-li jich více, zřídí z nich vlastní studentskou setninu. Později se však ukázalo, že vše byl jen žert jednoho z brněnských gymnasistů, který se chtěl dostat nějak ze školy; byl přísně potrestán a ve škole zůstat musel.
Probíráme-li i nadále objemné fascikly, vzniklé z činnosti výboru pro zemskou obranu, uložené dnes v zemském archivu v Brně, střídají se nám v nich seznamy důstojníků i mužstva, výkazy o cvičení a někdy i o necvičení, se spisy a žádostmi o dodávky zbraní a uniforem. Vidíme, že první kroky zeměbrany byly velmi obtížné, a že narážely na odpor jak u vrchnosti, tak i poddaných. Velkou vinu na těchto překážkách měla jistě zlá doba a snad i konkurence třetí nové vojenské organisace, uvedené tehdy v život.
Patentem z 13. srpna 1808 totiž císař rozhodl, že dosud jednotný myslivecký pluk bude rozdělen na 9 samostatných divisí, z nichž v případě války se má každá rozšířiti na celý prapor, složený ze dvou reservních oddílů, sestavených z lesníků a mladších hajných. První reserva pro všechny tyto myslivecké pluky má býti svolána do konce r. 1808. Každý rok se mají tito záložníci scházet na cvičení, tentokrát třínedělní, při nichž budou užívati svých vlastních zbraní. Na Moravě budou dvě divise po 282 myslivcích a 282 reservistech.
Také při této třetí novince se mělo začít hned s odvody. A také tu bylo nutno odstraňovat předsudky a nepochopení. Jenom společné práci zemského velitele arciknížete Ferdinanda a gubernátora hraběte Lažanského lze děkovat, že ani tento třetí reformní pokus nemusel na Moravě hned od počátku zápasit o své pouhé udržení.
Všechna tato opatření se potom po čase dobře osvědčila a zanikla až po r. 1918.
Přetištěno:
Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, roč. 57, 1948, č. 209 a 210, s. 48-54.
Původní adresa příspěvku:
Příspěvky k dějinám vojenských reforem v r. 1808
- primaplana.net/txt/clanky/radimsky-vojenske-reformy-1808.html