Úvodní stránka > Radecký v panteonu osvoboditelů Evropy let 1813-1815

Radecký v panteonu osvoboditelů Evropy let 1813-1815

13.11.2018 16:30

Karel Sáček

Naposledy upraveno: 13.02.2023

EUROPAE LIBERTATE ASSERTA - nápis na záslužném vojenském vyznamenání hlásá, že jeho nositel zajistil Evropě svobodu. Tento armádní kříž, zvaný též dělový, obdržel každý císařsko-královský voják za účast na tažení proti Francii v letech 1813-1814 „od vděčného císaře a vlasti“, jak dodává jeho druhá strana. Při pohledu na četné portréty Josefa Václava Radeckého hrabě z Radče zjistíme, že prostý kříž ovinutý vavřínový věncem na jeho uniformě většinou nikdy nechyběl, na rozdíl od významnějších řádů evropských panovníků, kterými se ukončení tažení proti Napoleonovi mohl pyšnit. My dnes můžeme nad pojetím „evropské svobody“ diskutovat, pro současníky hrdých vlastníků onoho kousku bronzu na černo-žluto-černé stuze bylo sdělení latinského nápisu zcela srozumitelné. Evropa byla osvobozena od Napoleona a jím podmaněné evropské státy získaly zpět svou suverenitu.

Na opětovném vyvážení velmocenských sil, vzletně označovaném jako obnovení světového řádu, se podílely desetitisíce mužů z českých zemí. Řízení jejich osudů bylo svěřeno dvěma představitelům české šlechty: polnímu maršálovi Karlu Filipovi knížeti ze Schwarzenbergu a polnímu podmaršálovi Radeckému. Jednalo se o historické období, kdy český lev skutečně vítězil ve stínu křídel dvouhlavého orla. Leč zásadní podíl našich vojáků na událostech let 1813-1814 začali ignorovat nejdříve pangermánsky smýšlející dějepisci a po roce 1918 jsme si jej odstranili z vlastní historické paměti sami.

Radecký na výřezu ze skupinového portrétu J. P. Kraffta Hlášení knížete Schwarzenberga...
I když by obraz dle svého názvu měl zobrazovat závěrečnou fázi bitvy u Lipska, polní podmaršál má na své uniformě většinou řády, které obdržel až po ní.
(viz např. online: forum.valka.cz/topic/view/28478)

Radecký v čele generálních štábů a trachenberský operační plán

V dlouhém zástupu neprávem opomíjených vojáků nalezneme i třebnického rodáka, sloužícího tehdy ve funkci náčelníka generálního štábu. Mezi často opakované historické omyly patří tvrzení, že Radeckého nejvýznamnější podíl na Napoleonově porážce spočívá v přípravě plánu pro bitvu u Lipska. I když se bitva národů stala symbolem spojeneckého vítězství, tažení jí zdaleka nekončilo. Ostatně platnost poučky, že vítězství v jedné bitvě neznamená vyhranou válku, si rakouské velení ověřilo o čtyři roky dříve u Aspern. V bitvě národů Napoleon sice utrpěl výrazné ztráty, jeho armáda si ale zachovala bojeschopnost a vůbec nebylo jisté, zda poměr sil zůstane pro spojence příznivý i při jejím pronásledování, zvláště po přesunu bojových operací na druhý břeh Rýna, tedy na území Francie.

Za jeden z nejdůležitějších pramenů pro pochopení Radeckého role v letech 1813-1814 je nutno považovat edici dokumentů Denkschriften militärisch-politischen Inhalts aus dem handschriftlichen Nachlass des k. k. österreichischen Feldmarschalls Grafen Radetzky (Pamětní spisy vojensko-politického obsahu z rukopisné pozůstalosti c. k. rakouského polního maršála hraběte Radeckého), vydanou již v roce maršálova úmrtí. Dokumentů datovaných rokem 1813 se v ní nachází celkem 35 a z jejich obsahu jednoznačně vyplývá, že hlavní zásluha Radeckého na společném vítězství spojeneckých armád vychází ze dvou aspektů:

1) rychlém navýšení početních stavů c. k. armády (tvrdě redukovaných po roce 1809) a vytvoření silné koncentrace vojsk mezi Prahou a hranicemi se Saskem; v lednu 1813 se v Čechách začal formovat nejdříve tzv. Pozorovací sbor (Observationskorps) o 27 000 mužů, po vstupu Rakouska do války 11. srpna 1813 čítala tato c. k. armáda přibližně 110 000 mužů, které dle požadavku Radeckého posílilo dalších 77 000 ruských a 49 000 pruských vojáků, načež začala být označována jako armáda hlavní či česká;

2) zvládnutí koordinace půlmilionové masy spojeneckých vojsk, při níž se Radecký musel vypořádat s množstvím kompetenčních sporů a prosadit svou operační defenzivně-ofenzivní zásadu vedoucí k postupnému vyčerpání protivníka.

Od srpna 1809 byl Radecký „náčelníkem generálního ubytovacího štábu“ (Chef des Generalquartiermeisterstab), archaicky označovaného též jako „štáb bytovnický“. Jednalo se o nejvyšší úroveň velících armádních struktur, která zajišťovala běžný chod celé armády permanentně v dobách míru i války. Ubytovací štáb se členil na tři kanceláře (Präsidial-, Operations-, und Detailkanzlei) a po razantním omezení armádních stavů jej z původních 191 důstojníků tvořilo v roce 1811 pouhých 64 mužů. Dne 8. května byl velitelem v Čechách vznikající armády jmenován kníže Schwarzenberg. K Radeckého jmenování náčelníkem generálního štábu v hlavním stanu Schwarzenbergovy armády (Generalstabschef im Hauptquartier) došlo o čtyři dny později. Stalo se tak na doporučení knížete Jana Liechtensteina, v čele jehož štábu Radecký sloužil krátce roku 1809 poté, co se velení vzdal arcivévoda Karel.

Situace vzniknuvší roku 1813 byla pro Radeckého poněkud kuriózní, protože po jmenování do nové funkce se formálně stal podřízeným vůči svému nástupci na pozici náčelníka generálního ubytovacího štábu Franze Xavera von Binnenthal (1759-1840). Nejasně vymezený služební vztah a z něj vyplývající spory měl Radecký také s císařovým pobočníkem - polním podmaršálem Peterem Dukou von Kadár (1756-1822), který byl v srpnu 1813 oficiálně přidělen ke Schwarzenbergovu štábu ve funkci náčelníka generálního štábu u dvora (Generalstabschef am Hoflager) a krátce poté povýšen do hodnosti polního zbrojmistra.

Štáb Schwarzenbergovy armády byl systemizován samozřejmě pouze pro období války a jeho nejdůležitější součástí pro plánování postupu proti nepříteli byla operační kancelář. Dle běžných zvyklostí měl být vedoucím tohoto oddělení přímo náčelník štábu, tedy Radecký, avšak s ohledem na velký rozsah agendy byl do čela operační kanceláře v polovině června 1813 jmenován Friedrich Karl von Langenau (1782-1840). Radecký zpočátku jeho práci oceňoval, později se však mezi oběma vojáky vznikla řada sporů. Mimochodem byl to právě drážďanský rodák Langenau, kdo vytvořil plán spojenecké armády pro bitvu u Lipska, který řada velitelů - včetně Radeckého - oprávněně kritizovala.

Za základ Napoleonovy vojenské porážky v letech 1813-1814 je obecně považován tzv. trachenberský operační plán. Zatímco Radecký svědomitě plnil úkoly vyplývající z funkce náčelníka štábu, na diplomatické šachovnici rozehrál svou velmistrovskou partii kancléř Metternich. Jím proklamované „mírové prostřednictví“ bylo ukončeno dne 27. června přistoupením k reichenbašské konvenci, ve které se Rakousko zavázalo, že pokud se Napoleon nepodřídí tvrdému diktátu, vstoupí do války proti němu po boku Ruska a Pruska. Na 12. července 1813 bylo sice stanoveno zahájení pražského mírového kongresu, ve skutečnosti se však hrálo o získání času. Téhož dne totiž byla ukončena na zámku v pruském Trachenbergu (dnes polský Żmigród nacházející se v Dolním Slezsku 50 km severně od Vratislavi) jednání panovníků ruského, pruského a švédského a jejich vojenských štábů. Výsledkem zdejších rokování byl operační plán pro další tažení. A taktéž ve stejný den na zámku v Brandýse nad Labem schválil rakouský císař František I. operační směrnici předloženou Schwarzenbergem, kterou dne 7. července vypracoval Radecký. Dne 16. července byl rakouskému císaři doručen text trachenberského ujednání, ve kterém provedl úpravy de facto dle Radeckého podkladů. Odpověď nechal doručit zpět spojeneckým panovníkům prostřednictvím plukovníka hraběte Latoura o tři dny později. Ti změny operačního plánu akceptovali, což pravděpodobně ovlivnily i Metternichovy náznaky, že by se Rakousko teoreticky mohlo vojensky angažovat i na straně protivníka. Tak se součástí trachenberského operačního plánu stal Radeckým prosazovaný ofensivně-defenzivní postup přirovnávaný ke hře kočky s myší.

Podstata této operační zásady se v Radeckého spisech v náznacích objevuje již od května 1813. Po porážce v bitvě u Drážďan ji důrazně zopakoval v dokumentu O zásadách, aby armáda spojenců, sestávající z mnoha těles, nebyla stlačena dohromady v jediný kolos... (Ueber die Grundsätze damit die, aus vielen Körpern bestehende Armee der Alliirten, nicht in einer Koloss zusammengedrängt, sondern theilweise, mit vereinten Kräften auf den Feind loszugehen habe, und dadurch die eine Armee die andere zu unterstützen vermöge), datovaném 14. září 1813 v Teplicích. Radecký zde mimo jiné uvedl: „Napoleon opět ukázal, že je pro něj mnohem snazší vyhrávat bitvy s převažujícími silami na jednom místě, než současně manévrovat proti vyrovnaným silám na více stranách. On nařizuje bez obavy před trestem i ty nejzuřivější úkoly a uskutečňuje své plány s důkladností, která vrhá přes palubu všechno, co s ním nemůže držet stejný krok. Jeho umění vést válku nemůžeme přijmout. On musí vyhledávat bitvy, my se jim musíme vyhýbat. Vycházeje z toho poznatku není nic tak nevýhodné, jako spojení všech sil k účelu, kterého nikdy nemůžeme dosáhnout. Každé bezprostřední spojení se švédským korunním princem anebo generálem Blücherem učinilo by z nás neobratný kolos, kterému by jen Bůh mohl vnuknout jednotnou vůli a jednotnou poslušnost. Vytvořili bychom armádu podobnou Xerxově vojsku. Vytvořili bychom pro Napoleona příznivou situaci, aby svými zkoncentrovanými silami zaútočil na naší neohrabanou armádu a způsobil našemu celku velkou škodu. Zvítězí-li nad jednotlivou částí našeho vojska, nemůže nikdy dosáhnout svého cíle, neboť vždy bude mít nového nepřítele v zádech. Můžeme ho zničit jen tím, že ho budeme neustále v menších bojích a srážkách unavovat, připravovat ho o potraviny, rozptylovat jeho posily dříve než dorazí ke své operující armádě. Aby se toho dosáhlo, musí jednotky spojeneckých vojsk pochodovat po nepřátelských komunikacích a zaujímat taková postavení, aby každá naše armáda mohla být včas informována o francouzských hlavních silách…“

Pomníkové pocty pro c. k. strůjce Napoleonovy porážky

Nahlédněme na roli Radeckého v letech 1813-1814 jiným úhlem pohledu – jak byla zvěčněna jeho osobnost mezi strůjci Napoleonovy vojenské porážky? Výběr konkrétních jmen nejzasloužilejších současníků bývá vždy ošemetnou záležitostí a ukončení napoleonských válek v tom nepředstavovalo žádnou výjimku. (Například v roce 1828 byla v Praze vydána kniha připomínající 37 „nejproslulejších zemřelých a žijících“ c. k. vojevůdců z let 1788-1821. Radecký v ní uveden není, zato zde poněkud překvapivě nalezneme jednoho z hlavních viníků katastrofické porážky rakouské armády v roce 1805 polního podmaršála Macka, byť v době vydání knihy již rehabilitovaného. Johann RITTER VON RITTERSBERG, Biographien der ausgezeichnetesten verstorbenen und lebenden Feldherren der k. k. Oesterreichischen Armee aus der Epoche der Feldzüge 1788-1821. Prag: C. W. Enders 1828, 899 s.) Proto některé památníky oslavující vítězství nad Napoleonem nesou pouze nápisy vyjadřující obecné poděkování. K takovým patří jeden z nejstarších pomníků věnovaných osvobozovacím válkám, který v srpnu 1815 zřídil v německém Elberfeldu (dnes součást Wuppertalu) radní Peter de Weerth. Obecně byly formulovány i nápisy na obelisku moravských a slezských stavů, který byl slavnostně odhalen v říjnu 1818 v nově založeném brněnském parku, pojmenovaném na počest panovníka jako Františkov. Národní pomník osvobozovacích válek (Nationaldenkmal für Befreiungskriege) postavený v letech 1818-1821 na berlínském Kreuzbergu a věnovaný králem „národu“ kromě obecného poděkování navíc hlásá místa a data 12 vítězných bitev.

Přesto existuje hned několik pomníků oslavujících konkrétní císařsko-královské vojevůdce z let 1813-1815. Abychom jim lépe porozuměli, připomeňme si některé jejich předchůdce zhotovené od vypuknutí Velké francouzské revoluce. Ve většině případů z českých zemí se jednalo o soukromé počiny aristokratů, kteří je realizovali na svých panstvích, především v rámci širší kompozice krajinářských parkových úprav. Silný ohlas u nás vyvolalo úmrtí maršála Laudona v roce 1790, kterému krátce poté František hrabě Chorinský nechal zhotovit obelisk s medailonem ve Veselí nad Moravou a sochu v Želeticích. Jan Rudolf hrabě Chotek umístil Laudonovu bustu společně s bustami maršála Lacyho a císaře Josefa II. do Chrámu obránců vlasti a přátel zahradnictví zbudovaného v letech 1791-1795 ve svém zámeckém parku ve Veltrusích, v jehož blízkosti v letech 1792-1797 vyrostl ještě samostatný Laudonův pavilon. Pocty v podobě kamenných stél se dostalo i arcivévodovi Karlovi – konkrétně roku 1801 v Krásném Dvoře Jana Rudolfa Černína a roku 1802 na někdejší promenádě v Lázních Libverda patřících Kristiánu Kryštofovi hraběti Clam-Gallasovi. K oslavovaným vojevůdcům patřil také Karel kníže Fürstenberg, jehož úspěšné obléhání pevnosti Huningue / Hünningen, doprovázené výstavbou polního opevnění v období od října 1796 do února 1797, připomíná u Loučeně kamenný sloup završený antickým štítem a přilbou zvaný Helma.

Dalším podnětem pro vznik pomníků vojenských osobností bylo uctění památky padlých od rodiny či armádních druhů. Roku 1796 nechali v josefovské pevnosti důstojníci tamní posádky zhotovit obelisk na počest vojenského inženýra plukovníka Charlese Antoine knížete de Ligne, který zde s nimi sloužil před svým osudným tažením proti Francii roku 1792. V zahradě zámeckého parku v Litomyšli nechal roku 1808 zřídit Jiří Josef hrabě Valdštejn Vartenberk památník zobrazující spícího lva, který připomíná smrt jeho bratra Františka na italském bojišti v roce 1796.

Po Napoleonově definitivní porážce se z císařsko-královských vojevůdců dostalo prvních pomníkových poct knížeti Schwarzenbergovi, který zemřel v říjnu 1820. Jednalo se nejdříve o chrám vítězství, též Karlův chrám (Siegestempl, Karlstempl), který dle chronogramu nechal již v roce 1814 postavit nedaleko Českého Krumlova maršálův bratr. O čtyři roky později byl v Karlových Varech, ve svahu nad Poštovním dvorem, odhalen kamenný obelisk připomínající pobyt vítězného vojevůdce v jeho oblíbeném lázeňském „zákoutí“. V již jednou zmíněném krásnohorském zámeckém parku nechal hrabě Černín v roce 1847 umístit Schwarzenbergovu sochu do (neo)gotického templu z let 1792-1796, čímž původně vyhlídkovou stavbu přeměnil na maršálův památník.

Druhým památníkem poctěným vojevůdcem z let 1813-1815 byl Hieronymus hrabě Colloredo-Mansfeld, předčasně opustivší „vlast a své přátele“ v červenci 1822. Jeho památce byla věnována vysoká litinová stéla zřízená u Varvažova na chlumeckém bojišti, kde polní zbrojmistr vedl své šiky do vítězného střetnutí 17. září 1813 (tzv. druhá bitva u Chlumce). Myšlenka na zbudování pomníku vzešla od důstojníků pluků dislokovaných v Čechách a generálových rodinných příslušníků, z nichž se slavnostního odhalení roku 1825 zúčastnil bratr a dcera.

Další kroky při hledání pomyslného panteonu osvoboditelů Evropy let 1813-1815 nás musí přirozeně zavést k Lipsku, kde poblíž obce Meusdorf (dnes součásti velkoměsta) nalezneme další Schwarzenbergův pomník – kamenný kvádr, který v roce 1838 zřídila jeho manželka a synové. V okolí Lipska nalezneme i větší počet tzv. Apelsteinů - kamenných mezníků připomínajících pozice nejvýznamnější aktérů bitvy, které v roce 1861-1864 nechal vztyčit Theodor Apel. Jeho mezníky nepředstavují typ oslavných pomníků, spíše orientačních bodů. Konkrétní jména c. k. velitelů se objevují na sedmi z celkového počtu 22 kamenů věnovaných spojenecké armádě: 8) Klenau (velitel 4. sboru), 12) Bianchi (velitel 2. uherské pěší divize záložního sboru), 24) Prinz von Hessen-Homburg (Philip, 1779-1846; velitel 3. divize 3. sboru), 26) Liechtenstein (Moritz, 1775-1819; velitel 1. lehké divize), 22) Gyulai (též Gyulay, Ignaz, velitel 3. sboru); 34) Erbprinz von Hessen-Homburg (Friedrich, 1769-1829; velitel záložního sboru) a Nostitz (velitel záložního jezdectva). V roce 1913 přibylo u Lipska ještě pět tzv. rakouských jubilejních pomníků, na kterých se kromě sedmi výše uvedených jmen objevilo pět dalších: Colloredo (-Mannsfeld, Hieronymus, velitel 1. sboru), Merveldt (velitel 2. sboru), Bubna (velitel 2. lehké divize), Weiβenwolf (velitel 1. granátnické divize záložního sboru) a Simbschen (Joseph Karl, 1781-1824; podplukovník velící detachementu hraničářské pěchoty). Kromě Schwarzenberga tedy pomníky na lipském bojišti připomínají celkem 12 c. k. velitelů. Radecký mezi nimi ale není. (Z řady vyznamenaných za bitvu u Lipska byl Radecký oceněn velkokřížem Leopoldova řádu, stejně jako Klenau a dědičný princ Hessen-Homburg – tito dva u Lipska svůj památník mají.)

Nic na tom nezměnil ani fakt, že již před vztyčením Apelsteinů byl Radecký vyzdvižen do Valhally – méně pateticky řečeno jeho busta do neoklasicistního památníku „německé cti“, zřízeného bavorským králem Ludvíkem I. v Donaustaufu nedaleko Řezna. Navzdory odkazu na mytologickou síň padlých bojovníků ale v tomto památníku z roku 1842 mezi téměř dvěma stovkami oslavovaných osobností příliš mnoho dalších vojáků nenalezneme. Vypravíme-li se však od Řezna na opačnou stranu, narazíme nad obcí Kelheim na monumentální stavbu zvanou Dvorana osvobození (Befreiungshalle). Představuje zhmotnění další ideje bavorského krále Ludvíka I. o vytvoření německého národního pomníku, tentokráte věnovaného pouze vojenským událostem let 1813-1815. Stavba dvorany byla zahájena v roce 1840 a ukončena 1863 (k 50. výročí tažení roku 1813). Kromě výčtu vítězných bitev a znovudobytých pevností zde nalezneme také jména 18 spojeneckých vojevůdců, z nichž sedm sloužilo pod habsburskými prapory. Mezi nimi Radeckého nalezneme společně se Schwarzenbergem a dalšími pěti sborovými veliteli, se kterými jsme se seznámili na pomnících u Lipska: Friedrich Erbprinz v. Hessen Homb., Graf Klenau, Graf [Ignatz] Gyulay, Graf [Hieronymus] Colloredo a Graf Bubna.

Dokonce i v Čechách můžeme nalézt několik připomínek Radeckého podílu na Napoleonově porážce. U městyse Vraný byl 19. srpna 1913 odhalen a arcibiskupem pražským požehnán pomník připomínající přehlídku před spojeneckými panovníky. Jeho zřízení inicioval roku 1912 v Mostě vzniknuvší Výbor pro odhalení pomníku u Vraného, který tvořili: kníže František Thun, Ferdinand princ Lobkovic, kníže Karel Schwarzenberg, generál jízdy šlechtic z Hornsteinu, biskup a kapitulní děkan František Brusák, plukovník baron Schuen a hrabě Josef Radecký z Radče. Pomník kromě plastiky orla a medailonu se třemi monarchy původně nesl desku s německým a českým nápisem: „K památce na vojenskou přehlídku rakouského vojska armády polního maršálka knížete Karla ze Schwarzenbergu, chefa generálního štábu polního podmaršálka hraběte Radeckého se spojenými mocnáři 19. srpna r. 1813.“ Ta se však v roce 1919 ztratila a byla později nahrazena jiným nápisem, který již Radeckého nezmiňuje. (Deska byla obnovena až v roce 1974 a její nový nápis uvádí: „Tento pomník byl postaven v r. 1913 na památku stého výročí přehlídky vítězných armád rakousko-rusko-německých před rozhodující bitvou s Napoleonem u Lipska. Sešli se zde velitelé spojených armád: rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III.“ V roce 1995 byla odcizena i tato a k jejímu znovuobnovení se stejným textem došlo v roce 2012) V Praze žádný památník na počest osvobozovacích válek zřízen nebyl, proto se zde ústředním bodem oslav 100. výročí bitvy u Lipska dne 18. října 1913 stal Radeckého pomník na Malostranském náměstí (ve Vídni to byl pomník Schwarzenbergův).

V září 1895 byla odhalena deska připomínající krátký pobyt Radeckého roku 1813 v Duchcově na průčelí domu č. 13 v dnešní Husově ulici. Kuriozitou slavnosti byl pozdravný telegram, který dostali účastníci od sto sedmiletého veterána pod Radeckým kdysi sloužícího. V dosud blíže neupřesněném období druhé poloviny 19. století byla na průčelí domu číslo 264 na náměstí v Brandýse nad Labem umístěna dvojice pískovcových soch, z nichž jedna zpodobňuje Radeckého. Kvůli špatnému technickému stavu byla v letech 2007-2009 celá budova zbourána a na jejím místě postavena nová. Byť maršálova socha neoplývá přílišnou uměleckou hodnotou, byla restaurována a přenesena na vnější nádvoří tamního zámku. Její slavnostní reinstalace proběhla v roce 2009 v rámci tradiční akce nazvané Audience u císaře Karla I. Ke zhotovení brandýské sochy Radeckého nejsou známy bližší historické souvislosti a ani se přesně neví, které historické postavě (králi ?) patří párová socha. Přesun kamenného maršála na zámek dodatečně ale vytvořil podařenou symbolickou připomínku rozhodnutí zde přebývajícího císaře Františka z poloviny července 1813 připojit se k trachenberskému operačnímu plánu upravenému Radeckým.

Všechny dosud zmíněné památníky připomínající podíl Radeckého na vítězném tažení proti Napoleonovi vznikly až po událostech let 1848-1849, kterými mohlo být rozhodování o umístění maršálova jména dodatečně ovlivněno. Existují však dvě poměrně významná umělecká díla, která odrážejí vnímání Radeckého jeho současníky velmi brzy po ukončení napoleonských válek.

Prvním je monumentální plátno císařského dvorního malíře Johanna Petera Kraffta (1780-1856) nazvané Hlášení knížete Schwarzenberga o vítězství po bitvě u Lipska spojeneckým panovníkům 1813 (Siegesmeldung des Fürsten Schwarzenberg nach de Schlacht bei Leipzig 1813 an die alliierten Monarchen). Krafft jedno ze svých nejznámějších děl namaloval v roce 1817 pro čestný sál vídeňské invalidovny, který byl vždy poté ve výroční dny lipské bitvy přístupný veřejnosti. Bitevní výjev ztvárněný na lunetovém obrazu o rozměrech 4,4 x 6,8 m nezobrazuje žádnou reálnou událost, je „pouze“ oslavným skupinovým portrétem 25 rakouských důstojníků a generálů zúčastnivších se vítězné bitvy. Kromě Schwarzenberga a Radeckého zde nalezneme všech osm velitelů sborů a vybraných divisí: Hieronymus Colloredo-Mansfeld, Friedrich Erbprinz Hessen Homburg, Klenau, Bianchi, Moritz Liechtenstein, Bubna, Ignatz Gyulay.

V jezdecké skupině je společně s nimi vyobrazeno dalších 12 důstojníků, kteří působili v Radeckého štábu, popř. jako pobočníci (Adjutanten): Joseph Freiherr von Adelstein (hejtman pěšího pluku Vogelsang č. 47 přidělený ke generálnímu štábu), Karl hrabě Clam Martinic (rytmistr hulánského pluku Schwarzenberg č. 2 a pobočník maršála Schwarzenberga), Franz sv. pán Koller (polní podmaršál a řídící pobočník maršála Schwarzenberga), nechybí samozřejmě Karl sv. pán Langenau (generálmajor v generálním ubytovacím štábu), Wenzel kníže Liechtenstein (podplukovník a generální pobočník maršála Schwarzenberga), Johann hrabě Paar (podplukovník a generální pobočník maršála Schwarzenberga), Wilhelm von Reiche (podplukovník pěšího pluku Zach č. 15 přidělený ke generálnímu štábu), Karl sv. pán Scharffenstein-Pfeil (rytmistr husarského pluku Radetzky č. 5 a Radeckého pobočník, Karl hrabě Schulenburg (rytmistr hulánského pluku Schwarzenberg č. 2 a člen Schwarzenbergovy suity), Stephan hrabě Széchenyi (rytmistr hulánského pluku Merveldt č. 1 a člen Schwarzenbergovy suity), Werner von Trapp (generálmajor v generálním ubytovacím štábu) a Paul von Wernhardt (podplukovník kyrysnického pluku Hohenzollern č. 8, přidělený jako generální pobočník k ruskému velkoknížeti Konstantinovi). V císařské suitě se pak nacházejí ještě Duka, Kutschera, Reisner, Ernst Waldstein-Wartenberg, Merveldt a Neiperg.

Dle Krafftova skupinového portrétu stylizovaného do vítězného hlášení vzniklo nesčetné množství kopií, jen v dílně samotného umělce minimálně další tři (v letech 1819 a 1837-1839). Věnujme však pozornost jeho dalšímu plátnu se stejným tématem, které vzniklo mezi roky 1817-1819 jako předloha pro anglického rytce Johna Scotta (1774-1828). Ten podle něj vytvořil v roce 1820 grafiku, zachycující sice stejnou scénu, avšak pouze s polovinou původních aktérů. A při jejich srovnání zjistíme, že na Scottově rytině se v jezdecké skupině nenalézá ani jeden ze sborových či divizních velitelů. Jako strůjci lipského vítězství jsou zde zachyceni pouze Schwarzenberg, Radecký a členové jeho štábu. (Ve srovnání se jmény na pomnících u Lipska chybí na Krafftových obrazech: Nostitz, Weiβenwolf, Philip Prinz von Hessen-Homburg a Simbschen).

Krafftovo Hlášení knížete Schwarzenberga s redukovaným počtem aktérů
(de facto pouze s Radeckého štábem)
na rytině Johna Scotta z roku 1820.

Díky Krafftovu obrazu se Radecký v roce 2013 ocitl i na české poštovní známce, konkrétně příležitostný aršík 200. výročí bitvy u Lipska, který dle návrhu Zdeňka Zieglera vyryl Václav Fajt; viz Známky vydávané v roce 2013 - www.mpo.cz

K 250. výročí narození maršála Radeckého připravila Česká pošta příležitostné poštovní razítko s jeho podobiznou. Razítko se používalo ve dnech 2.-4.11.2016 na poště v Sedlčanech; viz: cartesmaximum.blogspot.com/2016; srovnej: cartesmaximum.blogspot.com/2013; též: expo-net.blogspot.com/2016

Druhý památník oslavující vojenské osobnosti z let 1813-1815 vzniknul krátce po ukončení napoleonských válek v Čechách. Jedná se o panteon u Malé Skály, někdejší středověký skalní hrad Vranov, který romanticky nechal upravit textilní podnikatel Franz Zacharias Römisch (1757-1832), zakoupivší zdejší panství v roce 1802. Díky Römischovi postupně vznikl v areálu hradních ruin a přilehlém přírodním parku unikátní soubor 62 pomníků, mohyl a jeskyní, 220 vytesaných nápisů a 400 jmen různých historických i mytologických osobností. Mezi těmito pomníky zaujímá dominantní postavení Památník spolku národů a boje za osvobození Německa a Evropy 1813 - 1815 nazývaný též Síní či dvoranou hrdinů (Denkmal des Völkerbundes und Kampfes für Deutschlands und Europas Befreyung, popř. Helden Halle), dokončený v letech 1816-1817.

Památníku vévodil kamenný oltář s přilbou a busty panovníků Rakouska, Ruska a Pruska ve vytesaných skalních výklencích, z nichž dnes zůstala torza. Každý monarcha má vedle sebe vytesána jména dvou nejvýznamnějších vojevůdců své armády. Po boku císaře Františka může návštěvník spatřit jména Schwarzenberg a Colloredo. Bude-li však nápis Colloredo zkoumat pečlivě, brzy zjistí, že je pod ním starší nápis Metternich. Po seznámení s historickými prameny následně dohledá, že ani Metternich není původní. Přinejmenším do roku 1817 se zde totiž prokazatelně nacházel nápis Radetzky, který byl později přesunut na začátek seznamu jmen dalších 72 spojeneckých velitelů, vytesaných na bočních stěnách.

Výřez z Denckmal des Völkerbundes und Kampfes...
Ze sbírek Národního památkového ústavu ÚPS na Sychrově, státní zámek Sychrov, S-00594.
Podrobněji viz David Junek: Panteon na Vranově u Malé Skály 1/2: Památník boje za osvobození 1813 - 1815

Uvedená umělecká díla naznačují, že podíl Radeckého na vítězství v letech 1813-1815 byl považován za velmi významný již brzy po ukončení napoleonských válek. Mnohem dříve, než dosáhl své největší vojenské slávy. V letech 1848-49 Radecký dokázal porazit silnějšího nepřítele, v závěrečném tažení proti Napoleonovi zase zdárně zvládl řízení do té doby nejpočetnějšího, avšak velmi křehkého, mnohonárodnostního vojenského uskupení. Ve štábní funkci utržil Radecký na bitevním poli i několik zranění, která dokládají jeho osobní statečnost. Třebnický rodák tedy reprezentuje dosti výjimečný souhrn příkladného plnění služebních povinností, vojenských ctností a vojevůdcovského talentu. A to, že věren přísaze hájil zájmy své vlasti, která již neexistuje, by nemělo jeho vojenské kvality o dvě staletí později jakkoliv snižovat.

Resumé

Josef Václav hrabě Radecký se do dějin nejvýrazněji zapsal jako vítězný maršál z italských bojišť v letech 1848-49. Při celkovém hodnocení jeho vojevůdcovského talentu bývá často zmiňováno také jeho působení na postu náčelníka generálního štábu hlavního stanu Schwarzenbergovy armády, která zásadní měrou přispěla k Napoleonově vojenské porážce. Cílem studie bylo posoudit, zda pod vlivem pozdějších úspěchů nedošlo ke zkreslení Radeckého významu v letech 1813-15.

První část je věnována objasnění Radeckého role během jeho působení v různých štábních funkcích v období 1809-1814, souvisejících kompetenčních sporů a možností ovlivňovat průběh vojenského tažení. Stěžejním pramenem pro zpracování této části je edice vojensko-politických spisů z Radeckého pozůstalosti a popis okolností vzniku tzv. trachenberského operačního plánu. Z nich jednoznačně vyplývá, že Radeckého podíl na Napoleonově porážce nespočívá v přípravě plánu pro bitvu Lipska (jehož byl naopak odpůrcem), nýbrž ve schopnosti v roce 1813 rychle navýšit redukované početní stavy c. k. armády, vytvořit silnou koncentraci vojsk v Čechách a poté koordinovat půlmilionovou masu všech spojeneckých vojsk dle jím prosazované defenzivně-ofenzivní operační zásady.

Druhá část přináší přehled výskytu Radeckého jména na pomnících zřízených k poctě vojenským strůjcům Napoleonovy porážky. Většina jich vznikla až u příležitosti 50. či 100. výročí bitvy u Lipska v letech 1863 či 1913. Hlavní pozornost je ale nutné věnovat uměleckým dílům, která vznikla před rokem 1848 - se zohledněním faktu, že výběr nejzasloužilejších současníků bývá vždy ošemetnou záležitostí. K nim patří monumentální skupinový portrét dvorního malíře Johanna Petera Kraffta „Hlášení knížete Schwarzenberga o vítězství po bitvě u Lipska“ z roku 1817 a do skály Vranovského panteonu vytesaný „Památník spolku národů a boje za osvobození Německa a Evropy“ z let 1816-1817. Prezentaci Radeckého prostřednictvím obou uměleckých děl lze interpretovat tak, že jeho podíl na vítězství v letech 1813-15 byl vnímán jako velmi významný hned po ukončení napoleonských válek.

V polovině roku 2018 byl vydán 43. svazek Středočeského sborníku historického. Jedná se o monotematické číslo, obsahující příspěvky ze semináře Josef Václav Radecký z Radče a jeho místo v dějinách, který v listopadu 2016 uspořádal Státní oblastní archiv v Praze ve spolupráci s městem Sedlčany (Radecký v Sedlčanech: historický seminář a odhalení pamětní desky). Výše uvedená studie byla zveřejněna v tomto sborníku na s. 94 - 108. Tato studie obsahuje navíc 24 poznámek pod čarou, které odkazují na použité prameny a literaturu, mezi nimiž je uvedeno i několik digitalizovaných děl:

- Freiherr von HELFERT, Kaiser Franz und die europäischen Befreiungskriege gegen Napoleon I., in. Oesterreichische Geschichte für das Volk, Bd. XVII, Wien: August Prandel 1867; též [online] dostupné z: books.google.cz/books?id=3XwfAQAAMAAJ - exemplář University of Wisconsin Library, digitalizace 2011.

- Denkschriften militärisch-politischen Inhalts aus dem handschriftlichen Nachlass des k. k. österreichischen Feldmarschalls Grafen Radetzky, Stuttgart – Augsburg: J. G. Cotta 1858; též [online] dostupné z: books.google.cz/books?id=WW8uAAAAYAAJ - exemplář Harvard College Library, digitalizace 2008.

- Kurt Anton MITTERER, Der Trachenberger Kriegsplan, in: Zeitschrift Truppendienst. Zeitschrift für Ausbildung, Führung und Einsatz im Österreichischen Bundesheer, Folge 335, Ausgabe 5/2013, Wien 2013; též [online] dostupné z: www.bundesheer.at/truppendienst/ausgaben/artikel.php?id=1634

- H. Pertz, Das Leben des Feldmarschalls Grafen Neithardt von Gneisenau, Dritter Band: 8. Juni bis 31. December 1813, Berlin: Georg Reimer 1869; též [online] dostupné z: books.google.cz/books?id=8kEOAAAAQAAJ&hl - exemplář Oxford Bodleian Library, digitalizace 2007.

- RITTERSBERG, Johann Ritter von, Biographien der ausgezeichnetesten verstorbenen und lebenden Feldherren der k. k. Oesterreichischen Armee aus der Epoche der Feldzüge 1788-1821. Prag 1828; též [online] dostupné z: books.google.cz/books?id=qhlUAAAAcAAJ - exemplář Österreichische Nationalbibliothek, digitalizace 2012.

- Relation der Schlachten bei Leipzig am 16. und 18. October 1813. Wien 1813; též [online] dostupné z: data.onb.ac.at/rec/AC10240938 - exemplář Österreichische Nationalbibliothek.

Středočeský sborník historický 47/2017: články a studie

Václav Bartůšek: Mládí Josefa Václava Radeckého z Radče	19
Marie Macková: Věk služební a věk lidský	42
Jan Zupanič: Na rozhraní dvou světů. Šlechta v době Josefa Václava Radeckého z Radče	51
Michal Plavec: Radecký, rakety a balony. Podíl vojevůdce na zavedení nových typů zbraní do rakouské armády	62
Libor Jůn: Josef Václav Radecký z Radče a technické jednotky habsburské armády za války 1. koalice	72
Jiří Pokorný: Radecký a veteráni	83
Karel Sáček: Radecký v panteonu osvoboditelů Evropy 1813-1815	94
David Hroch: Maršál Radecký a Sedlčansko	109
Jiří Smitka: Panství Třebnice v majetku rodu Radeckých z Radče (1659-1800)	116
Roman Kolek: Radečtí z Radče a Zdiby	124
Marcela Suchomelová: Ein schönes und beliebtes Volkslied: Radezky-marsch, potažmo velmi příkladná píseň o Mailandu, našim milým vlastencům věnovaná	132

Podrobněji: Státní oblastní archiv v Praze - vydavatelská činnost

www.soapraha.cz/publikace/

Související příspěvky:

F. V.: Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část II.: 1809-1836

(12.07.2016 - studie, články a populární zpracování)

Jenom muž jako Radecký, mnohostranně a důkladně vzdělaný, zkušený ve válce, věrné a šlechetné mysli, byl s to, vyhověti dokonale povinnostem, jež mu postavení jeho ukládalo. Úkol, jejž sobě vytknul, a jemuž tak výborně dostál, nebyl jiný, leč aby podřízené sobě vojsko v každém ohledu zdokonalil, lásku a příchylnost k panovnickému rodu u něho oživil a udržel...