Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814 - 2/2: armádní a občanský kříž

18.10.2015 17:24

Václav Měřička

Naposledy upraveno: 10.11.2023

 

Armádní kříž z let 1813-1814 zvaný dělový

Dobytím Paříže a abdikací císaře Napoleona skončila válka. Císař František I. se rozhodl v době svého pařížského pobytu a především na popud svého nejvyššího komořího hraběte Rudolfa Wrbny, založit pamětní vyznamenání, které by bylo raženo z ukořistěných francouzských děl a uděleno všem příslušníkům české armády. Vlastní datum založení připadá na den 13. května 1814, i když snad právě 15. duben, den vstupu císaře do Paříže, byl dnem zrození myšlenky.

Rytina maršála Schwarzenberga mj. s „Dělovým křížem“.

 

Původně, a o tom budu ještě hovořit v další části, bylo úmyslem založit pamětní a spolu záslužné vyznamenání, rozdělené do tří stupňů, a rozlišené velikostí křížů. Nakonec však zvítězil a byl prosazen návrh založit jediný pamětní kříž, který dostal označení: ARMÁDNÍ KŘIŽ Z LET 1813-1814 (DAS ARMEEKREUZ AUS DEN JAHREN 18 13-1814), který, protože byl ve vídeňské mincovně ražen z ukořistěných děl, resp. z děloviny, získal populární označení: DĚLOVÝ KŘÍŽ (DAS KANONENKREUZ).

Zakládací dekret výslovně uvádí, že vyznamenání bylo založeno jako výraz uznání a díků panovníka statečným obráncům vlasti.

Autorem výtvarného návrhu Dělového kříže byl vídeňský dvorní medailér Joseph W. Harnisch (1785-1826), který navrhl i další slavnou dekoraci, kterou byl Český šlechtický kříž z roku 1814.

DĚLOVÝ KŘÍŽ, který byl ražen z ukořistěné francouzské děloviny, má průměr 27 mm, při síle 1,5 mm. Kříž je tlapatý, rovných ramen, okraj je oboustranně zvýšený, střední plocha na lícové i rubní straně je jemně zrněna, přičemž nápisy vystupují plasticky z plochy ramen. Zrněná plocha je pokryta zelenočerným nebo docela černým lakem. Písmena, která vystupují z plochy, zachovávají barvu kovu. Mezi rameny kříže je umístěn vavřínový věnec v přirozené barvě kovu. Na lícové straně je rozložený nápis: GRATI (v ploše horního ramene), PRINCEPS ET PATRIA (ve středu vodorovných ramen) a FRANC. / IMP. AUG. (ve dvou řádcích na ploše dolního ramene). Na rubní straně je nápis: EUROPAE (na ploše horního ramene), LIBERTATE ASSERTA (na ploše vodorovných ramen) a na dolním rameni opět ve dvou řádcích letopočty MDCCCXIII / MDCCCXIV. (V překladu: VDĚČNÝ PANOVNÍK A VLAST CÍSAŘ FRANTIŠEK - PO ZAJIŠTĚNÍ EVROPSKÉ SVOBODY 1813-1814).

Podmaršál Josef sv. pán Prochazka, nositel „Dělového kříže“

 

Horní rameno kříže je opatřeno vodorovně postaveným podkovovitým ouškem, kterým prochází oválný rýhovaný prstenec o průměru 18-20 mm. Stuha je průvlečná (někdy i trojúhelníková), 36 až 40 mm široká, zlatožlutá (jindy medově žlutá nebo i citronově žlutá) s černými širšími okrajovými pruhy. Poměr šířek: černý pruh 12 mm, žlutý 14 mm, černý 12 mm. Stuha poměrem barev a jejich šíře odpovídá poměru barev červeno-bílo-červené stuhy Vojenského řádu Marie Terezie.

Zmínil jsem se již o tom, že bylo původně uvažováno o tom, vydat tři různé velikosti kříže. Tak německý falerista Hermann von Heyden ve své knize „Ehrenzeichen Deutschlands und Österreich-Ungarns“, vydané v Meiningenu v roce 1897 uvádí, že se mělo jednat o kříž ve velikosti 50 mm, další kříž ve velikosti 39 mm a malý kříž o průměru 27 mm. To konečně potvrzuje i další faleristický autor Friedrich Gottschalck ve své trojdílné knize „Almanach der Ritterorden“, Lipsko 1817, kde v prvním díle s titulem „Die Deutschen Ritterorden“ uvádí, že pro Pamětní medaili z let 1813-1814 (Die Denkmünze für 1813-1814), bylo objednáno celkem 100.000 kusů, z toho 4.000 velkých křížů, 6.000 středně velkých a 90 tisíc malých křížů. Podle poslední velké práce Waldemara Hesse von Hessenthal a Dr. Georga Schreibera „Die tragbaren Ehrenzeichen des Deutschen Reiches“, byly raženy dvě velikosti a to o rozměru 45 mm a konečně o rozměru 27 mm. V tomto posledně citovaném sdělení se jedná o zcela reálnou informaci a my víme, že byl ražen jeden jediný exemplář o průměru 45 mm, který je zván VELKÝM KOVOVÝM ARMÁDNÍM KŘÍŽEM Z LET 1813-1814 (DAS GROSZE METALLENE ARMEEKREUZ AUS DEN JAHREN 1813- 1814), a který byl slavnostně udělen dne 18. října 1814 na velké slavnosti ve vídeňském Prátru císařem Františkem I. vítězi od Lipska, polnímu maršálovi Karlu Filipovi knížeti Schwarzenbergovi. O tom podrobněji jinde.

Je jisté, že definitivnímu návrhu Dělového kříže předcházel jiný návrh, který byl doložen zachovaným exemplářem, dnes se nacházejícím v unikátní sbírce rakouských vyznamenání prof. Dr. Giovanni Fattoviche v Benátkách v Itálii. Jedná se o tlapatý kříž rovných ramen se zvýšeným okrajem, avšak o průměru 39 mm. Lícová strana tohoto kříže je plně shodná s popsaným definitivním exemplářem, tedy:GRATI / PRINCEPS ET PATRIA / FRANC. / AUG. Avšak rubní strana tohoto kříže nese odlišné nápisy a to: TORMENT (na horní ploše ramen) E CAPTIS BELLICIS (na vodorovných ramenech) a dole letopočet: MDCCCXIII. V překladu rubní nápis zní následovně: Z UKOŘISTĚNÝCH DĚL 1813. Mezi rameny tohoto kříže je opět umístěn vavřínový věnec, nahoře je umístěno podkovovité, vodorovně postavené ouško, do kterého je zapojen oválný, mírně tunelovaný prstenec. Podle uvedeného letopočtu by se zdálo, že návrh byl již připravován J. W. Harnischem v roce 1813, i když to nemusí být pravda. V případě, že návrh byl připravován ve druhé polovině roku 1813 v samotné Vídni, by dosvědčovalo, že již po 10. srpnu 1813 se uvažovalo o založení takové pamětní dekorace.

Líc: Dělový kříž z let 1813-1814, v poli černý lak. Původní stuha, na které je vidět přelomení stuhy ze složení do širokého trojúhelníku. Rodinná pozůstalost R. B.)

Miniatura Dělového kříže, provedená na zlaté liště s podloženou stužkou. Ukázka úpravy miniatur Dělového kříže na civilní oděv z počátku 19. století.

Spojení miniatury Dělového kříže z let 1813-1814 a Českého šlechtického kříže z roku 1814, umístěné na zlaté liště podložené stužkami. Stužky jsou v původním upnutí, ale přehozeny.

Rub: Dělový kříž z let 1813-1814.

 

Prof. Dr. Giovanni Fattovich získal kříž v roce 1959 v aukci obchodu s mincemi R. Gaettens v Heidelbergu, kam se kříž dostal z původní sbírky Dr. Juliuse, známého faleristy. Také Hermann von Heyden se o tomto kříži ve své knize zmiňuje pod číslem 860 a označuje jej jako zkušební ražbu Dělového kříže z roku 1813 a to v bronzu a uvádí, že se jedná o unikát. Vůbec poprvé byl tento kříž reprodukován v článku Giovanni Fattoviche „Das Metallene Armee-Kreuz vom Jahre 1813“, který byl uveřejněn v časopise „Mitteilungen der Östestrrreichischen Numismatischen Gesellschaft“ ve svazku XVI v roce 1969, číslo 5, strana 61 až 64. Autor zde doslovně uvádí, že bezesporu jde o velmi vzácný exemplář, který ještě před sbírkou Dr. Juliuse byl součástí sbírky Hermanna von Heydena a v prodejním katalogu této sbírky z roku 1898, vydaném firmou Adolph S. Cahn ve Frankfurtu nad Mohanem, byl uveden pod číslem 860. Zinkový odražek tohoto kříže vlastní ve svých sbírkách vídeňské Vojensko-historické muzeum.

Americký falerista Joseph von Falkenstein (Dan W. Ragsdale Tucsonu v Arizoně) uveřejnil v americkém časopise OMSA (Orders and Medal Society of America) „The Medal Collector“, v ročníku 1973, číslo 8, na stránkách 13-17 článek „The 1813-14 War Cross of Austria“ (Rakouský válečný kříž z let 1813-14) a na straně 15 reprodukoval zmíněný kříž J. W. Harnische s označením „Proposed Army Cross - 1812 Date only“, tj. Navrhovaný armádní kříž - datovaný jenom 1812 (!), což je chyba v letopočtu. V samotném textu pak Falkestein uvádí, že kříž střední velikosti v rozměru 39 mm nebyl nikdy ražen a dovolává se Heydenovy informace, uvedené pod číslem 1011. Falkensteinem reprodukovaný kříž je ze sbírky Prof. Dr. G. Fattoviche.

K tomuto kříži je nutno ještě uvést, že plocha ramen je jemně zrněna, ale není lakována. Horní okraj kříže je opatřen široce rozloženým obloučkovitým ouškem v délce 18 mm při světlosti 4 mm. Mezi rameny kříže je umístěn velmi plastický vavřínový věnec, tvořený trojicí vedle sebe složených listů. Ouškem prochází oválný prstenec o výšce 23 mm a šířce 2,5 mm. Stuha je 38 mm široká, černá se širším středním zlatožlutým pruhem.

Líc: Dělový kříž z let 1813-1814, černý lak a dodatečně pozlacený.

Líc: Stříbrný Občanský čestný kříž z let 1813-1814.

Různá provedení miniatur Dělového kříže z let 1813-1814, černý lak a dodatečné pozlacení. Ukázka miniatur a jejich nošení v neupravené formě z počátku 19. století.

 

Dělový kříž se vyskytuje v řadě variant. Původní kříže z vídeňské mincovny mají bronzovou barvu s odstínem mědi, lakování je spíše černé než černozelené, závěsný prstenec je v rozměru 20 mm při síle 3 mm. Zcela nahoře na závěsném oušku je umístěna značka mincovny, tj. dvouhlavý císařský orel. Většina později ražených křížů vykazuje značné odchylky. Tak většinou je kov zlacen při zvýšeném okraji, na vavřínovém věnci a na vystupujících písmenech. Existují ale kříže bez černozeleného nebo černého lakování. Tyto jsou celozlacené a i závěsný prstenec bývá jiný. Tak např. jeden z křížů tohoto druhu v mé sbírce má závěsný prstenec pouze 11 mm vysoký, avšak 4 mm široký, přičemž prstenec je pokryt zdobnými body.

Mnozí nositelé křížů, a to hlavně důstojníci si kříže nechávali upravovat, takže se setkáme s kříži, jejichž okraje jsou silně zlaceny, nebo dokonce zlatém orámovány, či je změněn tvar křížů tak, že místo tlapatého kříže rovných ramen se setkáme s křížem tlapatým leopoldského typu, kde ramena se mírně dovnitř prohýbají. Svým způsobem nabývají tyto upravené kříže jistý půvab i efekt. Ve sbírce prof. Dr. Giovanni Fattoviche je dokonce kříž, kde rozšíření ramen je velmi značné a to na úkor vavřínového věnce mezi rameny, přičemž orámování je silné a zřetelně oddělené rýhou od vlastní plochy kříže. Jiný kříž tamní sbírky opět zužuje ramena dovnitř, takže se tento kříž spíše podobá osmihrotému kříži s tím rozdílem, že zakončení ramen není úplně rozeklané. Nositelé měli právo si dát na okraj ramen vyrýt svoje jméno a příslušnost k vojenskému útvaru.

Dělový kříž z let 1813-1814, líc a rub.

 

V mé sbírce je takový kříž, který vyniká zvláště svou zachovalostí, neporušením laku a mimořádnou krásou, dlouhou a zachovalou stuhou.

Stuha je 40 mm široká (12,5-15-12,5 mm jednotlivých barev) při délce 24 cm. Na hraně kříže je vyrytý nápis: OBERL. IGNAZ / NEMETHSZEGHY/ALBERT C. N. 3. Další kříž mé sbírky, jehož zrněná plocha ramen je pozlacena a není tedy lakována, nese na okraji nápis: KONRÁD KASPER FELDWEBEL. V pražské sbírce E. P. je zachován dělový kříž adjutanta České šlechtické gardy (Noblegarde) Klementa hraběte Linckera s opisem na hraně kříže: CLEM. GRAF V. LINCKER / BÖHM. N. GARDE - ADJUTANT. Také ve Vojensko- historickém muzeu v Praze na Hradčanech je chován osobní Dělový kříž maršála Alfréda knížete Windischgrätze s příslušným nápisem na hraně.

Zmínil jsem se již o soukromých úpravách Dělových křížů. V mé sbírce je uložen takový kříž, který díky úpravě okraje zesíleným orámováním (zvýšené a zlacené v šířce 2 mm) má průměr 30 mm (tedy o 3 mm více než zní předpis). Zrněná plocha je černě lakována a písmena zlacena. Protože ale okraj byl tak zesílen, došlo k částečnému zakrytí písmen u nápisů na horních a dolních ramenech. Kříž má původní stuhu v šířce 40 mm se středním citronově žlutým pruhem, 15 mm širokým. Další obdobný kříž z mé sbírky s upraveným orámováním má průměr 28 mm, orámování je sice zvýšené, zlacené, ale jen 1,2 mm široké a přesto opět zakrývá část nápisu nahoře i dole. (Prstenec oválný, kandovaný v rozměru 15 x 4 mm, zatímco prstenec u předchozího kříže byl 18 x 4 mm.)

Zajímavě upravený kříž se dostal do mé sbírky před několika léty. Tento Dělový kříž byl upraven do kříže leopoldského typu, tedy s mírně dovnitř prohnutými okraji na konci (při zachování kříže tlapatého) a i zde byl okraj silně orámován, avšak nezlacen, nýbrž v provedení měděného odstínu kovu. Celkový průměr tohoto kříže je 31 mm, šířka orámování 1,2 mm. Avšak narozdíl od jiných úprav, byl zde odstraněn vavřínový věnec mezi rameny kříže, takže byla svým způsobem vytvořena podobnost se Stříbrným Čestným křížem z let 1813-1814. Prstencové ouško kanelované v rozměru 16 x 4 mm, stuha původní, průvlečná, 37 mm široká, s medově žlutým středním pruhem v šířce 16 mm, zatímco černé pruhy mají šířku pouze 10,5 mm. Zrněná plocha ramen tohoto kříže vykazuje jen slabý povlak černého lakování.

  

Líc: Dělový kříž z let 1813-1814, pozlacený.

Dělový kříž – návrh z roku 1813 od J. W. Harnische. Nahoře líc, dole rub. Sbírka prof. Dr. G. Fattoviche z Benátek.

 

Původní kříže ražené ve vídeňské státní mincovně v roce 1814 mají kov v barvě původní děloviny, zrněná plocha ramen je jen slabě černě lakována, okraj zvýšený v šířce 1 mm, vavřínový věnec mezi rameny v šířce 2,5 až 3 mm, rýhovaný prstenec v rozměru 19 x 3,2 mm, Podkovovité ouško je nahoře označeno značkou mincovny, tj. dvouhlavým císařským orlem. Stuhy těchto křížů byly průvlečné 36 až 37 mm široké, střední žlutý pruh v barvě císařské žluti, šířka středního pruhu kolem 16 mm. (Střední pruhy byly vždy o něco širší než černé pruhy okrajové, ačkoliv původní stanovy určovaly stejnou šíři pruhů. Byla zde tedy analogie stuh Vojenského řádu Marie Terezie.) Ale i zde se můžeme setkat s variantami. Další kříž z roku 1814 z původní ražby vykazuje průměr 27 mm, tedy předpisový, ale oválný prstenec má rozměr 20,5  x 11,5 mm při šířce 3 mm a rýhou uprostřed. Stuha je 38 mm v pořadí 9-20-9 mm.

Dělové kříže byly vyráběny i v miniaturách. Mnohé jsou přesnými napodobeninami, tj. zmenšením originálu. Obyčejně bývá pak v průměru 14 mm, ouško kruhové vodorovně postavené (výška vřetně ouška 17 mm), závěsný prsten kruhový. Lakování černé. Kov je zlacený bronz. Existují i větší rozměry kolem 20 mm v průměru. V mé sbírce se nalézá miniatura Dělového kříže zhotovená ze zlata (i průměru 13 mm, výška včetně vodorovně postaveného kruhového miska je 16 mm, závěsný prstenec je zhotoven ze zdvojeného zlatého drátu o rozměru 10,5 x 7 mm. Miniatura je namísto lakování smaragdové zeleně smaltována a je opatřena průvlečnou stužkou o rozměru 15 mm (pořadí barev 4-7-4 mm).

Dělový kříž z let 1813-1814, pozlacený a upevněný na trojúhelníkové stuze; soukromá úprava.

 

Dělový kříž z let 1813-1814, upravená forma zarámováním a zesílením věnce; dodatečně pozlaceno (líc a rub).

 

Dělový kříž z let 1813-1814, upravená forma zarámováním, upravením věnce a pozlacením (líc a rub).

 

Podle podobného módního zvyku byly miniatury Dělového kříže umísťovány i na rámečky. Mnohé z nich byly vyrobeny ze zlata a obyčejně jako celek podloženy stuhou. Ve sbírce italského faleristy prof. Dr. G. Fattoviche je taková spona, na které je miniatura Dělového kříže upevněná rubní stranou se zkráceným nápisem: EVRO / LIBER. ASSERT 1813-1814.

Překrásná a vzácně zachovaná je miniatura Dělového kříže Noblegardisty Josefa Hrubého z Jelení. Je umístěna spolu s rubní stranou Českého šlechtického kříže z roku 1814 na zlatém rámečku, který je podložen jak stuhou tohoto vzácného vyznamenání, tak i stuhou Dělového kříže. Tyto jsou však obráceně podloženy oběma miniaturám. V tomto případě je na rámeček položena lícová strana se zkráceným nápisem: GRAT. / PRIN. ET PAT. / F. A. / IMP.

Rub: Dělový kříž z let 1813-1814, upravená forma do kříže leopoldovského typu.

 

V jedné severočeské sbírce je uložen zlatý rámeček pocházející majetku dalšího Noblegardisty a to Vincence Kristiána hraběte Valdštejna z Mnichova Hradiště. Na rámečku je umístěna miniatura komandérského kříže Leopoldova řádu, dále rubní strana Dělového kříže se zkráceným nápisem: EURO / LIBER ASSER / 1813-1814 /. Následuje miniatura rubní strany Českého šlechtického kříže z roku 1814 se zkratkami: N. B. / B. G. / F. C. / 1814 / a konečně miniatura kříže řádu Maltézských rytířů. Rámeček je podložen příslušnými stužkami.

V mé sbírce se nalézá rámečková zlatá miniatura, kde obdélníkový rámeček o rozměru 30 x 16 mm se zvýšeným okrajem a jemně zrněnou plochou nese ve středu černě lakovaný Dělový kříž ve zlatém provedení o průměru 15,5 mm. Na horním rameni je umístěn letopočet „1813“, na dolním „1814“ a uprostřed kříže je pak nápis: FRANC. IMP., tedy nápis zcela odlišný od originálu. Rámeček má na rubní straně ocelové pásky, kterými je protažena stužka v šířce 20 mm se středním, medově žlutým pruhem v šířce 18 mm.

  

Dělový kříž z let 1813-1814 – upravené formy (líc). Sbírka prof. Dr. G. Fattoviche.

 

 

Velký kovový armádní kříž

Téhož dne, kdy byl císařem Františkem I. založen Armádní kříž let 1813-1814, zvaný Dělový (13. května 1814), založil císař ještě tak zvaný VELKÝ KOVOVÝ ARMÁDNÍ KŘÍŽ Z LET 1813-1814, určený pro nejvyššího velitele české armády, maršála Karla Filipa knížete Schwarzenberga. Kříž, který byl, jak se ještě dále dovíme udělen na velké slavnosti ve vídeňském Prátru maršálovi 18. října 1814, tj. ve výroční den vítězství v bitvě u Lipska, je dnes chován ve sbírkách vídeňského Vojensko-historického muzea spolu s velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie.

Líc: Velký kovový kříž z let 1813-1814, udělený maršálu Karlu Filipu knížeti Schwarzenbergovi, pozlacený.

Velký zlatý Občanský čestný kříž z let 1813-1814, udělený kancléři Klimentu Lotharu  knížeti Metternichovi (kresba).

 

Unikátní maršálův kříž je udánlivě ražen ze zlata, i když existuje další tvrzení, že tento kříž byl ražen z děloviny a silně v ohni pozlacen. Jeho průměr je 45 mm, přičemž byla zachována tvarová jednota s Dělovým křížem. Jen okraj tohoto velkého kříže je zvýšen dvojitým rámováním. Mezi ramena je umístěn vavřínový věnec, výrazně plastičtější, než tomu bylo u malých křížů. Nápisy na ploše ramen, shodné s předpisovými, jsou umístěny na vyvýšených podkladech. Horní rameno tohoto kříže je opatřeno plastickým podkovovitým ouškem, do kterého je zapojen oválný prstenec zdobený vavřínem. Stuha tohoto kříže byla náhrdelní, černo-žluto-černá v šířce 42 mm.

Zápis v depozitáři zámku Orlíku dosvědčuje perem zlatníka, který prováděl inventarizaci, že tento Velký armádní kříž z let 1813 a 1814 byl skutečně zlatý. Kříž se ale na Orlíku nezachoval a známe jej z vídeňské sbírky. Kříž není lakován.

Maršál, pokud je mi známo, byl jako nositel tohoto mimořádného kříže zpodoben celkem třikrát. Velký olej jej představuje ve stejnokroji maršála se všemi řády a obraz je umístěn v českokrumlovském zámku. Dále známe obraz od malíře Schiavoniho z roku 1815, zachovaný na zámku Orlíku, kde je maršál ozdoben řádem Zlatého rouna, hvězdou velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie, hvězdou královského uherského řádu Sv. Štěpána, ale i vzácným Velkým armádním křížem z let 1813-1814 a obyčejným Dělovým křížem. Ten spolu s miniaturou se na orlickém zámku zachoval. Reprodukce tohoto portrétu je v knize autorů Huga Kerchnaweho a Aloise Vellzého „Feldmarschall Karl Fürst Schwarzenberg, der Führer der Verbündeten in den Befreiungskriegen“, která byla vydána v roce 1913 u příležitosti stoletého výročí války proti Napoleonovi. Vyobrazení je na straně 135. V této knize je pak dosud jediné, mně známé vyobrazení lícové strany Velkého armádního kříže z let 1813-1814 a to na straně 241.

Další mně známé vyobrazení je na rytině, otištěné v časopise Hyllos v ročníku let 1820-1821, které zde reprodukujeme.

Dracounový Dělový kříž, pravděpodobně neuskutečněný návrh dekorace nejvyššího stupně – velkokříže.

 

Maršál je na rytině zpodoben z profilu ve stejnokroji. Na levé straně kabátu je umístěna hvězda Vojenského řádu Marie Terezie a hvězda královského uherského řádu Sv. Štěpána. Přes pravé rameno k levému boku je přeložena velkostuha řádu Marie Terezie a pod ní je částečně viditelná i velkostuha řádu Sv. Štěpána. Z rozevřeného vysokého límce kabátu splývá dekorace řádu Zlatého rouna a nad ní je dobře viditelný Velký armádní kříž z let 1813-1814. Při levé straně přiléhá těsně k límci Dělový kříž na stuze složené do podoby trojúhelníku. Obdobný způsob nošení a umístění Dělového kříže je viditelné na obraze rakouského důstojníka, který v této knize reprodukujeme, stejně jako na reprodukci Fahrländrovy miniatury. Autorem rytiny byl pražský mědirytec J. Glanz, který obdobně portrétoval i císaře Františka I., jeho čtvrtou manželku, císařovnu Karolinu Augustu a syna Ferdinanda, potomního císaře. Glanz pracoval v letech 1820-1821 pro časopis Hyllos, ve kterém rytiny uveřejnil. Naše rytina zpodobující maršála, byla zveřejněna v Drobné plastice č. 2, ročník 1973 na straně 57 ve článku „Řádové dekorace vítěze z bitvy u Lipska“.

Z faleristického hlediska je možno tento Velký armádní kříž z let 1813-1814 považovat za velkokříž, neboť zde existuje určitá obdoba s velkokřížem Železného kříže z roku 1813, který byl založen pruským králem Bedřichem Vilémem III. dne 10. března 1813 ve Vratislavi. I tento pruský velkokříž byl nošen jako náhrdelní dekorace a byli jím dekorováni nejvýznačnější velitelé pruské armády: Generál-polní maršál Gebhard Lebrecht Blücher, maršál Emanuel Bogislav hrabě Tauentzien z Wittenbergu, maršál Bedřich Vilém Bülow hrabě z Denewitzu, maršál Hans David z Yorcku, hrabě z Wartenbergu, švédský korunní princ Karel Jan a dále Bedřich hrabě Kleist z Nollendorfu a Alexandr Ivanovič hrabě Ostermann-Tolstoj. Podobnou dekoraci obdržel i bavorský maršál Karel Wrede.

 

První udělování Dělových křížů

K prvnímu udělování Dělových křížů došlo dne 18. října roku 1814 ve výroční den vítězné bitvy u Lipska. Tehdy byla konána z pověření císaře Františka I. ve vídeňském Prátru velká lidová vojenská slavnost. Za velké účasti vídeňských občanů byla zde uspořádána slavnostní tabule pro 16.000 vojáků vídeňské posádky. V letohrádku na konci Velké aleje dlel sám císař se svou suitou. Jemu po boku stála řada cizích panovníků, kteří byli tehdy přítomni jednání vídeňského kongresu. Byl mezi nimi ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., dánský král Bedřich VI. a francouzský ministr zahraničí Maurice kníže Talleyrand.

Granátnická hostina po prvním udílení armádních křížů u letohrádku ve vídeňském Prátru.
Reinhold, F. P.: Jahresfeyer der ewig denkwürdigen Völkerschlacht bey Leipzig im Wiener Prater am 18. Oktober 1814,
kolorovaná rytina, 49,6 cm x 68,8 cm.
(výřez; ilustrace nebyla součástí původní studie)

 

Organizací celé slavnosti byl císařem pověřen sám maršál. Na samém začátku dne byla sloužena polní mše, při které maršál stál mezi svými generály, jimi zpola zakryt. Po skončení mše vystoupili vladaři ze stanu a car Alexandr I. začal hledat maršála, o němž věděl, že je velmi skromný a vzdálen všech okázalostí. Šel k němu, vyvedl jej z řady a objal se slovy: „Il est juste qu'après avoir rendu graćés à celuis auquel nous devons tout, ce soit a vous. Maréchal, que nous fassions nos rémerciements, parce qu'après Dieu c'est à Vous que nous devons nos succès“. (Je správné, že potom, co jsme Jemu poděkovali, Jemuž za všechno dlužíme, nyní Vám, maršále, vzdáme náš dík, neboť po Bohu Vám děkujeme za naše úspěchy). Potom došlo před letohrádkem k přehlídce vojska a následoval slavnostní oběd. Mužstvu bylo prostřeno v alejích po straně dunajského kanálu, u letohrádku byly stoly pro důstojníky. V samotném letohrádku byly prostřeny tři tabule. U první s nejvyšším hofmistrem knížetem Trautmannsdorfem jedli generálové a ministři, s arcivévodou Karlem Rakouským arcivévodové a zahraniční výsosti, s císařským párem pak monarchové s manželkami, korunní princové, velkoknížata a s nimi i maršál Schwarzenberg. Císař pronesl tři přípitky a to na počest přítomných hostí, na všechny vojevůdce a na počest spojeneckého vojska. Car Alexandr ještě přidal přípitek na počest maršála. Pro mužstvo se pak tento den stal významným, neboť poprvé se na veřejnosti objevili dekorováni tímto vyznamenáním, které již předtím v den samotného příjezdu monarchů do Vídně a to v září, jim byly rozděleny. Dne 20. září předal císař Velký armádní kříž z let 1813-1814 maršálovi. Avšak den 18. října 1814 je počítán za prvý den udělení Dělového kříže.

Je zajímavé, že mimořádně krásné dva exempláře byly připraveny ve speciálních zasklených a zlacených kazetách i pro oba monarchy a to jak cara Alexandra I., tak i pro pruského krále Bedřicha Viléma III. Nebyly jim však nikdy předány a jsou dnes vystaveny ve vitrině, kde je vystaven i Schwarzenbergův Velký armádní kříž, ve vídeňském Vojensko-historickém muzeu. Zůstává nezodpověděna otázka, proč tyto kříže nebyly předány. Vedle nich je zde obdobná kazeta s Dělovým křížem samotného císaře Františka I.

Reinhold, F. P.: Jahresfeyer... (výřez).

 

Další zajímavostí bylo objevení dracounového velkokříže Armádního kříže z let 1813-1814 před několika léty v jednom vídeňském obchodě s faleristickým materiálem. Bylo to jisté překvapení pro sběratele na jedné straně a samozřejmě i pro ty, kteří se otázkou a problémy faleristiky zabývají ještě z jiné stránky. Navíc nabyla celá záležitost na jisté atraktivnosti a v podstatě pikanterii, když tento „velkokříž Dělového kříže“ byl doplněn textem, napsaným úhledně frakturou. Text zněl: „Das gestickte Armeekreuz, die höchste Stufe dieser Auszeichnung, auf einem Ausschnitt der Uniform, die von S. M. Kaiser Franz I. bei einem Festakt anläszlich der Verleihung dieser Auszeichnung getragen wurde“. V překladu: „Vyšitý Armádní kříž, nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání, na výřezu stejnokroje, který u příležitosti slavnostního aktu propůjčování tohoto vyznamenání, byl nošen Jeho Veličenstvem, císařem Františkem I.“ Tedy sdělení, které muselo doslovně vzít dech všem těm, kteří o historii a vzniku Dělového kříže něco přece jen věděli, ale kterým jistě nebylo nic známo o tom, že by Armádní kříž z let 1813-1814 byl vydán ve formě velkokříže, a že jeho nositelem byl sám císař František I., jako zakladatel tohoto vyznamenání.

Vyšitý (dracounový) kříž je jen zvětšením lícové strany Dělového kříže. Průměr je 85 mm, šířka konců ramen 42 mm, šířka trojitého vavřínového věnce je 18 mm. Byl jsem tehdy požádán několika odborníky o posudek. Nemohl jsem zaujmout žádné jiné stanovisko, než prohlásit, že neexistoval žádný velkokříž Armádního kříže z let 1813-1814 tohoto typu a pokud by tomu tak vůbec bylo, pak by jistě soudobí autoři a to především Friedrich Gottschalck o celé věci byli zpraveni. Vystoupení císaře na slavnosti v Prátru u příležitosti prvého výročí bitvy u Lipska bylo příliš okázalou záležitostí a v případě, že by byl býval císař František I. „dekorován“ velkokřížem Dělového kříže, pak se taková událost nutně musela zaznamenat. Víme bezpečně o tom, že na této slavnosti se poprvé objevili vojáci s tímto vyznamenáním, které krátce předtím jim bylo uděleno, a že jedině maršál Schwarzenberg obdržel náhrdelní dekoraci, kterou právem můžeme označit za „velkokříž“. Navíc neznáme žádný portrét císaře Františka I., který by nám ho ukázal s takovou dekorací. Známe jeho portrét, kde na levé straně hrudi má na volně složené trojúhelníkové stužce normální Dělový kříž. Je nutno součastně konstatovat, že kdyby takový exemplář skutečně existoval a snad patřil samotnému císaři, že by se asi jen tak lehko nedostal do rukou nějakého obchodníka s mincemi. Nutně by skončil tam, kde jsou uloženy osobní dekorace císaře. Je to jednak Světská klenotnice vídeňského hradu a dále Vojensko-historické muzeum ve Vídni (je zde například vystaven velkokříž královského uherského řádu Sv. Štěpána, který patřil císaři).

Při posouzení zachovaného vyšívaného exempláře lze vyslovit názor, že se se vší pravděpodobností jedná o návrh a to dobový, kdy snad bylo uvažováno o založení takového unikátního „velkokříže“ Dělového kříže, ale pak bylo možné, že na popud samotného císaře bylo od toho upuštěno. Navrhovaný exemplář se zachoval a spolu s kouskem bílé látky se po letech objevil na trhu. Je možné, že i bez zlého úmyslu byl u autorova návrhu pořízen takový záznam, vycházející ze zkreslené zprávy buď navrhovatele, nebo jiné osoby, která o původním záměru byla jistým způsobem informována. O nalezeném „velkokříži“ lze říci, že je to exemplář starý a dobový. Okraje vyšité z dracounu jsou potrhané, plocha ramen vykazuje stopy stáří.

Reinhold, F. P.: Jahresfeyer... (detail).

 

Vyobrazení dělového kříže

Dělový kříž byl pamětním vyznamenáním, ale lze jej označit i za vyznamenání záslužné. Vždyť jej dostali všichni ti, kdo se účastnili na tak významném a ne jistě lehkém vojenském tažení. Mnozí se dali zobrazit s tímto vyznamenáním na prsou. Kříže byly nošeny jednak na průvlečných stuhách, obyčejně zapojených do knoflíkové dírky vojenského kabátu, nebo byla stužka složena do volného trojúhelníku, ze kterého se později vyvinul onen pravidelný a pro Rakousko typický trojúhelník. Známý je například portrét maršála Josefa Radeckého od malíře Georga Deckera, deponovaný ve vídeňském Vojensko-historickém muzeu. Maršál má řád Zlatého rouna, kovovou hvězdu velkokříže Vojenského řádu Marie Terezie a na trojúhelníkové stuze Dělový kříž, jako jediné náprsní vyznamenání. Přes pravé rameno je pak položena velkostuha řádu Marie Terezie. Skutečnost, že maršál se nechal portrétovat jen s Dělovým křížem dosvědčuje, jak velice si vážil tohoto vyznamenání.

V mé sbírce se nachází krásná miniatura vídeňského miniaturisty Franze Fahrländera z dvacátých let minulého století. Miniatura malovaná na slonové kosti představuje rakouského kyrysníka, oděného v bílý kyrysnický kabát s tmavočervenými výložkami (příslušník 1. kyrysnického pluku císaře Františka I.) a stříbrnými knoflíky. Kyrysník drží v pravé ruce ve výši svého pasu kyrysnickou přilbu. Na levé straně hrudi je pak dekorován rakouským Armádním křížem let 1813-1814. Kříž je černě lakován a je tak věrně zpodoben, že lze rozeznat pod lupou i nápisy lícové strany. Dekorace je zavěšena na volné do trojúhelníku složené černo-žluto-černé stuze.

Miniatura malovaná na slonové kosti představující rakouského důstojníka kyrysníků 1. kyrysnického pluku císaře Františka I., dekorovaného Dělovým křížem.
Kvaš o rozměru 90 x 112 mm od Franze Fahrländera (zvětšeno).

 

Miniatura má rozměr 90 x 112 mm a podpis miniaturisty se nachází v dolní části kyrysnické přilby. Co je však zajímavé, je pozadí na portrétu. Přímo za polopostavou je namalován dub a na levé straně na kopečku je vidět zříceninu hradu Michalovice s typickou, částečně sesutou věží, zvanou Putna. To dosvědčuje, že neznámý portrétovaný kyrysník snad pocházel z blízkosti obce Dalovic a hradu Michalovice, či z mladoboleslavského kraje, nebo měl nějaký vztah k rodu, kterému Michalovice náležely. Hrad Michalovice byl správním a obranným střediskem panství rodu Markvarticů, předků pánů z Valdštejna. Hrad byl založen asi v letech 1250 až 1255, avšak první historická zpráva o něm je zaznamenána až v roce 1281. Michalovická větev Markvarticů vymřela Jindřichem Kruhlavou v roce 1468, ale hrad se již v roce 1580 připomíná jako pustý. Za válek husitských byl vypálen, ale Václav z Michalovic, velkopřevor Maltézského řádu jej obnovil. V roce 1558 přešel hrad do majetku Lobkowiczů. Jedním z vodítek určení osoby portrétovaného by mohly být tmavočervené výložky vztahující se k 1. kyrysnickému pluku. Při pročtení tehdejšího vojenského schematismu lze číst některá česká nebo do Čech příslušející jména, jako Františka hraběte Desfourse, hraběte Ludvíka Paara a dále česky znějící jména Jiřího Pachovského, Josefa Vodičky a Václava Hlavatého. Avšak zhotovení miniatury v této kvalitě byla v tehdejší době věc jistě značně nákladná a tak se nabízí odpověď, že portrétovaný musel patřit k třídě, která byla na vyšší společenské úrovni. Miniaturista Franz Fahrländer patřil k těm vídeňským miniaturistům, kteří následovali vzor svého velkého učitele Moritze M. Daffingera.

Mimo tuto krásnou miniaturu, kterou reprodukujeme barevně v této knize, naleznete zde i další barevnou reprodukci obrazu vyššího rakouského důstojníka. Obraz se v nedávné době objevil v jednom pražském obchodě se starožitnostmi. Důstojník má na sobě bílý vojenský kabát se žlutými knoflíky, je prostovlasý a na levé straně hrudi, těsně pod vysokým černým límcem má upevněn Dělový kříž na do trojúhelníku složené stuze s výrazně sytě žlutým středním pruhem.

Ukázka nošení Dělového kříže na vojenských stejnokrojích. Svislá stuha byla rozvinuta do širokého trojúhelníku a vyznamenání se připínalo těsně pod límec. Tento typ byl používán počátkem 19. století, jak dosvědčují dobové portréty.
Portrét neznámého rakouského důstojníka, nositele Dělového kříže. Olejomalba od neznámého malíře, velikost 40 x 50 cm.

 

Důstojník kouří dlouhou dýmku. Obraz, který není signován, pochází pravděpodobně ze třicátých nebo čtyřicátých let minulého století. Dnes lze již těžko zjistit, o koho se jednalo. Podle bílého kabátu, vysokého černého límce a zlatých knoflíků lze přibližně určit, že portrétovaný patřil k jízdě, pravděpodobně k 6. kyrysnickému pluku (pozdějšímu 6. dragounskému pluku Bedřicha Františka IV., velkovévody mecklenbursko-zvěřínského). Že se jednalo o jezdeckého důstojníka by svědčila i malá scénka při levé straně obrazu, kde na horizontu rakouský hulán s napřaženým kopím pronásleduje francouzského švališéra, který střílí z bambitky na pronásledovatele. Zřejmě se jedná o zážitek portrétovaného z doby jeho mladších let za válek napoleonských.

Jsou známy i další portréty rakouských důstojníků, vydané jako litografie a pocházející z ruky vynikajícího rakouského portrétisty Josefa Kriehubera. Ten po skončení napoleonských válek nakreslil v první polovině devatenáctého století snad všechny tehdejší známé i méně známé vojáky.

Dělový kříž byl velmi populárním vyznamenáním a jeho vyobrazení se objevilo i v řadě tehdejších faleristických publikací.

Tak například ve známém díle Gustava Wahlena „Das Buch der Ritterorden und Ehrenzeichen“ je vyobrazen a barevně kolorován na tabuli č. 4 pod číslem 30. Kříž je proveden v hnědé barvě, ale vavřínový věnec je zde vymalován zelenou barvou. Na téže tabuli je zobrazen i Velký zlatý čestný kříž z let 1813-1814 a jeho malá zlatá forma, o nichž bude hovořeno později.

V roce 1913 vydalo město Vídeň u příležitosti stoletého výročí napoleonských válek útlou, ale hezkou knížku z pera Richarda Kralika s titulem „Die Befreiungskriege 1813“. Na straně 77 je zajímavé vyobrazení Dělového kříže a to jedna z jeho upravených forem. Zobrazený kříž je totiž výrazně tlapatého leopoldského typu, kde se ramena kříže na konci mírně dovnitř prohýbají, na rozdíl od původního předpisového kříže, kde zakončení ramen je rovné. Protože okraj kříže svou šířkou odpovídá předpisu a je tedy nerozšířený, jako tomu bývá u křížů z mincovny, pak se naskýtá otázka, že i takovéto pozměněné a svým způsobem líbivější kříže byly docela oficiálně vyráběny.

Portrét neznámého rakouského důstojníka - detail velice precizního vyobrazení „Dělového kříže“.

 

Řekl jsem již, že Dělové kříže byly velmi populárním vyznamenáním. V Praze dokonce bylo symbolů Dělového kříže využito jako domovních znamení. Prvním a nejstarším je na domě v dnešním Karlíně na Sokolovské třídě (dříve Královské) u čp. 128/82. Sám dům svým stavebním slohem se hlásí do čtyřicátých let minulého století a doznívá v něm ještě pozdní klasicismus a empirový sloh. Dům, který je dvoupatrový, nese na svém průčelí nápis „U Dělokříže“ a byl v roce 1837 navržen a postaven pražským stavitelem Bretschneiderem pro pražského měšťana Václava Teisingera. Domovní znamení je umístěno ve středu domu nad hlavním vchodem, kde v prvním poschodí spočívá na krákorcích balkón zdobený železnou empirovou mříží, pocházející z hořovické fürstenberské huti. Samotný balkón je ohraničen dvojitými pilastry s kládím, kde ve střední části je onen zmíněný nápis „U Dělokříže“. Ve volné ploše nad balkónem a kládím je pak vlastní domovní znamení, kterým je plasticky formovaný Dělový kříž. Ten je zobrazen bez nápisů v ploše ramen. Oboustranně je kříž střežen orientálními podobami okřídlených gryfů a další postranní ornamentikou. Karlínský dům byl při zachování původní výzdoby v roce 1900 zmodernizován a rekonstruován stavitelem B. Štěrbou. Václav Teisinger pocházel z pražské zámožné rodiny a byl zahradníkem-architektem. Ve svém domě v Dlážděné ulici vybudoval na svůj náklad divadlo, ve kterém od roku 1821 hrávali čeští ochotníci.

Druhým pražským domem, který se honosí stejným nebo podobným domovním znamením, je dům čp. 75/48 na dnešní třídě S. M. Kirova, dřívější Štefánikově třídě na Smíchově (v roce 2015 znovu Štefánikova), zcela blízko náměstí Sovětských tankistů (nyní Náměstí Kinských). Původně bylo v těchto místech prostranství porostlé stromovím a ve třicátých letech minulého století zde bylo zřízeno vojenské cvičiště využívané vojáky újezdských kasáren. Na severovýchodní straně cvičiště stával schwarzenberský hostinec Eggenberk, zbudovaný na místě vypáleného šlechtického letohrádku. Jižně od tohoto plácku stávalo stavení proslulého hostince „U Dělového kříže“, kam chodívali vojáci z újezdských kasáren a jak píše Jaroslav Kopš, byl hostinec proslulý rvačkami, z nichž vznikaly hostinskému Wunderlichovi citelné škody na zařízení lokálu. Dnešní dům stojící na místě starého stavení hostince se oproti karlínskému domu nevyznačuje stavebními zvláštnostmi. Ve svém štítu však nese domovní znamení, které alespoň částečně tvarově navazuje na Dělový kříž. Pod ním je pak umístěn nápis „U Dělového kříže“. Samotný rozdíl spočívá v tom, že zde na Smíchově je bez nápisů v ploše ramen zobrazen tlapatý kříž, tentokráte rupertského typu, tedy nikoliv tlapatý kříž rovných ramen. Konce ramen tohoto kříže jsou vybočeny, což je zatím jediné vyobrazení Dělového kříže v takové nezvyklé formě. Mezi rameny tohoto atypického kříže je stejně, jako tomu je v Karlíně, umístěn vavřínový věnec. Avšak orámovaný rupertský kříž tohoto domovního znamení má ještě navíc ve svém středu malý kruhový disk. Domovní znamení Dělového kříže je zde posazeno do rámovaného kruhu na štítě s architrávem tvořeného po stranách pilastry a volutami. Nový smíchovský dům postavil počátkem tohoto století lékárník Pohl a zachoval zde původní označení, upomínající starý hostinec. Praha je tedy jediným městem, kde je památka tohoto proslulého vojenského vyznamenání takto zachována.

Domovní znamení „U dělového kříže“ - Praha, Štefánikova č. p. 75/48 (naproti Švandovu divadlu).
Stav domovního štítu z roku 2017, foto K. Sáček.
V témže roce fungovala ve sklepení domu restaurace s pivnicí, která se honosila tradičním názvem „U dělového kříže“ a její návštěvníky u vchodu vítal origiální znak na zdi (společně se značně nepodařenou malbou tambora).

 

Snad ještě na samý závěr by mělo být něco bližšího řečeno k otázce stuh. Určení šířky stuhy nebylo v té době tak zcela přesné. Určovalo pouze, aby stuha byla na dva prsty široká a dokonce, aby jednotlivé pruhy byly stejně široké. Tak to bylo konečně určeno i u stuh Vojenského řádu Marie Terezie, kde také stuha rytířského kříže měla mít šířku dvou prstů při stejném poměru šířky pruhů a to: červená-bílá-červená. U Dělového kříže pak to měly být barvy: černá-žlutá-černá. U řádu, stejně jako u Dělového kříže došlo ke změně v tom smyslu, že střední pruh byl vždy o něco širší než oba pruhy okrajové. A tak se u stuh Dělových křížů setkáváme se značnými rozdíly a to jak v celkové šířce stuhy, tak i u šířky jednotlivých pruhů. Šířka stuh (neboť byly zhotovovány nejen v roce vydání kříže, ale i v průběhu dalších let) se pohybuje mezi 35 až 40 mm a střední pruh ml 11 až do 19 mm. Reprodukujeme zde snímek takového původního kříže z roku 1814, zhotoveného ve vídeňské mincovně, který má naprosto původní i když značně obnošenou a možno říci zvětšelou stuhu v celkové šířce 36 mm. Střední pruh žlutý (medová žluť značně vybledlá) je 19 mm široký, zatímco oba okrajové černé pruhy jsou jen 8,5 mm široké.

Portrét neznámého rakouského důstojníka - detail bitevní scény (výjev je v místě nad víčkem fajfky).

 

Stuhy byly průvlečné, ale byly již v oné době upravovány do jakýchsi velmi volných trojúhelníků, což dosvědčují i vyobrazení prvních nositelů. Také barva značně diferuje. Správně by to měla být barva císařské žluti, což odpovídá medovému odstínu. Existují však stuhy s jasnější žlutou barvou, někdy až citronového odstínu. Stuhy Dělových křížů, alespoň pravé, původní a ty, které byly vyrobeny ještě v době žijících nositelů, jsou vzácné a možno říci, že vzácnější než kříže samy.

Nakonec zůstává ještě otázka, kolik křížů bylo vyrobeno. Autoři různých faleristických prací hovoří o počtu zhruba asi 100.000 exemplářů, které byly rozděleny mezi účastníky české armády. Víme bezpečně, že vojáci jiných armád, začleněných do české armády, jako byla ruská nebo pruská, kříže nedostali. Pak by uvedený počet odpovídal.

Kříž byl skutečně vydán jen ve dvou velikostech a to jako Velký kovový armádní kříž z let 1813-1814 v průměru 45 mm a jen jedenkráte udělený a malý Armádní kříž z let 1813-1814 o průměru 27 mm. Friedrich Gottschalck ve svém Almanachu a stejně i Hermann von Heyden a po něm L. J. Trost ve svém známém díle z roku 1910, přejímá na straně 94 chybné tvrzení, že existovaly tři velikosti křížů, a to 50, 40 a 27 mm.

Zcela poslední otázkou zůstává unikátní kříž Karla Schwarzenberga. Víme, že císař pro něj založil Velký kovový armádní kříž z let 1813-1814 (Grosses metallenes Armeekreuz aus den Jahren 1813-1814), tedy výslovně kovový a nikoliv zlatý, jak je běžně označováno. Protože se jednalo o bojové pamětní vyznamenání, které bylo vyrobeno z ukořistěných francouzských děl, je nasnadě, že i maršálův kříž byl zhotoven ze stejné suroviny, charakteristické pro vojenská vyznamenání. Určitě byl tento kříž silně v ohni pozlacen a je mezi ním a Metternichovým, taktéž unikátním křížem rozdíl v kovu. Protože byl zlacen, byl i v inventáři zámku na Orlíku označen za zlatý, aniž bylo blíže zkoumáno určení jakosti kovu. Obdobu nalezneme v té době i v Bavorsku, kde 4. prosince roku 1812 založil Maxmilián Josef I. bronzový náhrdelní kříž vztahující se k údobí války z let 1813-1814 a udělil jej vrchnímu veliteli bavorských jednotek, maršálovi Karlu Filipu Wredemu. I zde tedy bylo použito bronzu a nikoliv vzácnějšího kovu.

Tvarově ožil Dělový kříž ještě jednou, na samém konci existence Rakousko-Uherska. Dne 13. prosince 1916 založil poslední rakouský císař Karel svůj KARLůV VOJENSKÝ KRÍŽ (KARL-TRUPPEN-KREUZ). Jednalo se o vyznamenání určené všem frontovým bojovníkům bez ohledu na hodnost, jestliže splnili podmínku, že sloužili nejméně tři měsíce v některé frontové formaci, která byla nižší než brigáda. Karlův vojenský kříž se tvarově shoduje s Dělovým křížem, avšak na rozdíl od něho je ražen z legovaného zinku o průměru 29 mm. Plocha ramen tohoto kříže je opětovně jemně zrněna, ale není lakována. Nápisy, pokud se rozložení týče, jsou obdobně posazeny jako na Dělovém kříži, avšak text byl pozměněn. Na lícové straně je nápis zcela shodný a to: GRATI (na ploše horního ramene), PRINCEPS ET PATRIA (na ploše vodorovných ramen), dole však CAROLUS / IMP. ET REX (Vděční, panovník a vlast, císař a král Karel).

Domovní znamení - „Dělový kříž“ na domě čp 128/82 na Sokolovské třídě v Praze 8 Karlíně.
Stav z roku 2008, foto K. Sáček.

 

Na rubní straně na ploše horního ramene je umístěn monogram C (Carolus) převýšený dvěma korunami a to při pravé straně císařskou korunou rakouskou a při levé straně uherskou korunou svatoštěpánskou. Na vodorovné ploše ramen je nápis: VITAM ET SANGUINEM (Život a krev), dole letopočet: MDCCCXVI (1916). Mezi ramena kříže je umístěn vavřínový věnec, k hornímu okraji je pevně napojeno podkovovité ouško a do něho je provlečen oválný, rýhovaný závěsný prstenec. Stuha Karlova vojenského kříže je trojúhelníková, 38 mm široká, avšak zcela odlišných barev. Uprostřed dluhy je 18 mm široký červený pruh, který je oboustranně lemován 10 mm širokými proužky postranními, které jsou příčně červeno-bíle šrafovány. Na rozdíl od Dělového kříže, který byl udělován až po skončení válečného tažení, byl Karlův vojenský kříž udělován již v době průběhu bojů a lze jej jednoznačně řadit mezi vyznamenání záslužného a nikoliv jen pamětního charakteru. Při založení tohoto vyznamenání sehrála jistě svou úlohu vzpomínka na osvobozovací války z let 1813-1814, oživená oslavou stoletého výročí v roce 1913-1914. Charakteristický tlapatý kříž rovných ramen s vavřínovým věncem mezi rameny, nápisy na zrněné ploše těchto ramen, byl i v době o sto let pozdější, zřejmě nejvhodnějším symbolem vyjadřujícím bojovou účast v osudové válce.

 

Občanský kříž z let 1813-1814

Téhož dne, kdy císař František I. založil Armádní kříž z let 1813-1814, zakládá ještě další vyznamenání, kterým byl ZLATÝ A STŘÍBRNÝ OBČANSKÝ ČESTNÝ KŘÍŽ Z LET 1813-1814 (Goldenes und Silbernes Civil-Ehrenkreuz für die Ereignisse der Jahre 1813-1814). Protože ale k udělování těchto zlatých a stříbrných křížů došlo až 26. května 1815, bývá toto poslední datum označováno řadou autorů za datum založení vyznamenání. Je ale logické, že již v dubnu 1814, v době svého pařížského pobytu, císař jistě pojal myšlenku na založení vyznamenání, kterým by bylo možno ocenit významnou pomoc určitých, vysoce postavených osob, které se sice nepodílely bezprostředně na vojenských akcích, ale které zabezpečovaly mnohdy složité služby v týlu, či důležitá diplomatická jednání.

Jan Antnonín Hafferl (18.6.1976 v Kaplicích – 19.4.1821 ve Winsbachu),
nositel stříbrného Občanského čestného kříže z let 1813-1814.

 

Zlaté a stříbrné občanské čestné kříže jsou na rozdíl od Armádních křížů raženy skutečně buď ve zlatě nebo ve stříbře, i když tvary se téměř shodují. Oba kříže jsou rovněž tlapaté, rovných ramen, jejichž okraj je oboustranně zvýšený, ale na rozdíl od Dělového kříže mají průměr 30 mm, včetně podkovovitého ouška 33 mm. Plocha ramen je oboustranně jemně zrněna, ale není u těchto křížů lakována. Nápisy na lícové i rubní straně jsou shodné s nápisy Dělového kříže, tj. na lícové straně GRATI / PRINCEPS ET PATRIA / FRANC. / IMP. AUG. a na rubní straně: EUROPAE / LIBERTATE ASSERTA / MDCCCXIII / MDCCCXIV. Řada starších autorů uvádí, že u těchto zlatých a stříbrných křížů byla strana s nápisem: „EUROPAE...“ označena za lícovou, zatímco strana s nápisem „GRATI...“ za rubní. Nebylo tomu tak a stejně jako u Armádního kříže z let 1813- 1814 je strana s nápisem „GRATI..“ stranou lícovou a opačně. Dokládá to i zachovaný původní exemplář na stuze (zde publikovaný) a stejně i vyobrazení nositele s tímto křížem na hrudi. Není také důvodu, proč by lícová strana Dělového kříže měla být u zlatého a stříbrného kříže určena za rubní stranu.

Líc: zlatý Občanský kříž z let 1813-1814 (zvětšeno);

Líc: miniatura stříbrného Občanského čestného kříže z let 1813-1814 (zvětšeno).

 

Zlaté a stříbrné kříže nemají však mezi rameny vavřínový věnec, jako Dělové kříže. Jinak i závěsný prstenec je tvořen kanelovaným oválem o celkovém rozměru 25 x 3 mm. Stuha průvlečná, 40 mm široká, medově žlutá s černým pruhem. Je tedy stuha v obráceném pořadí barev než u Dělového kříže. Výtvarný návrh těchto křížů pochází také od medailéra Josepha W. Harnische.

Zlatými a stříbrnými občanskými čestnými kříži byli císařem vyznamenáni vysocí státní hodnostáři a to nejen civilisté, ale i vojáci, ovšem za zásluhy především diplomatického, politického, či hospodářského charakteru. Zlatých křížů, každý o hmotnosti 22,5 g bylo uděleno jen 40 kusů (soupis nositelů je uveden v poznámkách), takže nutno tento kříž považovat za velmi vzácný. Stejně jako tomu bylo u Velkého armádního kříže z let 1813-1814, který v jediném exempláři byl udělen maršálovi Karlu Filipu Schwarzenbergovi, tak císař František I. založil i Velký zlatý občanský čestný kříž z let 1813-1814 (Das grosse goldene Zivil-Ehrenkeruz für die Ereignisse der Jahre 1813-1814), který byl udělen kancléři Klementu Lotharu knížeti Metternichovi. Tento zlatý kříž o rozměru 45 mm byl nošen jako náhrdelní dekorace na stuze, asi 42 mm široké, v pořadí barev: medově žlutá, černá-medově žlutá. Kříž byl před druhou světovou válkou chován ve sbírkách metternichovského zámku Kynžvart v západních Čechách, ale je od roku 1945 nezvěstný: V této publikaci uveřejňujeme snímek kolorovaného obrázku tohoto kříže z díla Gustava Wahlena.

Rub: stříbrný Občanský kříž z let 1813-1814.
Vyznamenání se stužkou ve tvaru mašle. Nositel Karel svob. Pán Grubi z Gelenj
(zvětšeno)

 

Ve sbírkách vídeňského Vojensko-historického muzea je chováno celkem 6 těchto zlatých křížů, ve sbírce prof. Dr. G. Fattoviche jsou 2 exempláře, z nichž jeden pochází ze slavné sbírky Dr. Juliuse. V jedné soukromé mnichovské sbírce a jedné americké v Tusconu je také po jednom zlatém kříži.

Také stříbrné kříže jsou shodné se zlatými s tím rozdílem, že jejich hmotnost je pouze 10 g. Křížem byli vyznamenáni opět vyšší hodnostáři, kteří zajišťovali zásobování armády, její ubytování, výplaty žoldů a zajištění výzbroje, či jinak se významně podíleli na přípravě a organizaci celého tažení. Celkem bylo uděleno 151 exemplářů, takže i tento kříž patří ke vzácným vyznamenáním  sbírek. V této studii je vyobrazen jednak kříž, který vlastnil jeden z příslušníků rodiny svobodných pánů Hrubých z Jelení. Stuha tohoto kříže je užší a to 22,5 mm (6,5 - 9,5 - 6,5 mm), přičemž je stuha doplněna mašlí, takže celkové rozměry stuhy s mašlí činí na šířku 40 a na výšku 45 mm. Tento exemplář byl publikován v Numismatických listech č. 5-6 v roce 1967 na straně 2 a v mé knize Orden und Ehrenzeichen der österreichisch-ungarischen Monarchie z roku 1974 na straně 202 pod číslem 139. V téže knize je pod číslem 140 vyobrazen stříbrný kříž ze sbírky prof. Dr. G. Fattowiche, který kdysi patřil Johannu rytíři z Kronenfeldu.

V mé sbírce je zachován velmi krásný exemplář Stříbrného občanského záslužného kříže na dlouhé a velmi zachovalé původní stuze, která je 40 mm široká a 22 cm dlouhá. Tento kříž byl barevně reprodukován v mé knize Faleristik z roku 1976 na tabuli č. XXII, spolu s Dělovým křížem.

Stříbrný Občanský kříž z let 1813-1814: líc arub.

 

Majitelé zlatých i stříbrných křížů měli právo si na hranu uděleného kříže vyrýt svoje jméno a hodnost. Rakouský falerista Dr. F. Haller z italského Meranu vlastní stříbrný kříž po svém dědovi Johannu Antonu Hafferlovi. Otiskujeme zde tento kříž složený do volného trojúhelníku, ale i reprodukci rytiny zobrazující majitele. Kříž je zde zavěšen na téměř ještě průvlečné, ale již trojúhelníkový typ naznačující stuze. Pro zajímavost ještě uvádím, že Johann Anton Hafferl se narodil dne 18. června 1773 v šumavské Kaplici, kde se zabýval pletařstvím punčoch. Odtud se později vystěhoval do Lince, kde založil továrnu na sukna a stal se i majitelem pivovaru. V období války byl dodavatelem sukna pro armádu a dle informace se zasloužil i o zvelebení Welského vřesoviště. Byl majitelem zámku a panství ve Wimsbachu v Horních Rakousích, později ještě v Lindachu a Neuhartingu. Byl patrimoniálním soudcem a radním města Lince a dne 24. prosince 1800 se zúčastnil jednání o příměří s francouzským generálem Moreauem ve Štýrsku. Johann Anton Hafferl zemřel 18. dubna 1821.

Stříbrný Občanský kříž z let 1813-1814: líc a rub (zvětšeno).
Nositel Jan Antonín Hafferl; úprava stuhy do širokého trojúhelníku.

 

V majetku Romana svob. pána Procházky v Mnichově, v Německé spolkové republice se nalézá udělovací dekret pro Stříbrný občanský čestný kříž z let 1813-1814 datovaný dnem 26. května 1815. Jedná se o kříž udělený císařem Františkem I. prapradědovi Romana Procházky, krajskému hejtmanovi Josefu svob. pánu Procházkovi (označen jako Prohasska z Kouřimi). Jmenovaný byl c. k. skutečný tajný rada, guberniální viceprezident v Praze a nejvyšší státní notář v Českém království. Narodil se v Budyni nad Ohří dne 6. července 1770 a zemřel v Praze dne 8. srpna 1844. Po absolvování právnických studií na pražské univerzitě vstoupil do služeb armády, kde v době koaličních válek vykonával až do roku 1800 funkci štábního auditora u známé Česko-moravské legie. Po odchodu z vojska vstoupil do státních civilních služeb a to nejprve jako krajský hejtman v Klatovech, později byl povolán do zemské vlády jako guberniální rada, kde současně zastával funkci jednoho z třinácti, ze stavu zemské šlechty jmenovaných zemských plukovníků. Pro zajímavost uvádím zde překlad německého dekretu:

 

Jeho Císařské-Královské-Apoštolské Veličenstvo, náš Nejvyšší milostivý pán, svým zcela Nejvyšším rozhodnutím ze dne 22. května 1815 ráčil Nejvýše milostivě propůjčit panu krajskému hejtmanovi, s ohledem na jeho, v průběhu poslední válečné epochy let 1813 a 1814, k podpoře svaté věci tohoto památného boje prokázané vlastenecké služby a tím o Jeho Nejvyšší Veličenstvo a stát získané vynikající zásluhy, Stříbrný kříž našeho nově založeného Občanského čestného vyznamenání.

Toto zcela Nejvyšší rozhodnutí se dává panu krajskému hejtmanovi k příjemnému vědomí s dodatkem, že příslušný Čestný kříž sám o sobě bude přímo Zemským prezidiem slavnostním způsobem předán, přičemž určení dne je nutno vyčkati.

Podpis: Hrabě Wallis

 

Dáno na základě Jeho c. a k. Apoštolským Veličenstvem sestavené hodnotitelské komise, určené k rozdělení Občanských čestných křížů.

Vídeň, dne 26. května 1815.

Podpis: Johann Christoph Zweygelt

Líc: Dělový kříž, upravený odpilováním věnce mezi rameny kříže. Kříž je zarámován do širšího okraje s prohnutými rameny. Ukázka falsa stříbrného Občanského čestného kříže z let 1813-1814.

 

Z textu dekretu vyplývá, že o udělení kříže bylo rozhodnuto dne 22. května 1815 a k vlastnímu oznámení o udělení že došlo dne 26. května 1815, ale je jisté, že kříž sám o sobě byl jistě založen současně s Dělovým křížem dne 13. května 1814, ještě za císařova pobyta v Paříži. V samotném dekretu se uvádí dvojí označení tohoto vyznamenání a to jednak „Občanské čestné vyznamenání“ (Civil-Ehrenzeichen) a jednak „Občanský čestný kříž“ (Civil-Ehrenkreuz). V majetku rodiny barona Procházky je uložena stříbrná miniatura Občanského čestného kříže. Stejně jako tomu bylo u Dělového kříže, byly jak u zlatých, tak stříbrných Občanských čestných křížů zhotovovány miniatury v různých velikostech.

Relativně malý počet stříbrných křížů vedl často k jejich falšování. Nejobyčejnějším způsobem bylo odpilování vavřínového věnce z Dělového kříže, poté odlakování a postříbření. Falsátor ale zapomněl, že stříbrné kříže mají průměr 30 mm, zatímco Dělové kříže jen 27 mm. Dalším způsobem bylo prosté vyhotovení odlitku kříže, ale i tady pro sběratele začátečníka je na první pohled patrný rozdíl mezi křížem raženým a křížem odlitým.

Líc: originál stříbrného Občanského čestného kříže z let 1813-1814.

Líc: falsum vyrobené z bronzového Dělového kříže odpilováním věnce a dodatečným postříbřením.

 

Přestištěno: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814. Česká společnost přátel drobné plastiky, Edice Militaria. Praha 1985, s. 23-50; studie se na s. 50-52 věnuje Českému šlechtickému kříži z roku 1814, jemuž bude na stránkách www.primaplana.cz věnován samostatný příspěvek, na s. 61-64 uvádí soupis 151 nositelů stříbrných občanských čestných křížů a na s. 71-77 jmenný rejstřík a literaturu.

 

Související příspěvky:

Nařízení zemského gubernia 1815: dělání a prodávání armádních křížů se zapovídá

Dělání a prodavání pro cís. král. armádu založených metalových křížů vůbec se zapovídá: Jakož se shledalo, že se ony pro pro cís. král. armádu na památku slavného válečného tažení od roku 1813 a 1814 založený metalový kříže nejen nenáležitě užívají, nýbrž také někteří v metalu pracující obchodníci je v rozličných formách dělají a prodávají,  ačkoli dle výslovně prohlášené vůle a mínění Jejich cís. kr. milosti...

Václav Měřička: Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814 - 1/2: průběh tažení

 

Václav Měřička: Český šlechtický kříž z roku 1814, část 1/2

Václav Měřička: Český šlechtický kříž z roku 1814, část 2/2

 

 

 

 

Doporučené odkazy:

seh1: Armádní kříž 1813/14 - Fórum válka / Faleristika - Řády a vyznamenání / Evropa / Zaniklé státy /  Rakouské císařství
 - forum.valka.cz/topic/view/25915

 

LUTOVSKÝ, Michal - ANDERLE, Jakub. Armádní kříže z let 1813/1814 v Chaurově sbírce. Numismatické listy. Praha: Národní muzeum, 2020, 75 (1-4), 201–215. DOI: https://doi.org/10.37520/nl.2020.016. ISSN 0029-6074. Dostupné také z: publikace.nm.cz/periodicke-publikace/numismaticke-listy/75-1-4/armadni-krize-z-let-1813-1814-v-chaurove-sbirce