Rekviem za knížete Karla Filipa Schwarzenberga
Karel Řezníček
Naposledy upraveno: 03.01.2022
Máme-li si připomenout poslední sbohem vítězi od Lipska, pak asi nejlépe těmi nejautentičtějšími slovy, jež přinesl dobový český tisk, tedy primárně tehdejší »NOWINY«, jež navazovaly na někdejší list „Kraméryusův-Poštowsko-Wlastenecký...“, přičemž ona „w“ jsou dobovým standardem, stejně jako spousta jiných anomálií vůči tomu, jak mateřský jazyk vnímáme dnes.
Na straně 161 (počítáno od začátku 32. ročníku), titulní straně výtisku datovaného 23. října 1820 můžeme číst:
»Již minule oznámili jsme našim čtenářům smutnou tu zpráwu o zemření slawného reka a wlastence wysoce důstojného knížete Karla Filipa z Šwarcenberků nejwyššího wůdce wšech cýs. král. wojsk.«
Polní maršál Karel I. Filip kníže Schwarzenberg zemřel v Lipsku 15. října 1820
Zde musíme tok někdejších současníkových slov zastavit a to ze dvou bytostně spjatých důvodů – před pohřbem by mělo být oznámení smrti a třebaže svrchu uvedené řádky vyznívají vcelku jednoznačně, na stránkách »Nowin«, respektive jediného předchozího čísla, jež přicházelo v úvahu, jsem jakýkoli nekrolog za zesnulého hledal usilovně, avšak zcela bezvýsledně.
Přesto pisatel v zásadě nelhal. Jen pletl hrušky s jablky, event. bral pramalý ohled na budoucí generace, jejíž zájemci se teprve budou muset pracně dopídit, že v té době již vycházely další dvě české sesterské tiskoviny – »Hyllas« a »Čechoslaw« – jejichž redakce byly zjevně tak úzce provázány, že mnozí tehdejší žurnalisté rozdílu snad asi necítili. Jenže druhé dva tisky byly spíše předchůdci časopisů a věnovaly se spíše „přírodovědě“, „kultuře“ a „starší vlastivědě“, než aktuálnímu zpravodajství, byť tu byly určité výjimky a právě jednou z nich byla „Kromobyčejná příloha“ [Čechoslawu] z 20. října 1820 – jejímž nosným tématem ovšem bylo tehdejší dramatické dění v Portugalsku a Brazílii – teprve na samém konci byla tzv. „pod čarou“ připojena ona žhavá aktualita:
»Práwě dochází ta smutná zpráwa, že jeho oswícenost nejwyšší wůdce wšech cýs. král. wojsk: Karel kníže ze Šwarcenberku dne 15. října w Lipsku zemřel. Jeho mrtwol má býti do Prahy přiwežen a tu slawné rekwiem držáno. Nejen celá osada Pražská bude průwodu přítomna, nýbrž i z okolí se sejdou aby poslední sláwa tomu reku náležitě prokázána byla.«
A zhruba zde pak navazují ony »Nowiny« z 23. října, přičemž některé slovní kombinace jsou věru úsměvné, zejména onen převoz ostatků „ve vší tichosti“ – jednou za doprovodu oddílu kavalerie, podruhé pak celého batalionu infanterie:
»Nyní slawný a paměti hodný pohřeb jeho w krátkosti, jak jsme očitě widěli, udáme. Dne 22. byl mrtwol slawné paměti nebožtíka ze Sas do Čech přiwežen, jejž Saská jízda až do Postoloprt (jak nám udáno) doprowodíla. Tam ho přijala cýsařská jízda a we wšý tichosti ho do Prahy doprowázela, kamž po páté hodině dojela a tělo do osadního kostela u sw. Wojtěcha blíž prachárny we wší tichosti na připrawené již kastrum wložila.«
Pohřební průvod s rakví knížete Schwarenberga na náměstí v Lipsku.
Stran Postoloprt [Postelberg] je zmínka i v německém Prager Zeitung, ale rozuměl bych všemu, leda tak, že sem ostatky rakouského maršála mohl doprovodit nějaký saský styčný důstojník, leč ani k tomu tu nebylo vážného důvodu. Jakýsi nespecifikovaný rakouský myslivecký odřad, pod velením majora hraběte Sickingena, měl dle tohoto zdroje tělo převzít již na zemském pomezí na Hoře sv. Šebestiána [Sebastianberg] a dopravit jej do Chomutova [Kommotau]. Již odtud jej měl doprovázet odřad tehdy v Žatci dislokovaného regimentu Koburgských hulánů (pluk č. 1, v letech 1797-1815 „Graf Merveldt“) pod velením majora knížete Dettingena právě do Postoloprt, odkud závěrečnou etapu do Prahy měl mít pod komandem již jeho plukovník baron Hammerstein [držitel Napoleonovy Čestné legie, hrdina ze Španěl i Ruska, roku 1813 však velitel vestfálské husarské brigády zběhnuvší na Liberecku, po kterémžto činu nabídl své služby Rakousku].
Popravdě, ač Pražák, s následnou lokalizací onoho osadního kostela, rozuměj posádkového, či chcete-li garnizónního, jsem nějaký čas poněkud tápal, tím spíše měl-li být v blízkosti jakési prachárny a nejspíše i v rozumném dosahu Pražského hradu. Stejnojmenný dejvický kostel tehdy ještě neexistoval, ve hře byl zprvu primárně ten novoměstský, leč posléze jsem se zde odvážil vytipovat sakrální stavbu dnes již asi dávno pozapomenutou, byť oficiálním posádkovým kostelem se měla stát až roku 1861. Tento Sv. Vojtěch, součást arcibiskupského semináře v Celetné ulici, byl totiž zbourán ještě za monarchie (někdy na přelomu let 1902/03), aby mj. uvolnil místo výstavbě tzv. Obecního domu. Zmíněný kostel pak stál v bezprostředním sousedství dodnes dochované, ba vysoce proslulé, Prašné brány [jež svého času, byla nějakou dobu i prachárnou] a jeho zdi navíc doslova přiléhaly k areálu tehdejší c. k. kadetky (přestěhované r. 1900 na Hradčany), jež využila jinou část někdejších objektů tzv. Králova dvora (z časů, kdy Pražský hrad byl stěží obyvatelný), právě až na v letech 1878/86 nákladně a novogoticky zrekonstruovanou Prašnou bránu, z kraje 20. století cele asanovaného – tedy zhruba prostor západní strany dnešního Náměstí Republiky.
»Dne 23. odpoledne w 1 hodinu sešla se celá osádka Pražská jakož i jiná sem powolaná wojska. Jedno oddělení stálo od černého koníčka, až ku koňské bráně, majíc po křídlách po šesti dělách; druhé pak od nowé meytny až k nowé bráně, též po obou křídlách šest kusů.«
I tak je to stále zoufale málo indicií kudyže smuteční průvod vlastně táhl a zejména odkud. Zcela pominout totiž nešlo ani stejnojmenný kostelík ve dnešní Vojtěšské ulici [tehdy šlo o Malou, či 3. Jirchářskou] takřka naproti Barvířskému ostrovu, tedy pozdějšímu Žofínu či vlastenečtěji ostrovu Slovanskému, jak se jmenuje dodnes. Může za to ona zmínka o „černém koníčku“, čímž, je-li tu míněno domovní znamení, by mohl být míněn dům v relativně blízké Žitné ulici [tehdejší; dnes jde o Myslíkovu č. p. 26], přičemž Koňskou bránou – Rosstor – tu bezpochyby je brána sv. Prokopa od severu (od Královských Vinohrad) stojící tehdy v místech dnešního Národního muzea. Kolona vojska se pak nejpříměji šikovala patrně Mezibranskou k Žitné bráně (směr na Nusle a Vršovice) a odtud stejnojmennou ulicí, tedy tehdejší Žitobranskou [dnešní Žitnou], k Vltavě, jenže vyloučit nelze ani potencionálnímu centru dění mnohem bližší Vodičkovu a Lazarskou. Jenže u onoho „černého koníčka“ mohlo jít o nějakou libovolnou dnes již zapomenutou skulpturu a přirozeným shromaždištěm je tu současné Václavské náměstí, zvané tehdy Koňský trh.
Neméně spornou otázkou zůstává i co je následně míněno onou meytnou (snad je míněna „metropolitní celnice“, jenž stojí dodnes a byl jí dnes proslulý hotel Ungelt) a také onou Novou branou? Zde snad můžeme vcelku bezpečně vyloučit tu vyšehradskou, od centra příliš odlehlou, stejně tak asi i soudobý „Můstek“, tam už dávno žádná brána nebyla. Pak však zbývá právě jen ona dodnes stojící věž, věhlasná Prašná brána, jež byla svého času rovněž zvána Novou, protože patřila mezi nejmladší stavby „starého [gotického] typu“. Přesto tomu příliš nerozumím, tady bych jako jakési přirozené seřadiště vojska dokázal vnímat spíše Příkopy, historickým vývojem danou proluku v městské zástavbě v letech 1760–1839 zvanou Ve starých alejích, pozdější Kolowratskou třídu, jeden z přirozených pražských bulvárů – rozhodně spíše než křivolaké uličky Starého města pražského kolem Týnského dvora.
Žel v těchto dilematech Prager Zeitung nikterak nepomohl, zato ale vcelku jednoznačně potvrzuje, že jádro smutečního průvodu s ostatky zemřelého mělo vyrazit z nynějšího Náměstí Republiky, tehdy Josefského, byť jej výslovně nejmenuje. V jakémsi nástinu itineráře uveřejněném již 22. se tu praví, že procesí vyrazí v půl druhé od „[von] Garnisonskirche durch die Zeltnergasse über den altstädter und kleinen Ring, durch die Jesuitengasse über die Brücke und den wälschen Platz unter...“, přičemž v tehdejším tisku jsou přívlastky v názvech náměstí překvapivě opravdu udávány malou literou, ale němčina stejně jako čeština nepatří mezi „mrtvé jazyky“ a tak se tu vyvíjí nejen slovní zásoba, ale i pravopis. [v našem případě ona dvojitá „v“, ypsilony, kde by je člověk nehledal, a spousta dalšího, včetně tvaru a podoby mnohých liter, jež tu raději rovnou dešifruji.]
Z někdejšího Josefského náměstí se vskutku přímo nabízela tzv. stará Královská [ev. korunovační] cesta na Hradčany, tedy trasa počínající Prašnou branou, posléze vedoucí Celetnou (Caletnou), přes Staroměstské náměstí kolem radnice (podél orloje) na Malý rynek (náměstí), Karlovou ulicí (dobově oficiálně Jesuitskou) kolem Klementina (vzhledem k dělovým zápřahům a „trajektorii Malé Jesuitské“, tedy tohoto konce Karlovky, odhaduji, že tu bylo třeba z Malého náměstí nejspíše využít obchvat zhruba dnešní Linhartskou, tehdy přes Linhartský plácek, na Mariánské náměstí), následně přes Karlův most (onehdy postačovalo prostinké Most), Mosteckou, okrajem Štěpánského (Malostranského) náměstí na Vlašské (ta část prvého západně, respektive výše, nad sv. Mikulášem) a pak vzhůru nynější Nerudovkou (k roku 1820 šlo samozřejmě o Ostruhovou; Sporrengasse), leč tady již nejspíše nikoli velikou středověkou oklikou Úvozem na Pohořelec (tu tehdy dle logiky věci nejspíše užila jen artilerie mířící na Petřín), ale vpravo „rampou“ (novodobou silnicí Ke Hradu) vedoucí přímo na Hradčanské náměstí a dále přes 3. a 2. hradní nádvoří před Svatovítskou katedrálu.
Vše pak dává jistou logiku, tedy za předpokladu, že ono seřazené vojsko tu nevytvořilo žádný pomyslný čestný špalír (na to by bylo po většinu této trasy zoufale málo prostoru), nebo jen ryze lokálně, aby se následně do nekonečně dlouhého procesí postupně zařazovalo – u části jednotek bych toto „zapojení se“ dle vytipovaných seřadišť předpokládal nejspíše až kdesi cestou, třeba od Koňské brány to byl k bráně Prašné lán světa a dal se značně zkrátit př. Havířskou a připojením se z prostranství od Ovocného trhu (tedy kolem budovy zemského generálního velitelství), leč ryze teoretických kombinací tu existuje bezpočet, ale vše je tu jen planou spekulací, třebaže i na základě logických dedukcí.
»Na to počalo tažení w tomto pořádku: Polní zbrojmistr a komandující wůdce w Čechách hrabě z Kolowratů wedl celý průwod; přes sebe černý flor za smutek; po něm polní maršálů laitnant hrabě z Klebelsberků jakož dywizník; za nim generálů major z Bogdanů s dwěma dywizema Koburgských ulánů a šest děl; pak generálů maior baron Weigl se třema bataliony granatýrů a šest děl. Na to průwod s tělem w Pánu zesnulého; za rakwí wšecko wrchní a ostatní oficýrstwo. Generál Koller s granatýry. Pak regiment Rainerský a šest děl; generálů maior hrabě Bentheim s regimentem Rainerským a šest děl; konečně generálů maior hrabě Mosheim s regimentem cýsařských kyrysníků. Celý ten průwod táhl s ticha až na hrad Pražský, kde tělo náš pan arcybiskup w kostele sw. Wíta pokropil.«
Pozorný čtenář si níže povšimne, že je tu ve výčtu zúčastněných jednotek podvakráte zmíněn regiment Rainerský, tedy řadový pěší pluk č. 11 „Erzherzog Rainer Josef“. To je vlastně primární důvod, proč jsem tu sáhl i po německých textech a Prager Zeitung se věru v mnohém liší, přičemž dále rozkličuje třeba i průvod s tělem v Pánu zesnulého (služebnictvo, zámecká hudba, patrně osobní zpovědník Franz Seraph Caroli, maršálův kůň v černém, katafalk s insigniemi, rodina, atd.), načež následuje to, co lze již zahrnout pod ono ofiycýrstvo. Teprve teď to začíná být vskutku zajímavé a dva bataliony proslulých pražských „Rajneráků“ měl vést již F.M.L. baron Koller, a po intermezzu šesti děl měl následovat generálmajor Bentheim vést však dva bataliony „Kutschera“, tedy IR Nr.28, tedy tehdy rovněž metropolitních „Kučerovců“; konečně i zde průvod uzavírají brandýští kyrysníci „Kaiser“, nevedl je však žádný Mosheim, ale generálmajor hrabě Mensdorf, přičemž i to je údaj poněkud věrohodnější.
Přesněji jím nesporně byl v Lotrinsku narozený Emanuel, hrabě Mensdorff-Pouilly, baronem Kollerem byl Franz, či možná i František, svob. p. von Koller, neb šlo o rodáka z Mnichova Hradiště (Münchengrätz), tehdy již plných sedm let polního maršálka, muže, jenž (neu)hlídal Napoleona na Elbě. Velitel jedné z metropolitních brigád Bentheim nebyl hrabětem, ale knížecím princem [Friedrich Wilhelm Belgicus, Prinz von Bentheim-Bentheim]. V první části pak šlo o uherského rodáka Josepha Bogdana von Sturmbruck, i Weigl byl „Josefem“ [s přídomkem von Löwenwarth], Klebelsberg [zu Thumburg], pak, ač uherský rodák nesl křestní jména Johann Nepomuk a u nás zjevně zdomácněl, neb zemře v Terezíně, a také jeho otec skonal roku 1819 v Brně. Zemským velitelem pak byl nepochybně černíkovický rodák [*11.V.1750] Vincenc Maria Josef Kolowrat-Libštejnský [+7.XII.1824] a k záměně s rodilým „Pražákem“ a rovněž dlouholetým zemským komandantem (1803-1816), Janem Nepomukem Kolovratem-Krakovským tady, na rozdíl od slavkovské bitvy, už nemůže dojít, neb tento již čtyři roky nežil.
Pražským arcibiskupem byl v rozmezí let 1814 až 1830 Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan (Wenzel Leopold Fürst Chlumczansky Ritter von Prestawlk und Chlumetz), přičemž v německé titulatuře uvedený knížecí predikát byl od roku 1603, dík jednomu z majestátů Rudolfa II., nerozlučně spojen s touto v Čechách nejvyšší církevní důstojností. Záhada je tu spíše, proč se tu o Svatovítské katedrále nemluví alespoň jako o „chrámu“, neb prosté označení kostel [Němci užívají alespoň tvar „Metropolitankirche“] je tu pramálo důstojné (a v zemi české je jich bezpočet, byť – pravda – v pražském regionu tehdy žádná záměna nehrozí), ač k nádheře obdivované zahraničními turisty se do značné míry dospěje až novogotickou dostavbou zahájenou roku 1873, ale symbolicky dovršenou až za časů republiky roku 1929.
»Při pohřební slawnosti stala se obyčejná trojnásobní salutacý; a sice jízda střílela z bambytek, ostatní pak wedle obyčeje; nač hrubá střelba s Wawřincowa wrchu (Wítkova) odpowídala.«
Německý list sice nespecifikuje v jakém „pořádku“ (byť logika věci praví, že první příchozí jednotky musely uvolnit místo vojům následujícím), ale konstatuje, že výše glosované bataliony a eskadrony zaujaly pozice podél Mariánské hradby [Marienschanzen], čestné odřady pak stanuly i na 2. a 3. hradním nádvoří [Schlosshofe], uniformami se zaplnilo i Hradčanské náměstí před Švarcenberským palácem a vojáci měli stanout dokonce i na mnohem vzdálenějším náměstí Loretánském [Lorettoplatze]. Všechny jednotky prý vypálily po třech čestných salvách, na něž vždy mělo odpovědět 24 výstřelů dvanáctiliberek odkudsi z Laurenzibergu, tedy onoho Vavřincova vrchu. Tady ovšem vyvstala další a snad největší záhada českého textu – proč tu naše vlastenecké »Nowiny« píší o Vítkově, byť i jen v závorce, když zde jde docela jednoznačně o Hradčanům mnohem bližší Petřín?
Právě Petřín, cizokrajně Petrin, z latinského petra, skála, byl totiž zván též Vrchem sv. Vavřince (přičemž němčina tento tvar zjevně preferovala před pojmem latinským), označen tak dle stejnojmenného kostela stojícího dosud jen malý kousek od dnešní Petřínské rozhledny (naproti bludišti). Je tu naprosto nepochopitelné, jak si jej mohl dobový žurnalista a navíc údajný očitý svědek splést s na protějším břehu Vltavy ležícím Vítkovem [Veitsberg], lidově zvaným Žižkaperk (prvně snad husitským kronikářem Vavřincem z Březové, ale to je snad na udanou záměnu trošku málo?), německy zvaným též prostě i Weinberg, neb vrch a zejména stráně této výšiny byly posety vinicemi! Nechápu, nerozumím, ale zkusím zaspekulovat, že se tu novinář-pamětník o Vítkovu nezmínil zcela bezdůvodně a tudíž nějaké těžké hlavně burácely i tady – ani v jednom listu ovšem není nic, co by potvrzovalo, že by pálila i pevnostní děla vyšehradské citadely, leč i to by se tu pak jevilo takřka logickou samozřejmostí.
Po noci strávené na katafalku v Kapli Nejsvětější trojice a Panny Marie, zvané i Císařská (té přesně v ose hlavní lodi Svatovítského chrámu), byla rakev s ostatky zesnulého naložena na v noci přistavený vůz a vydala se na další pouť.
»Z Prahy bylo mrtwé tělo we wší tichosti do Třeboně odweženo, a jeden batalion wojska ho doprowázel.«
Zde Prager Zeitung 24. října zmatečně uvádí jako konečný cíl „Worlik“, což tu tehdy byla jen jakási mezietapa, neb roku 1820 byl kníže Karel Filip vskutku pohřben v Třeboni, resp. v kostele sv. Jiljí v blízkém Domaníně, což ostatně týž německý list upřesňuje již 26. [tyto německojazyčné noviny vycházely tehdy již 4× týdně; v úterý, čtvrtek, pátek a neděli]. Naše »Nowiny« se k jihočeské tryzně již nevrací, ale nedatovaný listopadový »Čechoslaw« nějaká upřesnění přeci jen přinesl a dle sdělení z 25. října udává následující:
»Wčera ráno w půl osmé bylo tělo zemřelého slawné paměti knížete z Šwarcenberků z kapli sw. Trojice na hradě Pražském, kamž přes noc položeno bylo, wyzdwiženo a z wojenským průwodem na Worlík weženo. Tam se wloží srdce nebožtíkowo w hradní kaply, dne 26. od knížecí rodiny zřízené pohřební modlitby konány budou, a druhého dne potom mrtwol wedle kšaftu nebožtíkowa do grypty familiární Třeboňské se zaweze a s wojenskou slawností pohřbí.«
Dodejme, že dnes bychom zde maršálovy ostatky hledali již marně, nyní jsou vskutku uloženy na Orlíku, k jejich přemístění došlo ovšem teprve mnohem později, v době kdy domanínský kostel sv. Jiljí přestával vyhovovat jak kapacitně, tak hygienicky. Tehdy, počátkem roku 1865, byly tělesné ostatky knížete Karla Filipa převezeny a uloženy do nové zbudované rodinné hrobky v zámeckém parku na Orlíku. Ta bývá označována jako zmenšená kopie rovněž nové a výrazně známější Schwarzenbergské rodové hrobky domanínské, ale nejsou si moc podobné, ani architektonicky, natož půdorysně, nemluvě o tom, že ta orlická je o více než desetiletí starší – stěží tak mohla tu „třeboňskou“ jakkoli kopírovat.
Schwarzenberská hrobka na Orlíku, kam byly maršálovy tělesné ostatky převezeny v roce 1865.
(Foto: K. Sáček, 2018)
Ovšem zpět do roku 1820, české »Nowiny« z onoho 23. října 1820 ještě pokračují zjevně zádušní Novoměstskou mší, přičemž zde vzpomenutý kostel sv. Ignáce z Loyoly (jezuitský ze 17. století) nalezneme takřka uprostřed nynějšího Karlova náměstí, respektive prakticky v půli jeho východní strany – toto obrovské prostranství, teprve v druhé polovině 19. století zvelebené parkovou úpravou, bývalo svého času nazýváno Dobytčím, nebo i Masným trhem.
»Dnes zase při wytažení wšecké osady Pražské slawné rekwiem w kostele sw. Ignácya na dobytčím trhu se koná. Jací dawowé lidu se sešli, nelze wypráwěti, jen to můžeme řícy, že tak brzy té podobná sláwa w Praze (ač Bohužel ne radostná) widína nebyla.«
Ať počítám, jak počítám, ono dnes mi tu vychází na úterý 24. října 1820, což je u tisku datovaného z 23. téhož měsíce poněkud prapodivné, ale řekněme, že jde primárně o avízo, přičemž další věty se nejspíše vztahují k ohlasu předchozího dne a z toho plynoucímu reálnému očekávání. [které se dle Prager Zeitung z 26. plně potvrdilo] Ostatně i zde na Novém městě celebroval mši sám kníže-metropolita pražský – v zástavbou nestísněném prostoru zde pak měla následovat velkolepá vojenská přehlídka, ale s jejím detailnějším popisem se již ani německý list nenamáhal.
Z českých, ale i německých novin, tu vzniká dojem, že tato smuteční slavnost byla konána již bez fyzické přítomnosti ostatků zesnulého, ale Václav Grubhoffer (Pod závojem smrti: Poslední věci Schwarzenbergů v letech v letech 1732-1914; Č. Budějovice, 2013) s odkazem na Josefa Hanesche (Karl I. Filip; kníže Schwarzenberg, polní maršál; Č. Budějovice 2003) tu vcelku přesvědčivě tvrdí opak. Ba co víc, velice popisně zde líčí jak zde 24. října (což odpovídá) takové zádušní CASTRUM DOLORIS (zde zmíněné již v souvislosti s posádkovým sv. Vojtěchem, a nepochybně existující i v kapli Nejsvětější Trojice na Hradčanech) u sv. Ignáce vypadalo:
„Castrum mělo podobu vítězného oblouku, který připomínal vstup do pevnosti. Jeho součástí bylo i opevnění včetně rohových bastionových věží. Vojenskou symboliku umocňovala smutečně ozdobená děla, prázdná brnění, jež střežila jako čestná stráž vstup, a další dekorativně uspořádané zbraně. Na vrcholu stavby byl zbudován několikaposchoďový smuteční katafalk potažený černou látkou se schwarzenberskými erby, který byl obklopen velkým množstvím svic. Na jeho vrcholu spočívala rakev, na které stál smutečně ozdobený kříž.“
Castrum doloris - vojenské smutnění (Trauergerüst) v pražském kostele sv. Ignáce dne 24. října 1820.
Digitalizovaná mědirytina C. Plutha ze sbírek Heeresgeschichtiches Museum (HGM) ve Vídni - Bezugsnummer: 5212/2013 - catalog.hgm.at/kunst
Pro srovnání: castrum doloris (smrtoslavné lešení) k poctě maršála v opavském kostele sv. Jiří a Vojtěcha.
Dne 4. listopadu 1820 zde garnizonovaní huláni Schwarzenbergova pluku uspořádali zádušní mši, které se zúčastnili rakouský císař, ruský car a pruský král, osobně přítomní opavským kongresovým jednáním.
Rakouská národní knihovna, viz onb.digital/result/111026B3
Ještě jedno srovnání - castrum doloris na Schwarzenbergovu počest v olomouckém posádkovém kostele 23. října 1820
Rakouská národní knihovna, viz onb.digital/result/11102751
Přeskočme nyní na stránku čtvrtou (a poslední) z následujícího výtisku českých »Nowin«, datovaného 31. října 1820, kde se tato tiskovina k Schwarzenbergovu úmrtí vrací naposledy:
»Cýsař ráčil na památku smrti knížete Šwarcenberka nařídit, aby wšecko wojsko smutek neslo. Dále má se we Wídni w některém příležitém kostele mramorowý náhrobek wystawět. Kord nebožtíkůw uchowán bude we Wídeňské zbrojnicy. Jeho regiment Ulánů na wěčné časy Šwarcenberský nazwán bude, a wdowa po něm weyročně 12.000 zlatých potáhne.«
ch jednáních
Ony věčné časy platily, pokud jde o hulánský regiment č. 2 »Fürst zu Schwarzenberg«, tak jak už to bývá, jenom do sklonku roku 1918 – tehdy se jeho vojáci vrátili do mateřské Haliče a další osud jednotky je nejasný, ale na její bohatou tradici každopádně žádný polský útvar oficiálně nenavázal.
Manželkou knížete Karla Filipa pak byla od 28. ledna roku 1799 Marie Anna (Theresia), rozená z Hohenfeldu [nar. 20. dubna 1768 v Linci], žena to ovdovělá již podruhé, když jejím prvním chotěm byl od jejích 17 let (9. srpna 1785) uherský magnát a o plných 30 let starší kníže Anton I. Esterházy [1738-1794]. Svému mladšímu a záhy celoevropsky proslulému choti přes bezdětnost v prvním svazku dokázala dát tři syny (v září 1800 Bedřicha, lednu 1802 Karla a listopadu 1803 Edmunda) a díky dochované bohaté manželově korespondenci máme možnost nahlédnout do maršálova nitra neskonale více, než ze stohů strohých raportů a oběžníků. Marianna jej přežila o téměř 28 let, zemřela jako bezmála osmdesátiletá 2. dubna 1848 ve Vídni, a po blíže nezjištěných peripetiích odpočívá v Pánu rovněž už nejméně půldruhého století v rodinné hrobce na Orlíku vedle svého manžela.
Nepodařilo se mi zjistit, že by měl kníže Schwarzenberg ve Vídni byť i jen symbolický náhrobek (uvnitř městských hradeb tu podle stále platného výnosu císaře Josefa II. od roku 1782 pohřben být nesměl; ostatně to byl důvod, proč Schwarzenbergové své mrtvé přestali ukládat do vídeňského augustiniánského kostela a přeložili své pohřebiště do sv. Jiljí u Třeboně) a všechny dnes existující pomníky pocházejí až z doby, kdy knížeti „osobně zavázaný“ císař František I. již dávno nežil. Předně je to monumentální jezdecká socha Ernsta Hähnela na Schwarzenbergském náměstí, objednaná Františkem Josefem I. až r. 1861 a slavnostně odhalená teprve 20. října 1867. Již o čtyři roky dříve byla jiná Schwarzenbergova socha jednou z 56 figur nejvýznamnějších rakouských vojevůdců instalovaných ve vstupní hale hlavní budovy vídeňského Arsenálu, kde byla o pár let později umístěna i zmenšená verze Hähnelovy jezdecké, což je vlastně rovněž plnohodnotný originál z dílny téhož autora, jen nepoměrně menší.
Podstavec té v nadživotní velikosti nese nápis:
Dem siegreichen Heersführer den
Verbündeten in den kriegen von
1813 und 1814
Feldmarschall fürsten
Carl zu Schwarzenberg
Kaiser Franz Joseph 1.
1867.
Nejmladší vídeňskou upomínkou pak je nejspíše pamětní deska z roku 1913 umístěná na budově, kde se maršál narodil, respektive domě, stojícím na místě někdejšího Schwarzenberského „zimního paláce“ (knížecí rodinou odprodaného 1894, záhy totálně přestavěného a definitivně zlikvidovaného po vybombardování o 50 let později), kde se tak stalo. Nad vchodem na adrese Hoher Markt Nr. 8 je tu zachováno archaicky zaoblené okno lemované dnes, stejně jako před stoletím, dvěma plastickými rakouskými vlajkonoši a pod ním (mezi nimi) jest pamětní deska s tímto textem:
AN DIESER STELLE STAND
DER FÜRSTL. SCHWARZENBERGISCHE WINTERPALAST
HIER WURDE FELDMARSCHALL
FÜRST KARL SCHWARZENBERG DER SIEGER
IN DER VÖLKERSCHLACHT BEI LEIPZIG
AM 15. APRIL 1771 GEBOREN
Sudičky shromážděné tehdy nad kolébkou novorozence však Karlu Filipovi (plným jménem Karl Philipp Johann Nepomuk Joseph von Schwarzenberg) možná přisoudily slávu, a z korespondence s chotí se zdá, že i velkou lásku, zapomněly však na dlouhý knot u svíčky jeho žití.
Již jeho otec Jan Nepomuk (I.) zemřel již jako sedmačtyřicetiletý, děd pravda šedesátiletý, praděd však jednapadesátiletý – tzv. rodinná anamnéza tak dlouhověkosti 1. orlického knížete příliš nepřála a tento fakt se ponejprv připomněl již v lednu 1817. Tehdy byl u vojevůdce c. k. vojsk prvně diagnostikován záchvat mrtvice, šlo zjevně o srdeční infarkt, který sice ještě neměl fatální následky, ale ani pobyty v českých lázních, jmenovitě Karlových Varech a Teplicích, mu již plné zdraví žel vrátit nedokázaly.
I dalšímu ataku zubaté s kosou Schwarzenberg ještě na sklonku roku 1819 odolal, ale již částečně ochrnul na pravé straně a pochopil, že jde do tuhého, načež na radu svého tehdejšího osobního lékaře štábního doktora Matthiase Marenzellera [1765-1854] upíral své naděje k homeopatii. Tak se stal externím pacientem Dr. (Christiana Friedricha) Samuela Hahnemanna [1755-1843], proslulého propagátora a průkopníka těchto léčebných metod. Osudného roku 1820 se kníže dokonce nechal odvést do Lipska, nikoli však ze sentimentu, ostatně přicestoval sem již v dubnu, ale právě proto, aby byl tehdy již věhlasnému „léčiteli“ co nejblíže. Jenže „doktorem-zakladatelem“ Hehnemannem prosazované diety a přísná životospráva, narážely jak na odpor maršálova okolí (vesměs stoupenců klasické medicíny), tak nekázně samotného pacienta, čímž se žádný významnější positivní účinek dostavit dost dobře ani nemohl a další srdeční kolaps se tu ukázal již smrtícím.
»Stár byl 49 let, stonaje mnoho měsíců, umřel w Lipsku dne 15. října w půl desáté s wečera.«
Tak končí dobové novinové zpravodajství z 23. října 1820 a tisk týchž Nowin z 31. října pak udává i krátké zdůvodnění maršálova skonu:
»Lékaři v Lipsku shledali po otevření těla nebožtíka knížete Švarcenberka, že mu po kolik let v srdcy zrostlina rostla, což příčina jeho smrti byla.«
Jeví se tedy, že to co bylo roku 1817 považováno za prostou mrtvici mělo hlubší nádorovou příčinu a ani lázeňské léčebné kůry ani jiné terapie žádné zázračné uzdravení přinést nemohly, byť dočasně určité zlepšení nastalo. Doktor Hahnemann tehdy byl jednu chvíli vskutku „přeslavný“, pak po náhlé pacientově smrti se rázem stal „šarlatánem“, jenž si jistě tehdy nemyslel, že negativní reklama je také reklama, přičemž se marně obhajoval výsledkem pitvy, dokumentu, pod nímž byl ostatně sám spolupodepsán. Jeho zastánci pak hlásali a dodnes tvrdí, že knížete zabily, či alespoň jeho smrt velice urychlily, reichlich starke geistige Getränke, které si ani do posledních dnů života nedokázal trvaleji odepřít, ale tápu zda je tu míněn šnaps, smrťáky kávy, k neosladitelnosti vylouhovaný čaj, či kombinace všeho a bůh ví co dalšího.
Dodejme, že své poslední dny a týdny kníže v Lipsku strávil v tzv. „Königshausu“, proslulém representativním a prominentním „hotelu“ užívaném i saskými panovníky (krátce zde pobýval mj. i Napoleon a svého času i četní další monarchové, což se dočteme na tabuli hned ve vstupu do soudobé pasáže) na jihovýchodním okraji lipského historického „Veletržním náměstí“ (dnes Markt č. p.17), kde mu byla v rámci „staletých oslav“ roku 1913 odhalena pamětní destička – ona tabulka k upomínce Schwarzenbergovu úmrtí tu patrně existuje dodnes (byť tápu zda vskutku ta původní); je umístěna prý snad až kdesi uvnitř vlastní budovy a běžnému turistovi je prakticky skryta, proto ji žel nemohu ani citovat.
Rakev maršála Karla Filipa knížete ze Schwarzenbergu.
(Foto: Martin Zeman, 2013)
Poddrobněji viz příspěvek: 200 let od Bitvy národů u Lipska, Karel Filip ze Schwarzenbergu a Písecko
Ještě předtím než se budeme věnovat jinému mnohem významnějšímu a známějšímu Schwarzenbergovu lipskému pomníku (v některém z dalších příspěvků) , dodejme, že v nedatovaném »Čechoslawu« bylo k poctě zesnulému udáno ještě toto:
»Nowiny Lipské obsahují dne 21. října toto: Mrtwé tělo knížete Šwarcenberka bylo dne 18. a 19. října weřejně wystaweno, načež 19. we dwě hodiny přeslawný pohřební průwod nastal. Neyprwe táhlo oddělení kr. Saských wojsk tři regimenty, pak katolická škola, truchlohudba, knížecý sloužící, katolické duchowenstwo, lékař nebožtíkůw; před rakwí řádowé jeho, jež nesl kr. Saský oficír od štábu; pak mrtwé tělo, jejž nesli králowští Sasští oficýři, kolem 50 pochodní. Na prawo rakwe cýs. král. rakouských generálů adjutant. Za rakwí železný muž, kůň we smutku, jejž wedl štolmistr; pak oswícení princowé Karel a Edmund Šwarcenberk wedeni od kr. Pruského generála Kleista, pak neybližší jeho truchlícý, a wyslancy kr. Saského auřadu, onyberiý, rady; maršál; Saský maior; wzácnější osoby z města; studenti; mysliwcy; po obou stranách průwodu sto sloužících se swícema, na konec zase oddělení kr. Saského wojska. Za branou wšecek průwod učinil kolo, w prostřed postawena rakew, od duchowního pokropena a při hlučné střelbě přímo do Čech wežena.«
Související příspěvky:
Karel Sáček: Maršál Karel kníže Schwarzenberg: český vojevůdce, jenž měl být zapomenut
Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna
Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 1/4: životopisný nástin