Sasové v Čechách a na Moravě v letech 1741 – 1745

17.11.2010 14:52

Jan VOGELTANZ

Naposledy upraveno: 26.08.2012

 

Oboustranné vztahy Čech a jejich severozápadního souseda byly v průběhu dějin poznamenány vzájemnými vpády ozbrojených houfů obou národností přes krušnohorské hřebeny, tvořící přirozenou hranici českého státu. Nebyly specifikovány podle zemské příslušnosti, třebaže již v Dalimilově kronice z počátku 14. století se pro protivníka užívá obecné a pejorativní označení Sasík. Za husitských válek byli v křižáckých oddílech i ozbrojenci markraběte míšeňského, nicméně právě od poloviny dvacátých let 15. století se již hovoří o kurfiřtství saském.

Mušketýr (pěšák) saského pluku Prinz Xaver 1744 – 1745; důstojník pěšího pluku Prinz Xaver 1744-1745; dělostřelec 1744-1745; jezdec švališarského pluku Graf Rutowski 1744-1745.
Všechny ilustrace, které jsou součástí tohoto příspěvku, zobrazují vojáky armády saského kurfiřta. Jejich tvůrcem ja autor textu.

 

O prvním skutečně saském vpádu do Čech lze mluvit na konci r. 1631, kdy Sasové jako švédští spojenci pod velením generála Arnima obsadili po svém postupu povodím Labe 15. listopadu Prahu. Téhož roku a teprve zásahem císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna byli z ní a následně z Čech v poslední květnové dekádě následujícího roku vytlačeni.

Do českého království se opět za několik měsíců vrátili za další švédsko-saské invaze, kdy okupovali Litoměřice a vyplenili Nymburk s celým přilehlým Polabím a stáhli se až po švédské porážce 6.9.1634 u Nördlingen. Po uzavření separátního pražského míru 30.5.1635 mezi saským kurfiřtem a císařem, kdy definitivně Sasko získalo obojí Lužici, už do Čech jako nepřátelé (snad jen jednotlivci ve švédské armádě) až do konce třicetileté války nevstoupili.

V následujících desetiletích po celou druhou polovinu 17. století a první dekády století osmnáctého už procházely Čechami, ponejvíce na balkánské bojiště proti Turkům, saské regimenty jako spojenci císařských až do vítězství u Bělehradu 1717 a i poté saský kurfiřt zůstával císařským spojencem ve válce o nástupnictví polské 1733 – 1735, i v nešťastné válce s Portou 1737 – 1739.

Vztahy ale prudce ochladly po smrti Karla VI. r. 1740. Mladičká Marie Terezie, dcera zesnulého císaře a dědička trůnu, se záhy ocitla ve velmi dramatické situaci, když její nástupnictví, jež se zdálo být zajištěno tzv. pragmatickou sankcí, bylo zpochybněno nejen Francií, ale i jejími příbuznými v Mnichově a Drážďanech. Zcela bezkurpulózně ovšem tehdy vystoupil téhož čtyřicátého roku po smrti pruského krále Fridricha Wilhelma I. jeho syn Fridrich II., který již na podzim téhož roku vpadl do Slezska a nárok na toto bohaté území cynicky zdůvodňoval obranou proti nepřátelům mladičké panovnice.

 

Duben až říjen 1741

Sasko kurfiřta Fridricha Augusta III. sice zpočátku dokonce uvažovalo o pomoci Marii Terezii proti Prusku, nicméně jeho požadavky byly natolik nepřijatelné (Sasové chtěli odstoupení Slánska, Litoměřicka a Žatecka), že byly za vídeňských jednání v lednu r. 1741 habsburskou stranou tvrdě zamítnuty. Ovšem jednání byla obnovena již v dubnu, neboť i ke druhé straně, tedy k Bavorsku a Francii, se Sasové chovali obojetně, ve snaze získat co největší výhody, v tomto případě finanční pomoc.

Marie Terezie, na níž těžce doléhala pruská okupace Slezska, nakonec přistoupila 11.4.1741 na nevýhodnou úmluvu se svým saským protějškem, kde jí sice byla slíbena podpora, ovšem pod podmínkou, že August III. bude mít zajištěno nástupnictví své dynastie v případě vymření habsburského rodu a získá Čechy. Marie Terezie se dokonce zavázala proplatit horentní sumu 12 milionů zlatých jako kompenzaci za Prusy obsazenou Dolní Lužici a v případě uzavření míru ještě navíc poskytnout dalších 8 milionů. Tato smlouva však nebyla nikdy ratifikována.

Saská armáda měla tehdy celkem 24 000 mužů a do 1. května stála na Labi v ležení připravena táhnout proti Prusům, ale nakonec se její činnost omezila jen na observační manévry. Po bitvě u Molvic, kde Prusové zvítězili nad tereziánskou armádou, se však postoj Saska vůči Vídni změnil a protihabsburské síly se aktivizovaly nejen ve Francii a Bavorsku, ale i v Sasku. Do Drážďan tehdy v polovině dubna přijeli čelní představitelé versailleské politiky, kardinál Fleury a maršál Belle-Isle, kteří byli vyhraněně proti Vídni. Francie vyvíjela velké úsilí sestavit protihabsburskou koalici společně za účasti Bavorska, Saska a i Pruska. Nicméně August III. nepřestával mít obavy z Fridricha II., obávaje se vpádu Prusů do Saska.

Po sasko-francouzském jednání bylo dohodnuto o prozatímní saské neutralitě. Další jednání Belle-Isleho přineslo 7. května na zámku Hubertsburg, po slibu Horního Slezska a části Čech při dělení kořisti Sasku, změnu saského postoje a jeho přechod na stranu protivníka Marie Terezie. Po několika měsících horlivých diplomatických jednání habsburských protivníků došlo 19. září 1741 ve Frankfurtu nad Mohanem k uzavření spojenecké smlouvy mezi Saskem a Bavorskem, přičemž se definitivně, společně s Pruskem a Francií, rozhodlo o rozdělení tereziánských držav. Bavorsko mělo získat Čechy, Tyroly a Horní Rakousy. Prusko Dolní Slezsko a konečně Sasko Moravu a Horní Slezsko.

Dne 6. října stála saská armáda u Pirny a Freibergu nedaleko českých hranic v síle 2 armádních sborů a 29. října dostal jejich velitel saský polní maršál hrabě Rutowski (Fridrich August Rutowski, 1702-1764 byl jedním z nemanželských synů Augusta II. Silného, jeho matkou byla Turkyně Fatima Rutowski byl velitelem saského dělostřelectva a účastníkem obou slezských válek 1741-42 a 1744-45) rozkaz jako nový velitel těchto útvarů o síle 21 pěších praporů a 26 eskadron o celkové síle 21 000 mužů táhnout do Čech. České hranice pak Sasové překročili 5. listopadu 1741 a postupovali podél levého břehu Labe na Prahu. Již předtím byl saský předvoj 4. ledna v síle 6 praporů, 6 eskadron a 12 děl pod velením generálporučíka Renarda u Nakléřova.

Další spojenecká invazní vojska, tedy především bavorsko-francouzský kontingent pod velením bavorského polního maršála Törringa na přelomu října a listopadu překročil hranici na jihu u Českých Velenic a již 26.10. stál v Českých Budějovicích. Slabý tereziánský sbor knížete Lobkowicze se stáhl v této době od Plzně do východních Čech a hlavní armáda pod Františkem Štěpánem Lotrinským stála v polovině listopadu u Jindřichova Hradce. Další spojenecké těleso, složené převážně z Francouzů pod velením generála Gassiona, překročilo 23. října západní hranici království a táhlo na Kladruby a Plzeň.

 

Listopad 1741

Koordinovaný postup spojenců na Prahu se od počátku listopadu blížil k metropoli a Sasové již 13. Listopadu dobyli Litoměřice, zatímco Gassion 8. téhož měsíce dosáhl Plzně. Saský postup byl nejrychlejší, takže již 15.11. stáli Sasové u Velvar a střetli se zde s uherskými husary. Následujícího dne saský generál Arnim (potomek generála téhož jména, který táhl do Čech před 110 lety) rozbil ležení u Turska severozápadně od Prahy a 18.11. se zde spojily všechny 3 saské kolony.

Törring v jižních Čechách měl zajišťovat spojení s Horními Rakousy a od jihozápadu postupoval na Prahu Gassion, který 13.11. dosáhl Berouna kolem 20.11. stál u Zbraslavi, kde měl být vybudován pontonový most (zřízen i další 25. listopadu).

Pražská posádka byla ovšem na obležení zcela nedostatečně připravena. Její velitel hrabě O’Gilvy měl k dispozici pouze 4 roty svého pluku a po jednom praporu od pluku Václav Wallis a Seckendorff, k tomu 50 husarů, tedy celkem 2 300 mužů, z toho dvě třetiny nevycvičených rekrutů bez dostatečné výzbroje a výstroje. 25.10. ale byl posílen akademickou legií s 5 317 studenty.

Dne 17. listopadu 1741 stáli spojenci před Prahou. Ovšem panovaly mezi nimi neshody, zejména právě mezi Bavory a Sasy. Karel Albrecht jako kurfiřt bavorský a kandidát na trůn českého krále nechtěl dát Sasům podíl na útoku a Rutowski dokonce chtěl požádat Drážďany o návrat. Francouzi zase nelibě nesli chování pruského armádního sboru pod velením prince z Anhalt-Dessau v severních Čechách (brutální excesy).

Nakonec se spory mezi Bavory a Sasy podařilo Belle-Islemu odstranit diplomatickou cestou a Rutowski se připravoval na útok v rámci spojeneckých sil, které 22. listopadu stály 6 km severozápadně od Prahy (jednalo se převážně ovšem právě o saské jednotky). Pěchota byla u Horoměřic a Suchdola, kavalerie ležela u Turska. Gassion s Francouzi stál na Bílé Hoře a jízda Mořice Saského a Ximenese (francouzský generál) na jihu u Zbraslavi. Dne 24. listopadu byla obklíčena Malá Strana, na Petříně (tehdy zván Hora sv. Vavřince) už byly instalovány obléhací baterie.

Většina spojenecké generality byla pro obléhání a Gassion dal dopravit ženijní náčiní a obléhací děla právě na příslušná postavení. Byly dodány Sasy vzhledem k jejich nejsnazší dopravě po Labi. Rutowski po rekognoskaci zjistil špatný stav opevnění a proto byl pro rychlou zteč. Na svou odpovědnost chtěl provést v noci z 23. na 24. listopadu přepad od Bubnů přes letohrádek Belvedere, až k malostranské jezuitské rezidenci u sv. Mikuláše.

Nicméně zejména Francouzi byli pro obléhání. Rutowski byl ale nadále pro útok, vzhledem k hrozbě tereziánské armády, která se k Praze blížila od jihovýchodu. Také vojsko bylo po přitažení k Praze na obléhání nepřipravené a stejně tak zhoršené počasí nebylo obléhání příznivé. Obránci Prahy zdaleka neměli obsazeny všechny bašty vzhledem k nízkému stavu příslušných jednotek.

Rutowski nakonec prosadil svou a bylo rozhodnuto zaútočit v noci z 24. na 25. listopad na obou vltavských březích. Na malostranské levobřežní straně měli Sasové provést klamný útok na Strahovskou bránu, aby sem přitáhli obránce, naproti tomu skutečný hlavní útok byl plánován od Vltavy na Nové Město v prostoru Poříčské brány. Na Strahovskou neboli Říšskou bránu byl určen útok v jednu hodinu po půlnoci. Mořic Saský (Maurice de Saxe, 1696-1750: nemanželský syn Augusta II. Silného a hraběnky Königsmarkové, francouzský maršál a velitel francouzských vojsk před Prahou 1741) přešel 25. listopadu u Zbraslavi na pravý břeh Vltavy s celkem 1 000 pěšáky a 2 000 jízdy, se kterými táhl na Kunratice.

Rozhodující útok měl být veden na Novou (Poříčskou) bránu, jak uvedeno výše. Proti Říšské bráně na opačném konci města byly baterie a 500 pěšáků a 200 jezdců a v uvedenou hodinu po půlnoci byla zahájena palba na strahovskou baštu sv. Vavřince. Zde se úspěšně držel prapor pěšího pluku Seckendorff, který ji ubránil.

Ve 4 hodiny ráno pak zahájili Sasové další útok ze severu na Karlovu jinak Písečnou bránu v počtu 4 praporů granátníků, 1 800 mušketýrů (rovněž ve 4 praporech), 800 dělníků a 20 dělostřelců, jimž velel generálporučík Renard. Granátnické bataliony byly pod velením generálmajora Weissenbacha, plukovníka hraběte Cosela a mušketýři pod velením generálmajora du Cayla.

Jízdní útok směřoval od Bubenče ke Karlově bráně a granátníci v síle praporu ve středu a se dvěma mušketýrskými bataliony na křídlech postupovali kupředu a v čele útočné kolony byli plukovní tesaři (vlastně sapéři), navíc za nimi 200 dělníků se žebříky, lopatami a krumpáči. Připravena byla děla (šestiliberní a dvouliberní) a za děly postupovala jízda.

Obrana na valech sestávala z praporu pěšího pluku Václav Wallis a 200 studentů (ti na Mariešancích) udatně vzdorovala a palbou z děl a pušek způsobila v řadách útočníků zmatek a následný ústup. Po zkonsolidování otřesených Sasů byl veden útok nekrytým místem přímo na hradby granátníky, nicméně z 50 žebříků jich pouze sedm mělo dostatečnou délku. Při útoku byl zabit velitel generálmajor Weissenbach a jeden inženýrský (sapérský) hejtman. Stateční obránci byli nakonec přemoženi granátnickou přesilou a byli zahnáni nebo zajati. 1. batalion saských mušketýrů se dostal po lávce ke Karlově bráně a brankou po straně vnikli Sasové do města. Stráž byla granátníky odzbrojena, zahnána a brána otevřena, takže saské oddíly mohly volně vstoupit do města. V téže době pronikli Francouzi přes celé Nové Město až ke Karlovu Mostu a Sasové se dostali na Vlašské (nyní Malostranské) náměstí prakticky bez boje.

Druhý saský útok byl veden na Nové Město generály Jasmundem a Rochowem s 9 bataliony, 3 400 jezdci a 9 děly. Severní rameno Vltavy a ostrov Velké Benátky byly překlenuty 20 pontony. Avantgarda měla 300 mužů, přešla řeku u Městských mlýnů, kde odzbrojila 12 měšťanů. Nicméně Sasové přišli na Nové Město až po Francouzích.

Ztráty měli pouze Sasové. Vedle již zmíněného generála Weissenbacha a ženijního hejtmana padl ještě další důstojník a 20 mužů, raněno bylo několik důstojníků a 40 vojáků. Francouzi byli beze ztrát. Z obránců padl 1 důstojník a 29 mužů, několik důstojníků a vojáků bylo raněno. Feldzeugmeister (polní zbrojmistr) O’Gilvy byl zajat a s ním ještě 60 důstojníků, 3.000 pěšáků a 60 husarů. Důstojníkům byly ponechány kordy a vojákům osobní věci. Kořist činila 900 pytlů mouky, 4 000 pytlů ovsa a ječmene a 24 porcí sena.

Pět saských batalionů bylo ubytováno na Malé Straně, 4 prapory na Starém Městě a na Vyšehradě. Ostatní se stáhli do ležení. Jízda byla dobře vystrojena a vyzbrojena (podle svědectví staroměstského měšťana V. Felíře), ale měla slabé eskadrony, sotva po 40 mužích. Ostatní saké jednotky byly v táboře u Unhoště. Francouzské a bavorské oddíly pod Leuvillem a Törringem byly v okolí Zbraslavi, Bavoři se později přesunuli k Chuchli a v Praze byl tělesný regiment u kurfiřta Karla Albrechta.

Marie Terezie byla ztrátou Prahy otřesena, ale odhodlána dále pokračovat ve válečných operacích. V době dobytí Prahy stálo vojsko Františka Štěpána u Benešova. Tereziánská armáda se rozložila na zimní kvartýry od Pardubic až k Heřmanovu Městci, dále byly jednotky Marie Terezie u Tábora a Bechyně, také na Českomoravské vysočině, u Jindřichova Hradce, i v Českých Budějovicích, u Třeboně a Bosňan, Prachatic a Českého Krumlova. Štáb Františka Štěpána byl v Jindřichově Hradci.

 

Prosinec 1741 a leden 1742

Během prosince už byli Sasové mimo Prahu, po odtažení tereziánských oddílů do východních a jižních Čech počátkem prosince začaly přesuny spojenců do zimních kvartýrů, přičemž na okraj Prahy přišli především Francouzi (14 praporů a 38 eskadron). Sasové pod generálporučíkem Birkholzem (4 360 pěšáků a 6 eskadron 1 100 jezdců). 8 batalionů se posléze rozložilo od Sázavy až do prostoru Pelhřimova a k Jihlavě. V Praze pak zůstalo 10 saských hulánských korouhví.

Zatímco na západ od Vltavy v jižních Čechách byli Francouzi na postupu (6. prosince spolu s Bavory obsadili Písek a postupovali na České Budějovice), francouzský generál Polastron a saský generál Birkholz 4. a 3. prosince vyrazili z Prahy na východ, na Sázavu a Benešov.

Dne 7. prosince Birkholz přitáhl ke Kouřimi. Téhož dne svolal Belle-Isle poradu se Schmetauem a Rutowskim. Rutowski žádal 25 pruských eskadron jako posilu pro svůj kontingent, Fridrich II. s tímto požadavkem 9. prosince souhlasil, ovšem podmínil poskytnutí pruské kavalerie nutností operovat na levém saském křídle a mít kontakt s hlavními silami pruské armády ve východních Čechách. Belle-Isle přikázal svému podřízenému Polastronovi táhnout na Golčův Jeníkov a Sasové měli postoupit přes Kutnou Horu na Čáslav. Zmíněných 25 pruských eskadron pod pruským generálmajorem Gesslerem mělo obsadit Pardubice. K Birkholzovi dorazily téhož dne z Prahy 2 saské pěší pluky (garda a Niessenmeuschl) a 500 hulánů (polských kopiníků). Přímo na pomoc Polastronovi pak vedle francouzské pěchoty a kavalerie ještě navíc dalších 300 saských hulánů a 2 děla k Uhlířským Janovicím, kde byl Polastron již 7. prosince. Povodí Sázavy bylo pak pod kontrolou francouzských jednotek.

Sasové pod Birkholzem byli 12. prosince v Kutné Hoře a 13. prosince v Čáslavi. Na linii Čáslav – Golčův Jeníkov byl postup spojenců bez problémů. Dne 6. prosince byly saské jednotky na přání Augusta III. rozloženy v Čáslavském a Chrudimském kraji a velení místo Rutowského (ten byl v Drážďanech) převzal Chevalier de Saxe (Johann Georg Chevalier de Saxe, 1704-1774: další nemanželský syn Augusta II. Silného a kněžny Lubomirské. Guvernér Drážďan a saský polní maršál - jediný té doby. V letech 1744-45 vrchní velitel saské armády - po vévodovi ze Sachsen-Weißenfels - v Čechách, Slezsku a Sasku). Od 21. prosince Polastron a Birkholz rozvinuli své kontingenty až k Habrům a Chotěboři a den před Štědrým dnem se saský štáb usadil ve Vilémově.

O Vánocích se tereziánský velitel Lobkowicz rozhodl stáhnout před postupujícím protivníkem na linii Pelhřimov – Jindřichův Hradec a po dohodě s Františkem Štěpánem měla být linie z bezpečnostních důvodů protažena až k Jihlavě, vzhledem k tehdejšímu postupu Prusů na Moravě, což ovšem vzbudilo nelibost Sasů, kteří si Moravu nárokovali pro sebe.

Od Vánoc do Nového roku se jednak Lobkowiczův sbor stahoval na určenou linii, ale i Polastron se stáhl z Habrů do Golčova Jeníkova. Tehdy také vyslal Lobkowicz proti Birkholzovi u Chotěboře silný oddíl řadové kavalerie a husarů s veliteli O’Donelem a Baranyem. Saské posty – pěší pluk Xaver – byly od tereziánských jezdců vypuzeny, přesto se po dvou hodinách boje udržely. Uhři a Rakušané se poté stáhli do Německého Brodu. Sasové a Francouzi strádali v této době ovšem zimou a nedostatkem.

Dne 1. ledna 1742 se blížili Polastron i Lobkowicz k Německému Brodu, ovšem Lobkowicz se záhy obrátil směrem na Jihlavu. Nicméně 3. ledna byl Polastronův předvoj u Německého Brodu přepaden a z části zajat Károlyiho husary. To umožnilo stáhnout ještě před příchodem hlavních Polastronových sil alespoň část trénu do Jindřichova Hradce, přesto ovšem bylo Polastronem zajato 200 tereziánských pěšáků a také dosud neodsunuté vozy trénu. Přece se však podařilo dvěma stům kavaleristů Lobkowiczova kontingentu uniknout do Pelhřimova. Prusové ovšem s obsazením Německého Brodu Polastronem nesouhlasili, protože to považovali za porušení dohodnuté linie mezi spojenci, která probíhala na trase Vysoké Mýto – Litomyšl – Lanškroun.

Jinak trvaly pro Sasy a Polastrona na Sázavě zásobovací potíže. Řeka sama představovala krytí z jižní strany francouzsko-saské linie a Sasové byli v kontaktu s pruskými oddíly prince Leopolda v Čáslavském a Chrudimském kraji. Spojenecké síly obnášely u Polastrona 25 000 mužů, Broglié na jihu měl 15 tisíc a Prusové stejný počet.

V lednových dnech také probíhala v Drážďanech jednání mezi Fridrichem II. a Augustem III. o dalším postupu. Pruský panovník navrhoval postoupit spojenými silami až k Jihlavě, přičemž pruské jednotky měly dále postupovat až k Dyji, Sasové a Francouzi na Pelhřimov a Telč, zatímco v jižních Čechách měl Broglié opanovat Tábor a České Budějovice.

Jihlava měla být společně dobyta Prusy a Sasy a posléze zde měla zůstat saská a posádka. Fridrichovi II. se pro své plány spojence podařilo získat a saské a francouzské jednotky pod Polastronem měly být tak až do dobytí Jihlavy podřízeny pruskému velení. Neshody a nedůvěra však velení mezi Prusy a sasko-francouzským velením nadále zůstávaly. Při tomto ambiciózním plánu hrozilo totiž v případě jeho selhání odříznutí Sasů a riziko protiútoku tereziánských pluků, zejména při jejich dalším postupu na Prahu.

Situace se skutečně změnila ve spojenecký neprospěch dobytím Lince Khevenhüllerem, o čemž se dozvěděl Fridrich II. 28.ledna v Olomouci. Tento úspěch totiž vytvořil pro tereziánské formace možnost překročit Dunaj a posílit jejich další kontingent v jižních Čechách. Pruský panovník tak navíc dostal důkaz o neschopnosti francouzského velení.

Přesto se po sečtení všech jednotek patřících nově pod Fridrichovo velení dosáhlo počtu 60 000 mužů, kteří mohli oponovat protivníkovi a uskutečnit strategické plány bojechtivého Hohenzollerna. Navíc vrchní francouzský intendant Sechelles mu poskytl tolik potřebných 12 000 pytlů mouky. Přímé velení nad saským sborem převzal po Chevalierovi de Saxe opět Rutowski. Jinak se už tehdy jevila pozice Sasů v rámci spojenců jako problematická a drážďanský dvůr tajně hledal kontakty s Vídní.

Podezření zůstávalo zejména vůči chování Prusů, když systematicky obsazovali Moravu, která měla připadnout Sasku a navíc váhali s dobytím Brna. Ostatně na Prusy obsazeném moravském území vázlo zásobování (země byla vyčerpána). Plány Fridricha II. se posléze ukázaly jako mylné, jak vyplynulo z celého následujícího tažení, neboť původně počítal s bleskovým třítýdenním tažením a domníval se, že vzhledem k domněle oslabenému Rakousku nebude problém je úspěšně ukončit. Proto nezajistil dostatečné logistické pokrytí celé operace.

 

Únor 1742

V prvních únorových dnech se v prostoru Prostějov – Vyškov na levém křídle spojenecké fronty soustřeďovali Prusové, zejména kavalerie u Vyškova, která měla zamezit výpadům tereziánských oddílů proti hlavní armádě, a pruské pozice sahaly až k Uherskému Hradišti. Onemocnění pruského velitele Schwerina ovšem bylo nepříznivým faktorem pro vedení dalších operací, jak ostatně následující vývoj plně potvrdil.

Sasko-francouzské jednotky byly počátkem února stále v Německém Brodu a okolí. Polastron měl k dispozici menší kontingent složený z Francouzů v počtu 2 870 mužů (5 batalionů pěchoty, 5 eskadron jízdy a 600 příslušníků frejkompanií), jejichž zimní kvartýry sahaly od Čáslavi až k Jihlavě. Sasové po Rutowskim měli 11 400 pěšáků a 4 780 kavaleristů (v 19 praporech a ve 26 eskadronách), dále 5 korouhví hulánů a rotu dělostřelců. Jejich kvartýry byly východně od Francouzů.

Po srozumění s Fridrichem II. Francouzi a Sasové vytáhli z ležení 5. února a 8. téhož měsíce byli Sasové na trase Polička – Bobrov. Francouzi je následovali. Již 4. února se ale jako přední průzkumné hlídky střetli huláni generálporučíka Jasmunda u Velké Losenice se třiceti uherskými husary, kteří vlastně byli jejich taktickým protivníkem. Husaři ztratili 1 muže a jednoho zajatce, huláni 2 koně. Dne 5. února se 4 saské pěší prapory pod generálmajorem von Rochowem střetly v Žďáru na Sázavou s eskadronou Károlyiho husarského regimentu, přičemž 32 husarů bylo zajato od příchozích hulánů a několik husarů padlo. Sasové měli 2 zraněné a 3 padlé koně.

Dne 9. února pokračoval sasko-francouzský postup, 10. pak dosáhli Sasové Velkého Meziříčí, kde rozbili ležení. Prusové zatím postupovali západním směrem již od 6. února od Vyškova na Blansko a 9. února stáli u Velké Bíteše. Zde došlo k setkání se spojenci a nyní měl Fridrich II. k dispozici pro další postup 35 000 mužů. Cesta do Dolních Rakous byla volná, neboť před pruským panovníkem nestálo žádné větší tereziánské těleso, protože hlavní armáda pod Karlem Lotrinským byla v této době u Českých Budějovic a i po spojení s Lobkowiczovým sborem nedosahovala ani 30 000 mužů. Navíc měla proti sobě Brogliého kontingent a Fridrich II. měl náskok dva pochodové dny do Vídně. Khevenhüllerovy pluky už operovaly v Bavorsku.

Přesto následující neúspěšný průběh byl zaviněn opět Fridrichem II. samotným, nikoliv zbabělostí Francouzů či zradou Sasů, jak později napsal na své ospravedlnění. Arogantní král totiž podcenil nejen svého tereziánského soupeře, ale nezajistil, jak už zmíněno, dostatečné zásobování, které jinak bylo obtížné samo o sobě i vzhledem k nepřízni počasí v jinak nevýhodné zimní době, také komunikace byly špatné, narůstal odpor obyvatelstva a konečně i Rutowski ne vždy s královými plány souhlasil. Francouzi navíc byli liknaví a vždy ochotní se z celé akce stáhnout.

Dne 11. února měli Prusové odpočinek, ale již následující den pokračovali v tažení na Jihlavu. Fridrich II. měl štáb v Třebíči, Sasové v těch dnech stáli v prostoru Velké Meziříčí – Budišov, Francouzi pak u Votína, Prusové jihovýchodně od Sasů.

Dne 12. února také došlo ke střetu pruských Ziethenových husarů (předvoj) s uherskými protějšky Károlyiho, kteří ustoupili. Poté u Jihlavy se pruský husarský velitel utkal s kyrysníky pluku Seher, které rovněž odrazil (5 husarů bylo raněno, 15 kyrysníků zajato) a 13. stáli Prusové u Haraltic.

Druhý den dal Fridrich rozkaz princi Dietrichovi zaútočit přímo na Jihlavu. K útoku bylo vyčleněno 6 praporů, 13 eskadron, 1.180 husarů a hulánů, tedy vojáci ze všech tří spojeneckých kontingentů. Odpoledne téhož dne stáli Prusové v Pilnici, Sasové v Přímělkově a Francouzi v Louce.

Po objevení tereziánské jízdy byl dán spojencům rozkaz soustředit se u Heraltic. Dietrichův sbor poslal 2 pruské granátnické prapory a 3 saské eskadrony. Heralticích byli soustředěni pouze Sasové a Prusové. 15. února ráno vyrazil princ Dietrich na Jihlavu a generál Rochow s hulány se střetl severněji s tereziánskými husary, kteří po přestřelce beze ztrát ustoupili. Jihlava poté byla tereziánskými oddíly vyklizena a zásoby, které byly pro Fridricha II. tolik důležité se podařilo zčásti odvést a co bylo možno, bylo spáleno. Jihlava byla obsazena 4 saskými prapory pod velením generálmajora Haxthausena.

Prusové 15. února postoupili k Moravským Budějovicím, Sasové a Francouzi zůstali v ležení. Fridrich II. obvinil saské velitele při obsazování Jihlavy z nestatečnosti (kvůli ztrátě zásob). Mořic Saský a Rutowski byli na zámku v Budišově. Jinak ovšem byl postup Sasů kvůli špatnému zimnímu počasí pomalý a toho využil Lobkowicz k přesunu do bezpečnějších postavení.

Fridrich II. ovšem po dobytí Jihlavy už spoléhal prakticky jen na pruské jednotky, protože mu saské a francouzské postoje připadaly bez iniciativy. Navíc Polastron odtáhl 16. února přes Žďár nad Sázavou a Čáslav a na Prahu a malá a problematická dosavadní účast francouzských útvarů byla nakonec Fridrichem II. s úlevou oželena.

Naproti tomu Sasové, konkrétně Rutowski, se o obsazení Jihlavy snažili jednat více samostatně a to požadoval na postupimském monarchovi i August III., od něhož v oněch dnech dostal v tomto smyslu pruský král v Třebíči dopis. Odpověděl saskému panovníkovi, že společné tažení bude Sasům k prospěchu, ovšem ve skutečnosti saské pluky potřeboval k vlastnímu užitku za tažení na Vídeň a snaha Sasů o získání Moravy mu byla lhostejná. Rutowskému dokonce nabízel prohloubení spolupráce v následujících operacích a navrhl Sasům zimní kvartýry mezi Telčí a Jihlavou.

Rutowski, podobně jako Polastron, se ovšem 19. února obrátil zpět na Prahu a tím vlastně ohrozil Fridrichovi plány. Po jeho odchodu zůstal pruský panovník pouze se svým omezeným tělesem osamocen za tíživé zimní situace a především za hrozby útoku z Bavor posílených tereziánských formací, když Lobkowicz stál nedaleko Jindřichova Hradce a Karel Lotrinský u Českých Budějovic. Na pokyn Augusta III. se však Rutowski ještě 19. února zastavil a opět dostal od svého krále pokyn pokračovat ve společných akcích s Prusy, kteří už téhož dne stáli u Znojma a Mikulova.

Tereziánské oddíly ovšem nemohly kvůli oblevě a poměrné vzdálenosti účinně postoupit ze západu a zabránit pruským plukům v postupu na Vídeň, ale na východě byla připravena zasáhnout uherská insurekce. Morava prakticky byla v pruských rukou, ale území u Dyje bylo vyčerpané a bez zásob.

Sasové stáli 20. února na linii Dačice – Telč – Třebíč – Třešť a zaujali v následujících dnech nové kvartýry. Místo nemocného Rutowského pak převzal velení generálporučík Renard se štábem v Třebíči a linie se ustálila na trase Jihlava – Dačice – Moravské Budějovice – Velká Bíteš – Velké Meziříčí. Vrchní velení nad saskými a pruskými pluky opět převzal pruský panovník a v postavení na rakouských hranicích stálo společně se Sasy v tomto prostoru 21 000 mužů. Na další postup to ovšem nestačilo.

Proto znovu kontaktoval Francouze, protože chtěl společně s nimi pokořit Marii Terezii a hodlal posílit původních 21 000 mužů sasko-pruské formace další sasko-pruskou armádou o 40 000, ale i spojeneckým bavorsko-francouzským kontingentem o dalších 30 000 mužů a s tímto společným vojskem zaútočit na Vídeň. Nepočítal ovšem s aktivitou tereziánských pluků a také s kritickou zásobovací situací, která jeho ambice značně limitovala.

Proto zahájili Prusové násilné a nucené rekvizice na dosud nedotknutém území Dolních Rakous, kde získala pruská rekviziční komanda v tamních panstvích a klášterech 400 tisíc tolarů, 20 000 měřic ovsa, 2 000 strychů žita a 12 000 centů sena. Pruský generál Posadowski tyto násilné rekviziční akce nařídil, protože na území Dolních Rakous bylo několik slabých oddílů jízdy (kyrysníků a husarů). Komanda ovšem byla pouze pruská, protože vyčerpaní Sasové nebyli sto své vlastní postavit.

Situace se však pro spojence zase začala komplikovat, neboť již 24. února dostal Fridrich II. zprávu o postupu tereziánských oddílů o síle 15 000 mužů z Čech východním směrem a o dalších 15 000 Khevenhüllerových vojácích, kteří se severně od Dunaje směrem od Bavor soustřeďovali napadnout sasko-puskou armádu. Již Rutowski to potvrdil po prvních šarvátkách u Telče a Dolní Cerekve. Tak 21. února byli Sasové u Telče (800 mužů) překvapeni 300 Károlyiho husary, třebaže huláni jich zajali 118 a ukořistili 100 koní. Zbytek husarů uprchl do Telče, kde byli kyrysníci Seherova pluku a dragouni Bathyányho regimentu. Huláni měli ztrátu jen 1 muže a 6 koní.

Sasové skutečně tehdy byli úspěšnější a jejich iniciativa tereziánské kavaleristy poplašila, protože 23. února přepadl Rochow opět u Cerekve ležení husarů Pestvármegyho pluku a zajal 24 jeho jezdců a to způsobilo zmatek i v dragounském pluku Althan ležícího v Počátkách. Severovýchodně od Jindřichova Hradce ležel Lobkowicz se třemi pluky řadové jízdy a 2 husarskými a po zprávě o úspěšném odporu Sasů se stáhl do Horních Rakous ke Khevenhüllerově armádě.

Naproti tomu Fridrich byl znepokojen a žádal Rutowského o jízdní hlídky, aby směrem ke Znojmu sledovaly pohyby tereziánských oddílů a byl pro co nejtěsnější spojení saských a pruských jednotek, dosud operujících odděleně. Navíc v zádech měl nejen 5 000 mužů posádky v Brně, ale těžkosti mu stále ve větší míře způsobovalo 1 500 tereziánských husarů, kteří účinně škodili v zázemí přepadáním a zajímáním kurýrů. Na dobytí Brna měl být odeslán Rutowski s dělostřelectvem a po dobytí mělo město zůstat v saských rukou.

Tambor pěšího pluku Allnpeck 1741-1743 v letní adjustaci (bílé kamaše);
granátník tělesné granátnické gardy (Leib-Grenadier-Garde) 1741-1745 v letní adjustaci (bílé kamaše); dragoun pluku Arnim 1744-1745; důstojník kyrysnického pluku Königl. Prinz 1744-1745.

 

Březen 1742

Na přelomu února a března se u Holíče připravovala na útok uherská insurekce, na Moravě se navíc zmáhal úspěšný odpor proti Prusům, takže hrozilo odříznutí pruských pluků na Dyji. Fridrich II. byl nucen posílit své oddíly proti Uhrům, rovněž z Čech byli povoláni další vojáci a vzhledem ke stupňujícím se komplikacím, zejména v zásobování, úspěšný moment tažení pominul a situace se obracela v neprospěch spojenců.

Zásobovací potíže měli i Sasové a navíc jejich další srážka s tereziánskými husary a kyrysníky byla neúspěšná, protože huláni byli zahnáni a jen pěchota od pluku Weißenfels útok husarů a kyrysníků zadržela 3. března u Dačic.

Prusové se už dostali do defenzívy a nebyli sto zabránit postupu uherské insurekce, která stála 3. března u Uherské Skalice. Síly Hohenzollernových oddílů na Moravě byly slabé a roztříštěné a izolovanost jejich postavení byla stále zřejmější. Proto se Fridrich II. rozhodl pro ústup k Brnu, které mělo být obleženo spolu se Sasy. Vzhledem k nutnosti zabránit insurekci dalšímu postupu měli Sasy vystřídat u Znojma Prusové a zároveň bylo domluveno obležení Brna.

Dne 7. března opět vystřídal Rutowského Chevalier de Saxe a téhož dne Prusové zahájili ústup od rakouských hranic na Dyji. Plány Fridricha II. se zhroutily, vojsko bylo vyčerpáno a vojáci trpěli nemocemi. Francouzské posily z Bavor samozřejmě nemohly přijít a obležení Brna se jevilo nyní jako nouzová náhradní akce.

Na straně tereziánských vojsk probíhaly do konce ledna naléhavé manévry a přípravy na spojení armády Karla Lotrinského a Lobkowiczova sboru v jihovýchodních Čechách, tedy spojení mezi Jihlavou a Českými Budějovicemi a následnému zabránění spojení saských a pruských pluků. Nicméně se ještě čekal příchod dalších posil od Khevenhüllera z Horních Rakous a východních Bavor. Nicméně Khevenhüller je potřeboval k vlastním operacím. Bylo třeba ale posílit obranu Vídně před případným pruským útokem. K Vídni byl nakonec poslán Pálffyho kyrysnický pluk a husaři a panovnice konečně rozhodla, že armáda Kala Lotrinského zůstane v Čechách a s ní část jednotek od Khevenhüllera proti Francouzům na levém vltavském břehu.

Dne 5. února poslala Marie Terezie Khevenhüllerovi rozkazy, aby se co nejvíce přiblížil ke Karlově armádě a postoupil až k Písku a poté proti Sasům. To se ale neuskutečnilo. Sasové se během února začali stahovat od Německého Brodu a následně byli sledováni Lobkowiczem. Situace se tak postupně obracela ve prospěch tereziánských jednotek. Khevenhüller úspěšně postupoval v Bavorsku a spojenci se postupem času díky nepřízni počasí, nedostatečnému zásobování a vyčerpání jednotek dostávali do stále horší situace. Nicméně počasí a také poměrně slabý počet nedovolovaly ani Karlovi ani Lobkowiczovi větší akce, které byly vlastně omezeny, především u Jihlavy, na malé střety předních stráží s nepřátelskými jednotkami.

Karel Lotrinský byl ve svízelném postavení, protože nevěděl, proti kterému nepříteli by měl zasáhnout dříve. Stál proti třem soupeřům. V případě útoku na Francouze na západě hrozilo napadení od spojených Prusů a Sasů z východu, protože slabý Lobkowiczův sbor by jejich případnou ofenzívu nezadržel. Kdyby zase zaútočil jen na Sasy, byl by v nebezpečí sevření Francouzi a Prusy, a konečně kdyby se střetl s Prusy, kteří by vytáhli od Znojma, byl by odříznut od Horních Rakous od Khevenhüllera a ztratil by i základnu v Čechách. Khevenhüller totiž měl v Horních Rakousích spoj do Bavor.

V dané situaci pak obě strany, spojenci i tereziánské pluky nebyly tedy schopny větších ofenzivních akcí. Strategická, byť omezená, iniciativa ovšem pomalu přecházela na tereziánskou stranu. Navíc v pruském týlu na Moravě vypukla guerillová válka, podporovaná husarskými jednotkami, zejména plukem Ghilányiho a podobně Khevenhüller na druhé straně dostal rozkaz vyslat 1 500 husarů z Bavor směrem na Domažlice, Klatovy, Horažďovice a Strakonice směrem k Písku, ale nebylo to realizováno, jak zmíněno výše.

Prusové sice v Dolních Rakousích podnikli koncem února ojedinělý výpad až ke Stockerau, ale byl to jejich poslední ofenzivní pokus. Naopak Karlova armáda byla posílena na 25 000 mužů a připravovala se k útoku na prusko-saský kontingent na Moravě, což se potvrdilo i 4. března na poradě tereziánských velitelů v Jindřichově Hradci (přítomen Karel, Lobkowicz, Piccolomini a další). Dělostřelecký park byl přesunován k dispozici hlavní armádě, která měla postoupit až ke Slavonicím a na Moravu se měl přesunout i Lobkowicz, načež jednotky z Bavor měly táhnout k Dunaji na Ibbs.

Byla posílena ale i posádka v Českých Budějovicích proti eventuálnímu francouzskému útoku ze západu (800 mužů i na obranu Tábora). Broglié měl k dispozici 5 000 mužů a měl mu čelit Lobkowicz. Dne 2. března se u Slavonic tereziánská kavalerie střetla s hulány.

Jinak hlavní soustředění Sasů a Prusů bylo u Brna a saský prapor měl 8. března obsadit mosty přes Dyji. Třebaže Fridrich II. žádal přesun Sasů k Brnu, Mořic Saský nechal obsadit 8. března Znojmo a podařilo se mu odrazit útok uherských husarů. Sasové byli sice úspěšní i 12. března, když pěšáci a huláni opět odrazili útok husarů a dragounů generála Nadásdyiho, ale přesto již 19. března vyklidili Sasové Znojmo a strhli mosty přes Dyji, které ovšem tereziánští vojáci obnovili a tak mohl začít postup na sever k Brnu. Tereziánské oddíly byly stále posilovány v jižních Čechách a na moravsko-rakouském pomezí jak řadovými pluky, tak insurekcí i ozbrojenými sedláky, zejména v oblasti soutoku Dyje s Moravou.

Prusové sice urputně útokům, především husarů, oponovali, zejména u Hodonína, Veselí, Strážnice a Uherského Ostrova a hlavně proti nevycvičeným nepravidelným insurgentům byli úspěšní a dokonce obsadili Skalici a Uherský Brod v polovici března, ale severně na Valašsku (ve Valašském Meziříčí) museli čelit daleko houževnatějším Valachům podporovaných husary. Nakonec bylo i Valašské Meziříčí od 22. března obsazeno Prusy. Postup Prusů na obsazeném území na Slovácku a Valašsku byl velmi brutální a jen více vyvolával odpor a povstání. Menší saské oddíly (od pluku Cosel) byly napadány sporadicky, a to jen když byly omylem považovány za Prusy.

Saské oddíly byly především v okolí Brna. Devět saských praporů bylo zejména u Rousínovova a Šlapanic a 15. března uzavřeli částečné obklíčení moravské metropole. Saské jednotky ovšem byly velmi oslabeny, takže jejich manévry byly značně pomalé, ze dvou praporů byla schopna slabá rota o 50 – 60 mužích, navíc chybělo před Brnem obléhací dělostřelectvo, jak u Sasů, tak u Prusů. Sasové navíc přišli opět do vyjedených oblastí po Prusech. Nevole a nespokojenost jak mužstva, tak důstojníků rostla, nemocných bylo kolem 5 000, k tomu sužoval saský kontingent neustále hlad a zima. Navíc rostla averze proti Prusům, které dokonce generálporučík Renard obviňoval ze zneužívání saských jednotek jako zástěny pro vlastní cíle.

Dne 15. března stáli Sasové na linii Jevišovice – Moravský Krumlov – Ivančice – Náměšť – Moravské Budějovice. Mořic Saský byl 12. března v Moravském Krumlově. Obklíčení Brna ostatně nebylo možno vůbec realizovat, vzhledem ke zmíněné slabosti saského kontingentu.

Saské oddíly se od Jihlavy stahovaly na Brno ve druhé březnové dekádě. Jejich velitel Chevalier de Saxe byl 21. března v Rosicích, 2 oddělení saských jednotek pod Jasmundem byly severozápadně a pod Renardem na jižním směru, jízda pak byla ještě severněji v Blansku a Náměšti nad Oslavou. 20. března také ustoupili Sasové od Znojma a 23. března dosáhli Modřic jižně od Brna. Jízda saského kontingentu byla složena s oddílu pluků Maffey, O’Byrn, Gersdorff, Garde du Corps, karabiníků pluku Schichting a také regimentu Princ a hulánů.

Dne 21. března došlo ke střetu saské kolony, v níž byl pěší pluk Xaver, Weissbach a také výše zmíněná jízda a huláni s Esterházyho husary. Husaři totiž doprovázeli směrem na Brno kolonu s dělostřeleckým materiálem, protože 15. března explodovala na Špilberku prachárna a velitel města Seher požadoval doplnění z Vídně, právě pod doprovodem Esterházyho ochranného komanda. Ztráty při výbuchu byly 4 feuerwerkři, 8 büchsenmeisterů, 3 invalidé a 14 sedláků. Přeprava materiálu a dělostřelců přes Dyji proběhla bez konfliktu, ale právě u Modřic zaútočili na husary huláni, kteří měli výhodu kopí. Velitel husarů, 1 büchsenmeistr a 2 husaři padli, několik husarů bylo raněno, 1 büchsenmeistr a 7 husarů bylo zajato. Ostatní se probili do Brna. Za tento výkon byli Karlem Lotrinským pochváleni, neboť projeli 40 km územím obsazeným nepřítelem a bylo to tedy hodnoceno jako husarský kousek.

Zanedlouho se Beleznay pokusil o přepad Modřic, ale opět musel ustoupit před hulány. Jeho podřízený rytmistr Babocsay byl jedním z nejschopnějších husarských velitelů v tereziánské armádě a dokonce byl zván nepřáteli „le Cordon bleu de tous le hussards“ (podle Oper-Journal des Chevalier de Saxe).

Nicméně Beleznay vyslal dalšího podřízeného, rytmistra Ference Emeryho, se 250 husary od Brna na sever na dosud neobsazené území na futražírung (spížování), pro dobytek a podobně. Když se dozvěděl o tažení saských dragounů pluku Rechenberg na Blansko, tak nachystal přepad, tentokrát pro husary úspěšný. Bylo zajato 10 důstojníků, v čele s plukovníkem von Pflugem, 114 mužů (z nich 30 raněno) a 150 koní. Byli odvedeni do Brna před očima pruského parlamentáře. Dojem z přepadení byl takový, že velitel dragounů plukovník Rechenberg se stáhl s plukem do Tišnova. Seher koupil od husarů ukořistěné koně po 30 zlatých za kus a zmobilizoval opět svůj prořídlý kyrysnický pluk, který koně potřeboval. Protože Brno nadále trpělo nedostatkem futráže, poslal Seher svůj pluk k armádě, takže spolu s 200 dragouny a 300 husary táhla tereziánská jízda až k Třebíči k Lobkowiczovu sboru. V této době (konec března) zajížděli Lobkowiczovi jezdci se svými patrolami až ke Znojmu. Přesun kavalerie se podařil a 4. dubna bylo možno z části opět odjet zpět do Brna.

To vše svědčilo, že za nepříznivých povětrnostních podmínek a při slabé síle Sasů byly průchody na Brno volné, takže koncem března se Sasové alespoň pokusili kruh uzavřít 29. března u Kartouz (dnes brněnská městská část Královo Pole). Nicméně husaři na Seherův rozkaz okolí vypálili, čímž ochromili již tak svízelné zásobování protivníka. 27. března byly vypáleny Bosonohy a zde ložírující saský pěší pluk Xaver byl zcela izolován. Jeho 4 děla byla nepotřebná, sedláci sami podpalovali domy přes drastická saská opatření, dále byly vypáleny Střelice, Šlapanice a Tuřany a další vesnice, celkem až 22 obcí. Ty ovšem již byly částečně spáleny i Sasy a Prusy.

Dne 28. března se Chevalier de Saxe, Jasmund a Renard se 6 prapory, 2 eskadronami a hulány vypravili na severozápad od Brna na linii Rečkovice – Bosonohy, kde už byla rozvinuta saská armáda. Přepady zásobovacích kolon od husarů ovšem pokračovaly nadále.

Pokusy ohrožovat Brno dělostřelbou byly neúspěšné, protože baterie saských kanonýrů byly vzdáleny až 4 km od města. Ale i situace ve městě nebyla uspokojivá, protože posádka byla nemocná, Uhři dezertovali a bylo třeba počítat i s nepřízní počasí. Přesto mezera mezi městem a nepřátelskými liniemi byla pilně projížděna husarskými komandy, která navíc využívala i nedostatečného okruhu obklíčení a zajížděla až do týlu nepřítele v prostoru Rečkovic.

Fridrich II. naléhal na úplné obklíčení, dodal strádajícím Sasům potřebné zásoby chleba, neboť Chevalier de Saxe si stěžoval na zásobovací potíže. Vyžadoval ovšem ochranu zásobovacích kordonů. Dne 31. března se generál Jasmund se svými oddíly přesunul ke Kartouzům, také byl přesunut jeden batalion od Veverské Bítýšky k Blansku a nemocní odtransportováni až do Litovle.

Téhož dne u Jundrova (dnes součást města Brna) došlo ke srážce mezi saskými hulány a uherskými husary, kdy se bojovalo o vozy s obilím a děla. Účastnil se také pěší pluk Cosel. Husaři ustoupili, 1 husar padl, několik bylo raněno a u Sasů byli 3 ranění huláni. Jundrov byl v plamenech. Prusové s uzavřením Brna neuspěli, posádka také věděla o nedostatku obléhací artilerie a neobávala se těžší blokády, navíc se očekával brzký příchod hlavní tereziánské armády pod velením Karlovým.

 

Duben až listopad 1742

Spojenci nakonec mezi 3. – 7. dubnem od obléhání ustoupili. Vzhledem k nepříznivému vývoji situace na Moravě i obava z příchodu uherských posil, se Fridrich rozhodl ještě v březnu stáhnout z jižní Moravy k Olomouci. Navíc i další spojenci, Francouzi v jižních Čechách pod Brogliého velením, se připravovali před očekávanou tereziánskou armádou se z měst stáhnout a ustoupit na Prahu.

K tomu se na Moravě rozšířil proti Prusům i Sasům spontánní odpor, permanentně podporovaný husarskými komandy. Nemocnost spojenců také byla jednou z nejzávažnějších skutečností a i dosud bojeschopní vojáci byli vysílení mrazem a hladem, přičemž situace u Sasů byla ještě hrozivější než u Prusů. Ve Velké Bíteši bylo v polovině března nemocno 8 důstojníků, 1 732 pěšáků a 1 důstojník a 113 kavaleristů v nemocnici, do poloviny března pak polovina zemřela. Navíc nemocní byli i u jednotlivých útvarů.

Značně ovšem vyčerpávala Sasy stálá pohotovost, například na západě u Jindřichova Hradce, kde očekávali útok tereziánských jednotek. Zásobovací magazín ve Znojmě nebyl dostatečný, nebyly vozy na transporty a všechna opatření v zásobování stačila sotva na měsíc. Navíc se nedostávalo zásob pro případné posily.

Rostla nevole proti Schwerinovi, že nezabezpečil zásobování. Vzhledem k vzrůstajícímu odporu sedláků proti rekvizicím, který opět podporovali husaři, byly spojenecké zásobovací oddíly bezmocné. Na naléhavou žádost Fridricha II. se opět Sasové podřídili jeho velení. Pro špatnou situaci Sasů, kdy nebyli sto ani plně vykonávat strážní službu, se však stali pro Fridricha II. spíše přítěží než pomocí.

Na druhé straně tereziánské formace se posilovaly, protože Karlova armáda měla koncem března 30 000 mužů, dostala navíc 12 000 od Khevenhüllera a u Trnavy stál Ghilányi s 18 000 insurgenty připraven vytáhnout na Moravu. Fridrichovi II. naproti tomu zbývalo jen 26 000 Prusů.

Nakonec začal pruský ústup z Moravy 3. dubna, přičemž část se stahovala do Čech a část do Horního Slezska. Vzhledem k tomu, že u Telče se Lobkowicz spojil ještě se St. Ignonem a měli nyní dohromady 24 000 mužů, Sasové museli odklonit svou ústupovou cestu na Lanškroun mnohem severněji. Na Brno už postupoval z jihu Baranyi.

Hlavní operační základna tereziánských vojsk při přípravě na jarní ofenzívu proti Prusům a Sasům měla být zřízena (včetně hlavních skladů) ve Znojmě. Bylo to třeba, protože celá jižní Morava byla vyčerpána předtím Sasy a Prusy a pomalý postup Karlových jednotek tak propásl příznivý moment k okamžitému úderu na zeslabené sasko-pruské oddíly. Sasům se podařilo ustoupit bez větších problémů na Českomoravskou vrchovinu přes Tišnov a Žďár nad Sázavou a Prusové se stahovali přes Vyškov k Olomouci.

V této době, 10. dubna, došlo ke srážce mezi ustupujícími Prusy a postupujícími tereziánskými oddíly u Slavkova, kde se potkalo 1 000 pruských dragounů z pluku Möllendorf s 600 tereziánskými husary a 200 dragouny. Tato šarvátka ovšem pro husary dopadla neúspěšně, protože jejich útok byl zastaven pruskou palbou a tak jejich ztráty činily 20 padlých a zraněných a 2 zajatce a pruské pak 1 padlého a 4 zraněné. Byla to vlastně první srážka u Slavkova, která se ovšem s proslulou bitvou tří císařů 2. prosince 1805 nemůže srovnat.

Přesto Prusové z Vyškova ustoupili a tereziánští husaři v následujících dnech nadále dotírali až k Přerovu, ovšem Prusové jim sveřepě oponovali, zejména disciplinovanou pěchotou v sevřených karé. Jinak byl obsazen Hodonín uherskou insurekcí, předtím ještě Uherský Brod. Nadále přicházely posily až ze Spiše a Liptova. Velmi aktivní byli Valaši.

Rovněž Sasové se nacházeli neustále na ústupu, zejména s raněnými a nemocnými od Velké Bíteše až do Litovle. Nemocní se nadále přesunuli do Olomouce a Chevalier de Saxe počítal s nezbytností táhnout až k Praze, přičemž měla vést trasa ústupu přes důležitou zastávku v Pardubicích. 4. dubna nastoupil pochod a Fridrich II. si přál, aby Sasové jej kryli na levém břehu Labe u Pardubic. Další transport 3 000 nemocných a raněných Sasů směřoval opět do Olomouce, kde je převzali Prusové, byl ale obtížnější.

Dvě kolony Sasů táhli na Poličku pod generálporučíkem Polenzem a Birkholzem, celkem 4 pěší prapory a 13 eskadron. Za nimi další kolona jako zadní voj s 10 bataliony pod generálporučíkem Jasmundem měla krýt celý kontingent na ústupové trase před eventuálními výpady tereziánských oddílů z Brna, tedy zejména husarů. Polenz byl u Lešic, Birkholz u Doubravníku. Nejtěžší situace zastihla Rochowa jižně od Brna, když byl následně přepaden husary.

Šarvátky zejména mezi posledními oddíly Sasů a husary trvaly, ústup byl pomalý, cesty rozmoklé, nemocní umírali (například u pěšího pluku Schonberg mezi 8. – 11. dubnem zemřelo 21 mužů, u jiných pluků i více – Cosel, Königin, Franckenberg, Gardy a Xaver). V případě masivnějšího útoku tereziánských oddílů hrozilo úplné zničení již tak zmenšené saské armády. Ostatně 20 000 tereziánských vojáků bylo 8. dubna na pochodu od Telče na Brno.

Dne 9. dubna byl přepaden uherskými husary saský pěší pluk Niesenmeuschel včetně gardových kyrysníků, dále trén a další kavalerie korunního prince, u Radošova pak 10. dubna přepad dělostřelectva. Dne 15. dubna opět útok u Ústupu na saský pluk pěchoty Cosel, když 600 tereziánských řadových kavaleristů, 500 husarů a 500 Varaždínů (nepravidelná pěchota) obklíčilo soustředění Sasů a během hodiny 4 důstojníci a 120 vojáků saského regimentu padlo, 3 důstojníci a 320 mužů bylo raněno a 6 důstojníků, polní kurát a vrchní polní chirurg spolu s 235 muži bylo zajato. Varaždíni měli 8 mrtvých a 20 raněných a kořist obnášela 4 prapory, 4 děla, plukovní pokladnu a zavazadla.

Jasmund s dalším pěším plukem Frankenberg byl v Křetíně, odkud ráno před palbou ustoupil. Když dorazil do Ústupu, našel zde jen těžce raněné a záhy se pomstil. Myslivce a sedláky, kteří na Sasy přivedli Varaždíny, nechal pověsit, huláni poté obec vypálili a v hořících domech upálili všechny obyvatele včetně dětí. Tereziánský velitel Seher v dopise Chevalieru de Saxe ostře proti tomuto barbarství protestoval a zdůraznil, že Jasmundova krutost nemá v křesťanském světě obdoby. Husarům se podařilo část sedláků zachránit a na to dále pronásledovali Jasmunda, který ustoupil do Brieske. Pronásledování ale ustalo, protože se husaři příliš vzdálili od svých základen, ale jinak se dostali prakticky až k Poličce. 16. dubna už byly saské jednotky mimo Moravu na českém území a generálmajor Arnstadt byl 11. dubna v Olomouci s raněnými, kde jich ovšem 99 zemřelo.

Saské oddíly byly nuceny se rychle přesunout až k Nymburku, kde však nebyl žádný most přes Labe. Předchozí trasa pak vedla od Vysokého Mýta k Pardubicím, a teprve od Pardubic k Nymburku. Území kolem Prahy bylo vyčerpáno jak Prusy, tak Francouzi a proto saští velitelé žádali spojenecké Francouze, jmenovitě vrchního intendanta de Sechelle o dodání nejnutnějších zásob.

Dne 17. dubna se přesunovaly k Čáslavi po špatných cestách další saské oddíly, jiné zase 19. téhož měsíce směrem na Rataje – Kouřim až k Německému Brodu, s formacemi roztaženými v koloně a s vojáky vyčerpanými. Vztah vůči Prusům, kteří byli celkem oprávněně saskými spojenci obviňováni za debakl celé kampaně, byl velmi chladný. Prusové jim totiž neposkytli zásoby, například z pruského magazínu v Chrudimi. Navíc zásoby z Prahy nebyly 20. dubna podle příslibu vůbec dodány, protože zásobovací kolona pod velením francouzského komisaře Renarda byla 16. dubna přepadena u Kutné Hory uherskými husary. Nicméně v samé Kutné Hoře se našlo alespoň 20 000 chleba pro vyhladovělé Sasy.

Sasové ovšem měli za cíl Litoměřice a konečně u Týniště nad Labem mohli přejít na bezpečný pravý břeh. To se událo 24. dubna. Pochod od Brna jim trval 18 dní od 7. do 25. dubna a pouze nečinnost silnějších tereziánských útvarů, mimo permanentní husarské přepady, nebyly zbytky saských oddílů zcela zničeny. Žalostný stav zbylého saského kontingentu si vynutil v Litoměřicích, kam dorazili poslední vojáci, nezbytný odpočinek. Tak skončilo katastrofální tažení na Moravu.

Během dubna pak byly z Moravy vytlačeny i pruské jednotky a 16. května dorazil k hlavnímu pruskému ležení u Čáslavi Karel Lotrinský se svou armádou. 17. května se u Chotusic strhla závěrečná bitva. 1. slezské války, kde sice Fridrich II. nad Karlem Lotrinským zvítězil, ale pruská armáda byla natolik vyčerpána, že nebyla už schopna větších válečných akcí. Proto začala diplomatická jednání o mír, který byl 11. června podepsán ve Vratislavi.

Za několik dní, 25. června, zaslala Marie Terezie Karlovi Lotrinskému zprávu o stahování Sasů z Čech, které bylo ukončeno mezi 3. – 9. červencem. Do ležení u Pirny dotáhlo 21 pěších praporů, 44 eskadron a 15 hulánských korouhví. Sasové v tomto dobrodružství nedosáhli ničeho, jejich armáda byla zruinována stejně jako finance a proto za necelé dva měsíce uzavřeli s Marií Terezií mír, který byl 9. listopadu 1742 ratifikován.

 

První polovina roku 1744

Neblahé zkušenosti nejen ze spojenectví s Francií a Bavorskem, ale především s Prusy tak během následujících měsíců převedly saského kurfiřta a polského krále Fridricha Augusta III. do spojeneckého svazku s Marií Terezií. Spojenecká smlouva se Saskem byla podepsána 13. května 1744 ve Vídni.

Ten se naplnil během léta r. 1744. V této době využil Fridrich nepřítomnost tereziánské armády v Čechách, která operovala na Rýně, a rozhodl se znovu napadnout Marii Terezii vpádem do Čech. Za dvouleté mírové přestávky přikročil k reorganizaci armády, zejména vybudování nové kvalitní kavalerie, především rozšířením husarských pluků, aby mohl čelit tereziánským, které se osvědčily v předchozí válce.

Tažení do Čech a dobytí Prahy bylo dlouhodobě připravováno, dokonce byly sestaveny tři kolony, z nichž první měla vpadnout do Čech podél Labe, druhá ze severu od Žitavy na Brandýs a třetí ze Slezska přes Broumov a Hradec Králové a poté rovněž zamířit na Prahu. Průchod Saskem ovšem musel být diplomaticky dojednán a byl v podstatě vynucen pod nátlakem 11. srpna. Ovšem Sasko už se připravovalo na své vystoupení na straně Marie Terezie na základě výše podepsané smlouvy a mělo pro habsburskou panovnici připravit 20 000 mužů v anglickém žoldu.

V létě 1744 stály v Čechách a také na Moravě pouze 2 pěší pluky a několik uherských husarů a v Praze jen několik rot řadové pěchoty i freykompanií, včetně rot zemské milice. O přípravách vpádu do Čech se sice ve Vídni vědělo, od dubna byl v Horní Falci nedaleko českých hranic připraven Bathyányho sbor. V případě napadení Saska Prusy měl ovšem postoupit na sever do Saska. V případě vpádu přes Kladsko měli zase zasáhnout Sasové, jinak za vpádu obou proudů Prusů přes Sasko a Kladsko ovšem každý z nových spojenců byl odkázán sám na sebe.

Dne 9. srpna 1744 zahájil Bathyány pochod do Čech, 14. srpna byl u Waidhausu, a poté se chtěl spojit se Sasy u Labe a zamezit tak pruskému postupu. Sasové ovšem v této době ještě váhali pod hrozbami Fridricha II. připojit se přímo k Marii Terezii, nicméně však stáli připraveni v kordonu od Freibergu přes Saskou Kamenici až po Cvikov. Měli krýt Krušné hory, zejména pak Žatecký kraj. Bathyány pomýšlel na pozici mezi Kadaní a Chebem a tím krýt postup Sasů do Čech přes Teplice. K obsazení Nakléřovského průsmyku v Krušných horách byl proto vyslán major Cognazi s nepravidelnou pěchotou složenou z Dalmatinců.

Prusové vpadli do Čech u Broumova 15. srpna a hlavní pruská armáda na severozápadě překročila sasko-české hranice 25. srpna. Na severu operovali od Bathyányho ještě další nepravidelné oddíly (100 Varaždínů a 100 Banalistů), které měly potopit těžké lodi na Labi a zabránit splavnosti řeky pro přesun pruského těžkého dělostřelectva. Karel Lotrinský už 23. překročil Rýn a postupoval do Čech. Téhož dne byl Bathyány u Stříbra a 26. srpna v Plasích.

Nicméně Prusové pod Schwerinem už dosáhli 31. srpna Prahy. Severní kolona po překročení hranic u Žitavy dotáhla 26. srpna k Českému Dubu. Zátarasy v Labi byly odstraněny a lodě s děly byly už počátkem září v Litoměřicích.

Hulán pluku Blendowski 1744-174; důstojník pluku hulánů Rudnicki 1744-1745; generálmajor 1741-1745; křídelní pobočník 1741-1745.

 

Září 1744

Dne 1. září pak se u Prahy shromáždily pruské síly na Bílé Hoře, kde rozbily tábor. Třebaže během srpna byla postupně posádka pražských měst posilována, stejně jako dodán proviant a munice a opraveny hradby, nedostačovalo to. Během prvních zářijových dnů postupně Prusové uzavírali obklíčení, jenž se táhlo od Libně až do Bránika.

Bathyány u Plas dostal 3. září zprávu o vstupu Sasů během 5-6 týdnů do akcí. Prusové se už 6. září střetli u Berouna s Bathyányho jednotkami. Ztráty byly přibližně stejné, protože sice 134 mužů padlých a raněných Bathyányho oddílů bylo více než Prusů (přes 10 mužů padlých a 100 raněných), ale bylo zajato více Prusů (40-60, mezi nimi rytmistr Dohna) od Ruesch husarů a 39 husarů a mimo to 8. října dezertovalo k Uhrům 100 Prusů. I další srážka byla pro Bathyányho úspěšná a tak se Prusové stáhli k městu Praze, zatímco tereziánské oddíly obsadily mimo Beroun i Zbraslav. Ostřelování Prahy začalo 5. září. Za výpadů z města selhala zemská milice a musela být vystřídána řadovými vojáky.

V době srážky u Berouna byl Karel Lotrinský v jihozápadním Německu ve Švábsku. Ovšem přes veškerou snahu byl postup jeho armády pomalý vzhledem k nepříznivému deštivému počasí. Praha ale padla do pruských rukou již 17. září.

Bathyányho husaři sice ještě před pádem města zajížděli až k Lahovicím jižně od Prahy, ale vzhledem k tomu, že se Fridrich II. rozhodl již den po okupaci Prahy k dalšímu tažení na jih, tak pruské patroly zasahovaly hluboko do jižních Čech, konkrétně až k Písku a Táboru. O tažení Karla Lotrinského do Čech totiž věděl a chtěl proto před jeho vstupem do Království českého zaujmout výhodné zimní kvartýry právě v jižních Čechách.

Karel Lotrinský dosáhl za co nejrychlejšího postupu, který mu byl umožněn, 23. září Řezna na Dunaji a za tři dny již stál v pohraničních Domažlicích a poté táhl na Staňkov, odtud na východ na Červené Poříčí u Přeštic a dále na Nepomuk a 1. října stál u Kasejovic nedaleko Lnářů. Bathyány mu pochodoval vstříc od Žebráku, dále potom na Rokycany a Chvaletice a již v prvních říjnových dnech se s Karlovou armádou spojil. Společný tábor byl rozbit mezi 5. – 14. říjnem u Čimelic. Nyní mělo tereziánské vojsko dohromady 53 447 mužů. Pruský král v oněch dnech už táhl s většími oddíly na Pyšely, Bystřici a Tábor.

Bathyány se ihned po zprávě o dobytí Prahy rozhodl poslat do jižních Čech nepravidelné oddíly Chorvatů, Varaždínů a Dalmatinců, a také husarů, aby jednak zabraňovaly dle svých možností pruskému postupu, pozorovaly pohyby pruských oddílů na pravém vltavském břehu a v pruském týlu prováděly diverzní akce. Tak podplukovník Franquini se 150 husary Baranyiho pluku přesunul k Sázavě, plukovník Moltke dorazil do Českých Budějovic, Festetič pak v okolí Zbraslavi působil v pruském týlu, Buccow již 11. září vyrazil z Mníšku na Tábor a zlikvidoval všechny mosty přes Lužnici. Buccow dorazil do Českých Budějovic 23. září.

Při srážce s pruskými protějšky byli Franquiniho husaři úspěšní a od zajatých Prusů ukořistili Fridrichův patent, že Prusové táhnou na Tábor. Zde se 23. září před branami strhla šarvátka opět mezi husary obou armád, ale tereziánští husaři se po objevení pruského dělostřelectva stáhli do města. Buccowovi vojáci se po vypotřebování munice a po příznivém jednání stáhli za čestných podmínek z města.Prusové už tehdy začali mít potíže se zásobováním, spoje byly stále narušovány husary tereziánských velitelů, krajina byla vylidněna.

Malá posádka v Českých Budějovicích se po přestřelce rovněž dohodla o čestném odchodu z Českých Budějovic a podobně se stáhl i oddíl z Hluboké. Jednalo se o menší formace, které by nebyly sto chránit uvedená místa proti pruské přesile. Nicméně obsazení Tábora, Českých Budějovic a Hluboké, byť provedeno podle Fridrichových plánů, bylo jeho velmi pochybným a předčasným triumfem.

Král totiž neměl potuchy ani o armádě Karla Lotrinského ve své relativní blízkosti a samozřejmě ani o pochodu saského sboru do Čech, o němž se mylně domníval, že míří opačným směrem na Hannoversko. Proto Leopold von Anhalt-Dessau převzal v Braniborsku velení nad tamním pruským tělesem a připravoval se na eventuální saský vpád. A tak se Fridrich II. dostal v následujících dnech do velmi svízelné situace.

Sasové měli na počátku konfliktu ve zbrani 32 praporů pěchoty a 44 eskadron jezdectva. Velel jim vévoda Johann Adolf Sachsen-Weißenfels, dále zůstávaly formace vždy pod jedním generálem v Pirně a Drážďanech a 2 v Míšni.

 

Říjen 1744

U Adorfu ve Voigtlandu na českých hranicích se saská armáda koncentrovala mezi 30. zářím a 4. říjnem v počtu 16 praporů a 40 eskadron, tedy a většinou jízdy a s polovinou pěchoty celé saské armády. Z Polska dorazily dva švališerské pluky Prinz Karl a Sybilski, dále 3 pluky hulánů, dále dalších 16 praporů a 16 eskadron. 4. října vytáhli Sasové na Bad Brambach a v dalších dnech byla překročena Ohře. Z Chebska bylo saskému kontingentu dodáno 180 bagážních vozů a ke každému zapřaženi 4 voli. První den byl odpočinek a 7. října dorazily saské jednotky ke Kynžvartu, 8. října byly v Chodové Plané. Tento den dostalo mužstvo rozkaz zastrčit si za klobouk zelené dubové ratolesti jako odznak spojenectví s tereziánskou armádou a důstojníci si dali do středu bílých kokard ještě malou zelenou, v letech 1742-45 užívané označení tereziánské armády.

Dne 13. října dorazili Sasové do Plzně. Zde byla dva dny zastávka vzhledem k deštivému počasí, ale i čekáno na dodání dělostřeleckého materiálu. Z Plzně bylo dále taženo na Starý Plzenec a Šťáhlavy, Milínov a Spálené Poříčí. Zde již Sasy očekával oddíl Bathyányho husarů a dovedl je 17. října do Rožmitálu. Odtud táhli Sasové na Kamýk nad Vltavou a 18. října byl opět odpočinek.

Pochod Sasů se neobešel bez krádeží, které však byly trestány velmi přísně pověšením viníků. Kradli ovšem nejen řadoví vojáci, ale asi hlavně manželky vojáků z trénu, stejně jako vozkové a markytáni, kteří vymáhali ve vesnicích peníze, když táhl za vojskem. Tyto neblahé zjevy byly u tzv. marodérů, čili u nejrůznějších elementů táhnoucích za vojskem známé již od třicetileté války. Také v organizaci saské armády byly nedostatky, byly špatné přípřeže, koně a voli určeni pro tah byli bez péče, bylo nutno najímat sedláky z okolí, ti ale utíkali. Nastávaly proto potíže, nápravu musel sjednat krajský úřad a poskytnout nové vozky.

Dne 21. října se setkal vévoda Sachsen-Weißenfels v Osečanech s Karlem Lotrinským za přítomnosti svých pobočníků, za saskou stranu to byl generálmajor Dürfeld, za tereziánskou generální adjutant hrabě Nostitz, a byl dojednán další koordinovaný společný postup. Karel Lotrinský žádal vévodu o zaujetí pozic na levém křídle, navíc posíleném tereziánskou jízdou. Obě uskupení měla potom být vzdálena od sebe půl až třičtvrtě míle a stanovena pro další styk hesla. Již od počátku však panovaly neshody a rivalita. Jednalo se o princip rovnocennosti, protože vévoda chtěl převzít sám velení.

Armády se setkaly 22. října. Sasové se oholili a udělali si copy. V ten den nošen kabát, zakázána táborová čepice a důstojníci si navlékli kyrysy a kabát, tedy vlastně se jednalo všeobecně o přehlídkovou adjustaci. Ještě den předtím se saská pěchota nacházela mezi Vestcem a Brůdkem a byly zhotoveny dva pontonové mosty a jeden most na pilířích. Sasové se přesunuli do ležení u Zíchova, jízda byla umístěna na levém křídle. Následující den stála celá armáda u Radíče, nalevo byl tereziánský kontingent.

Saská armáda se nyní skládala ze 16 praporů pěchoty, 16 granátnických rot, 20 jezdeckých eskadron, celkem 12.983 mužů. V dělostřelectvu bylo 806 mužů, 32 pětiliberních děl – v každé baterii po dvou, 8 rezervních šestiliberních děl a 2 čtyřiadvacetiliberní. V Sasku zůstalo 16 pěších praporů a 16 eskadron jezdectva, rozložených u českých hranic k Altenburgu v počtu 5 praporů a 6 eskadron jako spojovací kordon. K Labi přesunuty 4 kyrysnické pluky a švališerské pluky Prinz Karl a Sybilski.

Dne 23. října vytáhly obě armády na Vrchotovy Janovice. Terén byl ovšem neschůdný a bažinatý, ztěžoval pohyb. Ghilány s husary vyrazil přes Vlašim na Divišov. Předtím ovšem se kvapem začali stahovat Prusové z celých jižních Čech. Fridrich se sice dozvěděl o Sasech 23. října, ale neměl potuchy o jejich přesnhém postavení. Tereziánští husaři totiž efektivně blokovali možnosti průzkumu. Poslední větší střet mezi pruskými a tereziánskými jednotkami se udál u Týna na Vltavou, kde Prusové (zejména Ziethenův a Rueschův pluk husarů) měli sice relativně menší ztráty, ale ztratili celý zásobovací transport. Fridrich II. zahájil kvapně soustřeďování svých rozptýlených jednotek a ústup urychlil po zprávě 14. října, když o záměru Karla Lotrinského odříznout pruský kontingent od Prahy.

Jinak byly ustupující pruské jednotky permanentně přepadávány husary z Esterházyho, Baranyiho a Festetičova pluku, navíc Prusové byli zeslabeni četnými dezercemi a jejich bojeschopnost se rapidně snižovala. K tomu přistoupila nemocnost a nedostatečné zásobování. Tak například již 13. října ukořistili tereziánské jednotky u Kardašovy Řečice 61 metrických centů mouky a 27 sudů piva, u Tábora bylo husary dobyto 400 volů.

Již 17. října byl Nadásdy se svými husary v Prčicích, zatímco Prusové v té době stáli v Benešově a přesunuli se ke Konopišti. Téhož dne byly Karlovými oddíly obleženy České Budějovice (předtím již 14. října se dostal Trenck k Hluboké) 21. října byly České Budějovice osvobozeny a z Prusů zajato 31 důstojníků a 600 mužů včetně generála von Kreytzena. Hluboká byla bez boje obsazena 23. října a zajat zde pruský major Conradi se 7 důstojníky, 277 muži a ukořistěna munice a proviant. Již 20. října byl osvobozen Tábor a tak neslavně skončilo Fridrichovo jihočeské tažení. Guerilový způsob boje vnucený Prusům zejména husary zcela paralyzoval jejich zásobování.

Dne 27. října Karlova armáda nastoupila pochod přes Radošovice a Drachkov a dále na Bystřici. 28. října Sasové dorazili do Konopiště a dva dny předtím jim došla zásilka munice. 27. října pak ještě přišla posila v síle 1 hulánského pluku. Sasové byli dále posíleni o tereziánské kyrysnické pluky St. Ignon a Birkenfeld a dragouny pluku Würtemberg.

Na konci října stála obě nepřátelská vojska, tedy tereziánsko-saská armáda a pruský kontingent proti sobě nedaleko Konopiště. K očekávanému střetu ale pro neschůdný bažinatý terén nedošlo přes jinak výhodné postavení spojeneckých pluků. To donutilo Fridricha II. rezignovat a poté dát rozkaz k ústupu. Již 25. října ovšem část pruské kavalerie překročila Sázavu. Spojenci zůstali u Konopiště do 30. října a poté vytáhli na Divišov, kam po Karlových oddílech dorazili i Sasové. Naproti tomu většina Fridrichovy armády zůstala do 31. října u Pyšel.

Husaři opět vynikali svými nájezdy na ustupující pruské jednotky a zajížděli až k Chrudimi a Franquini s 1 freykompanií a komandem 150 husarů dokonce ve východních Čechách až u Náchoda přepadl konvoj z Pardubic do Kladska, osvobodil 16 zajatců část doprovodu porubali. Nicméně část zajatců zůstala v pruských rukou.

Další Franquiniho pokus o přepad a dobytí pruského skladu v Pardubicích se sice nepodařil, nicméně byl pro Fridricha II. varováním. Král proto poté posílil pardubickou posádku. Stalo se tak již 19. října. Franquini měl nadále rušit spoje na východě a 40 husarů dotáhlo k Týnci nad Labem a několik husarů se dokonce u Semína přeplavilo přes Labe. Vzhledem ke stálé blokádě spojů husary Karlovy armády byla situace Prusů svízelná, bez futráže a proviantu, ale i bez informací o protivníkových manévrech, takže byl nucen pruský král zůstat v pasivním postavení.

V případě tažení na Prahu by byl Fridrich odříznut od skladů v Pardubicích a ve Slezsku, nicméně na Prahu táhl, aby ji vyklidil. Levé křídlo pod princem Leopoldem u Mnichovic zajišťovalo problematické zásobování, levé se rozvinulo až ke Kostelci nad Černými lesy a ke Kutné Hoře, aby se strategicky přiblížilo k východočeským zásobovacím skladům. Ovšem po zprávě o přítomnosti tereziánských jednotek u Uhlířských Janovic se spojení s Kutnou Horou stalo riskantní. Proto pruský král zamýšlel táhnout až na Český Brod.

 

Listopad a prosinec 1744

Spojenci byli 2. – 3. listopadu na linii Rataje – Uhlířské Janovice. Ještě předtím byli Sasové posíleni 2 husarskými pluky a Trenckovým sborem. Posilování obou soupeřících těles pokračovalo. 4. listopadu Fridrich II. táhl od Kouřimi na Kutnou Horu, následován Nadásdym, další husarští velitelé táhli na Plaňany, Ghilány 5. listopadu od Kutné Hory na Starý Kolín, a Vécsey až na Týnec na Labem. Drobné šarvátky byly u Nového Kolína, kde ovšem Franquini byl těžce zraněn.

Pruský panovník se obával odříznutí od Slezska, proto 7. listopadu odeslala své husary od Kutné Hory k Pardubicím, aby zajistili zásobovací linie. 8. listopadu byl Fridrich nucen přejít Labe za neustálého dotírání tereziánských husarů. Jejich velitel Festetič ale byl zraněn. 9. listopadu Prusové Labe u Nového Kolína přešli a prostor mezi Poděbrady a Novým Kolínem zajišťovali pruští Reuschovi husaři a u Nového Kolína Natzmerovi husaři. Linii Týnec na Labem – Přelouč pak Ziethen. Po přechodu Labe rozbil Fridrich svůj hlavní stan v Bohdanči u Pardubic. Spojenci měli k 8. listopadu k dispozici celkem 60 000 mužů, z toho 17 000 bylo Sasů.

Dne 9. listopadu táhl Karel na Nový Kolín, 10. – 11. listopadu chtěl Karel přejít Labe a téhož dne (11.listopadu) se rozložili Sasové u Čáslavi. U Přelouče byl proveden průzkum. 14. – 15. listopadu zaútočil Nadásdy a Trenck na Nový Kolín (Trenck byl těžce raněn do nohou), ale cesty na Kutnou Horu byly neprůchodné a Sasům poslána zpráva o zastavení postupu Karlových oddílů. Karel se utábořil u Brlohu. Dne 16. listopadu se teprve pruský panovník dozvěděl o tereziánském postupu od Kolína na Pardubice. Sasové ovšem nebyli spokojeni se svou nečinností a proto vévoda ze Sachsen-Weißenfels čekal na dispozice od Karla.

Přechod Labe měli spojenci uskutečnit u Telčic a k řece dorazili 15. až 17. listopadu. 19. téhož měsíce saští granátníci u Mělic zahnali pruský batalion von Schlichting. Husaři Karlovy armády vyráželi až k Jaroměři a Hradci Králové a komando poručíka od Buccowa ukořistilo voly a koně. Karel také nechal v Heřmanově Městci a Chrudimi vybudovat nové sklady. Na rozdíl od Prusů bylo zásobování tereziánských jednotek chlebem dobře zajištěno, horší už to bylo u obroku, který bylo nutno dovážet.

Dne 17. listopadu bylo konečně Karlem rozhodnuto přejít Labe u Telčic. Ghilányi byl se třemi saskými hulánskými pluky pověřen ovládnout valy a Labe u Hradu, Buccow dostal rozkaz zapálit pruské sklady v Pardubicích.

Dne 18. listopadu v sedm hodin večer se u Chvaletic spojenci rozhodli překročit Labe a přechod přes řeku se uskutečnil už následujícího dne od rána. Rakouští a saští granátníci donutili Prusy stáhnout se z pravého břehu a během šarvátky byly spojenci postaveny pontonové mosty. Přechod byl dokončen po poledni u Kladrub. V potyčkách zahynuli 2 rakouští hejtmani, 2 důstojníci a 140 granátníků, Sasové ztratili 1 důstojníka a 28 mužů. Pruské ztráty byly vysoké, až 250 padlých a raněných. Prusové ustoupili k Poděbradům. Fridrich II. se rozhodl definitivně stáhnout z Čech a zajistit Slezsko a Kladsko. Praha byla osvobozena 27. listopadu.

Po několikadenním odpočinku spojenci postupovali na sever za ustupujícími Prusy, kteří táhli na Náchod a Broumov. Spojenci 28. listopadu rozložili polní ležení u Smiřic. Sasové ale oslabeni nemocemi se postupně uchylovali do zimních kvartýrů. Jejich polní ležení bylo u Jaroměře (po 29. listopadu) a přes oslabení 11 eskadron a 11 batalionů uvolnili pod velením Chevaliera de Saxe pro pronásledování pruského generála Einsiedla a jeho ústupu z Prahy. Již počátkem prosince stáli Rakušané u Dobrušky a po stažení Prusů za české hranice byli u Náchoda, Rokytnice a Trutnova a záloha mezi Opočnem a Pardubicemi.

Maršál Chevalier de Saxe byl iniciátorem návrhu pronásledovat Prusy i po jejich stažení z Prahy a jeho sbor měl na Prusy útočit. První kolona výše uvedených Sasů dorazila 3. prosince do Pecky, dále na Semily, 5. prosince Chevalier de Saxe stál v Českému Dubu a huláni táhli dále na Českou Lípu. Zde kolem 10. prosince přepadli saští huláni část pruského voje a získali kořist dvou vozů. Prusové ustoupili 12. prosince na Jablonné. Vyčleněné oddíly Sasů dosáhly Liberce, ale Chevalier de Saxe své jednotky šetřil a mimo útoky hulánů své vojáky do přímých akcí nenasazoval. U Frýdlantu huláni dobyli 20 pruských vozů. Třebaže ve druhé prosincové dekádě už nebyli Sasové tak úspěšní, Prusové byli přesto v neútěšné situaci v zimě, bez proviantu, oslabení dezercemi. Saský generál Arnim navíc zabránil Prusům za ústupu vstoupit na saské území.

Fridrich II. byl fiaskem tažení do Čech velmi otřesen. Jinak účast Sasů na vojenských akcích tereziánských spojenců byla víceméně omezena na angažování kavalerie, především hulánů. Dne 19. prosince 1744 se Sasové začali usazovat do zimních kvartýrů severně od Labe. Tereziánské jednotky ovšem v této době operovaly již ve Slezsku a na severní Moravě. Sasové na počátku r. 1745 v Trutnově a Dvoře Králové.

 

Rok 1745

Politická situace na počátku r. 1745 byla pro Marii Terezii celkem příznivá, zejména 8. ledna 1745 byla ve Varšavě uzavřena spojenecká dohoda mezi Rakouskem, Saskem, Holandskem a Anglií a také vztah Vídně k Petrohradu se zlepšil a Fridrich II. se obával vstupu Ruska do války. Na druhé straně se počalo Prusko zvolna sbližovat s Anglií.

Nicméně příznivé postavení Marie Terezie se záhy zhoršilo, smlouva z Varšavy už neplatila, Sasové pojednou váhali, i Rusko obracelo. Obrat ale přivodila smrt Karla Albrechta VII. 20. ledna 1745 a Marie Terezie rozhodla uplatňovat nároky svého chotě na císařský trůn. Nárok však měl i August III. a proto postoj Saska byl nadále váhavý. Nakonec ve prospěch Marie Terezie rozhodlo uzavření míru s Bavorskem ve Füssenu, které znamenalo ránu pruskému králi a otevřelo cestu Františku Štěpánovi (za příznivého postoje kurfiřtů) k císařskému trůnu. I Rusko se nyní definitivně od Pruska odtáhlo. Neuspěly ani snahy Fridricha II. získat na svou stranu Portu, která v této době ovšem byla ve válce s Persií.

V březnu a dalších týdnech přikročil Fridrich II. k reorganizaci své otřesené armády od velení po logistiku. Také Marie Terezie se připravovala na novou jarní a letní kampaň a Karel Lotrinský a vévoda se Sachsen-Weißenfels připravili proti pruskému králi operační plán. Slabinou ovšem byla kooperace spojenců při jednotlivých operacích. Pro Lužici mělo být připraveno 60 000 mužů a 30 000 mělo krýt Slezsko.

Karel ovšem Sasům nedůvěřoval. Jinak byly k dispozici 3 varianty operací: 1. útok spojenců na Frýdlant a Lužici, 2. ofenzíva z Moravy do Horního Slezska, kdy Rakušané byli soustředěni u Šternberka, Sasové mezi Broumovem a Mittelwalde a během týdne se měli spojit na Nyse a konečně 3. varianta zahrnovala postup z Broumova a Kladska a krytí Moravy.

Záseky na moravských přístupech měly být hájeny zemskou milicí, obyvateli a lesníky, podporovanými pandury, husary a několika řadovými bataliony. Hlavní tereziánská armáda měla být soustředěna u Hradce Králové nebo Dvora Králové a Jaroměře a měla postupovat na Broumov, aby byl nepřítel stojící za Nysou odříznut. Sasové měli poskytnout 30 000 mužů a navíc byli posíleni 3 500 mužů z Polska (hlavně hulány). Jednotky dislokované v Čechách se měly 10. dubna 1745 spojit u Mladé Boleslavi. Polsko-tatarské hulánské korouhve dostaly úkol provádět diverzní akce v Horní Lužici.

Ovšem jinak mohlo Sasko postavit do pole pouze 21 000 mužů. Tereziánský generál Bernes slíbil dát sklady k dispozici i pro Sasy, kteří měli být soustředěni u Jaroměře, tereziánské oddíly pak u Hradce Králové. Měly přijít i posily z Bavor, spolu s ostatními se soustředit v Žateckém a Rakovnickém kraji a táhnout k hlavní armádě do východních Čech a podobně i formace z Moravy. Krytí komunikací měli zajistit husaři a panduři, hlavní sklady měly být na Moravě v Moravské Třebové a Olomouci a v Čechách právě v Jaroměři a Hradci Králové.

Od druhé poloviny března 1745 pak začaly přesuny k hlavní armádě ve východních Čechách. Zde na obou březích Jizery stáli Sasové v okolí Mladé Boleslavi, kde byl štáb Chevaliera de Saxe, zastupujícího nepřítomného vévodu Sachsen-Weißenfels. Huláni drželi hlídky podobně jako tereziánští husaři. Saské dělostřelectvo bylo v Litoměřicích. V polovině dubna prapor pěchoty od regimentu Brühl a Schonberg, 4 eskadrony Rutowského švališérů a huláni posílili saské jednotky v Čechách, přičemž na druhé straně 10 saských granátnických batalionů bylo odveleno do Saska.

V dubnu probíhaly bojové akce tereziánských oddílů na severní Moravě a ve Slezsku (Horním). V drobných šarvátkách s Prusy byly zejména husaři pod Károlym úspěšní. Během dubna pak se obě strany připravovaly na větší akce za jarní kampaně, především ve Slezsku. Fridrich II. se obával rakousko-saské ofenzívy, ale mimo insurgentské nájezdy k větším akcím nedošlo. Pruský panovník ovšem chtěl zabránit dalšímu postupu Sasů, tj. překročení slezských hranic, protiútokem sboru Anhalt-Dessau od Magdeburgu na saské území od západu.

Fridrich II. se stáhl z Opavy a Horního Slezska až po Kožle a Opole. 22. dubna byla pruskými vojsky Opava vyklizena, stejně jako Ratiboř. Jinak byly pruské posádky v Hlohově, Břehu, Nyse a Vratislavi. Koncem dubna se pak Fridrich II. domníval, že spojenci zaútočí od Hradce Králové (Sasové tehdy byli soustředěni u Mladé Boleslavi, jiný saský kontingent byl u Prahy).

Po příchodu posil bylo v prvních květnových dnech k dispozici Karlovi Lotrinskému takřka 28 000 mužů u Hradce Králové. Operační plán prince Karla spočíval v hlavním postupu na Trutnov a Broumov a saští huláni měli táhnout na Frýdlant. Současně měl být zahájen krycí manévr proti Kladsku, Krnovu a Opavě.

Chevalier de Saxe, který stál 9. května se saským sborem na Jizeře, požádal za dané situace Karla patrolovat hulánské hlídky v operačním pásmu a svůj armádní sbor nechal táhnout na Dvůr Králové, kam také směřovala těžká saská artilerie z Litoměřic. Přes snahu ovšem panoval pomalý postup soustřeďování obou spojeneckých těles vzhledem k nepříznivému počasí a špatným cestám.

Posléze stála hlavní rakouská armáda 22. května u Červeného Kostelce. 23. května se Sasové hnuli na Trutnov a 25. května se obě armády spojily. Předchozí přesun Sasů probíhal od 15. května od Mladé Boleslavi na Jičín a 17. května pak stáli u Dvora Králové. Koncem května dorazila saská kavalerie k Trutnovu. V poslední květnových dnech dorazilo k Sasům 24 hulánských korouhví z Polska, dělostřelecký park a 2 pěší bataliony. Sasové nyní měli v poli 18 praporů pěchoty, 24 eskadron, 30 hulánských korouhví, tedy celkem 22 500 regulérních vojáků a 2 600 hulánů. Celkový stav spojené rakousko-saské armády pak obnášel 77 000 řadových vojáků a 5 000 mužů neregulérních a bojový stav byl 59 000 řadových a 46 700 iregulérních.

Rakouská armáda, bez saské účasti, vstoupila na slezské území a 26. května dobyla Kožle, kde se vyznamenal mladý hejtman Trenckova sboru Gideon svobodný pán Laudon, pozdější proslulý císařský maršál. Na přelomu května a června pak zahájili spojenci, včetně Sasů, pochod na slezské území a 4. června se střetli s Prusy u Hohenfriedbergu (dnes Dobromierz), kde spojenci utrpěli trpkou porážku, zejména Rakušané (76 praporů a standart) 12 847 mužů a 2 153 koní zabito, zraněno nebo nezvěstných, tedy 18% stavu.

Po bitvě se stáhli spojenci do Čech, 6. dorazili do Ratibořic a 9. června u Dvora Králové a Jaroměře. Záhy nato měl vévoda Sachsen-Weißenfels odtáhnout se Sasy k Litoměřicím, aby případně kryl nebezpečně otevřenou cestu do Saska před pruským vpádem. V případě ohrožení měl kurfiřt odjet z Drážďan do Prahy. Prusové totiž stáli nadále připraveni k útoku u Magdeburgu. Na pomoc Sasům měli být odesláni Rakušané, ale Prusové neútočili.

Sasové se od třetí červnové dekády (pěší pluk prince Xavera) stahovali na Pardubice a Kolín a 26. června odeslal Sachsen-Weißenfels 7 eskadron, 3 hulánské pluky a 300 mužů infanterie do Kolína. Tereziánské a saské oddíly stály v této době mezi Labem a Orlicí. 29. června úspěšně zaútočili saští huláni u Nechanic na pruské dragouny. Ztráty Sasů byly mnohem menší než Prusů.

Již od července se však Sasové obávali pruského vpádu na vlastní území, neboť Fridrich II. své formace mobilizoval právě proti Augustovi III. Sasové se proto pozvolna z Čech stahovali a zůstával zde jen menší počet na Orlici.

Koncem srpna měl pak generál hrabě Rutowski v táboře u Lipska k dispozici 13 pěších praporů (tělesného gardového pluku, dále Königin, Weißenfels, Cosel, Allnpeck, Nikolaus Pirch, Franz Pirch, Niesenmeuschel), 2 pěší prapory (Bellegarde a Stolberg), dále 17 eskadron od pluků Prinz Carl, Sybilski, po dvou eskadronách od Plotz a Reuchenberg, Minkwic a tělesný pluk a také eskadronu od Garde du Corps. Navíc 10 hulánských pluků, takže celkově se jednalo o 15 290 mužů a 4 303 koní. Z Čech ještě přišlo 6 batalionů a 10 eskadron.

Fridrich II. skutečně 29. srpna vyhlásil Sasku válku. Během září však na území Saska ještě k bojovým střetům nedošlo. Sasové navíc posílaly hulány do Lužice. Poslední saské jednotky (jmenovitě pěší pluk Prinz Xaver) byly ještě se svými tereziánskými spojenci ve východních Čechách a 30. září se účastnily bitvy u Soor (Žďáru) nedaleko Úpy, která skončila porážkou spojenců kvůli nedisciplinovanosti nepravidelných oddílů insurekce (především však Trenckových pandurů) loupících pruské ležení. Prusové však již 6. října přes své vítězství ustoupili do Slezska. Ještě počátkem září navrhl vévoda Sachsen-Weißenfels princi Karlovi společné akce na saském území. V čele Sasů byl generál Rutowski, který se na území Dolní Lužice spojil s Karlem. Od listopadu pak spojenci stáli u Zhořelce.

Koncem listopadu se nacházeli Sasové u Lipska a 23. listopadu utržila saská armáda od překvapivě postupujících Prusů porážku u Katholisch Hennersdorfu (dnes Henryków Lubańsky). Karel s tereziánskými oddíly byl ještě u Žitavy, 27. listopadu se přesunul na jih, ale situace jeho vojska byla velmi svízelná, nemluvě o velmi špatném stavu Sasů, demoralizovaných předchozí porážkou.

Dne 15. prosince 1745 Sasové byli znovu drtivě poraženi u Kesselsdorfu, tereziánské oddíly zde prakticky nezasáhly. Dne 25. prosince 1745 uzavřelo zcela vyčerpané Sasko i Marie Terezie mír s Fridrichem II. v Drážďanech, který potvrdil pruskou okupaci Slezska. Ještě předtím se tereziánské pluky, vyčerpané a oslabené, vrátily do Čech.

Zcela epizodicky se saská kavalerie (kyrysníci a husaři) objevila v dubnu r. 1813 v Domažlicích, jak poznamenal ve svých pamětech tamní měšťan Antonín Schnabel. Účast saského kontingentu v kampani r. 1866 je pak samostatnou kapitolou.

 

Použitá literatura
Československé dějiny v datech. Praha, 1986.
FRIEDRICH, Wolfgang. Kursächsische Uniformen zur Zeit der Schlacht bei Kesselsdorf 1-3. Zeitschrift für Heereskunde, 2001.
KANIK, Preben. Uniformen in Farben. Berlin, 1967.
KNÖTEL, Herbert – SIEG, Herbert. Handbuch der Uniformkuknde. Hamburg, 1937.
Mala Encyklopedia Wojskowa, I-II. Warszawa 1967-1971.
Militär-Wörterbuch, I-II. Berlin, 1985.
MÜLLER, Reinhold – GARSCHA-FRIEDRICH, Doris – FRIEDRICH, Wolfgang. Die Armee August des Starken. Das Sächsische Heer von 1730 bis 1733. Berlin, 1984.
Österreichische Erbfolgekrieg 1740-1748, I-VIII. Wien, 1896-1909.

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-sasove.html