Vojáci v pražské kronice Vácslava Řezníčka
Vácslav Řezníček
Naposledy upraveno: 12.08.2013
Konec kariéry nestoudného praporčíka Stampacha
Publikováno: 29.07.2007, naposledy upraveno: 26.10.2007
Tenkráte (v roce 1811) stalo se při půlnoční v kostele u Panny Marie Sněžné, jak se říkalo u Františkánů hrozné a neslýchané pohoršení, o němž si potom vypravovala celá Praha. Když byl totiž o půlnoční ve 12 hodin kostel u Františkánů naplněn množstvím lidu, tu praporčík baron Stampach od regimentu Rainert ve své vojenské uniformě protlačil se až doprostřed chrámu a zůstal státi za pěknou dívčinkou a začal se na ni ze zadu tlačiti a pak rukou na ni sáhal. Dívka, když ruku na svém těle ucítila a ohmatávání pozorovala, ohradila se proti tomu. Baron Stampach však při svém nestoudném počínání si setrval. Pozorující to vedle stojící milenec dívky, krejčovský tovaryš, mu řekl, že by zasloužil, aby byl z kostela vyhozen. Praporčík ho chtěl za to zfackovati, ale krejčí byl čerstvější. Předešel ho v tom a vyťav mu notný políček. Z toho byl ihned povyk a hluk v chrámě, okolostojící ujali se krejčího a Stampacha div neumačkali. Druhého dne o božím hodu mluvila o tom celá Praha. Krejčí byl dán u policie do vězení, ale po několika hodinách musil být propuštěn a na místo něho vyslán k profousovi praporčík. Důstojníci pluku pak prohlásili, že s ním nikdo, když byl od krejčího sfackován, sloužiti nebude. Proto baron Stampach musil vojenskou službu opustiti.
Vojenská asistence Florianovy setniny proti loupeživým bandám
Publikováno: 29.07.2007, naposledy upraveno: 26.10.2007
Nepokojná a nejistá doba způsobila, že všude a zvláště na venkově pořádek a bezpečnost byly ohroženy a že ze všech stran přicházely do Prahy žaloby a stížnosti na množící se krádeže a loupeže s prosbami, aby byly staveny. Lajdáci a zloději rotili se v celé bandy a potom přepadali dvory statky a celé dědiny a přepadené ve velkém okrádali a vydírali. Nejčastěji a nejdůtklivěji žaloby na tuto trýzeň přicházely do Prahy z rakovnického kraje, kde bylo hlavně Slánsko loupežníky znepokojováno. Proto zemské gubernium vyslalo tam postrach celé Prahy, aby zloděje zlapal. Byl to hejtman Florian od regimentu dříve Franz Kinský, nyní Vogelsang, obrovský veliký člověk a při tom po Praze a jejím okolí známý největší krobián a nejpřísnější voják, tak že se ho báli i samotní jenerálové. V regimentě velel dvanácté kumpanii a když táhl s ní Prahou, dával si bubnovat grenadýrmarš, při němž hejtman Florian, od piky sloužící granatýr, nejraději mašíroval. Hejtman Florian nebál se na světě nikoho a ničeho, nežli dobrého vtipu a proto kde mohl vyhnul se svému starému kamarádu hejtmanu Aloisu Canalovi, jehož břitké škádlení ani jeho krobiánství otupiti nemohlo. Když se Prahou rozneslo, že hejtman Florian se svou kumpanií potáhne na Slánsko zloděje pokrotit, tu lidé darebáky ty až litovali. »Pán Bůh každému pomož, koho hejtman Florian chytí!« říkalo se. To bylo Florianovým obyčejem, že při zjednávání pořádku jeho kumpanie každého lapeného zločince předávala již potrestaného. Buďto mrtvého nebo alespoň schromeného. Ale Pražané byli rádi, že hejtman Florian byl na Slánsko vyslán, aby zloděje a loupežníky stihal. Vědělo se, že se toho každý takový škůdce poděsí a svého řádění raději zanechá v obavách, že by se s ním hejtman Florian nemazlil.
Císař František a problémový generál Jan Kučera
Publikováno: 29.07.2007, naposledy upraveno: 26.10.2007
Když dlel císař František od polovice měsíce máje v Praze, často městem procházel ve průvodu svého jenerálního adjutanta jenerála Jana Kučery, kterýž byl rodilý Pražan z Pohořelce, kde měl bratra kupcem. Ve svatojanském týdnu každodenně k večeru přicházel císař s Kučerou na Karlův kamenný most k soše sv. Jana Nepomuckého, kde se konala pobožnost a při té císař se svým pobočníkem mezi lidem klečeli. Avšak s Kučerou měl císař pán soužení. Byl to záletný pán, který nyní v Praze ve královské zahradě přijímal návštěvy mladičkých slečinek, jež se tím chlubily, až se to doneslo císaři a ten potom Kučerovi do královské zahrady choditi zapověděl. Ale horší případ měl císař s Kučerou ve Vídni. Tam jedna herečka od josefovského divadla, která byla potom za to z Vídně vypovězena, pořádala zábavy v tom způsobu, že se u ní konaly bály, při nichž byla rajská nevinnost v kroji obnovena. Účastníci bálů těch byli totiž nazí. Bálů těch účastnil se také císařův jenerální pobočník Kučera. Když císař František o tom se dozvěděl, zakázal Kučerovi přicházeti ke dvoru. Ale zápověď netrvala dlouho. Císař František totiž rád a často hrával na housle a velice rád zabavoval se hrou ve kvartetech, při čemž hrával na druhou violinu. Tyto hudební zábavy oblíbil si tak, že jich v žádném postavení a za žádných okolností postrádati nemohl. V jeho okolí musily se vždycky a stále nacházeti osoby v hudbě obeznalé, aby na první císařovo pokynutí mohly se chopiti hudebních nástrojů a s císařem hráti kvartet. Na této zvyklosti neměnily nic ani domácí smutek, ani politické starosti, ani válka. A to pomohlo Kučerovi do císařovi blízkosti. Kučera, ač nevynikal žádnou zvláštní vlastností, která by mu otevírala přístup ke dvoru a také mnoho neznamenal jako voják, uměl dobře hráti na bráč a proto hodil se do kvarteta a kvůli tomu stal se císařovým jenerálním pobočníkem. Když ho císař za jeho prostopášnost potrestal zákazem přístupu ke dvoru, nemohla být večer provozována kvarteta. Ohled na to přemohl odpor císařův ke Kučerovi, který záhy dostal rozkaz, aby se k němu dostavil. V Kučerovi byla malinká duše, ve strachu, co ho čeká a jak bude za nemravné své zábavy dále potrestán. Avšak císař přestal na tom, že ho chladným svým pohledem od hlavy k patě opovržlivě přeměřil a potom, aby to okolostojících slyšeli, pohrdlivě pronesl: »No, oni se musili na tom bále pěkně vyjímat!« Kučera totiž nebyl žádný krasavec. A to byl celý trest za Kučerovo Adamitství, což se potom jako doklad císařovy shovívavosti vypravovalo a Kučeru to velmi zlobilo.
Vyprávění kadeta Klenky o bitvě u Aspern
Publikováno: 30.04.2007, naposledy upraveno: 07.05.2007
Vojsko proti Francouzům táhnoucí shromáždilo se u Budějovic, kde je císař František přehlížel a napotom vrchní velitel arcikníže Karel odvedl je do Dolních Rakous na tak zvané moravské pole, kde měl dne 21. června 1809, zrovna v neděli na Boží hod svatodušní, pohotově k boji 75.000 mužů a 288 děl.
Pan Karel Klenka, syn pana starého od »nedvídků« na Perštýně v Praze, sloužil jako kadet u pražského regimentu Freilich, který se tažení toho proti Napoleonovi účastnil. Pan Karel Klenka, který se dobrovolně na čas války na vojnu dal, byl při tom v bitvě na svatodušní pondělí plesírován a potom do Prahy raněný k léčení přivezen. Pan starý »od nedvídků« zajel si pro milého syna do Rakous s kočárem sám a pan kadet potom v pivnici »u nedvídků« denním hostům gruntovně vypravoval. jak velikou slávu a zásluhu si pražský regiment při své srážce s Napoleonem vydobyl.
»Ve pravé poledne na boží hod svatodušní dalo se rakouské vojsko v pěti proudech na pochod proti Napoleonovi. Náš pražský regiment Freilich za zvuků turecké muziky a nadšeného voláni a zpěvu po stupoval proti Francouzům, kteří měli obsazené vesnice Aspry a Esslingy. Když jsme se s nepřítelem srazili, to ve 3 hodiny odpoledne, zvolal náš obršt Mecséry: »Dobrovolníci vpřed!« Hned se nás přihlásilo celé sto, a vedeni třemi důstojníky vrhli jsme se na Francouze a zdržovali ho tak, že jsme tím umožnili, že se náš regiment celý pokojně rozvinul a potom nepříteli čelil se vší svou sílou. Napoleon chtěl střed našeho vojska proraziti neodolatelnými nárazy proslavené své těžké kavalerie. Ale nárazy ty odrážely se o chladnokrevnost čtverhranů naší pěchoty, která francouzskou kavalerii hromadnou střelbou vítala a s koňů srážela. A když k osmé hodině na večer chytalo se sluníčko západu a končil první den krvavé bitvy, opanova1o naše pravé křídlo kostel a půl vesnice Asprů a celá naše armáda přenocovala na dobyté půdě«
Všichni sousedé, denní hosté »u nedvídků« s dychtivostí vypravování kadetovo, takové znamenité noviny, poslouchali a to tím více, čím bylo podrobnější, jak Pražané od Freilich v bitvě té se drželi.
»Na svatodušní pondělek před sedmou hodinou ráno začala bitva u Asprů a Esslingů znovu. A to byla teprve mela. Napoleon pokoušel se opět o proražení našeho středu davy pěchoty i s jízdou. A tu když naše pěchota začala už coufati, postavil se arcikníže Karel osobně v čelo vojska sám uchopil prapor Zachova regimentu a tímto udatenstvím nadchl všechno tak mocně, že Francouzi musili před námi ustoupiti. Při tomto vítězném postupu vznikla veliká trhlina a ty dostal náš regiment rozkaz, aby ji vyplnil. Ihned jsme místa zaujali ale byly nás jenom tři bataliony, tedy trochu málo. Napoleon tuto slabinu postřehl a proto vyslal čtyři regimenty těžkých kyryvsníků k útoku, aby se tohoto důležitého místa, jež bylo námi kryto, zmocnili a nás rozdupali.«
Posluchači sotva že dýchali.
»Útok kyrysníků předcházela pekelná palba z kanonů. Koule na nás jen pršely a granáty nad hlavami nám praskaly. Arcikníže Karel zpozoroval to ohrožené místo a proto k nám přiharcoval a jeda kolem nás na našeho obršta volal: »Plukovníku Mecséry, spoléhám na vás a na vaše Pražany!« A nezmýlil se. Klidně, s nabitými puškami v rukou, očekávali jsme útokem ženoucí francouzské kyrysníky, kteří se na velikých svých koních proti nám valili jako živé stěny. Obrovští chlapi se železnými kyrysy na prsou, v helmách s koňskými ocasy. na hlavách a s dlouhými palaši v rukách přihnali se na nás až na padesáte kroků. A my stojíce. ve čtyřhranech doposud jsme proti nim nevypálili. Pomatení tím Francouzi ve svém kalupu zarazili a několik jejich oficírů vyjelo ku předu a vyzývalo nás, abychom složili zbraň.
»Pojďte si pro ni!« odpovídali jsme na toto vyzvání a jednotlivci, dobře mířenými výstřely sestříleli francouzské smělce s koní. Ale jeden z nich se dokonce na nás rozjel. A tu kaprál Jiří Kohout vyběhl ze šiku a napíchl ho na pagnet a ze sedla ho vysadil. Ale v tom valí se již na nás celé železné davy, aby nás rozsekaly. Obršt Mecséry velí: »Palte!« a tu výstřel za výstřelem sype do jezdců olovo, tak že jako stěny na nás hrnoucí se jejich řady najednou mění se v kupy v krvi válejících se koní i kyrysníků. A tu ti z útočníků, kteří nebyli těžce poraněni nebo zabiti, hrůzou jati rychle obrátili a hledali spásu v divokém útěku. A tak jsme my Pražané, nejplatněji přispěli k vítězství u Asprů a doposud nepřemoženého a nepřemožitelného Napoleona pomohli jsme přemoci, když jsme mu jeho slavnou kavalerii postříleli«
Posměšky vůči zeměbrancům v roce 1809
Publikováno: 30.04.2007, naposledy upraveno: 30.04.2007
Válečné přípravy pokračovaly v Praze tak horlivě, že dne 31. října 1808 usnesli se čeští páni stavové na sněmu, že dají hotově 1,509.000 zl. na nově zřízené vojsko, na zemhajiče a mimo to poskytli 4,000.000 zl. příspěvku z domestikálního fondu na válečné útraty. A za tento příspěvek bylo pánům stavům dovoleno nosení zvláštní červené uniformy, již si mnozí z nich míti a nositi přáli.
Přes celou zimu stále trvalo válečné napjetí a horlivě zřizována byla zemská obrana, zemhajiči, kteří byli na rychle do uniforem oblékáni a cvičeni do pole a pro službu válečnou. Tento chvat a spěch ve výcviku zemhajičů vzbuzoval u řadového vojska nedůvěru v jejich vojenskou dokonalost a budil v něm žárlivost, tak že se jim staří a dlouholetí vojáci armády smáli vykládajíce písmeny LW na čákách zemhajičů, již znamenaly »Land Wehr«, že je to »lauf weg«, česky »utíkej pryč« a o zdatnosti jejich pochybovali a různé šprýmy o tom novém vojsku pronášeli. Také dokonce i rozmarné písničky o zemhajičích skládali. Tak vojáci od regimentu Vogelsang v Praze zpívali:
„Nedaleko Vídně v té malé dědině,
fendrych od lantverů pase tam svině“
Nedaleko Lince, v tej malej dědince
hejtman od lantverů drátoval hrnce.
U Vídně, když jsme stáli, tři sta volů hnali
ubozí lantveři hned retere brali.
Jednou kejchla vrána, to vám byla rána,
lantveři křičeli, že jedou s kanonama.“
A u regimentu Freilich měli zase jinou, kterouž se na marších bavívali, pějíce:
„Lantveři mají kalhoty plátěný, na zádech tanestry taky takový,
kvery mají stary, pagnety zrzavy, na hlavách klobouky z prasečí vlny.
Na těch mají slova, to vyznamenává, utíkejte bratří, Ježíš Maria!“
A snad byli by zemhajiče ještě více pokoušeli a škádlili, kdyby s nastalým jarem nebylo muselo všecko vojsko vytrhnout z Prahy do pole proti Napoleonovi, který prodral se až do Dolních Rakous a města Vídně se zmocnil. Proto dne 1. máje 1809 vedle zemhajičů také dobrovolníci a studenti dostali prapory z roku 1800 a z Prahy vytáhli do klatovského kraje obsadit zemské hranice, aby se Francouzi do Čech nenahrnuli a všelijaká oddělení jejich sem nevpadala. Měsíc květen byl v Čechách letos měsícem válečným tak, že dokonce ke svátku sv. Jana Nepomuckého do Prahy putující poutníci místo nábožných písní vyzpěvovali zpěvy válečné a písně, jež jim nálada mysli na jazyk přinesla, Spílali Napoleonovi, velebili arciknížete Karla a smáli se zemhajičům i chválili je... Pro jistotu a bezpečnost byla Praha opevňována palisádami a vyhazovány byly kolem ní příkopy s náspy, na čemž několik tisíc osob za denní plat 30 kr. pracovalo.
Vyprávění doktora Mudrocha o studentské legii z roku 1800
Publikováno: 30.04.2007, naposledy upraveno: 30.04.2007
Ve studentské hospodě, v michelské pivnici na Ovocném trhu, míval solo mladý doktor juris Antonín Mudroch, studentské legie z roku 1800 člen od čtvrté její kumpanie. Vzpomínal na tu slavnou dobu a mladším komilitonům o ni vyprávěl a sice tak, že ho s nadšením a obdivem poslouchali, co a jak tehdy bylo.
»Byli jsme to jonáci!« hlásal doktor Mudroch. »Hnědé fraky s červenobílými epulety na ramenou a šesti řadami šňůr na prsou, modré spodky, vysoké boty, na hlavách černé čáky s bílými, kohoutími péry a po boku šavličky! Když arcikníže Karel pražské studenty ke zřízení akademické legie dne 9. listopadu 1800 vyzval a členům jejím přislíbil různé výhody, bylo vyzvání to s jásotem přijato a to tím větším, když arcikníže prohlásil, že akademická legie bude se zváti jeho kumpanií tělesnou.«
Doktor Mudroch si v tomto svém vzpomínání napškal a zapálil svou dymečku a potom, vypouštěje mohutné kotouče dýmu při tom, pokračoval dále.
»Myslilo se totiž, že se studentů do legie přihlásí asi jedna kumpanie a ony se jich zatím dobrovolně sehnaly hned kumpanie čtyři, celý batalion, 638 mužů a to řádně asentyrovaných. Tak bylo vyzvání arciknížete uvítáno! A proto místo studentské tělesné kumpanie byl studentský tělesný batalion, který měl svého zvláštního komandanta a každá kumpanie měla svého hejtmana, lajtnarita, felbebla a kaprály, kteří byli vybráni od polních regimentů a sem přiděleni. Legionáři mezi sebou neměli žádný rank, byli všichni jeden jako druhý. Od ostatních dobrovolníků lišili se epuletami ze stříbra a červeného hedvábí na ramenách a na šavli měli místo koženého třapce portupe z černobílého hedvábí. Mundur opatřovali jsme si od oděvní komise za 4 zl 30 kr. A abychom neměli do škol daleko a nemusili přednášky zanedbávat, měli jsme execírky ve všedních dnech dopoledne od čtvrt na jedenáct do čtvrt na jednu ve velkém refektáři ve Klementině.«
Mladí posluchači sedíce i stojíce kolem vypravujícího, s největším zájmem poslouchali o studentské legii.
»Zatím nebezpečenství válečné dostoupilo takové výše, že bylo ustanoveno, aby vrchní velitel vojska proti Napoleonovi, arcikníže Karel, v polovici měsíce prosince k armádě se odebral. Dříve, nežli se to stalo, přehlížel v Praze zřízené tři bataliony dobrovolníků. Batalion hraběte Čemína, batalion hraběte Desfoursa a akademický batalion tělesný. Paráda ta byla v sobotu dne 13. prosince na Dobytčím trhu, kam se k ní půl Prahy na podívanou sběhlo. Arcikníže věnoval nám studentům zvláštní svou pozornost a na zítří odebral se k armádě do Vöcklabrucku, aby nastoupil hodnost jeneralissima. Komandantem studentské legie byl Jan hrabě Vratislav. Čeští páni stavové darovali jí také prapor, na jehož jedné straně byl český lev a na druhé straně znak císařský. Nade lvem byl nápis: »Legio archiducis Caroli bohemo-moravico-silesiaca« a pod ním »Pro rege.« Nad orlem a pod orlem stálo totéž po německu a na kovovém hrotu praporu .bylo vyryto: »Sieg oder Todt«. Na pentlích, jež na prapor legii darovala hraběnka Schliková bylo vyšito: »Vlast bráníme, pevně stůjme, Bůh a Karel s námi!«
A tu si vypravující doktor Antonín Mudroch pravicí hrábl do vlasů, jakoby v hlavě své vzpomínky oživoval a potom ve svém vypravování pokračoval.
»Slavnostní svěcení tohoto praporu akademické legie spolu s prapory batalionu Černínova a batalionu Desfoursova konalo se ve druhý vánoční svátek, na sv. Štěpána v 10. hodin dopoledne ve chrámě týnském. Arcibiskup pražský kníže Salm-Salm měl pontifikální mši, při níž svěcené prapory ležely na stole před hlavním oltářem a veškeří důstojníci těch tří batalionů stáli ve dvou řadách kolem nich. Po mši arcibiskup prapory posvětil a pak vyneseny byly na velký Staroměstský rynk, kde bataliony stály ve velkém quarré. Zde byly batalionům odevzdány a vykonáno bylo zatloukání hřebů spojené s různými vlasteneckými řečmi a napotom nazítří dne 27. prosince o 10. hodině dopoledne ve Klementině na universitním náměstí akademická legie přísahala, že v naší vlasti bude konati povinnosti počestných a chrabrých vojáků. A potom vyrazili jsme proti nepříteli«
Mladému doktorovi se při tom oči slzami zalily když dále vypravoval.
»Bez ohledu na to, co se kde děje v neděli dne 28. prosince ráno sakumpak sešli jsme se v Klementině a po tiché mši svaté vytáhli jsme Dominikánskou a Spálenou ulicí přes Dobytčí trh vyšehradskou bránou do pole. Toto naše tažení bylo hotovým triumfem. Celá matička Praha nás pozdravovala a vyprovázela. Za vyšehradskou branou jsme těžké tornistry složili na vozy, které je na útraty university dovezly do Budějovic. To proto, aby se nám v zimní době lehčeji šlo. A tam dali jsme se na pochod. První marš byl do Jesenic, druhý do Dnespek a třetí do Bystřice, kde byl dne 31. prosince první den pohovu. Město Benešov přišlo nám naproti s muzikou, která nás městem tím vyprovodila. Na nový rok 1801 dorazili jsme do Milčína, 2. ledna do Tábora, 3. ledna do Soběslavi, kde byl 4. ledna druhý den pohovu. 5. ledna dotáhli jsme do Veselí a na sv. tři krále došli jsme do Budějovic, do sídla hlavního stanu akademické legie, kde jsme byli nejslavněji uvítáni a dle losů u nejpřednějších měšťanů ubytováni. Při svém přitažení do Budějovic ihned zatáhli jsme tam hlavní stráž, již jsme opatřovali až do svého odtažení.«
Doktor Antonín Mudroch chvíli se odmlčel, nežli zase dále se rozpovídal.
»V Budějovicích žili jsme jako vojáci. Každodenně za bránou byla execírka a potom nás Budějovičtí hostili jako své vlastní děti. Ale když jsme se nejvíce na nepřítele těšili, najednou došla zpráva, že byl dne 9. února v Lüneville mezi Rakouskem jménem německé říše a francouzskou republikou uzavřen mírový traktát. Proto bylo po vojně a akademická legie měla být rozpuštěna. Ale před tím ještě přál si ji osobně viděti sám císař pán František. A to byla naše největší čest a sláva!« nadšeně zvolal doktor Antonín Mudroch.
Přestal kouřiti a radostně vykládal.
»Ve středu po velikonocích dne 8. dubna přijel do Budějovic císař František s arciknížaty Karlem, Josefem, Janem, Antonínem, Rainerem a Ludíkem. Akademická legie ihned převzala u nich čestnou stráž a nazítří dne 9. dubna na rovině za Kamenným Újezdem se nacházející konala se veliká vojenská paráda, při níž akademická legie tvořila pravé křídlo. Arcikníže Karel oděn byli v uniformu jejího velitele a měl na ramenou epulety, její to odznak. Také rektor magnificus pražské university Vignet do Budějovic zavítal, aby slávě akademické legie byl přítomen. Když arcikníže Karel sám nejprve mocnáře očekávající vojsko přehlédl, čekal potom na pravém jeho křídle na císaře pána, který potom s arciknížaty podle šiků přejel a na konec dal si po půl kumpaniích defilovati. Když kolem něho akademická legie táhla, zapěli jsme mu náš pochod od profesora Jana Nejedlého složený:
„Aj! vzhůru Češi do boje, již spojujte se v pluk!
Vás volá Karel hrdina, císařských orlů hluk.
Jen rychle k pluku běžte sem, sám královic jest vůdce všem.
By pokoj k nám se navrátil, my k pluku rádi jdem,
král žádá lidu blaženost, dá Karel heslo všem.
Jen rychle k pluku běžte sem, tak z bojů pokoj přinesem.“
»Císař pán byl s podívanou na nás nanejvýš spokojen, pochválil nás a my potom, slavně svou povinnost výkonavše, v sobotu dne 11. dubna vytáhli jsme z Budějovic, provázeni uznáním, láskou a žehnáním, zpět do Prahy, domů. Marš ten trval nám deset dní a uvítání naše v Praze bylo nade všecko očekávání vřelé a skvělé.«
Vypravující doktor Antonín Mudroch se při vzpomínce té až zajíkal.
»Ku Praze dorazili jsme v úterý dne 21. dubna po ránu. Mezi 9. a 10. hodinou projel Prahou regiment Kinských dragounů, ubírající se do Žatce a mezi 10. a 11. hodinou dostavili jsme se my. Na Pankráci již nás čekala spousta kočárů se šlechtou a panstvem a zástup všelijakých vojenských pánů na koních s velitelem českomoravskoslezské legie zbrojmistrem Antonínem hrabětem Starayem v čele, který nám při příchodu našem vzdal pochvalu. A pak nás do Prahy sám uváděl. Počátek slavného tažení toho zahájila měšťanská jízda a když jsme se z Pankráce hnuli, na vyšehradských šancích hřímala hlučná střelba z moždířů, která oznamovala náš příchod do Prahy. Na Dobytčím trhu připojili se k nám měšťanští střelci a měšťanská garda a za nimi na konci jel zase zástup měšťanské jízdy. Veliké množství pražského i venkovského lidu bylo shromážděno všudy, kudy jsme táhli. Šli jsme přes Dobytčí trh, skrze Nové i Staré Aleje a Celetnou ulicí na Staroměstký rynk. A tam před Týnem postavili jsme se do čtyřhranu. Za intradů bubnů a trub z týnského chrámu přišel nás přivítati akademický senát. Vojenský superior a děkan zákupský pán ze Šenfeldu, na koni sedě, měl k nám řeč, jíž nás, opět v mateřské lůno pražské universi odevzdával. Rektor magnificus Vignet na to krátce odpověděl. Napotom v kostele světící biskup Chlumčanský z Přestavlk po malé mši zapěl »Te Deum« a my ve slavném průvodu táhli ku Karolinu, před nímž postavili jsme se do řady a velitel náš Jan hrabě Vratislav, sestoupiv s koně, vzal náš praporec a s akademickým senátem vnesl ho do velkého sálu v Karolině, aby tu byl na věčnou paměť vystaven, jak ho tam vidíte viseti!«
V michelské pivnici shromáždění studenti vypravování Mudrochově o akademické legii dychtivě naslouchali a vidouce, s jakou vroucností vypravuje a jak o její slávě horuje, byli tím strženi v nadšení, tak že vypukli v jásavé volání »vivat, vivat« bývalému legionáři.
»Takového něco prodělat stojí potom za vzpomínání!« chválil si mladý doktor, vyhaslou svou dymečku znova si zapaluje. »To se člověk v kříži narovná, na mysli otuží a potom se nikoho a ničeho nebojí, když si také trochu zavojančí. Něco takového milým pánům komilitonům odporučuju vřele!«
A napotom se dále popíjelo a zpívalo, jak čas s sebou přinášel. Když pak se různé písně prozpěvovaly, tu ke stolům studenty obsazeným přistoupil asi třicetiletý muž, patrně řemeslnický tovaryš.
»Pánové ráčejí dovolit!« pravil uctivě se ukloniv. »S libostí jsem vypravování pana doktora poslouchal a při tom s sebou vzpomínal jsem také na ony doby. Já byl tehdy dobrovolně u myslivců, u druhého patalionu. Jsem Adam Kuneš, kožešnický tovaryš rodem ze Žamberka.«
»Tak mezi nás!« zvali ho vypravováním doktora Mudrocha rozjaření studenti.
Adam Kuneš radostně mezi ně přisedl a záhy rozmarem svým je všelijak vyrážel, až najednou spustil píseň, již druhý batalion myslivců, když on s ním proti Bonapartovi táhl, zpívával.
„Vzhůru, vzhůru, kamarádi, povstaňme společně rádi,
pozdvihněte mysli svy, jak udatní myslivci.
Vzlášť když juž potřeba tlačí, Francouz chce do vlasti naší,
hleďte se zrichtovati, jej slavne přivítati.
Jak městsky dobrovolníci, všelijaky řemeslníci,
s učenejma se spojte, Francouze se nebojte.
Frajkunšt ku své učenosti, přináší obzvláštně ctnosti,
podle lásky bližního, naučí i druhýho.
Kartuš, lehký růžek, mírky, na kloboukách pentle, kytky,
inšvegr šlejfovaný, s mosazem vykládaný.
Naše štuci lehky, vostry, budou vítat modré hosty,
než křikne Francouz "kivy", Francouz se nechybí.
Dáme mu k užívání, pilulky k laxírování,
který jednu dostane, ten již více nevstane.
Pak se teprve podíváme, má-li bukry zašívany,
lugidory neb dukáty, budeme dělat pagáty.
Neb milosti žádné není, vyhubí-li tolik zemí,
zlato, stříbro pobrali, dobytek, chléb vyžrali.
S radostí tedy kráčejme, naši píseň si zpívejme,
vivat monarcha český, vivat kur myslivecký.
Pročež Františka Druhého, hercoga Karla milého,
pro vlast chcem v boj vstoupiti, naši krev vycediti.
Považte že tyto časy, trpějí všeliké hlasy,
hlada snáší, drahotu, skrze přílišnou psotu.
Na nás však každej pohlíží, že jíme jak kavalíři,
máme šaty i chleba, peněz co je zapotřeba.
Pannám pozdvihujou srdce, ty zelený fedrpuše,
každá chce s námi jíti, kdyby to mohlo býti.
Teď přestane milování, přidržíme se naší zbraní,
bude turnaj, honění, na dvounohy jeleni.
Lepší v poli s jenerály, než kdo se vždy doma váli,
rytířské srdce míti, každej není k zabití.
Adio též milovnice, netrapte si vaše srdce,
dobře se tu chovejte, na myslivce vzpomeňte.
Dá vám Pán Bůh znavrácení, po francouzským zapuzení,
ruce sobě podáme, to před oltářem páně.
Jen se za nás pomodlete, tyto slova opakujte,
Bůh rač vás zachovat! a mnoho štěstí dáti.
Ještě jednou vivat, vivat, budem si společně zpívat,
vivat Trautmannsporf, slavný náš přemilý komendant.“
»A pánové by nevěřili, že tuto krásnou píseň druhému patalionu myslivců pro památku zkomponíroval trumpetr Vencl Devátý« povídal potom Adam Kuneš, když dopěl.
»Vivat, vivat, vivat!« zaznívalo pak ještě dlouho do noci pod klenbou michelské pivnice a odtud okny ven na stichlý, tmavý Ovocný trh.
Pražský „Bonapart“
Publikováno: 12.08.2013, naposledy upraveno: 12.08.2013
Na pouť ke sv. Prokopu sjelo se také mnoho poutníků v kočárech, v nichž se sem vezla rozmanitá panstva z Prahy, která potom na pouti mezi lidem za parného, příjemného dne hledala kratochvíli. Hodně pozdě odpoledne přijel sem také se svou paní pan starý Vaňka »od Primasů«, jemuž se po Praze posměšně říkalo Bonapart. A to proto, že si francouzského císaře Napoleona neobyčejně vážil a při každé příležitosti o něm mluvil, měl za to, že je mu podoben, a proto se také dle jeho obrazu strojil a nosil. Paní stará, silná a objemná dáma, byla nádherně vystrojená a plná šperků a zlata. V uších visely jí veliké oringle, kolem krku měla kolik šňůr perel, na ňádrech velikou broži, na rukou široké brazolety a na prstech plno prstenů. Když ke sv. Prokopu dojeli, s kočáru vznešeně slezli a pohrdlivě po lidu pohlížejíce pyšně šli se podívat k šenkovně, kde patřili na tanec a s úšklebky jeden ke druhému o tancujících vtipkovali. Tuto jejich zábavu tancující brzy vystihli a tu najednou ozvalo se z kola zvolání: »Bonapart!«
Po něm obecná pozornost byla ihned obrácena na pana starého Vaňku, jejž v Praze každý znal. A volání »Bonapart« okamžitě se opakovalo. To pana starého tak dopálilo, že ve tvářích až zrudl. Ale volání »Bonapart« se množilo. Pan starý tím pohoršený zlobně vykřikl »Ksindl!«
Jakmile to však pronesl, slyšící to chasníci a dívky byli vzhůru a ihned se ve svém rozjaření na pana starého hrnuli a rány se na něho jen sypaly. Paní stará chtěla bitého manžela brániti, proto se parasolem jako šavlí ohnala. Ale útočníci ihned jí parasol vyškubli a také na ni se pěstmi vrhli, tak že v minutě byla bez šperků a v potrhaném šatě, polonahá s ječivým nářkem kvapila za manželem, který před útočníky, dlaněma hlavu si přikrývaje, prchal ke svému kočáru. Pronásledující ho lid posměšně volal: »Bonapart reteríruje!«
K vozu dostali se pronásledovaní jsouce zmodřeni, zbiti, oškubáni a zahanbeni, a kdyby byl kočí do koní rychle nepráskl, byl by na pana starého rozezlený lid také kočár kus od kusu mu rozložil. Celá příhoda semlela se v desíti minutách, tak že jenom nemnoho lidí vidělo, co se to tady schumelilo a málo kdo věděl, proč se to vlastně stalo, že pan starý Vaňka »od Primasů« dostal za »ksindl«, co se do něho vešlo a že jeho paní byla při tom přímo oškubána.
Přetištěno:
ŘEZNÍČEK, Vácslav. Naše zlatá matička, Díl II. Bouřky. Praha, 1923, s. 123-132, 139-144, 172-174, 248-249, 290-291, 396-399 (bližší autorovo seznámení s tímto popularizačním počinem viz níže).
Řezníčkova Naše Zlatá matička
Publikováno: 29.07.2007, naposledy upraveno: 07.12.2007
Obsáhlá literární sbírka Vácslava Řezníčka byla vydána pod názvem Naše Zlatá matička v osmi svazcích v letech 1923-1926. Autor ji charakterizoval v prvním díle slovy:
„Od časné své mladosti pilně zaznamenával jsem si různé události a příhody, vypisoval zajímavosti a popisoval osoby a zvyky. Z obyčeje toho postupem doby vznikla mně sbírka, která před desíti léty poskytla mně štědrou látku k sepsání knihy »Dědeček«, v níž jsem vylíčil život selských a zemědělských lidí ve svém kraji v XIX. století.
Mnohokráte větší sbírka zajímavých zaznamenání, nežli jsem měl o svém rodném kraji, sešla se mně o mém domově, o naší zlaté matičce Praze, k níž jsem cele přilnul. Zapisoval jsme si všecko, co mne na osobách, událostech, budovách v ní poutalo. Sbíral jsem z knih, z novin, z korrespondencí, z vypravování a nashromáždilo se mně toho tolik, že z vděčnosti mne za svého obyvatele přijala, složil jsem z toho pražskou kroniku XIX. století. Kronika ta mohla býti jednou tak obsáhlá, kdybych byl všechnu tu sebranou látku zpracoval a do ní vměstnal. Zábavným způsobem hleděl jsem podati obraz národního, společenského, hospodářského a politického života v Praze v minulém věku...
Na záznamech, zprávách a výpiscích z knih, z novin a dopisů při jejich použití schválně a úmyslně neměnil jsme jejich původní sloh, ani způsob výrazu, abych ve kronice své zachoval vždycky po možnosti současný ráz doby, jak která od počátku XIX. století v různých jeho desítiletích sloven, písmem a tiskem se jevila... V zachování jejich spatřuji jednu ze zvláštních vlastností svého díla, o jehož způsobu právo rozhodovati mám především sám.
Proto jsem také necitoval, odkud a jakých pramenů jsem použil. Učinil jsem to proto, abych se vyvaroval možnosti, aby za různá má poučení potom netvrdili literární ochotníci, že oni věci ty dávno znají a aby si mou pracnou sbírku nerozebrali a nepřivlastnili bez obavy, že mohou býti tázáni, odkud z mé knihy vypůjčené stati čerpali.
Jsa si vědom toho, že takovouto kroniku nikdo druhý u nás napsati nemohl a nemůže, nemaje k tomu po ruce těch pramenů a osobních styků, jaké míti osudem přáno bylo mně, dodávám, že toto dílo jest výsledkem půlstaleté pilné práce. Čtyřicet let jsem různým způsobem na ně sbíral látku, dalších deset let, stále při tom ve sbírání pokračuje, jsem je skládal a psal a letos, po padesáti letech od počátků svých právních zápisků, jsem je dokončil.“
Původní adresa příspěvku:
Vojáci v pražské kronice Vácslava Řezníčka
- primaplana.net/txt/popular/prazska_kronika_reznicek.html