Vojáci, války a Jihlava
Zdeněk Jaroš
Naposledy upraveno: 22.03.2008
K. 90. výročí vzniku Československé republiky byla vydána kniha historika jihlavského Muzea Vysočiny Zdeňka Jaroše Vojáci, války a Jihlava v letech 1741-1939. Jedná se o velmi důkladnou sondou do historie vojenského života v Jihlavě, která popisuje dějiny jihlavské posádky, jednotek, které byly na Jihlavsku doplňovány i ubytovány, stejně jako vojenská cvičení i bitevní střety, které se v okolí města odehrály. Kromě vybraných úryvků (ze stran 29-32, 34-36, 41, 44, 47, 57, 59-61) obsahuje kniha mimo jiné také samostatnou kapitolu nazvanou „Francouzsko-bavorská okupace Jihlavy“, která je věnována bitvě u Štoků v roce 1805. Knihu lze pořídit u jihlavských knihkupců nebo v informačním centru.
Z válek o rakouské dědictví
Také v r. 1766 se Hildburghausenský pluk spolu s dalšími pluky dislokovanými na Moravě zúčastnil šestitýdenního cvičení. Začátkem května se jeho tři prapory shromáždily u Velkého Meziříčí. Odtud pochodovaly přes Brno do Olšan u Prostějova, kde cvičily od 21. června do konce července. Cvičení se však zúčastnil pouze I. a II. prapor včetně granátnického divizionu, protože III. prapor zůstal posádkou v Brně. Po skončení se pluk spolu s dalšími zúčastněnými pluky přesunul na seřadiště u Jihlavy, aby absolvovaly ve dnech 4. - 19. září závěrečné velké podzimní manévry. „Moravské“ pluky soustředěné u Jihlavy se v nich „střetly“ s „českými“ pluky soustředěnými u Štoků. Jednomu sboru velel sám císař Josef II. (1780-1790), druhému proslulý generál Laudon. Hlavní „boje“ v okolí města Jihlavy probíhaly v prostoru od Kosova až po Hosov*). Vítězství si připsal velitel „moravských“ jednotek gen. Laudon, když se mu podařilo Josefa dokonce zajmout*). Největšímu zájmu se po celých 13 dnů trvajícího cvičení těšily ze strany obyvatel Jihlavy a okolních obcí každovečerní divoké hostiny a bohapusté pitky důstojníků obou stran, které se konaly ve stanech přímo v terénu*). Po skončení manévrů se již prapory dosud umístěné v Bystřici n. P. a Žďáru n. S. do těchto měst nevrátily, protože byly přemístěny do Třebíče a Slavonic. III. prapor, včetně velitelství pluku, však zůstal ve Velkém Meziříčí. V příštím roce (1767) se pluk objevil opět v Jihlavě, kde pak zůstal až do r. 1778.*) Na konci roku 1768 odešel od pluku granátnický divizion, aby se stal součástí nově postaveného samostatného granátnického praporu*), který se přemístil do Třebíče a později do Telče.*) Velitelství sídlilo v Brně, od r. 1771 ve Vídni a od r. 1775 opět v Brně. Prapor jako samostatná jednotka byl stejně jako všechny kombinované granátnické prapory zrušen v r. 1797.*)
Zmiňme se ještě o doplňovacích obvodech Hildburghausenského pluku. V roce 1766 mu byl k získávání nových branců přidělen hornorýnský kraj (Lahnburg u. A.) a teprve v roce 1771 jihlavský kraj (tj. více než 10 let po příchodu na Jihlavsko)*). V letech 1775 – 1807 se stal pomocným doplňovacím obvodem ještě okres Brzezany (Berežany) - Zloczów (Zoločiv) v Haliči a v letech 1807 – 1817 Řešovský kraj (Rzeszów) opět v Haliči. V r. 1817 byl doplňovací obvod rozšířen o Znojemský kraj.*)
...Ve dnech 18.-20. srpna 1774 byl v Jihlavě na inspekci majitel pluku polní maršál Josef Bedřich Sasko - Hilburghausenský*). V tomto roce zažil pluk ještě jednu návštěvu, a to 25. září, kdy výcvikový rok a manévry pluků dislokovaných na Moravě vyvrcholily za přítomnosti samotného Josefa II. přehlídkou u Tuřan. Poté se pluk včetně štábu vrátil do Jihlavy, kam dorazil 1. října. Když v r. 1775 v Čechách propukly poslední velké selské bouře, vytvořily úřady 30. března t. r. z obavy před rozšířením povstání na Moravu z vojáků jihlavské posádky pod velením plk. F. Kaltschmidta v. Eisenberg ochranný kordon na česko-moravské hranici, a to v prostoru od Jamného přes Žďár n. S. až po Nové Město na Moravě*). V pohotovosti byly i obě části pěšího pluku č. 8 v Telči a v Třebíči. Přesto v některých obcích v okolí Jihlavy k určitým nepokojům došlo. Bylo to třeba v lednu 1776 ve (Velkém) Beranově*) a v červenci t. r. v Kozlově*). V obou případech vojáci jihlavské posádky zasahovali. V letech 1777 a 1778 se celý pluk zúčastnil velkých podzimních manévrů „moravských“ pluků opět na rovinách tuřanského okolí*)...
Velká kasárna a vojenská nemocnice
Prvním větším problémem souvisejícím s přítomností stálé posádky bylo její ubytování. Protože Jihlava postrádala kasáren, museli být vojáci rozmísťováni po domech. Avšak náklady na ubytování byly ve všech případech rozděleny mezi měšťany. Nebyly malé, jen v r. 1753 stálo ubytování vojska v Jihlavě 10 372 zlatých.*) „Kvartýrování“ vojsk v měšťanských domech nebo na venkově u sedláků bylo však nejen velkou zátěží pro obyvatele, ale bylo ekonomicky velmi nevýhodné i pro armádu. Při větší koncentraci vojska se zvýšilo zatížení posádkových (garnizónních) měst, a proto byl vytvořen (1776) ubytovací fond z ročních příspěvků majitelů domů. V r. 1776 činil poplatek 13 zl., ale v důsledku rozšíření armády v roce 1779 už 23 zl. 42 kr. Fond spravoval tzv. ubytovací úřad (Quartieramt) sídlící v České ul. (dnes Brněnská ul. 23).*) Z fondu bylo vypláceno obcím, jež postavily kasárna, ročně na každou setninu a štáb pluku 100 zlatých. Naproti tomu těm, kde bylo vojsko ubytováno v provizorních kasárnách, bylo vypláceno na každou rotu jen 50 zl., ale na štáb 100 zl.*) Fond sloužil také k náhradě nákladů za ubytování důstojníků bydlících ve městě.*) Ve snaze ulehčit zátěž, kterou pro měšťany představovalo ubytování vojska, snažily se úřady zřizovat pro společné ubytování mužstva tzv. „kasárenské schemální místnosti“ v zakoupených nebo pronajatých domech. Dokonce byly stavěny v duchu doby nové kasárny nebo byly pro tento účel upravovány celé budovy. V Jihlavě byl problém částečně řešen v r. 1776, kdy byl armádě předán do používání celý bývalý jezuitský areál sestávající se z koleje a semináře včetně kaple sv. Josefa. Sem byla dislokována garnizónní setnina a týlová jednotka. Avšak III. prapor zůstával stále ještě po sedmi mužích rozmístěn po domech civilistů. Další tři diviziony II. praporu byly umístěny do bývalého jezuitského kláštera v Telči a zbývající tři diviziony I. praporu zůstaly společně ve Žďáru n. S. a ve Velkém Meziříčí. Po odchodu z Prahy byla 30. dubna 1778 v Jihlavě zřízena „Hlavní monturní (výstrojní) a hospodářská komise“, která sídlila také v bývalém jezuitském semináři. V r. 1783 byla přeložena do Brna a v Jihlavě zůstala jen její filiálka, která však čítala ještě v r. 1786 celkem 420 mužů. Ale v r. 1793 byla i ona rozpuštěna.*)
V r. 1781 došlo k dohodě mezi vojenskými úřady a dominikány o výměně jejich konventu a odsvěceného kostela sv. Kříže (profanován 30. dubna t. r.) za levou část bývalé jezuitské koleje a kostel sv. Ignáce. Vojsko si navíc ponechalo ještě za bývalou jezuitskou kolejí přistavěný jezuitský seminář s kaplí sv. Josefa (zde vznikla pokladna a konferenční místnost).*) Ještě v r. 1781 přikročila armáda k rekonstrukci bývalého kláštera. Z této doby pochází většina nověji vložených kleneb. Zároveň došlo k vybourání řady příček, a tak vznikly větší místnosti lépe vyhovující kasárenskému provozu. Nakonec však v rámci probíhajících reforem v r. 1784 také dominikáni z Jihlavy odešli a jejich budovy připadly opět prostřednictvím státu armádě.*) Třebaže bývalý jezuitský areál patřil až do r. 1825 Náboženskému fondu resp. Zemskému ubytovacímu fondu (armáda neplatila nájem, prováděla však ze svého rozpočtu údržbu budov), byl i on upraven pro potřeby armády a stal se součástí „Velkých kasáren“.
Velká kasárna kolem roku 1930
Pravá část koleje (vlevo kostela sv. Ignáce), dnešní Masarykovo nám. 64, však byla prodána do soukromých rukou, a proto měla jiné osudy, něž vojenský díl. Některé úpravy byly však velmi drastické a dosti znehodnotily architektonicky cenné objekty. To se týkalo hlavně raně gotického chrámu sv. Kříže: kněžiště přišlo o svou unikátní žebrovou klenbu z 13. století, pod zazdívkami a novými omítkami zmizela středověká výzdoba a trojlodí i kněžiště bylo znehodnoceno vložením dvou pater a dalšími příčkami. Nově vzniklé prostory pak byly využívány především jako sklady vojenské výstroje.
Císař Josef II. pokračoval v budování novodobé armády započaté jeho matkou Marií Terezií. Kromě jiného byl počet pluků na Moravě rozšířen na sedm pěších a dva jezdecké. Podle císařského nařízení měly všechny regimenty zřídit pro své potřeby tzv. vojenské výchovné domy*) pro chlapce od šesti do osmnácti let. V r. 1782 byl zřízen také pro pěší pluk č. 8 v Jihlavě a byl umístěn do Velkých kasáren. Avšak ještě v témže roce byla plukovní vychovatelna přemístěna do Telče, kde byla až do r. 1808. V tomto roce se vrátila do Jihlavy a jako všechny vychovatelny byla zrušena v r. 1852.*) Kapacita velkých kasáren však přestávala stačit, a proto už v roce 1784 vznikly přestavbou měšťanského rohového domu Kosmákova 23 - Havířská 35 tzv. „Klementinské kasárny“, které sloužily armádě až do r. 1857.
Klementinská kasárna
Dalším problémem garnizónního města byla potřeba nemocničního zařízení pro armádu. Erár vyřešil tuto nutnost v letech 1753-1754 výstavbou vojenského lazaretu v dnešní Věžní ulici v novostavbě čp. 402 nad hradebním příkopem (stával napravo od brány Matky Boží). Ale rychle se ukázalo, že objekt je pro vojenské potřeby malý, proto byla z nařízení císaře Josefa II. v letech 1784-1786 postavena na bývalém pozemku majitele planderského statku Vincence Zeba z Brachfeldu v nově vznikající ulici „Na Rámech“ (dnešní Tolstého ul.) velká vojenská nemocnice („Truppenspital“). Pod vedením Maxe z Močic a za stavebního dohledu hospodářského správce Rochuse Richtera zde vyrostlo na svou dobu moderní zdravotnické zařízení se 14 pokoji a dalším příslušenstvím (dnešní Vyšší policejní škola ministerstva vnitra v Tolstého 14). Tím se uvolnil vojenský lazaret ve Věžní ul., který se město rozhodlo přebudovat na vlastní nemocnici. Avšak trvalo téměř 20 roků, než vojsko budovu ve Věžní uvolnilo. Teprve v r. 1801 byla zahájena přestavba a dne 19. prosince 1802 byla konečně nová nemocnice otevřena.
Nedaleko nové vojenské nemocnice, vedle bývalého hřbitova u sv. Ducha, postavili vojáci v r. 1786 vojenskou pekárnu (přízemí dnešní budovy Manažerské akademie ve Smetanových sadech). V jeho sousedství byl ve stejném roce vybudován tzv. „Velký magacín“. Jednalo se o velké dřevěné vojenské skladiště stojící na 100 zděných pilířích.*) Sloužilo nejen pro skladování různých částí vojenské výstroje, ale i vozů, slámy, sena, obilí atd. Původní skladiště však nemělo dlouhého trvání. Při velké bouřce 16. května 1793 uhodil do budovy blesk, který zabil vojenskou hlídku a zůsobil požár. Objekt plný hořlavých látek pak během krátké doby na prach shořel. Škoda byla odhadnuta na 70 tis. zlatých, ale ještě v roce 1793 už zde stálo nové skladiště, které pak sloužilo armádě až do r. 1859.*)
V r. 1786 byly v Jihlavě posádkou dva prapory Sachsen-Hildburghausenského pěšího pluku č. 8 čítající 824 mužů a vzpomenutých 420 mužů monturní (výstrojní) a hospodářské komise. V příštích letech počty vojáků v Jihlavě značně kolísaly, protože jednotky v této válečné době často na různě dlouhou dobu opouštěly město. Pro hospodářství města byla přítomnost vojáků přínosem, protože pro řadu řemesel zaručovala stálý a jistý odbyt, čili rozhýbala výrobu i obchod. V r. 1794 již byla většina jihlavské posádky ubytována ve Velkých kasárnách, některé menší jednotky však stále sídlily v upravených domech ve městě (na Střelnici, na Královském vršku, na Špitálském předměstí č. 39, na Brtnickém předměstí 139, v Boční ul. atd). Z dalších zajímavostí uvádíme, že v r. 1795 se stal bývalý jezuitský kostel sv. Ignáce z Loyoly posádkovým kostelem.
V době napoleonských válek
...Po uzavření míru v Lunévillu*) se řadový pěší pluk č. 8 vrátil dobrodružnou cestou domů. Z Benátek byl převezen loďmi do Terstu a odtud vyrazil 17. února 1801 přes Lublaň, Maribor a Štýrský Hradec a Vídeň zpět do Jihlavy, kam dorazil 1. června 1801. Zatímco I. prapor (Leib-Battaillon, vel. mjr. Lindenberg) a velitelství zůstalo v Jihlavě, II. prapor (vel. mjr. v. Roi) odešel do Telče a III. prapor (vel. pplk. v. Motschlitz) do Třebíče*). V tomto roce dostal pluk téměř po dvou letech nového majitele a s ním pochopitelně i nové jméno. Byl jím bratr císaře, arcivévoda Ludvík Josef, jehož jméno nesl pluk příštích 63 let až do r. 1864. Tím se stal arcivévoda pomyslným rekordmanem v majitelství řadového pěšího pluku č. 8. Zároveň byla zřízena i u tohoto pluku instituce tzv. druhého majitele pluku. Stal se jím polní podmaršálek Ferdinand svob. pán Minckwitz v. Minckwitzburg.*)
Na základě vyhlášky arcivévody Karla z 24. října 1800 se začala formovat tzv. vlastenecká legie, která bývá také označována jako Legie arcivévody Karla. Skládala se z mysliveckého sboru (tři české prapory a jeden moravský prapor) a 22 pěších praporů (14 stavěno v Čechách a osm na Moravě a ve Slezsku). Její 13. prapor vznikl z dobrovolníků jihlavského a olomouckého kraje, štáb praporu byl v Olomouci. Přímo v Jihlavě se k 30. listopadu 1800 zformovala jeho 1. setnina. Legii velel polní zbrojmistr A. hrabě Sztáray, který ji soustředil v lednu 1801 na bavorsko-rakousko-českých hranicích s hlavním stanem v Českých Budějovicích.*) V březnu následujícího roku Jihlavští vytáhli do Jindřichova Hradce „na pomoc proti Francouzům“, ale jejich případné akci zabránil právě uzavřený lunévillský mír. Legie však neměla v Jihlavě zvláštní ohlas.*)
...Uzavření bratislavského míru 26. prosince 1805 znamenalo tečku za celou kampaní. Stejně jako jiní, také vojáci řadového pěšího pluku č. 8 se pak začali vracet ze zajateckých táborů domů. Po strastiplné cestě přes Nancy, Štrasburk, Durlach, Ulm, Řezno, Linec a České Budějovice se zbytky pluku vrátily 3. března 1806 do své domovské posádky v Jihlavě, kde pak byl Ludvíkův pluk byl do r. 1808. Velení císařské armády vysoko hodnotilo statečnost pluku. Tak třeba pplk. R. v. Swinburne se stal 25. května 1806 velitelem řadového pěšího pluku č. 8, ale za svou statečnost byl navíc při 71. promoci 28. května 1806 dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. Spolu s ním byli vyznamenáni i další důstojníci a vojáci. Zvláštního ocenění se dostalo kadetu Roquillovi, který zachránil plukovní prapor, za což byl mimořádně povýšen do hodnosti podporučíka.
Příští měsíce byly ve znamení doplňování zdecimovaného pluku. Zanedlouho měly všechny tři pěší prapory plné stavy a prodělávaly intenzivní výcvik. Konsolidované jednotky už v říjnu t. r. vykonávaly strážní službu u Pelhřimova a o něco později u Litoměřic a Heřmanova Městce. Po dobu jejich nepřítomnosti 8 v Jihlavě našel na tři měsíce svůj domov pěší pluk Ignáce hraběte Gyulaie v. Maros-Németh u. Násadka č. 60, který sem přišel z Györu (Raab).*) Avšak již 5. prosince byl opět v Jihlavě I. prapor domácího řadového pěšího pluku č. 8, II. prapor v Telči a III. prapor v Třebíči. V dalších dvou letech se jihlavský pluk dále věnoval výcviku. V roce 1807 byl soustředěn u Kochánova, odkud vyrazil 1. září do Brna. Zde se zúčastnil na čele se svým majitelem arcivévodou Ludvíkem ukázkového cvičení a přehlídky před samotným generalisimem arcivévodou Karlem. Obdobně v r. 1808 vyvrcholil výcvik za přítomnosti tehdejšího moravského zemského velitele arcivévody Ferdinanda velkým cvičením a přehlídkou, tentokrát v prostoru „Větrníku“ u Jihlavy.*)
...V srpnu 1813 byl do Jihlavy umístěn nově zformovaný prapor polních myslivců č. 12*) s velitelem mjr. Eugenem svob. p. Béelenem v. Bertholff. *) Z jeho šesti setnin zůstaly v Jihlavě jen tři, ostatní byly umístěny ve Vílanci, Hybrálci a Ždírci, odkud byly o něco později přemístěny do Polné a Stonařova. Jednalo se o početně silný oddíl, který čítal 19 důstojníků, účetního, vrchního lékaře, čtyři zdravotníky a 1 178 příslušníků mužstva. Ale už 5. prosince 1813 odtáhl celý prapor do Francie, kde 5. března 1814 prodělal křest ohněm ve srážce u Besançonu. Do povědomí Jihlavanů se zapsal svou písní „Von Iglau bis Znaim, da ist ein fesch Leben, da hat mich mein Vater zu die Feldjäger gegeben“. *)
Osudy jihlavské posádky do roku 1866
...Z dalších událostí stojí za zmínku předání bývalé jihlavské jezuitské koleje Zemským ubytovacím fondem v roce 1825 c. k. vojenskému eráru, protože z předávacího protokolu se dozvídáme řadu zajímavostí a údajů. Jednalo se o stavební parcelu o rozměrech 3 039 m2, kde byli ubytováni čtyři poddůstojníci s rodinami, 117 vojáků a markytánka. Kromě bytů a ložnic se zde nacházely dvě šenkovny, tři skladiště a dvě kuchyně. V objektu bývalého semináře byly kasárny pro 190 mužů, dále čtyři sklady, pokoj důstojnické inspekce a dvě kuchyně (důstojníci bydleli v soukromí).*) V r. 1826 se připomíná úprava cvičiště „U Prachárny“ (přibližně v západní polovině dnešní Vrchlického ul.), kde vyrostl muniční sklad, strážnice a další potřebná zařízení.
...V jarních měsících r. 1831 se objevila ve východní Evropě cholera. V květnu zasáhla Halič, ale v červnu již byla v Uhrách a začala ohrožovat Moravu a Dolní Rakousko. Jednotky 8. řadového pěšího pluku byly spolu s dalšími pluky povolány, aby vytvořily sanitární kordon, který měl zabránil dalšímu šíření epidemie na západ. Pluk pak operoval na území Dolního Rakouska a jihovýchodní Moravy. Štáb pluku se usadil ve Stockerau, I. prapor zaujal pozice jižně od města Krems. Zeměbranecký prapor*), který byl tehdy povolán do aktivní služby, se přesunul po trase St. Pölten - Vídeňské Nové Město do Kirchschlagu ke strážení uhersko-štýrské hranice. II. prapor se svými 19 důstojníky a 1091 muži vyrazil ze Znojma, kde byl posádkou, a pochodoval přes Mikulov na moravsko-uherskou hranici. Jeho operační pásmo bylo vymezeno městy Lanžhot, Hodonín a Velká n. Veličkou, velitelství praporu se usídlilo v obci Petrov. Pluk pobyl na svých pozicích dva a půl měsíce, teprve v polovině října se začal vracet do svých domovských posádek: I. prapor s velitelem pplk. Josuou v. Brambilla do Jihlavy, II. prapor s mjr. v. Kempenem do Znojma a zeměbranecký prapor s mjr. v. Haugwitz do Třebíče, Velkého Meziříčí a Brtnice. III. prapor s velitelem mjr. v. Worlik byl dislokovan v Telči.*) V tomto roce se dostalo do Jihlavy na 800 polských důstojníků a vojáků, neúspěšných revolucionářů z ruské části Polska. Ještě v prosinci jich zde bylo asi 200. Část z nich využila amnestie a vrátila se domů, většina z nich však odešla po skupinách do Francie. Nakonec zde zůstalo 27 důstojníků, kteří byli z amnestie vyloučeni. Byli to ti, o které projevila zájem carská vláda. Především ruské úřady žádaly o vydání plk. Pietrowského. Ten byl ubytován v přísně střežených Riegerových lázních*). Přesto se mu podařilo 24. dubna 1832 velmi dobrodružným způsobem oklamat stráže a uprchnout do Paříže.*)
...V 30. a 40. letech 19. stol. dochází k zásadním proměnám města. Velkou roli při nich sehrál další velitel řadového pěšího pluku arcivévody Ludvíka č. 8, už výše zmíněný plk. Johann Franz Kempen z Fichtenstammu, který se osobní angažovaností značnou měrou zasloužil o zvelebení Jihlavy. V r. 1833 byl jmenován adjutantem generálního velitelství a vojenským referentem v Dolním Rakousku, proto předal velení II. praporu mjr. v. Worlik. Ale za tři roky se do Jihlavy znovu vrátil, když byl 29. září 1836 jmenován velitelem 8. řadového pěšího pluku.*) Ludvíkův pluk opustil definitivně v prosinci 1843 v hodnosti generálmajora a stal se velitelem pěší brigády v Petrinji. Kromě jiného byla z jeho popudu v r. 1836 zásadně upravena městská střelnice (Schützenheim, prostor za dnešním Domovem mládeže, Žižkova 58)*), která byla parkově upravena, ozdobena krásným pavilonem a částečně osázena stromy. Tím zde vzniklo nové centrum zábavy. Stejně tak se zasadil o zřízení první vojenské plovárny v Jihlavě otevřené v r. 1844 na nedlouho předtím zřízeném rybníku nad starobylým mlýnem U Dlouhé stěny (patřila vojákům jen do r. 1854). S jeho jménem je spojena řada dalších dobročinných a jiných aktivit (1838 dětská opatrovna ap.). Plk. v. Kempen také napsal předmluvu k prvnímu zpracování historie řadového pěšího pluku č. 8, jejimž autorem byl hjtm. Karel ryt. v. Krzizek a na které dále spolupracoval i tehdejší plukovní kaplan P. Friedrich Wittmann a ppor. Anton Hanel.*)
Kempenovo působení u jihlavského pluku připomíná dodnes ještě jeden zajímavý monument. V roce 1843 se všechny prapory řadového pěšího pluku č. 8 zúčastnily několika cvičení a manévrů vrcholící ve dnech 25. – 27. září cvičením celé brigády v prostoru Hollabrunn – Retz - Znojmo. Po jeho skončení se vracely polní prapory už 29. září zpět na Jihlavsko, aby zde absolvovaly ještě závěrečné plukovní cvičení západně od Jihlavy mezi obcemi Rantířovem a Ježenou. Na severozápadním okraji lesa na vrchu U sv. Antonína (629 m) vybudoval oddíl vedený ppor. Josefem Wallnerem polní tábor včetně polní pekárny, kuchyně a dalších náležitostí. Mimo to zde postavili tak zvané „šance“, které se zachovaly dodnes. Jedná se o násep, vyvýšené velitelské stanoviště vybavené dobře viditelnými okopy a dokonce dalšími okopy pro lehká polní děla. Na přední straně valu směrem k Ježené je opracovaná obdélníková plocha s nápisem DAS 8. LIN. INF. REGIMENT – IM JAHRE 1843.*)
Šance z r. 1843 na vrchu U sv. Antonína
...Několikadenní cvičení bylo zakončeno velkou mší v kostele sv. Vavřince ve Vyskytné n. J. a střelbou slavnostních salv. Říjnové cvičení byla poslední velká akce pluku pod velením plk. v. Kempena, protože 27. listopadu byl povýšen do hodnosti generálmajora a odešel z Jihlavy.*) Za zásluhy o město se mu Jihlavané odvděčili postavením pomníku slavnostně odhalenému 10. listopadu 1859 v parčíku na dnešním nám. Svobody (v letech 1859-1878 neslo název Kempenovo).*) V očích Čechů je však jeho jméno spíše spojováno s funkcí nemilovaného šéfa rakouského nejvyššího policejního úřadu a jednoho z protagonistů bachovského neoabsolutismu.
*) Kniha obsahuje na 183 stranách hlavního textu 900 poznámek pod čarou, ve kterých je možné nalézt odkazy na fondy Státního okresního archívu v Jihlavě, plukovní dějiny či regionální (téměř neznámé a obtížně dostupné) vlastivědné publikace.
Doplňky ke článku:
22.03.2009: Karel Sáček
Šatlava jako ze Švejkových dob, Mladá fronta DNES, Regionální mutace - Českomoravská vrchovina, 27.02.2009, s. B1, B4
...Na parkovišti u jihlavského kostela sv. Kříže dodnes stojí malé vojenské vězení, postavené před rokem 1866. Domek je zevně zchátralý a veřejnosti nepřístupný, ale podstatné je, že se dodnes ve víceméně původní podobě zachoval jeho interiér. „Od doby jeho vzniku to nebylo víceméně předělávané,“ říká jihlavský stavební historik a architekt Jaroslav Huňáček, který se historií areálu před časem zabýval.
Jak je možné že se vězení zachovalo jako konzerva, v níž je ukryta minulost? Zasloužila se o to paradoxně právě armáda. „Užívali to dlouhá desetiletí vojáci a ti tady zřejmě nikdy nic neupravovali. Opravovali stylem: kde je na zdi namalovaná čára, tam ji obtáhneme, kde jsou dvířka do komína, tam je natřeme. Proto to dodnes vypadá, jak to mohlo vypadat před stoletím,“ řekl jeden z pracovníků jihlavské stavební firmy PSJ, která je v současnosti majitelem někdejšího vojenského vězení. Využívá je prozatím jako provizorní sklad drobného stavebního materiálu. Přízemní domek bývalé vojenské „basy“ je ve dvoře někdejších Velkých kasáren, sloužil jako posádková věznice. Celý okolní areál totiž užívala až do konce října 1990 armáda, která jej pak předala církvi a jiným vlastníkům a uživatelům. „Proto se taky malá věznice zachovala. Byla mimo zájem všech, od odchodu armády nikdo o ten barák nějak moc nestál,“ řekl jihlavský historik Zdeněk Jaroš. Vojenské vězení bylo ve dvoře kasáren vybudováno pravděpodobně už před rokem 1866, kdy se o vězení v areálu zmiňuje Jarošem citovaný vojenský záznam o tehdejším využití těchto kasáren.
V roce 1869 pak bylo vězení upraveno, od té doby však zřejmě až dodnes nedoznalo prakticky žádných stavebních změn (zajímavá je zmínka v o něco starším zápise z roku 1825 o využití stejného areálu, podle které v kasárnách kromě ubytování vojáků a důstojníků, kuchyní a vojenských skladů byly také dvě šenkovny a byt markytánky).
Stará vojenská basa dnes působí útulným až pohádkovým dojmem. Dřevěné, nazeleno natřené dveře v malých celách mají drobná kulatá okénka, pod nimi jsou ceduličky na jména provinilců. Dveřní portály jsou obmalovány tmavou linkou jako z Ladových pohádek. Ve stěnách cel jsou dodnes zbytky starého topného systému, který byl obsluhován z centrální chodby. V každé cele je vysoko umístěno malé okno opatřené mříží. Dveře do někdejší umývárny mají větrací dřevěné žaluzie. Ze střechy ční zdobné cihlové komíny.
Dnes má firma PSJ ve věznici skladiště, protože celý rozlehlý areál, který z většiny vlastní, společnost ještě stále opravuje. Nechybělo přitom mnoho a v 90. letech vzala nynější památkově chráněná a většině Jihlavanů dodnes neznámá budova za své.
Součástí porevolučních plánů na znovuoživení areálu totiž bylo, že bude někdejší vojenský arest zbourán a až ke kostelu se přes jeho půdorys prodlouží Hluboká ulice. „Byly plány, že tam vznikne malý amfiteátr, mohlo to být pěkné. Pak ale začalo složité uplatňování majetkových nároků na ten areál a ze záměru sešlo,“ řekl Jaroš.
Vojáci tento areál začali obhospodařovat poté, co bylo za tereziánských reforem na konci 18. století omezováno postavení církve. Přitom byly rušeny kláštery, s nimi v roce 1773 i zdejší jezuitský. Tehdy získala armáda nejprve část jezuitského areálu a v roce 1784 - když z Jihlavy odešel řád dominikánů - i sousedící kostel svatého Kříže (ten se z drastických vojenských stavebních úprav z oné doby vzpamatuje zřejmě až zásadní rekonstrukcí, která po staletích začala právě v těchto dnech).
Historií areálu i možnostmi jeho využití se zabýval architekt Huňáček, který je přesvědčen, že staré vojenské vězení by mělo být uchováno. „Bezpochyby by se to mělo zachovat, ale jeho využitelnost je samozřejmě sporná. Vymýšlely se tam různé úpravy od pizzerie po vjezd do podzemních garáží, které by se tam mohly zbudovat,“ řekl. „Je samozřejmě jasné, že uplatnit vězení jako podnikatelský záměr by bylo obtížné, k původnímu účelu by ho asi už využívat nešlo,“ odlehčil.
Podle Huňáčka je zachovalá vojenská šatlava možná tuzemským unikátem. „Něco je na Špilberku nebo v Terezíně, ale podobný samostatný objekt typu vojenské věznice určitě na Vysočině a asi ani v celém tuzemsku neznám,“ řekl Huňáček. „Technicky vzato, i kdyby se s tou budovou nic jiného nedělo, bylo by přijatelné nechat ji zatím třeba jen na prohlídky,“ míní...
Vojenství v Jihlavě se věnoval také VILÍMEK, Ladislav. Jihlava vojenská aneb 250. výročí stálé posádky v Jihlavě. Regionalist, první internetový regionální deník zemí Koruny České, 9.11.2001 regionalist.cz/archiv
Původní adresa příspěvku:
Vojáci, války a Jihlava
- primaplana.net/txt/clanky/jihlava-vojenska.html