Vývoj leteckých uniforem od 1. světové války do roku 1939, část 1/2
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 26.04.2019
Letectvo - původně také zváno vzduchoplavectvo - má vlastně své počátky v prvních balonech použitých jako pozorovací armádou republikánské Francie, mj. za Bonapartovy egyptské expedice jako tzv. aérostatier, posléze už jako bojový prostředek např. rakouskou armádou při bombardování Benátek roku 1848.
První letadla zpočátku patřila do vybavení technických formací, teprve během válečných let našla bojové uplatnění na všech frontách první světové války. Právě zařazení do technických oddílů (ve Francii ženie, v Německu pionýři, v Rusku inženýři) přidělilo pozemnímu personálu, letcům a pozorovatelům stejnokroje s označením uvedených formací, se specifickými odznaky nejčastěji okřídlené vrtule na náramenících, ve Francii na rukávových páskách. Důstojníci v prestižních funkcích pilotů ovšem nosili stejnokroje původních zbraní, nejčastěji jízdy (husarů, dragounů či jako německé letecké eso Manfred von Richthofen hulánů). Specifický stejnokroj byl zaveden teprve na podzim r. 1916 ve Francii, ovšem v šedomodrém armádním střihu, s již dříve užívanými okřídlenými hvězdičkami na límci, u důstojníků s dracounovými páskami ve formě manžetových krokvic. V r. 1918 pak byl stejnokroj francouzského letectva v tmavomodré barvě.
Nicméně první ozbrojené síly, kam bylo letectvo jako svébytný druh zbraně zařazeno, bylo pozemní vojsko Velké Británie, kde byl již 13. dubna 1912 založen Královský letecký sbor (Royal Flying Corps) jako součást pozemní armády. Byl vybaven již speciálním kabátcem s krycí zapínací lištou, vhodným pro kokpit prvních letadel. Stejně jako standardní armádní uniforma byl v khaki barvě, s hodnostmi důstojníků na náramenících a navíc s lodičkou s iniciálami RFC ve věnci s korunou v převýšení. Také na hrudi byl na levé straně nový emblém, navíc s křídly. Pro pozemní službu si ponechal RFC armádní stejnokroje pro důstojníky i mužstvo s emblémem RFC na lodičce i na límci, u důstojníků až do r. 1917 s distinkcemi na manžetách jako v pozemní armádě.
Dne 11. července téhož roku byl založen tzv. „Naval Wing“ (od července 1914 - Royal Naval Air Service) jako zbraň Královského námořnictva (Royal Navy). Stejnokroje měl námořnické, ale zvláštní distinkce. 1. dubna 1918 byly spojeny obě zmíněné formace do Královských vzdušných sil (Royal Air Force - RAF) jako třetí složka ozbrojených sil vedle armády a námořnictva, nadále v khaki stejnokrojích, ale s novými světlemodrými distinkcemi námořnického modelu bez Elliotova oka na horním prýmku, navíc se zlatistým letícím korunovaným orlem v převýšení pro důstojníky, s pojmenováním hodností jako v armádě.
V červenci 1918 byl zaveden stejnokroj ve světlemodré barvě a 27. srpna 1919 přišla nová úprava distinkcí a názvů (např. Squadron Leader apod.). Téhož roku 15. září byla předepsána šedomodrá uniforma s menšími úpravami nošená i v současnosti.
Uvedené adjustační úpravy stejnokroje RAF akceptovaly základní střih tehdejších uniforem britské armády. Důstojnická blůza byla s otevřeným límcem, s náprsními skládanými kapsami a většími pobočnými, ale bez nárameníků. Obdobně blůza poddůstojníků a mužstva byla upnuta ke krku a zapínána na pět knoflíků, rovněž bez nárameníků a se stejnými kapsami jako u důstojníků. Čepice s dýnkem měla černý mohérový okolek a soukenný štítek, podbradník byl černý kožený. Emblémem důstojníků byl letící stříbřitý orel mezi dvěma zlatistými listy a vše převýšené korunou (u leteckých maršálů - obdoba armádních generálů - byl věnec uzavřený jako u námořních důstojníků) a štítek (černý) s listovým dracounovým lemem. Emblém mužstva a poddůstojníků byl obdobný jako u RFC, jen písmena byla RAF. Na lodičce důstojníků - pro běžnou službu - byl vlevo pouze orel, u poddůstojníků a mužstva stejný odznak jako na čepici. Kalhoty byly pantalóny nebo u mužstva ve střihu pěchoty s ovinkami. Příslušníci RAF na blůze nosili soukenný opasek. Hodnosti byly u důstojníků obdobné jako u Royal Navy, ale v tenkém provedení, světlemodé na černém podkladě, stejně jako poddůstojnické a mužstva, přičemž svobodník (Leading Aircraftman)měl ležatou vrtuli (ostatní poddůstojníci měli ševrony armádního typu). Poddůstojníci a mužstvo dostali navíc pod ramenní šev světlemodrého letícího orla na černém obdélníku; podobně na černém podkladě byla i označení specializace.
Pro mimoevropské oblasti zavedena pískově béžová adjustace jako u armády, příp. tropická přilba, tedy košile, šortky, podkolenky a lehká blůza. Důstojnické prýmky na béžových uniformách byly umístěny na návlecích na náramenících. V r. 1937 zavedený battledres měl u RAF viditelné knoflíky, důstojnické hodnosti rovněž na náramenících, u poddůstojníků a mužstva rovněž po r. 1937 nošena otevřená důstojnická blůza a lodička. Nadále užíván všemi hodnostními kategoriemi ulster, blůza s otevřeným límcem, plášť nadále tzv. ulster. Šedomodrá barva v různých odstínech se stala modelem i pro letectva dalších států, zejména ve třicátých létech.
V roce 1923 byly v italské armádě provedeny rozsáhlé reformy, z nichž hlavní vedla k vytvoření samostatného letectva (23. III.) jako Regia Aeronautica. Nové těleso pak dostalo také šedomodré stejnokroje inspirované zřejmě tehdejší uniformou RAF. Jednalo se především o uniformu důstojníků, kteří obdrželi blůzu s otevřeným límcem se zlatými hvězdami podobně jako pozemní vojsko, dále zapínání na 4 zlatisté knoflíky a se skládanými náprsními i pobočnými kapsami. Na ramenou místo nárameníků měli italští letečtí důstojníci široké zlatisté prýmy s lemy, jako hodnostní označení na spodní části rukávů zlatisté krátké prýmy jako námořnictvo, ale horní prým vždy s hranatou kličkou (rombem). Čepice s dýnkem, okolkem a se štítkem měla mimo obdobu rukávových distinkcí po obvodu jako emblém malého orla se svislými křídly mezi otevřeným vavřínovým věncem a s korunou v převýšení. Jako kalhoty byly zavedeny pantalóny. Mužstvo dostalo ovšem blůzu pěchotního střihu s náprsními skládanými kapsami, stejně jako pobočnými, na stojatém límci hvězdu a jako pokrývku skládanou lodičku s miniaturním emblémem jako u důstojníků ve žluté barvě. Hodnostní krokvice na nadloktí hrotem dolů byly ve žluté a červené barvě. Rovněž balonové kalhoty odpovídaly spolu s ovinkami tehdejšímu armádnímu modelu. Pro mimoevropské oblasti byla uniforma zhotovena z lehké látky okrové barvy a doplněna tropikou přilbou. Po r. 1934 byla otevřená blůza zavedena i pro mužstvo jako u armády. Důstojníci pro léto dostali přidělenu bílou uniformu s tuhými nárameníky s hodnostními hvězdami, u vyšších se zlatistým lemem a u letectva s letícím orlem s korunou v převýšení. Za války v Habeši pak obdržela armáda i letectvo nové blůzy z lehké pískové látky v několika variantách (např. sedlové zapínání náprsních kapes), u důstojníků opět s tuhými nárameníky. Tato populární blůza zvaná sahariana byla nošena i italskými intervenčními jednotkami za španělské občanské války bojujícími na straně nacionalistů, ovšem se španělským distinkčním systémem na levé straně hrudi. Letecký útvar se jmenoval Aviation Legionaria a navíc měl i španělské lodičky (tzv. gorillo, italské s klopou nazývány bustina). V šedomodrých uniformách i okrových saharianách vstupovalo italské letectvo i na bojiště II. světové války.
Jak bylo zmíněno v úvodu, francouzské letectvo na konci r. 1918 obdrželo tmavomodré stejnokroje armádního střihu. V r. 1924 dostali důstojníci, poddůstojníci a mužstvo límcové patky rovněž armádního typu v černé barvě s oranžovými - pro vyšší poddůstojníky a důstojníky se zlatistými - čísly a s lemy v barvě specializace: stíhači zelené, bombardovací perutě červené, pozorovatelé světlemodré a pozemní personál fialové. Hodnosti byly na předloktí (nad manžetami) pro mužstvo a poddůstojníky oranžově červené krokvice (ševrony), pro vyšší poddůstojníky žluté a pro důstojníky jako v r. 1916 nadále dracounové ševrony. Pro službu v mimoevropských posádkách byly stejnokroje v okrové barvě a z lehkého materiálu.
V roce 1934 bylo letectvo ustaveno jako samostatné ozbrojené těleso (2. srpna Armée de l'air) ve zcela nových stejnokrojích v tmavomodré barvě. Důstojnický stejnokroj nově sestával z otevřené blůzy se čtyřmi zlatistými knoflíky, s náprsními všitými kapsami s rovnými příklopkami, stejně jako pobočnými, s ramenními prýmky jako u námořních důstojníků a se stejnými hodnostními dracounovými prýmky po obvodu manžet (generalita hvězdy), a čepicí se širším dýnkem (v létě s bílým potahem), rovněž s hodnostními prýmky po obvodu a na dýnku s křidélky s číslem formace (koloniální letectvo s kotvou) u generálů s hodnostními hvězdami a po obvodu s dubovými ratolestmi jako armádní generalita. Dvojitý dracounový podbradník. Nad pravou kapsou nošena rovněž křidélka. Vyšší poddůstojníci měli obdobou blůzu, ale s límcovými patkami a s rukávovými žlutými ševrony, na čepici oranžové lemy na dolní a horní části mohérového okolku a mezi nimi širší zlatistý pruh. Mužstvo užívalo od r. 1935 tmavomodré stejnokroje, ale armádního střihu, na čepici, na čepici stejné oranžové lemy a na límci patky ve stejném provedení jako před rokem 1934, s oranžovo-červenými distinkčními ševrony. Pro mimoevropské letecké útvary byly určeny opět okrové stejnokroje stejného střihu jako tmavomodré metropolitní, navíc byla obvyklá i tropická přilba, pro společenskou bílou uniformu také bílá.
Letecké jednotky Rudé armády (Vozdušnyje vooruženyje sily - VVS) z počátku užívaly elementy letectva carské armády (kožené kabáty, modré kalhoty, letecké kukly) a převážně tmavomodré oděvní součástky. Podle předpisu z r. 1919 měly na celoarmádním khaki stejnokroji límcové výložky, náprsní petlice a soukennou hvězdu na typické čepici s hrotitým dýnkem a postranními klopami, tzv. šlem, ale populárně zvanou buďonovka. Na této velké světlemodré hvězdě byla malá emailová rudá se srpem a kladivem jako u ostatních kategorií. Po nové úpravě v r. 1922 byly distinkce RA na světlemodré šípové výložce pod levým loktem a nad levým loktem byl nošen světlemodrý rombus (kosočtverec) jako emblém zbraně se žlutým vycházejícím sluncem a okřídlenou vrtulí - ta v miniatuře na konci límcové výložky - a rudou hvězdou. V r. 1924 byly pro VVS předepsány tmavomodré uniformy celoarmádního střihu s čepicemi s dýnkem a pro důstojníky otevřené blůzy se čtyřmi knoflíky, s náprsními a pobočnými kapsami. Distinkce v emailovém provedení přeneseny na límec, za nimi nadále okřídlená vrtule a na levém nadloktí nošena zlatistá vrtule s šedými perutěmi a zkříženými meči a s rudou hvězdou. Polní a pracovní stejnokroje nadále zůstávaly khaki soukenné nebo pro léto plátěné. V pětatřicátém roce byla otevřená tmavomodrá blůza důstojníků pro společenské účely doplněna bílou košilí a černou kravatou, pantalony a lodičkou (pilotkou) se světlemodrými lemy. Na podloktí nošeny nově hodnostní ševrony jako u pozemních sil. Pro každodenní a polní službu byly předepsány khaki blůzy s uzavřeným límcem (v létě gymnasťorky), ale s okrouhlými čepicemi se světlemodrým okolkem i lodičkami (pilotkami - nošeny tedy hlavně létajícím personálem a zhotoveny v tmavomodré barvě se světlemodrými lemy), stejně jako tmavomodrými jezdeckými kalhotami. Další inovace přišla r. 1940, kdy na čepicích se světle modrým okolkem byly na dýnku umístěny - u pilotů - zlatistá křidélka s hvězdou (inspirace francouzským vzorem), lemy důstojnických výložek zlatisté a nadále pilotní odznak na levém nadloktí. Ševrony na rukávech pozměněny podle celoarmádního vzoru.
V nových ozbrojených silách Československa po vyhlášení samostatnosti v r. 1918 byly samozřejmě i oddíly letectva, tedy dobově vzduchoplavectva, vesměs z příslušníků staré rakousko-uherské armády. Vedle bývalých letadel monarchie byli noví vojáci tzv. domácího vojska oblečeni do původních rakousko-uherských stejnokrojů s příslušnými úpravami. Na čepicích byly umístěny nové emblémy z mořeného kovu ve tvaru lipového listu s iniciálami RČS a místo starých distinkcí s hvězdičkami nové hodnosti ve formě pásků - u poddůstojníků v barvě stejnokroje, u důstojníků stříbřité dracounové jak na čepici, tak na límcových výložkách, v barvě nových zbraní a služeb (z nichž vzduchoplavectvo jako technická složka dostalo barvu šedou) a po zprvu nošeném starém emblému kovového balonu záhy vyměnilo označení za miniaturní dvojplošník. Již v létě roku 1919 byly vydány nové předpisy pro nošení vojenských stejnokrojů, tentokrát v khaki barvě, s čepicemi s dýnkem a se štítkem a u důstojníků s otevřenou blůzou. Páskové distinkce (u poddůstojníků také jako krokvice - ševrony) byly přeneseny na spodní část rukávů, poddůstojníků vyšších v modrém hedvábí (jako zmíněné ševrony), u důstojníků opět v dracounovém stříbřitém provedení. Na čepici nadále písmena RČS v lipovém věci, u nižších hodností kovové, u vyšších v dracounovém provedení. Vedle kovových označení odborností byly límcové výložky v novém provedení a ve větším barevném rejstříku na límci, u letectva nyní hnědé s šedým lemem, stále patřících do technických formací. Stávající uniforma však opět doznala změny již 27. listopadu 1920, kdy byl vydán nový stejnokrojový předpis, který zaváděl khaki ke krku zapjatou blůzu s blankytnými výložkami, náprsními a pobočnými kapsami, pantalony nebo kalhoty s ovinkami, tuhou čepici s novým emblémem a podbradníkem, a především nový systém distinkcí na náramenících ve formě knoflíčků pro mužstvo, velkého knoflíku pro rotmistry (s malými knoflíčky za služební léta) a pro subalterní důstojníky kovové obdélníčky, pro vyšší důstojníky čtverečky (s kovovou dracounovou sutaškou po obvodu) a pro generály jednu hvězdu se sutaškou, na rozdíl od stříbřitého kovu důstojníků zlatistou.
V létech 1924 až 1925 obdrželi důstojníci a rotmistři čs. armády doplňky ke společenským a slavnostním příležitostem. Byly zavedeny tuhé nárameníky s dekorativním dezénem z lipových listů v dracounovém provedení a stejně jako knoflíky, ozdobný opasek s hedvábnými trikolorami a podbradník na čepici včetně emblému pro generály ve zlatistém, důstojníky ve stříbřitém a pro rotmistry částečně hnědém hedvábném provedení. Malý znak republiky byl na čtvercové přezce opasku jednotný stříbřitý pro všechny kategorie, stejně jako na emblému či portepé. Rotmistři měli stříbřité lipové listy na jinak hnědém hedvábném nárameníku, kde od r. 1925 dostali nové distinkce ve formě osmicípých stříbřitých pecek, pro rotmistra 1, štábního rotmistra 2 a praporčíka 3. Generálové navíc obdrželi první formu lipových ratolestí na límec, letečtí důstojníci ve stejné době dostali kordík a létající personál v r. 1929 otevřené blůzy.
Ve třicátém roce byla provedena předpisově stejnokrojová inovace. Především byly zrušeny tuhé nárameníky a zdobný opasek (ten byl nově s khaki hedvábí a s menším znakem na sponě) a nově zavedeny 2 až 4 hvězdy pro generály na podloktí podle francouzského vzoru. Nové bylo i listoví na generálských límcích a na náramenících se zlatistou sutaškou, která nově náležela i vyšším důstojníkům s 1 až 4 pěticípými hvězdami, u subalterních s l až 4 trojcípými, vše stejně jako knoflíky a znak na čepici se zkříženými meči zlatisté (u služeb bez mečů obojí). Rotmistři se stříbřitým kovem dostali 1 až 3 obdélníčky na barevné podložce. Technické zbrojnictvo letectva nově zelené límcové výložky se světlemodrým lemem na zadních výkrojích. Od 13. března 1937 létající personál (včetně poddůstojníků) obdržel šedomodré stejnokroje. Rotmistři nově téhož roku dostali 1-3 trojcípé stříbřité hvězdy, od 8. 6. 1938 nově zavedená hodnost štábního praporčíka dostala stříbřitou sutašku a pěticípou hvězdu.
Nebesky modré označení měly i letecké formace rumunské královské armády na novém khaki stejnokroji celoarmádního střihu vz. 23/26. Důstojníci nosili celobarevné límce u společenských a vycházkových stejnokrojů spolu s barevnými lemy hrotitých manžet a nárameníků. Pro služební a polní užití byly určeny pro tehdejší rumunskou armádu typické šípové límcové výložky, které patřily ve světlemodré barvě i pozemnímu personálu z řad poddůstojníků a mužstva. Vzdušné síly dostaly přidělenu pro všechny hodnosti čepici s dýnkem, okolkem a štítkem s emblémem letícího orla v otevřeném věnci s korunou v převýšení, pro důstojníky v dracounovém zlatistém provedení, pro poddůstojníky a mužstvo v menších dimenzích a ze žlutého hedvábí či bavlny.
V letech 1930/31 se rumunské letectvo emancipovalo jako samostatná složka ozbrojených sil a zároveň obdrželo zcela nové stejnokroje velmi tmavého modrošedého odstínu s novými distinkcemi pro důstojníky s manžetovými prýmky ze žlutého hedvábí s rombem na horním prýmku jako u italského letectva s černým pokladem pro létající personál, u vyšších hodností s jedním širším prýmem a u generality navíc s širokým prýmem s listovým dezénem. Důstojníci dostali otevřené blůzy, na límci u všech hodností nadále šípové výložky v barvě specializace - stíhači tmavě zelené, bombardéry červené, pozorovatelé a generalita světle modré. Generálové navíc s dekorem armádních velitelů, na čepicích stříbřité generálské slunce se zlatistou hvězdičkou mezi perutěmi a s korunou v převýšení, důstojníci předchozího orla ve věnci a s korunou v převýšení. Tento emblém byl i na modrém baretu vyšších poddůstojníků, bez věnce pak i na baretu mužstva. Vyšší poddůstojníci rovněž nosili otevřené blůzy, nárameníky se stylizovanými křidélky podle stupně hodnosti, do r. 1939 u vyšších poddůstojníků na nadloktí otevřené ševrony (krokvice). Mužstvo nosilo tmavomodré blůzy s uzavřeným límcem jako armáda, na náramenících stejně jako pozemní vojsko hodnostní pásky a dlouhé kalhoty byly zasunuty do šněrovacích bot s manžetou.
Letecké síly Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), od r. 1929 Jugoslávie, stejně jako Rumunsko malodohodový spojenec Československa a rovněž s blankytnou barvou označení, oblékly jako první odlišnou uniformu světle modrošedé stejnokroje armádního střihu v r. 1928. Za necelých 10 let, 13. července 1937 obdržely jako již separovaná část ozbrojených sil poměrně tmavou modrošedou uniformu, pro důstojníky s otevřenou blůzou se dvěma náprsními a dvěma pobočnými kapsami, s šedou košilí a černou kravatou, s novou čepicí s dýnkem, mohérovým černým okolkem a s emblémem srbského bílého orla ve věnci s korunnou v převýšení a podobně jako námořnictvo nejen v Jugoslávii pro generály s dvojitým listovým dekorem na štítku, u vyšších důstojníků s jedním. Pro polní účely byla nošena srbská lodička tzv. kapa se stejným emblémem. Hodnosti podvojné - armádní pogony a generálské splétané nárameníky a na předloktí hodnostní prýmky s černým podkladem a u generálů opět hvězdy armády, obojí se stylizovaným letícím orlem v převýšení, u vyšších důstojníků navíc se širším prýmem. Poddůstojníci světlemodré nárameníky, mužstvo šedozelené.
Bulharské vzdušné formace byly zformovány poměrně pozdě, neboť Bulharsko jako člen Centrálních mocností bylo vázáno mírovou smlouvou z Neuilly z 27.11.1919 (tedy mělo zákaz letectva). Teprve 31. 7. 1938 mohlo podle soluňské smlouvy tuto součást ozbrojených sil budovat. Stejnokroje byly v poměrně světlém odstínu šedomodré barvy a v armádním stylu, pouze emblém na čepicích důstojníků byla oválná kokarda jako u armády ve věnci s korunou v převýšení a stylizovanými perutěmi po stranách, u generálů ve zlatistém, u důstojníků stříbřitém provedení. Kov letectva byl stříbřitý, barva vyložení světlemodrá.
Pro vzdušné síly Řecka byla zavedena šedomodrá uniforma v r. 1934 a zcela odpovídala nejen střihem, ale i distinkcemi tehdejšímu stejnokroji britských RAF. Pouze čepicový emblém byl poněkud pozměněn, neboť stylizovaná křidélka byla v modrém oválu s řeckou královskou korunou v převýšení, otevřený věnec byl pro všechny důstojnické hodnosti stejný a rukávové prýmky se lišily od anglických pouze horním s rombem, tedy akceptující italský obraz.
Albánie údajně neměla letectvo, leč v literatuře je uváděna barva tohoto druhu zbraně jako žlutá na límcové výložce uniformy vz. 29 i vz. 36, tedy celoarmádním modelu. Důstojníci navíc měli mít na límci zlatistého letícího orla.
Vzdušné síly nové turecké republikánské armády, která byla postavena na základě smlouvy v Lausane z 24.7.1923 v podstatě anulující mír v Sévres, patřící do soustavy mírových smluv po válce uzavřených s Centrálními mocnostmi, a zejména po vyhlášení nového tureckého státu v Ankaře 29.10.1923, byly oděny do celoarmádních šedozelených stejnokrojů pouze s odlišnou barvou formace vyjádřenou na hrotité límcové výložce, pro letectvo ve středně šedomodré barvě.
Související příspěvky:
Jan Vogeltanz: Vývoj leteckých uniforem od 1. světové války do roku 1939, část 2/2
 |
Jiří Bureš: C. a k. letecké eso - Ústečan Ernst Strohschneider Na vlastní žádost byl v březnu 1916 přijat do K. u. K. Luftfahrtruppen a v důstojnické škole ve Wiener Neustadtu vycvičen na leteckého pozorovatele. Po ukončení výcviku byl jmenován důstojníkem-pozorovatelem u nově vytvořeného Fliku 23 pod velením hejtmana Heinricha Kostrby. Jednotka byla umístěna na italské frontě v Jižním Tyrolsku. Zde se Strohschneider vyznamenal během mnoha pozorovacích letů nad nepřátelským územím a bombardovacích akcích... |