Vývoj organisace dragounských a švališarských pluků v rakouské armádě
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 05.09.2008
První dragouni se v císařské armádě objevují až za třicetileté války. Mezi nejstarší jízdní kategorie rakouské jízdy náleží kyrysníci a arkebuzíři. Na začátku třicetileté války ostatně celou habsburskou jízdu představoval jen 1 pluk kyrysníků a 1 pluk arkebuzírů. Zatímco kyrysníci tvořili ještě po dobu dvou a půl století jádro bitevního jezdectva, nepřežili arkebuzíři třicetiletou válku. V r. 1642 byl založen v pořadí předposlední arkebuzírský pluk, ale pak během dvou let tento druh vymizel z jedeckého spektra. Úplně poslední arkebuzírský pluk byl založen v r. 1647, ale již v příštím roce byl zrušen a tím arkebuzíři mizí zcela definitivně. Tento fakt zde vzpomínáme proto, že v některých pracích jsou arkebuzíři vydáváni za předchůdce dragounů. Toto ovšem není pravdou. Arkebuzíři byli čistě jezdeckou složkou, zatímco dragouni, alespoň zpočátku, jakousi hipomobilní pěchotou. K jejich ztotožňování zřejmě přispěl ten fakt, že u obou těchto složek se počítalo především s užitím jejich palebné síly. Ostatně byly císařské arkebuzírské pluky po svém zrušení, pokud nebyly rozpuštěny, změněny na pluky kyrysnické a ne dragounské. Toto bylo celkem logické, protože arkebuzíři ke konci třicetileté války se příliš nelišili od kyrysníků, jejichž ochranná zbroj během války podlehla značné redukci.
Prvotní dragouni nebyli plnohodnotnými jezdci a ani za ně nebyli považováni. Nepřátelé novinek na jejich adresu nešetřili různými uštěpačnými poznámkami typu „halb Mensch, halb Vieh“. Vzhledem ke svému převážně pěchotnímu způsobu boje se dělili, jako tehdejší pěchota, na mušketýry a pikéry. Boj v sedle byl u nich předpokládám jen výjimečně a konečně se počítalo i s tím, že dragoun, zaměstnaný pěším bojem, může snadno přijít o koně (byť byli koně samozřejmě po sesednutí mužstva k boji střeženi). Z těchto důvodů byli dragouni vybavováni méně kvalitními a tedy levnějšími koňmi.
Na rozdíl od ostatních druhů jízdy se dragouni z počátku objevovali jen v síle setnin, ať již naverbovaných jako samostatné jednotky, nebo jako součásti kyrysnických či arkebuzírských pluků. Až za druhého Valdštejnova generalátu se vyskytovali dragouni v samostatných plucích, jejichž stavy ale bývaly zpravidla slabší, než u ostatních jezdeckých kategorií - tři až pět setnin. Ve druhé polovině války si často stavěli z dragounů generálové a vyšší velitelé svoje tělesné gardy.
Jezdecké pluky na začátku třicetileté války, t.ř. Regimenter zu Pferd, event. zu Ross (tehdy se ovšem jednalo výlučně o kyrysníky a arkebuzíry) byly dvojího typu, buď o 1.000 mužích, sestávající z 10-ti setnin (označované též prapor - Fahne) po 100 mužích, nebo na polovičním stavu, t.j. 500 mužů v 5-ti setninách. Později byly vytvářeny i pluky v síle 600 - 800 mužů (6 až 8 setnin), ev. 200 - 300 mužů (2 až 3 setniny).
Vedle celých pluků byl též větší počet samostatných setnin (Frei-Compagnien), označované též jako „setniny o jedné vrstvě“ (einschichtige Compagnien), které byly buď jako takové již postaveny, nebo se jednalo o zbytky zrušených pluků. Takovéto setniny si stavěli pro svoji potřebu generál-adjutanti, někdy i generální váleční komisaři a zásobovatelé (proviantmistři) v dědičných zemích. Tyto setniny nebyly zpravidla používány v poli, spíše k ochranným či obsazovacím službám. V mnoha případech byly použity později k formování nových pluků.
Pluky, případně i menší formace, najímaly do císařských služeb soukromé osoby, vybavené k této činnosti císařským najímacím čili verbovacím patentem (Werbe-Patent). Za dob třicetileté války se jednalo jednak o profesionální válečníky, kteří nezřídka vystřídali službu v různých armádách, jednak o vojenské podnikatele, pro které byla tato činnost výnosným obchodem. Verbovací patent nejen opravňoval svého držitele k najímání vojáků na určitém území, ale zároveň byl jmenovacím patentem, který ustanovoval dotyčnou osobu do funkce majitele pluku, dle tehdejší nomenklatury plukovníka-majitele (Obrist-Inhaber, též Regiments-Inhaber). Tento byl u svého pluku netoliko velitelem (i když nepatřilo k jeho povinnostem, aby pluku velel osobně), ale i nejvyšším administrátorem - příslušelo mu přidělování (v praxi prodávání) hodností, ale i třeba jurisdikce. Tak jako nic na světě nebývá zadarmo, musel na druhé straně i majitel do svého pluku investovat. Obzvláště za třicetileté války bylo obligátní, že majitelé sice obdrželi patent s císařským podpisem, ale z věčně prázdné státní truhlice nedostali žádné peníze. Je ovšem pravdou, že na své si přišli po válce, kdy jim bylo, pokud ovšem byli na živu, přidělováno štědře, zejména z konfiskátů. Vedle faktických práv, jimiž byl majitel nadán, existovala i práva více méně čestná. Mezi jednu z výsad majitele, která mu nenesla žádné hmotné výhody, patřilo právo, že pluk byl pojmenován jeho jménem. Na druhé straně se jednalo o ryze pragmatickou organisační záležitost - v té době nebyl vypracován žádný jiný mechanismus vzájemného rozlišování pluků.
Pěší i jízdní pluky byly označovány jménem majitele, jízdní pluky byly vedle toho označovány specifikací druhu jízdy (Reitergattung) - jako na př. kyrysnický, arkebuzírský či dragounský pluk. Jména byla používána ve zkrácené formě, většinou pouze rodová. Výjimečně se místo jména používal titul majitele. Na př. pozdější pěší pluk č. 1 se nazýval „Kaiser“, protože jeho majitelé byli od r. 1745 německými, později rakouskými císaři, nebo třeba pozdější pěší pluk č. 4, označovaný jako „Hoch- und Deutschmeister“, jehož majiteli byli od jeho založení velmistři řádu Německých rytířů. Majitel mohl původně vlastnit i více pluků. Pokud byl zřizovatel majitelem dvou pluků, býval dříve založený pluk označován jako „Alt-“, později založený jako „Neu-“. Toto označování zaniklo, když bylo v r. 1634 povoleno vlastnit jen jeden pluk. Později se majitelství více pluků vyskytovalo jen výjimečně, většinou u členů panovnického rodu. V případě, kdy dva pluky měly majitele stejného rodového jména, užívalo se pro jejich rozlišení prefixů „Alt-“ pro dříve založený a „Jung-“ pro později založený pluk; toto bylo výjimečně používáno i v jiných případech, jak uvidíme dále. Tento systém označování přestal být efektivní již v případě existence tří takových pluků. Proto byl používán ještě další způsob rozlišení a to označení křestním a rodovým jménem. V mezidobí omezeném úmrtím, vzdáním se funkce či zbavení funkce jednoho majitele a jmenováním druhého, byl pluk označován jako „vacat“ se jménem původního majitele, t.j. pluk uprázdněný tím a tím. U některých pluků po smrti majitele císař rozhodl, že ponesou jméno zesnulého „na věčné časy“. Pluky pak byly takto označovány bez ohledu na to, kdo byl skutečným majitelem (tedy i v případě, že nebyl majitel žádný). Vůbec první nařízení tohoto druhu pochází z r. 1656 (u pozdějšího dragounského pluku č. 6), nebylo ale dodrženo. První skutečné přidělení jména na věčné časy pak bylo u jízdy v r. 1736 (pozdější dragounský pluk č. 13) a u pěchoty v r. 1825 (řadový pěší pluk č. 2). V r. 1888 byla některým plukům přidělena jména zemřelých panovníků či vojevůdců, z nichž mnozí vlastníky pluků v minulosti nebyli.
V čele pluku stál plukovník (Obrist), t.j. majitel pluku, pokud přímo velel svému pluku. Plukovní štáb vedle něj tvořily další osoby:
- podplukovník (Obrist-Lieutenant); zástupce plukovníka, event. vlastní velitel pluku, pokud majitel sám nevelel
- major (Obrist-Wachtmeister); teprve zhruba od r. 1628 u všech pluků
- ubytovatel (Quartiermeister)
- soudce (Auditor, Schultheiss)
- kaplan (Caplan)
- plukovní sekretář (Regiments-Secretär)
- vozmistr (Wagenmeister)
- zásobovatel (Proviantmeister); tato funkce byla po jistou dobu zrušena a teprve zhruba od r. 1640 se opět objevuje u všech pluků
- tympánista (Heerpauker); jen u kyrysníků a arkebuzírů, posléze i u husarů, u dragounů se vyskytoval jen zřídka, většinou jako privilegium
- profous s pomocníky (Profoss cum suis; doslova „se svými“).
Setninový štáb (tzv. Prima-plana, neboť jeho členové byli uváděni na prvé stránce setninových výkazů - odtud zvyk, uvádět poddůstojníky na této úrovni jako „primaplanisty“), měl toto složení:
- rytmistr (Rittmeister), u dragounů setník (Hauptmann)
- poručík (Lieutenant, Leutenant)
- kornet (Cornet), u dragounů praporčík (Fähnrich) - tito nosili setninové zástavy (Estandarte)
- strážmistr (Wachtmeister), tento byl i u dragounů (nikoliv tedy šikovatel - Feldwebel, jako u pěchoty)
- ubytovatel (Quartiermeister), označovaný dříve též jako furýr (Fourier)
- písař (Musterschreiber)
- felčar (Feldscher)
- 1 až 2 trubači (Trompeter), tito původně jen u kyrysníků a arkebuzírů, později i u husarů, u dragounů místo nich byli bubeníci (Tambours) jako u pěchoty.
Vlastní setninu pak tvořili:
- 2 až 3 desátníci (Corporale)
- sedlář (Sattler)
- kovář (Schmied)
- platnéř (Plätnerr, Cürass-Schmied) - jen u kyrysníků a arkebuzírů, u dragounů nebyl
- 80 až 90 prostých jezdců (gemeine Reiter, označovaní též Einspännige - jednospřežní, toto označení se udrželo po dosti dlouhou dobu a vyskytuje se ještě k r. 1715).
Vyšší důstojníci (podle německé nomenklatury Stabs-Officiere - štábní důstojníci, neboť se jednalo o důstojníky, přináležící štábu pluku) včetně majitele byli vlastníky setnin, každý po jedné, kterým ale skutečně osobně veleli, na rozdíl od pěchoty, kde tomu tak nebylo. Proto také u jízdy nebyl systemisován žádný jejich zástupce, t.j. kapitán-poručík jako u pěchoty.
Taktickou jednotkou byla eskadrona (Escadrone), tvořená několika setninami, stavěná v hloubce 5 až 10 řad.
První dragounský pluk byl založen až v r. 1623, ale již v následujícím roce byl rozpuštěn. Od r. 1625, kdy byly založeny nové dva dragounské pluky, tvořili dragouni jen nevýznamnou část jízdy, když se jejich počet jen zvolna zvyšoval až na 3 pluky v letech 1627/1628. V r. 1628 byly ale tyto 3 pluky zrušeny a dragouni musí čekat na svoji renesanci až do r. 1630. Tehdy založený dragounský pluk je sice ještě v témže roce rozpuštěn, ale již v r. 1631 vznikají nové dragounské pluky a pak již zůstávají dragouni stálou součástí jízdy po dobu téměř 300 let. Jejich počet pak prudce roste, až v letech 1635/1636 dosahuje maxima za třicetileté války - devatenácti. V r. 1636 pak začíná pozvolný pokles počtu dragounských pluků, takže ke konci války jsou již jen 4 pluky. V r. 1649 jsou pak 3 z nich rozpuštěny a do nové stálé armády je vedle 10-ti pěších a 9-ti kyrysnických zařazen jen 1 dragounský pluk.
Redukce armády v r. 1649 byla často praktikována tak, že pluky určené k likvidaci, byly nejprve zredukovány na 2 až 3 setniny a tyto pak byly přidělovány k jednomu nebo více plukům, jež měly zůstat zachovány, které ovšem byly předtím zmenšeny v počtu svých setnin.
Maršálem Montecuccolim byl upřesněn pojem eskadrony - tato sestávala zásadně ze dvou setnin. Starší z obou velitelů setnin přebíral velení eskadrony. V této setnina nevytvářela žádnou taktickou součást, neboť eskadrona se dělila na 2 pelotony, z nichž každý byl rozdělen na 3 čety (Zug), nazývané též desátnictva (Corporalschaft).
Sestava eskadrony byla třířadá v boji s „dědičným nepřítelem“ (Erbfeind) - t.j. s Turky a dvouřadá v boji s regulerním nepřítelem - t.j. evropským nepřítelem.
U štábu pluku se objevuje adjutant s hodností strážmistr-poručík (Wachtmeister-Lieutenant) a nově systemisovaný plukovní felčar (Regiments-Feldscher), oba hodnostně nižší, nežli praporčík ev. kornet.
Stav pluků byl všeobecně ustanoven na 10 setnin (t.j. 5 eskadron) a pluk čítal 800 až 1.000 mužů.
Setnina majitele byla označována jako Leib-Compagnie (tělesná setnina) - toto označení se v některých plucích vyskytovalo již ke konci třicetileté války, setniny podplukovníka a majora pak Obristlieutenants-Compagnie a Obrist-Wachtmeisters-Compagnie. Po zavedení hodnosti plukovníka-velitele, jemuž přináležela rovněž setnina, byla tato označována jakožto Obrist-Compagnie. U pluku pak byly celkem 4 takovéto setniny, označované jakožto Stabs-Compagnien.
Po míru v Karlovicích r. 1699 byly některé jízdní pluky zrušeny a v té době existovalo 9 dragounských pluků. V prvních letech války o dědictví španělské byl pak zřízen další 1 dragounský pluk.
Již za třicetileté války se vedle kyrysnických, arkebuzírských a dragounských pluků, verbovaných převážně na území Svaté říše římské národa německého, vyskytovaly formace lehké jízdy, stavěné z Chorvatů, Poláků a pod. Koncem XVII. století se pak staly pravidelnou součástí císařské armády husarské pluky, najímané v Uhrách a označované proto jako „uherská jízda“. Kyrysníci a dragouni pak byli označováni jako „německá jízda“. Dragouni v té době nabývali stále více jezdeckého charakteru, jejich původně pěchotní způsob boje začal ustupovat do pozadí a upřednostňován byl boj v sedle.
Všechny jízdní pluky byly v r. 1701 uvedeny na stejný stav 6 eskadron, t.j. 12 setnin. Pouze u husarů se dosti často v té době vyskytovaly pluky o 5-ti eskadronách, t.j. 10-ti setninách. Stav setniny byl průměrně normován na 90 mužů a koní, takže početní stavy pluků kolísaly mezi 1.000 a 1.090 muži.
Nehledě k tomuto normálnímu rozdělení jízdy, princ Eugen Savojský v prvých letech války o španělské následnictví zavedl u jednotek pod svým velením na italském bojišti určité změny, týkající se německé jízdy. Zde vzhledem ke členitému terénu nebylo možno používat větší jezdecké taktické jednotky. Proto z každého pluku byl vyčleněn oddíl vybraného mužstva v přibližné síle jedné eskadrony. Tyto oddíly, označované jako „Trupp“ byly v bitevním pořádku vedeny samostatně, takže se vlastně pluk skládal ze 7-mi eskadron. Byly používány ke službě předních stráží, zabezpečovacím službám a k výzvědům.
Během války o španělské následnictví byly u jízdy dosti značné změny v počtech pluků, několik pluků bylo nově zřízeno, jiné byly zrušeny. Dragouni ale v této době zaznamenali jen nárůst pluků. Po míru v Rastattu v r. 1714 byl převzat jistý počet španělských habsburských pluků do císařských služeb. Dragounské pluky v tomto roce dosáhly počtu 19-ti. Během války s Tureckem 1716 - 1718 pak dosáhly v letech 1717/1718 vůbec rekordního počtu v celé své historii, a to 20-ti. V r. 1718 byl sice vytvořen 1 nový pluk, ale současně 2 zrušeny. Po ukončení války na Sicilii v r. 1721 došlo ke zrušení 6-ti dragounských pluků, jejichž počet nyní klesl na 13. V r. 1725 pak následkem reorganisací bývalých španělských pluků, převzatých v r. 1714, poklesl počet dragounských pluků na 12. Během války o polské následnictví byly jízdní pluky vytvářeny i rušeny, u dragounů byl v té době mírný nárůst celkem tří pluků. Až v r. 1740 byl 1 dragounský pluk zrušen, takže při smrti Karla VI. bylo celkem 14 dragounských pluků.
Za dobu téměř sta let existence stálé armády pak můžeme vysledovat nárůst počtu dragounských pluků. Jestliže v r. 1649 byla 9 kyrysnických pluků na 1 dragounský, pak v r. 1740 bylo na 14 dragounských pluků již jen 18 pluků kyrysnických. Celkový nepoměr v neprospěch kyrysnických pluků byl ovšem ještě větší, protože od r. 1688 byli stálou součástí císařské jízdy husaři, kteří v r. 1740 vytvářeli 8 pluků.
Změny personálního stavu štábu a subalterních složek pluku byly v periodě 1705 - 1740 stejné jako u pěchoty.
Byla zavedena hodnost plukovníka-velitele (Obrist-Regiments-Commandant). Strážmistr-poručík obdržel titul plukovního adjutanta (Regiments-Adjutant), ovšem u jízdy býval tento od založení své hodnosti někdy označován jako adjutant. Plukovní felčar byl nyní označován jako plukovní chirurg (Regiments-Chirurg). Felčaři, systemisovaní u setnin, byli přiděleni ke štábu pluku jako felčarští pomocníci (Feldscher-Gesellen).
Služba plukovního sekretáře byla sjednocena se službou auditora. Auditoři neměli z počátku žádnou určitou hodnost, majitelé pluků jim ale mohli přiznat titulární hodnost nadporučíka nebo rytmistra ev. setníka.Funkce písaře u setniny byla zrušena. V r. 1722 byla zrušena hodnost vozmistra a jeho funkci nadále vykonával za války (v některých případech i v míru) k tomu určený poddůstojník. V letech 1722 - 1769 byl u pluku systemisován pro dobu války zásobovatel. Tento mohl, ale nemusel, mít důstojnický charakter a byl podřízen ubytovateli.
V r. 1715 byly u dragounských pluků zřízeny granátnické setniny (u kyrysníků byly v té době založeny obdobně setniny karabinýrské). Ostatní setniny byly pro rozlišení od nich označovány jako obyčejné setniny (ordinäre Compagnien). Stav obyčejné setniny byl 75 až 80 mužů, v granátnické (karabinýrské u kyrysníků) setnině bylo průměrně 100 mužů. V granátnických (karabinýrských) setninách nebyl praporčík (kornet), protože tyto setniny neměly žádné zástavy. Místo něj zde byl ještě jeden poručík. Pro rozlišení těchto dvou stupňů se ustálilo označení nadporučík (pro služebně staršího) a podporučík (pro služebně mladšího), kteří existovali vedle poručíků v ostatních setninách. V označení granátnických poručíků byla značná nejednotnost. V přehledech šarží se vedle sebe vyskytovali nadporučíci, poručíci i podporučíci (výjimečně i praporčíci jako na př. v r. 1723 v dragounském pluku Savoyen).
Některé jízdní pluky mívaly i své plukovní hudby. Nejednalo se přirozeně o obligátní trubače, tympánisty či dragounské bubeníky, kteří byli v podstatě signalisty, ale o tzv. hobojisty (hudby též označovány jako Hautboisten-Banden). Tato víceméně ozdobná složka byla prestižní záležitostí, neměla žádný normovaný stav a byla financována z prostředků pluku či majitele. Jako obrázek té doby uvedeme příklad dragounského pluku Westerloo, který byl vytvořen v r. 1725 ze dvou dragounských a jednoho kyrysnického pluku. Z dragounského pluku Holstein-Norburg převzal 6 bubeníků, z dragounského pluku De Ligne 12 bubeníků a 7 hobojistů a z kyrysnického pluku Westerloo 9 trubačů a 1 tympánistu.
V r. 1727 byly u mnohých jízdních pluků zřízeny tzv. aukční setniny (Aukctions-Compagnien), původně určené pro španělskou armádu. K jejich předání ale nedošlo a v r. 1731 byly tyto setniny zrušeny a použity k doplnění vlastního či jiných pluků. Obdobná situace byla u pěchoty. Na rozdíl od pěchoty, kde byly přidělovány celé setniny, se u jízdy jednalo jen o přesuny určitého množství mužů a koní. Důstojníci byli direktivně přiděleni (agregováni) vlastnímu či cizím plukům.
Ubytovatelé byli od r. 1752 označováni jako vedoucí účtů či účetní vedoucí (Rechnungsführer) a jejich hodnost byla na úrovni nejstaršího poručíka. Dále byli felčaři označováni jako plukovní podchirurgové (Regiments-Unter-Chirurg). K 10.6.1754 byly u jízdy zrušeny plukovní hudby (t.j. hobojisté).
V r. 1757 bylo reskriptem dvorní válečné rady nařízeno zrušení tympánů u dragounských pluků m.j. i proto, že v boji bylo jejich střežením blokováno 11 vojáků (1 poddůstojník a 10 mužů). Ale již v následujícím roce bylo třeba lehkému dragounskému pluku Jung-Löwenstein (o tomto pluku bude ještě řeč) povoleno ponechat si stříbrné tympány, které ukořistil 18.6.1758 v boji s pruským dragounským plukem Beireuth.
Vedle toho ovšem sedmiletá válka vnesla mezi dragouny pronikavé změny organisačního rázu. Z dragounů povstala nová jízdní kategorie - švališaři, kteří pak po dobu téměř sta let figurovali vedle dragounů. Příbuznost obou těchto složek se v dalších letech projevovala vzájemným prolínáním, jak uvidíme v následujícím.
Počátky švališarů spadají do roku 1758 a jejich líhní se stal známý pluk „holobrádků“ (založený v r. 1725 jako Westerloo, v té době Benedict Daun). Majitelem pluku se v tomto roce stal polní podmaršál kníže Christian Philipp Löwenstein-Wertheim, který při převzetí funkce založil jako součást tohoto pluku t.zv. lehký dragounský pluk. Nový pluk byl označován jako Leichtes Dragoner-Regiment Jung-Löwenstein, zatímco původní pluk jako Dragoner-Regiment Alt-Lö- wenstein. Lehcí dragouni měli svého velitele pluku, i když jejich pluk původně nebyl na kompletních stavech. V r. 1759 byl z nich vytvořen vůbec první švališarský pluk Chevauxlegers-Regiment Löwenstein, prozatím bez granátnické setniny, která zde byla zřízena až v r. 1761. Novým majitelem pluku Alt-Löwenstein byl v r. 1759 jmenován generál-major (později polní podmaršál) hrabě Joseph Saint-Ignon.
V únoru 1760 byly na švališarské změněny následující dragounské pluky (v závorkách čísla z r. 1769): Jung-Modena (č. 13), Sachsen-Gotha (č. 28), Saint-Ignon - t.j. „holobrádci“ (č. 31), Würtemberg (č. 38) a Zweibrücken (č. 39). Z nich byly ještě v prosinci téhož roku znovu převedeny mezi dragouny pluky Sachsen-Gotha a Würtemberg.
Švališaři vytvářeli v německé jízdě jedinou součást, která byla počítána k lehké jízdě. Svoji výstrojí a výzbrojí se nelišili od dragounů, byli ale vybaveni lehčími koňmi, kterýžto fakt dal mimochodem jejich kategorii i název (francouzsky chevau = kůň, legér = lehký). Důvodem jejich vzniku byl vlastně nedostatek lehké jízdy pro průzkum a podobné úkoly, protože v té době měla rakouská armáda k disposici pouze neplnohodnotnou lehkou uherskou husarskou jízdu.
Podle předpisu z r. 1758 měl pluk německé jízdy nadále sestávat ze 6 eskadron po 2 setninách (setnina = 75 mužů) a dále z granátnické nebo karabinýrské setniny, která byla počítána jako 7. eskadrona. Pět regulerních eskadron spolu s granátnickou či karabinýrskou eskadronou byly určeny jako polní eskadrony (Feld-Escadronen) pro armádu v poli, zbývající eskadrona byla zařazena jako reservní (Reserve-Escadron). Jedna setnina reservní eskadrony byla zařazena do reservní armády s určením nahrazovat ztráty polních eskadron. Její druhá setnina byla určena k obsluze velitelstvím, ochraně konvojů a pod. - většinou byla používána k posádkové službě a bývala označována jako depotní setnina (Depot-Compagnie).
Z taktického hlediska se polní eskadrony označovaly jako tělesná (Leib-Escadron), plukovníkova (Oberstens-Escadron), podplukovníkova (Oberstlieutenants-Escadron), majorova (Majors-Escadron), pravá střední (rechte Mittel-Escadron) a levá střední eskadrona (linke Mittel-Escadron).
V každé setnině měli být nadále 3 důstojníci. Vyšší důstojníci, kteří původně svým setninám osobně veleli, a dále dva setníci (u dragounů) či rytmistři (u ostatních jízdních kategorií), byli nyní zaneprázdněni velitelskými funkcemi v eskadronách. Proto byli na jejich místa jmenováni kapitán-poručíci (Capitaine-Lieutenant, Capitän-Lieutenant), podobně, jak to bylo již v dřívějších dobách u pěchoty.
Podle předpisu z ledna 1759 byl granátnický (karabinýrský) nadporučík na úrovni poručíka a granátnický (karabinýrský) podporučík na úrovni praporčíka (korneta). K 9.2.1760 byli dosavadní praporčíci (korneti) zařazeni mezi podporučíky a poručíci mezi nadporučíky. Výše uvedené se ovšem týkalo pouze jezdeckých praporčíků (dragounských a švališarských), nikoliv pěchotních, tito existovali až do r. 1838). V době svého přejmenování praporčíci a korneti ovšem již zástavy nenosili. K tomu byli již v r. 1758 zavedeni praporečníci (Estandarte-Führer), vybíraní z poddůstojníků nebo starších vojáků a hodnostně řazení za strážmistrem.
Již za třicetileté války se vyskytovaly různé setniny tělesných gard (Leibgarde-Compagnien), které vytvářeli vyšší velitelé ke své osobní ochraně. Za sedmileté války byli poprvé zavedeni štábní dragouni. Jejich úkolem byla ostraha štábů, ordonanční služba, eskorty malých transportů a pod. Důstojníci k nim byli přidělováni z jízdních pluků, mužstvo rekrutováno z poloinvalidů. V letech 1758 - 1762 existoval pluk štábních dragounů, v letech 1762 - 1763 samostatná eskadrona (Generalstabs-Dragoner-Escadron).
Po sedmileté válce existoval v letech 1763 - 1771 jediný hraničářský dragounský pluk - Walachisches Grenz-Dragoner-Regiment, označovaný někdy i jako Walachisches Chevauxlegers-Regiment. Byl rekrutován z valašského distriktu sedmihradské vojenské hranice a od r. 1769 měl číslo 45.
V r. 1763 byly mezi dragouny převedeny další dva švališarské pluky (do r. 1760 dragounské) a sice Jung-Modena a Zweibrücken. V té době existovalo 11 dragounských, 2 švališarské a 1 hraničářský dragounský pluk.
V r. 1765 byli Saint-Ignonovi švališaři znovu zařazeni mezi dragouny, zatímco dragounský pluk Kaiser (od r. 1769 č. 1), jehož majitelem byl císař Josef II., se stal plukem švališarským. V r. 1768 byl zrušen dragounský pluk Althan a v r. 1771 pluk hraničářských dragounů č. 45. V r. 1773 byly dragounské pluky č. 13 a 19 převedeny mezi švališarské, v r. 1775 pak ještě dragounský pluk č. 7. Dále byl v r. 1775 zrušen dragounský pluk č. 6 a mezi dragouny zařazen kyrysnický pluk č. 3. V r. 1779 byl ke švališarům převeden dragounský pluk č. 28 a k dragounům kyrysnický pluk č. 26. V r. 1791 byl pluk Saint-Ignon znovu zařazen mezi švališary.
Od 18.12.1767 mohl majitel pluku propůjčit vedoucím účtů hodnost nadporučíka.
1.11.1768 byly granátnické setniny dragounských pluků spolu s karabinýrskými setninami kyrysnických pluků sloučeny do dvou nově vytvořených karabinýrských pluků (po sedmi eskadronách). U dragounského pluku Saint-Ignon (pozdějšího pluku č. 31) byla výjimka, granátníci zde byli zařazeni mezi řadové dragouny a jejich setnina byla doplněna na stav eskadrony. Obdobná situace byla u granátníků ve švališarských plucích.
V tomto roce bylo zrušeno celkem 6 jízdních pluků, z toho 1 dragounský. Mužstvo zrušených pluků bylo po celých eskadronách rozděleno mezi stávající pluky. Po této redukci činil stav jízdy celkem 45 pluků, mezi nimiž bylo 10 dragounských, 2 švališarské a 1 hraničářský dragounský pluk.
K 15.8.1769 byly pěší a jízdní pluky číslovány vzestupně podle důstojenství majitele - na prvním místě byl císař, pak členové panovnického rodu (jejich pluky byly označovány též jako Haus-Regimenter) a za nimi generálové, čím menší šarže, tím větší číslo pluku. U pěchoty byly na konci sekvence hraničářské pluky, které tou dobou neměly žádného majitele. U jízdních pluků se nehledělo na druh jízdy, takže byl na př. pluk č. 1 švališarský, č. 2 husarský, č. 3 a 4 kyrysnické, č. 5 karabinýrský, č. 6 a 7 dragounské atd. I zde byly na konci řady hraničářské pluky. Čísla pěších pluků nedoznala v průběhu doby závažnějších změn. V r. 1798 dostaly pluky hraničářské pěchoty své vlastní číslování, čímž se uvolnila čísla 60-ti počínaje. Za napoleonských válek sice došlo k několika redukcím pěších pluků, nikoliv ale k jejich přečíslování. Uprázdněná čísla byla posléze přidělována nově vznikajícím plukům. Jediné přečíslování bylo provedeno v r. 1852, kdy tehdejší pěší pluk č. 63 dostal uprázdněné číslo 55. U jízdy byla situace komplikovanější. Po redukci jízdy v r. 1780 byly jízdní pluky přečíslovány, ale v r. 1789 došlo k dalším změnám čísel. U většiny jízdních pluků to znamenalo návrat k číslům z r. 1769. V r. 1798 pak byly jednotlivé druhy jízdy očíslovány zvlášť. Tento systém zůstal v podstatě zachován až do r. 1918.
Vzdor očíslování jednotlivých pluků zůstalo původní označování pluků jmény majitelů i nadále v platnosti a přežilo až do konce monarchie. Stejně tak funkce majitele pluku, ze které se ovšem v průběhu doby stávala v souvislosti se soustavným oklešťováním práv majitele stále více záležitost ryze formální a prestižní. Jezdecké pluky byly nadále označovány svojí jízdní kategorií (což ovšem bylo nezbytné od r. 1798, kdy existovalo vždy několik jezdeckých pluků se stejným číslem), jménem majitele a konečně číslem v rámci té které kategorie.
Dragounský a švališarský setník existoval od r. 1769 ve dvou stupních, první setník - Hauptmann en premier (bývalý setník) a druhý setník - Hauptmann en second (bývalý kapitán-poručík). Hodnost kapitán-poručíka u jízdy v tomto roce totiž zanikla a její nositelé byli zařazeni mezi rytmistry, u dragounů a švališarů ovšem mezi setníky (u ostatních druhů jízdy byl tedy nyní první rytmistr - Rittmeister en premier a druhý rytmistr - Rittmeister en second). Zrušení kapitán-poručíků se týkalo pouze jízdy, u pěchoty existovali až do r. 1849. Od r. 1773 byl i dragounský či švališarský setník označován jako rytmistr a sice Premier-Rittmeister a Second-Rittemister, později Erster Rittmeister a Zweiter Rittmeister.
Dále byli v r. 1769 zrušeni tympánisté a místo nich byli zavedeni štábní trubači - toto opatření se ale většinou týkalo jen kyrysníků a husarů. U dragounů a švališarů byly zrušeny bubny a pro každou eskadronu byl normován 1 trubač. Zásobovatel byl nahrazen proviantním důstojníkem (Proviant-Officier), který byl systemisován i pro dobu míru.
Od 70-tých let XVIII. století byl Obrist označován jako Oberst, Obristlieutenant jako Oberstlieutenant (později Oberstleutnant), Obristwachtmeister jako Major. Staré názvy hodností přežívaly po dosti dlouhou dobu a je možno se s nimi setkat ještě začátkem XIX. století (major i ve versi Oberstwachtmeister).
Podle Lacyho výcvikového a služebního předpisu, zavedeného v r. 1771, byly provedeny u jízdy některé změny. Pro všechny jízdní kategorie byl zaveden rovněž pěchotní výcvik. Tento zcela moderní prvek vnášel „dragounského ducha“ do celé tehdejší jízdy.
Z hlediska organisačního vymizel u jízdy zcela pojem setniny. Z taktického i organisačního hlediska existovaly nyní u jízdních pluků jen eskadrony. Eskadrony se dělily do dvou křídel (Flügel), křídlo na dvě čety (Zug) a četa na dvě družstva čili desátnictva (Corporalschaft).
Z taktického hlediska vytvářely 2 eskadrony division (Division - zde němčina i jiné jazyky nemá rozlišení pro menší jednotku, sestávající ze dvou setnin, eskadron a pod. na jedné straně a pro větší útvar, složený na př. ze dvou brigád; v dalším se přidržíme pojmu division pro první celek a pojmu divise pro druhý, byť to nebylo v českých pramenech v minulosti z nepochopitelných důvodů zvykem). Při normovaném stavu 6-ti eskadron to pak byly celkem tři divisiony, označované jako plukovníkův (Oberst-Division), podplukovníkův (Oberstlieutenants-Division) a majorův division (Majors-Division). V rámci divisionů byly eskadrony v letech l769 až 1770 označovány jako „pravá“ a „levá“, jako na př. „Oberst-Division, rechte Escadron“, „Oberst-division, linke Escadron“ a pod. Pak byly označeny pořadovými čísly 1 a 2, tedy ku př. „Oberst-Division 1. Escadron“ až po „Majors-Division 2. Escadron“. Později byly označovány ve zkrácené formě jako „Oberst erste“ až po „Majors zweite“.
Ve válce měl každý pluk postavit jednu reservní eskadronu. Válečný stav eskadrony dragounského a švališarského pluku byl o 10 mužů vyšší nežli mírový stav. Stejně tomu bylo ku př. u husarů, ale třeba u kyrysníků a karabinýrů byl válečný stav o 6 mužů menší (tito byli v míru vedeni jako přespočetní - „supernumeräre“ a za války byli shromážděni jako základ reservní eskadrony).
Každé eskadroně velel nyní první rytmistr, který zároveň velel i jednomu jejímu křídlu. Druhému křídlu velel druhý rytmistr.
Dále byli u eskadrony 2 nadporučíci, 2 podporučíci, 2 strážmistři (pro každé křídlo jeden), 8 desátníků a 2 vice-desátníci (Vice-Corporal), jejichž šarže byla nově založena. Ostatní hodnosti zůstaly jako předtím. Praporečníci (po jednom na division) byli nyní přiděleni u štábu.
Hodnost kadetů byla u jízdy systemisována stejně jako u pěchoty, takže nyní byli jen tzv. soukromí kadeti (Privat-Cadet, Expropriis-Cadet).
Podchirurgové byli převedeni od štábu k eskadronám. U štábu byla zavedena hodnost nadkováře (Ober-Schmied). Ve válce byl stav štábu rozmnožen ještě o 2 nadchirurgy (Ober-Chirurg) a jednoho podkováře (Unter-Schmied). Eskadronní kováři byli označováni jako podkováři.
V letech 1771 až 1798 existovaly v obou karabinýrských plucích švališarské divisiony (Chevauxlegers-Division) - prakticky čtvrtina celého stavu. Karabinýrské a husarské pluky měly totiž normován stav 8 eskadron a byly proto děleny na 4 divisiony. Čtvrtému divisionu velel druhý major, který byl u těchto pluků z tohoto důvodu systemisován. Proto byly tyto divisiony označovány též jako divisiony druhého majora (2. Majors-Division).
V letech 1778 - 1801 existovaly různé formace štábních dragounů - pluky, samostatné divisiony nebo eskadrony. V r. 1798 byli zařazeni mezi lehké dragouny, ale krátce předtím byli převedeni mezi švališary (uváděni jako švališarský pluk bez čísla). Štábní dragouni existovali i v letech 1798 až 1801.
Pro úplnost je třeba uvést ještě instituci zemských či krajských dragounů (Land-Dragoner, Kreis-Dragoner). Tito byli zavedeni v r. 1783 v Čechách, později i v ostatních dědičných zemích a Haliči. Z nynějšího hlediska bychom je zařadili mezi ozbrojené složky mimo rámec armády. Jednalo se totiž o zaměstnance civilních státních úřadů, kteří zajišťovali kurýrní službu, trestní exekuce a pod.
V letech 1785 až 1791 byli součástí švališarských pluků huláni. První huláni vznikli v r. 1784 jako haličský hulánský dobrovolnický sbor (Galizisches Uhlanen-Frei-Corps). Hulánský sbor byl v letech 1785 - 1786 rozdělen mezi švališarské pluky. V r. 1791 byly hulánské divisiony ze švališarských pluků vyňaty a byl z nich vytvořen samostatný hulánský pluk.
V letech 1788 - 1790 měly jezdecké pluky, nasazené na bojišti v Dolních Uhrách v sestavě každé eskadrony 6 jízdních střelců či myslivců. Konkrétně u dragounských, švališarských a husarských pluků byly v každé eskadroně přiděleno šesti mužům přiděleny tažené karabiny. U kyrysníků a karabinýrů naopak bylo ke každé eskadroně přiděleno šest jízdních myslivců. Tito jízdní střelci ev. myslivci dostávali příplatky ke svému žoldu a u některých pluků se vyskytovali ještě na začátku koaličních válek.
V letech 1789 až 1791 existovaly švališarské divisiony i v rámci dragounských pluků.
Již před vypuknutím koaličních válek a v jejich první fázi existovaly jednotky v císařském žoldu, t.j. útvary najaté cizími suverény, ale financované císařskou pokladnou. Z dragounských formací to byli bamberští a anhaltští dragouni.
Kníže-biskup würzburský a bamberský postavil v r. 1790 do císařských služeb kontingent vojska, obsahující i dragounský oddíl (původně 1 eskadrona, pak 1 1/2 eskadrony, na- konec 1 division). Tito se vyskytují pod názvy Würzburger Dragoner-Division nebo Bamberger Dragoner-Division, správnější je druhé označení, protože Würzburg stavěl jen pěchotu, kdežto Bamberg pěchotu i jízdu. Würzbursko-bamberské oddíly byly v císařském žoldu do r. 1797.
Další trupy, čítající i eskadronu dragounů, zformoval kníže Friedrich August von Anhalt-Zerbst v r. 1790. Tato formace byla v letech 1790 - 1797 jen částečně v císařském žoldu, od r. 1797 úplně. V r. 1798 byla eskadrona rozpuštěna a přidělena částečně ke kyrysnickému pluku č. 6, částečně k pluku jízdních myslivců.
Za koaličních válek dále existovala v rakouské armádě celá řada dobrovolnických formací, některé z nich byly složeny z emigrantů. Mezi dragouny to byl v letech 1793 - 1798 „Royal Allemand-Dragoner-Regiment“. Ve francouzské armádě byl 15. plukem těžké jízdy, lapidárně označované „La Cavalerie“, nikoliv tedy plukem dragounským. Tento pluk emigroval již v r. 1792 a do císařských služeb byl přijat 1.2.1793. V pramenech bývá označován i jako division (o 500 mužích), toto je ale třeba chápat z rakouského zorného úhlu. Francouzské jízdní pluky měly proti rakouským početní stavy značně menší (450 až 476 mužů). V r. 1798 byl tento pluk zařazen do nově zformovaného kyrysnického pluku č. 6.
V r. 1798 došlo k rozsáhlé reorganisaci jízdy. Podle císařské resoluce z 23.4. byly oba karabinýrské pluky byly změněny na kyrysnické, ale karabinýrští švališaři od obou těchto pluků zařazeni (spolu se součástmi, přejatými od bývalých dobrovolnických sborů) do nově zformovaného kyrysnického pluku č. 6. K těžké jízdě byli nyní počítáni pouze kyrysníci, všechny ostatní jezdecké kategorie k lehké jízdě. Dále byly všechny dosavadní dragounské (celkem 6 + 1 štábní) a švališarské (celkem 7) pluky sjednoceny v jedinou kategorii t.zv. lehkých dragounů. Protože v tomto roce byl jeden pluk nově založen (ze 4. divisionů dvou švališarských pluků a převzatých bývalých francouzských součástí), jednalo se celkem o 15 pluků s názvem Leichtes Dragoner-Regiment a čísly 1 až 15; stejně jako ostatní jezdecké kategorie měli i lehcí dragouni vlastní čísla. Protože ale žádná jiná kategorie dragounů neexistovala, bylo podle císařské resoluce z 20.10.1798 označení „lehký“ z názvu pluků odstraněno a oficielní název byl nadále Dragoner-Regiment. Přesto se v některých úředních dokumentech objevovalo i později již neplatné označení „lehký dragounský pluk“ a odtud se dostalo do historických prací a pojednání.
Dragounské pluky se skládaly z 8 eskadron, za války vytvářely ještě výcvikový depot, obnášející 62 mužů a 58 koní. Stejná situace byla u ostatních kategorií lehké jízdy.
Ke konci roku 1801 byla provedena další reorganisace jízdy. Čtyři dragounské pluky byly zrušeny (č. 2, 5, 6 a 9). Zbylé pluky byly rozděleny na dragouny a švališary, přičemž mezi dragouny byl zařazen kyrysnický pluk č. 6. Dragounský pluk č. 11 byl opět zařazen mezi švališary s číslem 4.
Dragouni nyní tvořili jakýsi mezičlánek mezi těžkou a lehkou jízdou, byli ale počítáni k těžké jízdě, švališaři tradičně k lehké jízdě.
Organisačně se všechny jízdní pluky dělily na 4 divisiony (s výjimkou hraničářských husarů, jejichž pluk se skládal jen ze 3 divisionů). V r. 1802 byl proto u pluků německé jízdy systemisován druhý major a division, jemuž velel, byl označován jako „zweite Majors-Division“. Každá eskadrona obdržela druhého trubače. Stav desátníků a vice-de- sátníků byl pro eskadronu zvýšen na 6.
Ke své obsluze obdržel každý vyšší důstojník a první rytmistr furýrního střelce (Fourierschütze), ostatní důstojníci a příslušníci plukovního štábu osobního sluhu. Tito nebyli vybaveni koňmi v míru ani za války.
Plukovní adjutant obdržel v r. 1802 hodnost podporučíka. Plukovní chirurg byl nadále označován jako plukovní polní lékař (Regiments-Feld-Arzt), později jako plukovní lékař (Regiments-Arzt), a hodnostně byl roven rytmistrovi. Nadchirurg byl označován jako nadlékař (Ober-Arzt) a hodnostně byl roven nadporučíkovi. U plukovního štábu byl pro případ války systemisován 1 nadfurýr nebo furýr. Ve stavu polní eskadrony bylo systemisováno 11 (u těžké jízdy) nebo 35 (u lehké jízdy) pěších mužů, v čemž byli počítáni i důstojničtí sluhové. Válečný stav eskadrony těžké jízdy byl proti mírovému nezměněný - 144 jízdních mužů, u lehké jízdy byl zvětšen o zbývajících 24 pěších mužů ze 156 na 180 jízdních. Ve válce stavěl každý pluk reservní eskadronu, jejíž základ tvořilo 6 dosavadních pěších mužů z každé eskadrony.
V letech 1805 - 1806 existovaly dva pluky štábních dragounů.
Podle nařízení z 1.8.1806 potažmo podle služebního předpisu z r. 1807 byla provedena celá řada změn. U těžké jízdy (tedy i u dragounů) byly zrušeny divisiony druhých majorů a tyto pluky se nadále skládaly ze šesti eskadron, k nimž za války přibývala 1 reservní eskadrona jako dosavad.
Každá eskadrona se nyní z taktického i administrativního hlediska dělila na 4 čety. V eskadronách, které měly lichá čísla, byly čety označeny čísly 1, 3, 5 a 7, v eskadronách se sudými čísly pak 2, 4, 6 a 8 - číslování čet tedy bylo provedeno v rámci divisionu.
Nadlékaři, podlékaři a furýři byli od eskadron převedeni k plukovnímu štábu. Každý division obdržel 1 divisionního trubače (Divisions-Trompeter), přiděleného ke štábu, následkem čehož byl počet trubačů u každé eskadrony snížen na jednoho. Vymizela hodnost vice-desátníka, ve stavech eskadron nebyli nadále žádní takoví uváděni. Bylo povoleno přijímání vojínů „na vlastní náklady“ (Expropriis-Gemeine). Ve stavu každé eskadrony pluku těžké jízdy (tedy i dragounů) bylo normováno 6 pěších mužů, u lehké jízdy (t.j. i u švališarů) 8 takových. Tito byli určeni k tomu, aby v míru nahrazovali úbytky jezdců v polních eskadronách, ve válce pak tvořili základ reservní eskadrony. V r. 1828 byl jejich stav stanoven na 6 pro eskadronu, bez ohledu na jízdní kategorii.
Dále měl mít od r. 1807 každý jízdní pluk svého zbrojíře (Büchsenmacher), který musil být schopen i ostruhářských prací. Tento nebyl uváděn ve stavových listinách, protože mu nenáleželo žádné erární zaopatření a musil být vydržován na plukovní náklady. Zbrojíři se ovšem vyskytovali u některých pluků za stejných podmínek i dříve, nyní ovšem nebylo zřízení tohoto postu ponecháno na libovůli majitele či velitele. Zbrojíř byl původně hodností roven strážmistrovi, později byla tato hodnost ve třech stupních, odpovídajících desátníkovi, četaři a strážmistrovi.
V r. 1807 bylo všem jízdním plukům dovoleno míti své hudby (Musikbanden, Trompeter-Corps). Tyto ale nesměly finančně zatěžovat erár ani důstojnický sbor a příslušné mužstvo mohlo muzikální činnost vykonávat jen tak, aby to nebylo na újmu jejich služebním povinnostem. Takto byla téměř po půlstoletí obnovena tradice plukovní hudby.
Druzí rytmistři, nadporučíci a podporučíci (včetně plukovních adjutantů) obdrželi služební koně, označované jako „hodnostní koně“ (Charge-Pferden). Také ti primaplanisté, kteří si dosud museli koně opatřovat z vlastních prostředků, dostali služební koně a sice trubači ve válce i v míru, furýři, lékařský a veterinární personál, sedláři a kováři jen ve válce.
V r. 1809 bylo započato s najímáním dobrovolnického českého dragounského pluku na náklady české šlechty. Pluk nebyl zformován a naverbované mužstvo bylo rozpuštěno.
V r. 1814 byl založen švališarský pluk č. 7 z částí jezdeckých pluků armády bývalého Napoleonova Italského království. Za základ zde sloužily tři dragounské pluky „del Ré“, „della Regina“ a „guardi reale“ a dále 1., 3. a 4. pluk jízdních myslivců - „cacciatori“.
V r. 1816 bylo normováno zvýšení početního stavu eskadron a sice u dragounů (jako u celé těžké jízdy) na 154 a u švališarů (jako u celé lehké jízdy) na 190 mužů.
Na základě výnosu z 28.5.1848 byly všechny pluky německé jízdy a hulánů uvedeny na plný bojový stav, což představovalo u těžké jízdy 150 mužů a u lehké 180 mužů na eskadronu. Každý pluk kromě toho stavěl ještě reservní eskadronu v síle 200 mužů u těžké a 300 mužů u lehké jízdy. Dodatečně bylo císařským rozhodnutím ze 14.6.1849 nařízeno, že u každé eskadrony jízdního pluku, nacházejícího se na bojišti, smí býti vedeno ve stavu 12 pěších mužů.
Reservní eskadrony byly formovány v působnosti těch generálních velitelství, z jejichž území pluky doplňovaly pravidelně své stavy a setrvávaly během válečného tažení 1848/1849 na svých vykázaných místech.
Mnohé pluky zřizovaly na začátku válečné kampaně v okruhu své dislokace depoty, kde bylo shromažďováno onemocnělé mužstvo, reservní a nemocní koně, plukovní a eskadronní sklady a pod. Takovýto depot neměl žádný předepsaný stav. Velel mu často nadporučík, kterému byl někdy přidělen další subalterní důstojník a dále potřebný počet poddůstojníků a mužstva.
V souvislosti s převedením armády z válečných náležitostí na mírové byly císařským nařízením ze 30.11.1849 zrušeny reservní eskadrony a na jejich místě byly zřízeny depoty. Tyto měly ve stavu 1 druhého rytmistra, 1 nižšího důstojníka, 1 strážmistra, 4 desátníky, 40 mužů (z toho 30 jízdních) a 2 vojenské sluhy. Tyto depoty byly zrušeny v červenci 1850. Pokud u pluků existovaly jejich původní depoty, zřízené za války, byly zrušeny zároveň s reservními eskadronami. Depoty byly přechodně obnoveny pro pluky, zařazené v létech 1850/1851 v observačním sboru v Čechách.
Pluky, dislokované v té době v Uhrách, Sedmihradsku a Italii byly ponechány ještě nějaký čas na válečných stavech. Všechny ostatní pluky měly početní stavy sníženy a sice na 140 mužů na eskadronu u těžké jízdy a na 160 u lehké jízdy. V r. 1851 byly početní stavy eskadrony sníženy o 10 mužů a dále bylo pro každou eskadronu normováno pěší mužstvo v počtu 10 % jízdního mužstva, takže měla nyní eskadrona těžké jízdy 130 jízdních a 13 pěších mužů, u lehké jízdy pak 150 jízdních a 15 pěších.
V letech 1849 - 1859 existovalo několik formací štábních dragounů. V r. 1849 byl zřízen division v Italii, který byl v r. 1851 zredukován na eskadronu a v r. 1853 zrušen. V letech 1854 - 1856 existovaly 2 divisiony a 2 oddíly v Haliči a Sedmihradsku. Konečně za války r. 1859 byly zformovány 4 divisiony.
Podle reskriptu z 7.5.1851 byly k 1.6. všechny švališarské pluky, s výjimkou pluku č. 4 (Windischgrätz), změněny na hulánské pluky č. 6 - 11. Švališarský pluk č. 4 byl převeden mezi dragouny, ovšem pod číslem 7. Tento nový dragounský pluk měl, na rozdíl od ostatních, stav 4 divisionů až do r. 1854. V tomto roce byl z mužstva, uvolněného z ostatních dragounských pluků, vytvořen nový pluk č. 8 (k tomuto předal pluk č. 7 svůj 4. division).
Podle výnosu ze 27.7.1851, potažmo podle nového výcvikového předpisu pro jízdu, sestával pluk těžké jízdy (a tedy i současných dragounů) nadále ze tří divisionů (u lehké jízdy byly divisiony 4). Tyto byly nyní označovány jako první, druhý, atd. division (Erste, Zweite... Division). Konkrétně byl počítán bývalý podplukovníkův division jako první, plukovníkův jako druhý, majorův jako třetí (ev. čtvrtý u lehké jízdy). Protože každému divisionu měl nyní velet vyšší důstojník, byl ve stavu pluku těžké jízdy systemisován 1 druhý major (u lehké jízdy třetí major) s určením ke druhému divisionu. Tito majoři se u některých pluků vyskytovali již koncem roku 1848 při uvádění pluků na válečný stav a byli určeni k velení plukovníkově divisionu, kterému předtím velel služebně starší rytmistr. Podle tohoto schematu se ve funkcích velitelů divisionů měl vyskytovat 1 podplukovník a 2 ev. 3 majoři. Později bylo stanoveno, že velitelé divisionů podrží své funkce i po eventuelním povýšení. Eskadrony obdržely průběžné číslování 1 až 6 (ev. 8 u lehké jízdy) a čety byly opatřeny čísly 1 - 4 v rámci eskadrony.
Dále byl v r. 1851 byl reorganisován, stejně jako u pěchoty, kadetní systém a bylo zrušeno odvádění vojínů na vlastní náklady.
Podle depotního systému z 15.4.1852 byla u každého jízdního pluku zřízena již v míru jedna depotní eskadrona. Tato měla za úkol mít v evidenci reservní mužstvo, mužstvo na dovolené, za mobilisace pak povolávání, vystrojení a odeslání reservistů k pluku. Konečně průběžně doplňovala polní eskadrony vycvičeným mužstvem a koňmi a to jak v míru, tak ve válce. Depotní eskadrony byly usídleny v okruhu najímacího okrsku svého pluku.
Početní stavy pluku těžké jízdy (t.j. i dragounů) byly stanoveny následovně:
- štáb: 46 mužů a 8 koní
- polní eskadrona: 194 mužů a 170 koní
- depotní eskadrona: 172 mužů a 113 koní.
Dále bylo stanoveno, že 10 % mužstva má býti stále pěší. Pro dobu míru bylo ale povoleno používat snížené celkové stavy, zavedené v r. 1851 (t.j. u eskadrony 150 jízdního a 15 pěšího mužstva).
V r. 1852 byly u jízdy zavedeny dvě třídy u hodnosti podporučíka (tj. Unterlieutenant 1. Classe a 2. Classe) podobně jako u pěchoty, kde tyto třídy existovaly již od r. 1849. Rytmistrovské hodnosti byly přejmenovány, dosavadní první rytmistr byl nyní rytmistr 1. třídy a druhý rytmistr byl rytmistr 2. třídy (tj. Rittmeister 1. Classe a 2. Classe). Počet rytmistrů 2. třídy byl snížen tak, že u každého divisionu jeden odpadl. U plukovního štábu byly zavedeny hodnosti plukovního zbrojíře (Regiments-Büchsenmacher), plukovního krejčího (Regiments-Schneider), plukovního řemenáře (Regiments-Riemer) a plukovního sedláře (Regiments-Sattler). V rámci eskadrony byl normován eskadronní řemenář (u těžké i lehké jízdy), který u těžké jízdy nahradil eskadronního sedláře. Podkovář byl nyní označován jako Hufschmied.
V r. 1853 byly přechodně zrušeny třídy u rytmistrů, ale v r. 1854 byly obnoveny. Důstojničtí sluhové a opěšalé mužstvo (doslova Fahrsoldaten, t.j. vezení či vezoucí se vojáci, myšleno na vozech) byli normováni stejně jako u pěchoty.
V r. 1854 byly dosavadní depotní eskadrony redukovány na depoty o 43 mužích (pro těžkou jízdu, u lehké o 53 mužích). Tyto depoty byly v míru dislokovány v místě velitelství pluku, ve válce ale měly zůstávat v zápolí a poskytovat potřebné přísuny mužstva a koní polnímu pluku. V míru tyto depoty obstarávaly evidenci reservistů a mužstva na dovolené, spravovaly doplňovací sklady, obstarávaly proviantní nákupy u plukovního štábu a dále zásobení a výcvik mužstva a koní, které jim bylo přiděleno. Ve válce depoty obstarávaly povolávání, vystrojení a odeslání reservního mužstva a mužstva navrátivšího se z dovolené k polním eskadronám, jakož i výcvik nováčků a nově získaných koní.
Podle organisačního statutu z r. 1857 zůstával mírový i válečný stav jezdeckého pluku proti předchozímu nezměněný. Všechny pluky měly být dislokovány mimo provincii, ze které získávaly rekruty. Výcvik mužstva a koní v míru obstarávaly polní eskadrony.
Každá eskadrona měla opět ve stavu jednoho rytmistra 1. třídy a jednoho 2. třídy. Počet desátníků na eskadronu byl snížen na 8, neboť zde přibyli 4 četaři (Zugsführer) - tato hodnost nově zavedena v r. 1857. V témže roce obdrželi praporečníci strážmistrovské hodnosti, vedoucí účtů byli přeřazeni mezi vojenské úředníky a auditoři ztratili důstojnický charakter. Stav pěšího mužstva byl stanoven na 15 (u těžké jízdy, u lehké bylo 18 mužů). Pro případ války byl normován pro každý jízdní pluk 1 proviantní důstojník a pěší mužstvo u štábu pluku. Lékařský personál sestával z 1 plukovního lékaře, 1 nadlékaře, 2 nadranlékařů (Oberwund-Arzt) a 3 (u těžké jízdy, u lehké jízdy 4) podlékařů (Unter-Arzt). Každému šéflékaři divisionu byl přidělen 1 jízdní voják jako nosič obvazů (Bandagenträger). Zvěrolékařský personál sestával z 1 nadzvěrolékaře (Ober-Thierarzt) - což byl původní nadkovář, 2 zvěrolékaři (Thierarzt) a 2 podzvěrolékaři (Unter-Thierarzt). Eskadronní kovář (Escadrons-Schmied) byl nyní označován jako podkovář (Hufschmied).
Od r. 1859 byli auditoři počítáni opět mezi důstojníky (hodnosti Oberlieutenant-Auditor, Rittmeister-Auditor 2. Classe a 1. Classe).
V letech 1859 - 1866 probíhal výcvik jízdy podle zásad, zavedených plukovníkem (později generál-majorem) baronem Edelsheimem. Výcvik byl zaměřen jak na boj v bitevní mase, tak k činnosti v členitém terénu, a rakouská jízda byla přivedena k vysokému stupni dokonalosti. Ovšem toto pojetí se nedokázalo oprostit od ustálených představ jezdeckého boje a teprve následovné válečné události měli naznačit, že jezdec se zvolna stává na bojišti anachronismem.
Podle nařízení z 22.1.1860 byla k 1.3. kategorie dragounů zredukována na dva pluky. Dragouni byli nyní spolu s husary a hulány počítáni k lehké jízdě. Dragounské pluky č. 4 a 8 byly zrušeny, pluky č. 1, 2, 3 a 6 byly převedeny mezi kyrysníky pod čísly 9 až 12. Pluky č. 5 a 7 zůstaly jediné ve své kategorii, nyní s čísly 1 (Savoyen) a 2 (Windischgrätz). Stavy pluku těžké i lehké jízdy byly nyní stejné - 6 eskadron. Pro dragounské pluky toto nepředstavovalo žádnou změnu, týkalo se prakticky jen husarských a hulánských pluků, kde byla provedena redukce o 2 eskadrony. Podkovář byl nyní označován jako Curschmied.
V r. 1862 byly jezdecké pluky rozděleny na dva divisiony po 3 eskadronách (u těžké jízdy měl jeden division jen 2 eskadrony, protože stav těchto pluků byl snížen na 5 eskadron). Těmto divisionům velel podplukovník a major (druzí, event. třetí majoři tedy odpadli). Mírový stav ekadrony lehké jízdy byl stanoven na 161 mužů a 141 koní (mužstvo 122 jízdních a 12 pěších) - u těžké jízdy o 2 jízdní muže méně. Válečný stav byl bez ohledu na druh jízdy 170 mužů a 149 koní. Za války měla být jedna eskadrona, určená velitelem pluku, ponechána v zápolí jakožto depotní eskadrona. Tato měla doplňovat ztráty mužstva i koní polních eskadron a k ní rovněž mělo být odesíláno mužstvo se sníženou bojeschopností.
Dále byli rytmistři 2. třídy od eskadron převedeni k plukovnímu štábu (u dragounů celkem 3 u každého pluku), kde byli používáni podle rozhodnutí velitele pluku. U štábu pluku lehké jízdy byli systemisováni 2 strážmistři pro zvláštní určení (u těžké jízdy jen 1) a dále zde byli zrušeni sedláři, řemenáři a krejčí. Od r. 1864 zde byl pro dobu války systemisován jeden účetní štábní strážmistr (Rechnungs-Stabs-Wachtmeister).
Podle císařského rozhodnutí z 12.8.1867 byli k 1.10. kyrysníci jakožto kategorie zrušeni a kyrysnické pluky byly zařazeny pod svými původními čísly mezi pluky dragounské. Dosavadní dragounské pluky dostaly č. 13 (Savoyen) a 14 (Windischgrätz). V oběžníku ze 17.6.1869 bylo pak publikováno císařské rozhodnutí ze 3.6., podle nějž byly nadále všechny jízdní kategorie pokládány za rovnocenné a tím bylo zrušeno rozdělení jízdy na těžkou a lehkou, kteréžto označení nyní zcela zmizelo. Veškeré jízdní pluky byly nyní vybavovány stejným druhem koní. Zachování kategorií dragounů, husarů a hulánů bylo pouze projevem tradicionalismu. Po r. 1872, kdy byla odstraněna hulánská kopí, nebyly ani žádné rozdíly ve výzbroji jednotlivých jezdeckých kategorií.
Dělení podporučíků na dvě třídy bylo zrušeno 13.4.1867, nebyly ale zrušeny platové rozdíly. Od r. 1868 tvořili všichni jezdečtí důstojníci (nadporučíkem počínaje) jednotnou stavovskou skupinu (ještě před zrušením kyrysníků byly dvě takovéto skupiny, prvou tvořili důstojníci kyrysníků a dragounů a druhou důstojníci husarů a hulánů). K 1.1.1870 dostali všichni dosavadní podporučíci vyšší platový stupeň a jejich hodnost byla nadále označována jako poručík (Lieutenant, Leutnant). Dále byly zreorganisovány kadetní hodnosti. Byla zavedena hodnost kadeta-důstojnického zástupce (Cadet-Officiers-Stellvertreter, původně ale označován jako Officiers-Aspirant - důstojnický aspirant). Nositelé této nejvyšší poddůstojnické hodnosti byli zařazováni do funkcí, systemisovaných pro důstojníky.
V souvislosti se zrušením zbytků práv majitele pluku (vyjma ovšem určité skupiny povětšinou čestných a formálních práv - jak ostatně bylo uvedeno již v předchozím) přešlo veškeré povyšování důstojníků do pravomoci císaře, povyšování poddůstojníků spadalo do pravomoci velitelů pluků. Plukovní soudy byly zrušeny a jejich pravomoce přešly na velící generály (ev. na jezdecké brigády). V rámci reorganisace duchovní služby byly převedeny funkce plukovních kaplanů do nově zřízených vojenských okruhů duchovní správy. Následkem toho odpadly v r. 1868 z plukovních štábů funkce auditorů, profousů a kaplanů (tito byli 1.2.1869 stabilisováni v garnisonách) - u pěchoty tomu bylo stejně. Na místo profouse byl systemisován 1 štábní četař (Stabsführer), který vykonával současně funkci vozmistra.
Zároveň bylo zrušeno označení „prostý vojín“ (Gemeiner) a tito byli nadále nazýváni podle druhu zbraně či služby, k níž náleželi. Toto se týkalo celé armády, u jízdy pak přicházel v úvahu podle jízdní kategorie název dragoun, husar nebo hulán (Dragoner, Husar, Uhlane). Podobně tomu bylo u později zřizovaných zeměbran, kde se užívalo označení zeměbranecký dragoun (Landwehr-Dragoner) atd.
V oběžníku z 12.3.1868 bylo publikováno císařské rozhodnutí z 8.3., které stanovilo strukturu jízdního pluku následovně: štáb, 2 divisiony (po 3 eskadronách) a doplňovací depot, který byl dislokován v tom rajonu, odkud byl pluk doplňován. Dragounské pluky č. 1 - 12, které byly do r. 1867 pluky kyrysnickými a měly původní stav 5 eskadron, byly ve smyslu tohoto nařízení rozmnoženy o šestou eskadronu.
Plukovní štáb obnášel 34 mužů a 5 koní. Z lékařského a veterinárního personálu k němu přináleželi: 1 plukovní lékař, 2 nadlékaři, 2 subalterní lékaři a 1 zvěrolékař. Proviantní důstojník byl systemisován nyní i v době míru. Měl na starosti plukovní sklad, příruční pokladnu a pod. a dále velel štábnímu oddílu. Dále byli pro každý pluk systemisováni 2 pěší strážmistři a pro dobu války 1 řezník.
Standarty jezdeckých pluků byly v r. 1868 úplně zrušeny a proto odpadli u plukovních štábů systemisovaní praporečníci. Jedinou výjimkou v celé jízdě byl dragounský pluk č. 14, kterému byla v r. 1869 povolena jedna standarta, nesoucí vyznamenání pluku z r. 1791. K 1.4.1868 byly hudby u všech jezdeckých pluků zrušeny a hudebníci byli převedeni k hudbám pěších pluků. Štábní trubači byli od r. 1869 označováni jako plukovní trubači (Regiments-Trompeter).
Pro všechny jízdní kategorie byl normován stejný mírový stav eskadrony - 136 mužů (z toho 98 jízdních a 10 pěších vojínů) a 118 koní. V každé eskadroně byl nyní 1 rytmistr 1. třídy, 2 nadporučíci, 2 podporučíci a 1 důstojnický aspirant (kadet-důstojnický zástupce).
Depot sestával z 1 rytmistra, 1 nadporučíka, 1 vedoucího účtů, 3 jeho pomocníků (v desátnické hodnosti), 1 jízdního strážmistra, 1 jízdního četaře, 1 jízdního desátníka, 1 pěšího strážmistra, 1 pěšího desátníka, 10 pěších vojínů a 2 pěších důstojnických sluhů. Celkový stav depotu byl 23 mužů a 4 koně. Později byl vedoucí účtů se svými pomocníky (jejichž počet byl ale snížen na 2) převeden k plukovnímu štábu.
V r. 1869 byl přechodně mírový stav eskadrony zvýšen o 31 jízdních a 4 pěší vojíny, takže tato nyní čítala 171 mužů a 149 koní (což byl dosavadní válečný stav). Od r. 1871 bylo toto zvýšení zavedeno jako stálé. Na válečných stavech byla pouze změna v počtu koní, neboť účetní šikovatelé (Rechnungs-Wachtmeister) pro případ války obdrželi služebního koně. Jako účetní šikovatelé byli označováni nyní ti šikovatelé, kteří obstarávali administrativní službu u eskadron. Později byli označováni jako účetní poddůstojníci 1. třídy (Rechnungs-Unterofficier 1. Classe), vedle nich pak existovali se stejným určením účetní poddůstojníci 2. třídy, kteří ale byli na úrovni četaře. Vedoucí účtů od 1.4.1869 získali opět důstojnický charakter (v letech 1857 - 1869 byli vojenskými úředníky) a měli nyní hodnosti účetní podporučík - od r. 1870 označovaný jako účetní poručík (Unterlieutenant-Rechnungsführer, Lieutenant-Rechnungsführer), účetní nadporučík (Oberlieutenant-Rechnungsführer) a účetní setník (Hauptmann-Rechnungsführer) - i u jízdy zde byl setník, nikoliv rytmistr. Pokud odešel z činné služby kadet-důstojnic- ký zástupce, směl být místo něj veden ve stavu 1 strážmistr, a to v míru i ve válce. V r. 1876 bylo povoleno, aby tito strážmistři vykonávali službu těchto kadetů, ale již v r. 1880 bylo toto opatření stran jejich služby zrušeno.
Polní eskadrony měly sloužit výhradně k důležitým jízdním službám, pročež nepřicházelo v úvahu odvelení šarží a mužstva k méně důležitým činnostem. Výcvik k 1.10. odvedených rekrutů i nových koní probíhal nyní u polních eskadron (koně byli dosud částečně cvičeni u doplňovacího kádru). Byl rozvržen tak, aby se dosáhlo bojeschopnosti do jara následujícího roku. Taktický výcvik eskadron byl plánován do konce června, taktický výcvik divisionů do konce září. Tento detailní rozvrh výcviku se v předpisech po r. 1890 již neobjevoval.
U každé z pěti prvních polních eskadron bylo 5 mužů vycvičeno jako eskadronní pionýři (Escadrons-Pionnier) a bylo jim přiděleno odpovídající nářadí (2 soupravy pro tesařské práce a 2 pro zemní práce). U 6. eskadrony byla 4. četa vycvičena a vybavena jako pionýrská četa (Pionnierzug). Tato četa byla určena především pro ničení a obnovy kolejí a ostatního železničního zařízení. Příslušníci pionýrských čet byli vystrojeni, vyzbrojeni a vycvičeni stejně jako ostatní příslušníci pluku a potřebné ženijní nástroje přepravovali na koních.
Dále byli u každého pluku ročně 3 poddůstojníci cvičeni ke službě polních četníků a byli pro tuto službu evidováni spolu s jedním vybraným důstojníkem.
Od r. 1869 byly dosavadní doplňovací depoty (Ergänzungs-Depôt) označovány jako doplňovací kádr (Ergänzungs-Cadre). Za mobilisace zastupovala jimi prováděné doplňování mužstva doplňovací eskadrona (Ergänzungs-Escadron). U této byla zřizována reservní eskadrona (Reserve-Escadron), z níž byla formována štábní jízda, ochrana trénu nebo obsazovací jednotky. V případě potřeby mohly být 2 až 4 reservní eskadrony spojovány do jednoho divisionu nebo pluku. K povinnostem doplňovacího kádru náležela správa augmentačních zásob, vedení stavů součástí (stávajících i zřízených za války), evidence dovolenců a reservistů celého pluku, evidence profesionistů (krejčích, ševců, kuchařů a pod.) a mužstva vyškoleného ke zvláštnímu použití a konečně spolupůsobení při doplňování stavu koní.
Po určitou dobu existovali vedle armádních dragounů v rámci rakouské zeměbrany i zeměbranečtí dragouni. V letech 1870 až 1883 to bylo 12 eskadron s čísly 1 až 12. Eskadrona byla v té době u zeměbranecké jízdy nejvyšší organisační jednotka. V r. 1883 byly eskadrony po čtyřech spojeny do tří pluků - z eskadron č. 1, 2, 5 a 6 byl vytvořen pluk č. 1, z eskadron č. 3, 4, 8 a 12 pluk č. 2 a z eskadron č. 7, 9, 10 a 11 pluk č. 3. V r. 1894 byli zeměbranečtí dragouni zařazeni mezi zeměbranecké hulány (dragounský pluk č. 1 jako hulánský pluk č. 5, dragounský pluk č. 2 jako hulánský pluk č. 4 a dragounský pluk č. 3 jako hulánský pluk č. 6).
K 1.10.1873 došlo k organisační změně, kdy byl dosavadní dragounský pluk č. 10 změněn na husarský pluk č. 15, zároveň byl ale hulánský pluk č. 9 změněn na dragounský pluk č. 10. Ke dni 1.1.1891 byl založen poslední dragounský pluk č. 15 s použitím mužstva, odstoupeného ostatními jízdními pluky. Toto číslování zůstalo pak nezměněno až do r. 1918. Existovaly tedy dragounské pluky č. 1 - 15, husarské č. 1 - 16, ale hulánské č. 1 - 8 a 11 - 13.
Po 1859 již nebyli štábní dragouni. Za války r. 1866 byly ke štábní službě určovány menší kontingenty jízdy. Od obou tehdejších dragounských pluků bylo k této službě vyčleněno po polovině čety a přiděleno ke štábu I. sboru Severní armády. Za okupace Bosny a Hercegoviny v r. 1878 byl pluk č. 14 jediným dragounským plukem, z něhož byly vytvářeny štábní jednotky. Konkrétní přidělení bylo toto:
- u velitelství 3. armádního sboru 1 četa 4. eskadrony;
- u velitelství 5. armádního sboru štáb a 1 četa 4. eskadro- ny;
- u XIV. pěší divise (v rámci 5. sboru) 1 četa 4. eskadrony;
- u XXIII. pěší divise (v rámci 5. sboru) 1 četa 4. eskadro- ny.
21.4.1880 bylo publikováno císařské rozhodnutí ze 3.4., podle nějž byli rytmistři 1. třídy u doplňovacího kádru zrušeni a namísto nich byl tomuto přidělen 1 poručík. Této součásti nyní velel nadporučík, již dříve v ní zařazený. Dále bylo nařízeno, aby každý jízdní pluk měl ve svém stavu 4 rytmistry 2. třídy. Byli zařazeni jako velitelé čet a provisorně byli používáni jako velitelé eskadron. Následkem toho byl snížen stav nadporučíků u každého pluku o 4. Byli tedy ve dvou eskadronách ve stavu 2 nadporučíci, ve zbývajících čtyřech eskadronách 1 rytmistr 2. třídy a 1 nadporučík.
Ve smyslu organisačního ustanovení z r. 1881 byla dosavadní pionýrská četa vyňata ze sestavy 6. polní eskadrony a podřízena přímo plukovnímu štábu. V míru bylo ale mužstvo této čety počítáno do stavu eskadrony. Početní stav této čety činil 1 nižšího důstojníka, 1 četaře, 3 desátníky, 20 jízdních vojínů, 2 pěší vojíny, 1 důstojnického sluhu - celkem 28 mužů, 26 erárních a 2 soukromí koně.
Dále bylo stanoveno, že v případě mobilisace budou stavět doplňovací kádry jezdeckých pluků 2 čety štábní jízdy. Stav čety byl: 1 nižší důstojník, 1 strážmistr nebo četař, 2 desátníci, 36 jízdních vojínů, 3 pěší vojíni a 1 důstojnický sluha - celkem 44 mužů, 40 erárních a 2 soukromí koně. Reservní eskadrony měly být k této službě používány jen výjimečně, všeobecně měly být používány velitelstvími armádních sborů nebo přidělovány na etapové linie a jako jednotky k obsazovacím účelům. Pro více reservních eskadron byl pro případ mobilisace určen jako divisionní velitel vyšší důstojník Říšského ministerstva války, který byl v míru pověřen jejich inspekcí. Pokud by si to vyžadovala válečná situace, mohla být z přebytku vycvičeného mužstva stavěna druhá reservní eskadrona, eventuelně mohlo být toto mužstvo použito ke garnisonní službě.
Pro potřeby služby polního četnictva měl mít každý pluk připraveného 1 nižšího důstojníka, 8 vycvičených poddůstojníků a ještě 4 příslušníky mužstva. Účetní kancelář (Rechnungs-Kanzlei) v sestavě 1 účetního poručíka a 1 pomocného pracovníka byla v případě mobilisace přidělena k reservní eskadroně. V každé četě polní, doplňovací i reservní eskadrony měl být ve válce k disposici 1 muž, který uměl hrát na trubku a 2 podkováři. Ve stavových listinách byli zvlášť uváděni soukromí koně důstojníků. Rytmistr 1. třídy byl povinen držet tři, ostatní důstojníci po jednom takovém koni.
Od r. 1882 byly doplňovací kádr a doplňovací eskadrona označovány jako náhradní kádr (Ersatz-Cadre) ev. náhradní eskadrona (Ersatz-Escadron). Doplňovací kádr byl dislokován v místě plukovního štábu. U doplňovacího kádru byli již od r. 1881 strážmistr a četař jízdní, ale oba desátníci pěší.
Do r. 1886 bylo normováno v každém jízdním pluku 6 kadetů-důstojnických zástupců - po jednom u každé eskadrony. V r. 1886 byl jejich počet snížen na 1 pro každý pluk, neboť byl pro každou eskadronu normován druhý jízdní strážmistr.
Podle organisačního ustanovení z r. 1890 byl jako velitel náhradního kádru určen opět rytmistr 1. třídy, následkem toho zde byla zrušena systemisace jednoho z obou nižších důstojníků. Počet mužstva zde byl zvýšen o 4.
U plukovního štábu byl v tomto roce zařazen již v době míru 1 nadporučík nebo poručík jako velitel pionýrské čety. Dále musel mít každý jízdní pluk v evidenci 2 četaře, kteří byli vycvičenými telegrafisty (tito od r. 1895 zařazeni i v míru u štábu pluku) a dále 2 vojáky jako ordonance. Z tohoto mužstva se měla ve válce vytvořit telegrafní hlídka (Telegraphen-Patrouille). Dále měla být v případě války postavena u plukovního štábu četa štábního jezdectva, u náhradního kádru náhradní eskadrona, reservní eskadrona a četa štábní jízdy.Reservní eskadrony byly určeny k použití Říšskému ministerstvu války. Pro potřeby polního četnictva mělo být vycvičeno nejméně 12 poddůstojníků v každém jízdním pluku.
V r. 1894 bylo nařízeno, aby každý jízdní pluk vedl nadpočetné mužstvo a koně. Jednalo se o 1 strážmistra, 2 desátníky, 1 podkováře, 41 vojáků a 53 služebních koní. Z nich bylo přiděleno 5 mužů a 5 koní (od r. 1895 12 mužů a 12 koní) u polních eskadron, zbytek u náhradního kádru.
V r. 1895 byla u jízdy zavedena hodnost svobodníka (Patrouilleführer). Počet desátníků v eskadroně byl zvýšen na 12, oproti tomu počet jízdního mužstva snížen o 8. U náhradního kádru byly stavy šarží zvýšeny o 1 desátníka a 2 svobodníky a naopak stavy mužstva sníženy o 3 vojíny. Jednotlivým plukům byli přiděleni Říšským ministerstvem války zdravotníci (Sanitäts-Gehilfe) v počtu 2 na pluk, jako pomocníci lékařů. Tito existovali ve třech stupních, odpovídajících desátníku, četaři a strážmistrovi.
Podle organisačních nařízení z r. 1897 se skládal každý jezdecký pluk ze štábu a 2 divisionů s čísly 1 a 2, každý division ze 3 eskadron (všechny eskadrony pak měly čísla 1 - 6) a náhradního kádru. V rámci každého pluku existovala pionýrská četa a telegrafní hlídka. Jízdní pluky byly od zavedení teritoriálního systému zásadně dislokovány v tom teritoriálním okrsku, ze kterého byly doplňovány. Válečné formace a válečné stavy byly nyní určovány v mobilisačních instrukcích.
Plukovní štáb se skládal z 11 důstojníků, 23 mužů a 25 koní (z toho 15 soukromých). Konkrétně:
- velitel pluku (plukovník)
- 2 velitelé divisionů (podplukovník a major)
- adjutant (nadporučík)
- proviantní důstojník - velitel pionýrské čety
- plukovní šéflékař (v hodnosti plukovního lékaře) - 2 divisionní šéflékaři (v hodnosti plukovního lékaře nebo nadlékaře)
- účetní důstojník (setník nebo nadporučík)
- zvěrolékař (v hodnosti nadzvěrolékaře) - 2 strážmistři (pěší)
- 2 četaři (telegrafisté)
- 2 sanitní pomocníci (1., 2. nebo 3. třídy) - 2 pomocní účetní pracovníci
- štábní četař (vozmistr)
- plukovní trubač
- 2 divisionní trubači
- zbrojíř
- 10 důstojnických sluhů.
Divisionní štáb sestával z příslušného vyššího důstojníka (velitele divisionu), lékaře, divisionního trubače a 2 důstojnických sluhů - divisionní štáby neměly adjutanta.
Mírový stav polní eskadrony zůstával nezměněn - 171 mužů, 149 erárních a 7 soukromých koní. V detailu:
- velitel eskadrony (rytmistr 1. třídy)
- 4 velitelé čet (1 rytmistr 2. třídy, 1 nadporučík a 1 poručík, nebo 2 nadporučíci a 2 poručíci)
- 2 strážmistři
- 4 četaři‘
- 12 desátníků (z nichž 4 nejmladší byli vyzbrojeni i karabinou)
- eskadronní trubač
- 4 svobodníci
- 122 jízdních vojínů
- 13 pěších vojínů
- účetní poddůstojník
- podkovář - eskadronní řemenář
- 5 důstojnických sluhů.
Eskadrony, jímž byl přidělen kadet-důstojnický zástupce, měly stav zvýšen o 1 muže a 1 koně. Dále byli 2 muži a 2 koně vedeni jako přespočetní a konečně bylo povoleno vésti 2 přespočetné pracovní koně. Pro provádění jednodušších pionýrských prací byli u každé eskadrony vybaveni 4 muži pěchotními lopatkami a 2 muži odpovídajícím tesařským nářadím.
Mírový stav pionýrské čety byl: 1 nadporučík, 1 četař, 3 desátníci, 20 vojínů, 1 důstojnický sluha a 25 erárních koní. Mužstvo a koně bylo v míro počítáno ve stavech eskadron. Ve válce se počítalo se spojováním více pionýrských čet různých pluků do větších celků. Pro převoz trhavin náležel za války každé pionýrské četě 1 nákladní kůň, k jehož vedení a obsluze měli být určeni 2 pěší vojíni jakožto vodiči nákladního koně (Packpferdführer).
U každého plukovního a divisionního štábu byl určen 1 jízdní vojín jako nosič obvazů. Tento zajišťoval převoz příslušných lékařských nástrojů a tašek s obvazy. Byl veden ve stavu příslušné polní eskadrony a během této své služby byl vyzbrojen jen jezdeckou šavlí.
Mírový stav náhradního kádru činil 4 důstojníky a 23 mužů:
- rytmistr 1. třídy
- rytmistr 2. třídy nebo nadporučík
- 2 poručíci (1 ze subalterních důstojníků býval používán ke službě u polních eskadron)
- strážmistr (jízdní)
- četař (jízdní)
- účetní poddůstojník (pěší)
- 3 desátníci (pěší)
- 2 svobodníci (pěší)
- 11 vojínů (pěších)
- 4 důstojničtí sluhové (pěší).
Protože náhradnímu kádru nyní náležel výcvik služebních koní, byli v něm vedeni jako přespočetní:
- strážmistr
- 2 desátníci – podkovář
- 36 vojínů
- 48 služebních koní
Od r. 1908 byla hodnost kadeta-důstojnického zástupce nadále označována jako praporčík. Tyto praporčíky je třeba odlišovat od jejich jmenovců z minulých dob. Praporčíci, existující do r. 1760 (ev. 1838) byli nejnižšími důstojníky, zatímco praporčíci po r. 1908 pouze nejvyššími poddůstojníky. Podkovář byl nadále označován jako Beschlagmeister.
V r. 1909 byly zrušeny třídy u rytmistrů. Tito byli nadále děleni na starší a mladší (älterer Rittmeister, jüngerer Rittmester), přičemž rozhraní mezi těmito kategoriemi stanovovalo dle potřeby ministerstvo. Podíl mladších rytmistrů tvořil asi jednu čtvrtinu celkového počtu.
V r. 1910 se jízdní pluk skládal z plukovního štábu, 2 divisionů, náhradního kádru a případně i kulometného oddílu (Maschinengewehrabteilung, zkratka MGA).
Plukovní štáb měl v míru následující strukturu:
- velitel pluku (plukovník nebo nejstarší podplukovník)
- adjutant velitele (subalterní důstojník nebo mladší rytmistr)
- proviantní důstojník
- plukovní šéflékař
- zvěrolékař
- vedoucí účtů
- plukovní trubač
- několik poddůstojníků (pomocní pracovníci, pomocní účetní, štábní četaři)
- zbrojíř
- důstojničtí sluhové a ošetřovatelé koní.
Dále k plukovnímu štábu náleželi příslušníci obou divisionních štábů, pionýrská četa a telegrafní hlídka.
Pionýrskou četu tvořili:
- velitel čety (subalterní důstojník nebo mladší rytmistr)
- četař
- 3 desátníci
- 20 vojínů
- důstojnický sluha.
Telegrafní hlídka se skládala z:
- 2 telegrafistů (poddůstojníků)
- 2 ordonančních jezdců.
V míru bylo mužstvo pionýrské čety a obě telegrafní ordonance počítány do stavu eskadron, ve válce do stavu štábu. Pro válku pak bylo předepsáno toto rozšíření jednotlivých součástí:
- štáb pluku - řezník s pomocníky, vojáci plukovního trénu a nosiči obvazů (tito ale vedeni ve stavu eskadron)
- pionýrská četa - 2 pěší vojáci (tzv. Füssler) k obsluze jednoho nákladního koně
- telegrafní hlídka - zdvojnásobení stavu.
Na manévrech v r. 1909 byly vytvářeny místo telegrafních hlídek telegrafní čety a do budoucna se počítalo s jejich všeobecným zavedením. Tyto plánované telegrafní čety měly sestávat ze 2 telegrafních hlídek a 2 jízdních signálních stanic, vybavených optickým světelným telegrafem.
V rámci plukovního štábu byli koňmi vybavováni až v případě války lékař, zvěrolékař, vedoucí účtů a štábní četaři. Pěšími i za války zůstávali zbrojíř, pomocní pracovníci a účetní, důstojničtí sluhové a ošetřovatelé koní, dále řezníci a vojáci plukovního trénu. V pionýrské četě byli pěší pouze výše zmínění vojáci k obsluze nákladního koně a dále vojenský sluha. Telegrafní hlídka byla kompletně vybavena koňmi v míru i ve válce.
Jízdní division sestával ze štábu a 3 eskadron. Divisionní štáb měl následující mírové složení:
- velitel divisionu (vyšší důstojník)
- divisionní trubač (poddůstojník)
- lékař
- sanitní poddůstojník
- 2 důstojniští sluhové
- nosič obvazů (veden ve stavu jedné z eskadron).
Ve válečném stavu divisionu nebyl sanitní poddůstojník. Lékař měl koně přiděleného pouze ve válce, sluhové byli pěší v míru i ve válce.
Jízdní eskadrona sestávala v míru z 5 důstojníků, 166 mužů a 156 koní a dělila se na 4 čety po 3 hlídkách. Její složení bylo následující:
- velitel eskadrony (starší rytmistr)
- 4 velitelé čet (subalterní důstojníci nebo mladší rytmistři)
- 2 strážmistři (z nich jeden výkonný - „Dienstführender“ k výkonu vnitřní služby)
- eskadronní trubač (poddůstojník)
- účetní poddůstojník (pokud možno z povolání)
- podkovář pro veterinární služby
- eskadronní řemenář
- 4 četaři (pokud možno z povolání) - pro každou četu 1
- 12 desátníků - pro každou četu 3
- 4 svobodníci - pro každou četu 1
- cca 120 vojínů - pro každou četu cca 30
- 2 nosiči raněných
- 5 důstojnických sluhů
- určitý počet vojínů, profesionisté a reserva za nemocné jezdce.
Dále byl u jedné z eskadron umístěn praporčík (normován 1 pro pluk). Při úbytku důstojníků mohli být strážmistři zařazováni do funkcí velitelů čet. Ve válce se stav eskadrony zvyšoval o 1 sanitního poddůstojníka.
Koně měli přiděleny jen ve válce účetní poddůstojník a podkovář. Pěší byli v míru i ve válce eskadronní řemenář, důstojničtí sluhové, profesionisté a reservní mužstvo. V době míru mohla držet každá eskadrona 2 pracovní koně.
Po r. 1910 byly u jízdních pluků postupně zaváděny kulometné oddíly. Každý oddíl se skládal ze dvou čet, v každé četě byly 2 kulomety. Mírový stav kulometného oddílu byl následovný:
- velitel oddílu (mladší rytmistr)
- 2 velitelé čet (subalterní důstojníci)
- strážmistr (výkonný)
- 2 pobočníci velitele oddílu
- 2 měřiči vzdáleností
- 2 pobočníci velitelů čet
- 2 zbrojíři - pro každou četu 1
- 4 nápředníci (Gewehrvormeister) - pro četu 2, pro každý kulomet 1
- 16 mužů kulometné obsluhy - pro četu 8, pro kulomet 4
- 16 vodičů nákladních koní (Koppelführer) - pro četu 8, pro kulomet 4
- účetní poddůstojník
- podkovář
- sedlář
- 14 vojínů (krejčí, ševci, kuchaři a dále náhradní mužstvo)
- 3 důstojničtí sluhové.
Za války byl stav rozmnožen o následující osoby:
- muniční poddůstojník
- sanitní poddůstojník
- vojáci k obsluze muničního vozu.
Účetní poddůstojník a podkovář měli koně jen ve válce. O sedlářích se údaje různí - buď měli koně jen za války, nebo i tehdy byli pěší. Pěší mužstvo tvořili profesionisté, reservní mužstvo a důstojničtí sluhové. Za války pak ještě obsluha muničního šestispřežního vozu, který každý kulometný oddíl obdržel na reservní munici.
Vedle jezdeckých koní byl každý kulometný oddíl vybaven celkem 16 nákladními koňmi, po 4-ech na kulomet - jeden z nich nosil kulomet, ostatní 3 munici. V míru si mohl každý oddíl držet 2 pracovní koně. Za války pak přibylo 6 tažných koní pro muniční vůz a další reservní koně.
V r. 1910 byly kulometné oddíly jen u dvou dragounských pluků (č. 3 a 9). Tehdy ovšem z celkového 58 jízdních pluků bylo jen 10 vybaveno kulomety (8 pluků společné armády a 2 pluky uherské zeměbrany). Do konce r. 1912 byly kulometné oddíly zavedeny ještě v dragounských plucích č. 5, 6, 11 a 12.
Náhradní kádr tvořili:
- velitel (vyšší důstojník, zpravidla major)
- 2 nižší důstojníci (subalterní nebo mladší rytmistři)
- skladový důstojník (z armádního stavu nebo i pensista)
- strážmistr
- účetní poddůstojník
- četař
- 3 desátníci
- 2 svobodníci
- 11 vojínů
- 4 důstojničtí sluhové.
Koně měli všichni důstojníci (vyjma skladového), z poddůstojníků pak jen strážmistr a četař. Dále měl každý kádr přidělen 48 přespočetných nevycvičených koní a k jejich výcviku a obsluze asi 40 poddůstojníků a mužů.
Dragounské pluky náležely jednotlivým armádním sborům dle mírové organisace takto:
1. sbor (Krakov) - pluk č. 12
2. sbor (Vídeň) - pluky č. 3, 6, 11 a 15
3. sbor (Štýrský Hradec) - pluk č. 5
8. sbor (Praha) - pluky č. 2, 7, 10 a 14
9. sbor (Litoměřice) - pluky č. 1, 8 a 13
11. sbor (Lvov) - pluk č. 9
14. sbor (Innsbruck) - pluk č. 4.
V listopadu 1913 byla zavedena hodnost štábního strážmistra (Stabswachtmeister) a její equivalenty (štábní šikovatel - Stabsfeldwebel a štábní ohněstrůjce - Stabsfeuerwerker). Zde se jednalo o novou hodnost pouze v celoarmádním měřítku, protože třeba v uherské zeměbraně existoval štábní šikovatel již od r. 1876. Na začátku války byla aktivována hodnost důstojnického zástupce (Offizierstellvertreter). Tato hodnost existovala od r. 1869, ale pouze teoreticky, protože byla systemisován pouze pro dobu války. Vzhledem k tomu, že se Rakousko-Uhersko v období 1869 - 1914 na žádné regulerní válce nepodílelo (pomineme-li vojenské akce v Bosně-Hercegovině, na Krétě a v Číně), nemohla být tato hodnost ani dříve aktivována. Před válkou byla udělována pouze verse této hodnosti, určená pro kadety (praporčík, původně kadet-důstojnický zástupce).
Na začátku války r. 1914 byly jednotlivé dragounské pluky přiděleny následovně:
A. Balkánská fronta
5. armáda
- VIII. sbor
reservní eskadrona pluku č. 14
- - 9. pěší divise
2. a 5. eskadrona pluku č. 14
- - 21. zeměbranecká pěší divise
1. a 3. eskadrona pluku č. 14
2. armáda
- IX. sbor
reservní eskadrona pluku č. 1
- 8. pochodová brigáda
reservní eskadrona pluku č. 7
Zabezpečovací jednotky
- Válečná přístav Pola (Pulja)
reservní eskadrona pluku č. 4
B. Východní fronta
1. armáda
- I. sbor
reservní eskadrona pluku č. 11
- 3. jízdní divise
- - 10. jízdní brigáda
pluk č. 3 (6 eskadron)
- 9. jízdní divise
- - 1. jízdní brigáda
pluk č. 4 (6 eskadron), pluk č. 13 (6 eskadron)
- - 9. jízdní brigáda
pluk č. 1 (6 eskadron)
- 1. domobranecká pěší brigáda
reservní eskadrona pluku č. 6
- 36. domobranecká pěší brigáda
reservní eskadrona pluku č. 13
2. armáda
- III. sbor
- - 6. pěší divise
5. a 6. eskadrona pluku č. 5
- - 28. pěší divise
1. a 3. eskadrona pluku č. 5
- - 22. zeměbranecká pěší divise
2. a 4. eskadrona pluku č. 5
- 8. jízdní divise
- - 13. jízdní brigáda
pluk č. 7 (6 eskadron)
- - 15. jízdní brigáda
pluk č. 2 (6 eskadron)
- 35. domobranecká pěší brigáda
reservní eskadrona pluku č. 9
- 105. domobranecká pěší brigáda
reservní eskadrona pluku č. 3
3. armáda
- 4. jízdní divise
- - 18. jízdní brigáda
pluk č. 9 (6 eskadron)
- - 21. jízdní brigáda
pluk č. 15 (6 eskadron)
- 3. pochodová brigáda
reservní eskadrona pluku č. 5
- 14. pochodová brigáda
reservní eskadrona pluku č. 2
4. armáda
- IX. sbor
reservní eskadrona pluku č. 1
- XVII. sbor
- - 19. pěší divise
4. a 6. eskadrona pluku č. 14
- - 2. pochodová brigáda
reservní eskadrona pluku č. 15
- - 9. pochodová brigáda
reservní eskadrona pluku č. 8
- 6. jízdní divise
- - 5. jízdní brigáda
pluk č. 6 (6 eskadron), pluk č. 8 (6 eskadron)
- - 14. jízdní brigáda
pluk č. 11 (6 eskadron)
Armádní skupina generála jízdy von Falkenfehd
- 7. jízdní divise
- - 11. jízdní brigáda
pluk č. 10 (6 eskadron)
- - 20. jízdní brigáda
pluk č. 12 (6 eskadron)
- 95. domobranecká pěší divise
reservní eskadrona pluku č. 10
- 106. domobranecká pěší divise
reservní eskadrona pluku č. 12.
Za I. světové války se jízda dělila na tzv. divisní jezdectvo (Divisionskavallerie) a vojskové jezdectvo (Heereskavallerie). Vojskové jezdectvo se členilo na 11 jízdních divisí. Každá tato divise měla 2 jezdecké brigády (o 2 jízdních plucích) a patřičný počet jízdního dělostřelectva. Později byly z jízdních divisí vytvářeny i jezdecké sbory (postupně dosáhly počtu tří). Ve vojskovém jezdectvu bylo zařazeno celkem 44 jízdních pluků. V t.zv. divisním jezdectvu (které bylo tvořeno zbývajícími 14-ti jízdními pluky) byly pluky po 1 či 2 eskadronách přidělovány většinou pěším (ev. pěším zeměbraneckým, t.j. od r. 1917 t.zv. střeleckým) divisím, ale někdy byly přímo podřízeny jednotlivým armádním sborům, nebo naopak pěším (domobraneckým pěším, pochodovým a pod.) brigádám.
V r. 1914 byl počet eskadron v divisionu rozmnožen na 5. Na přelomu r. 1914/1915 se začal projevovat nedostatek jezdeckých koní. Z opěšalých jezdců byly vytvářeny střelecké oddíly, v r. 1915 byli zformováni do jezdeckého střeleckého pluku (Kavallerieschützenregiment), později z nich byly tvořeny i brigády. Na jaře r. 1916 byl počet eskadron v divisionu snížen na 2. Sestávaly tedy jízdní pluky ze dvou divisionů o 2 eskadronách, každá eskadrona čítala 110 jezdců. V r. 1916 byl nedostatek koní u dělostřelectva řešen převodem jezdeckých koní. Stavy jízdního mužstva jezdeckých pluků byly na podzim t.r. zredukovány na jeden division.
Koní u jízdy nadále ubývalo. Zato však přibývalo techniky všeho druhu. Telegrafní hlídky byly rozšířeny na telegrafní čety, pionýrské čety na technické eskadrony a kulometné oddíly na kulometné eskadrony. V r. 1917 byla téměř celá jízda přeměněna na pěchotu. Koně se vyskytovali jen u jednotek, operujících ještě v r. 1918 na Ukrajině - v každém tamním jízdním pluku jimi byla vybavena 1 eskadrona. Rakousko-uherský dragoun byl ale koncem války jezdcem spíše jen podle jména.
Seznam literatury
AMON von TREUENFEST, G. Geschichte des k.k. Dragoner-Regimentes Feldmarschall Alfred Fürst zu Windisch-Graetz Nr. 14. Wien 1886.
AMON von TREUENFEST, G. Geschichte des kaiserl. und königl. Husaren-Regimentes Nr. 10 Friedrich Wilhelm III. König von Preussen. Wien 1892.
ANGER, G. Illustrirte Geschichte der k.k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.
B. Olomoučtí dragouni. In: Kdy-Kde-Co (Olomouc) č. 8/1983.
BELLANGÉ, H. Die Soldaten der französischen Republik und des Kaiserreichs. Leipzig 1843.
BENEŠ, C. Chladné zbraně ve sbírkách našich muzeí. Stráňavy 1990.
BENEŠ, C. Palné zbraně ve sbírkách našich muzeí. Pardubice 1981.
BRÜCH, O., DIRRHEIMER, G. Das k.u.k. Heer 1895. Wien 1983.
Císařská těžká jízda. (Brno) s.a.
DANZER, A. Unter den Fahnen. Die Völker Österreich-Ungarns in Waffen. Prag-Wien-Leipzig 1889.
Das Heer Maria Theresias. Faksimile-Ausgabe der Albertina-Handschrift "Dessign des Uniformes des Troupes I.I. et R.R. de l'année 1762". Wien 1973.
Die Kriegsmacht Oesterreichs I. Der Organismus der österreichischen Kriegsmacht. Wien 1875.
Die Wehrmacht der Monarchie im Weltkrieg 1914. Moderne illustrierte Zeitung, Doppelnummer 10 und 11, 15. Mai - 1. Juni 1914, XIV. Jahrg.
Dienstreglement für das kaiserliche und königliche Heer I.-II. Wien 1909, 1912.
HAYTHORNTHWAITE, P., FOSTEN, B. Austrian Army of the Napoleonic Wars (2) Cavalry. London 1986.
HIRTENFELD, J. Oesterreichischer Militär-Kalender für das Jahr 1861. Wien (1860).
KÄHLIG, C., JEDINA, R. Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Österreich-Ungarn. Berlin (1898).
KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., RICHTER, K. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. (17. - 20. stol.). Praha 1984.
KONOPISKÝ, P., MOUDRÝ, P. Chladné zbraně. Šavle habsburské monarchie 16.-20. století. Praha 1991.
LUGS, J. Handfeuerwaffen I.-II. Berlin 1986.
MARTÍNEK, F. Z historie dragounů. Praha 1937.
MĚŘIČKA, V. Řád Marie Terezie. Praha 1990.
Militar-Feld-Regulament. (Wien) 1759.
MIROHORSKÝ, E., TYRŠ, M., PROCHÁZKA, K. Názorný atlas k Slovníku naučnému, Čásť třetí: Válečnictví polné a vojenství. Praha 1868.
Niederösterreichischer Amts-Kalender für das Jahr 1901. XXXVI. Jahrgang. Wien 1901.
Österreichische Bürgerkunde. Handbuch der Staats- und Rechtskunde in ihren Beziehungen zum öffentlichen Leben I.-II. Wien (1908).
Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918. Wien 1930-1936.
Schematismy rakouské / rakousko-uherské armády a rakouské zeměbrany z let 1790-1918 (Miliz-Almanach, Militaer-Almanach, Militär-Almanach, Schematismus der kais. königl. Armée, Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums, Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes, Kais. königl. Militär-Schematismus, Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegs-Marine, Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegsmarine, Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres, Schematismus der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie der im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder, Ranglisten der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie)
SCHMIDT, H. Handbuch für Unteroffiziere. Wien 1911, 1915.
SCHMIDT, H. Taktisches Handbuch. Wien 1909, 1915.
SCHÖNOWSKY von SCHÖNWEIS, M., WILKE, K. A. Von Krieg und Kriegsvolk. Wien 1913.
SCHREIBER, G. Des Kaisers Reiterei. Österreichische Kavallerie in vier Jahrhunderten. Wien 1967.
SEATON, A., OTTENFELD, R. Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979.
Sechzig Jahre Wehrmacht 1848-1908. Wien 1908.
SOVADINA, J. Nauka o zbraních pěchoty. Stráňavy 1990.
ŠKORPIL, V. M. O lidu jezdeckém. Voják ve válce a revoluci do r. 1848. Praha 1947.
TESÁREK, B. Pěchotní zbraně Rakouska (rukopis). s.l. s.a.
TEUBER, O., OTTENFELD, R. Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
(Český překlad KVH Praha 1981.)
TUHÝ, B. Armády Rakouska, Saska a Pruska. Organizace, výzbroj a výstroj ve válce roku 1866. Ostrava (1967).
TUHÝ, B., ŠRAMAR, J. Armády Rakouska, Saska a Pruska ve válce 1866. Organizace, výzbroj a výstroj. Hradec Králové 1990.
UHLÍŘ, L. Dragouni a švališaři v rakouské armádě (rukopis). sl. s.a.
UHLÍŘ, L. Hodnosti a hodnostní označení rakouské armády v r. 1866 (rukopis). s.l. s.a.
UHLÍŘ, L. Hodnosti rakouské armády v r. 1866. In: Bulletin 1866 č. 2/1990.
UHLÍŘ, L. Vývoj uniforem dragounského pluku č. 14 (rukopis). s.l. s.a.
UHLÍŘ, L. Z dějin 14. dragounského pluku de Ligne. In: Vzpomínka na Kolín 18.6.1757. Brno 1987.
UMLAUF, F. Die Österreichisch-Ungarische Monarchie. Geographisch-statistisches Handbuch. Wien-Pest-Leipzig 1897.
VOGELTANZ, J. Klatovští dragouni v 18. a 19. století. In: Oběžník klubu historických zbraní při 5./6. ZO Svazarmu Praha 1981/XI/2.-4.
Vojenské dějiny Československa I.-V. Praha 1985-1989.
VOJNA, S. Co rakousko-uherský vojín věděti má. Praha (1916).
Výzbroj, výstroj a označení rakouské armády v bitvě u Slavkova 1805. Brno 1981.
WAGNER, E. Hieb- und Stichwaffen. Praha 1966.
WALDSCHÜTZ, O. Einführung in das Heerwesen. Wien 1910-1914.
WENGEN, F. Geschichte des k.k. Oesterreichischen 13. Dragoner-Regiments Prinz Eugen von Savoyen seit seiner Errichtung 1682 bis zur Gegenwart. Brandeis a. d. Elbe 1879.
WENKE, E., REX, O. Geschichte des k.u.k. 1. böhmischen Dragoner-Regimentes Kaiser Franz. Prag 1896.
Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte. Berlin 1985.
WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.
ŽUK, A. B. Pušky a samopaly. Praha 1992.
ŽUK, A. B. Revolvery a pistole. Praha 1988.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/kontext/dragouni-svalisari-organisace.html