Vzpoura 2. praporu zemské obrany na Chrudimsku
Karel Zástěra
Naposledy upraveno: 01.05.2012
Chrudimsko stavělo 4 prapory. Při zřízení zúčastnili se: krajský Jahn a c. k. plukovník baron Reinwald z Waldeku od pluku Kolloredo. Čtvrtý prapor čítal 800 mužů, z těchto dalo panství rychmburské 440 mužů. Prapor měl šest setnin a každá 4, 5 neb 6 čet, každá četa tolik desátků, co far bylo.
Cvičení na rychmburském panství vedl setník Šimon. Velitel praporu vydal ku každému cvičení tak zvanou „cvičující“ ceduli a nařídil, že každý kaprál nositi musí tenkou, lískovou, s černokoženým ouzkým páskem zaopatřenou hůl. Dále upozorňuje, aby se starým kapitulantům (vojákům) zvláštní pozornost věnovala neb jsou to ti největší nespokojenci a praví šťouralové v lidu. Tato poznámka nebyla zbytečná, neb se skutečně r. 1808 na Chrudimsku mnoho starých vojáků potloukalo a jeden takový pobuda ocejtil se dne 20. července i ve Skutči a v neděli, když mnoho venkovského lidu před počátkem služeb Božích na náměstí se shromáždilo, postavil se pobuda na most - stával mezi Linhovým domem a nynější školou - a začal k venkovanům mimo jiných pohoršujících řeči též kázati, aby žádný k té zemské obraně nešel, poněvadž tato přes hranice na nepřítele táhnouti musí a sice musí, chtěj nechtěj před pravidelným vojskem jíti, a kdyby snad jednotlivci neb celým oddělením napadlo se obrátiti a na útěk dáti, tak velmi špatně pochodí, neb zadní oddělení mají nařízeno každého zeměbrance „na bodák napíchnouti a do ostatních - jako do psů stříleti.“ Ale ku chvále shromážděného lidu musíme vyznati, že pobudu sice vyslechl, ale když sám „na zaječí“ myslel, byl několika chasníky lapen a do náhona (kaliště), který nedaleko nynější sochy vykopán byl - hozen. O další zaopatření pobudy postarala se místní policie...
Čtvrtý Chrudimský prapor byl rozdělen: 1. setnina: Chrudim, Hrochův Týnec, Vejvařovice; 2. setnina: Nasavrky, Seč, Bytovany, Žumberg, Trhová Kamice; 3. setnina: Hlinsko, Kameničky 4. setnina: Svratka, Krouna, Pustá Kamenice; 5. setnina: Skutč, Rychmburk, Ranná; 6. setnina: Chrast, Včelákov...
A nyní, když jsem ty nejdůležitější věci o té zemské obraně pověděl, navštivme druhý prapor zemské obrany, který v Chocni soustředěn, měl dne 7. dubna 1809 do Zbirova a Žebráku odejíti. Velitelem praporu byl major Staus (poznámka primaplana.cz: Oficiální prameny uvádí jeho jméno jako Carl Strauss). Než se pochod nastoupil, promluvil major k mužstvu a napomínal ho k poslušnosti, vytrvalosti a jiným vojenským povinnostem. Řeč majora byla několikráte hlasitým: „neposlouchejme to!“ přerušena; v řadách lantveráků nastal nepokoj a když major k pochodu velel, tu povstal křik „Nepůjdeme nikam! Zabijet se nedáme!“ Major s ostatními důstojníky všemožně se vynasnažovali, aby mužstvo k pořádku a povinnosti zpět přivedli, ale vše marné mužstvo obklopilo důstojníky, proti kterým hrozivě zbraně pozdvihli, jim láteřili a majora v obličeji lehce poranili, a to bylo vše co proti důstojníkům podnikli. Snad bývali by lantveráci důstojníků uposlechli a k poslušnosti se vrátili, ale v tak rozhodný okamžik přiřítilo se mezi mužstvo as 50 roztrhaných, opilých, takřka polonahých zpustlých ženštin, které křikem a výskáním mužstvo ještě k větší vzpouře vybízely: „Nač posloucháte? Doba svobody nám nastala! Pojďme na ně!“ A jak by mužstvo jen na toto heslo čekalo, rozstoupil se prapor ve skupiny a dvě setniny z Landškrounska s křikem: „Teď půjdeme na landškrounského vrchního,“ odtrhli se od ostatních; zbytek pak, 4 setniny, zůstaly v Chocni, vytloukly a vystřílely všechna zámecká okna a kde jaká kořalna, byly pobrány zásoby a pak táhly k zámku, kde jako v Chocni řádily. Po výkonu tak „hrdinských činů“ rozdělil se zbytek na několik tlup, táhli od vesnice k vesnici, které bezbožně napadli!
Šestá setnina táhla k Chroustovicům, ostatní pak houfy braly směr k Lůži, Rychmburku a na Nové Hrady v úmyslu, by ve spojeni s prvním praporem „páni vrchní, faráře a kněží do pácu vzali.“ Vůdcem šesté setniny byl jakýs vojín Matouš Johann z Městce, co hlavy vzpoury považováni byli: Sochor z Vinár městeckého servusa syn Mlíka, pak Matouš Vladyka z Holešovic.
Chroustovický zámek patřil v době zeměbranecké vzpoury Filipu hraběti Kinskému (1741-1827) z chlumecké větve, který se v něm narodil a v roce 1779 jej nechal přestavět do rokokové podoby. V současnosti sídlí v jeho prostorách odborné učiliště a praktická škola. (Foto: K. Sáček)
Dříve než se vůdce šesté setniny k pochodu na Chroustovický zámek odhodlal, měl vojenskou poradu, ve které usneseno bylo vyslání posla ku správci zámku aby se vzdal, když se to dobrovolně nedocílí, přepadne a zpustoší se zámek tak, aby kámen na kameni nezůstal! Dodání takového poselství převzal dobrovolně lantverák Mlíka z Městce, který si při této výpravě jako pravý parlamentér počínal; na bodák flinty pověsil si nějaký kus bílého(?) plátna - snad z roztrhané košile - a byl skutečně i do zámku vpuštěn. Vrchní Kleinwächter přijal vyslance zcela přívětivě a pohostil jej, avšak když se vyslanec k odchodu připravoval nemohl flintu nalézti a několik drábů chytilo Mlíku a položili jej na lavici, vyťali mu jich nepočítaně a pak jej vrchní s podotknutím propustil, že se každému takové odpovědi dostane. Když se Mlíka k setnině navrátil, byla „vojenská rada“ ještě pohromadě, a když výsledek výpravy vyslechli, tu i samotného vůdce popadl jakýsi strach a byl by snad i utekl, kdyby přítomné spité ženštiny jako dravci nebyly se na vojáky vrhly a je nejen křikem, nýbrž i násilím k vytrvání v neposlušnosti vybízely: „Cože kamarádi, takové pohanění vašeho vyslance by ste trpěli? Což Mlíka není jeden z našich? Vzhůru bratří na ty bídáky! Ať ucítějí ty naše pěstě.“ S takovými a jinými až příliš bohaprázdnými řečmi chodily ženštiny od vojáka k vojáku a - toho laskavostí onoho zase kořalkou k vytrvání donucovaly. Co měli vojáci, dělat? Ať se již k poslušnosti vrátili aneb nevrátili, vždy stejný osud je očekával - trest!
A protož jednohlasně křičeli a zpívali: „Půjdeme na ně, pobijeme je!“ Táboření bylo ukončeno, a setnina se dala pochodem k zámku! Ženštiny s rozcuchanými vlasy, obnaženými prsy, flašky kořalek v rukou jako zběsilé furie běžely před setninou. Byl strašný povyk! Lantveráci pochodem ustavičně stříleli, při čem však nikdo k úrazu nepřišel; „Stříleli na ostro Pánu Bohu do oken; chtěli celkem snad většího strachu nahnati a nic více“, zaznamenal vrchní!
Když setnina asi na dostřel k zámku dorazila, viděla před sebou vysoký sloup a na něm tabuli s nápisem: „Až sem! Kdo z buřičů u sloupu naznačenou čáru překročí, je synem smrti! Milost žádnému!“ Takového přivítání setnina neočekávala, to bojechtivost pojednou zchladilo a i ženštinám zašla chuť po zastřelení a ony byly nejprvnější, které nohy na ramena vzaly a hleděly co nejrychleji od nebezpečného zámku se dostati a konečně i lantveráci „s Vaňkem“ se poradili a - utíkali směrem k Luži.
Z věžky chroustovického zámku, kde vše k slušnému přivítání připraveno bylo, pozoroval vrchní účinek výstražné tabule, a když viděl, jak buřiči utíkají, dal znamení a několik hmoždířů bylo vypáleno a - kde se vzali, tu se vzali, ale na místě bylo 40 husarů, kteří se do lantveráků pustili, je schytali, odzbrojili a k soudu do Chrudimě dodali. Skoro celá šestá setnina octla se v rukou spravedlnosti. Při tomto husarském pronásledování nastal srdcelomný zmatek a i smutnošměšná episodka se zachovala. Při pronásledováni viděl husar lantveráka, jehož klobouk pestrými hadry obvázán a barevnou kosinkou (husí křídlo) ozdoben byl. Když se husar k této smutnosměšné postavě přiblížil a plochou šavli na záda lantveráka dorážel, tu padl tento před husarem na kolena a prosil „jemnostpána husara,“ by mu život nekrátil! Tento lantverák byl hrdinný vůdce šesté setniny, Matouš Johann z Městce!
Hrabě Filip Kinský sloužil v c. k. armádě - od roku 1773 v hodnosti plukovníka, o deset let později získal hodnost generálmajora. Alianční erb na průčelí chroustovického zámku připomíná jeho otce a prvního majitele zámku Leopolda Ferdinanda (1713-1760), který jej získal díky sňatku s Marií Terezií Capece markýzou di Rofrano (1715-1778) uzavřenému v roce 1734. (Foto: K. Sáček)
Můžeme si mysleti, že vzpoura lantveráků celé Chrudimsko znepokojila a strachu nahnala. A věru nebylo to k smíchu, neb sotva že člověk za ty humna vyšel, bylo jednotlivé střelné rány slyšeti, tu zase viděti bylo koňáka, jak tryskem se žene za utíkajícím lantverákem; tam zase plíží se jako zloděj bezbranný vojín k chalupě, hledaje před pronásledovníky bezpečného úkrytu; jinde zase takřka letí rozedraná ženština s vyvalenýma očima a kostrbatá jako čarodějnice a prosí nejen o přístřeší, nýbrž i o kousek chleba a o všech těchto událostech neměl správce panství košumberského ani tušení, neb časně z rána dne 9. dubna „pro upokojeni obecenstva“ zaslal vrchnímu do Rychmburku dotaz a žádá objasněni kolující pověsti, že „prý mnoho zeměbranců od lužského prvního praporu k Rychmburku odtáhlo, aby tam úřednictvo týrali, zámek přepadli, zpustošili atd. Po výkonu prý se vrátí do Luže, kde ve vraždění a pálení pokračovati úmyslují.“
Vrchní Zvěřina upokojil brzo košumberského hodnostáře s podotknutím, že může, on i Luž spokojeně spáti, neb to nebezpečí není tak hrozné; „Je sice pravda, že asi 50 zeměbranců v Perálci se zdržuje, kteří něco špatného za lubem mají a ustavičným střílením a křikem chtějí všeobecně strachu nahnati.“
Velitel Peraleckého oddělení byl šikovatel Antonín Tomšů z Poličského okresu, a svědectví se mu dáti musí že tomu znepokojovacímu řemeslu předobře rozuměl. Dva bubeníci doprovázeni několika lantveráky chodili po vesnicích se stálým střílením, bubnováním a ohlašováním: „Rebelie je! Lidi hledejte v středu našem útulku a tak se zachráníte!“
Mimo, toho dal přilepiti na dveře u kostelů a far následující pobuřující provolání: „Prosím Vás, jest-li že se ještě pamatujete, jak Vám po vojně doma bylo v měsíci červenci, co stálo v tom psaní na těch vratech u kostela, tak Vám to musíme vyjádřit takto; proto se to nevyplnilo tenkráte, že sme k tomu neměli času a nebyli sme všichni pohromadě. Ale ničkon sme tak všechni rozsápaní, jako lvové řvoucí, který očekávají na každého, aby ho mohli sežrati; teď jsme všechny jednoho oumyslu, co jeden, to druhý: primo. Rebelie budou a to ukrutné že Pán a kněz nikde neobstojí; jak přijdeme, kde je zámek nebo fara, tak budeme všechno mordovat a pálit, peníze brát i také živobytí. - Tenkrát se musí vyplnit proroctví, které je předpovídáno od Agrippi proroka řkouc: »že bude dobrý hajzlík baronovi nebo hraběti aneb knězoj!« Ach tenkrát by rád se schoval až pod krk do h... takový Pán, kdyby jenom bylo možná. Tu lužskou baronku, tu mrchu zrzavou k čertoj podobnou, a toho jejího Bramboráče oběsíme za k... na vosyce v jeho vlastni zahradě. To se stalo roku toho, když bylo v Luži Bramboráčů mnoho.“
Šikovatel Tomšů počínal si i jako diktátor a všem vesnicím ukládal poplatky rekvizice a kdo se zdráhal žádané věci zaslati, tomu pohrozeno zastřelením. I rychmburský vrchní dostal anonymní vyzvání k zaplacení 100 zl, a aby snad povolnější byl, byla cedulka „vzornou“(!) němčinou následovně psána:
„Hir Schück ich denn Brief, dass solz Mir gleich Geld Schücken 100 Gulden gleich wenn ihr se nicht gleich Schükt So werde ich hinn schücken 60.Mon und werden sie olles in zweg schlagen. Es soll gleich sein der Putt (Bote) muss sogleich bringen.“ (Zde posílám toto psaní, aby jste mně hned peníze poslali 100 zlatých, hned, jest-li hned nepošlete, pošlu tam 60 mužů, a ty všechno potlučou. Musí to hned býti, posel to musí přinésti.)
Vrchní Zvěřina neměl příliš se zásilkou na spěch a vzkázal po poslu pisateli cedulky, aby si „pro peníze jen sám přišel, že dostane ještě něco přídankem.“
Tento nezdar v Rychmburku podráždil nejen šikovatele, nýbrž i jemu oddaných zeměbranců; potřebovali peněz jako sůl, neb se chtěli dáti pochodem do lesů u Poličky, aby před pronásledováním bezpečnější byli; než však do nové stanice odtáhli, chtěli se zeměbranci Peraleckému administrátoru Františku Langovi na kobylku dostat. To však nebylo snadné, neb kaplan nebýval na faře a docházel jen každého rána do kostela, aby službu Boží sloužil. Když se buřiči dozvěděli, že administrátor v kostele je, tu se srotili, kostel obstoupili a při zpěvu písně: „Proč se bojíš, kamaráde,“ počali do kostelních oken stříleti. V kostele nastal poplach, ale zbožný lid neztratil hlavu a jmenovitě ženštiny měly šťastný nápad, kterým milovaného kněze od týrání a snad i od smrti vysvobodily. Jak to narafičily? Docela jednoduše: jedna dala sukni, druhá půjčila šátek, čepeček atd., a do těchto šatů přistrojili kněze a vyvedli si jej bez velkých překážek z kostela.
Tento nezdařený útok na kněze byl poslední „hrdinný čin buřičů!“ Husaři a huláni dostali se až do Perálce, schytali buřiče a dodali je k soudu! Píseň „Proč se bojíš, kamaráde,“ kterou při každé příležitosti zeměbranci zpívali, byla plná urážek na vrchnost a duchovenstvo. Jen začátek písně té se zachoval, a složena byla na Litomyšlsku, o čemž věděli jakýs Drobný, Jan Faltis a Václav Jiřík.
Co příčina vzpoury uvádí se: Praporu se prý slíbilo, že nikam nepůjde a předce byl pochod nařízen! Jiná příčina byla prý bezprávné propuštění sedláře Pitry, kterého major na svědomí míti měl. Ale pravou příčinu oznamuje oběžník ze dne 20. května 1809 „že mezi mužstvem zemské obrany povstaly povážlivé nepokoje z té příčiny, poněvadž zemská obrana rozkaz k pochodu přes hranice dostala… To se budoucně již nestane,“ končí oběžník!
Publikováno:
ZÁSTĚRA, Karel. Skutč a okolí, kulturní a jiné obrázky z Českého východu. Skutč, 1896, s. 224-225;
nově také jako příloha č. 7 k reedici studie Zeměbrana českých zemí v roce 1809 ve sborníku Bitva u Znojma a válka roku 1809, s. 175-180.