Zapomenutý bohatýr (Václav Vetter z Lilienbergu)
Josef Pojezdný
Naposeldy upraveno: 07.12.2007
V roce 1920 vzbudil v našich literárních i čtenářských kruzích velký zájem román ředitele léčebny pro skrofulosní děti V Luži, pozdějšího profesora sociálního lékařství na universitě v Brně MUDr. Františka Hamzy (1068—1930) „Šimon Kouzelník“. Kritika ho klade na roveň Jiráskovu F. L. Věkovi, je dosud oblíben u milovníků Českomoravské vrchoviny a zatím dosáhl jedenácti vydání. Vypráví o národním probuzení Želivska v letech 1810 — 1847, o práci zdejších vlastenců soustředěných kolem opata želivského premonstrátského kláštera Vojtěcha Fährndricha, obnovitele německobrodského gymnasia. Do jejich kroužku docházel osvícený učenec, autor Dějin české řeči a literatury Josef Dobrovský (1753—1829), stýkali se s filologem prof. Josefem Jungmannem (1773—1847), na slavnou želivskou pouť 8. září za nimi přijížděl mladý právník doktor Pavel, úředník nejvyšší studijní komise ve Vídni, který zde nalézá nevěstu.
Jeho otcem je Hamzou vlastním jménem neuváděný generál, o němž víme z 2. kapitoly románu, že se hlásil k českému národu, mluvil s vojáky starohusitským jazykem, byl přítelem Jana Jeníka z Bratřic (1756—1845) a významného vojenského pedagoga, českého vlastence hraběte Františka Josefa Kinského (1739—1805). Podle krátké zmínky v 51. kapitole chrabrý otec Pavlův bojoval po boku rakouského maršála Karla Filipa, knížete ze Schwarzenbergu (1771—1620) na různých napoleonských bojištích.
Kdo byl tímto generálem? K zodpovězení otázky nám nestačí údaj, že se otec doktora Pavla hlásil k českému národu, ani že mluvil s vojáky jazykem starohusitským. Rakouská armáda byla z převážné většiny slovanskou. Slované byli četně zastoupeni i ve vysokých kruzích důstojnického sboru Vždyť poslední skutečně úspěšný rakouský vojevůdce maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče (1766—1858), který s Chorvatem bánem Josefem Jelačičem (1801—1859) v létech 1848—49 zachránil zpuchřelou monarchii, byl Čechem, byť neuvědomělým, česky uměl a česky s vojáky mluvil. Generálmajora Milotu Zdirada Poláka (1788—1856) počítáme dokonce jako českého básníka k svým buditelům. Jeho píseň „Sil jsem proso na souvrati“ zpíváme dodnes. Ostatně když začnou vyhrávat varhany smrti, jihnou srdce i těm nejodměřenějším důstojníkům, rázem padají kastovní přehrady mezi nimi a prostým vojákem.
Který z vysokých rakouských důstojníků měl však určitý vztah k Želivu a žil v době, do níž Dr. Hamza klade děj románu? Ještě nedávno se povalovala na želivském hřbitově hrubě opracovaná žulová náhrobní deska původně umístěná v dlažbě hřbitovního kostelíka sv. Petra a Pavla. Neumělým písmem bylo na ni vyryto: „Tu zalostnie pochowana pani Barbora Wrsak rozena Fetter z Lilienberk ocekawago radostneho wzkrissenj. Pamet pobozna at gest na ni. Dne 1. Dubna 1797“. Jedná se o pohřeb manželky Františka Vrzáka, v osmdesátých letech 18. století purkrabího želivského klášterního zboží.
Říšská rodina Vetterů pocházela z Holandska a psala se původně Vetter van der Liljen. Za císaře Maxmiliana II. (1564—1576) se usadila v Čechách, kde dosáhla přijetí nezi stavy. Rytíř Eusebius van der Lilien se v povstání českém (1618—1620) přidržel císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé Hoře (8.11.1620) dosáhl za to zlepšení predikátu na „von Lilienberg“. Rod zůstal nezámožným, nepohrdal proto občanskými sňatky. V sedmdesátých letech 16. století jedna větev sídlí v Čáslavi. Tam se 16. března 1767 narodil Václav Vetter z Lilienbergu. Vystudovav připravoval se po vůli rodičů k povolání státního úředníka. Než však ukončil předepsané vzdělání, seznámil se s podmaršálkem Josefem A1vinczym‚ sv. pánem z Barbereku (1735-1810), učitelem taktiky císaře Františka I. (1792—1835),. starým sekáčem z válek Marie Teresie (1740-1780) a Josefa II. (1780-1790). Zkušený válečník přemluvil mladého statného muže, který ho upoutal svým ohnivým temperamentem, aby se věnoval vojenské službě.
Přijal ho r. 1791 jako kadeta do svého pluku a již v první koaliční válce Rakouska a Pruska proti Francii (1792-1795) a pak proti generálu Bonapartovi v Italii (1796—1797) šel Vetter z bitvy do bitvy. Sloužil nejprve pod Alvinczym, pak pod generálem hrabětem Dagobertem Sigmundem Wurmserem (1724-1797). Poněvadž oba se nemohli vyrovnat francouzským velitelům, mohl se Vetter stále vyznamenávat při zachraňování zoufalých situací. Když se v druhé koaliční válce proti Francii (1799—1801) dostal, již jako setník, pod přímé velení vynikajícího ruského vojevůdce Alexandra Vasiljeviče Suvorova (1729-1800), získal si svou statečností i velitelským důmyslem v krvavých bitvách u Verony, Cassino Grasso, Novi a Tortony nadšené uznání slavného generalissima. Na jeho návrh byl 25.5.1800 povýšen na majora. Císař František I. mu přidal 2.5.1802 vážené rakouské vojenské vyznamenání: rytířský řád Marie Teresie.
V dalších válečných časech Vetter rychle postupoval. 1804 se stal plukovníkem, 1809 generálmajorem, 5. a 6. července 1809 bojoval jako velitel brigády pod arcivévodou Karlem proti Napoleonovi I. v bitvě u Wagramu. Když. v roce 1812 vypukla válka francouzsko-ruská, zúčastnil se Napoleonova tažení s rakouským sborem maršála Karla Filipa ze Schwarzenbergu. Pro vážné zranění ve vítězná bitvě u Goroděžny (12.6.1812), kdy pod ním dělovou koulí zabit kůň, musel požádat za přeložení na odpočinek.
Vrátiv se po dvou letech opět do činné služby byl r. 1816 jmenován velitelem pevnosti Salzburgu, 1817 povýšen na poručíka polního maršálka, 1822 jmenován vojenským guvernérem Sicilie, 1827 pevnostním velitelem v Benátkách, 1829 zemským velitelem Chorvatska a r. 1831 guvernérem v Dalmácii, Zde se věnoval s porozuměním mírové práci - povznesení obchodu, průmyslu a polního hospodářství. Vybudoval silnici přes Vetebit, síť zájezdních hostinců k usnadnění cestování a dopravy v tehdy nehostinných končinách a městu Zadru vodovod. Pro studující Dalmácie založil nadaci ve výši 12.000 zlatých, 1. září 1838 byl povýšen na polního zbrojmistra a když 20.ledna 1841 ukončil půl století vojenské služby, zemřel náhle pár dní na to 6.února 1841 v Zadru ve věku 74 let.
Za zásluhy byl 2l.října 1813 povýšen do hraběcího stavu, vyznamenán čestným vlastnictvím pěšího pluku č. 18 a záplavou rakouských i cizích vyznamenání a řádů. Rakouský historik Dr. Constant von Wurzbach v mnohasvazkovém díle Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich (1884) končí jeho životopis slovy; „Na bojišti vynikající válečník, byl za psacím stolem dokonalý státník. Těžko říci, ve které vlastnosti stál výše. Co vykonal jako voják, je zapsáno ve válečných dějinách zlatým písmem. Účastnil se více než sta bitev s bezpříkladnou chrabrostí a pohrdáním smrtí. Čtyřikrát byl těžce, dvakrát smrtelně zraněn. Čtrnáct koní zastřeleno pod ním, když jako vítězný velitel bojoval v čele svých oddílů, co vzor vojenských ctností. Císař v něm ztratil v nejtěžších dobách zkušeného státníka, armáda hrdinu první třídy, mužstvo starostlivého a otcovského velitele. Kdo ho znal, ctil ho jako vzor všech ctností člověka, vojáka a státníka.“
Nyní odložíme důkladné dílo Wurzbachovo a otevřeme III. díl sborníku Památky archaeo1ogické a místopisné z roku 1859 vydaného archaeologickým sborem Musea království Českého pod redakci zasloužilého vlastence a spisovatele Karla Vladislava Zapa (1812—1871). Nalezneme zde v pojednání P. Viktora Bezděky, archiváře kláštera želivského „Památky na Želivsku v kraji Čáslavském“ při popisu kaple Nalezení sv. kříže na vrchu Kalvárii u Želiva zajímavou zmínku: „V té samé kapli sloužil knězi u oltáře za pacholetství svého Vácslav Vetter hrabě z Lilienberka, cís. místodržitel v Dalmacii. Stalo se pak kdysi, že miska pod konvičky, právě když jí třeba bylo, při ruce nebyla. Maje knězi při obětování mešních podarů umyvadlem posloužiti, vzal důvtipný hošík čapku svou a podstrčil ji v upřímnosti srdce svého sv. oběť konajícímu knězi.“
Hrabě Václav Vetter byl synovcem Barbory Vrzákové a studoval v klášterním učilišti. Knězem, o němž se mluví, byl patrně bratr jeho strýce, želivský konventuál P. Augustin Vrzák, v době Šimonově již senior kláštera. Neuměl-li Vetter česky již z Čáslavi, jak tornu asi bude, naučil se česky jistě v Želivě.
Ukázali jsme, že Václav Vetter skutečně sloužil pod maršálem Karlem Filipem ze Schwarzenbergu na napoleonských bojištích. Znal však hraběte Františka Josefa Kinského? Určitě! Po ukončení války s Bonapartem v Italii mírem v Campo Formio 17. října 1797 věnoval se setník Vetter, který sloužil vlastně od píky, teoretickým vojenským studiím. Jediným současným teoretikem, jehož vedení se mohl vynikající praktik podřídit byl právě hrabě Kinský, ředitel tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, kterou zreformoval podle zásad švýcarského pedagoga J. H. Pastalozziho (1747—1827). Od něho jistě Vetter slyšel hrdá slova: „Přiznávám se, že já jako dobrý potomek Slovanů jsem zdědil názor: když mateřskou řečí Francouzi je francouzština, Němci němčina, musí pro Čecha býti mateřskou řečí čeština“ (Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen, Praha 1773).
Byl však Vetter přítelem hýtmana Jana Jeníka z Bratřic, kterého dobře známo z Jiráskova románu F.L.Věk? — Není vyloučeno. „Poslední Táborita“ byl starší. Narodil se 6. ledna 1756 v Radvanově. Na rozdíl od Vettera bojoval ve francouzských a napoleonských válkách v západní Evropě. I Vetter na počátku své vojenské kariéry se také dostal s Alvinczym na západní bojiště. Bojoval s ním r. l793 u Neerwinden a pak u Charlerois. Na tomto tažení se mohl seznámit se zasloužilým sběratelem starých českých písemností, spisovatelem řady svazků zajímavých Bohemik.
Nyní se vraťme k doktorovi Pavlovi. Měl Václav Vetter syna? Náš hrdina se oženil poměrně pozdě, až r. 1809, tudíž v 42. roce svého věku s členkou slavného rakouského důstojnického rodu Teresií hraběnkou Daunovou. Z manželství vzešly dvě děti: dcera Sylvina se narodila 4.března 1810. Provdala se za člena významné bavorské šlechtické rodiny Karla hraběte von Castell. Syn Wallafrid spatřil světlo světa 29. června 1811, věnoval se jako otec vojenskému povolání. Zemřel však dříve než mohl vyniknout již v 36 letech jako plukovník dne 25.3.1847. Manželství s Henriettou von Liebebenberg zůstalo bezdětným. Jím hraběcí větev Lilienbergů vymřela.
Ostatní větve asimilovaly v měšťanském prostředí. V něm odložily hospodářsky bezvýznamný a společensky je zatěžující predikát. Pod jménem Fetter nacházíme jejich příslušníky mezi studenty německo-brodského gymnasia i mezi konventuály želivského premonstrátského kláštera.
Znakem Lilienbergů byl zlatý pták Noh stojící na třech stříbrných skalních štítech v pravém spáru držící zahradní lilii se stříbrnou hvězdou vpravo nahoře, to vše v rudém poli. Když byl Václav Vetter povýšen do hraběcího stavu, položil tento původní znak se svolením císařským jako srdeční štítek na čtvrcený štít. 1. a 3. čtvrt nesla do kruhu stočeného zlatého korunovaného hada položeného na šikmo doprava ležící zelenou vavřínovou ratolest ve stříbrném poli, 2. a 4 čtvrt měla v černém poli doleva ležící strom, nad ním korunovaného stříbrného orla, dole stříbrný dvojitý křiž.
Wallafrid Vetter je patrně příčinou, proč Dr. Hamza neuvádí chrabrého otce doktora Pavla jménem. Obával se asi výtky přílišné básnické licence. Přihlédneme-li k době, v níž se děj románu odehrává (1810—1847), byl by Wallafrid asi o 25 let mladší než doktor Pavel a narodiv se z německé matky jistě se odrodil. Jsem však přesvědčen, že přes tento nesouhlas Dr. Hamza měl Václava Vettera určitě na mysli. Kdo se zabývá dějinami želivského kláštera, poznává při četbě Šimona Kouzelníka, že spisovatel znal důkladně literární odkaz P. Viktora Bezděky. Z jeho práce „Das Prämonstratenser—Chorherrenstift Seelau“ (Leo Woerl, Wien 1883) přejímá celé partie. Jistě mu neušlo ani cit. pojednání v Památkách archeologických a poznámka o Václavu Vetterovi ho podnítila ke studiu pramenů, jehož výsledkem byla zmínka o chrabrém generálu, otci doktora Pavla.
Přestištěno: Oběžník Klubu vojenské historie při 5/6 ZO Svazarmu SSK Praha 5, č. 6/1976, s. 8-11.
Dr. JOSEF POJEZDNÝ se narodil roku 1910 v Praze v lékařské rodině. Vyrůstal v intelektuálském prostředí s bohatou duchovní rodovou tradicí - dva příbuzní opaty premonstrátských klášterů v Želivě a v Břevnově. Vystudoval klasické akademické gymnázium v Praze a právnickou fakultu UK. Působil jako právník v řadě institucí, od roku 1943 například v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců v Praze s novou úřadovnou ve Slaném, kde byl náměstkem ředitele. Na sklonku své právnické kariéry působil ještě i v důchodu po roce 1970 jako podnikový právník Technolenu v Lomnici nad Popelkou. Žil ale se svou chotí učitelkou základní školy v Jičíně. Zemřel roku 1980 (?) Od mládí se zabýval dějinami střelivin, výbušin a pyrotechnikou. Dosáhl v tomto oboru vynikajících znalostí už také pro svou skvělou jazykovou výbavu: řečtina, latina, němčina, francouzština, angličtina, ruština. Sám byl rovněž aktivním střelcem z předovek a znalcem kvalit černého (dýmného)střelného prachu. Vlastnil skvělou sbírku křesadlových testovaček na střelný prach. Stal se záhy po jejím založení členem sekce palných zbraní Klubu vojenské historie a zbraní v Praze. Vynikal svérázným humorem, skvělým vtipem a optimismem. Byl autorem velkého množství článků z předznamenaného oboru a dějin zbraní. Na sklonku svého života pracoval na rozsáhlém díle o dějinách Želivského kláštera, které zůstalo v rukopise.
Původní adresa příspěvku:
Zapomenutý bohatýr (Václav Vetter z Lilienbergu)
- primaplana.net/txt/clanky/zapomenuty-bohatyr.html