Zásady strategie

29.05.2011 21:00

Arcivévoda Karel - přeložil Josef Umlauf

Naposledy upraveno: 12.10.2014

 

Předmluva překladatele

Za čas aktivní mé služby, více než sedmadvacítileté, v c. k. polním dělostřelectvu, dostalo se mi té veliké výhody, roku 1831 vřaděnu býti v mobilní armádu italskou pod vůdcovstvím c. k. generála jízdy, barona z Frimontu, a brzo na to pod vrchním velitelstvím našeho slavného polního maršálka, Josefa hraběte Radeckého z Radče, pod jehožto vedením jsem v baterii i jakožto pobočník velitelstva dělostřeleckého v první později v druhém armádním sboru po 8 let sloužil.

Náš slavný vůdce Radecký, sepsav své zkušenosti taktické i strategické v instruktivních pravidlech, vydal nám je kamenotiskem ku všeobecnému poučení všech velitelů vyšších i nižších, a dle nich potom po potlačení zpoury ve střední Italii zavedena jest v císařské armádě velkolepá škola polního cvičení taktického i strategického pro polní vzdělání důstojnictva císařského.

Každého roku byly na nivách lombardsko-benátských odbývány velikolepé manévry, navštěvované i od vyšších důstojníků všech vzdělaných mocností evropských.

Radecký vyznal ve své ctihodné skromnosti sám, že, co nám ve svých instrukcích podal, není jediné jeho zkušenost, nýbrž hlavně nabytá vědomosť od slavného vojevůdce, Jeho císařské Výsosti, [(3)/(4)] rakouského arciknížete Karla, po jehožto boku on svého vzdělání a svých vavřínů si dobyl.

Tento zvěčnělý, slavný vůdce, rekovný arcikníže Karel, byl od Jeho Veličenstva císaře Františka jmenován gouverneurem a generálním kapitánem království Českého a stal se tak hlavním velitelem našich udatných, obětovných krajanů, jež k vítězství a slávě vodíval.

Přítomný spis podává u výtahu překlad strategie slavného reka a vojevůdce arciknížete Karla, jenž i od nejženiálnějšího vojína všech věků, Napoleona I., za výtečného generála uznán a ctěn byl.

Arcikníže Karel byl ozdobou koruny české, on patřil nám, a proto budiž i Čechům výtečný spis jeho předložen, jejž mnozí i cizí národové již dávno do svého jazyka přeložili, a dle něhož si v nejednom ohledu vojenství své upravili.

Čechové vzdělávají nyní vědy všecky, nesmějí tedy také ve vědě válečné pozadu býti, kterou tak často již proti nepřátelům mnohým slavným skutkem dokázali.

V Bělé, květnu 1860

	Josef Umlauf c. k. pensionovaný setník dělostřelectva [(4)/(5)]

Úvod spisovatelův

Moudrý, zkušený a odhodlaný vojevůdce jest nejdrahocennější kámen v koruně svého mocnáře.

V jeho rukou spočívá zachování neb zkáza a záhuba vlasti. On se musí často bez přípravy v času ruchu hlomozného, kolem něho bouřícího, odhodlati k činu, který nad osudem milionů lidí rozhodne.

Takové činy vůdcovské předpokládají jasné poznání pravého stavu věcí, což v obyčejných poměrech jen zralou rozvahou získati se může.

Provedení každého záměru vůdcovského požaduje času, a často se objeví vůdci věc, ku které se rozhoudnouti má, teprv v okamžení, kdežby již k činu přikročiti měl. Tuť poznání stavu věcí, rozhodnutí se k činu a vykonání ho tak rychle se stíhají, že vůdci zapotřebí jest, aby v okamžiku celé položení své přehledl a posoudil, následky svého jednání rozvážil a v též době nejlepší způsob vykonání svého záměru zvolil.

Jen tak má tak vnikavou obezřetnost, kdož hlubokým přemýšlením povahu války proskoumal, důležité její pravidla seznal a si tak tuto vědu zcela osvojil; jen onen jest toho schopen, kdož zkušeností potvrzeným zákonům, jakož i tomu umění se vyučil, jak se jich s prospěchem užíti má. Jen takovému vůdci bude svobodno rychle a s bezpečností rozhodovati, který při důkladných vědomostech svých přesvědčen jest, že dobře věc rozhodne a vykoná.

Nechť tedy každý, kdož tolik odhodlanosti a schopnosti do sebe má, by se o hodnosť nejvyššího vůdcovství ucházel, jasně pozná a přesvědčí se, jak mnoho k vrchnímu vůdcovství třeba; nechť pak ho toto přesvědčení mocně vybízí, aby sobě náležitých k tomu vlastností zjednal. [(5)/6]

Velikého účelu možno jen velikým namáháním dosáhnouti; avšak velikou také jest vůdci odměnou, vděčnosť vlasti, vážnosť současníků a potomků i vědomí jeho si činů.

Vědecká snaha a zkušenosť vzdělává vůdce polního, nikoliv ale jen zkušenosť vlastní; neboť život lidský příliš jest krátký, a kdož medle měl kdy dosti cviku v těžkém umění vůdce již napřed, než takového místa dosáhl? Protož jest potřeba obohatiti vědomosti své zkušeností jiných, seznati a oceniti výskumů dřevnějších; porovnati a uvážiti slavné činy a události z dějepisu válek.

Daleko pak to může onen muž přivést, který takovými vědomostmi opatřen tam počíná, kde jiní již přestali, a stejným namáháním jak předchůdcové jeho ku předu kráčí.

Za našeho času káže se, že veliký vojevůdce již zrozen býti musí a ku svému zdokonalení žádného cvičení nepotřebuje: jest to však jeden ze skvělých omylů časových, jest to jen jednostranná průpověď takových lenivých, nadutých a nesmělých mužů, kteří si netroufají odvážiti se k pracným snahám po dokonalosti.

Výteční duchové čili géniové rodí se, veliký muž ale musí býti vzdělán: výtečnosť ducha jest schopnost, nikoliv však dokonalost. Výtečný duch přeskočí sice někdy systematický běh obyčejného vyučování a předbíhá před zkušenost; on se uchopí, přirozeným pudem veden, výsledku a nezastavuje se u zásady, kteráž se jako neznámá mathematická velikosť v jeho duši rozvinuje. Avšak mnohem častěji bloudí on škodlivě a těká, a jestli jeho vzlet jednou nesmrtelnosti dosáhne, tedy jest to řidčeji zásluha vlastní znamenitosti, než následek šťastné náhody. Pročež musí výtečnému duchu jeho pravý směr se vykázati, on musí býti čištěn, obohacován i poután, buď náhodnou, šťastnými poměry, cizím vlivem, potřebou nutnosti, spojením se důležitých událostí, přemýšlením neb vlastní zkušeností – jedním slovem, on se musí vzdělávati. A pakli bez výtečnosti ducha ještě nikdo znamenitým vojevůdcem se nestal, nelézáme naopak v dějinách války hojných důkazů, že vzdělaný vůdce, byť i méně nadaný, nevzdělaného výtečníka nejednou překonal, když jen s pevným rozhodnutím zdravý náhled a vytrvalosť spojoval.

Přítomný spis jest výsledek přemýšlení, výpadek vlastní i cizí skušenosti. Jedná o vědě válečné v pravém smyslu, kteráž se liší od umění válečného čili taktiky a nazvána jest „Strategie“.

První díl obsahuje zásady a upotřebení jich v posouzení [6/7] přijatého bojiště; v dílu druhém a třetím vykládají se zásady strategické popsáním jisté části z dějin válečných.1)

Záměr spisovatele bude vyplněn a jeho přičinění odměněno, když usnadní aspoň první kroky mužů, již se velikému povolání vrchního vůdcovství věnují.

	Karel, arcikníže [7/(8)]

Zásady strategie

První oddělení. Vysvětlení strategie.

Strategie jest věda válečná. Ona navrhuje plán, zaujímá a ustanovuje běh válečných podniknutí; ona jest věda nejvyššího vojevůdce.

Taktika jest umění válečné. Ona učí způsobům, dle kterých strategické návrhy mají býti provedeny; ona jest nevyhnutelné umění každého velitele vojska.

Strategie určuje rozhodná místa (punkty)2) jejichž držení ku předsevzatému účelu potřebné jest; ona vykazuje čáry (Linien) ku spojení jich. Buďto musí taková místa pojištěna a hájena býti, a tvoří tak s čarami, které je spojují ve válce obranné čáru obrannou (Defensionslinie), a ve válce výbojné (Offensive) operační basis čili operační čáru základní (Operationbasis); aneb musí se takových míst teprv dosáhnout, kdežto pak slují operační předměty (Operations-Objecte) a čáry k nim vedoucí operační čáry (Operations-Linien).

Armáda pečující jen o uhájení strategických míst čili punktů a pohybující se toliko mezi nimi, jedná jen defensivně čili obranně. Když ale s takových punktů, co od základní čáry ku předu pokročí, by jiných punktů strategických dobyla, tuť jedná výbojně čili offensivně.

Každý strategický návrh musí dopouštěti možnosť taktického provedení. Taktika nás tedy učí, kterak vojsko na punktech strategických postaveno, kterak tam uvedeno a upotřebeno býti má, a kterak se pohybovati musí v oboru operačních čar, by [(8)/9] se dosáhlo účelu strategického; jest tedy taktika podřízena strategii.

Strategie a taktika jsou spolu úzce spojeny. Taktické chyby mohou míti za následek ztrátu punktů strategických a čar operačních; a však i nejpřesnější taktikou zřídka dosáhnouti lze prospěchu trvanlivého, když se to děje na punktech neb ve směrech nestrategických. Kde však strategie s taktikou se tak sporně potkají, že strategické ohledy s taktickými výhodami si odporují, podrží vůbec strategie své právo a převahu nad taktikou, poněvadž strategické punkty a čáry závisí od způsobilosti bojiště a změnění jich v moci vůdce není. Naproti tomu nalezne taktik ve svém umění prostředků dosti, aby všelikým upotřebením vojska, neb opevněním míst, zásekami atd. nahradil nedostatek výhodného postavení.

 

Druhé oddělení. Zásady strategie.

Události válečné mají rozhodné následky, protož jest první povinností polního vůdce, ujistiti se výsledků dobrých, což se může jen tam očekávati, kde potřebných k vedení války prostředků důstatek jest, u armády tedy, která ve své moci má krajiny, odkud takových prostředků dostávati lze, i cesty, po kterých se přivážejí.

Každé postavení a každý pohyb vojska musí úplné bezpečnosti poskytovati pro klíč zemí zadních,3) pro operační čáru základní, na které zásoby nahromaděny jsou a pro cesty, které s těmito ve spojení jsou, pro čáru operační, ne kterou armáda nastoupila, by s čáry základní operačních předmětů dosáhla. Zásada to nevyhnutelná, od které se uchýliti nelze a na které podstata strategie se zakládá.

Každá síla oučinkuje jen v té dálce, v které jí působiti možno; pročež sáhá působení místa, na kterém se armáda nachází, jen potuď, pokuď ho nepřítel minouti a jiného místa dosáhnouti [9/10] nemůže, anižby podskočen, v čele zastaven nebyl, neb na svých spojovacích cestách, v bocích a v zadech škody neutrpěl.

(Pro přehlednost následujícího textu byla z německého originálu převzata instruktážní grafika, která v českém překladu chybí.)

 

Budiž a, Fig. I. to místo čili ten punkt, na kterém se armáda nachází, b postavení nepřítele; tedy kryje a celou prostoru za čárou cd, s kterou kolmá čára ab v a pod úhlem 90 stupňů se stýká; poněvadž tedy čáry od b k c a k d podpona (hypothenuse) pravouhelných trojhranů jsou, tedy delší než ac a ad, porčež každé hnutí nepřítele z b, při okolnostech ostatně stejných s punktu a zmařeno, a on se předejíti a podskočen býti může.

Pakli vzdálenosť ab Fig. II. Mezi oboustranným postavením armád rovnovážnou čárou ef u prostřed v i proříznuta jest, tedy chrání stanovisko a také ještě celou prostoru za tou rovnovážnou čárou, neb jsou a a b stejně od ní vzdáleny.

Kdyby nepřítel nucen byl punkt b Fig III. krýti a nevyhnutelně přes něj couvati, tedy by krylo postavení na tečné čili tangentě v a celou prostoru, která se mimo kruh nachází, jehožto střed b a poloměr ba jest; poněvadž každý punkt vně tohoto kruhu buďto více vzdálen jest od b než od a anebo než a od b.

Armáda v a stojící může tedy předejíti nepřítele ku př. v punktu x se nacházejícího, jestli čára od b k němu stejnostranným trojhranem bac nebo bad vede, anebo kdyby operační předmět ku př. z, a jeho čára operační mimo trojhran padla, tedy může armáda předejíti nepřítele v punktu b, přes kterýby on couvati musil.

Kdyby punkt a Fig. IV. kryt býti musel proti nepříteli v b stojícímu, tedy by se nesměla armáda pohybovati mimo kruh ced, jehož poloměr ab jest, jelikož by každým větším vzdálením se armády od a tento punkt nepříteli od b operujícímu v moc vydán byl.

Měla-li by armáda hnouti se ku předu, ku př. s punktu a Fig. V. přes punkt c k f, kdežto by nepřítel u b stál, zanechala by zajisté punkt a i část ga své operační čáry bez ochrany; neboť fg = gb a b jest ga, části operační čáry, blíže než f.

Mělo-li by se státi ku předu postoupení od punktu a Fig. VI. přes punkt c, by se dosáhlo punktu f; tedy by bylo nutno dříve nepřítele z b k x tak daleko zahnati, aby punkt a i celá čára fa se nikterak nesetkala s kolmou čárou mn, která od středu čáry fx na operační čáru fa padá. Neboť jest fnx stejnoramenný trojhran, tedy fn = nx, pročež se nepřítel x [10/11] při stejných jinak okolnostech předejíti může, kdyby na svém pochodu z a k f proti spojovací cestě fa operovati chtěl.

Vůbec se nesmí nepřítel pro bezpečnosť punktu a Fig. VII. a operační čáry fa nikdy blíže boku této čáry trpěti, než jak kruh vykazuje, jehož střed a a poloměr fa jest, aby prostopádné čáry mn, které ze sředu mezi operačním předmětem f a nepřátelským stanoviskem x proti čáře fa taženy býti mohou, této čáry se nedotýkaly.

Poněvadž se ve válce vzdálenosť nevypočítává toliko dle délky čár, nýbrž také dle času, v kterémž se pochod po nich vykonati může; proto se stává, že překážky, nepříteli cestu k čáře operační zavírající, jakož jsou: nepřístupná krajina, řeka p, pevnosti q, r atd. Fig VIII., dotčené odstranění nepřítele zbytečným činí, avšak jen v té míře a potud, jak daleko působení a vplyv takových překážek dosahuje, a jak dalece způsobené tím zadržení nepřítele nebezpečnosť menší vzdálenosti ruší.

Dle těchto předeslaných zásad poznává se míra bezpečnosti v rozličných směrech operační čáry základní, jakož i bezpečnosť operačních a spojovacích čár, i spolu vypočtění, dle kterého tato bezpečnosť při každém hnutí armády za pojištěnou se považovati může.

Vzal-li se tedy ohled na dostatečnou obranu základní čáry a spojovacích cest a návrhu strategického plánu dle celé obsáhlosti její, a zaopatřil-li si polní vůdce celou toho jistotu: tedy se musí výbojně (offensiv) s nejodhodlanější rázností ku předu postupovati, obranně čili defensivně však každé zvolené stanovisko chrániti a hájiti.

Naproti tomu však se stane oboje nemožným a stát padne v následky nejškodlivější, nezachová-li se zásada první o bezpečnosti postavení a pohybování-se armády.

Polní vůdce, dle těchto pravidel jednající, má převahu nad oním, jenž se dle nich neřídí, a tuto převahu nelze jinak leč největšími obětmi vyrovnati. Nejvyšší výhoda záleží tedy v tom, že se může nepřítel přinutiti buď zřejmým násilím, buď obratnými pohyby (manévry) k tomu, by od svých zásad strategických upustil, bez újmy strategických zásad vlastních.

Strategická místa čili strategické punkty a čáry jsou prostředkové, kterýchž podává bojiště, aby se pravidla a zásady strategické provedly. Nauka o běhu operací, čili upotřebení vojska, jakož i o obranných (defensivních) postaveních, ukazuje způsob, jak se oněch zásad strategických užívati má. [11/12]

 

Třetí oddělení. O punktech (místech strategických).

Punktem strategickým nazývá se místo, jehožto osazení rozhodných pro operace výhod poskytuje. Avšak jen tehdáž jest osazení punktu strategického rozhodné, když pojišťuje k němu vedoucí spojení (kommunikace), když zmocnění-se jeho zároveň poskytuje možnosť udržeti je, když nepřítel beze ztráty vedle něho táhnouti nemůže a konečně když volno jest z něho na více stran se pohybovati.

Ve válce offensivné (útočné, výbojné) i defensivné (obranné) jsou vzájemné tytéž punkty strategickými, kterých v oné dosáhnouti a v této uhájiti lze. Jen povaha, poloha a způsobilosť bojiště může takové punkty určiti.

V otevřených, se všech stran přístupných krajinách, kde se nepřítel v každém směru bez překážky pohybovati může, není buďto nižádných, buď jen málo punktů strategických, tím více jest v krajinách nerovných, kde příroda sama cesty předpisuje, kterýchž užívati jest.

Vyjímaje nejvyšší hory, jest málo krajin tak neschůdných, aby vícero spojení nemělo mezi sebou stejného směru, tak že nepřítel nucen není, užiti jen cesty jediné. Tuť se nalezne strategický punkt tam, kde se taková spojení přirozenou povahou krajiny, jako u př. splavnými řekami, neb v horách údolími stýkají.

U více rovnoběžných čili parallelních spojovacích cest (kommunikac) může strategický punkt jen tam býti, kde tyto nejblíže při sobě jsou a příční neb kosou čárou se spojují.

Ve vysokých horách jest málo kommunikac, tedy i málo punktů strategických; taktéž při velkých řekách, jež málo přepravných punktů mají; totéž platí o rozlehlých krajinách, kterými se úzká pohoří táhnou a kde obyčejně rovnoběžné kommunikace bez jistého spojení mezi sebou se nacházejí, které se jen u svých pat v předu neb v zadu spojují. Četněji nalezají se ve středohoří, v dobře vzdělaných a obydlených krajinách.

Často jsou dlouhé rozlehliny bez takového punktu; avšak bývá jich zase někdy i více po hromadě, v kterémžto pádu krajina zvláště pro obranná postavení velmi příhodná jest. Často se stává, že punkt strategický žádného výhodného postavení taktického neposkytuje, jelikož se skoro ve všech zemích spojovací cesty či kommunikace na místech sbíhají, které v hlubině u stoku vod a dolin leží. [12/13]

Avšak strategie vymáhá jen udržení punktů strategických, což ale nezávisí vždy bezprostředně od osazeních jich. Postavení před nimi, za nimi, stranou jich, jsou často rovněž tak rozhodná, jen když nepřítel takového postavení zmoci se nemůže.

Taktice to náleží, aby vždy nejvýhodnější postavení pro sebe zvolila. Bylo-li by však pro povahu krajiny zcela nemožno, nalézti takové stavenisko, tuť jest nutno, aby se takový strategický punkt jen za shromadiště (Sammlungslager) považoval, odkudžby obratnými manévry toho se docílilo, čehož se pouhým postavením nedosáhlo. Neschází-li času a prostředků, tuť se může každý punkt upevniti pomocí stálého ohražení (permanente Fortification), kde jeden punkt druhý brání a tento způsob jest bezpečnější nade všecky jiné.

Ve válce výbojné rozeznávají se trojí punkty strategické, z nichž první tvoří základní čáru operační, to jest čáru, od které všecka válečná hnutí a operace vycházejí; druhé závisí od účelu operace a slují vlastně operační předměty (Operationsobjecte); třetí jsou tak zvané intermediární čili mezistřední punkty.

Ve válce obranné jeví se tyto punkty v obráceném poměru: První slouží ku krytí i k obhájení zadních krajin, neboli strategického klíče k vlastní zemi; druhé k odražení nepřítele buď mocí, buď manévry aneb pohrožením proti jeho kommunikacím, by tak upustil od dalšího postupování; třetí mají podobný účel jako při výbojích.

Každý stát má punkty strategické, rozhodující nad osudem jeho, proto že zmocněním-se jich klíč země se všemi pomocnými prameny do rukou nepřátelských se dostane. Tyto punkty leží nejvíce ve středišti hlavních kommunikací, aneb kdež se mocná řeka nachází, aneb táhlé pohoří zem na dvě části dělí, též na hlavních přechodech. Avšak nebývá v jednom státu punktů takových mnoho; často nalézá se jen jeden tímto způsobem rozhodný, ať válka přichází a nepřítel hrozí se strany kterékoliv. Tím četnější jsou však punkty pro méně důležité operační účely, poněvadž rozličných předmětů podávají a mnohého způsobu býti mohou, jako u př. dobytí a udržení nějaké země, pouhé demonstrace (klamná podniknutí), získati času, postavení na výhodném místě, dosažení některého punktu, by se s něho dále účinkovati mohlo atd.

Intermediární čili mezistřední strategické punkty pojišťují zachování krajiny, kterou armáda již za sebou má, a otvírají opanováním vícera kommunikac cestu k dalším pokrokům a k dosažení hlavního účelu aneb k jiným podniknutím, když [13/14] neočekávané okolnosti změnu prvního záměru požadují. Musí-li armáda běh svých operací pozastaviti, má se to tedy státi jen na punktech strategických.

Při obraně jest vnitřní cena strategických punktů pro obhájce taková, jako při výboji pro dorážejícího. Míra síly a převahy nepřítele ustanovuje punkty strategické, které mají hájeny býti.

Punkty, jejichž udržení rozhoduje zároveň o zachování vlastní země, musí hlavně zřetel polního vůdce na sebe obraceti. K nim on má v čas nutnosti couvati, tam všecky prostředky soustřeďovati, by jich i v tom pádu nejvíc hájil, kdyby i dostatečných sil bylo, že by s jakous takous zdánlivostí v předu ležící krajinu krýti mohl. Při málo prostředcích nesmí se jimi již před časem plýtvati, aby snad nenastala nemožnost, tak rozhodné punkty zachovati; neb ony jediné jsou strategicky a všeho opaření hodny.

V každém státu, jenž jistou soustavu válečnou má, mělo by býti státním pravidlem, strategické punkty i v čas míru k obraně schopnými učiniti, a v tom stavu zachovati, by se mohly i málo silami dlouho udržeti a každého nepřítele nedobytností svou od války odstrašiti.

Ostatní punkty strategické zasluhují jen v té míře opatření a obhájení, pokud by jich nepřítel, maje jich v moci své, k dosažení důležitosť a na počet vlastního vojska ohled bráti se musí.

Kde nepřítel více okolnostmi než velkou převahou k outoku veden bývá, tuť jsou punkty strategické, s kterých se mu výbojem pohroziti může, i k obraně nejlepší, a to tím více, poskytují-li výhod taktických a času. Avšak k výdatnému účinku jest zapotřebí, aby se toto pohrožení proti důležitým punktům protivníkovým dělo, anižby při tom slabá stránky vlastní se objevila. Nepříteli se musí každé podniknutí nemožným učiniti, než by se sám bezpečně postavil, a toto bezpečné postavení musí býti s obtížemi spojeno. Punkt na který by nepřítel útokem hnáti mohl, musí se s rozhodnou výhodou hájiti anebo na jiné strategické stanovisko couvnuti bez nebezpečí poraženou býti, což by arci vše zmařilo.

Neníť každý punkt strategickým, kde se více kommunikac sbíhá; aby jím však se stal, musíť ležeti na čáře strategické a nad ní panovati. Strategické punkty a čáry jsou nerozlučné a nemohou býti jedny bez druhých. Neboť nemůže býti punkt rozhodným pro válečná podnikání, ku kterému nelze dostati se v úplné přípravě k boji, a neníť možno považovati strategickou čáru za užitečnou, která k účelu a výsledku dobrému nevede. [14/15]

 

Čtvrté oddělení. O čarách strategických (Strategische Linien).

Ze všech čar, dva punkty strategické spojujících, jest jen ta čarou strategickou, která poskytuje nejvíce výhod pro spojení ono.

To se uskuteční postavením vojska na jednom punktu strategickém, a musí se zachovati pohybováním po čáře strategické. Druhá výhoda jest, získání času. Této se docílí zvolením čáry nejkratší, nikoliv však nejkratší dle délky, nýbrž dle času, kterého zapotřebí jest aby se přešla. Konečně není nižádná čára strategickou, která není veskrz schůdná pro účel předsevzatý a pro zbraně a povozy k tomu potřebné, totiž: pro pěchotu, jízdu i pro dělostřelectvo.

Když se mají vypočísti výhody strategických čár, tu přisluší k tomu i vypočítaní času a posouzení výhod jisté krajiny, kde ve více proudech čili kolonách, - to jest, vícero cestami, - jedním směrem táhnouti lze, čímž některý kus pochodu rychleji uraziti se dá než tam, kde toliko jednou cestou táhnouti se může. Velikých výhod poskytuje též splavná řeka, při které se ve stejném s ní směrem komunikační čára nachází a po které by se potřeby pro armádu odpraviti mohly.

Rozhodná důležitosť čar strategických nevyhnutelně toho ukládá, aby se armáda k žádnému pohybování, byť i v taktickém ohledu sebe prospěšnějšímu, pohnouti nedala, kterým by strategické čáry do rukou nepřátelských se dostaly.

Obyčejně vede ku každému punktu strategickému několik čar strategických. Mezi takovýma čarami nazývá se ona, kterou armáda táhne, by určeného předmětu operačního dosáhla, čarou operační, pro rozdíl od vedlejších kommunikací, které sice k tomutéž punktu strategickému vedou, avšak méně rozhodny jsou a jen ku pomoci slouží.

V přísném smyslu jest toliko jedna operační čára, proto že jen jedna výhradně nejvýhodnější býti může. Dovoleno však více takových čar operačních upotřebiti, obzvláště jsou-li síly při počátku operací na více místech rozděleny, aby se soustředně operačního předmětu dobylo. Tím se více usnadní chod operací, avšak nedosáhne se potřebné bezpečnosti, vyjmouc ten pád, kdežby každý jednotlivý proud vojska (kolona) dosti silen byl, [15/16] by dorážejícímu naň nepříteli odolal, anebo, kdežby tyto vojenské oddíly při svém se k sobě blížení vzájemně podporovati se mohly, anebo kdyby se nepřítel k útoku na ně odvážiti nemohl, pokud by se u operačního předmětu nesoustředili.

Mimo tyto pády jest podniknutí takové vždy s tím nebezpečím spojeno, že nepřítel mezi tyto od sebe oddělené proudy vojska vtrhnouti, a po jednom potříti může. Současně rovnoběžné aneb výstředné rozbíhající se čáry operační, k rozličným předmětům vedoucí, jsou ještě nebezpečnější; první nemají dostatečného spojení, které by jim sloužilo k účelu, při druhých se spojení ustavičně menší, čím více se vzdalují. Těchto se užívá jen při vpádech do jiné země (invasi) tenkráte, kde se žádného odporu obávati není.

Toto rozjímání plynouc z přirozenosti věcí, vede k následující hlavní zásadě: Nechť se síly tam spojují, kde účinkovati mají.

Z toho se vyvinují naopak vlastnosti operační čáry při couvání vojska. Její účel jest tentýž, ať vede k útoku neboli k hájení, a její určení zůstává vždy totéž, spojovati totiž stanovisko vojska s punktem, který osaditi má, spojovati předmět s čárou základní (basis), jak v předu tak i vzadu.

 

Páté oddělení. O operační čáře základní. (Operationsbasis).

Operační čára základní skládá se z více punktů vedle sebe běžících a spolu spojených, u kterých se všeliké zásady pro vojsko nahromaďují, a odkud se pak za operující armádou dovážejí. Z té příčiny jest nutno, aby operační čára základní jakož i její spojení s armádou každým postavením a každým hnutím vojska ustavičně kryty byly.

Dobrá čára základní musí sestávati z více punktů poněvadž by obtížno a nebezpečno bylo, všelké zásoby pro armádu na jednom jen punktu nahromaditi a po jedné jen silnici dovážeti.

Proto že se získá více možností k manévrování, více volnosti u volení operačních čar, ať to jde ku předu nebo zpět, jen když se potřebné zásoby na více punktech naleznou a po rozličných cestách obdržeti mohou. [16/17]

Stává se také, že povaha krajiny jen jednoho punktu poskytuje, že jen jedna silnice k operační a ku komunikační čáře se takřka nabízí. Avšak jsou takové pády řídké a nedopouštějí žádného manévrování.

Punkty, tvořící čáru základní, musí schůdnými cestami mezi sebou spojeny býti. Dobře jest, leží-li na výhodné čáře obranné neb za ní, kdež by je v čas potřeby armáda chrániti mohla, v kterémžto pádu by se tato čára obranná čárou základní stala. Ještě lépe, když tyto punkty opevněny jsou a tak v jistých pádech okamžitě samy sobě ponechány býti mohou, anižby v nebezpečí přišly, žeby v nich složené magacíny se ztratily aneb odeslanými sbory se hájiti musily, čímž by se operující armáda seslabila.

Pohybování polního vůdce s vojskem nemůže býti nikdy tak rychlé, nikdy tak podnikavé, jako když nemusí míti péči o své zásoby a magacíny, aby v bezpečnosti byly; neb jako tehdáž, když může na nějaký čas bez starosti od takového punktu se vzdáliti a se zase k němu blížiti s tou důvěrou, že všecky jeho potřeby uschovány jsou, a že tam prostředků k pokračování ve svých operacích zase nalezne.

Nejužitečnější směr operační základní čáry jest, když jest rovnoběžná s operační základnou čárou nepřítele, proto že jí v tom směru na všech punktech nejméně nebezpečí hrozí. Z té příčiny jest také nejlepší operace proti nepříteli ta, která od vlastní čáry základní v přímém, to jest v kolmém směru se podnikne; neboť tím vlastní čára základní vždy chráněna zůstane i kdyby sebe delší byla, a kdyby armáda jakkoliv daleko v tom směru pokračovala.

Nejnebezpečnější operací mezi všemi jest taková, která z punktu základní čáry, od nepřítele nejvíce vzdáleného, vychází, poněvadž nejméně bezpečnosti pro své boky, pro své komunikační čáry a pro couvání poskytuje.

Jest-li vlastní základní čára delší než nepřátelská, tuť nelze ji tak snadně obejíti a armáda za ní stojící jest více bezpečna. Tím se získá více volnosti k manévrování a rozhodné převahy nad protivníkem, jehožto pohybování obmezeno jest.

Také jest užitečno, když se operující armáda nachází blíže základní čáry nepřátelské, než jest nepřítel od základní čáry naší, proto že všecky podniky proti jeho bokům, kommunikacím a do zadu s vlastním nebezpečím tak spojeny nejsou a nepříteli více škodí než podniky jeho, které on u větší vzdálenosti od naší čáry základní před se bráti může.

V tomtéž poměru, v kterém operační čára jiný směr [17/18] béře, mění se i vliv operující armády na krajinu okolní. Mnohé krajiny ochrany tratí a za to jí jiné nabývají, které až posud chráněny nebyly. To způsobuje také změnu základní čáry operační i kommunikací. Punkty, tvořící základní čáru operační, jsou buďto takové důležitosti, že udržení jich je nevyhnutelné jest pro výsledek a bezpečnosť válečných operací – aneb se obmedzuje jejich vliv na chod jisté zvláštní operace. První dotčené punkty, mezi kteréž i strategický klíč vlastní země náleží, nesmějí nikdy bez obrany zůstati, aniž spojení jich s armádou přetrhnuti se smí, kromě žeby měli takový stupeň samostatné pevnosti, aneb žeby armáda takové převahy nad nepřítelem dosáhla, by bez starosti o prozatímní bezpečnosť takového punktu k vykonání hlavního záměru svého pracovati mohla.

Tak se to také má s oněmi punkty, přes kteréby armáda v případu neštěstí couvati musila. Zvláště důležitých punktů takových není mnoho; někdy jest na čáře základní jen jeden četnější, avšak méně důležité jsou takové, jež nemají jiné vlastnosti než té, že se od nich spojovací čáry k armádě operující táhnou. Když to běh operací požaduje, mohou se takové punkty v té míře bez okamžité obrany zůstaviti, pokud by to neškodilo bezpečnosti a výhodám vícera kommunikací, a kde by obmezením celé základní čáry na jediný punkt, manévrování překaženo nebylo.

Kdyby však při změně směru operačního takové nehodě vyhnouti se nemohlo, tedy bylo by nutno v krajině armádou kryté novou základní čáru utvořiti a sice tak, aby rozhodný strategický punkt a kommunikace (spojovací cesty) k němu vedoucí ouplně pojištěny a chráněny byly. Kdyby přirozená povaha krajiny žádnou takovou změnu základní čáry nepřipouštěla, tu se má raději od takové operace upustiti, při které by se opuštěná základní čára jinou nahraditi nedala, a která by tedy s největším nebezpečím spojena byla.

Rozsáhlosť čáry základní musí býti přiměřena délce čáry operační, to jest: při každém prodloužení operační čáry musí se nabýti té jistoty, že hnutím vojska i sám nepřítel k takovému ustoupení buď mocí brannou neb manévrováním přinucen, dříve nežby se vojsko proti operačnímu předmětu obrátilo. Poloha krajiny buď takovéto prodloužení základní čáry připouští aneb ho nedovoluje. V prvním pádu by při operační čáře, příliš dlouhé, základní čára čili basis takovou rozlehlosť obdržeti mohla, žeby pak k jejímu utvoření a uhájení velmi mnoho času a prostředků [18/19] zapotřebí bylo, tak že by dosti jich nezbylo, aby vojsko s prospěchem proti operačnímu předmětu postoupiti mohlo.

V druhém pádu tvořily by čáry od konců čáry základní ku stanovisku armády tak ostrý úhel, žeby tato, jen na jednu takměř kommunikaci obmezena, od své základní čáry snadno odříznuta býti mohla; pak by třebas ani se pohybovati a dále manévrovati nemohla bez velkého nebezpečenství pro základní čáru kommunikace své. Tuť opět nastane potřeba, k odstranění oněch nehod podle postupování armády novou základní čáru utvořiti, a sice především tam, kde povaha země nejen hojné podpory pro křídla, nýbrž také řádu míst či punktů poskytuje, které výhodnými kommunikacemi mezi sebou i se zadní čarou základní, jakož i s nově předsevzatou čarou operační spojeny jsou.

Mezi těmi punkty pak tvoří opět jeden klíč strategický ku krajině zadní a točnu (pivot) nové základní čáry.

Poněvadž ale nová základní čára krýti musí čáru starší, tedy z toho vyplývá, že každým postavením a hnutím armády rovněž tak hájena býti a k nové operační čáře, v tentýž poměr vstoupiti musí, jak to při původní základní čáře bylo.

Děje-li se couvání nepřítele v směru prodloužené naší operační čáry aneb rovnoběžně s ní, tuť se může vícero takových po sobě následujících čar základních učiniti, a sice v tomtéž směru i v téže šířce, jelikož poměr vzdálenosti mezi oběma armádami, tedy také od zadní krajiny se nemění.

Děje-li se couvání nepřítele proti boku; tuť musí operační čára buďto jiný směr obdržeti, čímž i změna s čarou základní státi se musí, by se část nepříteli nejbližší v nebezpečí nevydala – anebo chopiti se jest jiné čáry operační, anebo musí býti pak násilím ještě více nazpět tlačen, nežby času k zotavení-se nabyl.

By se mohla válka výbojná i obranná s prospěchem vésti, měla by nejpřiměřenější základní čára operační na pomezí velkého státu, zvláště v punktu středním a na konci pevnostmi pojištěna býti, aby tak dobrou čáru obrannou tvořila. Tato čára měla by se za základ všech operací považovati a vždy v stavu bezpečné obrany udržována býti.

Když potom za času války šťastné události armádu u větší vzdálenosť vedou, tuť jest zapotřebí, abydle jejího postupování nově zvolené čary základní všemožnou obranou opatřeny byly. Jedině takto mohou armádě výbojně postupující za pevný podkladek jejích operací, anebo v náhlé nehodě za bezpečné [19/20] útočiště (repli) sloužiti. Naopak ale bez onoho opatření seslábne a rozpadne se armáda i vítězná a šťastně ku předu postupující.

 

Šesté oddělení. O operacích (Výkony válečné.)

Operace jest skutečné provedení činu válečného dle plánu dobře promyšleného.

Každá operace spočívá na nějakém základě, má za účel dosažení nějakého předmětu a vykonává se na čarách operačních, které základní čáru s tím předmětem spojují.

Operace může zaujímati buďto běh celé války, neb jen běh jednoho polního tažení, aneb má na zřeteli jen osazení některého strategického punktu a dosažení výhod s nimi spojených.

Volení punktu, k jehož držení operace vésti má, není libovolné; neboť ono jen takového se týkati může, který by rozhodného výsledku sliboval.

Určení čáry základní závisí od směru čáry operační, avšak stálý ohled se bráti musí na povahu bojiště.

Zvolení čáry operační a punktu, od kterého operace vycházeti má, by se určeného předmětu dosáhlo, nezávisí vždy od výhod přirozených takové čáry, nýbrž často od rozličných předmětů a docela cizích příčin. Oboustranné postavení vojsk; větší neb menší vzdálenosť krajin, odkud se posila očekává; výhoda, zvolenou operační čárou větší část vlastní země hájiti; způsobilosť polohy země, kterou se ta čára táhne, v porovnání s druhem zbraní, kterých při ruce máme a proti nepříteli s převahou užíti dovedem; stupeň důležitosti některé čáry pro nepřítele; stupeň možnosti udržení nacházejících-se na ní punktů atd., zkrátka, povážení všelikých ve válce účinkujících, již napřed jistého rozpočtu vymáhajících okolností, to vše musí takovou volbu předcházeti a ji rozhodnouti.

Spojení vícera manévrů v jeden, zakládající-se na splynutí vzdálených kombinací, jest škodlivější v strategii než v taktice, jelikož vzdálenosť čar větší jest, a tedy řádné uvážení všech okolností a včasné dorážení vojska tím nesnadnější jest.

Výhoda, kterou poskytují, spočívá jen na šťastné náhodě a jest při tom mnohem menší, než kdyby se veškerou spojenou mocí [20/21] proti punktu rozhodnému operovalo. Kde zřejmá převaha k výboji či k offensivě oprávňuje, tam nelze dáti operacím lepšího směru, než na čáře strategické, která čáru základní s předmětem nejkratčeji spojuje, tuť jest možná přímým pochodem se ho zmocniti. Tím se získá dvojí výhoda: nabyde se totiž času, a zničí se snadno branné síly nepřítele, tak že on pak nemůže na jiných místech odporovati. Kde však převahy tak veliké není, aby se takové podniknutí podařilo, a nepřítel ze svých strategických stanovisk násilně vytlačen býti mohl; tuť se musí tohto účelu obratnými pochody (manévry) dosáhnouti. By se nepřítel přinutil opustiti svůj strategický punkt, k tomu vede toliko jeden manévr: totiž, když se mu pohrozí předejetím a zmocněním-se jeho čáry operační a komunikační aneb onoho punktu, který si byl obral ku svému zpátečnímu tažení, a který svým postavením v předu kryje.

Při tomto manévru musí se vojsko především od přímé čáry, která k stanovisku nepřátelskému vede, uchýliti, by jeho bok obešlo. A tento manévr může se jen tenkráte bezpečně vykonati, když se při pochodu na jinou strategickou, též k couvání přiměřenou čárou přijde aneb když čára, která se opustila, přírodou a uměním tak opevněna jest, že jí nepřítel upotřebiti nemůže, pokud by ze svého postavení vytisknout nebyl. Vypočítaní času, jenž se na obejíti a podskočení nepřítele vynaložiti smí, zakládá se na síle opevněného stanoviska a na trvání odporu, jejž nepříteli položiti možno. Demonstrace čili klamné pohyby vojska, které při takových pohybech státi se musí; nutná při nich rychlosť, opatrnosť, mlčenlivosť, a t. p., zkrátka, způsob provedení náleží do oboru taktiky.

Častěji se také stává, že při výboji nevyhnutelno jest, opustiti svou čáru strategickou za času operací, a nastoupiti na jinou; u př. pro nenadálé a nesnadné překážky, pro nepředvídanou operací nepřítele, pro přiblížení-se ku krajině, z které se znamenitá posila očekává a t. p. Zbývá-li dosti času, může se změna operační čáry tam státi, kde některá strategická čára starou operační čáru s novou spojuje. Kdyby ale pochod nižádného průtahu a prodlení nedopouštěl, tuť se to musí s takovou rychlostí a obezřetností státi, a sice jen tam kdeby nebezpečenství nenastalo, aby armáda první čáru operační opustivší, druhé před nepřítelem dosáhnouti nemohla a tím také cesty k zpátečnímu pochodu pozbyla. Kteréžto opatrnosti užívati se má při všech pohybech od jednoho punktu strategického k jinému, aneb od jedné čáry k druhé. Vůbec požaduje strategie rychlého pohybování vojska, proto že výhody, nad nepřítelem ne docela [21/22] nevědomým dobyté, v prvním okamžení zřídka hrubě znamenity bývají, a jen svými následky teprv důležitými se stávají.

Prospěch třebas jen jednoho pochodu, kterým se nepřítel předejde, může rozhodným býti, musí se však rychlou činností vytěžiti a zachovati, neboť jest předc jen příliš nepatrný, aby nemohl ještě činnějším a čerstvěji manévrujícím nepřítelem zmařen býti.

Obcházení nepřítele jest bez prospěchu, děje-li se tak zvolna, že nepřítel zatím času nabyde, aby své postavení změnil aneb proti tomu manévroval. Aby nepřítel armádu neobskočil, k tomu slouží rozličných prostředků, jejichž prospěch však hlavně od rychlosti úmyslu a výkonu válečného závisí, a kteříž prostředkové dle vlastní síly a dle stavu, v kterém se armáda nalézá, upotřebeny býti mohou. Jsouť pak to: pochod k punktu, kterého nepřítel dosáhnouti se snaží, tak sice, aby se ho předešlo; útok na nepřítele, an se pohybuje; postoupení ku předu na jeho komunikační čáry (spojovací cesty), při čemž však vlastní kommunikace utrpěti nesmějí atd.

Všecky tyto prostředky zakládají se sice na domění, že nepřítel si čas špatně rozpočítal; avšak moudrému vojevůdci není to nemožné, nepřítele lstí a uměním k takovému omylu svésti. Klamné pohyby, křivé zprávy, zrušení cest a mostů, ba i obětování nějaké části vojska(!) mohou pochod nepřítele zadržeti a k dosažení úmyslu vůdcova sloužiti.

V nejhorším pádu lépe jest ustoupiti na některý strategický punkt v zadu a zajmouti postavení obranné, než nechati se obejíti.

 

Sedmé oddělení. O postavení obranném (defensivním.)

Zvláštní výhoda punktů strategických při obraně záleží v tom, že mohou býti menším počtem vojska proti nepříteli četnějšímu a s více stran dorážejícímu hájeny. K tomu však jest zapotřebí, aby se vůdce záhy k útoku na jeden z nepřátelských proudů (Colonne) odhodlal, a takový útok dříve provedl, než ostatní oddělení nepřátelská ku společnému důrazu se spojiti mohou; anebo, aby se pevně na takovém punktu strategickém usadil, a jej bezpečným učinil. Účelu obrany či defensivy, protivníka totiž zdržeti a tím některou krajinu pro [22/23] sebe uhájiti, lze jen tehdáž dosáhnouti, když možno dostati se v držení onoho punktu. Takové punkty nalezneme na operační čáře nepřátelské; tato bývá tedy obyčejně za cestu čili čáru k tažení zpátečnému obrána.

Obrana (defensiva) opírá se buď o jisté opevněné punkty strategické aneb nemá pro sebe žádných.

V prvním pádu obmezuje se obrana na osazení jich a postavení zálohy (reserva) buď za punktem nejslabším, aneb v zadu na místě od těchto punktů stejně vzdáleném.

Jest-li úmysl nepřítele znám, stane se postavení za punktem tím, kterého nepřítel dobývati hodlá. Kdyby však byl tento punkt delšího odporu schopen, a zbylo-li by po jeho osazení ještě dosti vojska, tuť se může zvoliti stanovisko takové, s kterého by lze bylo padnouti nepříteli v bok a v zad, kdyby na jiný punkt útok učinil.

Kde defensiva není podporována žádným opevnění, tuť se musí stanovisko obrati na některém punktu čáry rozhodné pro účely války. Avšak taková obrana jest vždy nejista a závisí nejvíce od výsledku bitvy, při které vždy více naděje jest pro stranu četnější.

Má-li nepřítel několik výbojných čar po ruce, tedy jest nejlepší obranné postavení obyčejně tam, kde tyto čáry buďto se stýkají aneb příčinou kommunikací spojeny jsou; kterážto poslední vojsku té možnosti poskytuje, aby se podlé okolností na vše strany pohybovalo a takto dle způsobu nepřátelských operací také jiných punktů strategických dobylo, jejichž osazením by krajina v zadu i za bokama ležící se svými kommunikacemi pojištěna byla. Stojí-li vojsko v stejné výši s punktem tím, kde protivník své operace počíti může, tuť upadá snadno v nebezpečenství, že přípravami a pohyby jeho jsouc svedeno, své obhajovací prostředky na takové čáře vyvede, kterou on k své operaci nezvolil. Nepřítel pak může hned v prvním postavením svým v boky dorážeti ano i zpátečnou cestu nesnadnou učiniti.

Avšak postavení na čáře strategické není vždy jediným prostředkem k obhájení jí. Jsou případy, kdež lepší jest s takové čáry sejíti a v jejím boku postaviti se.

Tyto pády zasluhují zevrubnějšího rozebrání. Účel takového postavení v boku jest při defensivě ten, aby nepřítel v postupování svém pohrožením proti jeho zadu a kommunikacím zadržen a k tomu přinucen byl, by směr své operace změnil a tuto učiněnou překážku odstranil. K tomu může nepřítel [23/24] přinucen býti jen tehdáž, když takové postavení jest blíž jeho kommunikační čáry, než on od předmětu své operace, (kdyby vedle toho postavení táhnouti mínil); anebo, když předmět, na který on zamířil, mu nějaký čas odporovati může.

Aby však postavení proti boku nepřítele prospěchem se neminula, jest bez výnimky třeba, aby bylo takticky dobré a všemožné uměním i přírodou pevné, pak aby poměr vojenských sil dobře vypočten byl, proto že by jinak silnějšímu nepříteli snadno bylo je přemoci a ve svých operacích pokračovati, aneb to postavení jen zastříti (maskýrovati) a hlavní svůj účel sledovati.

Konečně musí také spojení s vlastní základní čárou a s punkty, pro zachování zadních krajin neb pro obranu celé země důležitými, pojištěno býti, aby ani tenkráte nepřítel armádu předejíti nemohl, kdyby i takové postavení proti svému boku přemohl.

V zemi, která jest mnohými punkty strategickými hájena, a kdež dobytí nezávisí od punktu jen jednoho, neb kde operační čára základní neleží bezprostředně na hlavní čáře obranné a přirozená povaha bojiště dovoluje, aby se bez ublížení čáře defensivní dal základní čáře operační směr jiný; - tuť jest takový manévr snadnější, proto že jest více punktů k zpátečnímu tažení po ruce, a že v nejhorším pádu se jeden obětovati může.

Pod takovýmito výnimkami jest prospěšnější, brániti se postavením proti boku nepřítele, než postavením proti jeho čelu; tím se získá času a dosáhne tedy hlavního účelu defensivy, poněvadž každé nenadálé pohybování, zvlášť když se o něm nepřítel hned zprvu nedozvěděl – čehož – chytrostí snadno docíliti lze – od něho nových příprav vymáhá. Avšak taková operace požaduje dobré rozvahy, obsáhlého důmyslu a bystrého úsudku.

 

Osmé oddělení. Zvláštní přednosti strategie.

Strategické návrhy rozhodují šťastné neb nešťastné ukončení jisté souvislé operace neb polního tažení, ano i celé války.

Ony ustanovují příhodný čas k bitvě, ony si jej samy způsobují vhodným spojením nepříznivějších okolností; ony [24/25] naznačují již napřed výsledky vítězství, jakož i meze nepříznivých událostí. Ony mohou sice i někdy v taktických chybách překážky nalézti, snad i zmařeny býti, avšak ony ještě častěji taktické přechvaty opravují.

Pomocí taktiky vyhraje se bitva, kterou strategie uspořádala. Svede-li se bitva bez pomoci strategie, totiž bez strategického určení času a místa čili punktu, tuť mívá zřídka jiného výsledku, leč jen okamžité výhody.

Z té příčiny často rozhodly polní tažení, na skutky válečné jinak bohaté, kde ale polní vůdce byl více taktikem než strategou, velmi málo aniž měly tak mocných následků, a nepřivádějíce válku rychle ku konci, končívaly se obapolným seslábnutím.

Naopak ale, kde strategická bystrosť vůdce polního celé divadlo válečné obsáhla, kde tento na operační čáry svého protivníka dorážel, slabé stránky jeho základní čáry svého protivníka dorážel, slabé stránky jeho základní čáry a jeho podporných punktů vyskoumal, jemu spojení s prameny jeho potřeb zrušil a jeho operace překazil, tam často jedinkou bitvou dle strategických zásad uspořádanou a dle taktických pravidel provedenou, nepřítel k dalšímu bojování neschopným se stal.

Jsou i případy, kde taktika strategické výhody přivádí, které v prvním plánu ani nebyly; jako u př. když se při uzavřeném útoku proti nějakému punktu najednou ukáže, že se to podniknutí tak vykonati dá, aby nepřítel také strategickou čáru pro své zpáteční tažení ztratil a t. p.

V podobných pádech dopouštějí pravidla taktiky v skutečnosti často rozličných výjimek, zakládajících-se na větším prospěchu strategických výhod. Byťby punkt, jehož dobytím by nepříteli také zpáteční cesta překaziti se mohla, nebyl v taktickém ohledu nejlepším, předce se mu přednosť dáti musí před jinými, jen když hlavní strategický účel – v našem případu jest to dobytí jistého punktu – nezmaří a při tom i naději poskytuje, že i druhé strategické výhody se zároveň dosáhne.

Převaha, dosažená nad nepřítelem upotřebením strategických čar, které on byl zanedbal aneb chybně posoudil, trvá tak dlouho, jak dlouho po takových čarách bez překážky pokračovati lze.

Polní vůdce, který délku jen jednoho třeba pochodu proti nepříteli získal, užívá té převahy tak dlouho, pokud se mu nenahodí nějaká překážka; jako: velká řeka, neschůdné hory, pevnosť a t. p., která by jej zdržela tak dlouho, co by protivník času potřeboval, aby opoždění své vynahraditi a zacházkou dobré čáry strategický opět zmocniti se mohl.

Strategické výhody neměly nikdy tak skvělých a [25/26] rozhodných výsledků, jako v posledních válkách na konci 18. a v prvních 19. století, jelikož francouzskou revolucí spůsobené změny ve válčení toho dovedly, že napotom i s většími vojsky rychlejší pochody než potud konati se mohly.

Snadnost, strategické ztráty nahraditi, zmizela; offensiva obdržela nad defensivou mnohem větší převahu, a taktika stala se strategii podřízenější než dříve. Protož přinášely polní tažení třebas jen několika týhodnů, výsledky takové, jakých se dříve toliko po dlouhých válkách očekávati dalo, a punkty opevněné avšak nestrategické nedávaly nižádného užitku, kdežto naproti tomu punkty jiné, jež spolu strategické byly, největšímu namáhání odporovaly.

Zásady strategie obsahují ducha válečnictví, čili soustavy válečné vůbec; na nich spočívá tedy návrh výbojné i obranné soustavy válečné pro každý stát zvlášť. Každý na to se vztahující výkon a každá příprava, neplynoucí z pravidel strategie, jest nepravá, škodlivá a záhubná.

Předměty, výhod strategických podávající, nemohou okamžitě jako vykouzleny býti, k tomuť zapotřebí času a práce. Komu tedy nejvyšší vedení sil vojenských některého státu svěřeno jest, tenť musí i za času nejhlubšího míru všecky prostředky ku připravení šťastných výsledků válečných na pohotově míti, tak sice, aby vše, což je způsobiti může, dle pravidel strategie zřízeno bylo; pročež nejen zřízení a postavení vojska a pevností, nýbrž i všech spojovacích cest čili kommunikací, silnic, průplavů, skladů a t. p.

Zachování neb opomenutí těchto pro velikou říši tak důležitých státních pravidel rozhodne buď nad jejím zachováním neb její záhubou. Francouzsko, ač bylo u vnitř rozervané a žádné armády nemělo, odporovalo ku konci osmnáctého století předc celé Evropě, proto že od času Ludvíka XIII. ustavičně se pracovalo na tom, by hranice jeho dle strategických zásad v dobrý obranný stav uvedeny byly, o kteroužto soustavu se opírajíc, podmanilo si Francouzsko všecky země celé pevniny, kteréž takové obrany neměly, a protož postačovala jeho vojevůdcům často jen jedna strategická výhoda, by buď celou armádu ano i celý stát zničili

 

 

Poznámky:

 

Přetištěno:

Zásady strategie od Jeho císařské Výsosti arciknížete rakouského Karla, (Ludvíka, Jana Vavřince), gouvernera a generálního kapitána království českého atd. atd. Mladá Boleslav, 1862.

 

 

Dodatky k příspěvku:

29.05.2011 Karel Sáček

 

Josef Umlauf, který do češtiny přeložil 1. část (Hauptstück) I. dílu teoretické studie arcivévody Karla Grundsätze der Strategie, erläutert durch die Darstellung des Feldzuges von 1796 in Deutschland, se narodil dne 19. května 1800 v Železném Brodě. Pocházel z rodiny městského lékaře, ve svém rodišti absolvoval triviální školu a poté od roku 1812 hlavní školu v Jičíně. V roce 1821 nastoupil v Českých Budějovicích jako kadet k dělostřeleckému pluku č. 4. Koncem 20. let byl přeložen do Prahy, získal hodnost ohněstrůjce a byl odeslán do Itálie, kde působil ve Veroně, Miláně a Padově. V roce 1840 se vrátil do Prahy a v roce 1849 vojenskou službu ukončil. Poté několik let bydlel u sestry v Železném Brodě, po matčině smrti se oba odstěhovali do Bělé pod Bezdězem, kde Umlauf 4. října 1869 zemřel. V rozsáhlé pozůstalosti jeho rukopisů, uložených v knihovně Národního muzea v Praze, se kromě dějepisu měst Bělé a Železného Brodu nacházejí také nepublikované studie: Umění dělostřelecké a jeho stav léta 1857-1861 v císařsko-královské armádě rakouské a O puškařství starodávném v Čechách.

 

Originál tohoto teoretického díla arcivévody Karla byl vydán ve třech dílech (Theile) pod názvem: Grundsätze der Strategie, erläutert durch die Darstellung des Feldzuges von 1796 in Deutschland. Zde publikovaný český překlad obsahuje pouze 1. část (Hauptstück) I. dílu.
I. Theil: Grundsätze der Strategie und Anwendung derselben auf einem angenommenen Kriegsschauplatz, Wien, 1814 viz books.google.com
III. Theil: Geschichte des Feldzugs, Wien, 1819 viz books.google.com

Soudobou recenzi viz např. Allgemeine Literatur-Zeitung, September 1820, Band 3, Nr. 227, s. 65-71 na zs.thulb.uni-jena.de